Obrana Moskvy III. část 9 - 12

Události na východní frontě v letech 1941-1942 na středním úseku fronty

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Julia Agrippa
svobodník
svobodník
Příspěvky: 38
Registrován: 29/11/2015, 09:12

Obrana Moskvy III. část 9 - 12

Příspěvek od Julia Agrippa »

část 9

Letecká válka v předvečer operace Tajfun (září 1941)
Když 16. září ve svém rozkaze velitel skupiny armád Střed polní maršál von Bock přiděloval úkoly svým pozemním armádám, nezapomněl v něm pochopitelně ani na letectvo. To i v průběhu září potvrzovalo svoji nadvládu ve vzduchu. Přesto, i když téměř nepozorovaně, začínala Luftwaffe pomalu ztrácet dech. Bylo rozhodnuto letecké skupiny na středním operačním směru posílit na úkor sousedních skupin. Ve von Bockově rozkazu se praví: „Posílená 2. letecká armáda zničí ruské vojenské letecké síly před frontou skupiny armád a podpoří ofenzívu armád a tankových skupin všemi dostupnými prostředky. Nálety na průmyslové objekty moskevské oblasti mají druhotný význam ve srovnání s hlavnímu úkoly a budou prováděny pouze tehdy, když to dovolí situace pozemních vojsk“.
Plány skupiny armád Střed i Luftwaffe byly velmi smělé. Němečtí vojáci ovšem nepočítali s rozmary ruského počasí. Příchod podzimu se začal ohlašovat celodenní nízkou oblačností, mrholením i vytrvalým deštěm. V rámci 2. letecké armády polního maršála A. Kesselringa operovaly na centrálním úseku fronty 2. letecký sbor generála B. Loerzera a 8. letecký sbor generála barona von Richthofena, převelený od Leningradu. V 8. leteckém sboru byly shromážděny značné síly střemhlavých bombardérů a útočných letadel. Od počátku války na východní frontě byl Richthofenův sbor vždy nasazován na úsecích hlavních úderů německých armád. Za tři měsíce tvrdých bojů byl již dosti oslaben a nyní se „vzpamatovával“ na letišti u Smolenska. V této etapě bojů byly na frontu nejčastěji nasazovány skupiny II(Sch)/LG2, I a III/StG2 a III/JG 27, umístěné na letištích blízko linie fronty. Obdobné uskupení leteckých skupin k podpoře pozemních sil vytvořil i 2. letecký sbor. Tomuto uskupení velel generál M. Fibig a tvořily jej skupiny II a III/StG1, II a III/StG77 a stíhači II/JG 51. Tyto jednotky měly základny u Roslavle. Bombardovací skupiny byly pochopitelně umístěny dále od fronty, v Šatalovu, Vitebsku, Orše, Mogilevu atd.
Na středním operačním směru se všechny letecké síly shromáždily 10. října. Podle německých údajů bylo v 2. letecké armádě zařazeno 14 skupin a dva oddíly bombardérů, osm skupin a jeden oddíl střemhlavých bombardérů a útočných letadel, devět skupin a jeden oddíl jednomotorových a jedna skupina dvoumotorových stíhačů. Pod velení A. Kesselringa spadalo ještě sedm oddílů průzkumných a dva oddíly transportních letounů.
Kesselring udělal vše pro dobrou spolupráci letectva s pozemními jednotkami. Kvůli usnadnění spojení nechal umístit svůj štáb vedle stanů štábu skupiny armád Střed v lesním táboře poblíž Smolenska. Německé velení naplánovalo 8. leteckému sboru a jeho protileteckým jednotkám asistenci při průlomech Hottovy 3. tankové skupiny a letecké jednotky z 2. leteckého sboru spolu s 2. sborem PVO generála O. Desslocha měly krýt kolony Hoepnerovy 4. tankové skupiny. Podplukovník C. von Schonborn velel speciální jednotce podléhající 2. leteckému sboru. Jednotku tvořily štáb a I/StG77, II. a III./JG 3. Společně s 1. sborem protivzdušné obrany generála V. von Axthelma přesunutým z jihu měly podporovat ofenzívu Guderianovy 2. tankové skupiny.
Nové úkoly uložené leteckým jednotkám na základě von Bockova rozkazu přinesly pilotům i jejich velitelům úlevu. Tento rozkaz je zbavil nutnosti podnikat nálety na Moskvu silnými svazy. Takových mohutných náletů nebylo ani předtím mnoho. Němci si již od srpna byli vědomi toho, kolik životů dobře připravených a zkušených posádek je stojí přání nejvyššího velení demoralizovat obyvatele Moskvy plošným bombardováním. Organizace PVO sovětského hlavního města se neustále zlepšovala, množství ztracených letounů stoupalo a mezi německými veliteli leteckých sborů na východní frontě sílil odpor k vyčleňování většího počtu letadel k pro ně hazardnímu bombardování.
Od počátku zahájení operace Tajfun bylo letectvu uloženo přednostně podporovat činnost pozemních jednotek. Piloti se obdobně jako v letních měsících stali svým způsobem dalšími dělostřeleckými jednotkami, ovšem velmi dalekého dosahu. Na rozdíl od červnových dnů neměly být jejich hlavním cílem nepřátelská letiště. Sověti se snažili uvolnit další jednotky PVO právě k obraně letišť a navíc velitelé zvyšovali tlak na dodržování principů maskování. V srpnu a září nebyly německé útoky na sovětská letiště v pásmu skupiny armád Střed prakticky zaznamenány.
