Obrana Moskvy II. část 5 - 8

Události na východní frontě v letech 1941-1942 na středním úseku fronty

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Julia Agrippa
svobodník
svobodník
Příspěvky: 38
Registrován: 29/11/2015, 09:12

Obrana Moskvy II. část 5 - 8

Příspěvek od Julia Agrippa »

pokračování z autorčiny knihy psané pod pseudonymem Johan Petersen - Do Moskvy chybělo 16 km...

část 5

Přípravy Luftwaffe k bombardování Moskvy (červenec 1941)
Moskva začala figurovat jako cíl jednotek Luftwaffe v okamžiku, kdy vojska Wehrmachtu obsadila Bělorusko. V německých leteckých štábech dostala metropole označení „objekt 10“. Náčelník německého generálního štábu pozemních vojsk Halder píše ve svém deníku, že Hitler je stále neochvějně rozhodnut srovnat Moskvu a Leningrad se zemí, aby se zcela zbavil obyvatel těchto měst, které by bylo jinak nutné živit přes zimu. Tento úkol prý splní letectvo. Podle Hitlerových slov to bude pro Rusy národní tragédie, která zbaví obě města nejen bolševiků, ale Rusů obecně.
Velitel 8. letecké armády generál W. Richthofen vyjádřil 13. července přesvědčení, že letecké nálety na Moskvu, ve které žije přes 4 milióny obyvatel, uspíší ruskou katastrofu. Hitler 14. července vyhlásil nezbytnost bombardování sovětského hlavního města, aby byl zasazen úder do středu bolševického odporu a bylo zabráněno organizované evakuaci vládního aparátu. 19. července byla Hitlerem vydána Direktiva č. 33 „O dalším vedení války na východě“, která stanovila úkol, co nejrychleji zahájit silami 2. letecké armády, dočasně posílené bombardovacími jednotkami ze západu, vzdušné nálety na Moskvu. Letecké nálety prý budou odvetou za ruské bombardování Bukurešti a Helsinek.
V polovině července bylo přesunuto ze 3. letecké armády ve Francii šest bombardovacích skupin. To byl pátý a poslední sled, rezerva vrchního velení Luftwaffe, který byl zapojen do bojů. Celkem bylo přesunuto 119 letadel, z nichž bylo 90 schopných okamžitého nasazení. Odpovědnost za organizování náletů byla uložena veliteli 2. leteckého sboru generálu B. Loerzerovi. Jemu byly také operativně podřízeny všechny letecké skupiny záloh vrchního velení. Zálohy měly být nasazeny do bojů co nejdříve. Kromě toho se bombardování Moskvy měla účastnit bombardovací eskadra KG 53 ze stavu 2. sboru 2. letecké armády. Ta operovala letouny He-111 z letiště Dubinská u Minska. Letecké skupiny I a II bombardovací eskadry KG 55 z 5. sboru 4. letecké armády létaly také na He-111 z letiště Borisov severovýchodně od Minska, skupiny I a II bombardovací eskadry KG 3 z 2. sboru 2. letecké armády létaly na Ju-88 z letiště Bojary u Minska. Poslední byla skupina III bombardovací eskadry KG 3 s Do-17 na letišti Vilnijus. Z pěti leteckých sborů, operujících na východní frontě, se pouze 4. z nich neúčastnil náletů na Moskvu.
Generál polní maršál von Kesselring, velitel 2. letecké armády svolal 20. července schůzku velitelů eskader kvůli budoucím operacím. Podle jeho slov bylo ruské letectvo prakticky zničeno a nemohlo klást vážný odpor.
Taktika náletů se nikterak neodlišovala od té, která byla využívaná při bombardování Londýna a ostatních britských měst. Pro navedení letadel 100. bombardovací skupiny, vybavených radiovou navigační aparaturou X-Gerät, byly postaveny radiomajáky v okolí Orše. Tyto bombardéry plnily funci lídrů, a podle radiových signálů letěly podél předem daného kurzu z Orše do Moskvy. Tuto trasu prakticky neměnily, pouze v případě, když byly zachyceny kužely světlometů nebo se dostaly pod palbu protiletadlového dělostřelectva. Posádky letadel vyhledaly konkrétní cíle, na které měly být svrženy osvětlovací, zápalné a tříštivé pumy. Bombardéry eskadry KG 55 bombardovaly Kreml, MOGES, budovu ústředního výboru KSSS, eskadra KG 53 svrhla pumy na Běloruské nádraží a závod Kláry Zetkinové, ve kterém se vyráběl bezdýmný střelný prach, eskadra KG 4 ničila mosty v západní a severní části města. Piloti měli k dispozici podrobné mapy a fotomapy města. Nejzkušenější posádky nesly v pumovnicích novější bomby o váze 2 500 kg. Na mapě zachráněné v sestřeleném německém letadle byly vyznačeny všechny nejdůležitější letecké závody. Na tom však nebylo nic divného, informační službě ve štábu 2. letecké armády velel generál G. Aschenbrenner, který byl před válkou vojenským leteckým atašé na německém velvyslanectví v Moskvě.
Příprava k leteckému bombardování Moskvy probíhala velmi spěšně. O tom svědčí nekompletní stavy bombardovacích skupin. Nebyl čas k jejich doplnění. Další zajímavostí je například to, že letiště Dinaburg (Daugavpils) nebylo vůbec připraveno k přijetí III. skupiny bombardovací eskadry KG 4. Navíc zdejší přistávací dráha byla příliš krátká pro starty přetížených bombardérů He-111. Skupina musela být kvůli tomu urychleně přestěhována na letiště Proweren u Königsbergu. Všechny tři bojové skupiny eskadry KG 4 (58 bombardérů, transportní a spojovací stroje) byly poprvé od počátku války umístěny na jednom letišti. Mnozí němečtí velitelé poukazovali na to, že stísněnost a spartánské podmínky na leteckých základnách nezajistí bezpečnost při současné činnosti mnoha letadel a že nebude stačit čas ke kvalitní technické přípravě. Ovšem říšský maršál Göring pospíchal a potřeboval, aby v nastávající operaci bylo nasazeno nejméně 150 bombardérů.

První bombardovací nálet na Moskvu (červenec 1941)
První bombardovací nálet na Moskvu proběhl v noci na 22. července, přesně měsíc po vypuknutí války. Ze stanovišť včasné výstrahy (VNOS) na linii Roslavl – Smolensk začaly přicházet v 21,00 první údaje o objevení se velké skupiny letadel protivníka. V podvečer odstartovalo z letišť Brest, Baranoviči, Bobrujsk, Dubinská a dalších 195 letounů (sovětské prameny udávají přes 220). 127 strojů letělo v kompaktní skupině ve směru Vjazma – Gžatsk – Možajsk. Speciální jednotky zapalovaly s nástupem tmy podél trasy letu hranice, které měly posádkám usnadnit orientaci. Letadla se před příletem k Moskvě rozdělila a pronikala k určeným cílům z různých směrů.
Sovětská protivzdušná obrana byla na nálet včas upozorněna. Pravděpodobně náhodou bylo 21. července v 20,00 dokončeno velké velitelsko-štábní cvičení pod velením samotného Stalina a Žukova. Tato akce sama o sobě velmi zvýšila bdělost vojsk. Obsluha skupiny světlometů pod vedením podplukovníka Sarbunova zachytila již ve 22,29 první cíl. V ohrožených zónách byli připraveni noční stihači. Během noci vzlétli nejméně 173 krát. Podařilo se jim narušit bojové uspořádání jednotek protivníka a zabránit přesnému bombardování. Ale mnoho strojů, byť i jednotlivě, pokračovalo vpřed. Například několik posádek skupiny II bombardovací eskadry KG 55 doletělo až nad Kreml a několikrát ho těžce zasáhlo.
Němečtí pitoti tvrdě podcenili připravenost obránců Moskvy. Německé bombardéry letely podle vzpomínek sovětských pilotů nočních stíhaček zcela bezstarostně v relativně nízkých hladinách kolem 3 – 4 tisíc metrů. Posádky německých bombardérů si zřejmě ani v koutku duše nepomyslely, že existuje sebemenší možnost aktivního odporu. Ostatně tento fakt potvrdily pozdější výslechy zajatých posádek sestřelených německých bombardérů. Piloti byli před letem seznámeni s informacemi rozvědky, podle kterých nemá Moskva k dispozici kvalitní protivzdušnou obranu a noční letectvo nemohou potkat.
Neměli se setkat, ale setkali. Piloti nočních stíhaček nebyli určitě vždy na výši, ovšem odvahu a nasazení letců, osvětlovačů, dělostřelců, obsluh přehradních balónů a služby včasné výstrahy nemůže nikdo zpochybnit. Všem dohromady se podařilo pořádně otřást sebevědomím pilotů Luftwaffe a hodně narušit jejich plány. Sovětské velení napočítalo sestřely 22 německých strojů, z nichž 12 prý zničilo letectvo. Sovětská tisková kancelář zvláště nafukovala úspěchy protiletadlové obrany. Němci podle jejích zpráv v panice odhazovali bomby do lesů a na pole ještě daleko před Moskvou, a nepodařilo se jim zasáhnout ani jeden důležitý cíl.
Německé údaje o vlastních ztrátách hovoří poněkud jinou řečí. Němci při prvním náletu na Moskvu ztratili pravděpodobně sedm letadel. Ztráty byly uváděny z různých příčin, jedno letadlo bylo zničeno například při nouzovém přistání již za sovětskou frontou. Celkově během prvního bombardování bylo na Moskvu svrženo 100 tun tříštivých a 45 tisíc zápalných bomb.
Prokazatelný sestřel si mohl připsat nadporučík I.D. Čulkov ze 41. stíhacího leteckého pluku Moskevského vojenského okruhu. Při nočním letu na MiGu-3 ve 2,10 sestřelil nad Istrou německý bombardér Heinkel. Trosky tohoto stroje nalezli velitelé štábu 6. stíhací skupiny na poli u Podsolněčného. Čulkov bojoval od začátku války na hranici a byly mu uznány některé sestřely. Stal se Hrdinou SSSR. V archivu sovětského ministerstva obrany se nedávno podařilo najít potvrzení o tom, že dva He-111, sestřelené nadporučíkem N. G. Kucharenkem z 11. stíhacího leteckého pluku a zkušebním pilotem M. K. Bajkalovem, spadly opravdu poblíž Golicyna a u Krasné Presně.
Ve své knize vzpomínek popisuje M. L. Gallaj velmi barvitě svůj souboj s posádkou jednoho Dornieru. Takových skvěle popsaných soubojů existují v sovětské literatuře stovky, zpravidla ovšem vymyšlené za psacím stolem. Tentokrát se podařilo konfrontací německých a sovětských pramenů upřesnit konec příběhu. Gallajem skutečně těžce poškozený německý stroj se snažil doletět co nejdále, nakonec se ale musel pokusit o nouzové přistání mezi Vitebskem a Smolenskem. Pilot poručík K. Kuhn padl do zajetí, ze všech sil se ale pokoušel zakrýt svoji účast na bombardování Moskvy. Na frontě byl prý od 5. července, toto byl jeho první let, žádné bomby na palubě neměl, prováděl jen průzkumný let. Při výslechu tvrdil, že v jejich skupině je vše tak tajné, že ani nezná jméno velitele skupiny. Z německých hlášení je zřejmé, že Do-17Z poručíka Kuhna byl zasažen do motoru a letoun patřící k 9/KG 3 byl pohřešován.
Stalin přikládal obraně Moskvy zvláštní význam a ve speciálním rozkaze z 22. července (č. 0241) vyjádřil poděkování aktérům noční bitvy. Přesto ranní rozbor nočních bojových událostí zjistil řadu nedostatků, které bylo nutno co nejrychleji odstranit. Například za hlavní chybu velení stíhacího letectva bylo považováno to, že nebylo zabezpečeno hlídkování větších skupin naráz v několika sledech. Protiletecké dělostřelectvo „vedlo palbu příliš neorganizovaně“. Při přímé palbě byla většina výbuchů granátů velmi vzdálená od trasy německých bombardérů. Protiletadlové dělostřelectvo velmi komplikovalo práci stíhačů, když letci dostali za úkol operovat nad středem města. Protiletadlové kulomety bezhlavě střílely na cíle, které byly nad hranicí jejich dostřelu. Obsluha světlometů při sledování cílů natolik nakláněla reflektory, až osvětlovala městské střechy a napomáhala Němcům v upřesňování cílů. Velmi často zůstávaly světlomety zamířené proti sovětským letadlům, například I-16, jejichž siluetu by měl poznat každý. Největším problémem ale bylo, že v zápalu boje bylo zapomenuto na všechny organizační principy spolupráce mezi jednotlivými druhy vojsk protivzdušné obrany, byly ignorovány kódy a přestaly být využívány dělostřelecké tabulky. Obsluha používala protiletadlová děla jako brokovnice při lovu na kachny.
Po prvním náletu následovaly další dva, téměř stejně tak silné. V noci na 23. července se bombardování účastnilo 115 letounů (v sovětských hlášeních 150), dalšího necelých 100 (180). Každý další byl proveden z daleko větší výšky, než v předcházejícím případě.
Velitelé německých leteckých sborů na východní frontě a vrchní velení pozemních vojsk energicky protestovalo proti vyčlenění velkého počtu letounů proti jednomu cíli. Poukazovali na operativní potřeby svých sektorů fronty. Ani spolupráce mezi německými pozemními a vzdušnými silami nebyla bez problémů. Například eskadra KG 4 se připravovala k náletu na Moskvu, ale hodinu před startem dostala rozkaz vyměnit tříštivé bomby za miny a letět na operaci proti sovětským námořním silám.
Esům Luftwaffe se přes množství chyb ve fungování moskevské protivzdušné obrany nepodařilo nalézt nějakou bezpečnou skulinu k cestě nad hlavní město. Nálada posádek, létajících nad Moskvu na konci července 1941, se jistě nedala označit jako euforická. Německé velení 2. letecké armády potřebovalo povzbudit upadající bojovou náladu mužstva. Začalo používat propagandistické triky, které jakoby z oka vypadly sovětské propagandě.

