7,62mm pistole vz. 52

Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

7,62mm pistole vz. 52

Příspěvek od Martin Hessler »

7,62mm pistole vz. 52

Když v roce 1945 skončila 2. světová válka a československá armáda začala vstávat z popela, stav její techniky v mnohém připomínal situaci v roce 1918. To málo z ohromných zásob předválečného výzbrojního materiálu, co nebylo v průběhu šesti válečných let uloupeno, zničeno a poztráceno na všech možných frontách, už nepředstavovalo ve druhé polovině 40. let zrovna výkřik moderní techniky. Většinu dostupné (a použitelné) výzbroje tvořila pestrá směs kořistních zbraní získaných od kapitulující německé branné moci, a dále výzbroj, s níž se vrátily do vlasti jednotky čs. zahraničních armád. Jistý objem vojenského materiálu se podařilo po roce 1946 získat od vítězných mocností, zejména ze SSSR.
Tomuto stavu odpovídala situace i na poli vojenských krátkých palných zbraní. Přestože pistole stály ve 20. století víceméně na okraji výzbrojních programů většiny armád, jejich výroba a používání měly v průběhu druhoválečného konfliktu vzestupnou tendenci.
Z typů krátkých palných zbraní, způsobilých k vojenskému použití, se na našem území v roce 1945 nacházely v největších počtech právě kořistní zbraně. Německá armáda používala v průběhu války celou řadu pistolí, jimž vévodily modely P.08 (Parabellum), jehož výroba byla ukončena v roce 1942, a P.38 (Walther) – obě komorované pro náboj 9mm Parabellum. Vedle nich však existovalo nepřeberné množství dalších značek a modelů pistolí, získaných vesměs v okupovaných zemích Evropy. Do rukou čs. vojáků se tak dostaly belgické pistole HP 35 (ráže 9mm Parabellum) a Browning M 1922 (9mm Browning Kurz nebo 7,65mm Browning), francouzské MAS 1935 (7,56mm Browning long) a Unique (7,65mm Browning, v provedení jak s vnějším kohoutem, tak s vnitřním kladívkem), rakouské Steyr 1912 (vesměs přerážované na náboj 9mm Parabellum), španělské Astra 300 (7,65mm Browning nebo 9mm Browning Kurz) a Astra 600 (9mm Parabellum), italské Beretta M 1934 (9mm Browning Kurz) či norské Kongsberg M 1914 (11,25mm norský – prakticky totožný s nábojem .45 ACP).
Z typů pistolí používaných spojeneckými armádami šlo ve větší míře o ruské armádní pistole TT (Tula-Tokarev) vz. 1930 a vz. 1933 v ráži 7,62mm Tokarev. Spíše v symbolických počtech se vyskytovaly americké M 1911 A1 (.45 ACP). Určitým anachronismem pak byly ruské armádní revolvery Nagant vz. 1895 (7,62mm Nagant), ve 40. letech beznadějně zastaralé a dokonce i mezi ruskými vojáky značně neoblíbené, zejména kvůli chronickému nedostatku střeliva. Uvedený výčet nelze v žádném případě považovat za kompletní, má sloužit spíše k ilustraci poválečného stavu a logistických problémů, s nimiž se obnovené čs.ozbrojené složky musely potýkat.

Při úvahách o řešení nové čs. armádní postole se od prvopočátku vyčlenily dva názorové proudy. První z nich předpokládal obnovení vývoje a výroby předválečné ČZ vz. 38, ovšem nikoli v původní ráži 9mm vz. 22, která již na základě válečných zkušeností nebyla považována za perspektivní. Uvažovalo se o adaptaci tohoto systému na některý výkonnější náboj. Volba padla na ráži 7,62mm Tokarev.
Vzhledem ke konstrukci předlohy (ČZ vz. 38 měla dynamický, tedy neuzamčený závěr) šlo o úkol z technického hlediska prakticky nerealizovatelný. Zkušený konstruktér František Myška se o to přesto pokusil, a ve spolupráci s J. Holečkem připravil roku 1946 v České zbrojovce ve Strakonicích funkční vzorek pistole zařízený na tento náboj, jak požadovalo MNO. Kvůli výkonu náboje musela konstruktérská dvojice vyřešit systém zpožděného otevírání závěru. Ve vzdálenosti 73,2 mm od čela nábojové komory opatřili vnější průměr hlavně zápichem. V této části byly do stěny hlavně vyvrtány 4 malé otvory o průměru 2,9 mm. V zápichu byl usazen mosazný prstenec, který svým třením o kruhové vrtání v pouzdře závěru brzdil zákluz závěru do té míry, aby bylo zamezeno jeho předčasnému otevření. Jakmile dno střely minulo příčné otvory v hlavni, došlo působením tlaku spalných plynů ve vývrtu k rozepnutí třecího prstence a tím i k brzdění pohybu závěru. Tento stav trval až do okamžiku, kdy střela opustila vývrt hlavně, tlak plynů poklesl a třecí prstenec se pružností materiálu smrštil.
Celková sestava zbraně odpovídala pistoli ČZ vz. 38, pouze umístění bicí pružiny bylo řešeno obdobně jako u pistole Tokarev, tedy jejím uložením v dutině těla kohoutu.

Obrázek
Obr. 1 – Funkční vzorek pistole v ráži 7,62 Tokarev

Uvedený funkční vzorek se dnes nachází ve sbírkách Historického ústavu AČR. Pistole je v bílém stavu, její vnější povrch je pouze hrubě frézován a kromě číslic 00, vyražených vlevo nad přední úponou lučíku, postrádá jakékoli značení. Původní zásobník se nedochoval.
Systém zpožděného otevírání závěru je sice konstrukčním řešením velmi lákavým, ale je-li (jako v tomto případě) založen na principu kluzného tření, přináší s sebou mnoho problémů neslučitelných s požadavky kladenými na vojenskou zbraň. Obecně lze říci, že funkčnost systému závisí na kvalitě zpracování třecích ploch, stavu jejich opotřebení, přítomnosti či nepřítomnosti maziva, nečistot či povýstřelových zplodin, atd. Všechny tyto faktory pak mají zásadní vliv na spolehlivost zbraně a bezpečnost jejího používání.

