Směr Leningrad I. Č 1,2 a 3.

Příspěvek od **michan** » 6/2/2006, 17:37

Směr Leningrad I. Č. 1,2 a 3.

Článek 1.

Skupina armád Sever pod velením polního maršála rytíře von Leeba měla zaútočit se dvěma armádami a jednou tankovou skupinou z východního Pruska přes Němen. Jejím úkolem bylo zničit sovětské ozbrojené síly v Pobaltí a dobýt Leningrad. V čele Leebových vojsk měla postupovat 4. tanková skupina generálplukovníka Hoepnera. Generálové von Manstein a Reinhardt veleli svým dvěma mechanizovaným sborům. Skupině armád Sever byla přidělena 1. letecká armáda generálplukovníka Kellera.
Zde u skupiny armád Sever byl na několika místech zvolen jiný začátek než dělostřelecká příprava. Bezhlučně se zvedly v 3,15 hod. 22. června 1941 vlny pěších a střeleckých pluků a speciální skupiny ženistů ze svých úkrytů v polích porostlým obilím. Na jiných místech však dělostřelecká příprava probíhala. Bezhlučně proběhla především na hranici Rusy obsazené Litvy. V některých místech jako zde, byly totiž vybudovány pevnůstky obehnané dráty a proto tato místa překonávaly pěší jednotky s pomocí ženistů. Teprve po překonání prvních metrů na celém úseku skupiny armád Sever pěšími jednotkami začaly vyrážet tanky. Na některých místech se německé jednotky dostaly již v prvních hodinách do těžké situace s fanaticky bojujícími obránci pevnůstek. V jiných místech měli sověti dobře zamaskovaná kulometná hnízda (např. v obilných polích), nechali projít první sled německých pěšáků a palbu spustili až na druhý sled a do zad prvého sledu. Likvidace byla obtížná a stála mnoho obětí. U Baltického moře se však průnik podařil, nepřítel zde ustoupil z předsunutých linií, ale byl Němci stále pronásledován. Po 34 hodinách stál již 505. pěší pluk 70 km v hloubce nepřátelského území. V prostoru útoku 56. tankového sboru generála Mansteina v lesních oblastech severně od Němenu nebylo místo pro velkoplošnou operaci. Proto byla nasazena jen 8. tanková divize a 290. pěší divize. Bylo zde nutné hned první den proniknout do hloubky 80 km na území nepřítele a překvapivým úderem obsadit velký silniční viadukt přes údolí Dubysy u Ariogaly. Kdyby se tento záměr generála Mansteina nepodařil uvízla by německá vojska v hluboce zaříznutém údolí řeky a nepřítel by měl čas se zformovat. Přes těžké boje se však tento záměr hned první den podařil. Sovětská pohraniční vojska nedokázala 290. pd a za ní postupující 8. td zastavit a byla rozprášena.
Manstein dobře věděl již při plánování postupu skupiny armád Sever, že musí rozetnout ruská příhraniční vojska na dvě části a postupně je likvidovat. Toho může dosáhnout jedině šílenou operací, tj. rychlým dobytím Dvinska (Daugavpils) na řece Dvině. 22. června 1941 v 19 hod. na čele 8. td generála Brandenbergera ve svém velitelském tanku po dobytí údolí Dubysy u Ariogaly nasadil k největšímu Blitzkriegu všech dob. Zavelel, starat se o zajištění a vpřed! Manstein začíná provádět tankový výpad, který by žádný učitel taktiky nepovažoval za možný. Chce prorazit prostředkem silně obsazeného nepřátelského území a obsadit nepoškozené mosty přes řeku Dvinu vzdálené 273 km..
Že to nebude žádná procházka se ukáže již za 32 hodin u jednotek, které nechal za sebou. 24. června ve 13 hodin nastává u Dubysy velice těžká situace. Východně od Rosenie nasazují Rusové silné tankové svazy a odehraje se zde první velká tanková bitva, to když je napaden 41. tankový sbor generála Reinhardta. Více než sto nejtěžších sovětských tanků se přivalí z východu vstříc 41. ts. Nejprve narazí na 6. tankovou divizi generála Landgrafa. 1. td zaútočí, aby ulevila 6. td. První den jsou jen drobné potyčky. Druhý den 25. června 1941 však začíná sovětský tankový útok se supertěžkými obrněnými kolosy KV-1 a KV-2 o hmotnosti 43 a 52 tun. Sovětský útok převálcuje u Vosiliskisu 2. prapor 113. střeleckého pluku Němců. Pluky německé1. td zahajují palbu na 800 metrů, ta je neúčinná. Tanky proti sobě manévrují, až se dostanou na 50 a 100 metrů. Ruské tanky se valí dál, německé granáty se od nich odrážejí. Dojde k děsivé situaci, ruské tanky proniknou skrz řady 1. tp a valí se na střelce do týlu. Německý tankový pluk se otočí a postupuje na stejné úrovni jako ruské tanky. Přitom se podaří zneškodnit pár ruských tanků. Německé dělostřelectvo v otevřených palebných postaveních sklopí hlavně do vodorovné polohy a přímou střelbou nakonec nepřátelský útok zastaví. Tankový pluk přejde do protiútoku a obratným manévrováním a větší rychlostí sovětské kolosy vymanévruje. Palebnou kázní a dobrým radiovým spojením se podaří protivníka zatlačit o 3 km zpět a u Vosiliskisu je vybudována zajišťovací fronta. Obranné boje však trvají.