Moskevské stíhací prapory (červen – říjen 1941)
Prvními jednotkami civilistů, povolaných k obraně hlavního města, se měly stát Moskevské stíhací prapory. Pro Stalina a ostatní vysoké politické činovníky to jistě nebylo snadné rozhodování. V atmosféře neustálého podezírání a nedůvěry, tak příznačné pro komunistické vnímání reality, bylo pojednou rozhodnuto svěřit zbraně do rukou řadových občanů. Aby bylo případné nebezpečí sníženo na minimum, byla organizace celé akce svěřena do rukou NKVD. Moskevské stíhací prapory byly vytvořeny na konci června 1941. Náměstek národního komisaře vnitřních věcí SSSR generálporučík Maslennikov si k sobě 25. června pozval 24 posluchačů Vysoké školy vojsk NKVD v čele s náčelníkem školy generálmajorem Kramarčukem. Na tomto setkání byli účastníci seznámeni se záměrem strany a vlády vytvořit stíhací oddíly. Ty měly od počátku plnit zhruba tři úkoly, bojovat s předpokládanými německými výsadky, pomáhat s likvidací požárů po bombardování a pomáhat orgánům milice udržovat pořádek, chránit důležité budovy a odhalovat diverzanty.
Výsledkem tohoto setkání byl rozkaz, kterým mělo být od 26. června zahájeno formování stíhacích oddílů ve všech městských čtvrtích a také v celé podmoskevské oblasti. Členy oddílů měli být pracující z města a okolí. Členství ve stíhacích oddílech je nezbavovalo pracovních povinností. Kramarčuk zároveň rozeslal posluchače školy NKVD do jednotlivých městských čtvrtí, aby tam odpovídali za vytvoření místních oddílů. Zplnomocněný zástupce NKVD pro Moskevskou oblast starší major státní bezpečnosti Žuravlev zároveň rozeslal zprávu všem oblastním služebnám o vytvoření nových oddílů. Oddíly byly formovány oblastními výbory strany a oblastními oddíly NKVD z dobrovolníků, kteří byli ovšem velmi pečlivě prověřováni. Přísnost prověrky lze ilustrovat na příkladu Sokolničenské oblasti, kde ze tří tisíc dobrovolníků bylo přijato pouhých 500 lidí. Celá akce byla ukončena mezi 10. - 11. červencem, kdy byl v každé moskevské čtvrti vytvořen stíhací oddíl o síle 400 – 500 lidí.
Všechny stíhací prapory fungovaly do poloviny října pouze na území Moskvy. Každý z nich patroloval ve své oblasti. Prapory odvedly mnoho práce při hašení požárů a ochraně vládních budov. Prapory byly složeny z lidí různého věku, profese i specializace.
Členové stíhacích oddílů běžně plnili také svoje pracovní povinnosti až do 10. července. Poté jim byla pracovní povinnost odpuštěna a od 12. července přešli plně pouze do posádkové služby.
Ve stejnou dobu byly, kromě 25 praporů vytvořených na území hlavního města, organizovány stíhací oddíly i v moskevském okruhu, zvláště v jeho západní polovině. Velitelské funkce byly téměř ve všech praporech obsazeny pracovníky NKVD. V polovině července měly stíhací prapory již kolem 12 tisíc lidí. Prapory začaly být vyzbrojovány mezi 10. až 15. červencem. Pušek bylo málo. Mezi rozdanými puškami převládaly staré německé typu Mauser, ale hodně bylo také ruských starých vzorů. Prapory byly plně vyzbrojeny puškami až 25. července. Z vydaných zbraní více než polovina neměla bajonety. Kromě pušek dostali členové praporů ruční kulomety značky Browning, vždy dva na jednu rotu. Doplňkovou výzbroj tvořily ruční granáty RGD-33 a lahve s hořlavou směsí (Molotovovy koktejly). Zhruba do poloviny října chodili členové stíhacích praporů ve vlastním civilním oblečení. Pouze v červenci a srpnu dostali letní blůzy (gymnasťorky) a letní vojenské čepice (pilotky). Obuv a oděv si členové praporů částečně kupovali z vlastních prostředků. Velkou pomoc s oblečením vojáků zajistily stranické a hospodářské organizace. Například Dorchimzavod vydal všem svým pracovníkům, sloužícím ve stíhacích praporech, látku na kabáty. Závod č. 22 vydal zase stíhacím praporům čepice, rukavice, boty a opasky. Dobrovolníci se do konce července stravovali na své náklady. Od 28. července bylo každému vydáváno 8 rublů na den na stravu a stravování bylo zajišťováno organizovaně ve vybraných jídelnách.
Stíhací prapory za tři a půl měsíce fungování v Moskvě, od července do poloviny října, sloužily při ochraně státních budov a staveb a pomáhaly s hašením požárů vznikajících po německém bombardování. Jak již bylo řečeno, každý prapor měl službu ve své oblasti. V oblastech byla organizována nepřetržitá služba, každou noc byly hlídány důležité budovy a stavby v oblasti, zvláště u vojenských továren a u otevřených ploch, vhodných k vysazení desantu.
Každý prapor kromě ochrany určených objektů hlídkoval také na ulicích. Mnozí příslušníci stíhacích praporů sloužili také na hláskách včasné výstrahy (VNOS), kterých bylo v každé oblasti několik. V místech, kde byly zaznamenány v průběhu nočních náletů na Moskvu světelné signály, byly organizovány zátahy na signalisty. Stíhací pluky zadržely desítky signalistů a diverzantů. Kolik z nich bylo opravdových zrádců se možná nikdy nedozvíme, neboť většina archivních složek NKVD a justice je doposud tajných. Zadržení byli okamžitě předáváni orgánům NKVDa o jejich dalším osudu si nemusíme dělat velké iluze .
Stíhací prapory odvedly mnoho záslužné práce při likvidaci následků německých náletů na město. Pozorovatelé ze stanovišť vystavěných stíhacími prapory na vysokých budovách a střechách domů podávali do štábů praporů hlášení o všem, co se dělo na zemi i ve vzduchu.
Dobrovolníci ze stíhacích praporů zlikvidovali nemálo požárů způsobených bombardováním. V noci 22. července po prvním německém náletu vypuklo ve městě množství rozsáhlých ohnisek. Vzplály budovy továrny „Sacco a Vanzetti“, bylo zasaženo nákladové nádraží Západní železniční tratě. Na něm stály vagóny naložené potřebami pro frontu. Po přesných zásazích začaly hořet vagóny s obilím, rýží a moukou a především začala vybuchovat naložená munice. Na likvidaci tohoto rozsáhlého požáru bylo nasazeno souběžně deset stíhacích praporů. Ostatní prapory pomáhaly s likvidací menších ohnisek na ulicích, podílely se také na zdolání plamenů v zasaženém Revolučním divadle, hlavní poště či na záchraně Polytechnického muzea. Někteří z členů stíhacích praporů přišli při plnění úkolů o život, mnozí byli později za svoji statečnost vyznamenáni. Početnější rodiny zabitých příslušníků stíhacích praporů dostaly v některých případech jednorázové odškodnění a osobní penzi.
Příslušníci stíhacích praporů se podíleli také na odstraňování následků bombardování. Během srpna a září se ale především museli plně zapojit do budování obranných pevností a pevnůstek přímo v Moskvě i okolí. V jednotlivých čtvrtích byly stavěny DOTy a DZOTy (dřevozemní či betonové pevnůstky), kopány příkopy, zákopy a spojovací okopy. Nadále byly budovány protiletecké kryty pro obyvatelstvo. V okamžiku, kdy Němci prolomili druhou obrannou linii u Možajska, byly stíhací prapory odvedeny na obranné linie.
Julia Agrippa
svobodník
svobodník
Příspěvky: 38
Registrován: 29/11/2015, 09:12

Obrana Moskvy II. část 5 - 8

Příspěvek od Julia Agrippa »

část 6

Změna německých plánů (červenec – srpen 1941)
Skupina armád Střed přešla 30. července do obrany. Vrchní velení Wehrmachtu byl Hitlerovou Direktivou č. 34 donuceno ustoupit od plánů obsadit Moskvu z chodu. Bombardovací ofenzíva proti Moskvě měla pokračovat, nyní byla ale řešena nasazením malých skupin či jednotlivých letounů. Jejich jediným úkolem bylo udržovat sovětskou protivzdušnou obranu Moskvy v neustálém napětí.
Nálet v noci na 31. července se dá označit za typický a zároveň netypický. Typický v tom, že se ho účastnila letadla jedné letky (7 – 10 strojů) s využitím silné oblačnosti. Netypický vybranou trasou příletu. Němci se přiblížili k městu od jihovýchodu, zatímco v předcházejících případech přilétali vždy ze sektorů od severozápadního po jihozápadní. Ani obsluha světlometů, ani hlídkující stíhači (23 letadel) nedokázali nepřítele odhalit. Ovšem na druhou stranu se Němcům nepodařilo zasadit městu nějakou citelnou ránu.
V sovětských pramenech se vyskytují hlášení, která je zajímavé probrat podrobněji. Například posledního silného náletu na Moskvu v noci na 11. srpna se mělo účastnit podle sovětských údajů okolo 100 bombardérů ve dvou vlnách. Hlavní síly asi 80 letounů směřovaly na Moskvu ve čtyřech skupinách přes Vjazmu, Gžatsk a Možajsk. Ostatních 18 – 20 letělo ze směru Syčevka na Volokolamsk. Někteří sovětští autoři rozhodně tvrdí, že se náletu účastnily čtyřmotorové bombardéry (FW-200 Condor?). V dokumentech Luftwaffe není ale jediný doklad, který by toto tvrzení podporoval. Co mohl vidět kapitán Voronin z 27. stíhacího leteckého pluku, který podal hlášení o sestřelení podobného letounu, není jasné. Nelze ani vyloučit, že nahlásil sestřelení vlastního letounu. Podle německých podkladů byl nálet proveden 83 bombardéry He-111, vedených letouny skupiny KGr. 100. Němci se přiblížili k linii světlometů a nabrali před ní výšku 6 – 7 tisíc metrů. Pásmo protiletadlového dělostřelectva překonali klouzavým letem s téměř vypnutými motory. K městu doletělo 12 letounů, z nich nad střed města pouhých 5. Hlavními cíli operace byla letiště a letecké závody na předměstí. Na ty bylo svrženo 49 tříštivých a 14 tisíc zápalných bomb. Zasažen byl letecký závod č. 240 a jeden z cechů leteckého závodu č. 22. Na přistávací plochu v Kubince dopadly dvě tisícikilové bomby SC1000. Při ranní obhlídce bylo zjištěno, že krátery sice mají přes 30 metrů v průměru, ale žádné další škody nebyly způsobeny.
Za složitých meteorologických podmínek mělo všechnu zodpovědnost za odražení útoku na bedrech protiletadlové dělostřelectvo. To po skončení náletu nahlásilo osm sestřelených letounů. Němci uvádějí dva ztracené stroje, mezi nimi jeden He-111 z navádecí skupiny KGr. 100. Druhý stroj této skupiny byl zasažen, ale podařilo se mu uletět.
Zmiňovaný nálet byl celkově jedenáctý v pořadí. Po něm byla eskadra KG 55 převelena k podpoře vojsk skupiny armád „Jih“, a přestala létat nad Moskvu. Ještě dříve zmizely z moskevského nebe letouny eskadry KG 4. Ve druhé polovině srpna nejčastěji pokračovala v náletech skupina III eskadry KG 26.
Tou dobou prováděl štáb 2. letecké armády silnou dezinformační kampaň. Byly „ztraceny“ tajné dokumenty o převelení 14 oddílů dálkových bombardérů na střední směr speciálně k ničení Moskvy. Zároveň začalo u Smolenska pracovat 16 mohutných naváděcích stanic, aby se němečtí navigátoři mohli v noci snáze orientovat. V tomto případě budiž čest sovětské rozvědce, která se brzy dokázala v situaci orientovat, a tak mohl 26. srpna generál sovětských vojenských leteckých sil Žigarev uvolnit z moskevského prostoru 8 leteckých pluků 6. leteckého sboru. Letadla byla přesunuta na základny v severozápadním operačním směru a zapojila se do obrany Leningradu. Celé září pak panoval nad Moskvou relativní klid.

