Katastrofa bitevní lodě Novorossijsk
Napsal: 5/7/2010, 14:33
Po italské kapitulaci byla podle podmínek příměří všechna italská válečná plavidla jimž se podařilo v září 1943 uniknout před Němci předána Spojencům. Většina těžkých lodí byla následně zakotvena na Maltě a později na své dřívější základně v Tarentu. Už v té době se spojenecké mocnosti dohodly na rozdělení této snadné kořisti a ruský podíl činil jednu bitevní loď, lehký křižník, čtyři torpédoborce, dvě ponorky a několik desítek lehkých plavidel.(1)
Vláda SSSR se snažila získané lodě převzít co nejdříve a urychleně je zařadit do vlastního válečného námořnictva. Nebyl však problém v samotném aktu převzetí jako spíše v tom jak lodě dopravit do sovětských přístavů. Těžké lodě byly totiž určeny k posílení Černomořské flotily, jenomže podle dohody z Montreaux byl zakázán přesun válečných lodí tureckými úžinami Bospor a Dardanely.(2) Navíc Britové nechtěli dráždit nově získané italské spojence, jejich lehké jednotky se totiž spolupodílely na hlídkové službě v Atlantiku.
V únoru 1947 zahájila v Paříži svou činnost čtyřstranná komise zabývající se rozdělením italského válečného námořnictva. Přibližně ve stejné době se v SSSR začala formovat jádra posádek pro nové lodě. Shodně s dřívějším rozhodnutím politbyra měla i nyní převážná část lodí posílit Černomořskou flotilu a mezi nimi se nacházela i bitevní loď Giulio Cesare,. K samotnému převzetí mělo následně dojít v období prosinec1947 – červen 1948 v Oděsse přičemž za samotný transport odpovídala italská strana. Z různých důvodů se však tyto termíny nepodařilo dodržet a část lodí byla dokonce Rusy převzata v albánské Valoně. V případě bitevní lodě bylo toto předčasné převzetí umocněno nepodloženými obavami z případné italské sabotáže. A tak bylo Giulio Cesare obsazeno ruskými námořníky 3, února, tedy ještě před provedením oficiální předávací procedury. O tři dny později byla konečně bitevní loď předána, přeznačena na „Z-11“ a 19. února vyplula z Valony míříce do Sevastopolu. Do svého nového a posledního domovského přístavu dorazila 26.2.1948.
Krátce po připlutí do sovětského přístavu byla loď, stále ještě pod označením „Z-11“ zařazena do stavu Černomořské flotily jako její vlajková loď. Posádka byla tvořena námořníky kteří ještě nedávno sloužili na palubě jiných bitevních lodí, Archangelska (3) a Sevastopolu (4). 5. března 1949 byla přejmenována na Novorossijsk.
Krátce po připlutí do Sevastopolu prošla bitevní loď kompletní prohlídkou mající za úkol zhodnotit její aktuální stav. Komise konstatovala že i přes fakt že loď byla spuštěna před 35 lety je na tom technicky dobře. Jedinou vážnou výtkou bylo vnitřní členění trupu vzniklé po rozsáhlé přestavbě v letech 1933 – 1937. Sovětským odborníkům vadil hlavně fakt že vodotěsné přepážky byly ve skutečnosti děravé jak řešeto, procházelo jimi příliš mnoho technických průchodů a vodotěsných dveří. Další kritika byla směřována i k více než dvěma stům okének které byly často i jen pouhý metr nad vodoryskou. Celkově však bylo zjištěno že technický stav plavidla je velmi dobrý, komise byla například velmi příjemně překvapena minimálním opotřebováním kotlů a turbín (5). Bylo konstatováno že jde o jednotku ve všech parametrech výrazně převyšující vlastní bitevní lodě Sevastopol a Okťabrskaja Revolucija a komise se shodla na závěru že loď vydrží ve službě minimálně do roku 1960. Kvůli nezvyklé ráži hlavních děl však bylo doporučeno přezbrojení lodi vlastními modernizovanými a velmi kvalitními děly ráže 305mm s délkou hlavně 52 ráží (6) a zároveň posílení protiletadlové výzbroje. K tomu druhému docházelo průběžně, výměna těžkých děl však nebyla provedena nikdy i když příležitostí k tomu bylo několik. V letech 1950 – 1955 prošla loď celkem čtyřmi rozsáhlými rekonstrukcemi a mimo to byla třikrát odstavena kvůli údržbářským pracích. Při těchto zásazích byly kompletně odstraněny všechny 37 a 22 mm automaty Breda a na uvolněná místa byly umístěny sovětské 37 mm automaty vzorů V-11 a 70-K(7), loď dostala nové radiolokátory, modernizováno bylo stanoviště řízení palby, původní generátory byly nyní poháněny diesely.
Loď byla zařazena do nově vzniklé 1. eskadry (skupiny palebné podpory) jako její vlajková loď a v dalších letech se účastnila velkého množství námořních cvičení Černomořské flotily. V průběhu nich například proběhly zkoušky prvních sovětských vrtulníků startujících z její záďové paluby. Mimo jiné se však bitevní loď vyznačovala i vysokou fluktuací důstojnického kádru. V průběhu posledních několika měsíců života lodě se například třikrát měnili zástupci velitele, velitelé lodních úseků, velitelé havarijních a dělostřeleckých skupin a mnoho dalších. Prakticky se dá říci že než se důstojníci ale i mnoho poddůstojníků - specialistů stačili zabydlet byli převeleni jinam a toto se záhy projevilo na úrovni proškolení posádky, hlavně havarijních skupin. I to byl jeden z důvodů kvůli nimž se odvážím tvrdit že katastrofa k níž zanedlouho došlo mohla být jen velmi vážnou nehodou s těžkými následky, nemusela však znamenat definitivní ztrátu lodě.
V 9:00 28. října 1955 byla bitevní loď Novorossijsk po téměř měsíční nečinnosti uvolněna z kotevní bóje č 14 v severní zátoce sevastopolského přístavu a vyplula na volné moře. Důvodem byly rychlostní zkoušky a cvičné střelby nedávno nainstalovaných protiletadlových baterií. Kolem 17:30 se vrátila zpět na základnu, nebyla však zavedena na své obvyklé kotviště, byla uvázána u bóje č 3, v místě kde obvykle kotvila bitevní loď Sevastopol. V blízkosti Novorossijsku byly zakotveny křižníky Molotov, Admiral Nachimov, Kerč, Frunze a Michail Kutuzov. Hloubka kotviště byla v těchto místech asi 17 metrů a dno tvořilo několik desítek metrů jílu a bahna. Krátce po zakotvení dorazilo 67 důstojníků štábu 1. eskadry včetně velitele kontraadmirála Nikolaje Nikolského.
Alexandr Kuchta, současný velitel lodě byl na dovolené a v době jeho nepřítomnosti ho zastupoval kapitán II stupně (přibližně fregatní kapitán) Churšudov. Ten však po večeři svěřené plavidlo opustil i s většinou vyšších důstojníků na které nevycházela služba (proč by si nenapsali propustky místo tvrdnutí na lodi), službu na můstku vykonával druhý zástupce velitele kapitán II stupně Serbulov a od 19:00 šéf navigačního oddělení poručík Nikitěnko. Neoblíbená psí hlídka (8) pak připadla na neschopného poručíka Laptieva politického zástupce velitele skupiny turbín, sice Hrdinu Sovětského Svazu ale absolutního laika v námořní problematice.
A právě za jeho služby došlo v noci z 28. na 29. 10 přesně v 01:30:48 k mohutné explozi pod přídi na pravoboku bitevní lodě (9). Na lodi došlo ke krátkodobému výpadku proudu a jen reflektory okolostojících křižníků osvětlovaly otvor o průměru více než 4 metry před první dělovou věží Novorossijsku a silnou vrstvu bahna na jeho příďové palubě. V obšívce pod hladinou zela díra jejíž plocha byla později, po prohlídce vraku odhadnuta na minimálně 120 m². Síla exploze byla tak velká že prošla celým trupem přičemž rozervala celkem čtyři paluby (z toho dvě pancéřové) o celkové tloušťce 136 mm a zaznamenaly ji i seismografy geofyzikální stanice Simferopol vzdálené asi 50 km od místa události. Voda rychle zaplavovala zasažené úseky přídě a zde ubytovaní námořníci většinou neměli šanci na záchranu. Podle pozdějšího vyšetřování zahynulo během samotné exploze a v prvních minutách po ní nejméně 150 členů posádky.
Dodávky proudu se v nezasažených částech podařilo obnovit poměrně rychle, kvůli selhání telefonní sítě byl však poplach vyhlášen „postaru“ lodními zvony a bocmanskými píšťalkami. V době kdy havarijní družstva bojovala s vodou a uzavírala zaplavované úseky byla již většina lodě uvedena do stavu bojové pohotovosti. Kotelny jely na plný výkon a strojovny byly připraveny k okamžitému spuštění turbín. Na bitevní loď postupně připlouvaly havarijní a zdravotnické týmy vyslané okolními plavidly.
