Murmansk 1941 - 42 Č 1-4.

Události na východní frontě v letech 1941-1942 na severu

Moderátor: Pátrač

Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Murmansk 1941 – 42. Č 1.

Část 1.

Jen velmi pomalu chápal Hitler a OKW způsoby boje na severu v arktické tundře a jaký význam má Murmansk. Stále nechápali, ani to, že to je první a jediná otevřená cesta pomoci spojenců do Ruska. A to ani přesto, že proti německé armádě Sověti bojovali s anglickými a americkými tanky a ruští vojáci byli oblečeni a vystrojeni anglickou a americkou výstrojí a výzbrojí.
Přestože německé velení vědělo, že Rusové přisunuli na frontu proti Dietlově 2. a 3. horské divizi dvě nové sovětské divize a to 14. a 52. střeleckou divizi, Dietla posílili jen o 9. pluk SS „Totenkopf“ a 38. pp.
Ve stejné době, kdy začínala generální ofenziva proti Leningradu tj. 8. září 1941 měl i Dietl zahájit ofenzivu proti Murmansku. Od července 1941 jeho vojáci jen budovali cesty a připravovali zázemí pro tuto ofenzivu. Dietl připravil obchvatný manévr, kterým chtěl se slabšími silami rozvrátit obranu Sovětů.
Dne 8. září 1941 zahájily části 3. horské divize svůj útok čelně a probíjely se až k silnici do Murmanska. Na levém křídle srazily pluky 2. horské divize ruské pluky z výšin u Dlouhého jezera. Potom však začaly ruské protiútoky, které dostávaly stále nové a nové síly od přijíždějících jednotek z Murmanska. Byly to Sibiřané, kteří útočili stále znovu a znovu. Padali po desítkách a stovkách v celých řadách, ale místo mrtvých přicházeli další. Každý krok vpřed, každý metr trval hodiny a stál německé vojáky mrtvé a raněné.
Dne 19. září 1941 musely německé pluky ustoupit až za řeku Licu. Znamenalo to, že ani třetí pokus o překonání této řeky neuspěl. Tyto bitvy si již od počátku vyžádaly 2 211 mrtvých, 7 854 raněných a 425 nezvěstných německých vojáků. A do Murmanska to bylo stále ještě 50 kilometrů – v arktické zimní noci je to věčnost.
Prapory 2. a 3. horské divize bojovaly na frontě od června do září 1941 bez vystřídání. Byly vyčerpány bojem, vojáci byli tělesně a duševně u konce svých sil. Německé OKW s těžkým srdcem rozhodne o výměně jednotek a konečně si začíná velení uvědomovat důležitost Murmanska. Přispěly k tomu i ztráty u 2. a 3. horské divize. Takové ztráty nebyly obvyklé. Nepřítel těmto místům tudíž přikládá velký význam.