Výsledky letních leteckých bojů (srpen 1941)
Jak stoupala kvalita práce obslužného personálu radiolokátorů RUS-1 a RUS-2 a stále více pilotů si osvojovalo létaní na moderních typech stíhaček, byla veškerá denní činnost pilotů Luftwaffe stále komplikovanější. Ke konci července německé průzkumné letectvo létalo zvláště za pěkného počasí raději v 8 – 9 tisících metrech. Sovětští stíhači se ale objevovali na nebi stále častěji a narušovali německé útoky. Praxe neustálého hlídkování sovětských stíhačů měla také svůj rub. Piloti málokdy dosáhli pořadovaného efektu a docházelo k velkému tříštění sil a prostředků. V létě 1941 to byl ale jediný reálný způsob boje s nepřítelem. Starty stíhaček až po vyhlášení poplachu neměly prakticky nikdy žádoucí výsledek a to především kvůli zoufalé neschopnosti posádek stanovišť včasné výstrahy rozpoznávat typy letadel a podávat přesná hlášení. Svůj podíl na situaci nesla také špatná kvalita či spíše neexistence spojení.
Stíhači se občas střetávali přímo s nepřítelem, ovšem ne vždy byl boj zakončen zničením nepřátelského letadla. Němci dokázali výborně manévrovat a často nezkušeným sovětským pilotům uletěli bez poškození.
Sovětští piloti se nedostatky v taktické a střelecké přípravě pokoušeli často nahradit sebeobětováním. Samozřejmě ne všichni. Ti nejodvážnější se pokoušeli zničit protivníka všemi způsoby, až po taran. V sovětských pramenech je zaznamenáno několik desítek takových případů a až v poslední době se někteří historikové pokoušejí oddělit očividné výmysly, vzdušné havárie či neúmyslné srážky ve vzduchu, od záměrných akcí. Jedním z prokazatelných taranů byl ten, který provedl 11. srpna poručík Katrič z 27. stíhacího pluku. Ten den poručík operoval ve výšce 8 tisíc metrů s kyslíkovou maskou. Podařilo se mu zničit německý průzkumný letoun Dornier. Jeho čin se dostal do historie jakožto první taran, provedený ve vysoké výšce. Pilot navíc celou akci přežil. Podle německých pramenů se zdá, že obětí poručíka Katriče byl pravděpodobně Do-215 poručíka Rodera z I/Aufkl. Gr. O. b. d. L..
Navádění stíhačů do cílových zón snad nejvíce komplikoval nedostatek vysílaček na palubách letounů. Nejen stroje starých typů I-16 a I-153, ale i nové Jak-1 neměly k kokpitech namontované ani přijímače. Neexistovalo přímé spojení mezi velitelskými centry leteckých pluků a veliteli světlometných polí. Velení stíhacího letectva fakticky rozhodovalo jen o organizaci startů a přistávání letadel, ve vzduchu se museli piloti spoléhat sami na sebe.
Mnozí sovětští piloti neměli patřičnou průpravu pro noční létání, za tmy se špatně orientovali, a navíc bývali často oslňováni vlastními světlomety. Maskování letišť bylo dovedeno ad absurdum. Často se stávalo, že pilot doletěl do prostoru, kde mělo být podle mapy letiště, vyslal rozpoznávací signál, ovšem odpovědi na svoji žádost v podobě osvětlení přistávací dráhy se nedočkal. Většinou se pak museli pokusit letět k řece Moskvě a podél jejího toku najít letiště v Ljubercích. Spíše se štěstím se dokázali piloti v noci vrátit „domů“, nejčastějším případem byly ranní přelety na domovské základny.
Vytvoření hlídkové zóny u okraje pole světlometů, jak ukazovaly získané zkušenosti, nezabezpečovalo stíhačům dostatek času ke kontaktnímu boji s nasvícenými letouny nepřítele. Než se dostali z hlídkové zóny, aby se mohli přiblížit k bombardérům, zachyceným v kuželech světla, dokázaly i poslední z nich svrhnout svůj náklad pum, rozvinout se a odlétat na západ. Obsluha světlometů dokázala podržet nasvícené letadlo v kuželu světla jen po dosti krátkou dobu. Kvůli absenci jakéhokoli spojení mezi „osvětlovači“ a stíhači neexistovala žádná synchronizace v činnosti obou složek.
První ostrá bojová střetnutí ukázala u většiny pilotů velmi slabou střeleckou připravenost. Většina z nich nedokázala vůbec odhadnout svoji vzdálenost od cíle a začala pálit ve vzdálenosti kolem 800 metrů. Navíc k nočnímu létání nebyly k dispozici vůbec žádné vhodné letouny. Na to si stěžoval i M. P. Stěfanovský v dopise, adresovaném přímo ústřednímu výboru strany.
Němci velmi pečlivě sledovali silná a slabá místa svého protivníka a tak není divu, že v bojových denících jednotlivých eskader najdeme hodnocení nedostatků technických protředků sovětské protivzdušné obrany. Například v deníku eskadry KG 55 najdeme zápis o tom, jak se piloti v kabinách Heinkelů klidně vyhýbali improvizovaným nočním stíhačům protivníka, kteří na nebi svítili do dálky svými primitivními světlomety.
Samostatnou kapitolou by mohlo být sovětské vyhodnocování sestřelů. Pro zajímavost se podívejme na výňatky z hlášení velitele 34. stíhacího pluku majora Rybkina veliteli leteckého sboru. Na okraj je třeba připomenout, že právě tento letecký pluk měl ve svém středu velmi zkušené piloty:
„...Při druhém startu 22. července ve 2.40 dohnal v prostoru Alabino – Naro-Fominsk ve výšce 2 500 metrů kapitán Trunov jeden Ju-88 a napadl ho ze zadní polosféry. Protivník začal prudce klesat. Kapitán Trunov pokračoval v letu a protivníka ztratil. Letadlo je možné počítat za sestřelené“.
„...Při druhém vzletu 22. července ve 23,40 kolem Vnukova podporučík Lukjanov napadl Do-215 nebo Ju-88. U Bobrovska vypálil na bombardér tři dlouhé dávky. Ze země byly dobře vidět zásahy. Protivník zahájil odvetnou palbu a prudce klesal. Letadlo je možné počítat za sestřelené“.
„...Podporučík Ščerbina 22. července ve 2,30 poblíž Naro-Fominska vypálil dvě dávky ze vzdálenosti 50 metrů na dvoumotorový bombardér. Zároveň ale proti MiGu-3 zahájilo palbu protiletadlové dělostřelectvo a letoun protivníka se ztratil z dohledu. Letadlo je možné počítat za sestřelené“.
Těchto několik příkladů je snad dostatečných. Rybkin sice nakonec dodává, že „potvzení nejsou“, ovšem všechny uvedené případy jsou zaneseny v seznamu vítězství pilotů i celého pluku. První potvrzené vítězství ale dosáhl 34. pluk až v noci na 10. srpna taranem V. A. Kiseleva a druhé po dalších pěti dnech.
Přestože v řadách nočních stíhačů létali jedni z nejzkušenějších pilotů, kteří měli před válkou nalétáno mnoho hodin, v boji se rychle ukázalo, jak velký je rozdíl mezi klidnými mírovými přelety a peklem války. Podle hlášení štábu sovětského vojenského letectva bylo jen v období od 22. července do 18. srpna v jednotkách 6. leteckého sboru zaznamenáno 6 katastrof, 30 havárií, 15 nabouraných strojů a 12 nouzových přistání. Při nich zahynulo šest lidí, čtyři byli raněni, dvanáct letadel bylo zcela zničeno a dvanáct potřebovalo generální opravu.
Náčelník štábu vojenského letectva plukovník Ruchle upozorňoval v hlášení Klimova, že se velmi rozšířila praxe (dokonce se prý stala masovou) zůstávat s letouny ve vzduchu do naprostého vyčerpání paliva. Z této příčiny bylo zničeno devět letadel. Požadoval co nejrychlejší nápravu.
Přes všechny chyby, nelogičnosti i nekompetentnost mnoha lidí se sovětům přesto dařilo narušovat německé nálety a způsobovat protivníkovi ztráty. Na nočním moskevském nebi se stali nezvěstními i velmi dobří němečtí piloti, nositelé Železného kříže, jako například poručíci H. Schwarz z KG 55, G. Greifenstein z 1(F)/122, Geisler z KG 4, nebo O. Lochbrunner z KGr. 100 a další. Každý z nich byl dobře připraveným pilotem s velkými bojovými zkušenostmi.
Sovětské prameny uvádějí, že nad Moskvou bylo během července sestřeleno 59 německých strojů a v srpnu 30. V německých pramenech najdeme potvrzení o sestřelení nebo nouzovém přistání 20 – 22 strojů v červenci a 10 – 12 v srpnu. Zhruba 40 % červencových ztrát a více než 50 % srpnových šlo na vrub denní rozvědky, zbytek byly noční bombardéry. Musíme mít ale na paměti, že německá praxe neuváděla mezi sestřelenými takové stroje, které byly mnohdy i značně poškozené, nicméně s vynaložením určitého úsilí přesto opravitelné. Přestože se sovětské protivzdušné obraně nepodařilo tyto letouny zcela zničit, část z nich byla kvůli rozsahu poškození na delší dobu vyřazena z provozu a nemohla se účastnit operační činnosti. Německé dvoumotorové stroje byly velmi životaschopné a i poškozené stroje dokázaly překonat velkou vzdálenost. Velmi často se jim podařilo doletět až na vlastní letiště, nebo alespoň dokázaly nouzově přistát až za vlastními liniemi. Nemálo z těchto nouzových přistání končilo i katastrofou či havárií.
Porovnáním množství ztrát letounů ve vzdušné bitvě o Moskvu od konce července do počátku srpna docházíme k závěru, že na jedno sestřelené německé letadlo sověti přišli ve vzduchu o jedno svoje. Velení sboru brzy pochopilo, jak nesnadné je získat vítězství proti zkušeným německým posádkám a začalo vyznamenávat každého pilota, který si připsal sestřel.
Opravdu velký psychologický vliv na posádky německých bombardérů mělo protiletadlové dělostřelectvo. Mnoho posádek nočních bombardérů naráželo při náletu na úplné přehradné clony, tvořené protiletadlovými granáty. Ve snaze se takové cloně vyhnout, němečtí piloti měnili kurs na stranu, aby se stali terčem husté palby z jiného sektoru. Němci říkali, že Rusové náboji nešetří. Zvláště si zapamatovali třetí hromadný nálet. Bombardéry se blížily v husté oblačnosti a piloti si byli jistí svým bezpečím. Ovšem Sověti spustili tak hustou přehradnou palbu, že se většina bombardérů k městu ani nedostala. Svoji roli sehrála i protiletadlová děla malých ráží. Vedla palbu na osvětlovací bomby, klesající na padácích.
Značně přemrštěné je tvrzení uvedené v hlášení štábu protiletadlového dělostřelectva. Do konce roku 1941 prý bylo nad Moskvou ostřelováno protiletadlovými děly 536 letadel, z nichž bylo sestřeleno 82. Ještě větší bajkou je pak tvrzení, že ke zničení jednoho nepřátelského letounu stačilo obráncům 310 granátů. Porovnejme pro zajímavost tento údaj s výkonem nejlepší britské 6. protiletadlové divize, vybavené radiolokátorovými zaměřovacími stanicemi, která ke zničení jednoho letounu musela vypálit 289 granátů na viditelný cíl a 2 444 na cíl neviditelný. K těmto údajům lze již jen dodat, že první radiolokátorové zaměřovací stanice byly do Moskvy dodány až v říjnu 1941 zcela nevyškolenému personálu a 96, 6 % všech nábojů vypálili Sověti v noci naslepo.
Hodně práce odvedli sovětští osvětlovači. Podle různých odhadů dokázali světlomety zachytit až třetinu letadel, účastnících se náletu. Na počátku měla jejich činnost mnoho nedostatků, ale s postupem doby se již v polovině srpna velmi zlepšili a dokázali zachytit a podržet ve světelném kuželu bombardéry až do výšky 7 tisíc kilometrů. Sami piloti Luftwaffe připouštěli, že oslněným pilotům a navigátorům dělalo problémy najít pak cíle.
Němečtí piloti také neradi vzpomínali na sovětské „létající klobásy“. Zdvojené balóny typu KTV-KTH nebo KV-KH jim bránily létat ve výškách pod 5 tisíc metrů. Jedinou nevýhodou balónových přehrad byla nemožnost jejich vypouštění při silném větru. Balóny nebyly také velkou překážkou pro celokovové letouny, nicméně svoji roli sehrály. Například 11. srpna spadl do řeky Moskvy He-111 6N+MN z 1/KGr. 100. Příčinou katastrofy bylo střetnutí s přehradním balónem.
Během prvních dvou měsíců se Němci soustředili na bombardování města zápalnými bombami. Tyto „bombičky“ o váze asi 1 kilogram byly plněné fosforem a byly svrhávány ve velkém množství s cílem založit co nejvíce ohnisek požárů. Moskvané byli připraveni a organizováni v boji s ohněm. Nadšení mužů a chlapců převažovalo nad opatrností a záchranáři utrpěli velmi mnoho těžkých zranění.
Sovětská propaganda se snažila zcela pochopitelně vzniklé škody bagatelizovat. Pravdou je, že během prvního masivního náletu v noci 22. července bylo v Moskvě napočítáno přes 1 900 ohnisek požárů. Největší požáry byly ve čtvrti Krasnoj Presni a na Běloruském nádraží. Tam chytly a hořely cisterny s palivem a vagóny s municí. Několik bloků podél Choroševské dálnice bylo jedním velkým požářištěm. Shořely tam všechny dřevěné domy a obchody. Na druhé straně dálnice podél tunelů Běloruské železnice, hořely sklady. Podle vzpomínek stranických funkcionářů několik set zápalných bomb a 15 tříštivých spadlo na Kreml. Oheň byl zvládnut, ale zahynulo několik desítek vojínů místní posádky.
Němci druhý den po náletu provedli ihned průzkumné lety. Výsledky byly podle názoru velení 2. leteckého sboru neuspokojivé. Tomuto názoru oponoval velitel skupiny II bombardovací eskadry KG 55 plukovník E. Kuhl. Kvůli kontrole práce svých posádek prý setrval nad městem téměř do úsvitu. Podle jeho slov z areálu Kremlu střílely jen „rudé myši“, jak Němci přezdívali sovětským kulometným „čtyřčatům“.
Kuhl měl v mnohém pravdu. Během prvního náletu bylo protivzdušné pokrytí středu města velmi nedostatečné. V počáteční fázi vzniku protivzdušné obrany města měli dělostřelci vypracovaný „grafikon hustoty palby protiletadlového dělostřelectva“, podle kterého měla být nejvyšší hustota palby na 1 km letu bombardéru největší zhruba 15 km před Kremlem. Nad středem města křivka hustoty palby klesala více než o polovinu. Sovětské velení se z této situace ale rychle poučilo a provedlo přeskupení jednotek i za pomoci dalších posil.
Kuhl sice viděl dopady zápalných bomb do prostoru Kremlu, ale neuvědomil si, že toto centrum vlády a města je především pevnost z 15. století. Mohutnému opevnění nemohly střepiny bomb nijak uškodit a cihlové tašky na střechách také zabránily vzniku mnoha požárů. Navíc ne všechny posádky bombardovací eskadry II/KG 55 byly ve své „práci“ tak přesné.
Od zahájení náletů se museli nové situaci urychleně přizpůsobit také moskevští hasiči. Od prvního náletu se snažili poučit a vypracovat vlastní postupy. Například bylo potřeba začít likvidovat ohniska požárů již v průběhu náletu, aby se požáry nezačaly nekontrolovaně šířit, zápalné bomby je třeba shazovat ručně ze střech na ulice, kde je lidé zkoušeli hasit pískem, nebo je nechali vyhořet. Moskvané se odvážně zapojovali do likvidace následků bombardování a nenechali se zlomit, podobně jako obyvatelé britských měst. Během prvního měsíce náletů bylo zabito 736 lidí a 3 513 jich bylo raněno. Největší škody přinesl městu první nálet.
Němci pochopili, že se jim Moskvu nepodaří vypálit. Při dalších náletech množství svrhávaných zápalných bomb klesalo a bylo nahrazováno tříštivými. Na město začaly dopadat bomby o váze více jak 500 kg. Bylo zničeno mnoho veřejných budov, nejvíce ale samozřejmě utrpěly obytné stavby a civilní obyvatelé. Přesto fotografie pořizované průzkumným letectvem ukazovaly poměrně nízkou efektivitu náletů. Oproti optimistickým hlášením posádek hodně bomb spadlo do parků, nezastavěných prostor nebo na stadiony.
Ze vzpomínek německých pilotů lze vyčíst jednu společnou věc. Konstatování, že je snazší létat nad Londýn, než Moskvu. Organizace a síla protivzdušné obrany Moskvy se mnohonásobně zlepšila. Pro zajímavost se podívejme na organizaci protivzdušné obrany Londýna v červenci 1940, v době vrcholících masových náletů a srovnejme ji s Moskvou. Londýn bránilo 328 protiletadlových děl velké a střední a 124 děl malé ráže. Ze vzduchu bránilo město 22 stíhacích letek s 336 letadly. Podle hrubého odhadu to bylo dvakrát méně, než měla k dispozici protivzdušná obrana Moskvy v létě 1941. Počtem vyčleněných prostředků protiletadlové obrany byla Moskva nejlépe chráněným městem na světě, i před Berlínem. Britská letadla Hurricane a Spitfire, která mělo k dispozici britské letectvo, nebyla lepší než nejběžnější stroj moskevské protivzdušné obrany MiG-3. Také britští piloti se zpočátku dopouštěli chyb a nepřesností ve spolupráci s ostatními jednotkami protivzdušné obrany. Ne všechny taktické záměry se ukázaly správné. Například nasazování mohutných sil k odražení protivníka vedlo ke snížení síly úderu a zvyšovalo ztráty. Podobně jako sovětší stíhači létali piloti RAF v hustých rojích, což snižovalo jejich manévrovací schopnost.
Největší výhodou protivdušné obrany Londýna bylo využívání nových radiotechnických prostředků. Britové měli také mnohem efektivněji vypracovaný systém včasné výstrahy a vyhlašování leteckých poplachů. Během náletů utrpěl Londýn mnohem větší škody, častokrát se nepodařilo lokalizovat požáry až 5 - 6 dní. Nesmíme ovšem zapomenout, že síly vrhané Luftwaffe proti britskému hlavnímu městu několikanásobně převyšovaly ty, které bombardovaly Moskvu. Také ztráty německých bombardérů byly nad Londýnem obrovské. Naopak do konce roku 1941 provedla Luftwaffe na Moskvu „pouhých“ 76 náletů, přičemž jen zhruba devíti z nich se účastnilo přes 50 strojů. Dvě třetiny náletů bylo provedno maximálně 10 stroji. Po pádu Francie měla Luftwaffe k dispozici všechna letadla. V Evropě již neprobíhaly žádné pozemní operace, které by si vyžadovaly leteckou podporu pozemních sil. Zato na východní frontě v létě 1941 letecké boje neutichly ani na jediný den. Velký obdiv k výkonům a organizaci britské protivzdušné obrany nemůže ale plně zastřít fakt, že Luftwaffe nebyla nikdy připravena technicky a organizačně řešit strategické úkoly. Němci od počátku budovali svoje letectvo jako taktickou zbraň. A tou také zůstalo. Nálety na Moskvu potvrdily zároveň také neschopnost německého letectva zasazovat mohutné a koncentrované údery proti vzdáleným cílům.
Julia Agrippa
svobodník
svobodník
Příspěvky: 38
Registrován: 29/11/2015, 09:12