Další vývoj poválečných armádních pistolí se v Československu orientoval na náboj 9mm Parabellum. Mezi odborníky i odpovědnými činiteli MNO převládl názor, že tato osvědčená a z balistického hlediska velmi vhodná ráže bude nejlepší volbou.
V letech 1947 a 1948 vznikla pod vedením Františka Myšky a Jiřího Čermáka (jehož jméno je v historii čs. zbrojní výroby spojováno především se samopalem vz. 58 ráže 7,62x39) ucelená řada funkčních vzorků a prototypů, komorovaných pro náboj 9mm Parabellum. Jejich funkce byla založena na principu plně uzamčeného závěru, odemykaného vykývnutím zadní části hlavně při krátkém zpětném pohybu (systém Browning). Konstruktéři původně vycházeli z celkové sestavy pistole ČZ vz. 38, avšak systém postupně modernizovali a vylepšovali. Na první funkční vzorek (obr. 2) tak navázal prototyp ČZ 47 (obr. 3 – přidán pojistný ozub kohoutu), ČZ 471 (obr. 4 – vypuštěna otočná objímka hlavně, jiný systém rozborky), ČZ 481 (dvouřadý zásobník s kapacitou 14 nábojů, spoušťové ústrojí SA/DA). Tyto pistole nemají přímou konstrukční návaznost na pozdější, do výzbroje zavedený vzor 52, avšak představují důležitou etapu vývoje československých pistolí služebního typu. Není bez zajímavosti, že určité prvky konstrukce modelu ČZ 481 se na přelomu 60. a 70. let znovu vynořily v počátcích vývoje patrně nejslavnější československé pistole, ČZ 75.

Obrázek
Obr. 2 – Funkční vzorek pistole ráže 9mm Parabellum se závěrem uzamčeným vykývnutím hlavně
Obrázek
Obr. 3 – ČZ 47
Obrázek
Obr. 4 – ČZ 471
Obrázek
Obr. 5 – ČZ 481

Posledním prototypem pistole, který byl v předmětném období vyvíjen a zkoušen, se stala ČZ 482, společné dílo bratří Jana a Jaroslava Kratochvílů. Funkční princip tohoto modelu byl zcela odlišný. Zbraň byla sice také komorována na náboj 9mm Parabellum a činnost mechanismu byl rovněž založena na krátkém zpětném pohybu hlavně, avšak uzamčení bylo realizováno pomocí dvou válečků, symetricky vertikálně uložených pod nábojovou komorou. V odborné literatuře se často objevuje tvrzení, že se jedná o stejný funkční princip jako u německého systému Heckler und Koch, ale jedná se o chybu. Například útočná puška G 3 má pevně uloženou hlaveň (při výstřelu se nepohybuje) a funguje na principu částečně uzamčeného závěru. V okamžiku, kdy tlak spalných plynů ve vývrtu odsouvá závorník dozadu, jsou oba válečky odvalovány po šikmých plochách v pouzdře závěru a vzájemně se přibližují. Tímto pohybem je urychlován zákluz nosiče závorníku, zatímco zákluz samotného závorníku je úměrně tomu zpomalován (princip nuceného urychlení hmoty).
Oproti tomu pistole bratří Kratochvílů má závěr pevně uzamčený (t.j. nelze jej otevřít tlakem na čelo závorníku). Válečky zde nepůsobí ve funkci urychlovacího, nýbrž uzamykacího členu, a jsou namáhány pouze na střih. Ve chvíli, kdy zpětnorázový celek dobíhá do své přední úvrati, jsou oba válečky od sebe odtlačeny uzamykacím klínem, uloženým v kulise pod hlavní, vstoupí částí svého průměru do vybrání ve vnitřních bočních plochách závěru a pevně jej spojí s hlavní – uzamknou. Teprve po překonání podkluzu, kdy se závěr spolu s hlavní odsunou dozadu natolik, že uzamykací klín nebrání přiblížení válečků, dojde k přerušení pevného spojení hlavně se závěrem, hlaveň se zastaví, zatímco závěr vlivem zpětného rázu pokračuje do své zadní úvrati. Princip funkce pistolí ČZ se tedy diametrálně liší od principu, na němž fungují známé samopaly řady MP-5. U nich pevné spojení hlavně se závěrem neexistuje a konstruktéři pouze využili válečkového mechanismu k dosažení rozdílné rychlosti zpětného pohybu závorníku a jeho nosiče.

Obrázek
Obr. 6 – Schéma válečkového uzamčení pistole ČZ 482 (patentový spis č. 82 214)

Obrázek
Obr. 6a – Konstrukční uspořádání uzamykacího uzlu ČZ 482 (patentový spis č. 82 214)

Pistole ČZ 482 ve své původní podobě dosti připomínala přerostlou ČZ 50. Měla dvojčinný (SA/DA) spoušťový a bicí mechanismus, páčkovou pojistku, umístěnou v levé horní části rukojeti a kombinovanou s vypouštěcí pákou napnutého kohoutu, a byla vybavena výstražníkem stejné konstrukce, jaký se uplatnil u ČZ 50. Válcový výstražník uložený příčně v těle závěru byl konstrukčně svázán s vytahovačem. Nacházel-li se v nábojové komoře náboj, došlo k vykývnutí vytahovače. Ten měl podobu dvouramenné páky, jejíž zadní rameno posunulo těleso výstražníku tak, že jeho levý konec vystoupil z obrysu těla závěru. Vyčnívající konec výstražníku bylo možno snadno kontrolovat pohmatem, a kromě toho byl při míření dobře viditelný v zorném poli střelce. Kohout pistole ČZ 482 měl charakteristický tvar s rýhovanou hlavou opatřenou výřezem tvaru širokého V. Střenky prototypů byly vyrobeny ze dřeva a s tělem zbraně spojeny pomocí šroubů. Zásobník použili konstruktéři jednořadý, s paralelními vývodkami, o kapacitě 8 nábojů. Záchyt zásobníku byl řešen poměrně moderně v podobě tlačítka, umístěného na levé straně těla za lučíkem spouště. Pistole byla vybavena záchytem závěru (střeleckou pohotovostí), jež však nemá žádný vnější ovládací prvek. K vypuštění závěru bylo tedy nutno vyjmout zásobník, krátce potáhnout závěr dozadu a pustit.

Obrázek
Obr. 7 – ČZ 482

Obrázek
Obr. 8 – ČZ 482, rozebraná k čištění

Při základní rozborce zbraně je nezbytné nejprve vyjmout zásobník, stáhnout závěr dozadu a zkontrolovat nábojovou komoru. Poté je třeba stáhnout směrem dolů dva hmatníky, umístěné po stranách přední úpony lučíku. Tím je umožněno posunutí zpětnorázového celku (závěr s hlavní) směrem vpřed a jejich oddělení od těla pistole. Dále je nutno pomocí dna zásobníku posunout hlaveň i s uzamykacím klínem v závěru směrem vpřed (proti odporu předsuvné pružiny) a vykývnout její zadní část dolů. V této poloze lze hlaveň s pružinou vyjmout ze závěru. Sborka probíhá v opačném pořadí. Celkově postup demontáže velmi připomíná pistoli Mauser HSc, je však obtížnější a fyzicky náročnější.