Sověti znali velmi dobře rozmístění svých letišť, ze kterých sami ještě nedávno létali a která nyní využíval nepřítel. Sovětští piloti na ně podnikali časté nálety se střídavými úspěchy. Podle německých hlášení se v průběhu září 1941 sovětští piloti krom jiného zaměřili na letištní základny 2. letecké armády a způsobili nepříteli značné ztráty. Například letecký útok na základnu ve Smolensku v druhé polovině září donutil Němce odsunout některé jednotky z fronty k doplnění. Náletů na základny nepřátelského letectva v okolí Smolenska se účastnily jak jednotky dálkového bombardovacího letectva (DBA), tak 47. letecké divize VVS Západního frontu. Německý letecký personál byl vystavován velkému morálnímu tlaku. V prvních týdnech války vypadala situace na nebi nad Ruskem jednoznačně. Po necelých třech měsících neustálých bojů dokázali Sověti stále vzdorovat a překvapivě napadat letecké báze ve dne i v noci. Ačkoli sovětští piloti zdaleka nedosahovali kvalit svých protivníků a hodně jejich operací končilo neúspěšně, přesto dokázali zasazovat citelné rány, které křížily všechna očekávání berlínských stratégů.
Soustřeďování sil určených k zapojení do operace Tajfun skončilo v posledním zářijovém týdnu. Také Luftwaffe velmi posílila počty svých jednotek. Na konci srpna operovalo v úseku skupiny armád Střed zhruba 300 letadel, na konci září jejich počet stoupl na 1320. Německé velení energicky přeskupovalo síly jak od Leningradu, tak z jihu. Na podporu operace Tajfun byly pro potřeby skupiny armád Střed nasazeny 2/3 všech strojů z východní fronty.
Přestávku v bojích ke konci září využilo k posílení stavu svých vojsk a letectva také sovětské velení. Stalin dával stále přednost posilování obranyschopnosti samotné Moskvy a snažil se ji proměnit v nedobytnou pevnost. Jak vypadala taková snaha si lze představit na příkladě 177. stíhacího pluku majora M.I. Koroleva. Pluk vznikl těsně před vypuknutím války z leteckého a technického personálu 11., 34. a 120. stíhacích pluků a byl vybaven starými letouny I-16. V červenci posílili stav o 42 pilotů, čerstvých absolventů leteckých škol. Výcvik leteckého personálu probíhal na letišti Dubrovici u Podolska. Během léta provedli piloti 969 vzletů, z toho 92 v noci. Bylo uspořádáno 19 cvičných vzdušných bitev. Kupodivu při nich nedošlo k žádnému neštěstí.
Na konci srpna přidělili pluku nové stroje MiG-3. Do konce září se podařilo vyškolit zhruba polovinu pilotů na MiG-3 a jednotka byla označena za připravenou k boji. Přesto ještě prošla několika cvičeními, zaměřenými na boj s nepřátelským výsadkem, byla testována spolupráce s praporem letištní služby (BAO) při likvidaci záškodníků, dokončovala se výstavba úkrytů mužstva.
Stejnou péči věnovali důstojníci letectva přípravě týlových služeb. Letečtí důstojníci dobře znali jarní a podzimní období silných dešťů, měnících povrch polních letišť v jednu bažinu. Sám náčelník štábu VVS G. Vorožejkin vydal již 7. září rozkaz k přípravě přistávacích ploch na podzimní plískanice. Vorožejkin požadoval urychleně vybudovat na 125 polních letištích dřevěnné hatě, umožňující letadlům vzlet i přistání i v době nepohody. Jeho včasná reakce sehrála v budoucím průběhu bojů důležitou roli.
Stavka si byla jistá, že Němci obnoví ofenzívu především ve směru na Moskvu. Stalin dlouhodobě připravoval přesun záloh z hlubokého týlu, z Uralu a Sibiře na Západní front. Přesuny se pochopitelně týkaly také leteckých jednotek. Ztráty utržené v srpnu a září byly téměř zacelené na úkor doposud přepravených záloh. Letecké síly Západního frontu pod velením generála F.G. Mičugina během září ztratily více jak 100 letounů, z nichž 77 bylo zničeno v bojích a na letištích. K 1. září měl front ve stavu 246 letadel. A k 1. říjnu již 272. Analogicky byly posíleny letecké síly ostatních frontů, Brjanského pod velením generála F.P. Polynina a Záložního pod velením generála E.M. Nikolajenka.
Podle některých údajů měly před začátkem operace Tajfun všechny sovětské armády k dispozici 3 286 letounů. Frontové letectvo a letectvo armád mělo ve stavu 1 716 strojů, 697 sloužilo u stíhacích jednotek protiletadlové obrany, 472 letounů využívalo dálkové bombardovací letectvo a 401 patřilo leteckým silám námořnictva. Z celkového počtu bylo zhruba 70% schopných nasazení.
Proti jednotkám Luftwaffe v moskevském operačním prostoru měla vojska frontů k dispozici 568 letadel, z nich bylo funkčních 389 strojů. Navíc na tomto úseku operoval 6. stíhací sbor protiletadlové obrany plukovníka Klimova se 432 letadly (343 funkčních).
V různých sovětských pramenech nalézáme velmi odlišné údaje o počtech nasazených strojů. Sovětští historikové s oblibou používali velmi nekorektní způsoby, kterými se pokoušeli zkreslit skutečné počty nasazených letadel. Nejčastěji počítali všechna německá letadla a porovnávali jejich počet s funkčními sovětskými stroji. Navíc do celkového stavu nezahrnovali stíhačky protiletadlové obrany Moskvy. Snadno se dopočítali převahy Luftwaffe v poměru 1,7 a 2 ku jedné v neprospěch sovětského letectva. Po přepočítání všech dostupných údajů byly ale letecké síly obou protivníků k 1. říjnu prakticky vyrovnané.
Další zavádějící tvrzení se týkají kvality nasazených strojů. Podle mnoha sovětských historiků hlavní tíži leteckých bojů o Moskvu nesly stroje zastaralých typů. Opak je pravdou. K obráncům Moskvy téměř nepřetržitě proudila nová letadla typů Jak-1, MiG-3, LaGG-3, Pe-2 a Il-2. Piloti se usilovně sžívali s novými stroji, velení se pokoušelo neustále odstraňovat nedostatky z počátků války. Například velitel VVS Západního frontu generál F.G. Mičugin se snažil vyjmout všechny letecké divize z pod velení jednotlivých armád a podřídit je svému velení. Štáby začaly konečně analyzovat výsledky vzdušných bojů a především taktiku používanou protivníkem. Bohužel, neřešených problémů zůstávalo stále mnohem víc, než jich bylo vyřešeno.