Balticmap. june41

Příspěvek od **michan** » 6/2/2006, 17:38

Směr Leningrad I. Č. 2.

Část 2.

Celé dny zuřila krizová bitva u Dubysy mezi německým 41. mechanizovaným sborem a sovětským 3. tankovým sborem. Generálplukovník Fjodor J. Kuzněcov velitel 3. ts zde zasadil do boje 400 tanků z nichž bylo mnoho těžkých bojových vozidel z 1. a 2. td elitních svazků sovětské armády.
Pancíř těchto těžkých sovětských tanků KV-1 a KV-2 měl tloušťku 80 mm a místy dokonce 120 mm. Výzbroj tvořily kanony s dlouhou hlavní ráže 76,2 (KV-1) nebo 155 mm (KV-2) a čtyři kulomety. Jejich rychlost v terénu činila asi 30 km/hod. Největší potíže zpočátku způsobovalo jejich pancéřování. Jeden tank KV-2 byl dokonce 70x zasažen aniž byl proražen pancíř. Německé protitankové kanony byly proti tomuto pancéři bezmocné, zastavovaly je nejprve palbou do pásů a pak je buď likvidovala těžká děla, nebo je odvážní vojáci vyhazovali do povětří kumulovanými náložemi.
26. června 1941 v časných ranních hodinách došlo k rozhodující bitvě. Německé dělostřelectvo zaujalo palebné postavení na výšinách mezi čarami palby tankových pluků a z otevřených postavení vedlo přímou palbu. Potom německé tankové pluky nastoupily znovu do útoku a v 8 hodin 38 minut si podaly ruce 1. tankový pluk s čelem 6. tankové divize. 3. sovětský tankový sbor byl zničen. Tím byly zničeny sovětské tankové síly v pobaltských zemích. Na bitevním poli stálo 200 sovětských tanků a 29 KV-1, KV-2 z leningradské továrny Kolpino. Cesta do Krustpilsu na Dvině byla volná i pro 41. ts.
24. června 1941 stojí na severu skupiny armád Sever před Libavou 18. A se svojí 291. divizí před námořní pevností Libava. 25. června 1941 se překvapivým útokem dobýt pevnost nepodaří. Dokonce posádka Libavy provede protiútok, ale neprorazí. Když dorazí zbývající pluky 291. divize začne hromadný útok za podpory dělostřelectva, ale je odražen. 27. června 1941 uskuteční Rusové hromadný výpad. Podaří se jim prorazit německé obklíčení a postupují po pobřežní silnici. Řada německých jednotek se tak dostane do krizové situace, urychleně jsou stahovány jednotky z jiných divizí. Mezeru se tak sice částečně daří zacelit, ale část jednotek unikne. V odpoledních hodinách se Němcům podaří proniknout do jižní části opevnění. Příští den se jednotky prvního sledu probijí do města. Obrana pevnosti je organizovaná skvěle, boje v ulicích trvají 48 hodin. Rafinovaně maskovaná kulometná hnízda Rusů v zabarikádovaných domech se dají zneškodnit jen přisunutými pěchotními děly, polními houfnicemi a moždíři. Některé jednotky sovětů jsou námořní pěšáci a je zde běžné, že se obětují aby mohly ostatní provést přesun a zaujmout nová postavení.
Teprve 29. června 1941 je námořní pevnost dobyta. Pěchota 18. A zde dobije své první velké vítězství. Ukáže se zde však to, čeho je sovětský voják schopen při obraně pevných bodů, je li rozhodně a chladně veden. Ukáže se i to, čeho všeho je schopna těžkopádná sovětská velitelská mašinérie, má li trochu času na organizování obrany. Je to protiklad tomu co budeme za chvíli říkat o obraně Dvinska.
26. června 1941 se 8. td na čele se svým velitelem a za přítomnosti Mansteina v jeho velitelském tanku žene po velké silnici z Kaunasu do Leningradu. Už čtyři dny se ženou přes kopce, bažinaté doliny a probíjejí se přes vše co se jim postaví do cesty. Postupují prostředkem mezi dvěma Kuzněcovými armádami. Do Dvinska mají již jenom 8 kilometrů, těch 300 kilometrů bylo plno bojů, bylo nutné zajišťovat křídla a chránit zadní voje, neboť za nimi postupující střelecké jednotky jim již dávno nestačily.
6 kilometrů před Dvinskem (Daugavpils) přijde rozkaz: „Vybočit vpravo za stát!“. Kolem zastavujících tanků projede podivná kolona, na čtyřech ukořistěných sovětských náklaďácích. Jsou to příslušníci pluku „Brandenburg“, zvaní „Brandenburgerští“, speciální jednotka admirála Canarise, šéfa německé vojenské tajné služby. Tito vojáci jazykově vybaveni jsou v sovětských uniformách a mají ve Dvinsku udělat špinavou práci. Jejich úkolem je proniknout do města, zabezpečit mosty pro 8. td, aby do příjezdu nebyly vyhozeny do vzduchu. Všichni z nich ví co je čeká v případě, že budou chyceni. Takovéto vojáky, jak na východní frontě, tak na západní frontě, nečekala žádná milost, ale vždy jenom smrt. Byli vycvičeni být nemilosrdní a sami milost neočekávali.

Příspěvek od **michan** » 6/2/2006, 17:39

Směr Leningrad I. Č. 3.

Část 3.