Do dnešních dnů se dochovaly celkem tři známé exempláře pistolí ČZ 482. Dva mají spoušťový mechanismus dvojčinný (SA/DA), třetí pouze jednočinný (SA). Na závěru všech tří pistolí se nachází nápis:

ČESKÁ ZBROJOVKA – NÁRODNÍ PODNIK STRAKONICE

Za tímto nápisem je vyražena číslice 9 v kroužku, vyjadřující ráži zbraně. Pravá strana závěru nese výrobní číslo prototypu.

O vzorky pistolí ČZ 482 projevila zájem švýcarská vojenská mise, jež navštívila Českou zbrojovku 6. května 1948. Zde jim byly zbraně předvedeny a zároveň došlo k dohodě o dodání dvou exemplářů ke zkouškám ve Švýcarsku. Ve hře byla možnost exportu 3000 – 5000 kusů pistolí a zástupci švýcarského KTA uvažovali dokonce o nákupu licence na výrobu pistolí ČZ 482.
Dodané vzorkové pistole byly zkoušeny v říjnu 1948 ve Wallenstadtu a ve Waffenfabrik Bern. Zkoušek se, jako zástupce výrobního podniku, účastnil konstruktér F. Myška, a byly při nich použity jak náboje čs. provenience (s nábojnicí z hlubokotažné oceli), tak munice švýcarská (s mosaznou nábojnicí). Ze 150 výstřelů při použití čs. střeliva došlo ke dvěma případům vzpříčení náboje při podávání, v jednom případě pak nebyl závěr zachycen v zadní úvrati po vyprázdnění zásobníku. V rámci zkoušek byla testována funkčnosti pistolí při teplotě – 20 stupňů Celsia. Jeden z exemplářů střílel za těchto podmínek bez jakýchkoli závad, druhý bylo nutno po druhém výstřelu nabíjet ručním opakováním.
Během komparačních zkoušek přesnosti byly ČZ 482 porovnávány s pistolemi SIG 210, jež představovaly nejvážnějšího kandidáta na příští švýcarskou armádní pistoli. Poněkud překvapivě (zbraně SIG jsou proslulé vysokou kvalitou zpracování a přesností střelby) byla shledána vyšší přesnost u zbraní ČZ, jejichž rozptyl na 50 metrů představoval obrazec o rozměrech 4,3x3,7 cm. U pistolí SIG šlo o rozměry 11,1x10,6 cm. Předpoklad vysoké přesnosti byl u konstrukce bratří Kratochvílů dán systémem uzamčení, při němž hlaveň vykonávala pouze axiální pohyb.

Zhruba ve stejné době probíhaly v československém VTÚ (Vojenský technický ústav) rozsáhlé srovnávací zkoušky dostupných prototypů armádních pistolí. Během nich se zájem vojenských odborníků soustředil na prototyp ČZ 482, který představoval technicky zajímavé a originální řešení. Byť, jak se později ukázalo, nepříliš šťastné.
Na základě těchto zkoušek si vojáci vyžádali poměrně rozsáhlé úpravy pistole, čímž vznikl prototyp ČZ 491. Hlavní rozdíl oproti předchozímu modelu představovalo umístění a funkce pojistky. Ta se přesunula nad krček rukojeti, blíže k její zadní části, a pojistková páčka byla nově orientována směrem dozadu. Zatímco u ČZ 482 bylo při páčce v horizontální poloze odjištěno, stlačením páčky šikmo dolů střelec zajistil a dalším zatlačením na páčku směrem dolů vypustil bezpečně napnutý kohout do přední polohy, u následující ČZ 491 tomu bylo přesně naopak: dolů odjištěno, vodorovně zajištěno a tlakem na páčku v zajištěné poloze směrem nahoru došlo k vypuštění kohoutu. Dalšími, méně podstatnými rozdíly byly vypouklý tvar hřbetu rukojeti, změna tvaru palečníku kohoutu (nadále byl zaoblený, bez otvoru, podobného tvaru jako u ČZ 50), a stupňovité boční plochy těla závěru. Poslední změnou bylo konstrukčně-technologické zjednodušení komorové části hlavně, když se nábojová skluzavka přesunula ze zadní části komory na okraj zásobníkové šachty.

Obrázek
Obr. 9 – ČZ 491

Přes uvedené úpravy nevyzněly testy pistolí ČZ 491 příznivě. Vykazovaly mnohem nižší přesnost než u prototypů ČZ 482, rovněž byla kritizována jejich rozborka, kterou vojenští odborníci považovali za příliš složitou a nepraktickou. Poprvé se tak projevily nevýhody celkové koncepce zbraně, vedené zjevně snahou po originalitě, ovšem na úkor praktické bojové způsobilosti. Nicméně padlo rozhodnutí připravit zahájení sériové výroby. Tyto přípravy však definitivně skončily v květnu 1950.

Rozhodnutí o unifikaci vojenské výzbroje s armádou SSSR znamenalo mimo jiné orientaci na ráži 7,62mm Tokarev. Ironií osudu tak byl do výzbroje čs. armády přijat náboj, který sami Rusové tou dobou již opouštěli jako zastaralý a nevhodný. Již samotné rozměry tohoto střeliva značně komplikují konstrukci krátkých palných zbraní vzhledem k obvyklým ergonomickým požadavkům – celková délka náboje je 35 mm, což způsobuje neúměrné zvětšení rukojeti pistole, obsahující zásobník. Dalším problémem je vysoký výkon náboje, vyžadující masivně dimenzované součásti mechanismu, velké komorové tlaky, jež jsou příčinou enormní eroze hlavně především v oblasti přechodového kuželu, a malý průměr střely při značné kinetické energii, tedy vysoká průbojnost a nízká ranivost.