Situace byla velmi vážná, příď byla již pár minut po explozi zaplavena odhadem asi 3200 tunami vody a vyčnívala necelý metr nad hladinu. Mírný, asi třístupňový přechyl na pravobok se podařilo vyrovnat přečerpáním zásob mazutu a vody v nádržích. Nyní se projevila „netěsnost“ vodotěsných přepážek, některé dveře se zkřížily a nešly uzavřít a i mnoho technických prostupů začalo prosakovat. Za této situace se přišlo na další závadu na hermetičnosti jednotlivých úseků, vodotěsné dveře v přepážkách neměly gumové těsnění ale jakousi netěsnící náhražku z konopné pleteniny. Navíc měly vodotěsné přepážky zásadní konstrukční chybu, nebyly dostatečně vysoké a tak se voda postupně přelévala přes jejich horní hrany dál do dalších úseků (10).
V 01:50, tedy pouhých 20 minut po explozi se na stanoviště velení Černomořské flotily dostavil zástupce náčelníka štábu „kapitán I stupně“ Ovčarov který se pokusil koordinovat havarijní práce. Díky svým zkušenostem brzy pochopil vážnost situace a vydal rozkaz okamžitě odtáhnout loď ke břehu a posadit ji přídí na mělčinu. Rozumný nápad, který byl ale po necelé čtvrthodině zrušen dorazivším velitelem Černomořského loďstva viceadmirálem Parchomenkem který se chtěl nejprve podrobně seznámit s rozsahem škod. V následujících minutách se však příď bitevní lodě ponořila již tak hluboko že když v 02:30 vydal konečně Parchomenko pokyn pokračovat v odtažení na mělčinu bylo pozdě. Havarijní týmy se již nemohly dostat ke kotevním a uvazovacím prostředkům a samotná příď se po několika dalších minutách opřela o dno. Navíc neustávající příliv vody způsobil že loď rychle ztrácela příčnou stabilitu a akutně hrozilo převrácení. Protože již nebylo v silách havarijních skupin pohnout s přídí, nařídil Parchomenko aby byla loď natočena alespoň zádí na mělčí vodu, stále totiž doufal že Novorossijsk sedne na dno rovně a bude možné jej v krátké době vyzvednout a opravit. Toto natočení prováděné remorkéry však dále výrazně zhoršilo příčnou stabilitu potápějící se lodi. Zároveň však admirál nepovolil evakuaci lidí a to ani těch kteří se přímo nepodíleli na havarijních pracích, prý aby se nešířila panika.
V té době se na lodi objevil hlavní inženýr Černomořské flotily kapitán Ivanov a upozornil Parchomenka že situace lodi je nanejvýš kritická a že hrozí bezprostřední nebezpečí převrácení. Za tento svůj odborný, zkušenostmi a fakty podložený názor byl však velitelem loďstva seřván a bylo mu nařízeno aby se okamžitě hlásil na stanovišti velení havarijních skupin.
Teprve po několika dalších minutách, v době kdy přechyl na levobok dosahoval 18° Parchomenko změnil názor a nařídil částečnou evakuaci (11). Ta se měla týkat pouze záchranářů a zdravotníků z jiných plavidel kteří zatím nečinně stáli na záďové palubě bitevní lodě. Nikdo jim totiž nepřidělil žádnou práci a tak byly desítky specialistů nastoupeny jako na přehlídku. Rozkaz k evakuaci však vyzněl tak že se jedná o kompletní evakuaci potápějící se lodi. Navíc byl koncipován ve smyslu že odsun bude proveden pouze pomocí člunů a nebyla v něm ani zmínka o použití záchranných vest a pásů.
A v okamžiku kdy stovky mužů sestupovaly do člunů se Novorossijsk začal převracet na levobok. Už jistou dobu měl výrazný přechyl na tuto stranu a proto zde bylo nastupování do člunů snazší. Všichni se ocitli ve vodě a z lodě na ně padaly těžké předměty (utržená protiletadlová děla, části můstků, trosky které na palubu vyhodil prvotní výbuch).Ve 04:14 tedy dvě a tři čtvrtě hodiny po explozi se Novorossijsk obrátil dnem vzhůru. Mnoho trosečníků se utopilo když je převracející se trup zavalil a stáhl pod hladinu. Dalších přibližně 200 jich zůstalo uvězněno uvnitř vraku ale jen pouhých sedm se jich podařilo po prořezání obšívky zachránit. Poslední dva zachráněné se podařilo vytáhnout potápěčům. Stav kdy dno lodi vyčnívalo nad hladinu trval až do následujícího večera kdy kolem desáté hodiny vrak zmizel pod vodou. Poslední klepání uvězněných námořníků však podle svědectví potápěčů umlklo až k večeru 1. listopadu.
I když se konečný stav obětí katastrofy zastavil na čísle 604 (12) nepřinutilo to místní politiky upustit od plánovaných velkolepých oslav VŘSR. Menší změna spočívala pouze v tom že nový narychlo jmenovaný velitel Černomořské flotily admirál Andrejev položil květiny na hladinu nad místem kde spočíval Novorossijsk.
Hned ráno 29.10.1955, tedy v době kdy dno bitevní lodě ještě čnělo nad hladinu sevastopolského přístavu a nikdo mimo Sevastopol nevěděl nic přesnějšího se v Moskvě sešla na mimořádné schůzce Rada ministrů SSSR. Neprodleně byla jmenována vládní komise mající za úkol vyšetřit katastrofu Novorossijsku a určit míru zavinění jednotlivých osob. Jejím předsedou se stal zástupce předsedy Rady ministrů Vjačeslav Malyšev a kromě politiků, generálů a admirálů byli jejími členy i techničtí specialisté z Ministerstva lodního průmyslu. Komise dorazila do Sevastopolu letecky 29.10 přibližně ve 23:00 (pouhou hodinu po tom co bitevní loď definitivně zmizela pod vodou) a okamžitě začaly výslechy. Technici přijeli později a svou práci zahájili 31. října. V té době byl již na místě katastrofy i vrchní velitel válečného námořnictva SSSR admirál Kuzněcov se svou nezávislou skupinou námořních specialistů (13).
Členové vládní komise nezaháleli, v průběhu pouhých šesti dnů vyslechli celkem 52 osob (z toho například adm. Parchomenka 3x)
Samotná práce komise měla za úkol najít odpovědi na dvě otázky:
1 – proč došlo k explozi, co bylo její příčinou?
2 – proč došlo k potopení bitevní lodě i přesto že probíhaly záchranné práce ve velkém rozsahu?
K první otázce se komise od začátku postavila realisticky. Katastrofální exploze bitevních lodí nebyly sice na denním pořádku, přesto k nim však docházelo a v převážné většině případů byla příčinou zásoba nesené munice. Proto bylo od počátku předpokládáno že i v tomto případě došlo buď k samovznícení ve skladištích prachu nebo k hrubé nedbalosti při manipulaci s náložemi. Komise vzala do úvahu všechny možnosti zanedbání v tomto směru a to i včetně možnosti sabotáže. Bylo přihlédnuto i k nehodě k níž došlo několik týdnů před katastrofou. Při částečné vykládce munice došlo k samovolnému vznícení jedné z výmetných náloží. Proto bylo rozhodnuto urychleně vyměnit zbylé nálože dodané ještě italskou stranou zároveň s lodí v roce 1949. Protože však bylo stále naplánováno přezbrojení plavidla na vlastní děla 305 mm nebyla 320 mm munice v SSSR vyráběna a tak nebylo možné tento příkaz splnit. První zpráva odeslaná do Moskvy tak uváděla že výbuch pravděpodobně způsobilo vznícení prachových náloží v muničním skladu věže „A“.
Potom však došlo na výslech velitele skupiny těžkých děl kapitána Marčenka odpovídajícího mimo jiné právě i za muniční sklady. Komise zjistila že dotyčný krátce po výbuchu vyslal své podřízené zkontrolovat sklady munice a výmetných náloží na přídi a že podle hlášení byly tyto prostory v naprostém pořádku. Toto tvrzení následně potvrdila i potápěči provedená prohlídka poškozených úseků. Zároveň tato prohlídka potvrdila dřívější názory že rozsáhlou devastaci trupu bitevní lodě způsobila vnější exploze.
Proto hned začalo hledání jiné možné příčiny exploze Technici vyšetřovací komise spočítali že výbuch byl ekvivalentem 1000 - 1100 kg nálože TNT ležící na dně pod přídí. Byl vyloučen výbuch letecké pumy a zásah torpédem a jako nejpravděpodobnější viník byla techniky určena německá nekontaktní magnetická mina typu LMB nebo RMH (14). Pro tuto možnost hovoří i názor techniků vyšetřovací komise že i přes odminovací práce prováděné v letech 1944 – 1946 není žádná záruka že je sevastopolský přístav čistý. A to i přes skutečnost že bylo kombinováno tralování elektromagnetické, akustické a tlakové (15). I po těchto operacích však potápěči nacházeli ve „vyčištěných“ oblastech nevybuchlé miny. Například kompletní prohlídka kotvišť potápěči v letech 1950 – 1953 odhalila v několikrát tralovaných sektorech 7 kontaktních a 26 nekontaktních min a další tři miny byly objeveny později v průběhu vyzvedávání vraku. Všechny tyto miny však měly vybité baterie a tedy nefunkční roznětky, podle sovětských poválečných zkoušek měly baterie používané v německých minách maximální životnost „jen“ 9 let. Teprve až další výzkumy připustily možnost že za velmi specifických podmínek by mohla baterie fungovat až 11 let. Ke všemu potápěči při průzkumu původního místa katastrofy objevili ve vrstvě jílu dva krátery, jeden velký vzdálený přes 30 metrů od místa kotvení lodě a na místě samotném druhý ale velmi malý, podle propočtů by odpovídal explozi nálože max. 10 – 15 kg TNT přímo na dně. To by zřejmě lodi poškodilo dno lodi, možná i vnitřní ale nezpůsobilo by to tak těžké škody. Navíc byly dva dny po katastrofě provedeny zkušební detonace vlastních min za obdobných podmínek a po porovnání záznamů seismografů ze Simferopolu se všichni přítomní shodli na tom že záznamy zkušebních explozí a skutečného výbuchu se vůbec nepodobají.