Pozorovatelé 8. td zaujali postavení, aby mohli sledovat „Brandenburgerské“ speciální jednotky na výšinách odkud dobře viděli dalekohledy do Dvinska. V 6 hodin ráno 26. června 1941 přejedou „Branderburgerští“ návrší, za nímž je vidět oblouk Dviny, její mosty a město. V ranním Dvinsku pulzuje doprava jako v míru. Přes železniční most právě projíždí nákladní vlak. Když jednotka nadporučíka Knaaka vjede do Dvinska stráže se ještě zeptají kde jsou Němci, dostanou odpověď, že ještě daleko. Knaakovy automobily jedou dál, dostanou se do živého provozu v kterém předjíždějí tramvaje. Směřují rovnou k velkému silničnímu mostu, šlápnou na plyn a vjíždějí na něj. První automobil projede, ale na druhý hlídka volá, aby zastavil. Když nezastaví, začnou stráže na automobil střílet. Přijíždí třetí a čtvrtý automobil palbu spustí strážní kulomet. Knaak dá povel: Sesednout a zaútočit! Stráže jsou zneškodněny a je přestřihnuto vedení k výbušným náložím. Nedopatřením však, jedna z nich exploduje a zničí část mostu. Tento výbuch spatří pozorovatelé 8. td, kteří tuto akci sledovali a okamžitě přijde rozkaz pro 8. td vyrazit. Část tanků již pálí na vše co se k mostům přibližuje.
V 8 hodin dostává Manstein hlášení: „Přepadení města a mostů ve Dvinsku (Daugavpilsu) se zdařilo. Silniční most neporušený. Železniční most lehce výbuchem porušený, ale průjezdný.“
Nadporučík Knaak z pěti muži padl a dvacet mužů z jeho oddílu bylo zraněno.
Sovětský důstojník na silničním mostě v zajetí prohlásil, že neměl rozkaz k vyhození mostu, a že si bez rozkazu netroufl most vyhodit do povětří. Nemohl se dovolat nikoho, kdo by mu poradil co má dělat. To svědčí o chaosu, který v těchto dnech charakterizuje situaci v sovětské armádě.
V Dvinsku ještě probíhaly sice nějaké boje, Dvinsk však nebyl Libava. Ruský velitel nechal vyhodit do povětří některé objekty a zapálit zásobovací sklady, ale potom urychleně ustoupil. Ruské dělostřelectvo střílelo do města. Sovětské letectvo se tvrdošíjně a vytrvale snažilo alespoň dodatečně zničit mosty ve městě. Německý armádní flak a stihači 1. letecké armády však měli své velké dny a vítězství na dvinském mostě zabezpečili.
Mohutná Dvina byla překonána, důležitý železniční uzel na trati Vilnius – Leningrad byl v německých rukou a 8. td s jednotkami 3. pěší (mot.) divizí stály na protějším břehu řeky.