Náboj 7,62mm Tokarev (syn.: 7,62x25, 7,62 Tokarev, 7,62 Russian Auto Pistol, 7,62mm vz. 30, 7,62mm vz. 52, aj.) byl odvozen na samém konci 20. let od německého náboje 7,63mm Mauser, od něhož se nepatrně liší některými rozměry a především výrazně vyšším výkonem. Do výzbroje ruské armády byl přijat v roce 1930 společně s pistolí TT (Tula-Tokarev) vz. 30, později modifikovanou na TT vz. 33. Původní provedení náboje mělo mosaznou nábojnici a střelu s ocelovým pláštěm, plátovanou tombakem. V letech 2. světové války se náboj široce uplatnil především v samopalech a jeho produkce mnohonásobně vzrostla. Byly zavedeny další typy střel: s ocelovým tombakplátovaným pláštěm, olověnou košilkou a ocelovým jádrem (označovaná jako Pst), průbojně zápalná (P-41), a se stopovkou (PT). Vedle mosazi se začaly vyrábět nábojnice také z hlubokotažné oceli, buď plátované tombakem, nebo lakované. Náboj byl vyráběn i v dalších obvyklých vojenských provedeních, tedy jako školní, cvičný, zkušební, svědečný atd. Vyskytlo se i polské provedení se střelou obsahující slzný plyn. Ve vojenském provedení je zpravidla osazován 4,5mm zápalkou typu Berdan.
Střela o hmotnosti 5,6 g má počáteční rychlost mezi 455 a 500 m/s, v závislosti na laboraci a délce hlavně.
Do výzbroje československé armády byl náboj přijat oficiálně v roce 1951 pod označením 7,62mm vz. 52, a to ve dvojím provedení: první s mosaznou nábojnicí a střelou s plnoolověným jádrem, určené pro pistole, a druhé s lakovanou nábojnicí z hlubokotažné oceli a střelou s ocelovým jádrem a olověnou košilkou – tato varianta byla určena pro použití v samopalech 24 a 26. Výmetnou náplň u obou provedení tvořilo shodně buď 0,55 g nitrocelulózového prachu vz. 27/II, nebo 0,65 g prachu P1. Vojenské předpisy a normy tvrdily, že obě provedení jsou mezi sebou zaměnitelná, ovšem pozdější praxe ukázala, že to není tak jednoduché.
Střela s plnoolověným jádrem byla 14 mm dlouhá, s ocelovým jádrem vzrostla délka střely na 16,3 mm. Plášť střel byl vyráběn z měkké oceli, plátované tombakem nebo niklované. Maximální tlak je uváděn 2850 kg/cm2 (290 MPa), maximální dostřel 1800 metrů.

Obrázek
Obr. 10 – Náboj 7,62mm vz. 52, vlevo provedení se střelou s olověným jádrem, vpravo s ocelovým jádrem a Pb košilkou

Vývoj armádní pistole nyní musel překonat úskalí rekonstrukce systému na náboj Tokarev, mnohem delší a výkonnější než původní 9mm Parabellum. Předsériové ČZ 491 byly především podrobeny novým vojskovým zkouškám (probíhaly v březnu 1951 v pěchotním učilišti Bruntál), avšak výsledky byly totožné s předchozími a stejně vyznělo i závěrečné hodnocení. První exempláře zbraní rekonstruovaných na náboj Tokarev vznikly asi o měsíc později a zkoušet se začaly koncem května. Nesly označení ČZ 513.

Obrázek
Obr. 11 – ČZ 513, první provedení

První provedení ČZ 513 se ještě dosti podobá své předloze, pistoli ČZ 491. Hlavním rozdílem je rozměrnější rukojeť, vynucená větší délkou náboje. S tím souvisí změna konstrukce záchytu zásobníku, který se přesunul na spodek rukojeti. Důvod je prostý: zvětšení podélného rozměru rukojeti způsobilo, že původní tlačítkový záchyt by se ocitl mimo dosah palce střílející ruky. Hlaveň se oproti ČZ 491 prodloužila ze 110 na 120 mm, v rámci zjednodušení konstrukce a snížení počtu součástí byl vypuštěn výstražník. Střenky rukojeti jsou nadále dvojdílné, uchycené šrouby, ale jejich zadní partie netvoří hřbet rukojeti jako u ČZ 491. Toto provedení pistole má ještě dvojčinné spoušťové ústrojí (SA/DA).

Dalším konstrukčním ústupkem, který si vyžádal přechod na ráži 7,62mm Tokarev, byl návrat k jednočinnému (SA) spoušťovému ústrojí. Dvojčinný mechanismus představoval v 50. letech u armádních pistolí velmi pokrokový prvek, ale praktické zkoušky brzy ukázaly, že díky rozměrnému střelivu je vzdálenost mezi hřbetem rukojeti a jazýčkem spouště příliš velká pro ruku průměrného střelce. Zmenšit rukojeť nešlo, a aby bylo možno zavěsit spoušť více vzadu, museli konstruktéři obětovat funkci spoušťového napínání.

Obrázek
Obr. 12 – ČZ 513, druhé provedení

Druhé provedení pistole ČZ 513 má již pouze jednočinnou spoušť. Zjednodušil se tvar závěru, jehož boční plochy jsou vyšší a navazují přímo na rádius hřbetu. Také již nejsou stupňovité. Změnil se tvar a počet hmatníkových drážek, palečník kohoutu byl opatřen otvorem, na levé straně ve spodní části rukojeti přibylo oko na pojistnou šňůru. Exemplář uložený ve sbírkách VHÚ má výrobní číslo 9 a na levém boku závěru označení rid 513 (pozn.: písmena „rid“ představovala krycí značku České zbrojovky ve Strakonicích). Tato pistole již nese prakticky všechny konstrukční znaky sériových pistolí vz. 52.