Vyšetřovací komise se však přiklonila k výše zmíněné verzi a tak závěrečná zpráva uváděla jako příčinu výbuchu německou nekontaktní minu z období WWII. Jediný z jejích členů ji nepodepsal, shodou okolností šlo o generála KGB A. Šilina.
Co tedy mohlo způsobit zánik bitevní lodě?
Přiznám se že nevím, exploze muničních skladů byla nade vší pochybnost vyloučena a výbuch miny je sice možný ale podle odborníků vysoce nepravděpodobný. Ale když vyloučím tyto dvě možnosti zůstávají už jen konspirační teorie a tady už se pouštím na hodně tenký led.
Vládní prohlášení vydané v Moskvě 23.11.1955 totiž nastínilo i možnost diverzní akce italských speciálních jednotek. Dodnes příznivci této teorie upozorňují na skutečnost že loď původně patřila Itálii a její námořnictvo mělo dokonale proškolené specialisty v oboru námořní diverze. Navíc se prý podle některých zdrojů v té době na západě objevily informace že SSSR pro tuto loď připravuje speciální munici s jadernou náloží.
Tato hypotéza má však dva háčky (spíš pořádné háky).
Za prvé byl sevastopolský přístav jako hlavní námořní základna chráněn jak pasivně (protiponorkové sítě se signalizací) tak i aktivně (pobřežní sonarové a radarové stanice a hlídkové čluny vybavené výkonnými hydroakustickými zaměřovači na přístupech k přístavu) a celý tento složitý systém byl schopen detekovat plavidlo na vzdálenost mnoha kilometrů. Dodatečné vyšetřování však prokázalo že tato detekční síť byla odpoledně 28.10.1955 z větší části mimo provoz. Shodou náhod (??) totiž měly všechny hlavní detekční stanice naplánovanou běžnou údržbu a hlídkový člun měl údajně špatně zkalibrované hydroakustické zařízení. Navíc tu samou noc nechala obsluha síťových uzávěr otevřený průchod kvůli očekávanému připlutí téměř 20 plavidel. Příliš mnoho náhod najednou ale když tomu všemu budu věřit dá se zároveň uvěřit i faktu že se italští diverzanti trefí akorát do tohoto několikahodinového výpadku detekční sítě a zároveň narazí na otevřenou síťovou uzávěru?? Možné to je ale pravděpodobnost že se to skutečně stane je jak já říkám „nula, nula nic“.
A za druhé, kolik výbušnin byli schopni italští žabí muži dopravit na místo exploze? Jak jsem uvedl výše, síla výbuchu odpovídala více než tuně TNT. Samotný potápěč by možná zvládl 20 – 30 kilo a SSB (poválečná verze italských Maiale) disponovala náloží 250 - 300 kg. Při vypočítané minimálně tuně TNT by se tedy sevastopolský přístav musel doslova hemžit italskými diverzanty. Při známé rychlosti těchto prostředků však pochybuji že by dokázaly zaútočit a následně se stáhnout v tom relativně krátkém několikahodinovém okně.
A ještě jedna drobnost. Dvacet let po pádu železné opony by se na italské straně objevily alespoň náznaky o této akci. Ale Italové se k tomuto „úspěchu“ nehlásí.
Jiná spiklenecká teorie říká že nemuselo jít o italské diverzanty ale o útok britských speciálních sil, 12. flotily vybavené miniponorkami typu X. Novorossijsk měly potopit dvoutunové nálože jimiž tyto bojové prostředky disponovaly. Příležitost k tomu byla, na přelomu října a listopadu probíhaly v Egejském a Marmarském moři manévry sil NATO s názvem Bospor '55 a podle očitých svědků se britské (??) ponorky objevily i na vodách Černého moře. V tomto případě mi ale nějak uniká smysl této operace. Běloruští autoři Taras a Jelagi naznačují že mohlo jít o snahu vyvolat výbuch jaderných granátů (??) v muničních skladech bitevní lodě přičemž následná jaderná exploze by zničila hlavní základnu Černomořské flotily i se samotnými loděmi.
Další hypotéza je ještě šílenější.
Nabízí možnost že nálož byla do lodi umístěna ještě před jejím předáním SSSR v roce 1949 a její zastánci argumentují neochotou italské strany předat Rusům kompletní výkresovou dokumentaci lodě. To vše prý proto aby ztížili možnost objevení nálože umístěné v tajných komorách dvojitého dna. Zde je však problém v tom že podle pořízených fotografií je dno bitevní lodě proraženo zvenku dovnitř což by bylo při náloži v trupu technicky nemožné. Ani nálož na trupu neobstojí neboť během šesti let v sovětských rukách byla loď několikrát v suchém doku a že by si nikdo nevšiml tunového závažíčka na trupu? Spíš budu věřit tomu že Elvis žije.
Navíc je u všech tří hypotéz problém v tom co by se stalo kdyby byly předčasně prozrazeny. Ale určitě by Rusům přinejmenším „hodně vadilo“ kdyby zjistili že jim Italové nebo Britové potopili nejsilnější jednotku Černomořské flotily.
A konečně poslední, mně známá konspirační verze říká že Novorossijsk nechala potopit sovětská vojenská rozvědka. Měla to být záminka k zahájení vojenských operací proti Turecku a výsledkem této kampaně mělo být obsazení tureckých úžin. A rozkaz k útoku na Turecko měl být odvolán na poslední chvíli protože 28.10.1955 připlula do Istambulu na přátelskou návštěvu americká 6. flotila. Nepodařilo se už ale zrušit již zahájenou „tureckou operaci“ proti Novorossijsku. Útočníci měli u přídě bitevní lodě uvázat člun naložený směsí hexogenu a TNT. Ten následně potopili s tlakovou roznětkou nastavenou tak aby nálož explodovala těsně pod lodí.
Pokud by některá z těchto konspiračních teorií měla být pravdivá, vsadil bych si i když jen velmi neochotně na tu poslední. Zaráží mně třeba rychlost s jakou byla hned po prvních neurčitých zprávách svolána mimořádná schůze ministrů v Moskvě, rychlost s jakou byla ustanovena speciální komise a hlavně fakt že tato komise dorazila na Krym pouhou hodinu po potopení lodě a hned v noci začala s výslechy. Jako by vše běželo podle nějakého předem pečlivě naplánovaného scénáře kdy je potřeba co nejrychleji určit viníka. A v protikladu k rychlosti s jakou bylo vyšetřování zahájeno je zvláštní k jak nejednoznačným závěrům dospělo a také to že uložené tresty jsou dosti symbolické. V době kdy se v SSSR zavíralo prakticky za kdejakou kravinu a nezáleželo na postavení viníka mi pouhá degradace o jeden až dva stupně přijde jako dost zvláštní. Navíc je zde nikdy nezodpovězená otázka proč nebyla bitevní loď zavedena na své obvyklé kotviště v hloubi severní zátoky ale zcela bezdůvodně zakotvena na místě kde neměla co dělat a které bylo mnohem blíž vstupu do přístavu.
Druhou základní otázkou Malyševovy komise bylo proč se loď potopila i přes probíhající záchranné práce.
A zde byla odpověď ještě složitější. Vyšetřování totiž ukázalo že zprvu poškozené lodi nevelel nikdo kompetentní a později se zase snažil velet každý. Kapitán lodi Alexandr Kuchta byl na dovolené, první důstojník Grigorij Churšudov si podepsal propustku na pevninu a na loď se dostavil až mnohem později (kolem 03:30) a další v pořadí druhý důstojník Zosim Serbulov měl normálně na starosti administrativní práci. Kolem 02:00 na palubu Novorossijska dorazili viceadmirálové Viktor Parchomenko a Nikolaj Kulakov se svými štábními důstojníky a krátce po nich i kontraadmirál Nikolaj Nikolski. Vyšetřování však ukázalo že nikdo z nich oficiálně nepřevzal velení lodě přestože všichni tři admirálové z titulu své hodnosti neoprávněně zasahovali do řízení záchranných prací. A to i vydáváním často protichůdných rozkazů. Velmi kritizováno bylo například Parchomenkovo rozhodnutí pozastavit začínající odtahování poškozené lodě na mělčinu. Byla zde totiž reálná šance že pokud se proražená příď opře o dno podaří se Novorossijsk udržet na hladině. Jako nesprávné se naopak ukázaly pokusy natočit loď na mělčinu pouze zádí, tato snaha byla jednou z bezprostředních příčit samotného převrhnutí lodě.