Mansteinovo strategické vítězství zde slavilo úspěch. Jeho 273 kilometrů za čtyři dny bojů je největší příklad Blitzkriegu té doby.
Manstein dobře rozpoznal co tyto dny znamenají a chtěl pokračovat ve smělém postupu. Poznal, že sověti reagují chaoticky, vyšší velení nemá zprávy o svých jednotkách. Že na jeho postup posílají vše co seženou a když se jim dá čas, že to nemůže dopadnout dobře. Generál Kuzněcov proti němu vrhal vše co sehnal.
Jestliže Guderian napsal do rodného listu tankové zbraně zásadu: „Netroškařit - udeřit plnou silou!“ Manstein k ní přidal druhou: „Bezpečnost tankového svazku v týlu nepřítele spočívá v jeho pohybu.“
Riskantní sice bylo, že Mansteinův sbor operoval sám severně od Dviny, když Reinhardtův 41. ts a celé levé křídlo 16. armády generálplukovníka Busche bylo více než 100 km zpět; ale bez rizika se toto polní tažení vůbec nedalo vést, o vítězství ani nemluvě.
Německý generální štáb sice upozorňoval ve smyslu své konzervativní teorie na odtržení od zásobování, ale jak Manstein zde u Dvinska, tak za čtrnáct dní Guderian u Dněpru jí rozbíjeli.
Náhle se projevilo, že německé velení v čele s Hitlerem nechápalo logiku své vlastní strategie. Začala se zde rodit roztržka mezi polními veliteli a do té doby nebojácného Hitlera a jeho štábu. To se stalo Hitlerovým rozkazem: „ Stát! Bránit předmostí u Daugauvpilsu a vyčkat příchodu levého křídla 16. armády.“ Hitlerovo „Stát!“ Vyvolala nejistota, nedovedl se rozhodnout zda nejprve vrhnout síly útoku na Leningrad, nebo na Moskvu. Nerozhodnost diktovala zastavení. Leningrad byl pro tuto chvíli zachráněn. Tyto krize a chybná rozhodnutí byla pozdějšími hřebíčky do rakve východního vojska.
Šest dní stály Mansteinovy tankové sbory na místě. Tři dny z toho daleko před ostatními silami skupiny armád Sever a Střed. To co muselo přijít, přišlo. Kuzněcov dokázal během těchto dní přisunout z prostoru Pskova, Moskvy a Minska tolik rezerv, kolik jich mohl sehnat. Vše vrhl proti Mansteinovým předsunutým postavením. Když konečně 2. července 1941 přišel rozkaz k dalšímu úderu se vzdáleným cílem Leningrad uplynuly již drahocenné dny. Tyto dny sovětské vrchní velení využilo z mnoha divizí vymýtilo paniku a připravilo obranu „Stalinovy linie“, starých, místy dobře vybudovaných hraničních opevnění podél původní rusko – estonské hranice, mezi Čudským jezerem a Sebešem. Začalo druhé kolo.