Jedním z nejzávažnějších a dlouhodobě neřešitelných problémů byl vysoký počet havárií. Jenom během srpna a září 1941 dostal štáb VVS hlášení o 121 katastrofách a 114 haváriích. Ke všem zmíněným událostem navíc došlo v týlových pozicích. Obětí katastrof se stalo 196 lidí a dalších 52 bylo raněno.
Příčin tohoto stavu bylo bezpochyby mnoho. Jednou z nich byl katastrofálně laxní přístup mnoha důstojníků a poddůstojníků ke své práci, zaviněný v řadě případů jejich naprostou nekompetentností. Ani tvrdé podmínky války nedokázaly donutit velení a mužstvo přestat řešit úkoly s příznačným ruským fatalizmem. Ono to nějak dopadne. Dopady takových horkou jehlou šitých rozhodnutí byly katastrofální. Jako příklad lze uvést naprosto nepřipravený přesun 174. stíhacího leteckého pluku z Voroněže do Orla. Kvůli nedostatečným mapovým podkladům ztratili piloti orientaci a letěli do prostoru Jelně, obsazené Němci. Tam se dostali pod palbu protiletadlového dělostřelectva a zároveň byli napadeni německými stíhači. Všech devět pilotů Il-2 sice dokázalo přeletět linii fronty ke svým, silně poškozená letadla při pokusech o nouzová přistání byla poničena. Brjanský front se svých posil nedočkal. Ještě tragičtěji dopadl přesun 20 letounů MiG-3 49. stíhacího leteckého pluku po trase Rasskazovo – Lebedin. Na místo určení dorazilo 13. září pouze 12 strojů. Dvě letadla shořela, pět mělo poruchu a potřebovalo opravu a jeden byl poškozen. Přitom zahynul podporučík Medvěděv a nadporučíci Zabairov a Michin byli vážně zraněni. Vyšetřování incidentu odhalilo, že se na trase přeletu odtrhla od vedoucího letounu Pe-2 jedna ze skupin, což se stalo příčinou ztrát. A to byl tento pluk považován za jeden z lepších v Severozápadním frontu. Marně vydávali hromady rozkazů ať již náčelník vrchního velení VVS generál Petrov či jiní důstojníci štábu. Otevřeně v nich označovali činnost svých podřízených vedoucí k množícím se případům ztráty orientace za laxní a neodpustitelné chování a organizační neschopnost. Podle hlášení prý situace došla tak daleko, že posádky ztrácejí orientaci při přeletech i za vynikajících meteorologických podmínek v jednoduše přehledné krajině s výraznými oriantačními body. A to se stávalo nejen posádkám jednotlivých strojů, ale také celým skupinám.
Stoupající počet mimořádných událostí nemohl uniknout všudypřítomným zástupcům NKVD. Ti velmi pečlivě sledovali veškeré informace z vojenských hlášení a hledali i nepatrné chyby, za které mohly vzápětí přijít tvrdé tresty. Jaké zkratkovité závěry z jejich šetření plynuly dokládá například zpráva náčelníka zvláštního oddělení NKVD Milšteina ze 3. října 1941: Hlavní příčinou množství havárií „je nízká úroveň disciplíny leteckého personálu, hraničící s leteckým chuligánstvím“. Jednoznačný verdikt vůbec neodpovídal statistickým údajům. Zhruba polovina havárií a katastrof šla na vrub špatné přípravy leteckých posádek. Sovětské vedení kvůli obrovským ztrátám pilotů z počátku války bylo nuceno urychleně posílat na frontu nedoškolené piloty a drasticky zkracovalo dobu přípravy nových letců na minimum. Výsledek těchto opatření byl nejvíce patrný právě na podzim 1941.
V nebi nad Moskvou se, stejně jako na celém východním bojišti, projevovaly důsledky dvou hlavních problémů sovětského frontového letectva roku 1941. Zkušení piloti si nelámali hlavu s disciplínou a ostatní piloti byli málo připravení. V září 1941 vzlétli piloti 6. stíhacího leteckého sboru proti průzkumníkům a nočním bombardérům nepřítele celkem 6620 krát. Udává se, že piloti odrazili celkem 11 náletů a nad město proniklo pouze 51 německých strojů. Z celkového počtu vzletů v 80 případech startovali piloti v noci. Ani v jednom případě se nepodařilo dosáhnout sestřelu nepřátelského stroje. Podle oficiálních souhrnů bylo za dne sestřeleno 10 německých průzkumných strojů.
V průběhu září se z bojových letů nevrátilo šest strojů 6. stíhacího sboru. Jejich osud je dodnes neznámý, piloti jsou vedeni jako pohřešovaní. Vedle toho došlo v průběhu měsíce k pěti katastrofám, čtrnácti haváriím, 40 drobným poškozením. V sedmi případech piloti ztratili orientaci.
Z 10 nahlášených sestřelených nepřátelských strojů se podařilo v místech předpokládaného pádu objevit trosky pouze pěti strojů. Pět ztracených průzkumných strojů potvrzují i německé dokumenty. Z tohoto množství byly prý tři stroje Ju 88 zničeny taranem.
Nejvyší velení si bylo dobře vědomo chyb vedoucích ke zbytečným ztrátám ve všech druzích vojsk na všech úrovních. Neustále byly vydávány rozkazy ke zvýšení efektivity využití vojsk, které nemohly nic vyřešit, neboť hlavní chyba byla v samotném sovětském systému moci. Náčelník Generálního štábu Rudé armády maršál Šapošnikov vydal například 22. září 1941 direktivu ke zvýšení efektivity využívání VVS. Krom jiného se v ní zmiňoval o takových nedostatcích, jako byl vysoký poměr vzletů bez střetnutí s nepřítelem. Piloti alibisticky plnili přesně zadané rozkazy a málokdy projevovali alespoň mizivou iniciativu. Stíhači doprovázející bombardéry prakticky nikdy nenapadli nepřátelská vojska. Posádky bombardérů se do ostřelování nepřátelských formací nezapojovaly vůbec. Šapošnikov se v direktivě dožadoval ukončení jednoúčelových letů a poukazoval na nutnost zesílení tlaku na nepřítele všemi prostředky dnem i nocí. Šapošnikovově kritice neuniklo ani průzkumné letectvo. To mělo podle maršálových představ pročesávat zalesněné komplexy a bombardovat a ostřelovat z kulometů ukrytého nepřítele. Zda je takové využití průzkumného letectva vhodné, toť otázka.