Všichni tři admirálové v závěrečné zprávě označení za zodpovědné ze ztráty poškozené lodě byli odvoláni ze svých funkcí, degradováni o jeden stupeň a přeloženi na méně atraktivní místa. Stejně dopadl také kontraadmirál Galicki (16). I několik důstojníků z posádky lodě bylo degradováno a odešlo z námořnictva včetně kapitáa lodi Kuchty obviněného z nepřipravenosti důstojníků na mimořádné situace. Ministr obrany SSSR Georgij Žukov se navíc při této příležitosti zbavil admirála Kuzněcova, kterého osobně nesnášel a nahradil jej Chruščovovým oblíbencem admirálem Gorškovem. Komise došla k závěru že samotné potopení lodě nastalo v důsledku absolutní nepřipravenosti všech přítomných vysokých důstojníků flotily na řešení takto mimořádných situací. Na druhou stranu komise ve své zprávě ocenila chování samotné posádky lodě, například obsluhy kotelen, strojoven a elektrocentrál zůstaly na svých stanovištích až do konce a téměř polovina z nich poté zahynula v převráceném vraku. Zpráva dále konstatuje že posádka si udržovala vysokou morálku až do samotného konce, na lodi vládl pořádek a námořníci kteří se nepodíleli na záchranných pracích byli shromážděni na zádi aby nepřekáželi havarijním skupinám. Až do přímého rozkazu k evakuaci se nikdo z posádky nepokusil opustit palubu potápějící se lodě.
Vrak Novorossijska ležel na dně a částečně blokoval provoz námořní základny. Ve skutečnosti tvořil stálou hrozbu, v jeho skladech se skrývalo obrovské množství munice a v nádržích stovky tun mazutu. Proto již 9.2.1956 rozhodla Rada ministrů o nutnosti vyzdvižení a sešrotování vraku. Ke splnění tohoto úkolu byla vytvořena speciální skupina s označením EON-35 pod velením kapitána 1. stupně Nikolaje Čikera. Tento důstojník měl se záchrannými pracemi tohoto druhu velké zkušenosti, vedl například vyzvedávání německých pasažérských lodí Hansa a Hamburg na Baltu (17).
Bylo rozhodnuto že trup bude vyzdvižen vcelku za pomoci pontonů, pouze budou odděleny věže a příďová nástavba (18). Samotné práce byly zahájeny na podzim 1956 vyproštěním velké části munice a utěsněním nepoškozených vodotěsných přepážek. Zároveň bylo připraveno 32 obrovských pontonů které byly potopeny a upevněny k trupu. 4. května 1957 potom začaly samotné vyprošťovací práce, do pontonů a utěsněného trupu byl napumpován vzduch a již kolem 10:00 se vrak objevil nad hladinou. Čerpání vzduchu trvalo tak dlouho až se podařilo snížit ponor na pouhých 16 metrů. Poslední cesta Novorossijska začal 28. května 1957 kdy čtyři remorkéry odtáhly převrácený trup do Kozácké zátoky. Ze dna přístavu byly vyzvednuty i obě oddělené věže zatímco celá přední nástavba zůstala na místě dodnes.
V Kozácké zátoce bylo vyčerpáno palivo z nádrží a odstraněna zbývající munice a začalo se řešit co s vrakem dá, byly zde čtyři možnosti. Buď trup obklopit kesony, vyčerpat vodu a rozebrat ho nasucho, nebo ho pomocí pontonů otočit a odvléct k sešrotování. Další možností bylo odtáhnout ho tak jak je do suchého doku v Sevastopolu a tam rozebrat. Později se však všichni přiklonili ke čtvrté, nejlevnější variantě, roztrhat trup pomocí náloží a jednotlivé kusy vylovit plovoucími jeřáby. Práce byly ukončeny v polovině roku 1959 a celkově se Rusům podařilo vyzvednout téměř 21.000 tun oceli a barevných kovů. Jediné co tam po ukončení prací zůstalo byly dva pontony na nichž byl původně Novorossijsk vlečen a podle některých zdrojů tam rezaví dodnes.
Kdo, nebo co ve skutečnosti potopilo chloubu Černomořské flotily se patrně nedozvíme nikdy. Když byly po rozpadu SSSR otevřeny archívy a o událost se začali zajímat historici přišlo se na to že v dokumentaci je neuvěřitelný bordel. Velké množství stránek chybí nebo je nenávratně poškozeno a tak není například možné kompletně zrekonstruovat ani závěrečnou zprávu Malyševovy komise. Jedině pokud to skutečně způsobili imperialističtí diverzanti je možné že se časem objeví informace zpoza „železné opony“.
Poznámky:
1 Podle některých historických pramenů měly Rusům původně připadnout dvě moderní bitevní lodě – Italia (Littorio) a Vittorio Veneto. A jen důsledný odpor americké a britské strany tomu zabránil.
2 Jako dočasná kompenzace byly Rusům poskytnuty bitevní loď, devět starých torpédoborců a čtyři ponorky z rezerv Royal Navy a starý americký lehký křižník.
3 Archangelsk byl na počátku roku 1949 vrácen Velké Británii. Šlo totiž o jednu z výše zmiňovaných kompenzací, britskou bitevní loď třídy Revenge HMS Royal Sovereign.
4 Starý ruský dreadnought třídy Gangut ještě z carské éry. V březnu 1921 přejmenována na Parižskaja Kommuna, a v květnu 1943 se vrátila k původnímu jménu Sevastopol.
5 To však byl stav příznačný pro všechny těžké italské lodě. Vzhledem k minimální ochotě Italů riskovat jejich poškození, případně ztrátu v boji kotvily stále v přístavech takže se jejich mechanismy neměly kdy opotřebovat.
6 Šlo o děla původně použitá na všech ruských dreadnoughtech. V tomto případě byla drobně modifikována a připravena k osazení na superkřižníky projektu 82 (Stalingrad)
7 Šlo o identické zbraně rozdíl byl pouze v tom že automaty typu 70-K byly chlazené vzduchem zatímco 11-V používaly pro chlazení hlavně vodu..
8 Hlídka v době 24:00 – 04:00 v angličtině označovaná jako "Gravy eyed watch" (hlídka zavírajících se očí) a později spojením slov v nepřesné výslovnosti: "Graveyard watch" (hřbitovní hlídka)
9 Podle některých očitých svědků se jednalo o dvě exploze následující těsně po sobě doprovázené ohnivým zábleskem pod vodní hladinou..
10 Toto řešení bylo celkem běžné u konstrukcí postavených před WWI. Italské lodě však byly krátce před WWII rozsáhle přestavěny a tak nebyl problém použít nově rozšířené řešení kdy je každý vodotěsný úsek hermeticky oddělen od vedlejšího a je přístupný pouze shora. Navíc jsou úseky shora uzavřeny vodotěsnou palubou která zabrání onomu nebezpečnému přelévání vody.
11 Kritická hodnota náklonu byla u tohoto plavidla 20°, zde je vidět jak dlouho velení loďstva otálelo s nařízením evakuace. Dřívější vydání tohoto rozkazu mohlo zachránit odhadem minimálně dalších 200 – 300 mužů.
12 Z toho bylo 544 mužů přímo z posádky Novorossijska a 16 důstojníků štábu 1. eskadry a z velitelství Černomořské flotily. Zbytek tvořili členové záchranných týmů z jiných lodí.
13 Kuzněcov byl na místě pouze z vlastní iniciativy, oficiálně byl na zdravotní dovolené po infarktu.
14 Mina RMH byla pokládána hladinovými plavidly, měla magnetickou roznětku M-1 nebo M-2 napájenou z baterie a kvůli ztížení magnetické detekce byla uložena v dřevěném pouzdře. Samotná nálož byla tvořena 770 kg THA (směs TNT, hexogenu a práškového hliníku – odpovídala cca 1040 kg TNT) Oproti tomu mina LMB byla shazována na padáku z letadel. Roznětky byly kombinované akusticko-magnetické a trhavou nálož tvořilo 705 kg THA.
15 Poslední metoda byla prováděna pomocí hlubinných bomb shazovaných v odstupech 50 – 70 metrů. Byla však velmi náročná na spotřebu hlubinných bomb a tak byla tímto způsobem čištěna pouze hlavní kotviště.
16 Šlo o velitele 24. divize mající za úkol obranu námořní základny a přístupů k ní. Tomuto důstojníkovi bylo dáno za vinu že po zhruba 18 hodin nebyl zabezpečen vstup na základnu i když byl stejně jako kapitán Kuchta v době incidentu na dovolené.
17 Obě byly po opravách zařazeny do sovětského civilního námořnictva.
18 Ve skutečnosti se mimo velitelské věže podařilo oddělit jen dělovou věž č.2. Další dělová věž (č.3) později odpadla vlastní vahou.