Dietlův sbor ( 2. a 3. horská divize ) měl být do konce října 1941 vystřídán posílenou 6. horskou divizí generálmajora Schörnera ( ten samý co byl v květnu 1945 ve středočeské kotlině a ještě se s ním v Rusku párkrát setkáme ). Od prvé poloviny září 1941 a i v druhé polovině přichází ženisté a štáby 6. horské divize na rekognoskaci terénu.
6. horská divize na jaře 1941 prolomila řeckou obranou linii „Metaxa“, překonala obranu Olympie a v součinnosti s 2. td dobyla Larissu, obsadila Atény a bojovala na Krétě. Nyní byla vržena od Středozemního moře k Severnímu ledovému oceánu. Měla obsadit zimní postavení na řece Lice. Zde již 23. září 1941 napadl sníh a teplota klesla na deset stupňů pod nulou, tedy osm týdnů předtím, než zima přišla například před Moskvu. Divize si s sebou přivezla z Řecka i soumary, kteří ač horští, jak později uvidíme zde neměli šanci.
I to, že konečně začaly být horské jednotky stahovány na fronty kam patřily, svědčí o tom, že si Hitler uvědomuje pomalu, co je Murmansk a co mu odtud hrozí.
Do vybudovaného logistického zázemí vpadne náhle nečekaná, neobvyklá přírodní katastrofa, do této doby nezaznamenaná. Příčinou této přírodní katastrofy na řece Petsamojaki je geologická kuriozita. Řeka vyhloubila za stovky let osm až deset metrů hluboké řečiště do měkké jílové terasy, ta byla kdysi mořským dnem. Tvořily ji tedy mořské usazeniny. Po geologickém vyzvednutí visely tyto usazeniny jako 500 metrů široká terasa z tuhého bahna mezi žulovými masivy po obou stranách řeky. Němci měli zde, u Parkiny po proudu řeky Petsamojaki 90 metrů dlouhý velice důležitý most, jediný pro zásobování jednotek 2. a 3. horské divize u řeky Licy. Po tomto mostě byly zásobovány všechny jednotky v první linii. Sověti samozřejmě měli zájem tento most zničit. Tento most, každý den bombardují. 28. září 1941 se to stane. Nechci si dělat legraci, ale přesnost bombardování Sovětů byla taková, že 6 odhozených bomb trefilo tyto dva břehy 250 – 1 000 metrů vzdálené od mostu. Zkoumané historické prameny říkají náhoda. Nastala katastrofa. Celý břeh se dal do pohybu, kolem 3 000 000 kubických metrů zeminy začalo klouzat dolů. 500 metrů široká terasa mezi řekou Petsamojaki a „Silnicí polárního moře“ se v délce 800 metrů svezla do údolí řeky.
Celé lesíky břízek spadly do koryta. Řeka se vzdula a zaplavila do výšky i silnici. Most u Parkiny se pod množstvím horniny roztříštil, jako ze sirek. Telefonní dráty u silnice zmizely. Naráz se změnila celá krajina. Veškeré spojení k frontě a především zásobování, bylo okamžitě přerušeno.


