obrana Moskvy 1941 část 1.

Události na východní frontě v letech 1941-1942 na středním úseku fronty

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Julia Agrippa
svobodník
svobodník
Příspěvky: 38
Registrován: 29/11/2015, 09:12

obrana Moskvy 1941 část 1.

Příspěvek od Julia Agrippa »

Ukázky z knihy J. Petersen - Do Moskvy chybělo 16 km. Operace Tajfun zastavena

Moskva v plánu Barbarossa
Historikové vedou doposud mnohdy až osobně vyhrocené spory o stanovení přesného data vzniku plánu na napadení Sovětského svazu německými armádami i o příčinách a důvodech takového rozhodnutí. Jedna skupina obhajuje počátek příprav na tuto válku již brzy po uchopení vlády nacisty v roce 1933 – 1934. Druzí jsou přesvědčeni o tom, že se tak stalo mnohem později, poté co se Hitler v roce 1938 přesvědčil o ochotě západoevropských zemí i Anglie v zájmu zachování vlastních politicko-ekonomických cílů bez milosti obětovat agresivitě Berlína kteroukoli zemi na východ od Německa. Další házejí jednoznačnou vinu za nasměrování Hitlerovy pozornosti směrem na východ mistrné manipulační hře Churchila. A nemalou skupinu tvoří příznivci hypotézy, že si za napadení mohou Sověti sami svými nepokrytými přípravami k napadení Německa. Poslední rozhodné slovo ještě nepadlo a bohužel těžko někdy padne. Hlavní aktéři tehdejších událostí již nepromluví a všechny jejich tajné myšlenky a pohnutky zůstanou zřejmě skryté navždy.
Pokusme se stručně zrekapitulovat alespoň to, co je historikům známo s určitostí. Přestože od svého nástupu k moci vedl Hitler propagandistickou válku proti židobolševikům a Rusům obecně, stále šlo pouze o válku slov. Ostatně první zmínky o nutnosti zničit bolševiky se objevují v Hitlerových proslovech již v polovině 20. let, kdy rozhodně ještě nepatřil k nejznámějším německým politikům. Na začátku léta 1940 německá armáda pochodovala městy Belgie, Holandska, Francie, Polska, Dánska a Norska. Pozemní vojska Velké Británie byla vytlačena z kontinentu. Hitler by mohl být spokojen. V jeho hlavním stanu proběhlo 25. června 1940 setkání, jehož hlavním cílem bylo posouzení variant plánů následných vojenských operací německých ozbrojených sil. Plán je znám též pod názvem „Úderná síla na východ“. Jaký východ měl Hitler a jeho generálové na mysli, není složité uhodnout.
Další návazné setkání v Hitlerově hlavním stanu proběhlo 31. července 1940 a jeho náplní bylo posouzení vojensko politických úkolů Německa do budoucna. Náčelník Generálního štábu německých pozemních armád generál Halder se ve svém podrobně vedeném deníku nemohl o takovém setkání nezmínit. Podle jeho zápisu z toho dne se Hitler rozhodl, že s Rusy skoncuje na jaře 1941. Čím dříve bude Rusko rozdrceno, tím lépe. Operace bude mít smysl pouze v případě, když bude tento stát zničen jedním úderem. Pouhé dobytí a obsazení části území nestačí. Zimní přestávka nepřipadá v úvahu, byla by velmi nebezpečná. Vůdce naplánoval začátek operace na květen 1941 a konec operace během 5 měsíců. Cílem mělo být naprosté zničení životaschopnosti Rusů. Podmínkou k dosažení cíle bylo zničení Kyjeva a dosažení Dněpru. Luftwaffe dostala za úkol vyřadit námořní přepravu v Oděse. Po obsazení okrajových, Sověty násilně připojených států, pokračovat ve směru na Moskvu. Konečný výsledek přinesou masivní údery od severu a jihu. Později budou okrajovou operací obsazena naftová ložiska u Baku.
Vedle toho existuje dosti protichůdné svědectví náčelníka osobního štábu vrchního velitele generála polního maršála W. Keitla. Ten tvrdil, že se vrátil 10. srpna 1940 z dovolené a vůbec nic netušil o nových Hitlerových plánech. Prý mu bylo známo pouze to, že probíhají pokusy o brzké ukončení války s Británií. Za zády Británie stály Spojené státy s jejich ohromným hospodářským potenciálem. Musely se hledat i jiné způsoby, jak válku ukončit. Hodnověrnost Keitlových vzpomínek výrazně snižuje to, že je psal v průběhu Norimberského procesu, ve kterém byl obžalován a následně odsouzen k trestu smrti.
Fakta hovoří jinak. Je jisté, že na konci června až počátku července 1940 bylo rozhodnuto v obecném smyslu o východní kampani především na politické a ekonomické úrovni. První náčrt budoucích operací na východní frontě vypracoval na Halderův rozkaz náčelník štábu 18. armády generálmajor Marcks. Halder mu zadal 19. července obecné kontury „Plánu Otto“, jak znělo první kódové označení kampaně. Marcks nelenil a již 5. srpna předložil Halderovi hlavní ideová východiska plánu. Zároveň dostal vrchní velitel německých pozemních vojsk generál polní maršál W. Brauchitsch 21. července přimo od Hitlera ústní příkaz k rozpracování vojenské části plánu, tedy záměru strategické ofenzivní operace s využitím ozbrojených sil. Je zajímavé, že podobné zadání dostalo i několik dalších důstojníků s přísnými rozkazy s nikým o své práci nemluvit.
Po zhruba pěti měsících práce, v polovině prosince 1940, byly hlavní podklady a návrhy hotovy. Hlavní cíle kampaně s drobnými obměnami kopírovaly původní Marcksovu analýzu a jeho návrhy. Hitler byl o průběhu prací neustále informován a nevynechal jedinou příležitost, aby do nich zasahoval.
Kdo byl autorem původního plánu strategické operace, předpokládající zasazení hlavního úderu na Moskvu ze severního kratšího směru přes Bělorusko, vlastně nevíme. Možná sám Halder, možná některý z důstojníků jeho štábu. Jisté je, že již v Marcksově plánu byl zvláštní důraz kladen na politicko ekonomický význam Moskvy, Ukrajiny, Donbasu a Leningradu. Ze vzpomínek generála tankových vojsk H. Hotta ale vyplývá, že se Hitler od počátku s touto myšlenkou ztotožňoval. Vůdce však soudil, že druhý úder musí být veden přes Pobaltí směrem na Moskvu od severu.
Zdá se, že v prvních úvahách o válce proti Sovětskému svazu byl úder na Moskvu naplánován paralelně s úderem vedeným na Ukrajinu. Obsazení severněji ležícího území bylo zjevně z vojenského hlediska považováno za druhotný úkol. Časem došlo ke změně, osa tohoto úderu měla procházet Pobaltím, které se mělo stát výhodným nástupním prostorem k soustřeďování německých vojsk i zásobovacích tras.
Postupem času plán kampaně procházel značnými změnami ať již kvůli měnícím se evropským politickým podmínkám a také kvůli neustálemu Hitlerovu zasahování. Jeho hlavní idea, ofenzíva vedená hlavními silami ze severního Polska a východního Pruska směrem na Moskvu se neměnila. Neměnila až do podzimu 1940. Tou dobou se Hitler rozhodl výrazně pozměnit původní plány.
Další velké shromáždění svolal Hitler na 5. prosince 1940. Na programu byl, jak jinak, plán napadení Sovětského svazu. Ve svém projevu poprvé naznačil, že Moskva pro něj přestává být středem zájmu. Zatímco jeho prioritou bylo neustále dobytí Ukrajiny, začínal se přiklánět k myšlence vést druhý hlavní úder na sever proti Leningradu. Ofenzíva proti Moskvě ustoupila v jeho plánech do pozadí jako méně důležitá. Hitlerovo rozhodnutí, že skupina armád „Střed“ bude plánovat svoje operace pouze do okamžiku dosažení pozic na linii Orša – Smolensk, přijaté na tomto shromáždění, vneslo do plánu Barbarossa stanovisko, které se stalo jednou z příčin krachu bitvy o Moskvu.
Hitlerův odklon od původně navržených plánů se výrazně projevil 17. prosince 1940, kdy mu byl předložen ke schválení koncept direktivy o plánu Barbarossa. Hitler odmítl návrh direktivy podepsat, neboť v ní stále zůstával předchozí plán vedení hlavního úderu přes Smolensk na Moskvu. Hitler trval na svém, že ruská fronta musí být prolomena nejprve po obou stranách Pripjatě. Poté se silné motorizované formace posunou na východ a vzápětí odbočí na sever a jih. Pobaltí je nutno rychle obsadit kvůli pobřeží a přístavům v Baltském moři, aby ruská flotila nemohla ohrožovat německý obchod se Švédskem. Až pokud by se ruská vojska rychle rozpadla, pak je možné zaútočit na Moskvu.
Na rozdíl od úzce specializovaných německých štábních důstojníků se Hitler snažil do plánu války se Sovětským svazem zapracovat i hlediska ekonomická a politická. Přesněji řečeno nadřadit jim je.Vojáci se valnou většinou přikláněli k zasazení hlavního úderu na Moskvu, neboť byli přesvědčeni, že tím musí následovat logicky vnitřní rozpad celé země. Mnozí důstojníci si kladli otázku, zda má Hitler vůbec nějakou představu o tom, jak tato válka skončí. Rusko není země, kterou by bylo možno okupovat. Tato země může být poražena jedině vlastní slabostí a vnitřními rozvraty. Docílit takového stavu je možné jen velkým otřesem, kterým by jistě bylo proniknutí až do samotného srdce země. Jedině dobytím Moskvy by bylo možné nastolit mír.
Jak praví stará moudrost, po bitvě je každý generál. Mnohé z odsudků a kritických hlasů generálů a polních maršálů si můžeme přečíst až v jejich poválečných memoárech. Tím jejich výpovědní hodnota prudce klesá. Jaké byly jejich názory v prosinci 1940, jak hlasitě je obhajovali a na jaké úrovni, či zda vůbec, to ponechme budoucímu studiu. Pravdou je, že definitivní plán napadení Sovětského svazu, jehož realizace byla zahájena 22. června 1941, byl rozpracován a podepsán Hitlerem v prosinci 1940. A nedílnou součástí tohoto plánu bylo i tažení na Moskvu.
Nejen Hitler a jeho štáb, ale i štáby německých pozemních vojsk a letectva si uvědomovaly důležitost moskevského operačního směru. Na druhé straně si důležitosti tohoto směru bylo vědomo i sovětské vedení. Již od 30. let byla věnována velká pozornost krytí západní hranice zvláště s Polskem. Sověti před podepsáním „Paktu Molotov Riebentrop“ neměli s Německem společnou hranici. Až v roce 1939, v souvislosti s „osvobozovacími“ taženími, byla hranice Sovětského svazu posunuta na západ. Zároveň s obrovským územním ziskem měli Sověti pojednou více než 1000 km společné hranice s Německem. K pokrytí nově získaných prostor východního Polska byly okamžitě vytvořeny opevněné oblasti – Grodněnská, Osověcká, Zambrovská a Brestská. Přestože po ukončení druhé světové války sovětští historikové vůbec existenci opevněných oblastí nezmiňovali, faktem je, že bylo připraveno kolem 50 obranných uzlů a zahájena výstavba více než 2 600 trvalých pevnostních staveb. Na začátku války jich bylo plně dohotoveno zhruba 600 , zbývající 2 000 tisíce byly v různých fázích výstavby. Ovšem i nedokončené pevnůstky mohly být v případě nouze využity.
Do Běloruska bylo přisunuto také množství vojáků. Byl zde zformován Západní vojenský okruh, kterému velel armádní generál D. G. Pavlov. Okruh byl tvořen čtyřmi vševojskovými armádami (3., 10., 4. a 13.) a mnoha formacemi a jednotkami podřízenými velení Západního okruhu. Při plném stavu měl mít okruh 672 tisíc mužů, kolem 2 556 tanků, téměř 1 000 děl a minometů, přes 2 000 protitankových a protiletadlových děl a téměř 2 000 letadel.
Je jisté, že Hitler nemohl mít v okamžiku podpisu plánu Barbarossa v prosinci 1940 přesnou představu o stavu opevnění, množství mužstva a výzbroje, které budou mít Sověti k dispozici v červnu 1941. Byl pouze přesvědčen, že směřování hlavního úderu na Moskvu mu nezajistí vyřešení problémů, které stavěl na první místo. Proto se řešení předkládaná generály lišila od Hitlerových plánů.
Hitler věděl o opozici v řadách nejvyššího velení Wehrmachtu. Možná proto se rozhodl prozatím ustoupit a netrvat kategoricky na svém rozhodnutí. Byl si dobře vědom toho, že v průběhu zahájené kampaně bude mít ještě příležitost ovlivnit její směřování. Kompromisem bylo vytvoření třetí skupiny armád, skupiny Střed, která měla operovat ve směru Minsk – Moskva. Hitler k této skupině armád připojil navíc 3. tankovou skupinu generála Hotta a tím jí přetvořil v nejsilnější uskupení, operující na východní frontě. Tomu odpovídaly jí zadané úkoly – obklíčení a zničení Západního frontu v Bělorusku a likvidace všech důležitých vojenských uskupení na přístupech do Minska. O osudu Moskvy bylo rozhodnuto.