Obrana Moskvy II. část 5 - 8

Příspěvek od Julia Agrippa »

část 7

Dostavba Možajského obranného pásma (srpen 1941)
V polovině července 1941 padl Smolensk a německá vojska měla před sebou otevřenou cestu k Moskvě. Sovětské vrchní velení si bylo velmi dobře vědomo zvyšujícího se ohrožení hlavního města a potřebovalo urychlit budování obranných staveb na přístupech k Moskvě.
Práce, provedené v červencové etapě výstavby Možajské linie nepostačovaly ani objemem a kvalitou provedení ani délkou a hloubkou obranného pásma k tomu, aby zastavily postupující obrněné divize německé armády.
Mezi vojsky Wehrmachtu a Moskvou stála první předsunutá obranná linie u Vjazmy. Zostřující se situace postavila sovětské velení před nutnost urychleně dobudovat mohutný obranný pás před Moskvou, na kterém by se podařilo definitivně zastavit německý postup na východ. Ze strategického a operativního hlediska takovému úkolu nejlépe odpovídal již rozpracovaný systém obranných staveb u Možajska.
Vojenský výbor frontu přijal na počátku srpna rozhodnutí o obnovení prací na Možajské linii. Než mohly být zahájeny další práce, bylo třeba vyřešit dva základní problémy, které hrály rozhodující roli v obraně vzdálených přístupů k Moskvě. První otázkou bylo, jakým způsobem budou zajištěny křídelní prostory linie, druhou byla hloubka obranného pásma.
Nejslabším místem obranných linií zůstávají vždy křídelní prostory. Nejinak tomu bylo i u Možajské linie. V původním plánu končilo pravé křídlo u Maksimova a ponechávalo otevřený průchod kolem Moskevského moře. Také levé křídlo nebylo dobře zabezpečeno, neboť ponechávalo volný prostor ve směru od Kalugy.
První pokus o vyřešení zabezpečení pravého křídla se objevil již v rozkaze číslo 1 vojenského výboru frontu z 19. července. Podle tohoto rozkazu nemělo pravé křídlo začínat u Kušeleva, jak bylo určeno rozkazem Stavky z 18. července, ale o 30 km severněji u vesnice Dorino.
Zadaný úkol ale nikdo neřešil. Pravé křídlo měla bránit 32. armáda. Velitel armády v rozkaze číslo 3 z 19. července umístil pravé křídlo armády do vesnice Maksimovo, ležící mezi Kušelevem a Dorinem. Posun pravého křídla o 10 – 12 km severněji ke Kušelevu vůbec neřešil otázku zabezpečení pravého křídla celé Možajské obranné linie. Mezi vojsky 32. armády a Moskevským mořem zůstávala stále otevřená 30 km široká skulina.
Problém pravého křídla byl opravdu rázně řešen až 23. srpna rozkazem štábu operační skupiny Moskevského vojenského okruhu číslo 0027. Veliteli 35. opevněné oblasti byl dán úkol v první řadě vytvořit silná protitanková postavení před předním okrajem hlavního obranného pásma na linii Bezborodovo, Dorino, Markovo, Jaropolec, Buchlovo a sovchoz Bolyčevo. Takovéto rozšíření bráněné oblasti definitivně zabezpečilo pravé křídlo obranné linie, která se nyní opírala o Moskevské moře a systém nádrží na kanále Moskva – Volha.
Na levém křídle byla situace odlišná. V tamním prostoru neexistovaly žádné přírodní překážky. Jednou z možností bylo ukončit levé křídlo uzavřenou kruhovou pozicí silného armádního uskupení. S takovým řešením ale nikdo nepočítal. Později byl problém vyřešen zahnutím křídla.
Problematika zabezpečení levého křídla Možajské obranné linie se stala hlavním bodem programu vojenského výboru Moskevského vojenského okruhu 15. srpna 1941. Vojenský výbor vydal zvláštní stanovisko číslo 0036, pod kterým byli podepsáni Berja, Ščerbakov a Artěmjev. V něm byl podán návrh Státnímu výboru obrany o průběhu levého křídla po linii Rjabcevo, Polotnjanyj závod, řeka Ugra až po soutok s Okou a severozápadně od Kalugy. Vojenský výbor v návaznosti na svoje rozhodnutí navrhl vytvoření zvláštního Velitelství kalužské opevněné oblasti. Návrh Moskevského vojenského okruhu byl schválen Státním výborem obrany.
Kalužská opevněná oblast byla vytvořena a zároveň s jejím vznikem byl znovu řešen problém levého křídla Možajské linie. Problematika zabezpečení křídel byla jednou věcí, ale stále zůstával nevyřešen způsob rozvržení obranného pásma do hloubky. Vedle hlavní obranné fronty, probíhající po linii Bezborodovo, Jaropolec, Borodino, Pavliščevo, Polotnjanyj závod a dále podle řeky Ugry a týlového obranného pásma na linii Klin, Nudel, Borovsk, Vysokiniči a Korvovo, byly na důležitých operačních směrech budovány dočasné obranné stavby a doplňkové obranné linie.
Postupem doby přibývala nová rozhodnutí ústředních orgánů, nařizující budování dalších obranných úseků. Například 8. srpna byl vydán rozkaz zahájit na linii Chlebnikovo, Jurjevo, Nachabino, Krasnaja Pachra a Domodědovo výstavbu ještě jednoho týlového opevněného pásma.
Celková koncepce Možajského obranného pásma vycházela z myšlenky vybudování tří obranných linií, vzdálených mezi sebou 30 – 60 km. Celek měla doplňovat lokální pásma a jednotlivé obranné stavby. Velení a štáb operační skupiny Moskevské vojenské oblasti měly v úmyslu vytvoření takového systému, ve kterém by bylo každé další pásmo směrem do hloubky silnější a ještě lépe bráněné. Poslední pásmo mělo navazovat na západní obranný půlkruh kolem samotné Moskvy, který bylo plánováno obehnat drátěnými překážkmi nabitými elektrickým proudem a mohutnými minovými poli. Principiální řešení předpokládalo zesílení všech druhů překážek směrem do hloubky obrany.
Bylo třeba také vzít v úvahu možnost selhání obrany na Možajské linii. V tomto případě se počítalo s vybudováním dalších obranných pásem na blízkých přístupech k Moskvě a také se připravovala obrana území samotného hlavního města. Od Možajské obranné linie po Moskvu měla vzniknout téměř nepřerušená řada opevněných úseků a prostorů o celkové hloubce 120 – 130 km. Pro srovnání takzvaná Siegfriedova linie čili Západní val na západních hranicích Německa byla dlouhá zhruba 600 km o hloubce maximálně 50 km.
Průběh každé linie, zahrnuté do této hluboce členěné opevněné krajiny před Moskvou, byl vybírán především s ohledem na zajištění pevné protitankové obrany. Značná část grandiózních plánů nebyla ale nikdy dokončena.
Vojenský výbor MVO přistoupil v první polovině srpna k přípravě hlavní fáze budování Možajské linie. Ve velmi krátké době bylo nutno vyřešit mnoho důležitých a neodkladných úkolů. Především bylo třeba provést urychleně průzkum terénu v prostorech budoucích obranných pásem, v linii od Bezborodova u Moskevského moře až po soutok řek Ugra a Oka. Celkem bylo třeba prozkoumat zhruba 330 km krajiny do hloubky 80 – 100 km, tedy zhruba 300 tisíc kilometrů čtverečních. Nejprve bylo třeba vytýčit průběh předního okraje hlavního obranného pásma, stanovit hloubku obrany, týlové pozice, navrhnout pozice praporů, naplánovat systém palebných postavení, vyměřit trasy protitankových příkopů a zákopů pro pěchotu, stanovit komunikační trasy a podobně.
Brzy začalo být zřejmé, jak obrovské množství práce bude muset být vynaloženo. Bylo třeba vykopat a přemístit téměř 8 tisíc kubíků zeminy, přepravit 25 tisíc tun cementu, 51,5 tisíce tun drceného kamene a štěrku, 600 kubických metrů dřeva. K tomu bylo zapotřebí velké množství dalších druhů ostatních materiálů, především železa na armatury, ostnatého drátu na překážky, řeziva. Odhad hovořil o 5 233 458 člověko-dní, potřebných k terénním a stavebním pracem a také o potřebě 61 887 automobilů.
V průběhu třech měsíců bylo naplánováno vybudovat na celé Možajské linii 1228 betonových a dřevozemních pevnostních staveb pro dělostřelectvo a 4356 palebných postů pro kulomety. Protitankové příkopy měly mít délku 601 km, mělo být upraveno přes 750 km břehů řek a postaveno 1268 km protipěchotních překážek.
Je pochopitelné, že tak obrovský fortifikační záměr nemohl být vybudován najednou. Práce byly rozděleny na etapy, v první se plánovalo postavit 539 DOTů a DZOTů, 1764 kulometných stanovišť a mělo být vyhloubeno 430 km příkopů. Jakmile byl upřesněn charakter pevnostních staveb, velení Moskevského vojenského okruhu vydalo další rozkaz, ve kterém stanovilo konečná data dohotovení. Všechny práce měly být ukončeny v rozmezí od 15. - 25. listopadu, přičemž první etapa měla být ukončena na jednotlivých úsecích od 10. do 25. listopadu.
Pro snazší organizaci práce byla nejprve vytvořena tři velitelství opevněných oblastí, URů. Volokolamské (UR 35), Možajské (UR 36) a Malojaroslavecké (UR 37). 26. srpna bylo vytvořeno ještě velitelství Kalužské opevněné oblasti (UR 38). Technické zabezpečení prací dostaly za úkol organizovat nejprve tři velitelství armádních polních stavitelů (20., 21., 22.). V dalším průběhu prací bylo množství velitelství zvýšeno na 6 (20., 21., 22., 24., 26. a 29.).
Velitelství 35. UR zodpovídalo za práce na opevnění operačních směrů od Kalinina přes Klin na Moskvu a od Rževa přes Volokolamsk po Moskvu. Pravá hranice probíhala po Leningradské dálnici na Klin a Kalinin, z levé strany po linii Pokrovská – Sloboda – Zagorje – Tarchanovo a sovchoz Bolyčevo. Čelní obranná linie byla dlouhá 19 km a rozdělená do 27 praporních úseků.
Velitelství 36. UR dostalo za úkol pokrýt směr Gžatsk – Možajsk – Moskva. Hranice přiděleného úseku probíhala vlevo od Slizněva do Reďkina a podél řeky Protva do Durakova, později až do Pavliščeva. Hlavní obranný úsek měřil 80 km a byl rozdělen mezi 28 praporů.
Velitelství 37. UR mělo za úkol pevně uzavřít operační směr Medyň – Malojaroslavec – Moskva. Celková délka čelní linie byla 56 km a mělo ji krýt 24 praporů.
Obranné práce na úseku 38. UR byly zahájeny až mnohem později. Průzkumná skupina byla vyslána do terénu až 28. srpna a první práce začaly 8. září. Výstavba 38. UR byla přitom velmi důležitá, neboť právě na ní ležela odpovědnost za zabezpečení levého křídla celé Možajské linie. Průběh hlavní obranné linie byl třikrát pozměněn, než byl 20. září definitivně odsouhlasen její průběh od Vasilevské po Gridněvo. Délka hlavní čelní frontové linie byla 75 km a mělo ji bránit 25 praporů. Dokončena měla být 20. října.