Murmansk 1941 – 42 Č 2.

Část 2.

V dějinách válek by člověk těžko hledal tak kuriózní a dramatické zablokování zásobování fronty pro dvě celé divize. 10 000 – 15 000 mužů a 7 000 koní a soumarů bylo rázem odříznuto od veškerého spojení s týlem.
Generálmajor Schörner poslal všechny jednotky, které měl k dispozici, včetně svého vlastního štábu do boje proti této přírodní katastrofě. Ve 12 hodinových směnách, včetně práce v noci byla budována z obou stran řeky cesta. Potom byly sestaveny kolony nosičů – vždy 100 mužů, které přenášely potraviny, krmení, munici, pohonné hmoty, stavební hmoty a dřevěné uhlí z narychlo vybudovaného skladu na západním břehu na východní břeh. Celkem to bylo každý den 150 tun.
Ženisté 6. horské divize okamžitě zahájili stavbu nového mostu. Ale i stavba tohoto mostu, zde na konci světa, byla něco nepředstavitelného. 91. horský ženijní prapor pro nový most u Parkiny, musel těžké trámy přivést z 200 kilometrů vzdálené, nově vybudované pily. Lehčí prkna přivezla loď z Kirkenessu do Petsama. 25 000 kmenů ženisté přivezli ze zásob dřeva v niklových dolech.
Stavba i s přivezením materiálu trvala od katastrofy 28. září 1941 do 8. října 1941. 8. října večer, když byl most otevřen, přišla sem na sever zima v podobě Sibiřské vichřice, která trvala několik dní. 9. října 1941 ráno se měly obrovské kolony se zásobováním vydat k prvosledovým jednotkám. Od 28. září neměly jednotky 2. a 3. horské divize čím střílet a co jíst. Vojáci mrzli, hladověli a chyběla jim munice. Situace raněných byla katastrofální. Nebylo dost nosičů, kteří by je odnesli do týlu. Obzvlášť trpěli koně a soumaři.
Náčelník týlu horského sboru Norsko major i. G. Hess ve své studii: „Fronta u Polárního moře 1941“ píše, obzvlášť strádali těžcí koně 388. pěšího pluku a našeho 1. oddílu 214. dělostřeleckého pluku. Během několika týdnů pošlo 1 400 koní. Z malých řeckých mezků nově převelené Schörnerovy divize nepřežil peklo tundry ani jediný.
Zásoby a střídání začaly přicházet až v druhé polovině října 1941. Již do této doby vysílení vojáci 2. a 3. horské divize byli těmito nedostatky v zásobování, nyní na pokraji sil. Přesto své pozice udrželi a neopustili je.
Cesta 6. horské divize generála Schörnera až sem k řece Lice do předních linií nebyla vůbec jednoduchá. Musely projít a projet z Řecka celou Evropou. Jedni připluly přes Botnický záliv a potom pochodovaly z Rovaniemi 650 kilometrů dlouhou Silnicí polárního moře. Druhá část plula lodí podél pobřeží severního Norska, dokud je na úrovni Hammerfestu neobjevili Angličané a nezahnali do fjordů. Potom museli pochodovat 500 kilometrů po říšské silnici číslo 50 do Kirkenessu.
Horští myslivci 2. a 3. divize jim při střídání popřáli více štěstí a lepší zásobování a stejnou cestou, kterou přišli oni se vydali zpět. Jen 139. horský pluk 3. horské divize zůstal v zázemí jako rezerva v prostoru horského sboru Norsko.
Cesta zdravých a nových jednotek po Silnici polárního moře na frontu je těžká, ale pro vyčerpané a vysílené vojáky 2. a 3. horské divize byla peklem. Na Silnici polárního moře, platilo pravidlo, že přednost má vždy to co jde na frontu. Co se vrací je až druhé. Proto každý den pochoduje od jednoho bivakového místa k přesně stanovenému druhému místu, vždy jen jeden prapor. Těžší věci měli uloženy na soumarech. Pozdější generál Klatt, v této době podplukovník, velitel 138. pluku horských myslivců, ve svých vzpomínkách říká: „Každý den nás vedl k hřejivým táborovým ohňům. Ty pomáhaly především našim vyhublým zvířatům. Přesto se první z nich asi po deseti dnech cesty hroutila. Co dělat? Zvedli jsme chvějící se tělo ze země, shromáždili dříví na oheň a podpírali bezmocný bok, až se zvíře ohřálo a vstalo. Pokud si opět vyhledalo své obvyklé místo v řadě, podařilo se ho vyrvat smrti. To se sice podařilo často, ale ne vždy. O osudu našich srstnatých spolucestujících často rozhodovaly minuty.“ Vojáci byli šťastni, když se za Ivalem objevily první osady Laponců a potom finské rolnické domy. Potom již spatřili elektrické světlo a železnici z Rovaniemi, na dohled měli okrajovou oblast Botnického zálivu. Dosáhli tím svého cíle.
Vojáky 6. horské divize, kteří převzali koncem října 1941 úseky 2. a 3. horské divize v lickém předmostí a na Titovce čekali podmínky, které z Řecka neznali.
Přední postavení se skládala většinou z jeskyní, ve kterých se nešlo ani postavit, která zároveň sloužila jako ložnice, bunkr a vše dohromady. Dveře ven tvořila zmrzlá celta. Pozice tvořily skalní masivy a mohutné žulové skály na kterých stály kulomety. Žádná souvislá linie fronty, nic na co byli zvyklí.
Naposledy upravil(a) michan dne 7/7/2008, 10:58, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Murmansk 1941 – 42 Č 3.

Část 3.