Chtěl Hitler Moskvu skutečně dobýt?
Je až zarážející, kolik existuje vysvětlení nesporného faktu, že se vojskům Wehrmachtu nepodařilo dobýt hlavní město SSSR. Zatímco sovětská a dnešní ruská propaganda měla odjakživa jediné vysvětlení německého neúspěchu před Moskvou, tedy Stalinovu genialitu, vůdčí úlohu komunistické strany a hrdinství sovětských obránců, v západní literatuře se objevilo mnoho dalších vysvětlení.
První pochází z úst samotného Hitlera, podle něhož byla jeho vojska poražena „generálem zimou“. Celému světu dokázal s vážnou tváří tvrdit, že jeho vojska musela v prosinci 1941 a v lednu 1942 snášet u Moskvy padesátistupňové mrazy. Toto Hilerovo vysvětlení bylo poměrně brzy po válce snadno napadeno mnoha historiky, kteým stačilo si vzít na pomoc deníky štábu vrchního velení. V nich byly každý den krom jiného zaznamenávány také údaje o počasí a teplotě na všech místech fronty. Největší mrazy byly zaznamenány v době, kdy německá ofenzíva vrcholila. Na přelomu roku, kdy Němci museli rychle ustupovat před sovětskými protiútoky, byla zaznamenána pouze jednou teplota mínus 32°. V další dny byla teplota zpravidla mezi nulou a mínus deseti stupni. Naprosté vyčerpání německých lidských a materiálních zdrojů nebylo rozhodně způsobeno mrazivým počasím, ale mnoha jinými příčinami.
S druhou verzí přišel opět sám Hitler. V té prohlašoval, že tažení na Moskvu skončilo neúspěchem vinou generálů skupiny armád Střed. Ani v tomto případě nebylo nesnadné obhájit generály, kteří plnili od počátku chybná strategická rozhodnutí samotného vůdce.
Zřejmě nejkurióznější snahu o vysvětlení německého neúspěchu přinesla teze, že Hitler Moskvu nedobyl, protože vlastně ani nechtěl. Ideovými otci takového vysvětlení jsou dva bývalí náčelníci německého generálního štábu, Halder a Guderian, bývalí generálové Rehricht a Blumentritt a historikové Goerlitz a Buchheit. Jejich vysvětlení má určitou vnitřní logiku, upevňující sebevědomí poražených německých vojáků. Jelikož Hitlerovi vlastně o Moskvu vůbec nešlo, tak proč si lámat hlavu s neúspěchem na konci roku 1941. Vždyť vysvětlení je tak jednoduché. Hitler již při sestavování plánu Barbarossa nepočítal s obsazením Moskvy coby strategického cíle. Hitler v srpnu a září 1941 nechtěl pokračovat v tažení na Moskvu a na konci roku 1941 neprojevoval o Moskvu prakticky žádný zájem. Celé léto a podzim 1941 tvrdohlavě prosazoval za hlavní cíle celého tažení Leningrad a naftová pole pod Kavkazem. Takováto logika vede k jednoznačnému označení viníka, kterým byl pochopitelně Hitler. On mohl za všechny neúspěchy Wehrmachtu. Němečtí vojáci neztrácejí svůj lesk nepokořených a nejlepších bojovníků, kteří by celé tažení vyhráli, kdyby neměli v čele neschopného a diletantského vůdce Hitlera.
Aby bylo možno pochopit logiku událostí, je třeba se podrobně zastavit nad rozborem těch plánů, které sestavili důstojníci německého vrchního velení a generálního štábu a které se staly základem plánu, později známého jako Barbarossa. Jaké bylo postavení Moskvy v těchto plánech?
V předchozí kapitole již padla zmínka o Halderově zápisu v jeho deníku z 31. července. Tento den se zrodilo první konkrétní rozhodnutí o zorganizování pozdější východní kampaně. Halder si zaznamenal několik hlavních strategických úkolů, načrtnutých Hitlerem: „Druhý úder: na Pobaltské státy v operačním směru Moskva. Vzápětí za nimi jednotky sil z jihu a severu.“ Jak vidno, slovo Moskva padlo již v samotném počátku plánování. Dá se ovšem namítnout, že směr postupu není totéž, co cíl postupu.
Friedrich Paulus, který se na podzim 1940 také účastnil prací na tvorbě operativních plánů, později ve svých vzpomínkách tvrdil, že od počátku byla Moskva hlavním cílem. Pro dosažení tohoto cíle bylo nejprve potřeba eliminovat sovětská vojska na severu a v Pobaltí. Tyto jednotky měly být zničeny, aby nemohly ohrožovat tažení na Moskvu. Prvním krokem bylo třeba zničit Leningrad a Krondštat a zbavit Baltskou flotilu základen. Na jihu byla prvním cílem Ukrajina s Donbasem, dále Kavkaz s jeho naftovými zdroji. V plánech OKW se dobytí Moskvy přikládal zvláštní význam. Pouze z tohoto důvodu bylo třeba nejprve obsadit Leningrad. Je pozoruhodné, že Paulus používá ve svých vzpomínkách téměř totožná slova, jako Halder.
Než spatřil světlo světa dokument, známý jako plán Barbarossa, bylo postupně vypracováno na podzim 1940 v generálním štábu a na OKW šest hlavních variant tažení na východ.
První variantu vypracoval generálmajor E. Marcks již v červenci 1940. Podle jeho představ měla německá vojska směřovat na východ dvěma proudy od Rumunska a z jihozápadního Polska přes Kyjev na Donbass, dále se obrátit na Moskvu a Gorkij a proniknout do týlu všem sovětským armádám bránícím Bělorusko.
Druhou variantu zpracoval plukovník Greifenberg také v červenci 1940. Podle jeho návrhu měla německá vojska vést jeden hlavní úder na Ukrajinu a pomocnými operacemi obsadit Leningrad a Moskvu.
Generálmajor Marcks byl autorem také třetí varianty, která vznikla v srpnu 1940. Jeho plán byl rozvinutím první varianty, podle něj měl být hlavní úder zasazen z Východního Pruska a severního Polska na Moskvu s konečným cílem v Gorkém. Pomocné ofenzívy měly zabezpečit Leningrad. Jih SSSR považoval za druhořadé bojiště.
Čtvrtá varianta pochází z pera plukovníka Sondersterna ze srpna 1940. Jím představené cíle byly poněkud jiné. Domníval se, že dvěma silnými křídelními skupinami vyřadí Leningrad a Kyjev a obklíčená sovětská vojska zažene do Pripjaťských bažin.
Autorem páté varianty byl podplukovník Loosberg. Ten v září 1940 poprvé přišel s návrhem na vytvoření tří skupin armád, z nichž střední skupina povede útok na Moskvu.
V prosinci 1940 byly všechny předchozí návrhy shromážděny na generálním štábu pozemních vojsk. Důstojníci se shodli na variantě se třemi směry hlavních útoků na Leningrad, Moskvu a Kyjev.
Všechny tak rozdílné varianty plánů mají jedno společné, cílem tažení musí být dobytí Moskvy. Prvotní chybou všech návrhů je jeden podstatný fakt. Dobytí Moskvy je ve všech případech podmíněno průběhem operací na jiných úsecích fronty.
Sami němečtí důstojníci si byli této slabiny dostatečně vědomi. Z nejrůznějích dokumentů vyčteme, jak se postupem doby na různých operativních schůzkách vyvíjel pohled na celý problém Například v tajném dokumentu štábu vojenského námořnictva z 28. srpna se autor vyjadřuje k problému obsazení Moskvy následovně: dobu obsazení je třeba stanovit v závislosti na situaci, podle toho, kdy útočící vojska dorazí na linii Ladožské jezero, Smolensk a Kyjev.
V průběhu tříbení názorů na nezbytnost dobytí Moskvy se objevil i jiný názor. O potřebnosti soustředit všechny německé síly na dobytí Moskvy pochyboval vedle Hitlera také generál Erich Kestring, důstojník staré školy a vojenský atašé německého velvyslanectví v Moskvě. Na počátku srpna 1940 zaslal Hitlerovi vlastní analýzu, ve které zdůraznil, že dobytí Moskvy není klíčem k vítězství. Okupace hlavního města rozhodně nevyřeší všechny problémy války na východě.
Jednotlivé projekty a varianty východní kampaně, zpracované jak Halderovými, tak Brauchitschovými podřízenými, byly předány na stůl Hitlerovi. Ve všech návrzích bylo dobytí Moskvy stále považováno za důležitý strategický cíl, ale nikoli již za primární. Všechny varianty plánů na dobytí Moskvy byly nakonec podřízeny cíli hlavnímu – zničení Sovětského státu.
Snaha bývalých důstojníků Wehrmachtu připsat Hitlerovi nechuť k dobytí Moskvy není úplně pravdivá. Hitler je napadán svými bývalými důstojníky za to, že zařadil mezi priority dobytí Leningradu a tím odsunul plány na obsazení Moskvy na druhou kolej. Poprvé se návrh na přenesení těžiště bojových operací objevuje v tzv. Loosbergově plánu (zde v textu varianta 5). Tento důstojník OKW přišel jako první s odlišným názorem. Podle něj mělo být centrum bojů na sever od Pripjaťských bažin a hlavním strategickým cílem měl být Leningrad. Loosberg patřil k těm důstojníkům, kteří chápali, jak velkým problémem je existence obrovské zalesněné a vodou nasycené pánve, nazývané Pripjaťské bažiny či blata. Také on zpočátku počital s operacemi dvou armádních uskupení, oddělených právě Pripjaťskými blaty. Z jeho pohledu byl prostor na sever od nich mnohem důležitější. Hustá síť relativně kvalitních komunikací v Polsku a Prusku umožňovala lepší možnosti přesunů armád, podpora domácího obyvatelstva v Pobaltských zemích, na sovětské poměry poměrně kvalitní komunikace, možnost operovat také z finského území a dosažitelnost Moskvy ze směru od Leningradu.
Loosberg pochopitelně neopoměl vyhodnotit také plusy vedení hlavního úderu na jih od Pripjatě. Ve hře bylo především zabezpečení Rumunska s jeho pro Německo strategickými zásobami ropy. Také rumunská komunikační síť umožňovala soustředění mechanizovaných formací, byť byla její kvalita o poznání horší. Nezanedbatelný byl také význam Ukrajiny. Sám Loosberg se přesto nakonec rozhodl v návrhu prosazovat severní variantu.
Existují i další dokumenty potvrzující Loosbergův vliv na další důstojníky Wehrmachtu. Pro mnohé z nich byla představa hlavního úderu na sever velmi rozumná a přijatelná. V analýzách generálního štábu pozemních vojsk hovořilo pro výhodnost hlavního úderu severním směrem zhruba pět hlavních důvodů. Především byla na severu rozmístěna silná uskupení Rudé armády, byly zde poměrně vhodně rozmístěné železniční tratě, existovalo husté komunikační propojení mezi Moskvou a Leningradem, z Leningradu do Moskvy bylo blízko a v neposlední řadě zde bylo pro Němce důležité Pobaltí.
Další vývoj názorových střetů mezi Hitlerem a armádními špičkami nabral nečekaný směr. V listopadu a prosinci 1940 začali vojáci v čele s Brauchitschem prosazovat naprosto nereálné cíle. Brauchitsch se rozhodl upřednostnit dobytí Moskvy za každou cenu. Zatíco Hitler kladl důraz na rozdělení východního tažení do etap, kdy splnění jedné podmiňovalo zahájení druhé, Brauchitsch požadoval nepřerušené tažení skupiny armád Střed od Brestu do Moskvu. Z dnešního pohledu naprosto sebevražedné rozhodnutí. Polní maršál bez mrknutí oka prosazoval nepřetržité tažení von Bockových armád na trase delší než 2000 km. Navíc ve směru, kde bylo prokazatelně třeba očekávat největší seskupení vojsk Rudé armády. Kdo byl větší hazardér a dobrodruh?
Dá se říci, že to byl naopak Hitler, kdo tentokrát nepodlehl obvyklému velikášství. Hitlerovo rozhodnutí rozdělit postup na Moskvu do dvou etap bylo v kontextu s Brauchtschovým plánem jediné rozumné. Tvrzení, že německý neúspěch v bitvě o Moskvu byl zapřičiněn Hitlerovým nezájmem o tak strategicky důležité průmyslové a dopravní centrum celého Sovětského svazu, tak vyvracejí mnohé dobové dokumenty. Dnes není žádného důvodu usuzovat, že jak pro generální štáb, tak pro Hitlera neměla Moskva kolosální význam. O tom svědčí i spory, které se rodily již v průběhu příprav. Zároveň je třeba chápat, že všem tvůrcům plánu Barbarossa nešlo jen a pouze o dobytí Moskvy. Postoj Hitlera a jeho nejbližších spolupracovníků k Moskvě vystihuje zřejmě nejlépe Goebbelsův článek z 29. června 1941 o novém německém tažení, nadepsaný příznačně „Tažení na Moskvu“.