Je možno konstatovat, že v průběhu září se frontový letecký průzkum poněkud zlepšil. 38. průzkumná letka Západního frontu dostala nové letouny Pe-2 a MiG-3 s fotoaparáty. Piloti navíc dostali doprovodné stroje LaGG-3, které je kryly během průzkumných misí. Některé průzkumné stroje byly navíc vybaveny vysílačkami a jejich piloti mohli nejdůležitější poznatky ihned oznamovat na zem. Zlepšila se úroveň zpracování leteckých snímků a jejich analýza. Dařilo se mnohem rychleji získávat informace o dění na Němci obsazených a využívaných letištích.
Téměř v předvečer zahájení operace Tajfun se podařilo pilotům Západního frontu sestřelit a zajmout německého pilota A. Mudina. Velitel Západního frontu generál Koněv ihned poslal Stalinovi a Šapošnikovovi hlášení o výslechu zajatého Němce. Podle jeho slov se protivník chystá zahájit ofenzívu na Moskvu s hlavním uskupením podél dálnice Vjazma – Moskva. V tomto prostoru již bylo shromážděno 1000 tanků, z nich zhruba 500 bylo namířeno ve směru na Smolensk – Počinok. Koněv žádal krom jiného také o posílení letectva frontu alespoň o jeden pluk bitevních letounů a jeden denních bombardérů. Jak probíhaly takové výslechy pracovníků NKVD se zřejmě raději nepředstavujme. Při jednom výslechu Mudin Sovětům tvrdil, že přišel rozkaz vyměnit podvozky letadel z kolových na lyžové a že se tedy neočekává žádný útok na úseku Skupiny armád Střed. Jenže vyšetřovatelům se jeho verze nezdála a tak při dalším výslechu Muldin svá tvrzení otočil naruby. Hodnota takto získaných informací se zpravidla rovnala nule.
Na podkladě takto získaných informací přesto štáb VVS Rudé armády zaslal šifrovanou zprávu velitelům VVS frontů Mičuginovi, Nikolajenkovi a Polyninovi. Ve zprávě stálo, že Němci 25. září přesunuli k útoku na Smolensk z ostatních úseků fronty 300 jednomotorových a 90 dvoumotorových stíhaček a 90 střemhlavých bombardérů. Jenže Západní front nedostal k posílení svých leteckých sil následně ani jeden stroj.
Hlášení o připravách Wehrmachtu se dostalo i do Stavky. Stalin ale považoval všechna hlášení o shromážděných silách protivníka za zveličená. Rozkázal Západnímu a Brjanskému frontu mobilizovat všechny zálohy k pevné obraně. Tento termín musíme chápat ve Stalinově pojetí, podle něhož se pevnou obranou rozuměly neustálé zbrklé a nepřipravené útoky. Opravdu důležitá rozhodnutí ale nebyla přijata.
Úspěchy německých ozbrojených sil v prvních měsících východní kampaně byly impozantní a vyvolávaly oprávněné obavy. Pouze největší optimisté na britské a americké straně sázeli na to, že Sověti vydrží vzdorovat déle než tři měsíce. Většina se shodovala na mnohem kratší době. Přes tyto úspěchy mělo velení Luftwaffe hluboké vrásky z velkých ztrát jak letecké techniky, tak zkušených leteckých posádek. Do konce srpna bylo zaznamenáno nevratné zničení 1320 bojových strojů a dalších 820 letounů bylo poškozeno na 60 % a více. Nejvíce poškozené stroje nebyly pochopitelně odesílané k opravě, maximálně mohly posloužit jako zdroj některých náhradních dílů pro letištní techniky. Takto rozsáhle poškozené byly zpravidla stroje, donucené kvůli poškozením předčasně nouzově přistát. K celkovým ztrátám německého letectva je nutno ještě připočíst ztráty průzkumných letadel, patřících jednotlivým vojskům. Ty tvořilo 170 ztracených a 124 vážně poškozených strojů. Další kapitolu ztrát napsalo transportní a spojovací letectvo, které přišlo o 197 letounů. Situace se komplikovala neexistencí záloh, velení nemohlo počítat s nepřetržitým přísunem nových letadel a pilotů v průběhu ofenzívy.
Kvůli přípravám na operaci Tajfun bylo k útoku na Moskvu přesunuto pro potřeby Skupiny armád Střed mnoho jednotek z jiných úseků. Zároveň byly některé nejvíce zdecimované jednotky odsunuty zpět do týla a zbývající formace se podařilo doplnit novými a opravenými stroji téměř na plný stav. Je zajímavé, že stejně jako u Sovětů, ani u Němců neexistoval jasně rozpoznatelný klíč či princip, podle kterého byly letecké jednotky dopňovány technikou a mužstvem. Například skupina III/JG 54, která zůstávala u Leningradu, byla doplněna 45 novými letouny Bf-109F, zatímco skupina III/JG 27 byla přesunuta od břehů Něvy ke Smolensku s pouhými 22 opotřebovanými Bf-109E.
Celkovou situaci na bojišti ovlivňovaly také nové zkušenosti z průběhu bojových operací v neznámém prostředí. Z východní fronty byla stažena zhruba polovina jednotek, létajících na dvoumotorových stíhačkách Bf- 110. Podle původních odhadů měly být právě tyto stroje vhodné jako doprovodné stíhačky, ostatně s tímto cílem byly stavěny. Praxe ukázala jejich mnohem horší výkony a větší ztráty v bojích se sovětskými letouny ve srovnání s letouny Bf-109.
Před zahájením operace Tajfun ještě mnozí němečtí vojáci i piloti věřili v konečný úspěch poslední velké a rozhodující bitvy východní kampaně, jak tažení na Moskvu vzletně označil sám Hitler.
Julia Agrippa
svobodník
svobodník
Příspěvky: 38
Registrován: 29/11/2015, 09:12