Použité prameny:
M.S.Sobanski – Tajemství Novorossijska - Okrenty vojenne 05/2000, 06/2000, 03/2001
A. Taras + S. Jelagi - katasrofa bitevní lodě Novorossijsk - Okrenty vojenne 02/2003
J. Kubiak + K. Kubiak – Zkáza bitevní lodě Novorossijsk - Morze statki i okrenty 04/1999
N. G. Kuzněcov – Vyzvednutí bitevní lodě Novorossijsk - Moskva 1996
B. A. Karžavin – Tajemství zkázy bitevní lodě Novorossijsk - Sankt-Petěrburg 1991
B. A. Karžavin – sborník dokumentů Zkáza bitevní lodě Novorossijsk - Sankt-Petěrburg 1992
Vláda SSSR se snažila získané lodě převzít co nejdříve a urychleně je zařadit do vlastního válečného námořnictva. Nebyl však problém v samotném aktu převzetí jako spíše v tom jak lodě dopravit do sovětských přístavů. Těžké lodě byly totiž určeny k posílení Černomořské flotily, jenomže podle dohody z Montreaux byl zakázán přesun válečných lodí tureckými úžinami Bospor a Dardanely.(2) Navíc Britové nechtěli dráždit nově získané italské spojence, jejich lehké jednotky se totiž spolupodílely na hlídkové službě v Atlantiku.
V únoru 1947 zahájila v Paříži svou činnost čtyřstranná komise zabývající se rozdělením italského válečného námořnictva. Přibližně ve stejné době se v SSSR začala formovat jádra posádek pro nové lodě. Shodně s dřívějším rozhodnutím politbyra měla i nyní převážná část lodí posílit Černomořskou flotilu a mezi nimi se nacházela i bitevní loď Giulio Cesare,. K samotnému převzetí mělo následně dojít v období prosinec1947 – červen 1948 v Oděsse přičemž za samotný transport odpovídala italská strana. Z různých důvodů se však tyto termíny nepodařilo dodržet a část lodí byla dokonce Rusy převzata v albánské Valoně. V případě bitevní lodě bylo toto předčasné převzetí umocněno nepodloženými obavami z případné italské sabotáže. A tak bylo Giulio Cesare obsazeno ruskými námořníky 3, února, tedy ještě před provedením oficiální předávací procedury. O tři dny později byla konečně bitevní loď předána, přeznačena na „Z-11“ a 19. února vyplula z Valony míříce do Sevastopolu. Do svého nového a posledního domovského přístavu dorazila 26.2.1948.
Krátce po připlutí do sovětského přístavu byla loď, stále ještě pod označením „Z-11“ zařazena do stavu Černomořské flotily jako její vlajková loď. Posádka byla tvořena námořníky kteří ještě nedávno sloužili na palubě jiných bitevních lodí, Archangelska (3) a Sevastopolu (4). 5. března 1949 byla přejmenována na Novorossijsk.
Krátce po připlutí do Sevastopolu prošla bitevní loď kompletní prohlídkou mající za úkol zhodnotit její aktuální stav. Komise konstatovala že i přes fakt že loď byla spuštěna před 35 lety je na tom technicky dobře. Jedinou vážnou výtkou bylo vnitřní členění trupu vzniklé po rozsáhlé přestavbě v letech 1933 – 1937. Sovětským odborníkům vadil hlavně fakt že vodotěsné přepážky byly ve skutečnosti děravé jak řešeto, procházelo jimi příliš mnoho technických průchodů a vodotěsných dveří. Další kritika byla směřována i k více než dvěma stům okének které byly často i jen pouhý metr nad vodoryskou. Celkově však bylo zjištěno že technický stav plavidla je velmi dobrý, komise byla například velmi příjemně překvapena minimálním opotřebováním kotlů a turbín (5). Bylo konstatováno že jde o jednotku ve všech parametrech výrazně převyšující vlastní bitevní lodě Sevastopol a Okťabrskaja Revolucija a komise se shodla na závěru že loď vydrží ve službě minimálně do roku 1960. Kvůli nezvyklé ráži hlavních děl však bylo doporučeno přezbrojení lodi vlastními modernizovanými a velmi kvalitními děly ráže 305mm s délkou hlavně 52 ráží (6) a zároveň posílení protiletadlové výzbroje. K tomu druhému docházelo průběžně, výměna těžkých děl však nebyla provedena nikdy i když příležitostí k tomu bylo několik. V letech 1950 – 1955 prošla loď celkem čtyřmi rozsáhlými rekonstrukcemi a mimo to byla třikrát odstavena kvůli údržbářským pracích. Při těchto zásazích byly kompletně odstraněny všechny 37 a 22 mm automaty Breda a na uvolněná místa byly umístěny sovětské 37 mm automaty vzorů V-11 a 70-K(7), loď dostala nové radiolokátory, modernizováno bylo stanoviště řízení palby, původní generátory byly nyní poháněny diesely.
Loď byla zařazena do nově vzniklé 1. eskadry (skupiny palebné podpory) jako její vlajková loď a v dalších letech se účastnila velkého množství námořních cvičení Černomořské flotily. V průběhu nich například proběhly zkoušky prvních sovětských vrtulníků startujících z její záďové paluby. Mimo jiné se však bitevní loď vyznačovala i vysokou fluktuací důstojnického kádru. V průběhu posledních několika měsíců života lodě se například třikrát měnili zástupci velitele, velitelé lodních úseků, velitelé havarijních a dělostřeleckých skupin a mnoho dalších. Prakticky se dá říci že než se důstojníci ale i mnoho poddůstojníků - specialistů stačili zabydlet byli převeleni jinam a toto se záhy projevilo na úrovni proškolení posádky, hlavně havarijních skupin. I to byl jeden z důvodů kvůli nimž se odvážím tvrdit že katastrofa k níž zanedlouho došlo mohla být jen velmi vážnou nehodou s těžkými následky, nemusela však znamenat definitivní ztrátu lodě.
V 9:00 28. října 1955 byla bitevní loď Novorossijsk po téměř měsíční nečinnosti uvolněna z kotevní bóje č 14 v severní zátoce sevastopolského přístavu a vyplula na volné moře. Důvodem byly rychlostní zkoušky a cvičné střelby nedávno nainstalovaných protiletadlových baterií. Kolem 17:30 se vrátila zpět na základnu, nebyla však zavedena na své obvyklé kotviště, byla uvázána u bóje č 3, v místě kde obvykle kotvila bitevní loď Sevastopol. V blízkosti Novorossijsku byly zakotveny křižníky Molotov, Admiral Nachimov, Kerč, Frunze a Michail Kutuzov. Hloubka kotviště byla v těchto místech asi 17 metrů a dno tvořilo několik desítek metrů jílu a bahna. Krátce po zakotvení dorazilo 67 důstojníků štábu 1. eskadry včetně velitele kontraadmirála Nikolaje Nikolského.
Alexandr Kuchta, současný velitel lodě byl na dovolené a v době jeho nepřítomnosti ho zastupoval kapitán II stupně (přibližně fregatní kapitán) Churšudov. Ten však po večeři svěřené plavidlo opustil i s většinou vyšších důstojníků na které nevycházela služba (proč by si nenapsali propustky místo tvrdnutí na lodi), službu na můstku vykonával druhý zástupce velitele kapitán II stupně Serbulov a od 19:00 šéf navigačního oddělení poručík Nikitěnko. Neoblíbená psí hlídka (8) pak připadla na neschopného poručíka Laptieva politického zástupce velitele skupiny turbín, sice Hrdinu Sovětského Svazu ale absolutního laika v námořní problematice.
A právě za jeho služby došlo v noci z 28. na 29. 10 přesně v 01:30:48 k mohutné explozi pod přídi na pravoboku bitevní lodě (9). Na lodi došlo ke krátkodobému výpadku proudu a jen reflektory okolostojících křižníků osvětlovaly otvor o průměru více než 4 metry před první dělovou věží Novorossijsku a silnou vrstvu bahna na jeho příďové palubě. V obšívce pod hladinou zela díra jejíž plocha byla později, po prohlídce vraku odhadnuta na minimálně 120 m². Síla exploze byla tak velká že prošla celým trupem přičemž rozervala celkem čtyři paluby (z toho dvě pancéřové) o celkové tloušťce 136 mm a zaznamenaly ji i seismografy geofyzikální stanice Simferopol vzdálené asi 50 km od místa události. Voda rychle zaplavovala zasažené úseky přídě a zde ubytovaní námořníci většinou neměli šanci na záchranu. Podle pozdějšího vyšetřování zahynulo během samotné exploze a v prvních minutách po ní nejméně 150 členů posádky.
Dodávky proudu se v nezasažených částech podařilo obnovit poměrně rychle, kvůli selhání telefonní sítě byl však poplach vyhlášen „postaru“ lodními zvony a bocmanskými píšťalkami. V době kdy havarijní družstva bojovala s vodou a uzavírala zaplavované úseky byla již většina lodě uvedena do stavu bojové pohotovosti. Kotelny jely na plný výkon a strojovny byly připraveny k okamžitému spuštění turbín. Na bitevní loď postupně připlouvaly havarijní a zdravotnické týmy vyslané okolními plavidly.
Situace byla velmi vážná, příď byla již pár minut po explozi zaplavena odhadem asi 3200 tunami vody a vyčnívala necelý metr nad hladinu. Mírný, asi třístupňový přechyl na pravobok se podařilo vyrovnat přečerpáním zásob mazutu a vody v nádržích. Nyní se projevila „netěsnost“ vodotěsných přepážek, některé dveře se zkřížily a nešly uzavřít a i mnoho technických prostupů začalo prosakovat. Za této situace se přišlo na další závadu na hermetičnosti jednotlivých úseků, vodotěsné dveře v přepážkách neměly gumové těsnění ale jakousi netěsnící náhražku z konopné pleteniny. Navíc měly vodotěsné přepážky zásadní konstrukční chybu, nebyly dostatečně vysoké a tak se voda postupně přelévala přes jejich horní hrany dál do dalších úseků (10).