Celková strategická situace na bojištích druhé světové války před zahájením bitvy o Moskvu
Jedním z největších mýtů druhé světové války je tvrzení, že Hitler zahájením východní kampaně dobrovolně vstoupil do války na dvou frontách. Tento postulát najdeme téměř ve všech učebnicích i v mnoha historických studiích. Pravda je poněkud jiná. Němci byli donuceni bojovat na dvou frontách až poté, co na východní frontě zkrachovala před branami Moskvy na konci roku 1941 idea bleskové války, blitzkriegu. Hitlerovy plány nikdy ani na okamžik nepočítaly s tím, že by jeho vojska vedla více velkých kampaní naráz. Vždy byl přesvědčen, že „Rusy“ zlomí do příchodu zimy. Východní tažení, přes všechny ideologicky nabubřelé výroky, mu mělo zajistit především volný přístup k surovinovým zdrojům Sovětského svazu a jejich prostřednictvým mu umožnit zlikvidovat svého největšího evropského geopolitického konkurenta, Velkou Británii. Nejenže neuvažoval o likvidaci obou svých protivníků najednou, ale jak se říká, pěkně jednoho po druhém, ale také se pokoušel všemi způsoby vyloučit zapojení USA do evropských událostí. Od července až září 1941 byly vojenské operace ve velké části Evropy prakticky zastaveny. Bylo takříkajíc dobojováno. Evropa s výjimkou Velké Británie nedokázala vzdorovat silám Wehrmachtu. Němci tak mohli přesunout všechny své síly na východní frontu a na místních válčištích udržovali status quo. Hitler vrhl většinu svých bombardovacích jednotek na východní frontu, a na západě se soustřeďoval především na stíhací obranu před útoky RAF. Zatímco počty nočního stíhacího letectva zůstávají na západní frontě nezměněny, síla denních stíhacích jednotek poklesla na pouhé dvě eskadry (JG 2 a JG 26).
Lokální vojenské operace probíhaly také mimo Evropu. Na počátku července Britové donutili ke kapitulaci francouzské vichistické jednotky v Sýrii. Tím se jim podařilo odstranit hrozbu v zádech pro své jednotky v Egyptě a také zajistit ochranu důležitých ropných zásobovacích zdrojů z Íráku.
Američané se stále aktivněji zapojovali svým námořnictvem do boje o Atlantik. Na Churchilovo přání předisponovali Britům 50 torpédoborců. Zároveň začala jejich letadla hlídkovat proti německým ponorkám. Na počátku července se na Islandu vylodila 1. brigáda námořní pěchoty, která se stala první americkou vojenskou jednotkou v Evropě před vstupem USA do války.
Ve Středomoří v červenci 1941 zaútočila italská X. flotila na přístav na Maltě. Britové útok odhalili pomocí radaru a aniž by sami utrpěli nějaké závažné škody, zcela jej zlikvidovali. Italové při tomto útoku přišli prakticky o všechna nasazená malá plavidla.
V Tichomoří Japonsko obsadilo se souhlasem francouzské vlády ve Vichy její námořní základny v Jižní Indočíně. Tím se Japoncům otevřela cesta na Filipíny a Borneo. Důsledkem této akce byl zákaz vývozu leteckého benzínu a nafty z USA do zemí vně západní polokoule. Zároveň prezident Roosewelt zakázal vykládání a nakládání japonských lodí v amerických přístavech a prosadil zákaz vývozu železa a železného šrotu do Japonska. USA kromě toho spolu s Británií zablokovaly Japonsku ve svých zemích veškeré pohledávky. Japonsko tak bylo postaveno před rozhodnutí, zda se vzdát Indočíny, nebo zvolit válku s USA.

Jarl: K tématu bylo založeno samostatné diskusní vlákno: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=180&t=6908
Julia Agrippa
svobodník
svobodník
Příspěvky: 38
Registrován: 29/11/2015, 09:12

obrana Moskvy 1941 část 2.