Průběh a organizace stavebních prací (srpen – říjen 1941)
V okamžiku rozvinutí bojových operací na vjazemském bojišti se situace na Možajské obranné linii velmi zkomplikovala. Neúprosný a nezastavitelný postup německých jednotek dále na východ vyžadoval od velitelů opevněných prostorů maximálně urychlit stavební práce. V souvislosti s novou situací rozhodl vojenský výbor Moskevské vojenské oblasti předat velitelům URů mimořádné pravomoci k mobilizaci všech místních zdrojů prostřednictvím státních a stranických orgánů. Součástí rozkazu byly centrálně stanovené tvrdé pracovní normy. Velitelům byly dále dány k dispozici všechny dostupné ženijní a střelecké jednotky.
Velitel 35. UR dostal celý sborový ženijní prapor, tři divizní ženijní prapory, šest pracovních praporů, část moskevských stavebních organizací a 70 automobilů. Velitel 36. UR obdržel dva sborové ženijní prapory, sedm divizních ženijních praporů, 12 pracovních praporů, část moskevských stavebních organizací a 140 automobilů. Obdobně velitel 37. UR dostal k dispozici jeden sborový ženijní prapor, dva divizní ženijní prapory, 11 pracovních praporů, část moskevských stavebních organizací a 75 automobilů.
Přidané ženijní jednotky byly všechny čerstvě vytvořené, bez dostatečného výcviku a bez jakýchkoli zkušeností se stavbou obranných pásem. Ve stavu ženijních praporů chyběli potřební specialisté. Navíc jednotky postrádaly potřebné transportní prostředky.
Na počátku srpna přistoupily státní a stranické orgány všech úrovní k vytváření pracovních praporů a odesílaly je na pracoviště na Možajské linii. Ve druhé polovině srpna měli velitelé všech tří opevněných prostorů k dispozici v těchto praporech přes 41 tisíc lidí. Počet lidí z pracovních praporů stoupl k 22. září na výstavbě čtyř UR již na 83 042. Velmi nízká efektivita využítí takové masy lidí bývá omlouvána především nedostatkem vedoucích pracovníků, schopných organizovat práci. Z telefonických hlášení velitele 37. UR do štábu Moskevského vojenského okruhu vyplývá, že přísun pracovníků nebyl vůbec organizován, lidé přicházeli jednotlivě nebo v různě velkých skupinách, zpravidla bez velitelů. Ani jeden pracovní prapor nedorazil jako organizovaná jednotka. Lidé přicházeli pěšky, bez koní, vozů nebo hospodářského nářadí. Vojenské výbory posílaly jednotky bez doprovodu a bez osobních spisů. Pracovní prapory na tom byly úplně stejně jako stavební a ženijní jednotky.Většína lidí neměla naprosto žádné zkušenosti se stavbou polních opevnění a se stavebnictvím vůbec. Chyběli specialisté, schopní samostatné práce. Velitelství 35. UR například postrádalo minimálně 500 kvalifikovaných betonářů a odborníků na armatury. Velitelům tak přibyla další povinnost, sestavit v průběhu prací skupiny schopnějších dělníků a urychleně je doučit potřebným profesím. Na staveništích byl také velký nedostatek schopných vedoucích.
Velitelé stavebních jednotek byli prakticky všichni inženýři a technici ze zálohy, kancelářští pracovníci kteří neměli praktické zkušenosti ze staveb a neuměli řídit velké skupiny pracovníků. Štáby URů, které dostaly za úkol zabezpečovat operativní vedení byly vytvořeny velmi pozdě až v polovině září a navíc v omezeném početním stavu. Hospodářský aparát opevněných prostorů byl minimalizován, na stavby nebyl krom jiného vyslán žádný zdravotnický personál.
Výsledkem byl obrovský chaos. Nikdo nebyl schopen efektivně využít množství pracovních sil, vytvořit přísné a reálné plány postupu prací, stanovit konkrétní data dokončení úkolů a především kontrolovat průběh prácí a její výsledky. Často se stávalo, že pracovníci vůbec neodešli na své úseky, popřípadě se po pracovišti pohybovali bez konkrétních úkolů.
Výsledky kontrol nařízených náčelníkem štábu operativní skupiny MVO generálmajorem Kudrjašovem na konci září byly alarmující. Například ve 35. UR bylo konstatováno, že na staveništích pracuje 60 % přítomných osob, zbytek je zapojen do hospodářských prací v okolních kolchozech. V pracovních praporech bylo 20 % lidí nemocných nebo práce neschopných. Bylo zjištěno, že vůbec neexistují plány a grafikony prací. Jednotkám byly určeny úseky na kterých mají pracovat, ale konkrétní úkoly jim nebyly zadány. Některé jednotky dokázaly vykopat kilometr příkopu za 4 dny, další za 5 dní a mnohé další i za dvojnásobnou dobu. Hodně lidí bylo přesvědčeno o zbytečnosti práce, nedomnívali se, že hrozí jakékoli nebezpečí. Podle nich Západní front definitivně zastaví Němce u Vjazmy a Možajská linie nebude potřebná.
Obdobná situace byla i v dalších kontrolovaných opevněných prostorech. Inženýři pracovali poklidným tempem mírové doby, chyběla elementární organizace práce. Spousta času byla věnována stavbě ubytovacích prostor, hledání poztráceného nářadí, zbytečnými cestami do Moskvy na schůze a porady.
Pochopitelně existovaly i jiné překážky, které nemohli velitelé a vedoucí staveb ovlivnit. Mužstvo nemělo dostatek nářadí, chyběly lopaty, pily, krumpáče, sekery. Nebyla k dispozici prakticky žádná mechanizace, zvláště při stavbě betonových pevnůstek. Vše se muselo provádět velmi pracně s pomocí všemožných improvizací a čas běžel. Největší problémy způsoboval nedostatek transportních prostředků. Dostupné nákladní automobily nestíhaly přivážet beton, železo, dřevo a řezivo. Nedostatek automobilů bylo jistě možno nahradit koňskými spřeženími. Koně byli k dispozici, neboť byli zabaveni ze všech hospodářsví široko daleko, ale chyběly vozy a postroje.
Zcela stranou zůstávala kontrola provedených prací. Protitankové příkopy byly mnohem mělčí než požadované 3 metry. Předprsně byly špatně vybudované, často bez ohledu na konfiguraci okolní krajiny, čímž vznikaly mrtvé úhly. Kraje předprsní nebyly zpevněné a vyházený materiál se drolil a padal zpět do příkopů. V hlášení náčelníka generálního štábu z 20. září byl lakonicky konstatováno, že na Možajské linii se stavby nedodělávají. V takzvaně dokončených stavbách chybělo nezbytné vybavení, stavby nebyly vůbec maskovány. Do kulometných pevnůstek nebylo možno pronést dveřmi sestavený kulomet, bylo nutno jej nejprve rozmontovat.
Velitelství operační skupiny MVO chrlilo množství rozkazů a opatření ke zlepšení situace. Neustálý tlak byl vyvíjen především na doplnění vedoucího personálu, na zavedení nočních směn, na kontrolu prováděných prací. Bylo nutno organizovat práci řidičů ve dvou směnách, nákladní automobily směly nadále převážet pouze materiál určený ke stavbě betonových pevnůstek, dřevo a řezivo se mělo dopravovat na vozech. Další rozkazy byly věnovány problémům výstavby drátěných překážek, stále dokola byly omílány nedostatky v maskování alespoň hotových staveb. Pracovníci štábu operativní skupiny neustále vyjížděli na kontroly stavenišť v jednotlivých opevněných prostorech. Na chod a tempo prací měly také velký vliv nedostatky v ubytování a stravování pracovníků na stavbách. Pracovní jednotky nebyly v prvních týdnech napojeny na centrální systém zásobování. Velitelům opevněných prostorů nezbývalo než pro mužstvo shánět jídlo po okolí. Hospodářský aparát opevněných prostorů se nedokázal rychle a pružně s těmito úkoly vyrovnat. Existují desítky hlášení, které to dokládají. Příkladem je rozkaz velitele 37. UR číslo 010 z 23. září. Rozhořčený důstojník si v něm nebral servítky. Označil celý hospodářský aparát za spolek, který vůbec neplní své úkoly, nezajímají ho potřeby jednotek, nic neorganizuje a nekontroluje. Jednotky zůstávají bez chleba i dva dny, chybí čerstvé ovoce a zelenina. Přivezené oblečení pro pracovníky zůstává uložené tři dny na skladě, zatímco lidé chodí bez bot. Doprava zásob je zcela neorganizovaná. Mnohé stavební prapory se stravují pod širým nebem v naprosto nehygienických podmínkách. Nemají k dispozici kotlíky, ešusy, misky a lžice. Stavem zásobování a stravování se museli zabývat nejen velitelé URů, ale také místní státní a stranické orgány. Teprve s jejich pomocí se podařilo situaci se stravováním poněkud zlepšit. Pořádek v hospodářském aparátu se nepodařilo zajistit do ukončení stavebních prací a tak do posledních dnů přetrvávaly problémy s oblečením, obuví či nádobím. Z dochovaných dokumentů vyplývá, že problémy s obuví a oblečením nastaly od samého počátku. Desítky tisíc lidí přesunutých na stavbu ze všech koutů, jedni ze stavby opevnění u Vjazmy, druzí od Smolenska, další, kteří utekli téměř s holýma rukama z Němci okupovaných území. Zbytek lidí byl mobilizován v zázemí a nikdo z nich netušil, že nejde o krátkodobé nasazení a přijeli v sezónním letním oblečení. Na Možajské linii se shromáždila armáda pracovníků, kterým chybělo základní ošacení a obutí. Podle hlášení politického komisaře 36. opevněné oblasti bylo na jeho úseku bez bot 50 % lidí. Ve druhé polovině září nastaly chladné noci, později i přímrazky. Lidé spali v lese, v kůlnách, na poli a na noc si zahrabávali nohy do sena. Ráno čekali na to, až slunce trochu zahřeje zem a bosí běželi na pracoviště. Nelze se proto divit stoupajícím počtům lidí, neschopných další práce. K 22. září docházelo na všechna staveniště v průměru pouze 60 % dělníků. O problémy v zásobování se zajímalo i velení Moskevského vojenského okruhu. Vzhledem k omezenému množství dodávek oděvů musely být v jednotlivých URech zavedeny pořadníky.