Použité materiály pro celou Východní frontu:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Velká vlastenecká válka.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Mé poznámky a mapy.

Příspěvek od **Pegeucko** » 6/2/2006, 17:43

Pro menší zátěž databáze Palby jsem tu mapu k michanovu příspěvku zmenšil. Pokud má někdo zájem o mapu v plné velikosti, může si ji stáhnout ZDE:

Příspěvek od **sa58** » 6/2/2006, 18:34

Michane články jsou skvělé až na pár detailů:

tank KV-2 byl osazen 152 mm houfnicí M-10 (ML-20???) a to pancéřování mělo maximum kolem 100 mm. Sice to byl obr, ale dost poruchový a jeho věž se pomalu otáčela. Proti tankům v manevrovém boji asi dost neúčinný.

Příspěvek od **michan** » 8/2/2006, 18:15

Souhlas jedná se o přepis ( já se přepsal ), má to být 152 mm, tuto ráži používali rusové u všeho včetně SHD. 120 mm pancéř uvádí několik pramenů v předku věže u kanonu. Nechal se velmi dobře vymanévrovat, ale strach prý z něj šel, když se objevil na bojišti. Poruchovost byla také velká. Shrnuto, pomalý strašák v prvním okamžiku objevení. Ani přesnost střelby nebyla nijak valná. Rusové ze začátku dělali i tu chybu, že stříleli jenom za jízdy ( mimo obrany ), takže účinnost malá. Ještě drobná poznámka k pancéřování, různé závody na tanky přes stejné výkresy, měly různé úpravy. Viděl jsem dva T-34, každý z jiného závodu, stejný rok výroby, 1945 a měly různou úpravu pancéře u hlavně, z leningradského Kolpina měl u hlavně na lité věži ještě přidaný pancíř.

Ralph Kerr · Příspěvek od **Ralph Kerr** » 18/4/2006, 19:54

Našel jsem 2 mapky související s článkem

Postup k Leningradu (docela rychlej)

Protiútok 21. mechanizovaného sboru u Daugavpilsu 28.6. - 3.7. 1941

Ralph Kerr · Příspěvek od **Ralph Kerr** » 19/4/2006, 17:57

Fotky

Wilhelm von Leeb

Němečtí vojáci u obsazeného sovětského bunkru v Litevské SSR - červen 1941

Německá 53. pěší divize čistí osadu v Pobaltí

Příspěvek od **michan** » 20/6/2009, 20:56

Sa 58.
Vracím se tady k příspěvkům nás dvou.
Tvůj příspěvek z 6. 2. 2006 a můj - je to o pancéřování tanků T 34/76,2.
Prosím Tě i tady v Lešanech je jich několik a 2 stojí T 34/76 poblíž sebe - dokonce z roku 1943.
Kdybys viděl rozdíl v pancéřování?
Nedodržení výkresů?....
Ono je jen část T 34/76,2 o lité a dokonce lisované věži ( lis dostali rusové odkud - USA - jestli nemelu tak 10 000kp) - prosím věř opakuji lisované..., ale ono je to i o představených pancířích u kanonu - od 120 do 150 mm...
Fakt sa já čuměl...
Čuměl jsem i na tolik provedení kanonů - a mého - na co ujíždím - 30 mm Pldvk...
A další...