Příspěvek od Julia Agrippa »

Horké léto

Obranná pásma hlavního města (červen – červenec 1941)
Stalin a nejvyšší vojenské velení po prvních katastrofálních porážkách konce června a začátku července nechtěli riskovat pád svého hlavního města. Stalin od samého počátku války podtrhoval, že SSSR bude stát či padne s Moskvou a rozkázal zahájit přípravy k obraně hlavního města již v červenci. Byla stanovena obranná pásma, rozšířena a posílena stará a vybudovaná nová. Stalin zároveň ponechal již v létě v prostoru západně od města nemalé záložní síly armády a letectva. Zjevně se raději smířil se ztrátou Kyjeva, než by oslabil obranu hlavního města.
První obranné pásmo bránila vojska Západního a část vojsk Záložního frontu. Druhé pásmo bylo vytýčeno zhruba o 80 km východněji a jeho obrana byla svěřena vojskům Záložního frontu. Ještě dále na východ bylo vytvořeno pásmo třetí, táhnoucí se podél železnice Kuvšinovo – Ržev – Vjazma – Kirov. Toto takzvané Vjazemské obranné pásmo nebylo prozatím obsazeno žádnými vojsky a jeho základem bylo pět opevněných rajónů (UR). Celé pásmo bylo rozčleněno do tří obranných zón. V případě prolomení jednoho obranného pásma mělo být následující obsazeno a bráněno ustupujícími jednotkami. Předposlední linií obrany přímo v předpolí Moskvy bylo Možajské obranné pásmo, s vybudovaným polním opevněním a ženijními zátarasy. Území okolo hlavního města tvořilo předposlední samostatnou obrannou zónu, Moskevskou zónu obrany. Posledním bojištěm se mělo stát území hlavního města, jeho ulice, domy a parky.
Vytvoření Možajského obranného pásma (červenec 1941)
Pokračující červencová ofenzíva německých vojsk ve směru na Smolensk vytvářela potenciální ohrožení samotné Moskvy.
Stavka vrchního velení rozhodla 18. července 1941 zabezpečit všechny vzdálené přístupy k hlavnímu městu vytvořením nové obranné linie spojující města a osady Kušelevo, Jaropolec, stanice Koloč, Ilinské a Dětčino. Nová obranná linie dostala jméno Možajské obranné pásmo či linie. Tato obranná linie probíhala v týlu Vjazemského obranného pásma. Její úlohou bylo pevně pokrýt nejdůležitější operativní směry vedoucí k Moskvě: volokolamský, možajský a malojaroslavecký.
Průběh nové linie nebyl vybrán bez rozmyslu. Před předním okrajem obrany protékala řada řek, které tvořily přírodní překážky: Lama, Moskva, Koloča, Luža a Suchodrev. Všechny tyto toky bylo možné snadno dotvořit na protitankové překážky.
Možajské obranné pásmo probíhalo ve vzdálenosti zhruba 120 – 130 km od Moskvy. To umožňovalo vytvoření hluboce strukturovaného systému o několika sledech překážek. V týlu obranné linie se nacházela rozvinutá síť silnic a železničních tratí, umožňující rozsáhlé pohyby vojsk všemi směry.
Nezanedbatelnou výhodou mohutné obranné linie byla existence jednoho z nejbohatších průmyslových center země, tedy Moskvy, ve svém týlu. Ta byla schopna zásobovat obránce množstvím vojenské výzbroje, ženijními potřebami, potravinami a dalším vybavením.
Za předpokladu dobudování všech obranných staveb a ženijních překážek a také při obsazení všech sledů obrany dostatečným množstvím vojsk měla být Možajská linie z operačního a taktického hlediska skutečným štítem chránícím Moskvu. Koncipována byla natolik velkoryse, aby odvrátila a odrazila i mohutný nápor německých obrněných divizí.
Budoucí průběh střetnutí prokázal oprávněnost původních předpokladů. Přestože nebyla dokončena ani plně obsazena, i poměrně malé a slabé síly, opírající se o Možajskou linii, dokázaly na mnoha místech zpomalit německou ofenzívu a na některých ji zcela zastavit.

Organizace frontu Možajského obranného pásma (červenec – srpen 1941)
Zároveň s rozhodnutím o vytvoření Možajské linie byl 18. července vytvořen štáb frontu Možajského obranného pásma.
Velitelem frontu byl jmenován velitel Moskevské vojenské oblasti generálporučík Artěmjev, náčelníkem štábu generálmajor Kudrjašov. Do stavu frontu byly zařazeny tři armády: 32., 33. a 34.
Všechny tři zmíněné armády byly směsicí oddílů lidových milicí (oddíly dobrovolníků, de facto domobrana), vojsk NKVD a dalších záložních jednotek. Například 32. armádu pod velením generálporučíka Klykova tvořily čtyři divize lidových milicí, 265. střelecká divize NKVD, 881. dělostřelecký pluk RGK a 871., 872. a 873. protitankové dělostřelecké pluky. Obdobně 33. armáda pod velením brigádního komisaře Onuprienka měla ve stavu dvě divize lidových milicí, 259., 268. a 269. střelecké divize NKVD, 109. tankovou divizi, 882. dělostřelecký pluk RGK a 874., 875., 876. a 877. protitankové dělostřelecké pluky. A konečně 34. armáda, které velel generálmajor Pronin, dostala přiděleny čtyři divize lidových milicí, 257. střeleckou divizi NKVD, 883. dělostřelecký pluk RGK a 878., 879. a 880. protitankové dělostřelecké pluky.
Každá z armád dostala rozkazem vojenského výboru frontu č. 1 z 19. července 1941 předem přidělený úsek obrany. 32. armáda byla rozmístěna v úseku od Kušeleva po Karačarovo. Bránila přístupy k velmi důležitým operačním směrům – rževsko-volokolamskému a syčevsko-volokolamskému. 33. armádě byl uložen úkol úporně bránit pásmo od Karačarova po Šustikovo. Za zády armády se otevíraly cesty k důležitým městům jako Gžatsk, Možajsk a Kubinka. 34. armáda stála na linii od Goltjajeva po Muratovo. Před ní stál úkol nepustit nepřítele do Juchnova, Medyně a Malojaroslavce.
Všechny střelecké divize NKVD měly být přesunuty na svoje místa po železnici, zatímco divize domobrany se přesouvaly převážně pěšky, část jednotek také na nákladních automobilech.
Štáb frontu byl Stavkou dále pověřen vytvořit týlový obranný prostor, vedoucí po linii Nudol, jezero Trestinské, Dorochovo, Borovsk a Vysokiniči.
Rozkazem náčelníka generálního štábu z 18. července 1941 byla stanovena týlová hranice frontu na linii Taldom, Moskva a Kaluga.

Rozmístění vojsk na Možajském obranném pásmu (červenec 1941)
Armády, tvořící front Možajské linie, se podle rozkazu Stavky dopravily k večeru 22. července na předem určená místa a zaujaly své obranné úseky.
32. armáda hájila opěrné body Maximovo (40 km severně od Volokolamska), Jaropolec (15 km severozápadně od Volokolamska) a Karačarovo (30 km jihozápadně od Volokolamska). Bránila pásmo široké zhruba 68 kilometrů. K dispozici měla pět střeleckých divizí a tři protitankové dělostřelecké pluky. Střelecké divize měly ke dni 23. července ve stavu od 6200 do 9300 mužů, dělostřelecké pluky pak kolem 500. Dohromady měla 32. armáda na konci července 40 479 lidí. Její výzbroj tvořilo 370 děl, 16 tanků, 542 těžkých a 585 lehkých kulometů, 159 minometů a 32 646 pušek. Štáb armády se usadil v Deňkově u železniční stanice Lesodolgorukovo.
33. armáda zaujala pozice přesně podle rozkazů od Karačarova po Šustikovo, zhruba 30 km jižně od Možajska. Fronta obrany 33. armády měřila zhruba 67 km a byla obsazena pěti střeleckými divizemi, jednou tankovou divizí a čtyřmi protitankovými dělostřeleckými pluky. Střelecké divize měly od 5000 do 9000 mužů, dělostřelecké pluky 400 a tanková divize 6089 mužů. Dohromady měla 33. armáda ve zbrani 48 340 mužů, kteří měli ve výzbroji 430 děl, 167 minometů, 145 tanků, 23 obrněných vozů, 941 těžkých a 1131 ručních kulometů a 36 361 pušek. Štáb armády sídlil v Dorochově.
Konečně 34. armáda obsadila opěrné body Nikolské (30 km severozápadně od Možajska), Ilinské (20 km jihozápadně od Malojaroslavce) a Muratovo. Držela nejdelší obrannou linii, dlouhou přes 70 km a k obraně měla k dispozici pouhých pět střeleckých divizí a tři dělostřelecké pluky. Dohromady měla 34. ve stavu 41 748 lidí. Ve výzbroji se nalézalo 129 děl, 135 minometů, 741 těžkých a 387 lehkých kulometů, 27 448 pušek. Armáda neměla k dispozici ani jeden tank nebo obrněný vůz. Štáb armády se usadil v Malojaroslavci.
Dělostřelecké pluky RGK (záloha vrchního velitele), předané z rozhodnutí Stavky pod velení jednotlivých armád, existovaly pouze na papíře. Na linii obrany také ostatně nikdy nedorazily. Armády frontu měly velké problémy také s výzbrojí. Jednou z komplikací byla typově velmi různorodá, často zahraniční výzbroj jednotlivých jednotek i formací, která nejen velmi komplikovala výcvik vojáků, ale také zásobování municí. V řadě divizí se ale nedostávalo ani běžné výzbroje.
Z hlášení o výzbroji a výstroji jednotlivých armád z období 21. až 23. července vyplývá řada alarmujících informací. Například v 9. střelecké divizi neměl zdaleka každý voják svoji pušku a dělostřelci přijeli bez granátů. V 17. střelecké divizi byl nedostatek kulometů, pouze zhruba 50 % potřebného množství. Ani jedna divize 32. armády neměla ve výzbroji minomety ráže 82 mm. 2. divize neměla vůbec žádné optické přístroje. Ženisté potřebovali k vybudování spojovací sítě zhruba 1200 km telefonních kabelů, k dispozici ale bylo pouze 120 km.
Nedostatky ve výzbroji i počtu mužstva se odrazili na hustotě pokrytí obranných úseků jednotlivých armád. Armády měly k dispozici na 1 kilometr bráněného úseku maximálně 350 pušek, do 10 těžkých kulometů a maximálně dvě děla. Také minomety a lehké kulomety byly k dispozici v řádech jednotek.
Po vyhodnocení všech dostupných údajů je možno konstatovat, že palebná hustota armád na 1 kilometr hájených linií tvořila pouhých 30 – 35 % tabulkových stavů.
Kvalitu jednotlivých divizí ovlivňovala nejen nedostatečná výzbroj a výstroj. Mnohem horším problémem byl naprosto nedostatečný výcvik dobrovolníků, zařazených do jednotek lidových milicí. Na území Moskvy bylo vytvořeno celkem 25 divizí lidových milicí, z nich bylo 10 předáno do stavu 32., 33. a 34. armád. Divize lidových milicí byly formovány z dobrovolníků různého věku. Úroveň bojového výcviku většiny dobrovolníků byla mizivá, mnozí dobrovolníci odjížděli k armádám bez jakékoli bojové přípravy.
Památný Stalinův projev pronesený 3. července 1941 zvedl v SSSR velkou vlnu patriotizmu. Do dobrovolnických pluků a divizí lidových milicí se hlásily masy obyvatelstva. Jenže obrovský příliv dobrovolníků v relativně krátkém časovém období měl svoje stinné stánky. Do řad dobrovolníků se hlásili muži ve věku 55 – 65 let i mnohem starší. Během příprav a výcviku dobrovolnických jednotek již přímo na Možajské linii muselo být množství těchto dobrovolníků vyřazeno kvůli nemocem, věku a jiným fyzickým nedostatkům. Například ve 4. divizi, zvané Kujbyševská, bylo vyřazeno 432 lidí. V jednom z pluků 21. divize, zvané Kyjevská, muselo odjet během dvou dnů zhruba 25 % všech dobrovolníků. V některých rotách tvořilo množství lidí neschopných služby až 40 %.
Dobrovolnickým divizím dále chyběl kvalitní velitelský sbor, včetně nedostatečného množství poddůstojníků. To vše se odráželo na průběhu vojenské přípravy i na upevňování vojenské disciplíny v oddílech a jednotkách lidových milicí.
Rozmisťování vojsk na Možajské linii obrany na konci července provázely tři hlavní problémy. Zaprvé armády byly velmi špatně vyzbrojeny, z čehož zároveň plynula velmi nízká operativní hustota vojsk na bráněných úsecích. A zatřetí většina mužstva, zejména divizí dobrovolníků, měla téměř nulovou bojovou přípravu a zkušenost.