Obrana Moskvy III. část 9 - 12

Příspěvek od Julia Agrippa »

část 10.

Operace „Tajfun“ začíná. Boje u Vjazmy a Brjanska
(30. září – 6. října)

Proti německým úderným seskupením skupiny armád Střed stála před začátkem operace Tajfun na sovětské straně vojska Západního, Brjanského a Záložního frontu. Ve stavu těchto frontů byla jedna tanková a dvě motostřelecké divize, třináct tankových brigád a dva samostatné tankové prapory. Dohromady měly ve výzbroji 545 tanků. Podívejme se podrobněji na jejich rozmístění.
Západnímu frontu podléhaly 22., 29., 30., 19., 16. a 20. armády. Čtyři z pěti tankových brigád (126., 127., 143. a 147.) a jedna motostřelecká divize ze dvou (101.) byly soustředěny v záloze podél dálnice Moskva – Minsk. Velení frontu očekávalo hlavní úder protivníka především z tohoto směru. 128. tanková brigáda tvořila rezervu 19. armády a 107. motostřelecká divize byla rozmístěna v prostoru Bělyj, v obranném úseku 30. armády.
Dvě armády Záložního frontu (24. a 43.) zaujímaly obranu mezi Západním a Brjanským frontem. Zbývající armády (31., 32., 33. a 49.) byly rozmístěny ve vzdálenosti 30 – 50 km za armádami Západního frontu. Rezervní front měl málo kompletních střeleckých divizí, proto byly všechny jeho tankové brigády byly předány armádám. Konkrétně 144. a 146. tanková brigáda tvořily zálohu velitele 24. armády, 145. a 148. brigáda byly v záloze velení 43. armády. Vedle toho byly ve stavu divizí lidových milicí 2., 7., 8. a 13. tankový prapor. Tyto divize byly na konci září převedeny mezi střelecké divize a přečíslovány na 2., 29., 8. a 140. Jejich tankové prapory měly ve výzbroji tančíky T-27 a tanky T-37, T-38.
Tankové jednotky Brjanského frontu (3., 13. a 50. armáda a operativní skupina generála Jermakova), nehledě na rozkaz Stavky vrchního velení z 10. září 1941 o přechodu vojsk do obrany, společně s ostatními jednotkami Brjanského frontu pokračovaly v lokálních bojích. Výsledkem byly pouze další ztráty materiálního vybavení a lidské síly. Tankové jednotky ztratily k 30. září 202 tanků, z toho šest KV-1, sedmdesát devět T-34, osmnáct BT a devadesát devět T-26. Například 108. tanková divize, vyčleněná do zálohy frontu a rozmístěná u Brjanska, měla pouze 64% mužů a 35 tanků – 3 KV-1, 15 T-34, 1 BT-7 a 16 T-37. Další zálohu frontu tvořila 42. tanková brigáda s 61 tanky.
13. armáda měla ve stavu 141. tankovou brigádu s 25 stroji a 43. samostatnný tankový prapor s 28 stroji. Nejvíce tanků bylo v operativní skupině generála Jermakova, 121. a 150. tankové brigády měly 54 a 20 tanků. 113. samostatný prapor 29 strojů.
Německé jednotky Guderianovy 2. tankové skupiny přešly ráno 30. září 1941 po dělostřelecké přípravě do útoku proti Brjanskému frontu. Špatně zabezpečená obrana jak na levém křídle 13. armády, tak v pásmu obrany operativní skupiny generála Jermakova se brzy projevila. Jednotky v těchto úsecích nedokázaly vzdorovat masivnímu úderu tanků a pěchoty protivníka. Navíc jednotky Jermakovovy skupiny zaujaly výchozí postavení k plánovanému útoku na Gluchov a již německá dělostřelecká příprava si vybrala značnou daň na životech. Další ztráty následovaly při útoku Guderianových tanků. Zbytky jednotek Jermakovovy skupiny byly zatlačeny dále na východ a tím odhalily levé křídlo 13. armády. Němci se do večera probojovali o 20 km do hloubky obrany Brjanského frontu. Jednotky Jermakovovy skupiny byly roztrženy a vzdálenost mezi zbylými skupinami činila až 30 km. Snaha velení frontu o zorganizování protiútoku silami 13. armády, zbytků Jermakovovy skupiny a záloh, naplánovaná na 1. října, skončila nezdarem.
Ve snaze zacelit narušenou obranu frontu zahájily 121. a 150. tankové brigády při podpoře jízdních a pěších jednotek Jermakovovy operativní skupiny útok. Útok skončil bezúspěšně kvůli velkým ztrátám, které jednotky utrpěly v předchozích bojích, a kvůli naprosté absenci vzdušné podpory. Stejně dopadl protiútok 13. armády s podporou 141. tankové brigády.
Co se týče rezerv frontu, předpokládalo se využít k protiútoku 42. tankovou brigádu pod velením generálmajora N. Voejkova. To byla jediná jednotka, která byla dislokována ve směru na Orel. Ve velení Brjanského frontu panoval chaos, naprosto ztratilo přehled o svých jednotkách a navíc nefungovalo předávání informací od rozvědky štábu k níže postaveným formacím. Kvůli tomu neměla 42. tanková brigáda nejmenší ponětí o postavení vojsk na frontě. Promeškala tak velice vhodný moment, kdy mohla napadnout křídlo tankové kolony, která se přesouvala ani ne 3 km od jejích pozic. Místo napadení tankové kolony se 42. tanková brigáda dostala později do střetu s pěšími jednotkami protivníka, které jí vytlačily až do močálovité krajiny a způsobily ji těžké ztráty.
Nehledě na to, že tyto špatně připravené a organizované protiútoky nemohly splnit svůj hlavní cíl, to jest zlikvidovat průlom protivníka, přesto alespoň dokázaly pozdržet některé německé jednotky. Generál Halder, jehož deníky jsou neobyčejně cenným zdrojem informací, si poznamenal k 1. říjnu že Guderianova tanková skupina prolomila ve své střední části obranu protivníka po celé hloubce a posunula se o 60 km. Znepokojující je situace na pravém křídle Guderianovy tankové skupiny. Toto křídlo se kvůli úporným protiútokům protivníka (v tomto případě je jistě myšlena Jermakovova skupina) výrazně opozdilo za útočícím středem. Svým levým křídlem se tanková skupina posunula o 20 km do hloubky. Druhá tanková skupina se dostala do těžkého postavení. Nedokázala odvést z boje svoje jednotky, operující na pravém křídle. Jeden pluk 25. motorizované divize se nedokázal odpoutat od protivníka. 9. tanková divize byla nucena znovu vstoupit do boje, čímž se následně zdržel její přesun na sever. Jinak se podle Halderových záznamů operace k průlomu protivníkovy fronty rozvíjela dobře.