YAMATO · Příspěvek od **YAMATO** » 20/6/2009, 21:06

Lisované věže? Nebyla to ty želví nebo jak přesně tomu říkali? Tohle mě dost zajímá, nemohlo to mýt negativní vliv na pancíř, nějaké lomy a tak? Ale zas jediným buch mít základ věže...to snad bylo ještě rychlejší než odlévání a to asi bylo nejdůležitější.

Příspěvek od **michan** » 20/6/2009, 22:32

Tak jsem přemýšlel.
Znám lis 200 tun - na tu věž - T34/76 - tam bylo určitě napsáno 1 000 tun - omlouvám se teprve tohle může něco podobného - rychle a zběsile...
Jinak platí co jsem napsal...

Rosomak · Příspěvek od **Rosomak** » 21/6/2009, 19:04

Věž T34/76 byla zhotovena z lisovaných plechů, které byly následně svařeny.
Bylo tam použita max 45 mm homogenní válcovaná ocel. Zadní plát věže se dal odělávat.

Příspěvek od **michan** » 22/6/2009, 08:58

Takže ještě jedna oprava toho lisu - nikoliv 1 000 tun, ale pro mě a možná mnohé překvapivých - "lis 10 000 tun". Pro "želvovitou věž".

Skutečně se lisem 10 000 tun tlačil plech síla 45mm ( kotlák) bucharem ( beranem), nebo řekněme pohyblivou částí do matrice.
Výsledek lisování závisel na složení a teplotě materiálu, jeho kluzných vlastnostech. Pokud není závislost oněch popsaných vlastností dodržena je znehodnocena celá věž - celý finální výrobek.
Byla použita - a teď v UZTM - Uralmaš ve Sverdlovsku - přestěhovaný v září 1941 z Charkova - v roce 1942 metoda a technologický postup vypracovaný týmem ing Gorlického.
Optimální varianta zvolena dle konstruktéra I. F. Vachruševa a technologa V. S. Ananjeva.
Již 19. září 1942 byly vylisovány podle tohoto projektu 3 pancéřové kopule. Po svaření, ale teď pozor - kopule (tedy kopule byla lisována jako celek) s plochým dnem, následovalo zakalení povrchu. Tím vznikla tanková věž (střelecké zkoušky ukázaly) s vyšší odolností proti protipancéřovým granátům, než původní odlévaná (síla odlévané stěny byla 52 mm).
Jednou z mála nevýhod této lisované "želvovité" tankové věže bylo, že byla o 5 000 rublů vyšší cena. Aby bylo co srovnávat tak uvádíme, že cena celého T 34/76 byla tehdy 150 000 rublů a oněch 5 000 rublů se pak zjednodušením další výroby podařilo o něco snížit.
Sériová výroba "želvovitých" - lisovaných věží skončila až v březnu 1944, když stárnoucí T 34/76 začíná nahrazovat plně T 34/85.

Celkem bylo vyrobeno 2 050 ks ( některé prameny uvádí 2 062, nebo dokonce také 2 670 ks) "želvovitých" věží.

Tanky T 34 z "želvovitých" věží používaly především jednotky Rudé armády (několik kusů ukořistil i Wehrmacht) a malý počet také obdrželo Ludowe wojsko Polskie.

V Lešanech je T 34/76 vz. 1942 s "želvovitou" věží opatřen znakem polské armády - patřil 2. polské armádě (2. Armia Wojska Polskiego), která působila v květnu 1945 v Lužici a v Čechách, a která byla vybavena jenom tanky T 34/85. Takže ta v Lešanech je jen symbolická.

Použitý materiál:

Exkurze Lešany.
Modelář 8/2004 str. 34,35 - autor Ing Kopecký.
Dohledal Roz - ( Roman Zelenka - autor map východní fronta).

YAMATO · Příspěvek od **YAMATO** » 22/6/2009, 12:53

Teda to bych chtěl vidět naživo, desetitisícový lis!