Zahájení první etapy stavebních a ženijních prací na Možajském obranném pásmu (červenec 1941)
Druhý rozkaz, vydaný 20. července vojenským výborem frontu, předpokládal zahájení organizace prací na pasivní a aktivní protitankové obraně jak v pásmu předpolí, tak na hlavním úseku. Práce měly probíhat od 21. do 26. července.
Hloubení zákopů a stavba polních opevnění na hraniční linii měly probíhat paralelně s výstavbou protitankových překážek v celé hloubce obrany.
Vojenské výbory jednotlivých armád se rozhodly mobilizovat pro potřeby výstavby ženijních staveb místní obyvatelstvo v nezbytně nutných počtech. Do mobilizace byly zapojeny místní stranické i správní orgány. Místní orgány dostaly za úkol nejen zabezpečit pracovní sílu, ale také zabavit dopravní prostředky a pracovní náčiní. Jednotlivé armádní formace dostaly od vojenských výborů za úkol připravit ženijní zátarasy a překážky na silnicích a cestách a připravit mosty k případnému odpálení. Práce byly zahájeny 22. července.
V prvních dnech práce probíhaly velmi pomalu a byly nedostatečně organizovány. Nebyly využity žádné maskovací prostředky, místní obyvatelstvo přicházelo pracovat v malých počtech a poměrně nahodile.
Velení frontu bylo znepokojeno pomalým postupem prací a již 23. července vydalo speciální direktivu určenou vojenským výborům všech tří armád. Upozornilo v ní na pomalé tempo prací, které nezajišťuje včasné splnění zadaných úkolů. Znovu zdůraznilo nutnost širokého zapojení nejen obyvatelstva, ale také vojáků. Během následujících 3 – 4 dní se vojenským výborům armád skutečně podařilo mnohé zlepšit, především v organizaci práce, zrychlení postupu prací a zapojením velkého množství místních obyvatel.
Političtí pracovníci sáhli po osvědčených propagandistických tricích a na všech úsecích vyhlašovali socialistické soutěže. Do soutěží byli chtě nechtě vtaženi i řadoví vojáci a jejich velitelé, kteří namísto bojového výcviku kopali spolu s obyvatelstvem zákopy. Naprostá absence stavebních strojů a traktorů zpomalovala postup prací, neboť všechny výkopy a náspy musely být dělány ručně. Obyvatelé okolních vesnic byli bez milosti nahnáni do práce, od malých školáků po staré lidi. Z hlášení politických pracovníků, kteří se ujali organizačních prací, vyplývá že nakonec většinu výkopových prací museli provést řadoví vojáci.
Tempo výstavby obranných linií v úsecích jednotlivých armád, nehledě na vysoké pracovní nasazení vojáků a místního obyvatelstva, nepostačovalo. Velké množství protitankových překážek a dalších obranných staveb bylo stavěno bez rozmyslu, ne podle plánů a hlavně ne na dříve vybraných místech. Překážky byly technicky nekvalitní a postrádaly vazbu na celkový systém organizace obrany. Vyskytovaly se případy, kdy se velitelský sbor svévolně vzdal vedení obranných prací a vložil veškeré povinnosti na bedra ženistů a stavebních jednotek. Kontrola prací probíhala nahodile a ledabyle. Nejhorší situace byla s maskováním. Náčelník štábu frontu zkontroloval 23. července některá staveniště. Z jeho hlášení lze vyčíst hluboké zklamání z průběhu a kvality prací a především z maskování staveb. Výkopy pro protitankové dělostřelectvo byly budovány bez jakéhokoli maskování, stejně tak zákopy. Také samotná děla byla stavěna do okopů bez zamaskování. Náčelník štábu se okamžitě obrátil na velitele pluků a uložil jim osobní odpovědnost za zajištění maskování obranných prací, zvláště pak okopů pro protitankové dělostřelectvo. Během kontroly se dále ukázalo, že 25 % děl bylo k ránu 23. července umístěno mimo předem určená místa a na zbývajících pozicích stály atrapy děl z březových kmenů.
Přes rozkazy vojenských výborů a štábu frontu se ve zlepšení maskování prováděných prací prakticky nic nezměnilo. Kamufláže bojových postavení všech druhů válečné techniky byly ostatně slabým místem Rudé armády nejen na Možajské linii.
Mezi nejkřiklavější zaznamenané případy naprosté negramotnosti velitelského sboru i na úrovni divizí můžeme počítat například to, že vojáci 2. a 18. střelecké divize pracovali v bílých rubáškách, zdaleka dobře viditelných, že 7. střelecká divize pořádala na otevřeném poli masové schůze a stejně tak byl v otevřeném prostoru stavěn tábor pro jednotlivé oddíly. S naprostou ignorancí velitelského sboru neotřásly ani případy, kdy nad opevňovanými úseky přelétala německá průzkumná letadla.
Pokud lze porovnávat výkonnost jednotlivých armád při budování obranné linie, pak zřejmě největší výkon podali vojáci a civilní obyvatelstvo v úseku 33. armády. Nejhorší výsledky měla naopak 34. armáda. Především jí byl určen rozkaz vojenského výboru frontu ze dne 23. července, ve kterém bylo opětovně konstatováno velké zpoždění v postupu prací oproti termínům. 17. střelecká divize zahájila práce na protitankových překážkách až odpoledně 22. července. 2. a 5. střelecké divize kopají zákopy bez jakéhokoli vztahu k naplánované organizaci systému palby. 257. střelecká divize nezačala do večera 22. července pracovat vůbec. Místní obyvatelstvo nebylo do prací zapojeno, mužstvo není plně zapojeno a pracuje pomalým tempem. Takový přístup ohrožuje časový plán vytvoření obranné linie. Teprve po vydání několika rozkazů se práce 34. armády o něco zrychlila.
Při studiu mnoha dochovaných dokladů se přesto nelze ubránit dojmu o ryze formálním plnění rozkazů. Důstojníci 34. armády ze dne 27. července hlásili velení frontu ukončení hlavních prací 26. července večer. Jednotky rozmístěné ve svých obranných sektorech přesto dále budovaly nejrůznější opevnění.
Za pouhých osm dní práce bylo možno vybudovat jen základy obranné linie, která pochopitelně nebyla mnohde vůbec dokončena. Sověti si stavbu opevněných úseků neuvěřitelně komplikovali sami. Jednotky byly během práce na pevnostních stavbách totiž neustále přesouvány, střídány a nahrazovány jinými. Tím byly před každým přesunem práce logicky přerušeny a nové jednotky nevěděly, kde mají navazovat na práci svých předchůdců. Ztrácely čas rozmisťováním na patřičné úseky a seznamováním se s úkoly. Naprostý nedostatek stavební mechanizace si vynutil zapojení velkého množství pracovní síly, kterou bylo třeba zorganizovat a chytře jí velet. Při nedostatku kvalifikovaných kádrů to bylo těžké, mnohdy nad síly a schopnosti jednotlivých velitelů. Nedostatek ručního nářadí navíc neumožňoval využití 100 % dostupné pracovní síly.

Jarl: K tématu bylo založeno samostatné diskusní vlákno: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=180&t=6908
Julia Agrippa
svobodník
svobodník
Příspěvky: 38
Registrován: 29/11/2015, 09:12

Re: obrana Moskvy 1941 část 3.