Vojskové zkoušky pistolí ČZ 513, probíhající na podzim roku 1951, jen potvrdily nepříznivý dojem z předchozích vývojových stadií konstrukce. Vykazovaly velmi špatnou funkci za ztížených podmínek (prašné prostředí, bláto, mráz a znečištění povýstřelovými zplodinami), projevila se velmi nízká životnost některých součástek, a ani zdaleka nedosahovaly kvalit pistolí TT vz. 33, s nimiž byly logicky porovnávány. Samotný uzamykací systém pistole, který v původní ráži 9mm Parabellum dostačoval a fungoval vcelku přijatelně, těžko snášel zatížení výkonným střelivem. Závěr byl v místech uzamčení vystaven příliš vysokému namáhání, jeho pravá část zde byla navíc oslabena výhozním okénkem. Uzamčení systému tedy téměř výhradně záviselo na levém uzamykacím válečku. Prakticky neřešitelný problém pak představovalo rozpínání stěn závěru při střelbě. Jediným pozitivním výsledkem zkoušek tak zůstaly testy přesnosti, jež dopadly nad očekávání dobře. Začátkem roku 1952 se dokonce na MNO zvažovalo zavedení licenční výroby pistolí TT, které řadou důležitých parametrů, zejména spolehlivostí a odolností, ČZ 513 převyšovaly. Uvedené řešení bylo nakonec zamítnuto jednak z důvodu obavy z vysokých nákladů na rozběh výroby, jednak proto, že příprava sériové produkce ČZ 513 byla již ve velmi pokročilém stadiu. Zůstává pouze s podivem, že jak Česká zbrojovka, tak armádní vedení ignorovaly nepříznivý průběh vývoje (konstruktéři i armádní specialisté si museli být dobře vědomi potíží, způsobených přechodem na výkonnější ráži) a nečekaly s přípravou výroby na závěry z vojskových zkoušek zbraně.
Problémy zjištěné během testování se částečně řešily použitím jiných, houževnatějších materiálů. Přesto během trvanlivostních zkoušek, prováděných přímo ve strakonické zbrojovce, docházelo opakovaně k prasknutí závěru v místech pod výhozním okénkem. Nepříznivé vektorové namáhání závěru, zjištěné výpočty J. Holečka, pak bylo ověřováno fotografickou metodou. Nakonec se však přece jen podařilo dosáhnout limitu životnosti 12 000 výstřelů.
Ministr národní obrany poté nařídil provedení nové vojskové zkoušky, jež proběhla v dubnu 1952. Během ní zkušební komise přece jen nakonec dospěla k závěru, že ČZ 513 je způsobilá k zavedení do výzbroje. Nakolik byl tento posudek výsledkem politických tlaků a nikoli objektivního zhodnocení vlastností zbraně, se dnes můžeme jen dohadovat. Na jeho základě byl dne 17. května 1952 vydán výnos MNO, jímž byla ČZ 513 zavedena do výzbroje ČSLA jako 7,62mm pistole vz. 52. Výnos rovněž vyjmenovával úpravy, které se měly na pistoli před náběhem sériové výroby provést - ale současně obsahoval i nařízení, aby byl započat vývoj pistole nové, založené na systému uzamčení Browning, jež by „...dosahovala stejných či lepších výsledků než pistole Tokarev.“
Mezi nejvýraznější odlišnosti pistolí vz. 52 ze sériové produkce od předsériových ČZ 513 patřily střenky rukojeti z texgumoidu, upevněné k tělu zbraně pomocí pružného ocelového třmenu (místo dřívějších šroubů). Pistole vz. 52 se tak zařadila mezi nemnoho konstrukcí na poli zbrojní výroby, jež nepoužívají vůbec závitové spoje. Při zahájení sériové výroby byla rovněž povrchová úprava černěním nahrazena parkerizací (fosfátováním). Oko pro pojistnou šňůru se přesunulo z levé na spodní plochu rukojeti, hned za záchyt zásobníku.

Obrázek
Obr. 13 – 7,62mm pistole vz. 52

Obrázek
Obr. 14 – Uzamykací systém sériové pistole vz. 52

TTD pistole vz. 52:

Ráže: 7,62mm vz. 52 (7,62mm Tokarev)
Délka: 210 mm
Výška: 141 mm
Šířka: 29,3 mm
Délka hlavně: 120 mm
Počet drážek: 4, vpravo
Hmotnost (bez nábojů): 975 g
Kapacita: 8 nábojů

Kromě interních testů byly prostřednictvím VTÚ (jak bylo v 50. letech obvyklé) odeslány čtyři kusy předsériových pistolí ke zkouškám do SSSR. Hodnocení neobsahovalo nic překvapivého a v podstatě odpovídalo výsledkům vlastních vojskových zkoušek: opět byla konstatována nespolehlivost funkce za ztížených podmínek, zbytečná složitost mechanismu a nedostatečná trvanlivost klíčových součástí.

Produkce pistolí vz. 52 probíhala v České zbrojovce ve Strakonicích, převážně v letech 1952 – 1955, přičemž poslední drobné úpravy se na zbrani prováděly ještě během výroby nulté série. Stala se jedním z posledních počinů tamní továrny na poli zbrojní výroby. Brzy poté byla výroba vojenských i civilních ručních zbraní přenesena do původně pobočného závodu Uherského Brodu.
Pistolí vz. 52 bylo celkově vyrobeno kolem 200 000 kusů, což představuje poměrně úctyhodný počet. Drtivou většinu uvedeného množství převzala čs. armáda, nezjištěný, ovšem pravděpodobně zanedbatelný objem byl určen pro export. Konkrétní údaje o tomto vývozu podléhají dodnes utajení.
Sériové pistole mají alfanumerický systém číslování, kdy za písmenem označujícím výrobní blok následuje pětimístné výrobní číslo zbraně. Výrobní číslo je umístěno na levé straně rámu nad přední úponou lučíku. Vpravo od výrobního čísla se nachází krycí kód „rid“, udávající výrobce. Na pravé straně rámu nad lučíkem bývá vyražen vojenský vlastnický znak v podobě dvou zkřížených mečů (používal se od 20. října 1948 pro označení veškerého materiálu patřícího vojenské správě).
Vedle standartního provedení byly v omezených počtech vyráběny také cvičné verze, se silně zúženým ústím hlavně (kvůli zajištění samonabíjecí funkce při střelbě cvičnou municí), a rovněž varianta v ráži .22 Long Rifle (s excentricky uloženou hlavní).