Posílená 6. horská divize generálmajora Schörnera neměla mnoho času, po přebrání pozic, na seznamování s terénem a okolím. Sotva své opěrné body převzala vyhrnul se proti nim ruský útok. Němci si jednotlivá stanoviště, opěrné body očíslovali a přidali k nim písmeno „K“ (Kampfstützpunkt – zkratka „K“), takže potom byl opěrný bod, K 1, K 2, K 3 atd.
7. listopadu 1941 probíhají v celém Rusku oslavy 24. výročí socialistické Říjnové revoluce.
Zde v prostoru před Murmanskem si velitel 10. střelecké divize vymyslel zvláštní oslavu. Chtěl Stalinovi darovat vítězství.
V noci z 6. na 7. listopadu ve 4 hodiny ráno zaútočila 10. střelecká divize dvěma pluky na K 3 a K 4. Tito Sibiřané útočili fanaticky ( později na mrtvolách zjištěn alkohol ). Podbíhali německou přehradnou palbu. Uhnízdili se na dvou skalních vrcholech před německými postaveními. Ze všech postaveních je Němci vyhnali protiútoky. Ale ze skalního kužele před K 3 se Sověti vyhnat nenechali. V tomto místě začal týdny trvající boj úderných jednotek, který byl typický pro tento úsek fronty. Připomínal akce úderných skupin za 1. světové války. Sibiřané leželi 10 metrů pod německými obránci. Jedinou zbraní, kterou se zde dalo bojovat byl ruční granát. Sibiřané stále šplhali jako kočky na převis, aby se dostali k německému opěrnému bodu. Když se to povedlo, zahájili palbu ze samopalů a nebo se vrhali na obránce a začínal boj muže proti muži, nožem, lopatkou, pažbou i rukama. Tak to šlo pět dní.
Žulová skála dostala název „Vrchol ručních granátů“. Němci zde na Rusy vrhli 5 000 ručních granátů. Rusové zde zanechali 350 mrtvých a nezjištěné množství raněných odtáhli. Po 5 dnech Sověti ustoupili a na lickém předmostí nastal zimní klid. Totéž bylo i na Šiji Rybářského poloostrova, kde ležel 388. pěší pluk 214. pěší divize. I zde do druhé poloviny prosince 1941 bojovaly jen hlídky obou stran.
Němci Ivanovi podřezávali sloupy telegrafního vedení do Murmanska a dříví potom pálili v kamínkách, které mezitím přeci jen dorazily do německých pozic. Stejně tak bylo přivezeno i dřevo na budování přístřešků. Ivan se revanžoval přepady hlídek a kolon nosičů. Ruské hlídky na lyžích, dělaly v té době průniky do německých pozic a narušovaly zásobování.
Rusové však nejen narušovali zásobování, ale i pečlivě studovali rozložení německých pozic.
5. prosince 1941 byla na celé Rusko – Německé frontě spuštěna ofenziva.
Zde u Murmanska začala až 21. prosince 1941.
10. střelecká divize Sovětů, povýšená za svůj útok k výročí revoluce na gardovou, spolu s 3. a 12. námořní brigádou zaútočily opět na K 3 a potom i na K 4 a K 5. Úsek K4 a K5 bránil 143. pluk horských myslivců. 141. horský pluk, který ležel vedle v jižním předmostí zůstal ušetřen a byl nasazován do protiútoků při nepřátelských vlomech.
Jednomu pluku sovětské 12. námořní brigády se podařil vlom až ke kótě 263,5. Tento vlom za třeskutého mrazu a hustého sněžení zastavil a odrazil 3. prapor 143. pluku, který provedl protiútok. Kdo unikl ze Sovětů, vběhl do palby německého dělostřelectva. Na všech místech zde u Barensova moře byla velká ruská ofenzíva rozbita. Rusové zde u Murmanska nezískali ani metr půdy. A to i přesto, že útok vedli skvěle vystrojení a na zimu zvyklí Sibiřané. Opět se ukázalo, že zde u útočníka terén a povětrnostní podmínky znamenají téměř nepřekonatelnou překážku. To dokazovalo, že zde má obránce všechny tyto podmínky na své straně, když je jen trochu odhodlaný.
Nyní však bylo patrné, že ani Stalin nebere podmínky jako důležité, stejně jako Hitler. Pro Stalina bylo nebezpečí, že by byla odříznuta životní linie Murmansk, přímo hrozivá. Stalin si strašně moc uvědomoval, co by ztráta zásobovací cesty z Murmanska znamenala pro celé Rusko.
Bylo jasné, že mu žádná cena nebude dost vysoká, žádné oběti na lidech nebudou dost velké, že musí německý horský sbor zničit a proto se pokoušel neustálými útoky dosáhnout svého cíle. Pozice obou diktátorů se začala vyměňovat. Z útočníka se stal obránce a z obránce útočník.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Murmansk 1941 – 42 Č 4.

Část 4.