Vyšší cena asi nebyla zas tak hrozná v porovnání s lepší ochranou, ostatně danou i jednolitostí...tehdy vyráběné odlévané věže měly totiž často doslova děsivou "kvalitu", viděl jsem fotky, kde po svaření odlitků byly - vinou jejich velkých nepřesností - mezery snad až několik cm!

Příspěvek od **michan** » 23/6/2009, 08:05

Tak tak, mám stejné poznatky o přesnosti válečné výroby, když se nejednalo o podvozek, motor, kanon, optiku, elektriku ( některé kotláky jako představené pancéře nebyly vůbec opracovávány - proč také, používány byly různé síly plechů - prosím né při lisování, ale pro výrobu pancéřů - 40, 45, 50 a 60 mm pro stejný tank - co fabrika měla, čeho bylo hodně, hlavně aby byl a aby bylo s čím válčit) a mám asi i stejné přání s tím lisem.

V jiných pramenech jsem vyčetl, že USA tyto lisy 10 000 tun používali v loďařině na tvarování některých plechů pro lodě - detaily uvedeny nebyly, ale skutečně jsou to strašné síly těch 10 000 tun. Mě bývalému strojaři ( lisařinou jsem se zabýval jen nějaký čas též) - tak takové nepředstavitelné síly takřka nechápu a neumím si je představit a proto mám i přání, že by i obrázek stačil.
Už jenom ta hala, kde takový lis pracuje, ty jeřáby, to technologické zázemí a pak to monstrum?
Musí to být něco...

Rosomak · Příspěvek od **Rosomak** » 23/6/2009, 10:05

V tomto případě se asi jednalo - dle poznámky Michana - o excentrický lis /buchar, takže se nemusí jednat o nijak velikánské monstrum.
4.000 tun excentr vypadá takto. Na pohon stačí 30 kW motor.

Nejstarší jsem našel hydraulický lis z roku 1939 s tlakem 1.000 tun (10.000 kpm)

Hydraulická ohýbačka 6.000 tun.

Krásná ukázka - Co udělá 3.500 tun lis s hliníkem.

Největší co jsem našel, je 8.000 tun hydraulický.

Ale pořád se všechny lisy vejdou do normálních hal.
Ono stačí projít naše fabriky, velké lisy myslím do 4.000 tun se běžně vyráběly (pamatuji se jako malý kluk, jak na veletrhu nějaký obrovský byl a pánové tam hrozně slavili, že jeden prodali do Číny nebo do Indie). Ale na internet se už těžko dostanou, aby se o nich někdo dozvěděl. Maximálně menší jako výprodeje.

Příspěvek od **michan** » 23/6/2009, 10:43

Tyhle obrázky určitou představu také dělají a já Tě za ně také děkuji.

Jen si myslím, že 30 léta minulého století a ta technika byla jiná - větší robustnější a pak skutečně 10 000 tun?

Rosomak · Příspěvek od **Rosomak** » 23/6/2009, 12:21

Ano, ale většinou se takto velké zařízení používalo při tváření ingotů (na obrázku váží 90 tun).
Tady jsem sehnal dobovou fotku tak velkého a silného - 10.000 tun lisu.

No a že ty lisy jsou dobré, dosvědčuje toto foto z jiné továrny - vypadá to na stejný typ, tj. pracuje dodnes.

No a Ty jsi chtěl něco hodně velkého, tak tady máš první Čínský lis 10.000 tun z roku 1961.

No a toto - 12.000 tun (v odkazu 15.000) v roce 1900 - to už stojí za přečtení - je to už moc obrázků a odkazů.

Příspěvek od **michan** » 23/6/2009, 12:26

Jo tak tohle je asi má představa o kolosu - dík Rosomáku kolego.

Rosomak · Příspěvek od **Rosomak** » 23/6/2009, 12:58

Ještě jsou větší. V roce 1974 úprava lisu 50.000 tun z roku 1954, používalo se to pro výrobu vojenský a civilních letadel, především pro hliníkové výkovky.
Zmiňuji to tady proto, že byl vyroben na základě německého lisu 30.000 tun z WW2.
Ten drobeček váží 8.000 tun a používá se dodnes.