Příspěvek od Julia Agrippa »

Problémy s organizováním obrany (červenec 1941)
Ačkoli práce s organizací Možajského pásma probíhala v týlovém prostoru a relativně daleko od míst probíhajících tvrdých obranných bojů, přesto se rozmísťování vojsk potýkalo s mnoha problémy.
Ve druhé polovině července pokračovalo německé tažení narůstajícím tempem. Západní front byl zatlačen ke Smolensku, kde se zoufale bránil na přístupech k městu. Grandiózní rozměry bojiště spolu s nezastavitelným tlakem německých armád vyžadoval opravdu výjimečné nasazení sil celé země a jejích prostředků k zabezpečení potřeb fronty.
Ačkoli si nejvyšší velení uvědomovalo důležitost Možajské linie, v daném kontextu nebylo možné plně zabezpečit vše nutné a potřebné. Situace vznikající na frontě v poslední dekádě července si navíc vynutila přesunutí některých divizí, původně určených k obraně Možajské linie, na vjazemskou linii a k Severozápadnímu frontu.
Grandiózní postup německých vojsk dále k východu byl vykoupen neočekávanými ztrátami a oběťmi, kterými Němci platili za každý krok vpřed. Bitva o Smolensk, vstupní bráně k Moskvě, trvala den a noc. Přesně měsíc po zahájení války začalo německé bombardování Moskvy.
Němci posílali před frontu různě velké diverzní skupiny i ojedinělé průzkumníky. Cílem takových skupin a jednotlivců bylo znepokojovat a demoralizovat obyvatelstvo za frontou a provádět menší diverzní akce. Operace záškodníků znesnadňovaly také budování Možajské obranné linie, některé budované úseky se staly cílem jejich operací. U Istry byl například v noci z 22. na 23. července ostřelován automobil velitele ochranného praporu. Předcházející noc z 21. na 22. července 1941 pronikli dva neznámí muži na velitelské stanoviště 3. praporu 39. střelecké divize u Ivankova, zhruba 17 km jižně od Volokolamsku. Zahájili palbu na skupinu velitelů a vojáků a podařilo se jim zabít velitele roty a dva vojáky. Podle výpovědi přeživšího zraněného rudoarmějce se muži pokoušeli projít přes hlídku. Po výzvě k zastavení odpověděli pouze slovem „vlastní“ a vzápětí vystřelili na velitele roty. Ostatní vojáky napadli bajonety.
U vesnice Bluda byli vysazeni 27. července z letounu dva výsadkáři. U lesa Ogarkovo-Rypatino byl Němci vysazen výsadek 12 mužů. Záškodníkům a zvědům mnohdy pomáhali vlastizrádci ze sovětského týlu. Například u vesnice Svitani předávaly v noci na 23. července neznámé osoby světelné signály německým bombardérům. Při prohlídce domu manželů Livičevých byl nalezen revolver značky Nagan s více jak stovkou nábojů.
Zmiňované případy diverzních akcí a informace o parašutistických výsadcích musíme dnes hodnotit velmi opatrně a uvádím je pouze pro dokreslení celkové situace. Sověti měli v mnoha případech „velké oči“ a jsou známy četné případy planých poplachů, kdy byly posílány celé jednotky do míst dopadu neexistujících výsadků.

Problémy s transportem (červenec 1941)
Složitá situace při budování Možajského pásma nebyla zapřičiněna pouze vážnou situací na frontě a diverzními akcemi v týlu, ale mnoha dalšími příčinami. Mnoho z nich bylo zapřičiněno nedostatky transportních prostředků. V době budování obranné linie se železniční síť vedoucí z Moskvy na západ stávala cílem náletů německých vzdušných sil. Zkracující se vzdálenost mezi frontou a hlavním městem SSSR umožňovala přesuny vojsk a ohromného objemu nákladů pomocí automobilů. Tím pádem se budovatelům obranné linie nedostávalo především transportních prostředků, které byly přednostně využívány pro potřeby fronty. Nejcitelněji se nedostatek transportních strojů dotkl dělostřeleckých protitankových pluků. Ty neměly podle předválečných tabulkových stavů přiděleny žádné vlastní tahače a traktory. V 874., 875., 876. a 877. protitankových dělostřeleckých plucích byly namísto strojů ZIS-5 pouze traktory různých typů a značek. Traktory se lišily svými výkony a tím také maximální rychlostí, povětšinou byly zastaralé a nevydržely další využívání. Podle hlášení náčelníka dělostřelectva 33. armády dokázala dosluhující mechanizace z posledních sil zajistit přesun pluků na linii. Většina strojů byla po přesunu v takovém technickém stavu, že je nebylo možné v polních podmínkách již opravit. Pluky rázem přišly o možnost dalších přesunů na určená místa.
Náčelník dělostřelectva 33. armády se v dalším hlášení z 27. července znovu vracel k otázce zabezpečení protitankového dělostřelectva transportními stroji. Na příkladu 875. protitankového pluku upozorňuje na obrovské opotřebování traktorů, které jsou schopné vyvinout maximální rychlost 4 km/h. Pluk kvůli tomu ztratil jakoukoli možnost manévrovat. Během přesunu do určeného prostoru v 876. protitankovém pluku z 22 přidělených traktorů přestalo fungovat 13 strojů.
Ze souhrnných hlášení 34. armády k 31. červenci 1941 vyplývá ohromný nedostatek automobilů a traktorů. Oproti tabulkovým stavům měla 34. armáda ve výzbroji 39 % automobilů a pouhých 6 % traktorů. Navíc kvalita doposud funkčních strojů byla velmi nízká. N.I. Pronin, velitel 34. armády, se netajil faktem nutnosti kanibalizace mnoha strojů k získání potřebných náhradních dílů. Transportní prostředky vlastních jednotek označil za stroje 3. kategorie, které potřebují povětšinou generální opravu. Z 251 strojů 1. střelecké divize potřebuje generální opravu 78 strojů (31 %), opravy středního rozsahu 92 strojů (36 %). Zbývajících 81 strojů by bylo opravitelných i v polních podmínkách, bohužel není dostatek náhradních dílů.
V jednotkách nebyly opravárenské dílny, neexistovalo zabezpečení akumulátorů, pneumatiky byly sjety na 65 %.
Nedostatek transportních prostředků neobyčejně znesnadňoval zásobování vojsk. Situace se postupně vyhrocovala, nejbližší zásobovací sklady byly vzdálené 100 – 120 km v týlu. Řada jednotek byla často mnoho dní bez chleba a teplého jídla. Situace dospěla tak daleko, že si vojáci některých rot 1. střelecké divize 34. armády začali shánět potraviny na vlastní pěst a zcela ignorovali svoje pracovní povinnosti. 33. armáda si až do 26. července nedokázala zorganizovat pečení chleba na místě a nechala jej vozit z Moskvy 120 km daleko. To vedlo k častým výpadkům v zásobování i k poškozování chleba během přepravy. Pracovníci vojenského zásobování v Moskvě neprojevili mnoho zájmu o problémy zásobování vojsk na Možajské linii. Kromě potravin se vojákům nedostávalo dalších potřeb, například machorky (druh hrubého tabáku). Zásobovací důstojník 33. armády uvedl v hlášení svému nadřízenému krom jiného i to, že vojáci jeho jednotek jsou již několik dní bez machorky.
Chybělo běžné materiální vybavení, jako například polní kuchyně. Vojáci neměli dostatek ocelových přileb, vaků na granáty, sáčků na suchary, nádob na jídlo a pití, opasků, nábojových pásů, plášťů a desítky dalších potřeb. Vývoj na frontě nakonec donutil nejvyšší velení přesunout armády budující Možajskou linii z části na severozápad a zbytek k Záložnímu frontu na Vjazemské obranné pásmo.
Podle rozhodnutí Stavky se již od 22. července začaly některé divize přesouvat z Možajské obranné linie do sestavy Záložního frontu na vjazemskou linii. Od 23. do 26. července byly odveleny 265., 268., 269., 259., 262. a 257. divize NKVD. Vzápětí následoval odsun protitankových dělostřeleckých pluků. Nakonec 30. července následoval rozkaz Stavky, podle kterého byly armády z Možajské obranné linie předány pod velení Záložního frontu.
32. armáda začala stahovat své jednotky 31. července a přesouvat je do nového prostoru soustředění u Vjazmy. Zároveň se začala 33. armáda s posilami 1., 9. a 17. divizí lidových milicí přesouvat k Spass-Děmensku. Část jednotek se vydala na cestu po svých, část po železnici a malý zbytek automobily.
Již v okamžiku odchodu jednotek NKVD z Možajského obranného pásma k jednotkám Záložního frontu začalo na obranné linii mnohonásobné přeskupování jednotek a formací, které pokračovalo do konce července.
Na místo odcházející 165. střelecké divize se přesunula 18. střelecká divize, rozmístěná do té doby u Gorjuně. Na její místo dorazila 7. střelecká divize, původně dislokovaná u Těrjajevo-Slobody. Obdobné přeskupování proběhlo i v ostatních armádách. Pásmo 268. střelecké divize u Glazova-Gorek zaujala 21. střelecká divize, do té doby stojící ve druhém sledu v lese východně od Možajska. Na místo odsunuté 259. střelecké divize u Gorek-Znamenských přešla 9. střelecká divize, převedená ze stavu 33. armády pod velení 34. armády. 257. střelecká divize odešla na frontu a její pozice u Podsosino-Dětčina zaujala 17. střelecká divize, která připochodovala od jihu od Muratova-Dětčina.
Velké množství takto vynucených přesunů zkomplikovalo již i tak nelehkou situaci jednotek a formací. Odcházející jednotky doslova zahazovaly nedokončenou práci ve svých pásmech a úsecích a přecházely do nových míst, kde začínaly pracovat buďto na nových, nebo navazovaly na práci svých předchůdců na rozpracovaných stavbách.
Jednotky odcházející k Záložnímu frontu byly dozbrojeny a doplněny mužstvem a také nezbytnou chybějící výstrojí a potřebami. Divize lidových milicí byly na Možajské obranné linii zhruba 8 – 10 dní. V této době stačily pouze zahájit práce na obranné linii. Celý komplex obranných staveb a zákopů, jak byl naplánován podle terénních průzkumů, nemohl být kvůli nedostatku času dokončen. V budoucnu bylo třeba ještě dokončit mnoho úkolů, než byla Možajská linie dokončena.