V kruté zimě, po prosincové ofenzivě nastala několikaměsíční přestávka v bojích. Během pěti měsíců posílila svoje jednotky především ruská strana. Od ledna 1942 velel německému horskému sboru na frontě před Murmanskem generálplukovník Schörner.
Velitel sovětské karelské fronty generálplukovník Frolov začal svoji kombinovanou operaci proti horskému sboru koncem dubna 1942. Operace měla být provedena pozemním útokem proti 6. horské divizi, kterou měly sovětská 14. a 10. divize rozdrtit, a postoupit do Kirkenessu a rudných dolů a obsadit severní Finsko. Zároveň měla být z moře na západním pobřeží Motovského zátoky vysazena odpočinutá a doplněná 12. rudá námořní brigáda s 12 000 muži.
Koncem dubna 1941, zahájila 14. a 10. divize Sovětů, zahalena ve sněhové vichřici, svou ofenzivu proti lickému předmostí. Ve tři hodiny ráno v mléčném světle polární záře, ve sněhové vánici, která snížila viditelnost na 10 metrů, vyrazili Rusové do útoku. Nejprve postupovali tiše a potom s hromovým urrá.
143. pluk horských myslivců však ve svých opěrných bodech neustoupil ani o krok. Když Rusové podběhli kulometnou palbu a pronikli do některého postavení, pobili je horští myslivci v boji zblízka. Když ustupovali, drtilo je německé těžké dělostřelectvo.
Tři dny se Sověti ze 14. a 10. divize snažili útokem dobýt německé pozice. Potom jim došli síly a útoky zde přestaly. Proti 6. horské divizi nezískali Sověti ani metr.
Generál Frolov se však nevzdával. Poslal 6 lyžařských brigád, mezi nimi i slavnou 31. sobí brigádu, kolem německých opěrných bodů do týlu 6. horské divize.
Současně se k pobřeží Motovské zátoky přiblížila 12. rudá námořní brigáda. Kryti palbou sovětských torpédových člunů se námořní pěchota vylodila a prolomila se slabým německým krytím. Proti této brigádě stálo jen šest německých rot. Námořní pěchota se hnala proti zásobovací silnici Parkina – Západní Lica. Nebezpečí bylo obrovské.
Generál Schörner vedl osobně týlové jednotky, trén a štábní personál k ohrožené zásobovací silnici. Sám střílel i z automatické karabiny a řídil protiútoky. Bylo třeba získat čas, to se povedlo tak jak Němci potřebovali. Přisunuli 2. horskou divizi, která ležela u Kirkenessu. 3. května 1941 se již části 136. a 143. pluku horských myslivců zapojili o půlnoci do bojů. Do 10. května 1941 probíhaly těžké boje, ve kterých měly obě strany velké ztráty. Potom zde boje ruská námořní pěchota vzdala, ustoupila a sovětské válečné lodě zbytky nalodily a odpluly. Severní čelist sovětských kleští se zlomila.
Jižní rameno kleští, s 31. sobí brigádou narazilo u řeky Titovka na 139. pluk horských myslivců. Němci opěrné body udrželi, ale Sověti pronikli v malých skupinách frontou. Jednotky vybavené sobími spřeženími ohrožovaly Silnici polárního moře, letiště a niklové doly.
Schörner úspěšně nasadil obranný úder. Prapory 137. a 141. horského pluku, bojová skupina 112. průzkumného odřadu a 91. ženijní prapor útoky zastavily a nepřítele rozprášily.
Generál Frolov však měl ještě jednu zbraň, kterou použil, ale ta dopadla nejhůř. Na jižním boku měla zaútočit 155. střelecká divize, která měla dát Schörnerovu horskému sboru „ránu z milosti“. 155. divize nedostala však včas zimní výstroj. Rudoarmějci a byli jich dva pluky v tundře po rotách zmrzli. Ze 6 000 jich do bojového prostoru dorazilo jen 500. S těmito vysílenými 500 vojáky si poradily německé hlídky. 5 500 sovětských vojáků leželo pohřbeno pod obrovskými závějemi podél svých nástupních stezek. Tak skončila tato největší ruská ofenziva.
A co německé tažení?
Ofenziva horského sboru „Norsko“, se zastavila na předmostí východně od Licy.
36. armádní sbor generála Feigeho sice dokázal obsadit Sallu, rozbít sovětský 46. sbor a dobýt horní toky Vojtji a Lysaje, ale tím byla jeho útočná síla vyčerpána.
Fronty finského 3. sboru pod velením generála Siilasvuoa znehybněly západně od Uhtuy, na předmostí východně od Šije mezi jezery Top a Pjä. Cíl – murmanská dráha – ležel nadosah, ale Finové se k němu nedostali.
Všechno to, co generál Dietl předpověděl se zde potvrdilo.
Proč nebyl Murmansk a železnice trvale bombardován, vysvětluje velitelství 5. letecké armády. Dosahovali jsme jen částečných úspěchů. Delší dobu trvající přerušení dráhy, nebo trvalé rozbití a zničení inženýrských staveb, přístavu, vykládacích zařízení a elektráren se nepodařilo. Důvod je prostý. Síly 5. letecké armády, které operovaly na severní frontě, byly slabé a rozptýlené. Musely jsme podporovat příliš mnoho operací najednou.
Od poloviny května 1942 fronta na dalekém severu znehybněla. Cíl polního tažení, Murmansk se nepodařilo dosáhnout. A konečný cíl války na severu, kterým byl Archangelsk (linie A - A), ležel ještě velmi, velmi daleko.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Ralph Kerr
Poddůstojník v záloze
Poddůstojník v záloze
Příspěvky: 215
Registrován: 28/11/2005, 18:51
Bydliště: Lubník