Jaká vlastně byla pistole vz. 52 z pohledu uživatele? Obdivovaná i zatracovaná, jako ostatně mnoho vojenských zbraní. Řada těch, kdo s ní přišli během služby v armádě do bližšího kontaktu, pozitivně hodnotila její přesnost – rozptyl střelby se, za předpokladu dobrého technického stavu zbraně, skutečně pohyboval v hodnotách obvyklých spíše u sportovních zbraní. Jiní se ošklíbali nad její váhou (co ale čekat od vojenské zbraně na výkonný náboj, ostatně necelý kilogram zase není tak moc) a dosti nepovedenou ergonomií.
Rukojeť dvaapadesátky je opravdu poněkud neforemná a nepřispívá k uživatelskému komfortu ani k přirozenému ovládání zbraně. Na vině je, jak jinak, rozměrné střelivo, ovšem nelze se ubránit dojmu, že konstruktéři mohli v tomto směru udělat přece jen o trochu více. Obtížnost rozborky je pak zcela samostatnou kapitolou, jedná se o úkon hodný skutečně manuálně zručného člověka, nemluvě vůbec o faktu, že u opotřebovaných pistolí dochází čas od času během rozborky k vypadnutí a ztrátě uzamykacích válečků. Zpětný ráz představuje mohutný kopanec, jehož zvládnutí si žádá pořádného chlapa.
Nízká spolehlivost a životnost systému provázela tento typ zbraně celou jeho kariéru. Závěr a hlaveň neměly žádnou pevnostní rezervu, často se na nich po střelbě objevovaly vlasové trhliny, a pokud si toho uživatel nevšiml včas (nebo tento fakt dokonce ignoroval), mohlo dojít i k roztržení hlavně či prasknutí závěru s fatálními následky pro střelce. Uzamykací válečky i opěrné plochy na vnitřních stěnách závěru se rychle odíraly a omačkávaly, což zvětšovalo závěrovou vůli. Ke všem těmto jevům do značné míry přispívalo i poměrně rozšířené používání samopalové munice ke střelbě z pistolí. Obě provedení náboje jsou sice laborována na shodný výkon, ovšem, jak už jsme si řekli, liší se provedením střely. Zatímco pistolový náboj má střelu s plnoolověným jádrem o celkové délce 14 mm, náboj určený pro samopaly (těchto nábojů bylo vyrobeno mnohonásobně větší množství, a po vyřazení samopalů 24 a 26 z výzbroje jich spousty zůstaly v armádních skladech) je osazen střelou s ocelovým jádrem a olověnou košilkou, jež se kvůli zachování stejné hmotnosti prodloužila na 16,3 mm. Samopalová střela je tedy celkově tužší (hůře se stlačuje v přechodovém kuželu) a díky větší délce má i delší vodicí část. Vyznačuje se tedy výrazně vyšším průtlačným odporem ve vývrtu a více zatěžuje již beztak neúměrně namáhaný mechanismus. Za předpokladu pečlivé údržby, pravidelné kontroly a používání správného střeliva ale poskytovala zbraň vcelku dobré služby.
Kvůli své hmotnosti, toporné rukojeti, silnému zpětnému rázu a ne právě elegantnímu vzhledu obdržela pistole vz. 52 od vojáků poněkud nelichotivou přezdívku „Pařeznice“ (pozn.: pařeznice je původně těžký nástroj určený k dobývání pařezů, spojuje v sobě vlastnosti dřevorubecké sekery a krumpáče). Svým způsobem však posloužila za etalon střeleckých dovedností – kdo se uměl trefovat s „pařeznicí“, ten dokázal nastřílet s čímkoli.

Obrázek
Obr. 15 – Pouzdra pro pistoli vz. 52: vlevo starší textilní varianta, vpravo pozdější a rozšířenější celokožená

Ve druhé polovině 60. let se pistole vz. 52 dočkala pokusu o zpětnou transformaci na původní náboj 9mm Parabellum. V Prototypě Brno byla vyrobena zkušební dvanáctikusová série, označovaná jako vz. 52/67. Tyto snahy však nepřekročily stadium zkoušek a na skutečný návrat k původní ráži si musela pistole počkat do 90. let, kdy se jako ČZ 52 objevila na civilním trhu (takřka výhradně šlo o zbraně z vojenských přebytků, uvolněné ke komerčnímu výprodeji). K těmto pistolím byly a stále jsou nabízeny výměnné hlavně v ráži 9mm Luger (pozn.: civilní označení náboje 9mm Parabellum dle C.I.P.).

Pistole vz. 52 zůstaly v armádní výzbroji i po roce 1990, zejména z důvodu nedostatku modernějších typů pobočných zbraní. Část jich prodělala komplexní opravy (celková repase, výměna součástek na hranici životnosti) ve Vojenském opravárenském závodě Moldava nad Bodvou (Slovensko). Tyto pistole se dají snadno rozeznat podle vyražené značky VOZ, případně doplněné vročením opravy. Kromě toho byl u nich v rámci oprav původní parkerizovaný povrch nahrazen černěným. Pro vybavení plně profesionální armády se s nimi již nepočítalo, jenže – generální štáb míní a osud mění. Ještě zcela nedávno se „pařeznice“ objevily v rukou příslušníků týlových jednotek AČR v Iráku a Afghánistánu.
Naposledy upravil(a) Martin Hessler dne 21/1/2010, 08:51, celkem upraveno 1 x.
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Nemám slov. To je návrat do starých tak řečeno dobrých dob mé aktivní služby, kdy jsem s ní chodil na střelby a nadával jak kope do ruky. Byla to dobrá zbraň a sloužila dobře a dlouhé roky,

A k té váze - víš kolego jednou mě napadl služební pes. Před tím roztrhl nohu strážákovi a pak šel po mě. Ani jsem nemusel střílet. Jak jsem měl tuhletu flintu v pouzdře a na dohodě, tak jsem ho s ní mignul a byl v limbu. Prostě luxus. Nedám na ni dopustit.

A za sebe děkuji - dobrá práce.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Martin Hessler »

A k té váze - víš kolego jednou mě napadl služební pes. Před tím roztrhl nohu strážákovi a pak šel po mě. Ani jsem nemusel střílet. Jak jsem měl tuhletu flintu v pouzdře a na dohodě, tak jsem ho s ní mignul a byl v limbu. Prostě luxus. Nedám na ni dopustit.

A za sebe děkuji - dobrá práce.
Rozhodně není zač děkovat - byla to zábava a za tu se neděkuje :-))
Procházel jsem kategorii lehkých zbraní a všiml jsem si, že "pařeznice" tam chybí, tak jsem se do ní pustil. Jsem si vědom, že se jedná o poněkud kontroverzní zbraň, kterou asi navíc spousta Palbáků zná - takže jsem zvědav na jejich reakce...
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Uživatelský avatar
alibaba
7. Major
7. Major
Příspěvky: 707
Registrován: 15/8/2007, 00:30
Bydliště: Cotswold

Příspěvek od alibaba »

Super Clanek. Mam rad tuto pistoli i kdyz rozhodne nepatri k lepsim.

Jen mala poznamka:
Martin Hessler píše:...Kulomet MG-42 má pevně uloženou hlaveň (při výstřelu se nepohybuje) a funguje na principu částečně uzamčeného závěru. V okamžiku, kdy tlak spalných plynů ve vývrtu odsouvá závorník dozadu, jsou oba válečky odvalovány po šikmých plochách v pouzdře závěru a vzájemně se přibližují. Tímto pohybem je urychlován zákluz nosiče závorníku, zatímco zákluz samotného závorníku je úměrně tomu zpomalován (princip nuceného urychlení hmoty).
S tim bych nesouhlasil.
Kulomet MG 42 je asi nejvic podobny systemu pouzitemu u pistole vz.52. MG 42 ma uzamceny zaver s kratkym pohybem hlavne. Proto ma pohyblivou hlaven. V dobe vystrelu je hlaven pevne spojena se zavornikem. Po prekonani podkluzu se uzamykaci valecky ( C ) zacnou priblizovat, protoze na ne pusobi vystupky v pouzdre zbrane ( D ). Az se priblizi natolik, ze uzamykaci valecky vyjedou z vybrani v uzamykacim bloku hlavne a dojde k rozpojeni hlavne a zaveru. Hlaven se zastavi a zaver pokracuje dal. Mezi ustim hlavne a tlumicem plamene je expanzni komora, kde pri vystrelu cast plynu pusobi na celo hlavne a davaji ji dostatecny impuls.