Jakmile začala v říjnu zima, velitelé jednotlivých URů museli využívat všechny dotupné možnosti. Obraceli se například na sousední sovchozy, aby dělníkům přenechaly alespoň nějaké oblečení a boty. Do shromažďování potřebného oblečení se zapojily i stranické organizace nejbližších měst.
Spousta nedostatků byla také v ubytování lidí. Vedoucí stavebních a pracovních praporů si nedokázali najednou poradit s polními podmínkami. Lidé byli rozmístěni po lesích, kůlnách a často přímo v osadách, ležících poměrně daleko od stavenišť. Lidé žili ve stísněných podmínkách, byli zavšivení, na stavbách po dlouhou dobu nebyly možnosti, jak a kde se umýt. Musel zasáhnout až štáb operační skupiny Moskevské vojenské oblasti a vydat příkaz k vybudování zemljanek pro dělníky poblíž pracovišť a vytvořit kulturnější životní a ubytovací podmínky. Všechny tyto problémy a boj s nimi hodně komplikovaly výstavbu Možajské linie. Lidé získávali v takto těžkých podmínkách pomalu nové zkušenosti. Některé překážky, na počátku stavby téměř nepřekonatelné, se postupem doby dařilo klopotně odstraňovat.
Na konci září a na počátku října se tempo stavebních prací poněkud zvýšilo. Po zahájení německé ofenzívy na počátku října a zejména v okamžiku krachu Vjazemské obranné linie nastal poplach. Sověti zareagovali na krizi jako pokaždé v mezních situacích urychleným vysláním velkých skupin politických pracovníků na všechny úseky stavby. Političtí pracovníci organizovali množství schůzí, kde lidem vysvětlovali, co a jak mají dělat, jak odstraňovat nedostatky a zvyšovat normy. Na stavbách se uzavíraly závazky a rozvíjely se různé formy socialistických soutěží. Na všechny úseky Možajské linie byli vysláni dopisovatelé novin „Krasnyj vojin“.
Jakmile Němci postoupili na linii Lotošino, Medyň a Meščevsk, zesílily jejich letecké útoky na rozestavěné úseky Možajské linie. Jak Němci postupovali dále na východ, jejich čelní oddíly střelců a automatčíků se objevovaly před rozestavěnou linií a ostřelovaly ji.
Jednotky Rudé armády nebyly na Možajské linii prakticky žádné. V opevněních oblastech nebyl dostatek zbraní. Nehledě na to, dělníci z pracovních praporů začali sami vytvářet skupiny průzkumníků a pozorovatelů. Byly to nevelké a naprosto improvizované skupiny, prakticky bez výzbroje a tez výcviku a zkušeností. V každé takové skupině byla 1 – 2 pušky zastaralých zahraničních typů. Přes to všechno se dělníci odvážně pouštěli do průzkumných výprav až 10 km před linii.
Němci se během krátké doby přiblížili natolik, že mohli staveniště zasypávat dělostřeleckými granáty. Dělníci se zatvrdili a pracovali dále. Jejich hesly bylo: „Uděláme vše, abychom nepustili Hitlera do Moskvy“ a „Nás nezastraší“.
Jakmile dorazily na přední úseky Možajské obranné linie první jednotky armád Západního frontu, dělníci byli postupně odsouváni do druhého sledu, kde měli pokračovat v budování dalších opevnění a překážek.
Julia Agrippa
svobodník
svobodník
Příspěvky: 38
Registrován: 29/11/2015, 09:12

Obrana Moskvy II. část 5 - 8

Příspěvek od Julia Agrippa »

část 8

Blátivý podzim

Strategické a taktické cíle protivníků na počátku operace Tajfun (září – říjen 1941)

Wehrmacht
Hitlerovým největším přáním bylo do začátku zimy 1941 co nejrychleji dobýt na severu Leningrad, na jihu Krym a Doněckou uhelnou pánev a také komunikace na Kavkaz. Moskva pro něj nebyla v tomto okamžiku strategicky důležitým cílem. V polovině srpna vydal Hitler dodatek ke své Direktivě č. 34, ve které byla Moskva dokonce označena jako podružný cíl. Direktiva zároveň nařizovala skupině armád Střed vyvíjet činnost ve prospěch skupiny armád Jih. Hitler se nechal v okamžiku, kdy se začala pro Němce zdárně rozvíjet obkličovací operace kolem Kyjeva, přesvědčit von Brauchitschem a Keitlem, že Rudá armáda vyslala do boje všechny své jednotky a že Stalin už nemá žádné rezervy. Hitler proto pojednou změnil názor a 6. září 1941 nechal rozeslat svoji Direktivu č. 35, ve které rozhodl o nové velké ofenzívě na východní frontě. V ní vytýčil nově jako hlavní cíl bojových operací Moskvu. Skupina armád Střed (Mitte) dostala za úkol zahájit ofenzívu koncem září. K tomu dostala jako posilu 4. tankovou skupinu a část VIII. leteckého sboru. Ze skupiny armád Jih jí byly vyčleněny dva armádní sbory. Výsledkem plánu měl být dvojitý obchvat Vjazmy a tím zničení obklíčených sil protivníka, rozmístěných východně od Smolenska.
Polní maršál Fedor von Bock, který v té době velel skupině armád Střed, rozeslal svým jednotkám 16. září rozkaz k přípravě operace na dobytí Moskvy. Operace dostala kódové označení „Tajfun“. Von Bock se mohl odchýlit od striktního plnění Hitlerovy Direktivy č. 35, neboť situace na východní frontě se mezitím v polovině září výrazně změnila. Německým vojskům se podařilo dokončit obklíčení a rozdrtit sovětské armády u Kyjeva. Tím se německému velení uvolnily další jednotky a formace, které mohly být využity v podzimní ofenzívě. Von Bock mohl na rozdíl od původního Hitlerova plánu naplánoval ofenzívu se třemi směry hlavních úderů.
Plán operace byl jednoduchý. Tři mohutné údery měly být zasazeny severním a severovýchodním směrem. Ty měly za cíl obklíčit a zničit sovětská vojenská seskupení v okolí Vjazmy a Brjanska. Na levém křídle stála 9. armáda (velitel generálplukovník Adolf Strauss) spolu s 3. tankovou skupinou (velitel skupiny generálplukovník Hermann Hoth). Celkem bylo 9. armádě podřízeno 23 divizí, z nich byly 3 tankové a 2 motorizované. Východiskem jejich nástupu bylo okolí Duchovščiny. Úkolem 9. armády bylo probít se na hranici tvořenou železniční tratí Vjazma – Ržev a obklíčit město Vjazmu ze severu a východu. Generálplukovník Strauss soustředil téměř všechny svoje síly v jednom sledu, což mu umožilo vytvořit velmi zhuštěnou kompaktní skupinu vojsk. Na jednu divizi tím připadalo pouze 3,2 km fronty.
Střed útoku byl tvořen 4. armádou (velitel generálplukovník Günther von Kluge) s jí podřízenou 4. tankovou skupinou pod velením generálplukovníka Ericha Hoepnera. Armádu tvořilo 22 divizí, z nichž 5 bylo tankových a 1 motorizovaná. Útok měla zahájit z Roslavle a hlavní úder měl být veden podél Varšavské silnice. Jakmile by 4. armáda došla ke Spass-Děmensku, měla za úkol se otočit k severu směrem na Vjazmu a dopomoci k obklíčení hlavních sil Západního frontu. Vojska 4. armády byla rozdělena do dvou sledů, přičemž do oblasti průlomu o šířce 56 km bylo soustředěno 10 pěších a všechny tankové a motorizované divize. Tím vznikla také dostatečná hustota vojsk, na jednu divizi připadalo 3,3 km fronty.
Na pravém křídle skupiny armád Střed operovala 2. armáda s 8 pěšími divizemi, která měla prorazit obranu vojsk 50. armády Brjanského frontu na řece Desna a zároveň krýt křídlo 4. armády. Spolu s ní útočila 2. tanková skupina (velitel generálplukovník Heinz Guderian) s 6 pěšími, 5 tankovými, 3 motorizovanými a 1 jízdní divizí. Ta měla vést hlavní úder z oblasti Šostky směrem na Orel, Tulu a pomocný útok směrem na Brjansk. Hlavní průlom chtělo velení skupiny vytvořit na frontě o šířce 54 km 4 tankovými a 1 motorizovanou divizí.
Zahájení operace bylo plánováno na 28. září. Jenže přesun jednotek ze skupiny armád Sever a vyvázání 2. armády a 2. tankové skupiny od Kyjeva potřebovalo nějaký čas. Jako první vstoupila do bojů Guderianova 2. tanková skupina již 30. září, ačkoli začátek operace byl stanoven až na 2. října.
Uvádí se, že celkem bylo k útoku na Moskvu ve skupině armád Střed připraveno 64 divizí, z nich bylo 13 tankových a 6 motorizovaných. Jiné prameny uvádějí 71 divizí (1 záložní), 14 tankových (1 záložní) a 9 motorizovaných (1 záložní) divizí. Na rozkaz k útoku čekalo 1 800 000 mužů, 14 000 děl a minometů, na 2 000 tanků (novější údaje uvádějí celkový počet tanků 2739, z nichž bylo ale provozuschopných pouze 1476, což činí zhruba 54% stavu) a 1390 letadel. Němci až doposud nedisponovali v jedné skupině armád takovými silami ani nenasadili v jednom strategickém směru tři ze svých čtyř tankových skupin. Skupina armád Střed disponovala 42% mužstva, 75% tanků, 33% dělostřelectva a zhruba polovinou letadel z celkového množství německých sil, nasazených na východní frontě. Tato čísla ovšem musíme brát jen jako orientační či pomocná, neboť podklady pro výpočet se liší u jednotlivých autorů někdy dosti podstatně. Například počet nasazených tanků je pouhým aritmetickým vyjádřením nasazení tří ze čtyř tankových skupin, přičemž je známo, že tyto skupiny nebyly tanky vyzbrojeny rovnoměrně. Obdobné je to i s dalšími uvedenými podíly.
Dobrat se v sovětské, ale také v současné ruské vojensko-historické literatuře hodnověrných číselných údajů není vůbec nic jednoduchého. Rusové (Sověti) z propagandistických důvodů vždy nadhodnocovali množství německé výzbroje a podhodnocovali ( i řádově) množství výzbroje vlastní, aby tak prokázali nadřazenost a morální sílu svých vojáků, porážejících mnohem silnějšího nepřítele. Podrobné historické analýzy bohužel stále častěji odhalují, že v 90% případů byla situace přesně opačná. Jeden příklad za všechny: v roce 2001 byl v oficiálním vojensko-historickém časopise Ministerstva obrany Ruské federace „Vojenno-istoričesskij žurnal“ publikovaný článek, ve kterém autor uvádí, že v průběhu Velké vlastenecké války sovětští piloti zničili a sestřelili 57 000 německých letadel. Stačí si vzít do ruky tužku a brzy zjistíte, že když budete počítat i jen lehce poškozená letadla, stěží se k takovému číslu dostanete za celou válku na všech frontách.