V 01:50, tedy pouhých 20 minut po explozi se na stanoviště velení Černomořské flotily dostavil zástupce náčelníka štábu „kapitán I stupně“ Ovčarov který se pokusil koordinovat havarijní práce. Díky svým zkušenostem brzy pochopil vážnost situace a vydal rozkaz okamžitě odtáhnout loď ke břehu a posadit ji přídí na mělčinu. Rozumný nápad, který byl ale po necelé čtvrthodině zrušen dorazivším velitelem Černomořského loďstva viceadmirálem Parchomenkem který se chtěl nejprve podrobně seznámit s rozsahem škod. V následujících minutách se však příď bitevní lodě ponořila již tak hluboko že když v 02:30 vydal konečně Parchomenko pokyn pokračovat v odtažení na mělčinu bylo pozdě. Havarijní týmy se již nemohly dostat ke kotevním a uvazovacím prostředkům a samotná příď se po několika dalších minutách opřela o dno. Navíc neustávající příliv vody způsobil že loď rychle ztrácela příčnou stabilitu a akutně hrozilo převrácení. Protože již nebylo v silách havarijních skupin pohnout s přídí, nařídil Parchomenko aby byla loď natočena alespoň zádí na mělčí vodu, stále totiž doufal že Novorossijsk sedne na dno rovně a bude možné jej v krátké době vyzvednout a opravit. Toto natočení prováděné remorkéry však dále výrazně zhoršilo příčnou stabilitu potápějící se lodi. Zároveň však admirál nepovolil evakuaci lidí a to ani těch kteří se přímo nepodíleli na havarijních pracích, prý aby se nešířila panika.
V té době se na lodi objevil hlavní inženýr Černomořské flotily kapitán Ivanov a upozornil Parchomenka že situace lodi je nanejvýš kritická a že hrozí bezprostřední nebezpečí převrácení. Za tento svůj odborný, zkušenostmi a fakty podložený názor byl však velitelem loďstva seřván a bylo mu nařízeno aby se okamžitě hlásil na stanovišti velení havarijních skupin.
Teprve po několika dalších minutách, v době kdy přechyl na levobok dosahoval 18° Parchomenko změnil názor a nařídil částečnou evakuaci (11). Ta se měla týkat pouze záchranářů a zdravotníků z jiných plavidel kteří zatím nečinně stáli na záďové palubě bitevní lodě. Nikdo jim totiž nepřidělil žádnou práci a tak byly desítky specialistů nastoupeny jako na přehlídku. Rozkaz k evakuaci však vyzněl tak že se jedná o kompletní evakuaci potápějící se lodi. Navíc byl koncipován ve smyslu že odsun bude proveden pouze pomocí člunů a nebyla v něm ani zmínka o použití záchranných vest a pásů.
A v okamžiku kdy stovky mužů sestupovaly do člunů se Novorossijsk začal převracet na levobok. Už jistou dobu měl výrazný přechyl na tuto stranu a proto zde bylo nastupování do člunů snazší. Všichni se ocitli ve vodě a z lodě na ně padaly těžké předměty (utržená protiletadlová děla, části můstků, trosky které na palubu vyhodil prvotní výbuch).Ve 04:14 tedy dvě a tři čtvrtě hodiny po explozi se Novorossijsk obrátil dnem vzhůru. Mnoho trosečníků se utopilo když je převracející se trup zavalil a stáhl pod hladinu. Dalších přibližně 200 jich zůstalo uvězněno uvnitř vraku ale jen pouhých sedm se jich podařilo po prořezání obšívky zachránit. Poslední dva zachráněné se podařilo vytáhnout potápěčům. Stav kdy dno lodi vyčnívalo nad hladinu trval až do následujícího večera kdy kolem desáté hodiny vrak zmizel pod vodou. Poslední klepání uvězněných námořníků však podle svědectví potápěčů umlklo až k večeru 1. listopadu.
I když se konečný stav obětí katastrofy zastavil na čísle 604 (12) nepřinutilo to místní politiky upustit od plánovaných velkolepých oslav VŘSR. Menší změna spočívala pouze v tom že nový narychlo jmenovaný velitel Černomořské flotily admirál Andrejev položil květiny na hladinu nad místem kde spočíval Novorossijsk.
Hned ráno 29.10.1955, tedy v době kdy dno bitevní lodě ještě čnělo nad hladinu sevastopolského přístavu a nikdo mimo Sevastopol nevěděl nic přesnějšího se v Moskvě sešla na mimořádné schůzce Rada ministrů SSSR. Neprodleně byla jmenována vládní komise mající za úkol vyšetřit katastrofu Novorossijsku a určit míru zavinění jednotlivých osob. Jejím předsedou se stal zástupce předsedy Rady ministrů Vjačeslav Malyšev a kromě politiků, generálů a admirálů byli jejími členy i techničtí specialisté z Ministerstva lodního průmyslu. Komise dorazila do Sevastopolu letecky 29.10 přibližně ve 23:00 (pouhou hodinu po tom co bitevní loď definitivně zmizela pod vodou) a okamžitě začaly výslechy. Technici přijeli později a svou práci zahájili 31. října. V té době byl již na místě katastrofy i vrchní velitel válečného námořnictva SSSR admirál Kuzněcov se svou nezávislou skupinou námořních specialistů (13).
Členové vládní komise nezaháleli, v průběhu pouhých šesti dnů vyslechli celkem 52 osob (z toho například adm. Parchomenka 3x)
Samotná práce komise měla za úkol najít odpovědi na dvě otázky:
1 – proč došlo k explozi, co bylo její příčinou?
2 – proč došlo k potopení bitevní lodě i přesto že probíhaly záchranné práce ve velkém rozsahu?
K první otázce se komise od začátku postavila realisticky. Katastrofální exploze bitevních lodí nebyly sice na denním pořádku, přesto k nim však docházelo a v převážné většině případů byla příčinou zásoba nesené munice. Proto bylo od počátku předpokládáno že i v tomto případě došlo buď k samovznícení ve skladištích prachu nebo k hrubé nedbalosti při manipulaci s náložemi. Komise vzala do úvahu všechny možnosti zanedbání v tomto směru a to i včetně možnosti sabotáže. Bylo přihlédnuto i k nehodě k níž došlo několik týdnů před katastrofou. Při částečné vykládce munice došlo k samovolnému vznícení jedné z výmetných náloží. Proto bylo rozhodnuto urychleně vyměnit zbylé nálože dodané ještě italskou stranou zároveň s lodí v roce 1949. Protože však bylo stále naplánováno přezbrojení plavidla na vlastní děla 305 mm nebyla 320 mm munice v SSSR vyráběna a tak nebylo možné tento příkaz splnit. První zpráva odeslaná do Moskvy tak uváděla že výbuch pravděpodobně způsobilo vznícení prachových náloží v muničním skladu věže „A“.
Potom však došlo na výslech velitele skupiny těžkých děl kapitána Marčenka odpovídajícího mimo jiné právě i za muniční sklady. Komise zjistila že dotyčný krátce po výbuchu vyslal své podřízené zkontrolovat sklady munice a výmetných náloží na přídi a že podle hlášení byly tyto prostory v naprostém pořádku. Toto tvrzení následně potvrdila i potápěči provedená prohlídka poškozených úseků. Zároveň tato prohlídka potvrdila dřívější názory že rozsáhlou devastaci trupu bitevní lodě způsobila vnější exploze.
Proto hned začalo hledání jiné možné příčiny exploze Technici vyšetřovací komise spočítali že výbuch byl ekvivalentem 1000 - 1100 kg nálože TNT ležící na dně pod přídí. Byl vyloučen výbuch letecké pumy a zásah torpédem a jako nejpravděpodobnější viník byla techniky určena německá nekontaktní magnetická mina typu LMB nebo RMH (14). Pro tuto možnost hovoří i názor techniků vyšetřovací komise že i přes odminovací práce prováděné v letech 1944 – 1946 není žádná záruka že je sevastopolský přístav čistý. A to i přes skutečnost že bylo kombinováno tralování elektromagnetické, akustické a tlakové (15). I po těchto operacích však potápěči nacházeli ve „vyčištěných“ oblastech nevybuchlé miny. Například kompletní prohlídka kotvišť potápěči v letech 1950 – 1953 odhalila v několikrát tralovaných sektorech 7 kontaktních a 26 nekontaktních min a další tři miny byly objeveny později v průběhu vyzvedávání vraku. Všechny tyto miny však měly vybité baterie a tedy nefunkční roznětky, podle sovětských poválečných zkoušek měly baterie používané v německých minách maximální životnost „jen“ 9 let. Teprve až další výzkumy připustily možnost že za velmi specifických podmínek by mohla baterie fungovat až 11 let. Ke všemu potápěči při průzkumu původního místa katastrofy objevili ve vrstvě jílu dva krátery, jeden velký vzdálený přes 30 metrů od místa kotvení lodě a na místě samotném druhý ale velmi malý, podle propočtů by odpovídal explozi nálože max. 10 – 15 kg TNT přímo na dně. To by zřejmě lodi poškodilo dno lodi, možná i vnitřní ale nezpůsobilo by to tak těžké škody. Navíc byly dva dny po katastrofě provedeny zkušební detonace vlastních min za obdobných podmínek a po porovnání záznamů seismografů ze Simferopolu se všichni přítomní shodli na tom že záznamy zkušebních explozí a skutečného výbuchu se vůbec nepodobají.