Příspěvek od Ralph Kerr »

Dobrej článek.Možná ale trochu přeceňuješ význam Murmanska, jako přístavu pro dovoz spojeneckých dodávek.Je přece jasný že asi 80 % šlo přes Perský záliv a pak přes Irán.
Obrázek
Uživatelský avatar
Pegeucko
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 2793
Registrován: 14/7/2005, 10:40
Bydliště: jižní Čechy

Příspěvek od Pegeucko »

Stále je třeba mít na paměti ROKY. Zde se jedná o roky 1941-42.
Cesta přez Perský záliv a přes Irán začala fungovat až v pol.r. 1942.
V zmiňovaném období byl tedy Murmansk opravdu významný a jeho udržení dosti důležité.
ObrázekObrázekObrázekObrázek

Vím vše, protože mlčím, abych slyšel..... motto STASI
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11489
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Příspěvek od Dzin »

To samozřejmě není zcela přesné. Nejprve, cesta přes Írán začala víceméně fungovat už v roce 41 (hned po sovětsko-britské okupaci Íránu), souběžně s Murmanskou a Dálnovýchodní. Její problém byl, že ji Spojenci zanedbali a zkvalitnění přišlo až v roce 43 (částečně to bylo dáno sovětským odmítavým postojem k ní, částečně situací na bojišti) do té doby byla opravdu bezvýznamná.
Dále, Íránská trasa nebyla nejvytíženější. To byla jednoznačně trasa Dálnovýchodní. Šla přes ní skoro polovina dodávek. Obvykle se uvádí 47.1%, Írán 23.8% a přes Murmanskou 22.7% (jak si jistě spočítáne, je to 93.6%, nikde jsem nenašel, kam se poděla zbývající procenta. Pravděpodobně se bude jednat o další jiné kanály nebo třeba o početní chybu)
Každopádně, nejvýznamější trasou pro SSSR bylo přes Dálný východ.
Uživatelský avatar
Ralph Kerr
Poddůstojník v záloze
Poddůstojník v záloze
Příspěvky: 215
Registrován: 28/11/2005, 18:51
Bydliště: Lubník

Příspěvek od Ralph Kerr »

To je dost divný.Pokud byla Británie a USA ve válce s Japonskem tak by do Vladivostoku neproplula ani loď.Sice je asi téměř jisté že amíci nějaké své lodě předali Sovětům ale stejně, nezdá se mě to.Navíc ta obrovská délka ze Sibiře k frontě.Vím že přes Aljašku a Sibiř se přepravovala letadla, to je jasný ale jinak tam toho moc nepřišlo.Hlavní byla zcela určitě trasa přes Irán.
Obrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Zcela jasný význam Murmanska ( jako jediné cesty), je v měsících konec července 1941 a srpen 1941. I později než se rozjel Irán, tedy ještě září, říjen 1941. Ostatní jste popsali. Zde jsou popisovány, při pečlivém čtení obou období Murmansk I. a Murmansk 1941-42, především operace červenec 1941, září 1941 a to platilo, jediná cesta. Až po tomto období se pomalu rozjíždějí ostatní cesty. Tedy pro Sověty nejhorší ztráty byly právě v červenci, srpnu a září 1941. Nezapomeňme na stěhování ruských technologií na Sibiř a tedy na ohromné výpadky výroby. Všimněte si, že jedinná cesta říkám do operace 8. září 1941, ale myšleno je do poloviny srpna 1941 a potom se o jediné cestě nezmiňuji.
Kdo čte pozorně boje u skupiny armád Sever tak se již v červenci a srpnu 1941 dozvěděl o tom, že zde v americké a především anglické výstroji a výzbroji sověti bojovali. A to celé divize.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Ralph Kerr
Poddůstojník v záloze
Poddůstojník v záloze
Příspěvky: 215
Registrován: 28/11/2005, 18:51
Bydliště: Lubník