Rudá armáda
Proti německé skupině armád Střed stála na sovětské straně vojska tří frontů – Západního, Záložního a Brjanského. Západnímu frontu velel generál I. S. Koněv, náčelníkem štábu byl generál V. D. Sokolovský. Front byl složen z 16., 19., 20., 22., 29. a 30. armády, dohromady ze 30 střeleckých, 2 motostřeleckých a 3 jízdních divizí. Dále front velel posádkám dvou opevněných rajónu (UR), 1 motostřelecké a 4 tankovým brigádám, 1 motocyklovému pluku a dalším jednotkám. Dohromady měl front 320 000 mužů, 475 tanků, 2 253 děl a 733 minometů spolu s 272 letadly. Z operativního pohledu bylo všech šest armád rozvinuto v jednom sledu. Každá armáda byla ale rozdělena do dvou sledů. Armády byly rozvinuty na linii Toržok – Ržev – Vjazma a na západě na linii Ostaškov – Jarcevo. Celková délka obranného pásma frontu sahala od jezera Seliger po Jelňu a měřila zhruba 300 km. Velení frontu považovalo za nejpravděpodobnější, že směr nepřátelského útoku bude veden podél silnice Smolensk – Vjazma v místě styku 16. a 19. armády. (Tento předpoklad Koněvovi nevyšel, protivník zaútočil v prostorech severně a jižně od silnice). Kvůli očekávanému útoku do tohoto prostoru měla 16. a 19. armáda přiděleny nejkratší obranné úseky a k posílení dostaly více tanků a dělostřelectva než ostatní formace. Očekávanému směru útoku bylo přizpůsobeno i rozmístění záloh, z nichž byla hlavní část jednotek připravena zasáhnout především v pásmu obrany zmiňovaných dvou armád. Hlavní zálohy tvořily 1 střelecká a 1 motostřelecká divize, 3 tankové brigády a 2 motocyklové pluky. Zbytek rezerv (1 střelecká, 1 motostřelecká a 1 jízdní divize) byly rozvinuty o oblast Bělyj. Celkově hloubka obrany armád nepřevyšovala 15 – 20 km a pokud započítáme rezervy, pak 35 – 50 km.
Záložní front pod velením maršála S. M. Buďonného, s náčelníkem štábu generálem A. F. Anisovem, operoval silami 6 armád – 24., 31., 32., 33., 43. a 49., dohromady 25 střeleckými divizemi a 4 tankovými brigádami s o něco více než 200 tanky. Pouze dvě armády (24. a 43.) byly rozloženy v jednom sledu mezi Západním a Brjanským frontem na úseku od Jelně po Frolovku, hlavně podél železničních tratí Smolensk – Suchiniči a Roslavl – Kirov. Tyto dvě armády bránily úsek zhruba 100 km dlouhý. Tři další armády tvořily obrannou hráz v týlu Západního frontu na linii jezero Volgo – Olenino - Spass-Demensk. 33. armáda byla vyčleněna jako rezerva frontu a byla soustředena v oblasti Spass-Děmenska. Takové rozmístění vojsk silně znesnadňovalo velení armádám v prvním sledu, neboť ty byly izolovány od hlavních sil frontu.
Brjanskému frontu velel generál A. I. Jeremenko spolu s náčelníkem štábu generálem G. F. Zacharovem. Front byl složen z 3., 13. a 50. armády, silně oslabené předchozími boji, a operativní skupiny generála A. N. Jermakova. Hlavní síly byly rozvinuty západně od Brjanska na jih od železniční tratě Roslavl – Kirov a na sever od železniční tratě Konotop – Kursk. Front měl dohromady 23 střeleckých, 4 jízdní a 1 tanková divize, 4 tankové brigády, které bránily pásmo fronty široké 290 – 320 km. Armády byly rozvinuty v jednom sledu a každá bránila velmi široké pásmo. Rezervy frontu tvořily 3 střelecké divize a tanková brigáda, rozmístěné v blízkosti Brjanska.

Tankové jednotky Rudé armády
Před vypuknutím války na východní frontě byl nejvyšší operativní formací motorizovaných obrněných jednotek v Rudé armádě mechanizovaný sbor. Ten byl složen ze dvou tankových (po 375 tancích) a 1 motorizované (275 tanků) divizi, motocyklového pluku a dalších specializovaných jednotek a oddílů. Mechanizovaný sbor měl mít podle tabulkových stavů 1031 tanků. Rudá armáda měla k 22. červnu 1941 29 mechanizovaných sborů, to jest 58 tankových a 29 motorizovaných divizí. Samostatně ještě existovaly 3 tankové a dvě motorizované divize, jedna obrněná brigáda, dva tankové prapory a 9 tankových pluků jízdních divizí.
Na konci léta 1941 bojový park tankových jednotek Rudé armády vinou nepřetržitých bojů a velkých ztrát značně poklesl. To si vynutilo zásadní hluboké změny v organizaci obrněných jednotek. Mechanizované sbory byly rozčleněny, místo nich vznikly samostatné tankové a motostřelecké divize menšího rozsahu. Ještě později došlo na vytvoření samostatných tankových a motostřeleckých brigád a samostatných tankových praporů. Rozhodnutím GKO (Gosudarstvěnnyj komitet oborony = Státní výbor obrany) ze 6. července 1941 začíná formování deseti samostatných tankových divizí s nižším počtem tanků. Nově měly tankové divize podle tabulkového stavu č. 010/44 dva tankové, 1 motostřelecký a 1 protitankový dělostřelecký pluk a zabezpečovací oddíly. Nově bylo v tankové divizi 215 tanků (20 KV, 42 T-34, 143 T-26 a BT a 10 T-40 a T-38), 39 obrněných automobilů (22 BA-10 a 17 BA-20), 761 různých automobilů včetně speciálních, 72 tahače a traktory (z nich 20 částečně obrněných „Komsomolců“), 174 motocyklů (144 s postranním vozíkem) a 20 protitankových děl ráže 45 mm. Kvůli odlišení od starých divizí byla nově vzniklým přidělena čísla počínaje 101. K jejich vytvoření byly využity formace 23., 26. a 27. mechanizovaných sborů a dvě divize na Dálném východě. Jejich zformování bylo dokončeno během července a divize dostaly čísla 101. - 110. Jenže ztráty techniky byly tak velké že dvě z nich, 103. a 106., byly přeřazeny mezi motostřelecké divize. V srpnu se stala motostřeleckou divizí i 82. motorizovaná divize na Dálném východě. V průběhu následujících bojů („stovkové“ divize se účastnily bojů na západním směru u Smolenska a Jelně), byly kvůli velkým ztrátám 101., 104. a 107. divize převedeny mezi motostřelecké, 106. mezi střelecké (se zachovaným číslem). 102., 105., 109. a 110. byly přetvořeny ve 144., 146., 148., 141. a 142. tankovou brigádu.
|Rozkazem Generálního štábu Rudé armády č. Org/4/538249 z 22. července 1941 byly do sníženého stavu převedeny i divize na Dálném východě a v Zabajkalí. Technika, která zbyla po těchto organizačních zásazích byla využita k vytvoření ještě dvou nových tankových divizí – 111. a 112.
Obrany Moskvy se účastnily tři tankové divize. 58. tanková divize zformovaná ještě před válkou, 108. a 112. se sníženými stavy mužstva a výzbroje. Po krutých bojích a velkých ztrátách byly všechny postupně během prosince 1941 a ledna 1942 přetvořeny na tankové brigády.
Z motostřeleckých jednotek se obrany Moskvy účastnily 4 divize – 1. gardová (bývalá 1. Moskevská proletářská) a 82., obě existující již před válkou a také 101. a 107., vytvořené z tankových divizí sníženého stavu. Do stavu 82. motostřelecké brigády nebyl zařazen klasický tankový pluk, ale 270. samostatný tankový prapor.
Rozhodnutím Státního výboru obrany začíná 23. srpna 1941 formování samostatných tankových brigád. Podle tabulkového stavu č. 010/75 byla brigáda nově složena z tankového pluku se třemi prapory, motostřeleckého praporu a čtyř samostatných rot. Dohromady bylo v brigádě 1992 mužů, 93 tanků (7 KV, 22 T-34, 64 T-26 a BT), šest protitankových a šest protileteckých kanónů. Podle tohoto rozhodnutí byly vytvořeny 121., 141., 142., 144., 145., 146., 147. a některé další brigády. Tento stav vydržel ale jenom do 13. září, kdy byl rozhodnutím Narkomu obrany č. 0354 zaveden nový stav tankové brigády výnosem č. 010/87, podle kterého měl tankový pluk již pouze dva prapory a počet mužů byl snížen z 548 na 422 mužů a z 93 na 67 tanků (7 KV, 22 T-34, 32 T-40). Podle tohoto nového tabulkového stavu bylo tvořeno mnoho brigád, které se účastnily obrany Moskvy. Na tento nový stav byly převáděny brigády s původním tankovým plukem se třemi prapory. Před začátkem operace „Tajfun“ zůstalo pouze několik brigád ve starém stavu zařazených do Záložního a Západního frontů. Většina z nich ale stejně měla nekompletní počty výzbroje i mužstva. V Brjanském frontu byla pouze jedna „stará“, 121. tanková brigáda. Všechny ostatní brigády, účastnící se obrany Moskvy, byly již vytvořeny podle výnosu č. 010/87.
Samostatné motostřelecké brigády měly podle výnosu č. 010/200, vydaném 9. října 1941, ve stavu 2 997 lidí a byla složena ze tří motostřeleckých a jednoho tankového praporu, dělostřeleckého a protiletadlového divizionu, motostřelecké roty a zabezpečovacích jednotek. V tabulkovém stavu jejího tankového praporu (měl číslo brigády) byly 32 tanky (12 T-34 a 20 T-40 a T-60). Motostřelecké brigády takového druhu byly u Moskvy tři – 151., 152. a samostatná motostřelecká brigáda.
Narkomem obrany byl výnosem č. 010/85 z 23. srpna potvrzen tabulkový stav samostatného tankového praporu na 130 mužů a 29 tanků (9 T-34 a 20 T-40 a T-60). Každý samostatný prapor byl rozdělen na jednu rotu vyzbrojenou středními tanky a dvě roty s lehkými tanky. Tyto samostatné prapory byly určeny pro podporu a jako posila střeleckých divizí. 28. listopadu je zaveden nový, posílený stav samostatného tankového praporu výnosem č. 010/302. Samostatný prapor má nyní 202 muže, rotu těžkých, rotu středních a dvě roty lehkých tanků. Dohromady 5 KV, 11, T-34 a 20 T-60.
Před Moskvou bojovalo takových samostatných praporů patnáct: 27., 31., 43., 113., 138., (ty ve stavu podle výnosu č. 010/85) a 35., 89., 123., 127., 133., 134., 135., 136. a 140. (č. 010/302). Samostatné prapory druhé skupiny byly přesunuty k Moskvě v prosinci 1941. Vedle toho byl součástí 50. armády 51. zvláštní tankový prapor, vytvořený ještě před válkou a určený ke zkouškám speciální nové techniky.
Kromě toho byly ve stavu některých střeleckých divizí samostatné tankové roty ochrany štábu. Ty byly nejčastěji vyzbrojeny 15 tanky T-37 a T-38, méně často pak T-27 nebo T-26, občas také pouze obrněnými automobily. Analogické roty byly zařazeny do ochranných praporů štábů armády. Tankové roty zařazené do ochranných praporů měly o něco více techniky, mezi 17 až 21 tankem či obrněným automobilem.
Další tanky byly ve výzbroji jednotek lidových milicí (tančíky T-27, obojživelné T-37 a T-38), jednotek NKVD (samostatné motostřelecké divize zvláštního určení) a některých dalších jednotek.