Jarl: K tématu bylo založeno samostatné diskusní vlákno: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=180&t=6908
Julia Agrippa
svobodník
svobodník
Příspěvky: 38
Registrován: 29/11/2015, 09:12

Re: obrana Moskvy 1941 část 4.

Příspěvek od Julia Agrippa »

Vůdcovy vševidoucí oči (červen – červenec 1941)
Letecká válka proti Moskvě byla zahájena již 22. června 1941, aniž by si toho kdokoli ze sovětských vojáků i civilistů vůbec všiml. Toho dne se nad město vydala posádka dálkového průzkumného stroje letectva strategické rozvědky Aufkl. Gr. O. b. d. L. (takzvaná Rowehlova skupina), aby z výšky kolem 10 tisíc metrů získala první letecké fotografie. První průzkumný přelet nebyl vůbec vojsky protivzdušné obrany (PVO) zaznamenán, a přesto se skutečně odehrál. Letadlo odstartovalo velmi pravděpodobně z některého letiště ve Finsku. Sovětům se podařilo v průběhu dalších střetů sestřelit jeden německý bombardér, v jehož kabině ke svému údivu objevili fotografickou mapu, vytvořenou na základě těchto snímků.
Od tohoto dne se nebe nad Moskvou stalo cílem mnoha opakovaných přeletů německých průzkumných letadel. Průzkum se netýkal jen samotného hlavního města, ale jeho širokého zázemí. Například 1. července zaznamenaly jednotky vzdušného průzkumu, včasné výstrahy a spojení (VNOS) průzkumné letadlo Ju 88 nad Vjazmou. Junkers několikrát zakroužil a poté odletěl severním směrem. Nikým nerušeni Němci prováděli systematický letecký průzkum i v dalších dnech. Jejich cílem nebylo jen získávání pouhých kartografických podkladů, ale především snaha odhalit systém organizace protivzdušné obrany. 2. července byla dvoumotorová průzkumná letadla zaznamenána v prostoru Rževa, Kalinina, Velkich Luk. 4. července byl prováděn průzkum západního okraje Moskvy.
První pokus o to, dát drzým slídilům za vyučenou, se odehrál 26. června. Posádka Ju-88D ze 4. letky Rowehlovy skupiny se nechala dovést vysíláním moskevské radiostanice až nad město. Toho dne bylo krásné počasí a posádka průzkumného letadla měla vše pod sebou jako na talíři. Na hlavních třídách bylo vidět jedoucí trolejbusy a tramvaje. Také Kreml byl vidět do detailů. Na nebi se objevilo několik sovětských letadel, ale žádné nebylo schopné vystoupat do takové výšky, ve které letěl Junkers. Němci si klidně vytotografovali protiletadlové baterie, rozložené v prstenci kolem Moskvy, a odletěli zpět na své letiště. 8. července se situace opakovala. Tehdy jednotky včasné výstrahy sledovaly trasu průzkumného Ju 88 od Vjazmy přes Gžatsk, Možajsk, Kubinku, Vnukovo ke středu Moskvy. Letadlo poté pokračovalo dále na Ržev. K jeho zachycení vystartovalo z několika letišť 19 stíhaček nových typů. Německá posádka letěla ve výšce zhruba 6 – 7 tisíc metrů rychlostí přes 400 km/h. Sovětským pilotům se cíl nepodařilo vůbec nalézt, natož jej napadnout.
Během července intenzita vzdušného průzkumu narůstala. Posádky skupiny Aufkl. 1 a 2 (F)/122 a průzkumné jednotky Aufkl. Gr. O. b. d. L. měly opravdu napilno. Německé velení potřebovalo získat přehled o železniční přepravě, letištích, vojenské výrobě a dalších strategických objektech moskevské oblasti. Zároveň byly prozatím ojediněle bombardovány železniční křižovatky, automobilové kolony a vojenské jednotky u Rževa, Volokolamska, Toržku... Němcům se nepodařilo nadělat příliš škod, přesto všichni podvědomě cítili, že brzy bude hůř. Vždyť noviny Pravda ještě nedávno s chutí psaly o bombardování kapitalistických měst, Londýna, Varšavy, Rotterdamu a dalších, a vyzdvihovaly moudrou politiku velkého vůdce Stalina, zajišťující sovětům mír.

Letecké boje nad hlavním městem (červenec 1941)
Stalin jako by tušil, že válka příjde až k branám Moskvy, a od prvních dnů války začal rozpracovávat systém obrany. Předchozí dva roky války mohl sledovat na všech evropských bojištích zničující zásahy Luftwaffe proti důležitým městským aglomeracím. Snažil se vytvořit nad Moskvou neprostupný deštník protivzdušné obrany. Množství hlavní nedokázalo bohužel především zpočátku nahradit katastrofální nepřipravenost dělostřelecké obsluhy protiletadlových jednotek. Ačkoli nejprve sovětští marxističtí, a dnešní ruští „patriotičtí“ (ostatně stále marxističtí) historikové operují značně velkými čísly v počtech sestřelených nepřátelských letounů, pravdou zůstává, že skutečné německé ztráty byly o mnoho menší.
Protiletadlová obrana se nejednou pokoušela sestřelit některé z průzkumných letadel. Podle sovětských pramenů se jí to mělo podařit již 2. července 1941. Tehdy se stíhač poručík S. S. Goško z 11. stíhacího leteckého pluku na svém JaK-1 přiblížil k jednomu Heinkelu He-111. Protože se mu nepodařilo letadlo sestřelit palbou palubních zbraní, napadl je taranem úderem do ocasní části. Sám přistál s poničenou vrtulí. Německý stroj He-111 A1+CN z 5/KG 53 se rozbil u Rževa. Všech 5 členů posádky zahynulo, včetně válečného korespondenta H. Vowinkela, který byl náhodou na palubě. Ponecháme-li stranou, že letadlo nepatřilo k posádkám průzkumných strojů, ale pocházelo ze stavu 53. bombardovací eskadry, nic to na věci nemění. Téhož dne Němci ztratili skutečně také první průzkumné letadlo v průběhu bitvy o Moskvu. Ze své mise nad Moskvou se nevrátil stroj Ju-88 F6+NH z 1. letky Aufkl. 122, pilotovaný známým letcem W. Lutschem. Příčiny ztráty letadla nejsou známé, možná se jednalo o technickou poruchu.

Protivzdušná obrana Moskvy (léto 1941)
První základy protivzdušné obrany Moskvy byly položeny již ve 30. letech. Ta začala být organizována podle principu kruhové obrany, v několika pásmech, jednotlivá pásma sahala do vzdálenosti 200 km od města. Největší možnost ohrožení byla předpokládána ze západu a jihu. Spolu s pozicemi protiletadlového dělostřelectva byl vybudován prstenec letišť ve vzdálenosti 100 – 120 km od centra. Na nich byly umístěny stíhací pluky protivzdušné obrany. Sovětské velení při plánování struktury protivzdušné obrany vycházelo z představy, že při náletu protivníka budou stíhači schopni zastavit nepřátelská letadla nejdále 80 km od Moskvy. Piloti budou moci při obraně využívat pole světlometů a vypomáhat jim bude protiletadlové dělostřelectvo. Dělostřelectvo mělo vytvořit okolo města neprostupné pásmo a uvnitř města pak bránit cíleně důležité body. Uvnitř města bylo úlohou obsluhy světlometů ozářit celé nebe a usnadnit práci dělostřelcům. Západní a jižní sektory byly posíleny navíc přehradními balóny a podporovány jednotkami protiletadlových kulometů.
V únoru 1941 byla provedena reorganizace systému protiletadlové obrany, 14. února vznikla Moskevská zóna protivzdušné obrany. Velením zóny byl pověřen generálmajor Gromadin, pod svým velením měl jeden sbor a čtyři oblastní brigády (Gorkovskou, Kalininskou, Tulskou a Jaroslavskou). Samotné město mělo být bráněno 1. sborem protivzdušné obrany, v jejímž čele nahradil generálmajora Gromadina generálmajor Žuravlev. Sbor byl složen z jednotek a oddílů protiletadlového dělostřelectva, protiletadlových kulometů, světelných projektorů, přehradních balónů a jednotek včasné výstrahy (VNOS). Ministerstvo obrany (Narkom) předalo v dubnu pod přímé velení Moskevské zóny protivzdušné obrany z jednotek Moskevského vojenského okruhu 24. stíhací divizi, které velel plukovník Klimov. Obrana vzdušného prostoru celého města měla být řízena z velitelského stanoviště 1. sboru. Tam se měl nalézat velitel Moskevské zóny obrany se svým štábem, hlavní centrum včasné výstrahy, spojovací centrála, velitelé protiletadlového dělostřelectva a stíhacího letectva.
Dva dny před vpádem německých armád do SSSR vydalo velení rozkaz k vytvoření 6. leteckého sboru protivzdušné obrany, který vznikl na základě 24. stíhací divize, a jejíž velení převzal plukovník Klimov. Sbor tvořilo 11 leteckých pluků, které měly ve výzbroji 389 stíhaček. Z nich bylo 175 letadel nových typů – MiG-3, LaGG-3 a JaK-1. Německá rozvědka v té době odhadovala počet letadel, která budou bránit hlavní město na počátku války, na necelých 150 stíhaček. Velkou výhodou bylo také to, že piloti protivzdušné obrany měli na nových typech letadel nalétáno více hodin a ovládali je mnohem lépe, než piloti frontových jednotek. Řada pluků nového sboru patřila k nejkvalitnějším jednotkám vojenského letectva Rudé armády a v jejich řadách sloužili zkušení piloti.
Protiletadlové dělostřelectvo mělo šest pluků, v nichž bylo na počátku války 548 protiletadlových děl střední ráže (76,2 a 85 mm), 28 malé ráže (37 a 25 mm) a v pluku protiletadlových kulometů bylo 81 „čtyřčat“. Střed města krylo 68 stanovišť přehradních balónů (dva pluky).
Systém včasné výstrahy byl tvořen 580 pozorovacími stanovišti a 32 stanovišti rot. V době míru byla služba včasné výstrahy omezena na strážní službu na několika vybraných stanovištích (zhruba 120).
Nesmíme zapomenout ani na nejmodernější vybavení sovětského letectva a protivzdušné obrany – radar. Specialisté z 337. samostatného radiotechnického praporu včasné výstrahy měli ve výbavě dva typy radiolokátorů, RUS-1 a RUS-2. Modernější RUS-2 „Redut“ dokázala sledovat vzdušné cíle v okruhu 120 km, stanovit azimut, vzdálenost, kurs a rychlost. Malá plocha stínítka neumožňovala příliš přesné odhady počtu letících strojů, a obsluhy přístrojů si zvykly raději své odhady značně nadsazovat.