Jednotky Jermakovovy operační skupiny byly v průběhu bojů 30. září až 1. října 1941 odvrženy na východ a začaly neorganizovaně ustupovat (přesnější výraz by byl utíkat) do Chinělských lesů přes jediný most v bahnitém prostoru u Chinělu. 150. tanková brigáda plukovníka B. Bacharova, ve snaze dát možnost pěchotě a týlovým jednotkám přejít na druhou stranu, zaujala obranné postavení ve vzdálenosti asi 6 km od mostu a díky šikovnému manévrování zdržovala protivníka více než šest hodin.
Němci se 2. října v 10,00 probojovali k mostu a přerušili tak sovětům jedinou cestu k ústupu. Přitom zároveň odřízli 150. brigádu od její pěchoty. Brigáda pokračovala přesto dál v boji, podařilo se jí položit přes močály hatě a kolem 23,00 se spojila s hlavními jednotkami skupiny, která byla tou dobou ovšem již v obklíčení.
Tankový pluk 150. brigády ve snaze prorazit z obklíčení připravil 5. října v 1,00 noční útok. Německá 9. tanková divize byla zaskočena nenadálým útokem. Pluk se dokázal probojovat přímo ke štábu 9. tankové divize a vytlačil německé jednotky z obsazeného prostoru. Sovětský tankový pluk ve 3,00 vytvořil průchod o šířce téměř 8 km. Sovětské jednotky díky nečekané noční tankové operaci v 7,00 ráno unikly z obklíčení. Jednotky 150. tankové brigády později kryly ústup zbytků Jermakovovy skupiny ve směru na Pody.
Tankisté 150. brigády bojovali v střetnutích od 30. září do 5. října jako lvi. Některým mužům jejich sebevražedné akce kupodivu vycházely. Nadporučík Kornijenko prý v okolí Gluchova s třemi tanky T-34 napadl skupinu 14 německých tanků, 4 z nich zničil a zbytek raději ustoupil. Stejně tak se jako první probojoval na tanku T-34 ke štábu německé 9. tankové divize a zničil 15 automobilů. Poručík Kokurin se skryl u osady Gorelyj a nechal vjet do nastražené léčky kolonu 40 tanků. Pak zahájil palbu, kterou zničil 8 německých strojů a ostatní obrátil na ústup. Němci ovšem neprodali svoji kůži zadarmo. Kokurinův několikrát zasažený tank se snažil pokračovat v boji, ovšem než mu přijely na pomoc další stroje 150. brigády, našly jen hořící vrak. Svědci tvrdí, že tank byl 33 krát zasažen.
Velitel tankového praporu kapitán Kapljučenko s pomocí šikovných manévrů 10 tanků T-34 v okolí Chiněli v průběhu čtyř hodin zadržoval 60 tanků protivníka, aby umožnil a především skryl stavbu hatí přes bažiny. Jeho tanky vyřadily v průběhu boje 7 německých tanků a několik obrněných automobilů.
Uvádím tyto příklady pozoruhodného bojového nasazení i přesto, že v mnoha případech se spíše jedná o „zákopovou latinu“ nebo šikovnou práci politických propagandistů. Na druhou stranu, vzpomínky německých vojáků a důstojníků se jen hemží podobnými historkami a bude jen spravedlivé, pokud v knížce věnované bojové činnosti sovětských vojáků a civilních dobrovolníků v bitvě o Moskvu dáme prostor i jim.
Německý útok proti armádám Západního a Záložního frontu začal 2. října. Útoku předcházela mohutná dělostřelecká příprava. Na pravém křídle frontu se hlavní útok zaměřil do prostoru kontaktu mezi 19. a 30. armádou ve směru Cholm – Žirikovskij – Vjazma. Německé pluky 6. a 7. tankové divize 56. motorizovaného sboru zde byly soustředěny v jednu tankovou brigádu s více než 300 tanky.
V jednom z německých dokumentů se o bojích zahájených 2. října můžeme dočíst, že tankové pluky 6. a 7. divize vstoupily do boje aniž by zcela doplněny. Proto byly kvůli zvětšení jejich úderné síly, od které závisel úspěch průlomu, soustředěny do samostatné tankové brigády podřízené velení 6. tankové divize. Více jak 300 tanků 11. a 25. tankového pluku se rozmístilo ve dvou sledech na dvoukilometrové frontě. Takové soustředění sil v divizi bylo využito poprvé. Jednotky 7. tankové divize přešly 2. října v 7,15 ráno po silné dělostřelecké přípravě do útoku bez jednoho tankového pluku. Více jak 100 děl na kilometr fronty začalo naráz pálit v místě průlomu sovětských obranných liní. Útok přes Kokoš se podařil kvůli pečlivé přípravě a efektivnosti dělostřelecké palby. Přední jednotky dorazily k řece Vop ještě za světla (v 17,00) spolu s 37. divizionem stíhačů tanků a okamžitě atakovaly přechod přes řeku, dokud nezískaly na východním břehu předmostí, velice důležité pro další postup. Němci se posouvali vpřed po velmi špatných cestách a dřevěných hatích přes mokřady prakticky beze ztrát. Večer 3. října zaútočili na Dněpr. Poté byly tankové pluky znovu vráceny velení svých divizí.
Velení Západního frontu se rozhodlo provést další protiúdery na křídla pronikajících nepřátelských armád ráno 3. října. K němu byly vybrány jednotky 107. motorizované a 242. střelecké divize 30. armády a tři střelecké divize z 19. armády plus 127. tanková brigáda s 5 BV-1, 14 BT a 37 T-26 přidaná z rezerv armády. Také velení frontu uvolnilo jednotky ze svých záloh. Posledně jmenované měly mít rozhodující roli v protiútoku a proto byly sdruženy do operativní skupiny pod velením generálporučíka I. Boldina – 15. střelecká, 45. jízdní a 101. motostřelecká divize a 126., 128. a 147. tankové brigády. Operativní skupina měla dohromady 241 tanků. Jejich úkolem bylo zničit protiútokem jednotky protivníka v oblasti Cholm-Žirkovskij. Operativní skupině opět chyběla podpora dělostřelectva a letectva.