Materiální vybavení
Vybavení tankových jednotek bylo opravdu pestré. V bojích o Moskvu byla využita úplně veškerá obrněná technika, která byla ve výzbroji Rudé armády ještě z předválečné doby. Tanky T-26 všech typů, BT-2, BT-5, BT-7, T-37, T-38, T-40, T-27, T-28 (nepatrné množství), T-50, T-34, KV, BA-3, BA-6, BA-10, BA -20, FAI, BA-27.
Obranné boje pod Moskvou se staly jedním z nemnoha míst, kde byly použity i lehké tanky T-50. Tento stroj, vytvořený se záměrem nahradit lehký tank T-26, se měl stát hlavním a nejpočetnějším obrněncem Rudé armády. Jeho produkce začala 1. července 1941 v závodě č. 174 v Leningradě. Jenže se ukázalo, že je hodně výrobně složitý a pracný (podobně jako T-34). Před zahájením evakuace závodu se podařilo vyrobit dohromady 40 strojů, z nichž 32 bylo převezeno ihned k obraně Leningradu a pouze 8 bylo odesláno do hlavního města, aby byly vzápětí zařazeny do výzbroje 150. tankové brigády Brjanského frontu.
Boje o Moskvu byly jediné za celou druhou světovou válku, ve kterých se objevily tanky T-34 s dělem ZIS-4 ráže 57 mm. Toto dělo bylo vytvořeno na jaře roku 1941 na základě protitankového děla ZIS-2 a bylo určeno pro výzbroj inovovaného tanku T-34M. Začátek války tyto plány zmařil. Ani produkce protitankového děla ZIS-4 nezačala podle plánů, do srpna 1941 byla ve výrobě dávána přednost jeho předchůdci, dělu ZIS-2. Do začátku války bylo vyrobeno zhruba 30 kusů děla ZIS-4, z nichž Charkovský závod č. 183 v září 1941 namontoval 10 kusů na tanky T-34. Někteří autoři jej nazývají tank-stíhač, což je ale nesmyslné. Tank T-34 s 57 mm dělem neměl žádné zvláštní určení. 5. října byly všechny tyto tanky spolu s 12 normálními (to jest s děly F-34 ráže 76 mm) „třicetčtyřkami“ naloženy na transport 21/414 a odvezeny do Vladimiru.Tam bylo všech 22 strojů předáno k doplnění 21. tankové brigády. V říjnu až prosinci bojovala tato brigáda u Kalininu, kde byly všechny „třicetčtyřky“ s 57 mm dělem ZIS-4 ztraceny.
V bitvě o Moskvu se také poprvé objevily některé nové typy tanků, které byly dokončeny až po začátku války. Byly to tanky T-30 a T-60. Tank T-30 byl pouze variantou obojživelného tanku T-40, již bez schopnosti plavby a bez zadního výjmutí pro lodní šroub. Tanky T-30 byly vyzbrojeny kulometem DŠK 12,7 mm a, od září 1940, 20 mm automatickým dělem TNŠ. To bylo vytvořeno na základě konceptu leteckého kanónu ŠVAK. Tanky T-30 vyly vyráběny v závodě č. 37 v Moskvě v září až říjnu 1941 (podle dochovaných dokumentů bylo přebráno v září 200 strojů a v říjnu 138). Z tohoto množství bylo předáno tankovým brigádám, které zasáhly do bojů o Moskvu, za zmiňované dva měsíce 308 strojů, tedy naprostá většina (91%). V lednu a únoru 1942 bylo vyrobeno dalších 247 T-30 v závodě č. 38 v Kirově. Obrany Moskvy se z celkového počtu vyrobených kusů účastnila polovina.
Co se týče tanků T-60, jejich bojový debut se také odehrál v bitvě o Moskvu. První sériové „šedesátky“ představovalo 5 kusů z Gorškovského automobilového závodu. Ty sjely z výrobních pásů 13. září, a poté se rozjela jejich pravidelná výroba. Jako první dostala do výzbroje tyto tanky již zmiňovaná 21. tanková brigáda v počtu 10 strojů. Všechny byly ztraceny v bojích v Kalininském směru během října a listopadu.
Dalším zvláštním strojem, který se objevil před Moskvou byl obrněný traktor ChTZ-16. V červenci 1941 kvůli obrovským ztrátám ve výzbroji Rudé armády se hledala všemožná nouzová řešení. Kromě jiného bylo také přijato rozhodnutí o hromadné výrobě obrněných traktorů. Pod obrovským časovým tlakem konstruktéři NATI vytbořili několik projektů různých variant takových strojů. Do výroby byla přijata varianta, která dostala označení ChTZ-16, nebo také zkráceně T-16. Stroj byl vyprojektován na podvozku zemědělského traktoru STZ-5, na který byla namontována nástavba svařená z 10 – 30 mm pancéřových plechů. Výzbroj byla tvořena 45 mm tankovým dělem synchronizovaným s kulometem DT. Dělo mělo velice omezené palebné úhly po horizontu. Ve výsledku byl ChTZ spíše samohybným dělem, přestože v dobových dokumentech je veden jako obrněný traktor. Stroj vážil 8,6 tuny a posádku tvořili tři muži. Dokázal vyvinout maximální rychlost 19,5 km s dojezdem zhruba 120 km. Bojová hodnota stroje byla velmi malá, byl to spíš zoufalý pokus jak nahradit velké ztráty obrněné techniky.
Výroba obrněného traktoru byla zadána Charkovskému traktorovému závodu, přičemž se předpokládala od srpna výroba 1050 kusů každý měsíc s postupným nárůstem. Kvůli problémům s dodávkami pancéřových plechů začala výroba ChTZ až v září a do evakuace bylo Rudé armádě předáno 120 vyrobených kusů. Největší část byla předána do výzbroje tankovým jednotkám, bojujícím na Charkovském směru. U Moskvy byly ChTZ-16 pouze ve stavu 133 brigády (12 kusů) a tři kusy byly zkoušeny na polygonu NIBT.
Ještě jeden zajímavý stroj, zkoušený zřejmě výhradně u Moskvy, bylo samohybné dělo ZIS-30. Základem tohoto stroje bylo protitankové dělo ZIS-2 namontované na podvozek obrněného tahače „Komsomolec“. Příprava tohoto projektu začala již v červenci 1941 v závodě č. 92 v Gorkém. Kvůli nedostatku tahačů „Komsomolec“ (závod č. 37 ukončil produkci v srpnu 1941) se k výrobě ZIS-30 přistoupilo až 21. září. Do 15 října závod č. 92 zkompletoval 101 exemplářů ZIS-30, počítáno i s první zkušební verzí. Nedostatek tahačů neumožňoval jejich další produkci. všechny vyrobené kusy byly v září a říjnu předány k doplnění baterií protitankových praporů tankových brigád Západního a Brjanského frontu.
Boj o Moskvu se také poprvé účastnily anglické tanky, které se na podzim 1941 dostaly do SSSR prostřednictvým programu Land-lease. Bylo jich ale pouze malé množství. O nich se blíže zmíníme dále v textu.

Polygon NIBT v bojích o Moskvu
Při líčení obranné fáze bojů o Moskvu si zasluhuje malou zmínku také účast vědecko-výzkumného polygonu pro testování obrněné techniky (NIBT), nacházejícího se v okolí Kubinky na Běloruské železniční trati. Toto vědecké centrum bylo založeno v roce 1931. Testovaly se zde jak první prototypy, či sériově vyráběné tanky a obrněná technika z domácí produkce, tak zakoupené či trofejní stroje. Na polygonu byly různé vědecké laboratoře, ale také opravářské dílny. Obrněné stroje na polygonu byly děleny na právě zkoumané bojové stroje, na pomocné a muzeální. Podle dokladů bylo 22. srpna 1941 na polygonu 17 různých tanků a 5 testovaných obrněných automobilů, 126 automobilů různého určení, 21 traktorů a 9 motocyklů „pomocných“, plus 92 „muzejních“ strojů, ze kterých bylo 63 tanků a obrněných automobilů, 14 automobilů, 10 traktorů a 5 motocyklů.
42 strojů z „muzejní“ sekce bylo 29. září 1941 evakuováno do Kazaně. Tou dobou (srpen – září) přes polygon procházelo mnoho nových prototypů i sériově vyráběných nových tanků z jednotlivých závodů, které byly odsud odesílány přímo k tankovým jednotkám k jejich doplnění. Přímo v Kubince bylo dokompletováno nebo vytvořeno několik tankových brigád, například 4. tanková brigáda pod Katukovovým velením. Mnoho práce měli na polygonu také technici, kteří opravovali poškozené stroje. Například zmíněná 4. tanková brigáda dostala přímo na místě pět opravených BT-7.
V prvních dnech října 1941, kdy se Němcům podařilo obklíčit sovětská vojska u Vjazmy a postupovali k Moskvě, je ze strojů na polygonu NIBT urychleně vytvořena Seměnova tanková rota (podle jména velitele), která je 7. října předána pod velení Možajské opevněné oblasti. Rota byla složena ze dvou tanků T-26, zkušebních verzí tanků T-29, A-20, AT-1, třech obrněných automobilů (2 BA-10 a 1 BA-20), pěti polopásů ZIS-22 a dvou nákladních automobilů ZIS-5. O několik dní později bylo Seměnově rotě předány ještě BT-7, zkušební BT-IS a snad i T-111 (T-46-5). O osudu posledního zmíněného tanku prameny nehovoří jasně, mohl být také převezen s ostatními muzejními exponáty do Kazaně.
8. října 1941 se začala vytvářet druhá tanková rota pod velením Maksimenka, která měla také přejít pod velení náčelníka Možajského opevněného rajónu. Tato druhá rota byla vyzbrojena neméně pestře. Do její sestavy byly převedeny tanky T-26, T-40, pět obrněných automobilů (FAI, dva BA-10 a dva BA-20) a také tři T-16 (přesněji obrněné traktory ChTZ-16).
Ve stejný den byla vytvořena rota sebeobrany polygonu, do které byla zařazena opět velmi rozmanitá výzbroj: T-38, zkušební prototypy obrněných automobilů LB-23 a BA-41, tančíky Vickers-Carden Loyd, ale také mostní tank IT-28 (na bázi T-28). Vedle toho se podle dokladu ze dne 9. října 1941 na polygonu NIBT nacházely ještě další stroje. Jistá část jich byla v opravě a další byly v rezervě pro případné vytvoření dalšího pluku. Jednalo se o dva KV-1, jeden KV-2, čtyři T-34, jeden T-50 (ten byl později předán do Seměnovovy roty), jeden BT-5, tři BT-2, šest T-28, čtyři T-26, sedm ChT-26, jeden T-40 a dvanáct T-27. Kromě toho zde byly ještě čtyři traktory, nákladní automobil, opravářská dílna, šest autocisteren a tři motocykly.
Doposud se nepodařilo najít žádné podrobnosti o bojové účasti Seměnovy a Maksimenkovi roty. Je pouze známo, že v listopadu 1941 byly do 22. tankové brigády „ ze Seměnovy autoroty předány dva stroje A-20 a T-50“. Ony dva stroje byly nasazeny do bojů v okolí Pavlovské Slobody a poté byly dány do opravy.
Odpovědět

Zpět na „1941-1942 - Skupina Armád Střed“