Existoval ale i MG 42V, ktery vznikl na konci valky v nekolika prototypech. Ten mel pevnou hlaven a zaver se zpozdenym oteviranim podobne jako zbrane H&K ( G3, MP5, ... )

Obrázek
Inteligence má své hranice,
ale blbost je nekonečná....
Stanley
desátník
desátník
Příspěvky: 52
Registrován: 29/10/2009, 14:31
Bydliště: Jablonec nad Nisou
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Stanley »

Dobrý článek. Sám jsem z pistole střílel a moc velký komfort to tedy nebyl. Kolega pátrač má s pistolí více zkušeností, třeba nám může přiblížit dlouhodobější nošení takové zbraně. Osobně si po zkušenostech s nošením policejního kompaktu v oné černé rakvi, které se někdo pokoušel říkat pouzdro na zbraň, nedokážu představit dlouhodobé nošení takového železného zla. 12 hodinovou službu s takovým kyjem na boku bych se asi zlomil v pase.
Uživatelský avatar
Thór
7. Major
7. Major
Příspěvky: 889
Registrován: 7/8/2008, 02:35
Bydliště: Chrudim

Příspěvek od Thór »

Stanley- CZ 75 je poměrně často užívaná jako služební zbraň. Váha "75-ky", je 1000 g bez zásobníku. S plným zásobníkem má 1200 g, takže 52-ka je vlastně ještě lehčí :(
ObrázekObrázek
" Thór "

Kaphar hunnu bhanda marnu ramro
Uživatelský avatar
Martan
praporčík
praporčík
Příspěvky: 301
Registrován: 14/6/2005, 00:11
Bydliště: Domašín

Příspěvek od Martan »

Stanley, já ji nosil do čtyřiadvacetihodinových služeb asi 10 let a nebylo to tak zlé. Ale je pravda, že jsem z ní nerad střílel. Jak je napsáno v článku, špatně se držela a kopala. Dlouho trvalo než si na ni člověk zvykl. Někdy v roce 1993, když už bylo jasné, že Lešany jako kasárna končí, jsme chodili střílet 2-3 týdně. Pistolovou střelnici jsme měli v kasárnách. Nejprve nic moc, ale občas s námi šel jeden starší podplukovník a ten nás začal cvičit. Po jeho lekcích jsme všichni nastříleli minimálně 25 bodů z 30, ale většinou 28-29. Rád jsem ji stejně neměl, ale už jsem věděl jak na ni.
Obrázek
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Martin Hessler »

OMLUVA VŠEM, kdo mě upozorňovali na ten nesmysl s "polouzamčeným" MG-42 (a já blb se ještě hádal):
Máte úplnou pravdu a za pitomce jsem já. Našel jsem si kvůli tomu kopii své písemné závěrečky, a zjistil jsem jak moc jsem hloupý - správně šlo o kulomet, ale ne o MG-42, nýbržo typ MG-45/II. Ten byl vyvinut v samém závěru války, vyroben ve zkušební sérii, ale na frontu se už nedostal.
Z článku jsem tu hovadinu odstranil a admina uctivě prosím o nové zveřejnění. I když, po takovém kopanci... To není z ostudy kabát, ale cirkusovej stan!
Naposledy upravil(a) Martin Hessler dne 25/4/2012, 11:12, celkem upraveno 1 x.
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Stanley
desátník
desátník
Příspěvky: 52
Registrován: 29/10/2009, 14:31
Bydliště: Jablonec nad Nisou
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Stanley »

Thóre: nosil jsem vz.82 a pak krátce 75 v onom "profesionálně" vyvedeném pouzdře. Je tomu poměrně dlouho, co jsem střílel z 52 a nenosil jsem ji. Ale takhle zpětně když si to mlhavě vybavuju, tak mi ta 52 připadala větší. Možná to byl jen pocit ze špatné ergonomie, z toho jsem usoudil, že nosit 52 musí být horší.
Martane:24hodin? Tak to tě lituju, asi jsem měkej. No ale hodně záleží na pouzdru na zbraň. Taková 75 v policejním pouzdře je ke vzteku,ale v nilonovém poudře o ní člověk skoro neví a nepřipadá si jako robokop. Ten, kdo vybral policejní pouzdro na 75 musel být asi řádně zainteresován.....
Uživatelský avatar
Thór
7. Major
7. Major
Příspěvky: 889
Registrován: 7/8/2008, 02:35
Bydliště: Chrudim

Příspěvek od Thór »

CZ 75
# Celková délka: 206 mm
# Délka hlavně: 120 mm
# Celková výška: 135 mm
# Celková šířka: cca 35 mm
# Kapacita zásobníku: 15 (9 mm), 10 (.40 S&W)
# Hmotnost: 1000 g při prázdném zásobníku

CZ 52
Délka: 210 mm
Výška: 141 mm
Šířka: 29,3 mm
Délka hlavně: 120 mm
Počet drážek: 4, vpravo
Hmotnost (bez nábojů): 975 g
Kapacita: 8 nábojů

Stanley, v tom, že je 52-ka "větší" nelze než souhlasit. Byla to v podstatě pistole postevená "kolem" náboje :)
ObrázekObrázek
" Thór "

Kaphar hunnu bhanda marnu ramro
fredy
Příspěvky: 9
Registrován: 10/1/2010, 03:10

Příspěvek od fredy »

K té životnosti při armádních skouškách byl první požadavek na životnost 12 tis.ran to pistole vžádném případě nevydržela k vůli silnému náboji 7.62TT kde praskali závěry pod výhozním okénkem a vytloukalo se uložení válečků v zamykání což jsou nejslabší místa této zbraně, tak požadavek snížili na 8000 ran to taky nevydržela, když už byl velký tlak na zavedení této pistole do armády tak její životnost byla stanovena na 4500 ran. Když si na ni člověk zvykne a střílí s ní civilní a né vojenské střelivo tak je docela přesná, ještě lepší je použití nové 9mm hlavně, kde střílení je o něčem jiném a netrpí pistole.
CZ 97
desátník
desátník
Příspěvky: 40
Registrován: 2/9/2007, 11:51