Boldinovy jednotky byly rozmístěny stranou od místa průlomu. Kvůli tomu nedokázaly zaútočit ve stejnou dobu, jako 19. a 30. armáda. Přesto 3. října zahájily těžké boje u města Cholm-Žirkovskij. Bohužel o tomto střetnutí se dochovalo velmi málo dokumentů.
Jisté je, že Němci opět využili neschopnosti sovětů dobře koordinovat své útoky, zjevně plynoucí z nedostatků ve spojení mezi jednotlivými formacemi a z prakticky nulové mobility pěších jednotek. I v tomto případě se do bojů na frontě široké asi 20 km zapojovaly jednotky ihned po příchodu na místo střetnutí. Hlavní údernou sílu tvořily tankové jednotky, neboť pěchota se nedokázala včas přesunout. Podpora ze vzduchu prakticky neexistovala a dělostřelectva měli Sověti velmi málo.
Jako první vstoupila do bojů 128. tanková brigáda, které se zpočátku dařilo. Dokázala odrazit první tři útoky, při kterých Němcům zapálila 5 tanků a dalších 38 zničila či poškodila. 4 tanky kapitána Tarinova a 3 tanky KV-1 velitele 1. praporu Korpenka ze 128. brigády dokázaly v tomto boji zasáhnout a zničit 11 nepřátelských bojových strojů. Komisař 1. roty 1. praporu téže brigády Soldatov vedl do protiútoku dva KV-1 a během 20 minut boje zničil a poškodil 5 německých tanků a dva zajal. Později se do bojů zapojilo německé letectvo a napadlo jednotky Boldinovy skupiny. Proti jejímu levému křídlu bylo vysláno protitankové dělostřelectvo a tanky 6. tankové divize Wehrmachtu, později posílené ještě jednotkami z V. armádního sboru. Bez ohledu na hrdinství sovětských tankistů se Němci dostali k večeru 3. října k Dněpru a obsadili mosty.
Boldin mohl zapojit do boje zbývající síly operační skupiny teprve druhého dne. Výsledkem bojů ve dnech 4. a 5. října bylo pozdržení tempa ofenzívy německé 4. tankové skupiny, ovšem zastavit její postup se sovětským vojákům nepodařilo. O tvrdosti bojů svědčí také fakt, že Cholm-Žirkovský pouze během 4. října přešel dvakrát z ruky do ruky. Výsledkem střetnutí bylo, že se velení 3. tankové skupiny raději rozhodlo nepřesouvat své hlavní síly na levý břeh Dněpru, pokud neodrazí úder Boldinovy skupiny. Je zajímavé, že se Němci o této komplikaci ve svých dokumentech příliš nerozepisují. Například v hlášení o bojových operacích 3. tankové skupiny stojí pouze: „Jižně od Cholmu se rozhořelo tankové střetnutí s ruskými tankovými divizemi, přesunutými ze severu a jihu, které utrpěly citelné ztráty pod údery jednotek 6. tankové a 129. pěší divizí a také nálety 8. leteckého sboru. Protivník byl v tomto místě zničen v průběhu opakovaných bojů.“
Další pokračování německé ofenzívy bylo pozastaveno kvůli špatnému zásobování 3. tankové skupiny. 3. tanková skupina byla kvůli hroznému stavu silnic 4. října zcela bez paliva a další postup tankových divizí se naprosto zastavil. Snaha 2. letecké armády dopravit jednotkám palivo byla odvolána, neboť tankisté se domnívali, že dokáží zorganizovat zásobování vlastními silami.
Ovšem když se transportní kolony definitivně zastavily na neprůchodných cestách, velení tankové skupiny se muselo večer 4. října obrátit o pomoc k letectvu. Tímto zaváháním promeškaly několik dní a formace 3. tankové skupiny tak získaly možnost pokračovat v útoku až odpoledne 5. října.
Generál H. Hott, velitel 3. tankové skupiny, popisuje ve svých vzpomínkách vzniklou situaci.
„Průlom ve směru Novoselki – Cholm – Vjazma bylo plánováno provést soustředěnými silami 3. tankové skupiny, ke které byly přidány sousední V. a VI. armádní sbory. V místech průlomu tanků byl odpor protivníka méně úporný, než se očekávalo. Tankové jednotky LVI. tankového sboru se rychle probojovaly skrz zalesněný prostor podél řeky Vop, na poloviční cestě mezi Novoselkami a Cholmem. Úporné boje se rozhořely jihozápadně od Cholmu. Sem dorazila od jihu ruská tanková brigáda, která bojovala ne o život, ale na smrt. Tyto boje zdržely překročení Dněpru.“
Jednotky Boldinovy skupiny pokračovaly 6. října v bojích v okolí Cholmu-Žirkovského, jenže byly postupně donuceny ustupovat k jihu. V některých brigádách byly k večeru ztráty, konkrétně ve 128. a 144., přes 70%. 127. brigáda dokonce skončila v obklíčení, nicméně se jí podařilo z něho probojovat.
V úseku Záložního frontu, především v místech jeho styku s Brjanským frontem, začala německá ofenzíva také po dělostřelecké přípravě 2. října v 6,30 ráno. Hlavní úderná síla protivníka, 4. tanková skupina, zde operovala v pásmu širokém 23 km. Němci měli lokální převahu v silách a tím pádem byl kolem 17,00 odpoledne hlavní úsek obrany Záložního frontu prolomen.
Snaha velení frontu zorganizovat protiútok na křídla postupujícího německého klínu silami pěti střeleckých divizí 32. a 24. armád, 144. a 148. tankových brigád se ukázala jako nerealizovatelná. Pro přesun těchto jednotek k místu průlomu byl potřeba určitý čas, a toho se nedostávalo. Výsledkem bylo, že jednotky Záložního frontu začaly ustupovat z boje, a německé tankové jednotky postupovaly na Spas-Děmensk a Juchnov. K Juchnovu dorazily německé tanky již 5. října.
Stavka vydala 5. října ve 22,30 novou direktivu, řešící ústup vojsk Západního a Záložního frontu na Rževsko-Vjazemskou obrannou linii. Jenže téměř jako vždy rozkazy dorazily již pozdě. Jednotky 3. a 4. německých tankových skupin se setkaly a spojily v prostoru Vjazmy 6. října 1941 odpoledne a tím uzavřely kruh kolem obklíčených vojsk Západního a Záložního frontů. Do obklíčení se dostalo 38 divizí, mezi nimi i 101. a 107. motostřelecká, a také všech 9 tankových brigád obou frontů.
Julia Agrippa
svobodník
svobodník
Příspěvky: 38
Registrován: 29/11/2015, 09:12