Příspěvek od Ralph Kerr »

Jo tak Dzin má pravdu.Mrknul jsem se do publikace Hrbek - Krvavé oceány.Murmansk - 22,7 % dodávek, Irán - 23,8 % , Vladivostok - 47,1 %.Protože SSSR měl v Tichomoří jen málo dopravních lodí, převedli Amíci asi 100 lodí ( 500 000 BRT) na SSSR.Protože Japonci s Ruskem neválčili, lodě do Vladivostoku mohly plout.Celkem to dělá 93,6 %, ten zbytek, 6,4 % možná tvořil tzv. AlSib - trasa kterou se bojová letadla přepravovala z Aljašky na Sibiř a dál na frontu.
Obrázek
Uživatelský avatar
Ralph Kerr
Poddůstojník v záloze
Poddůstojník v záloze
Příspěvky: 215
Registrován: 28/11/2005, 18:51
Bydliště: Lubník

Příspěvek od Ralph Kerr »

První konvoj Dervish (6 lodí) vyplul z Islandu 21. srpna takže dorazil do Murmanska tak 4. září.Další konvoj PQ-1 opustil Island 28. září a do Archangelska doplul tak 12. října.Takže pravděpodobně hnení pravda že Rudá armáda již v srpnu a září bojovala s anglickou výzbrojí a výstrojí.
Obrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

První konvoj dorazil z Anglie již 26. července 1941 a druhý 10. srpna 1941, to říkají moje prameny. Německé loďstvo bylo zaměstnáno jinde. Již před 10. srpnem 1941 u Novgorodu bojovaly americké tanky a sovětští vojáci měli anglickou výzbroj a výstroj přivezenou po železnici z Murmanska. Tolik čtyři historické prameny, všechny mluví stejně a jsou dva východní a dva západní. Rozpor je zřejmě v tom, že je přivezly americké lodě, které v té době též vozily zboží do Murmanska.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Nicholas Bethell a redakční skupina Time - Life Books ( citují z britského královského historického námořního archivu a dalších historických ústavů ): Ke konci července 1941 připlul do Murmanska první transport amerických lodí v hodnotě 7 milionů dolarů ( pozor v té době) a další následovaly. Dále je to o okamžitém odjezdu amerických a anglických obchodních zástupců, kteří odjeli jednat do Ruska. Již v polovině července 1941. 27. července odjel do Ruska Harry Hopkins, zvláštní Rooseveltův vyslanec v Londýně k jednání o dlouhodobých dodávkách. 8. července 1941 již totiž sovětský velvyslanec ve Washingtonu Konstantin Umanskij, předložil americkému státnímu tajemníkovi Wellesovi, dlouhý seznam vybavení a materiálu nezbytného pro SSSR v hodnotě 2 miliard dolarů. Odborníci odhadovali, že do konce října 1941 se povede dodat tak za 29 milionů dolarů. Ve svých pamětech potvrzuje to málo asi pro 2 divize v červenci a na začátku srpna i Jeremenko a i Žukov i když to spíš kritizují. Potvrzení, že sovětské divize s americkými tanky a anglickou výzbrojí nastoupili před 10. srpnem 1941 proti německým divizim před Novgorodem, Paul Carell (Význačný a uznávaný historik) Len Deighton ( význačné historické studie), Krev, slzy a pošetilost.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

" V neděli 31. srpna 1941 připlul do Archangelska ( tedy nikoliv do Murmanska) první britský pokusný konvoj " Derviš". Během své plavby z Islandu nenarazil na nepřítele". Tolik: Janusz Piekalkiewicz, Námořní válka 1939 - 1945 str. 163 (napsal ještě Tanková válka 1939 - 1945, Letecká válka 1939 - 45). Je to mezinárodně uznávaný odborník (vystudoval historii) v oblasti tajných služeb a činnosti speciálních komand a autor řady publikací na toto téma.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Ralph Kerr
Poddůstojník v záloze
Poddůstojník v záloze
Příspěvky: 215
Registrován: 28/11/2005, 18:51
Bydliště: Lubník