Příspěvek od CZ 97 »

Pěknej článek, osobně mám tuhle pistoli rád. :wink:
Chtěl bych se zeptat jak je to s tím použitím v Iráku a Afghánistánu? Nebyly by nějaké informace, na základě kterého rozkazu, nebo z jakého důvodu byly zařazeny ještě dnes do "první linie"? Je to pouze kvůli výkonu náboje, nebo existuje nějaký program pro ověření vhodnosti těchto starších zbraní(případně náboje) pro další službu?
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Martin Hessler »

Chtěl bych se zeptat jak je to s tím použitím v Iráku a Afghánistánu? Nebyly by nějaké informace, na základě kterého rozkazu, nebo z jakého důvodu byly zařazeny ještě dnes do "první linie"?
Do první linie samozřejmě poslány nebyly. Ale kamarád mi ukazoval fotografie ze své afghánské mise (pořízené myslím v r. 2007), na nichž příslušníci týlových útvarů - tvrdil že se jednalo o spojaře a administrativní síly - pilně cvičí střelbu z pistolí. Někteří hrdě třímali pistole vz. 52 :-))
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
JABO
Příspěvky: 3
Registrován: 6/5/2012, 21:01

Příspěvek od JABO »

Dobrý den. V článku je uvedeno, že pistole ČZ vz. 52 byla nasazena u týlových jednotek AČR v Iráku a Afghánistánu. Není Vám známo jaké tyto jednotky k těmto pistolím používaly pouzdra? Byla použita klasická celokožená pouzdra z dob ČSLA, nebo existují ještě nějaká novodobá pouzdra AČR např. v maskovacím provedení vz. 95?
Nevíte kde by bylo možno sehnat první textilní variantu pouzdra na pistoli ČZ vz. 52? Děkuji.
Uživatelský avatar
alibaba
7. Major
7. Major
Příspěvky: 707
Registrován: 15/8/2007, 00:30
Bydliště: Cotswold

Příspěvek od alibaba »

JABO píše:Dobrý den. V článku je uvedeno, že pistole ČZ vz. 52 byla nasazena u týlových jednotek AČR v Iráku a Afghánistánu. Není Vám známo jaké tyto jednotky k těmto pistolím používaly pouzdra? Byla použita klasická celokožená pouzdra z dob ČSLA, nebo existují ještě nějaká novodobá pouzdra AČR např. v maskovacím provedení vz. 95?
Nevíte kde by bylo možno sehnat první textilní variantu pouzdra na pistoli ČZ vz. 52? Děkuji.
Textilni pouzdra na CZ vz.52, Skorpion vz.61/9mm Luger provedeni Ulena nebo Uhas vzor 95 dela firma SPM-Liberec:

http://www.spm-liberec.com/cs/e-shop/po ... 60401.html

http://www.spm-liberec.com/cs/e-shop.ht ... pg=1&op=36
Inteligence má své hranice,
ale blbost je nekonečná....
Uživatelský avatar
Firefly
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 175
Registrován: 25/12/2010, 13:58
Bydliště: Velký Beranov

Příspěvek od Firefly »

Tuhle "bouchačku" jsem tahal na opasku skoro dva roky a musím napsat, že s větším krámem jsem se nesetkal. Na 15m jsem netrefil ani velkou kružnici u terče, ale plechové figury na 10m ano:-)). Náboj se zasekával skoro u každé pistole vz. 52.
Obrázek

Největší životní úspěch? Nevím ještě. Ještě žiju! Josef Šnejdárek
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Martin Hessler »

Není Vám známo jaké tyto jednotky k těmto pistolím používaly pouzdra?
Nejsem si jist, ale myslím že to byla klasická kožená "brašnová" pouzdra, vyvzorovaná pro pistole vz. 82 a vz. 52 (mužstvo a ženstvo na fotkách mělo oba typy).
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
tazzz
vojín
vojín
Příspěvky: 13
Registrován: 9/3/2010, 20:13
Bydliště: Táborsko

to firefly

Příspěvek od tazzz »

Tahle zbraň je klasika a chce cvik.U těchto krátkých hlavní platí více než u dlouhých splnění dvou zásadních věcí,bez kterých nelze trefit cíl ani náhodou.Výstřel musí vždy překvapit a nesmí se mířit příliš dlouho - prostě jemně mačkat spoušť dokud nevyjde výstřel,nesnažit se uklidnit ruku,protože ta se vždy trochu třese díky poměrně velké váze zbraně a neklást odpor zbrani,která kopne,aby jste na poslední chvíli nezměnil směr a úhel.
Uživatelský avatar
Skeptik
7. Major
7. Major
Příspěvky: 6728
Registrován: 16/1/2011, 22:28
Bydliště: Středočeská gubernia

Příspěvek od Skeptik »

Klasika ano, cvik moc nepomůže :)
Není to ale vlastní kvalitou zbraně - měl jsem v ruce "kousek", kterým se dalo na 25 m střílet v rozptylu osmiček klasického pistolového terče - ale spíše kvalitou výroby. Byla tristní :(
Ten kousek o kterém mluvím, byl v osobním vlastnictví mého trenéra - ex důstojníka ČSLA, který s ní střílel nějaký armádní trojboj (pistole + Sa58 + snajpr). Tvrdil, že ji vybral z 500 kusů, a já nemám důvod mu nevěřit.
Když k nám na střelnici chodili střílet ostatní lampasy, zkusil jsem i jiné kusy. HOROR. Zásah do černého byl spíše náhoda. Nacvakat to nešlo, projektil musel v laufu "kvrdlat" :???:
Ostatně si z nich všichni dělali srandu, že se jedná o zbraň typu: "STŮJ nebo hodím" :D
JABO
Příspěvky: 3
Registrován: 6/5/2012, 21:01

Příspěvek od JABO »

Kruci, chlapi neděste mě. Hodlám si tuhle pistoli koupit. Není přeci možné, aby to byl takovej krám. Nebude to spíš rukama? Nějak se mi nezdá, že by ČSSR vyráběla takhle špatnou zbraň. Samopal vz. 58 a samopal vz. 61 Škorpion jsou bezproblémové a odolné zbraně. Pistole ČZ 82 mi rovněž nepřipadá vysloveně špatná a o ČZ 75 asi není třeba vůbec diskutovat. Jak říkám, nebude to opravdu spíš rukama?
Naposledy upravil(a) JABO dne 20/7/2012, 21:01, celkem upraveno 1 x.
Odpovědět

Zpět na „Pěchotní výzbroj“