Vyšetřovací komise se však přiklonila k výše zmíněné verzi a tak závěrečná zpráva uváděla jako příčinu výbuchu německou nekontaktní minu z období WWII. Jediný z jejích členů ji nepodepsal, shodou okolností šlo o generála KGB A. Šilina.
Co tedy mohlo způsobit zánik bitevní lodě?
Přiznám se že nevím, exploze muničních skladů byla nade vší pochybnost vyloučena a výbuch miny je sice možný ale podle odborníků vysoce nepravděpodobný. Ale když vyloučím tyto dvě možnosti zůstávají už jen konspirační teorie a tady už se pouštím na hodně tenký led.
Vládní prohlášení vydané v Moskvě 23.11.1955 totiž nastínilo i možnost diverzní akce italských speciálních jednotek. Dodnes příznivci této teorie upozorňují na skutečnost že loď původně patřila Itálii a její námořnictvo mělo dokonale proškolené specialisty v oboru námořní diverze. Navíc se prý podle některých zdrojů v té době na západě objevily informace že SSSR pro tuto loď připravuje speciální munici s jadernou náloží.
Tato hypotéza má však dva háčky (spíš pořádné háky).
Za prvé byl sevastopolský přístav jako hlavní námořní základna chráněn jak pasivně (protiponorkové sítě se signalizací) tak i aktivně (pobřežní sonarové a radarové stanice a hlídkové čluny vybavené výkonnými hydroakustickými zaměřovači na přístupech k přístavu) a celý tento složitý systém byl schopen detekovat plavidlo na vzdálenost mnoha kilometrů. Dodatečné vyšetřování však prokázalo že tato detekční síť byla odpoledně 28.10.1955 z větší části mimo provoz. Shodou náhod (??) totiž měly všechny hlavní detekční stanice naplánovanou běžnou údržbu a hlídkový člun měl údajně špatně zkalibrované hydroakustické zařízení. Navíc tu samou noc nechala obsluha síťových uzávěr otevřený průchod kvůli očekávanému připlutí téměř 20 plavidel. Příliš mnoho náhod najednou ale když tomu všemu budu věřit dá se zároveň uvěřit i faktu že se italští diverzanti trefí akorát do tohoto několikahodinového výpadku detekční sítě a zároveň narazí na otevřenou síťovou uzávěru?? Možné to je ale pravděpodobnost že se to skutečně stane je jak já říkám „nula, nula nic“.
A za druhé, kolik výbušnin byli schopni italští žabí muži dopravit na místo exploze? Jak jsem uvedl výše, síla výbuchu odpovídala více než tuně TNT. Samotný potápěč by možná zvládl 20 – 30 kilo a SSB (poválečná verze italských Maiale) disponovala náloží 250 - 300 kg. Při vypočítané minimálně tuně TNT by se tedy sevastopolský přístav musel doslova hemžit italskými diverzanty. Při známé rychlosti těchto prostředků však pochybuji že by dokázaly zaútočit a následně se stáhnout v tom relativně krátkém několikahodinovém okně.
A ještě jedna drobnost. Dvacet let po pádu železné opony by se na italské straně objevily alespoň náznaky o této akci. Ale Italové se k tomuto „úspěchu“ nehlásí.
Jiná spiklenecká teorie říká že nemuselo jít o italské diverzanty ale o útok britských speciálních sil, 12. flotily vybavené miniponorkami typu X. Novorossijsk měly potopit dvoutunové nálože jimiž tyto bojové prostředky disponovaly. Příležitost k tomu byla, na přelomu října a listopadu probíhaly v Egejském a Marmarském moři manévry sil NATO s názvem Bospor '55 a podle očitých svědků se britské (??) ponorky objevily i na vodách Černého moře. V tomto případě mi ale nějak uniká smysl této operace. Běloruští autoři Taras a Jelagi naznačují že mohlo jít o snahu vyvolat výbuch jaderných granátů (??) v muničních skladech bitevní lodě přičemž následná jaderná exploze by zničila hlavní základnu Černomořské flotily i se samotnými loděmi.
Další hypotéza je ještě šílenější.
Nabízí možnost že nálož byla do lodi umístěna ještě před jejím předáním SSSR v roce 1949 a její zastánci argumentují neochotou italské strany předat Rusům kompletní výkresovou dokumentaci lodě. To vše prý proto aby ztížili možnost objevení nálože umístěné v tajných komorách dvojitého dna. Zde je však problém v tom že podle pořízených fotografií je dno bitevní lodě proraženo zvenku dovnitř což by bylo při náloži v trupu technicky nemožné. Ani nálož na trupu neobstojí neboť během šesti let v sovětských rukách byla loď několikrát v suchém doku a že by si nikdo nevšiml tunového závažíčka na trupu? Spíš budu věřit tomu že Elvis žije.
Navíc je u všech tří hypotéz problém v tom co by se stalo kdyby byly předčasně prozrazeny. Ale určitě by Rusům přinejmenším „hodně vadilo“ kdyby zjistili že jim Italové nebo Britové potopili nejsilnější jednotku Černomořské flotily.
A konečně poslední, mně známá konspirační verze říká že Novorossijsk nechala potopit sovětská vojenská rozvědka. Měla to být záminka k zahájení vojenských operací proti Turecku a výsledkem této kampaně mělo být obsazení tureckých úžin. A rozkaz k útoku na Turecko měl být odvolán na poslední chvíli protože 28.10.1955 připlula do Istambulu na přátelskou návštěvu americká 6. flotila. Nepodařilo se už ale zrušit již zahájenou „tureckou operaci“ proti Novorossijsku. Útočníci měli u přídě bitevní lodě uvázat člun naložený směsí hexogenu a TNT. Ten následně potopili s tlakovou roznětkou nastavenou tak aby nálož explodovala těsně pod lodí.
Pokud by některá z těchto konspiračních teorií měla být pravdivá, vsadil bych si i když jen velmi neochotně na tu poslední. Zaráží mně třeba rychlost s jakou byla hned po prvních neurčitých zprávách svolána mimořádná schůze ministrů v Moskvě, rychlost s jakou byla ustanovena speciální komise a hlavně fakt že tato komise dorazila na Krym pouhou hodinu po potopení lodě a hned v noci začala s výslechy. Jako by vše běželo podle nějakého předem pečlivě naplánovaného scénáře kdy je potřeba co nejrychleji určit viníka. A v protikladu k rychlosti s jakou bylo vyšetřování zahájeno je zvláštní k jak nejednoznačným závěrům dospělo a také to že uložené tresty jsou dosti symbolické. V době kdy se v SSSR zavíralo prakticky za kdejakou kravinu a nezáleželo na postavení viníka mi pouhá degradace o jeden až dva stupně přijde jako dost zvláštní. Navíc je zde nikdy nezodpovězená otázka proč nebyla bitevní loď zavedena na své obvyklé kotviště v hloubi severní zátoky ale zcela bezdůvodně zakotvena na místě kde neměla co dělat a které bylo mnohem blíž vstupu do přístavu.
Druhou základní otázkou Malyševovy komise bylo proč se loď potopila i přes probíhající záchranné práce.
A zde byla odpověď ještě složitější. Vyšetřování totiž ukázalo že zprvu poškozené lodi nevelel nikdo kompetentní a později se zase snažil velet každý. Kapitán lodi Alexandr Kuchta byl na dovolené, první důstojník Grigorij Churšudov si podepsal propustku na pevninu a na loď se dostavil až mnohem později (kolem 03:30) a další v pořadí druhý důstojník Zosim Serbulov měl normálně na starosti administrativní práci. Kolem 02:00 na palubu Novorossijska dorazili viceadmirálové Viktor Parchomenko a Nikolaj Kulakov se svými štábními důstojníky a krátce po nich i kontraadmirál Nikolaj Nikolski. Vyšetřování však ukázalo že nikdo z nich oficiálně nepřevzal velení lodě přestože všichni tři admirálové z titulu své hodnosti neoprávněně zasahovali do řízení záchranných prací. A to i vydáváním často protichůdných rozkazů. Velmi kritizováno bylo například Parchomenkovo rozhodnutí pozastavit začínající odtahování poškozené lodě na mělčinu. Byla zde totiž reálná šance že pokud se proražená příď opře o dno podaří se Novorossijsk udržet na hladině. Jako nesprávné se naopak ukázaly pokusy natočit loď na mělčinu pouze zádí, tato snaha byla jednou z bezprostředních příčit samotného převrhnutí lodě.