Nekoordinovaná obrana
Od prvních dnů války měla protivzdušná obrana Moskvy k dispozici jak nejmodernější výzbroj, tak dostatek sil. Jejich optimálnímu využití ale bránila naprosto nekoordinovaná činnost na všech stupních velení. Například 23. června bylo při objevení 5 – 6 neidentifikovaných letadel vysláno do vzduchu z rozhodnutí velitele 1. sboru PVO generála Žuravleva 36 stíhaček, a zároveň velitel 6. stíhacího sboru plukovník Klimov vyslal do boje dalších 36 strojů. Navíc se později ukázalo, že poplach byl falešný a že se jednalo o vlastní letadla. Generálu Žuravlevovi bylo ale stíhací letectvo podřízeno pouze operativně. Výsledkem nevyjasněných a především rozdílných pohledů obou mužů na velitelské pravomoci byla žádost o rozsouzení samotným Stalinem. Klimov byl přesvědčen, že má být co nejvíce u svých pluků, kdežto Žuravlev vyžadoval jeho neustálou přítomnost na velitelském stanovišti 1. sboru protivzdušné obrany.
To, že bylo vysláno takové množství pilotů k pronásledování vlastních transportních letadel by bylo možno ponechat stranou, takové události známe ze všech bojišť až do dnešních dnů. Bohužel, úroveň teoretické přípravy sovětských obránců byla neuvěřitelně nízká a případy chybné identifikace letounů se množily. Například 24. června se najednou v okolí Volokolamska objevil roj PS-84, naložený výbušninami. Vojáci postů včasné výstrahy nedokázali rozpoznat vlastní transportní stroje ani podle siluet, ani zvuku motorů a poslali hlášení do centrály VNOS. Do vzduchu vylétlo 10 strojů 120. stíhacího leteckého pluku, které měly pohotovost. Ani stíhači nedokázali rozpoznat vlastní letadla a zahájili palbu. Transportní stroj Douglas PS-84 pilota Koršunova dostal 25 zásahů, naštěstí se mu podařilo přistát. Vyšetřováním incidentu byl pověřen armádní komisař 1. stupně Lev Mechlis, Stalinův oblíbenec obávaný pro svoji příslovečnou krutost a bezcitnost. Zpočátku byl Mechlis rozhněván pouze kvůli tomu, že kvůli zmatkům mohly být zničeny vlastní stroje. Ovšem velmi brzy si uvědomil, že problém je někde jinde. Protože jestli stíhači nedokázali zabránit letu vlastních pomalých neozbrojených transportérů, jak chtějí zastavit rychlé a dobře vyzbrojené stroje Luftwaffe?
Zmatky na nebi kolem Moskvy narůstaly. Narušování vzdušného prostoru vlastními piloty se stalo každodenní realitou. Jen během 30. června bylo stanicemi včasné výstrahy objeveno a piloty 6. leteckého sboru donuceno k přistání 19 vlastních letadel, která letěla bez ohlášení do Moskvy nebo přes město dále. Mezi těmito stroji byly například téměř neznámé typy letadel Stal-2 a Stal-3. Pozoruhodné jsou tyto incidenty především proto, že od prvních dnů války byla vytvořena kontrolní a řídíci stanoviště (KPP), závazná pro všechna letadla, směřující k Moskvě. Například režim Serpuchovského KPP vyžadoval, aby letadlo kleslo do výše 500 metrů, proletělo určeným kurzem a vysílalo signál „jsem vlastní“. V praxi, nehledě na přísný zákaz, pokračovalo létání nad místním letištěm a tak zvaným „okským“ mostem.
Jak v červnu, tak později byla letadla, která „zabloudila“, považována za nepřátelská a byla ostřelována. Vědomá i nevědomá nekázeň sovětských pilotů, katastrofální stav teoretické přípravy posádek stanovišť včasné výstrahy, protiletadlového dělostřelectva i vlastních pilotů v rozpoznávání vlastních a nepřátelských letounů, natož jejich konkrétních typů, nadsazování počtu letadel pozorovaných ze stanovišť včasné výstrahy či zachycených na stínítcích radarů, vytvářelo naprosto falešný obraz o průběhu letecké bitvy o Moskvu. Ze sovětských hlášení za říjen 1941 například vyplývá, že během tohoto měsíce bylo na Moskvu provedeno přes 30 náletů, do kterých bylo nasazeno více jak 2000 letounů. Německá hlášení z té doby udávají 23 nálety 289 bombardéry.

Nejslabší článek: spojení
Nejslabším článkem v sovětském systému protivzdušné obrany, a nejen v něm, bylo spojení. Vojáci nejenže neměli dostatek radiostanic, ale před válkou nikdo z nich neměl možnost se na nich naučit pracovat. Sovětská moc se svojí špionománií a paranoidní snahou o maximální utajování i bezvýznamných maličkostí rozhodně nepotřebovala, aby kdokoli ovládal jakékoli obtížně kontrolovatelné přístroje. Jediným prostředkem spojení tak zůstávaly telefony. Stovky kilometrů telefonních kabelů musely být natahovány například na stanoviště včasné výstrahy. Vojáci na těchto stanovištích mohli předávat svá hlášení o objevení se protivníka na hlavní stanoviště, ovšem spojení s piloty bylo zajišťováno podle tehdejších předpisů kódovanými signály, vytvářenými pruhy tkaniny na zemi a raketami, které měly navést sovětské stíhače na protivníka. Tento systém fungoval špatně i během dne, v noci nebyl použitelný vůbec. Navíc tento systém málokdy přinesl nějaké výsledky. Piloti ztráceli mnoho času luštěním signálů na zemi, zatímco protivník dávno zónu opustil. Navíc nebylo vždy snadné tyto signály ze vzduchu vůbec objevit.
Plukovník Kobjašov vypracoval 1. července 1941 hlášení, ze kterého vyplývá, jaký byl stav 6. leteckého sboru v tu dobu. Plukovník byl tehdy náčelníkem štábu 6. leteckého sboru. Později tuto jeho funkci převzal plukovník Komarov a Kobjašov se stal jeho zástupcem. Z jeho hlášení se dozvídáme, že ze 494 pilotů sboru bylo k bojovému nasazení připraveno 417 lidí, z nich 88 mohlo létat v noci. Ze všech pilotů sboru jich bylo vyškoleno na nových moderních stíhačkách 8. Osm mužů z celého sboru! Dále se plukovník rozepsal o nedostatečné kvalitě spojení a upozornil na naprostou nepřipravenost většiny letišť k nočnímu provozu...

Výsledky první etapy leteckých bojů (červenec 1941)
Do 21. července bylo zaznamenáno 89 přeletů německých průzkumných letadel. Z přeletů zaznamenaných jednotkami včasné výstrahy jich 9 fotografovalo přímo město a jeho nejbližší okolí z výšky 7 000 m a výše. Sovětská letadla bez navigování ze země velice těžko dokázala objevit vysoko letící Junkers či Dornier, snad jen při vyjímečně dobrém počasí. Svědectví sovětských dokumentů té doby jasně ukazují, že hledání protivníka na nebi bylo téměř neřešitelným problémem.
Němci během prvního měsíce války přiznávají ztrátu dvou letadel v okolí Moskvy. Hlášení německých posádek dokládají, že v mnoha případech byly napadeny ruskými stihači, kteří je ale nedokázali sestřelit. Jakmile se však německé posádky průzkumných letounů rozhodly uprchnout střemhlavým letem, často se dostávaly do neočekávané palby protiletadlového dělostřelectva.

Jarl: K tématu bylo založeno samostatné diskusní vlákno: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=180&t=6908
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: obrana Moskvy 1941 část 1.

Příspěvek od michan »

OK a dík.Tak také nejsem nejmladší a. dám sem příspěvek....
Jeden z nefér argumentů byla i doba - čtenáři i Polarfox se zeptal na zdroj takřka za týden od článku... a já také píši hodně pozdě...

CAMO určitě v češtině ne, MO bylo v českém překladu první ...AMO v V bibly sovětského svazu Dějiny Velké vlastenecké války jako druhé a IML jako další k podání informací, mluvím o dokumentech pro bibli dodané do 1956, nebo se jedná o informace - putinových zadání ( 2011) o čem nám dáváte zprávu - nikoliv kolego, kolegyně, které bych, jak je na Palbě zvykem, bych tykal a za předchozí se omlouvám?...
Prosím o konkrétní odpověď o Vašich akademicích, stavu historie Putinova Ruska... z roku 2011, dalších rocích, my jsme to věděli, vy jen potvrzujete..., zadání - kdy to kluci holky splnili a jak to, a kdy vozíte do ...států ... i do ČSR...
Děkuji.
Předpokládám, že se vyjádříte...
Někdo zde utrhl mou další řeč - je to z nového pojetí dle zadání Putina po roce 2011?
Prosím odpovězte - jsou to dějiny Ruska dle Putina a jeho příkazu z 2011?

Jinak děkuji SIGNATURA CAMO mě byla vysvětlena na diskuzi.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „1941-1942 - Skupina Armád Střed“