Příspěvek od Ralph Kerr »

Nevěřim že v srpnu 41 u Novgorodu Rusové používali americké tanky.To se prostě nedá stihnout.Dojednat dodávky, přivést je do Murmanska, přepravit je po železnici a vycvičit posádky.A to zhruba 60 dní po začátku války, ve dnech kdy Rusko bylo v totálním chaosu, to se teda nemohlo stát.Mám dojem že západní tanky Rusové použili až v bitvě u Moskvy, v prosinci.Je jasný že západní historikové budou význam a hlavně rychlost zasílání dodávek zveličovat.Ve skutečnosti ta pomoc v roce 41 za moc nestála - něco " kvalitních" tanků a opotřebovaný Hurricany a P-40.
Obrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Tak ta víra je určitě věc každého člověka, nebyli jsme tam, ale zaučit tankistu na jiný tank dlouho netrvá. A když umíš trochu střílet tak za dopoledne, odpoledne a do 22,15 hod. večer střílíš dobře i s jinou flintou a zapnout knoflíky a přetáhnout svetr no tak 3 hod, když si nešika.
Vážně, byly to tanky určené pro anglány a bylo u Anglánů takové nadšení, že v tom nejsou sami a i o Americe je to psáno také, že tuto pomoc posílali okamžitě i jednotlivými loděmi. Pochopitelně, větší pomoc přicházela později až po dojednání obchodních smluv, ale v německých hlášeních divizí skupiny armád Sever před Novgorodem, je zaznamenáno co jsem napsal. Nejsou tam počty kusů, ale nedostatek všeho nutil Rusy použít co bylo. Němci byli pedanti a hlášení vyšším svazkům bylo pečlivé. Ještě snad toto, tato hlášení byla důležitá pro špionáž a kontrašpionáž a ti si to hlídali. Z těchto zápisů divizí a výpovědí vyšších velitelů, jsou dělány historické studie a my buď můžeme věřit, nebo ne.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Ralph Kerr
Poddůstojník v záloze
Poddůstojník v záloze
Příspěvky: 215
Registrován: 28/11/2005, 18:51
Bydliště: Lubník

Příspěvek od Ralph Kerr »

Třeba ti Němci považovali tanky řady BT za tanky dodané západem.Původ tohodle tanku je přece v USA - u konstruktéra Waltera j. Christie.Pokud se stalo že stíhačky I-16 měli za Curtissy tak bych se ani nedivil.
Obrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Je určitě i to v té době možné.
ObrázekObrázekObrázek
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11489
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Příspěvek od Dzin »

Ralph Kerry: Už jsem se chystal se o Dálnovýchodní cestě rozepsat. ;-) Ono se o ní obecně moc neví, asi z důvodů, že se předpokládá to, co jsi psal prvně.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Ještě jednou upozorním, že na Sibiř putovaly po cestách a železnicích na začátku války technologie a celé fabriky a tou Dálněvýchodní cestou se do evropské části dostávaly Sibiřské jednotky ( od Sorgeho se vědělo, že Japonsko nezaútočí ) s veškerou technikou. Tedy první 3-4 měsíce od začátku války nebyla Dálněvýchodní cesta pro zboží moc použitelná, samozřejmě později její výnam vzrostl, až narostl na polovinu dopravovaného zboží. Tolik historická fakta. Je třeba si všímat, o kterém období je vždy řeč. Pro ilustraci vlak z Vladivostoku do Moskvy jede 3 týdny.
ObrázekObrázekObrázek
Vladis
vojín
vojín
Příspěvky: 10
Registrován: 3/10/2013, 08:41

Re: Murmansk 1941 - 42 Č 1-4.

Příspěvek od Vladis »

Michan perfektné články. Postupne to čítam rad za radom. Akurát v tomto by som upozornil na preklep (dva-tri krát) v časti 4. Rok 1942 namiesto 1941.
Odpovědět

Zpět na „1941-1942 - Skupina Armád Sever“