Všichni tři admirálové v závěrečné zprávě označení za zodpovědné ze ztráty poškozené lodě byli odvoláni ze svých funkcí, degradováni o jeden stupeň a přeloženi na méně atraktivní místa. Stejně dopadl také kontraadmirál Galicki (16). I několik důstojníků z posádky lodě bylo degradováno a odešlo z námořnictva včetně kapitáa lodi Kuchty obviněného z nepřipravenosti důstojníků na mimořádné situace. Ministr obrany SSSR Georgij Žukov se navíc při této příležitosti zbavil admirála Kuzněcova, kterého osobně nesnášel a nahradil jej Chruščovovým oblíbencem admirálem Gorškovem. Komise došla k závěru že samotné potopení lodě nastalo v důsledku absolutní nepřipravenosti všech přítomných vysokých důstojníků flotily na řešení takto mimořádných situací. Na druhou stranu komise ve své zprávě ocenila chování samotné posádky lodě, například obsluhy kotelen, strojoven a elektrocentrál zůstaly na svých stanovištích až do konce a téměř polovina z nich poté zahynula v převráceném vraku. Zpráva dále konstatuje že posádka si udržovala vysokou morálku až do samotného konce, na lodi vládl pořádek a námořníci kteří se nepodíleli na záchranných pracích byli shromážděni na zádi aby nepřekáželi havarijním skupinám. Až do přímého rozkazu k evakuaci se nikdo z posádky nepokusil opustit palubu potápějící se lodě.
Vrak Novorossijska ležel na dně a částečně blokoval provoz námořní základny. Ve skutečnosti tvořil stálou hrozbu, v jeho skladech se skrývalo obrovské množství munice a v nádržích stovky tun mazutu. Proto již 9.2.1956 rozhodla Rada ministrů o nutnosti vyzdvižení a sešrotování vraku. Ke splnění tohoto úkolu byla vytvořena speciální skupina s označením EON-35 pod velením kapitána 1. stupně Nikolaje Čikera. Tento důstojník měl se záchrannými pracemi tohoto druhu velké zkušenosti, vedl například vyzvedávání německých pasažérských lodí Hansa a Hamburg na Baltu (17).
Bylo rozhodnuto že trup bude vyzdvižen vcelku za pomoci pontonů, pouze budou odděleny věže a příďová nástavba (18). Samotné práce byly zahájeny na podzim 1956 vyproštěním velké části munice a utěsněním nepoškozených vodotěsných přepážek. Zároveň bylo připraveno 32 obrovských pontonů které byly potopeny a upevněny k trupu. 4. května 1957 potom začaly samotné vyprošťovací práce, do pontonů a utěsněného trupu byl napumpován vzduch a již kolem 10:00 se vrak objevil nad hladinou. Čerpání vzduchu trvalo tak dlouho až se podařilo snížit ponor na pouhých 16 metrů. Poslední cesta Novorossijska začal 28. května 1957 kdy čtyři remorkéry odtáhly převrácený trup do Kozácké zátoky. Ze dna přístavu byly vyzvednuty i obě oddělené věže zatímco celá přední nástavba zůstala na místě dodnes.
V Kozácké zátoce bylo vyčerpáno palivo z nádrží a odstraněna zbývající munice a začalo se řešit co s vrakem dá, byly zde čtyři možnosti. Buď trup obklopit kesony, vyčerpat vodu a rozebrat ho nasucho, nebo ho pomocí pontonů otočit a odvléct k sešrotování. Další možností bylo odtáhnout ho tak jak je do suchého doku v Sevastopolu a tam rozebrat. Později se však všichni přiklonili ke čtvrté, nejlevnější variantě, roztrhat trup pomocí náloží a jednotlivé kusy vylovit plovoucími jeřáby. Práce byly ukončeny v polovině roku 1959 a celkově se Rusům podařilo vyzvednout téměř 21.000 tun oceli a barevných kovů. Jediné co tam po ukončení prací zůstalo byly dva pontony na nichž byl původně Novorossijsk vlečen a podle některých zdrojů tam rezaví dodnes.
Kdo, nebo co ve skutečnosti potopilo chloubu Černomořské flotily se patrně nedozvíme nikdy. Když byly po rozpadu SSSR otevřeny archívy a o událost se začali zajímat historici přišlo se na to že v dokumentaci je neuvěřitelný bordel. Velké množství stránek chybí nebo je nenávratně poškozeno a tak není například možné kompletně zrekonstruovat ani závěrečnou zprávu Malyševovy komise. Jedině pokud to skutečně způsobili imperialističtí diverzanti je možné že se časem objeví informace zpoza „železné opony“.
Poznámky:
1 Podle některých historických pramenů měly Rusům původně připadnout dvě moderní bitevní lodě – Italia (Littorio) a Vittorio Veneto. A jen důsledný odpor americké a britské strany tomu zabránil.
2 Jako dočasná kompenzace byly Rusům poskytnuty bitevní loď, devět starých torpédoborců a čtyři ponorky z rezerv Royal Navy a starý americký lehký křižník.
3 Archangelsk byl na počátku roku 1949 vrácen Velké Británii. Šlo totiž o jednu z výše zmiňovaných kompenzací, britskou bitevní loď třídy Revenge HMS Royal Sovereign.
4 Starý ruský dreadnought třídy Gangut ještě z carské éry. V březnu 1921 přejmenována na Parižskaja Kommuna, a v květnu 1943 se vrátila k původnímu jménu Sevastopol.
5 To však byl stav příznačný pro všechny těžké italské lodě. Vzhledem k minimální ochotě Italů riskovat jejich poškození, případně ztrátu v boji kotvily stále v přístavech takže se jejich mechanismy neměly kdy opotřebovat.
6 Šlo o děla původně použitá na všech ruských dreadnoughtech. V tomto případě byla drobně modifikována a připravena k osazení na superkřižníky projektu 82 (Stalingrad)
7 Šlo o identické zbraně rozdíl byl pouze v tom že automaty typu 70-K byly chlazené vzduchem zatímco 11-V používaly pro chlazení hlavně vodu..
8 Hlídka v době 24:00 – 04:00 v angličtině označovaná jako "Gravy eyed watch" (hlídka zavírajících se očí) a později spojením slov v nepřesné výslovnosti: "Graveyard watch" (hřbitovní hlídka)
9 Podle některých očitých svědků se jednalo o dvě exploze následující těsně po sobě doprovázené ohnivým zábleskem pod vodní hladinou..
10 Toto řešení bylo celkem běžné u konstrukcí postavených před WWI. Italské lodě však byly krátce před WWII rozsáhle přestavěny a tak nebyl problém použít nově rozšířené řešení kdy je každý vodotěsný úsek hermeticky oddělen od vedlejšího a je přístupný pouze shora. Navíc jsou úseky shora uzavřeny vodotěsnou palubou která zabrání onomu nebezpečnému přelévání vody.
11 Kritická hodnota náklonu byla u tohoto plavidla 20°, zde je vidět jak dlouho velení loďstva otálelo s nařízením evakuace. Dřívější vydání tohoto rozkazu mohlo zachránit odhadem minimálně dalších 200 – 300 mužů.
12 Z toho bylo 544 mužů přímo z posádky Novorossijska a 16 důstojníků štábu 1. eskadry a z velitelství Černomořské flotily. Zbytek tvořili členové záchranných týmů z jiných lodí.
13 Kuzněcov byl na místě pouze z vlastní iniciativy, oficiálně byl na zdravotní dovolené po infarktu.
14 Mina RMH byla pokládána hladinovými plavidly, měla magnetickou roznětku M-1 nebo M-2 napájenou z baterie a kvůli ztížení magnetické detekce byla uložena v dřevěném pouzdře. Samotná nálož byla tvořena 770 kg THA (směs TNT, hexogenu a práškového hliníku – odpovídala cca 1040 kg TNT) Oproti tomu mina LMB byla shazována na padáku z letadel. Roznětky byly kombinované akusticko-magnetické a trhavou nálož tvořilo 705 kg THA.
15 Poslední metoda byla prováděna pomocí hlubinných bomb shazovaných v odstupech 50 – 70 metrů. Byla však velmi náročná na spotřebu hlubinných bomb a tak byla tímto způsobem čištěna pouze hlavní kotviště.
16 Šlo o velitele 24. divize mající za úkol obranu námořní základny a přístupů k ní. Tomuto důstojníkovi bylo dáno za vinu že po zhruba 18 hodin nebyl zabezpečen vstup na základnu i když byl stejně jako kapitán Kuchta v době incidentu na dovolené.
17 Obě byly po opravách zařazeny do sovětského civilního námořnictva.
18 Ve skutečnosti se mimo velitelské věže podařilo oddělit jen dělovou věž č.2. Další dělová věž (č.3) později odpadla vlastní vahou.
Použité prameny:
M.S.Sobanski – Tajemství Novorossijska - Okrenty vojenne 05/2000, 06/2000, 03/2001
A. Taras + S. Jelagi - katasrofa bitevní lodě Novorossijsk - Okrenty vojenne 02/2003
J. Kubiak + K. Kubiak – Zkáza bitevní lodě Novorossijsk - Morze statki i okrenty 04/1999
N. G. Kuzněcov – Vyzvednutí bitevní lodě Novorossijsk - Moskva 1996
B. A. Karžavin – Tajemství zkázy bitevní lodě Novorossijsk - Sankt-Petěrburg 1991
B. A. Karžavin – sborník dokumentů Zkáza bitevní lodě Novorossijsk - Sankt-Petěrburg 1992