Obrana Moskvy III. část 9 - 12

Příspěvek od Julia Agrippa »

část 11.

Tajfun v Kremlu (říjen 1941)
V okamžiku zahájení německé ofenzívy na Moskvu byl Stalin přesvědčen o tom, že vojska Brjanského, Záložního a Západního frontů mají dostatek sil když ne k zastavení, tak alespoň k podstatnému zabrždění německého postupu na východ. Stalin hrál o čas. Velmi dobře znal záludnosti místního počasí, dělníci z prvních evakuovaných průmyslových podniků dokázali za nepředstavitelně těžkých podmínek postupně obnovovat zbrojní výrobu, diplomatickými i špionážními prostředky odradil Japonce od vyhlášení války a mohl uvolnit dálněvýchodní divize pro potřeby obrany Moskvy. V týlových průmyslových oblastech vznikala nová výzbroj. Zatímco k 1. červenci měla Rudá armáda ve výzbroji pouhých 7 stanovišť raketového dělostřelectva, k 1. říjnu bylo vyrobeno již 406 BM-8 a BM-13 (Kaťuše). Na okupovaných územích vznikaly spontánně partyzánské jednotky jak z vojáků Rudé armády, tak místního obyvatelstva, které postupně dokázaly citelně narušovat německé zásobovací trasy. Nakolik byly přepady těchto doposud nikým neorganizovaných skupin pro Němce nebezpečné, ukazuje rozkaz náčelníka štábu vrchního velení generála W. Keitla, ve kterém vojskům na okupovaných územích nařídil aktivně využívat praxi braní rukojmí a jejich hromadných poprav za zabíjení německých vojáků. Rozkaz bývá označován také jako „100:1“, neboť takový měl být podle jeho představ poměr popravených na jednoho mrtvého německého vojáka.
Během prvních deseti dnů října obyvatelé Sovětského svazu vůbec netušili, jaké události právě probíhají na frontě. Sovětská tisková agentura přinášela po celý začátek října pouze suché a standardizované zprávy. všechny byly jakoby odlity z jednoho kadlubu. „V průběhu toho a toho dne bojují naše vojska s protivníkem na celé frontě“. Zbytek zpráv byly propagandistické články o epizodických hrdinských činech, zpravidla vymyšlených za psacími stoly.
Stalin se pokoušel přesvědčit sám sebe, že situace u Vjazmy a Brjanska není tak katastrofální. 5. října si musel přiznat krutou pravdu. Zatelefonoval Žukovovi a rozkázal mu okamžitý návrat z Leningradského frontu do Moskvy. Stalin byl pravděpodobně v daném okamžiku smířen i s případnou ztrátou Leningradu. Žukov mu přislíbil příjezd 7. října. Po jeho příjezdu dostal za úkol odcestovat k Západnímu a Záložnímu frontům. Podle některých sovětských historiků došlo po Žukovově příjezdu do Kremlu k dlouhému rozhovoru, kterému byl přítomen ještě Berja. Jak Stalin, tak Berja byli prý přesvědčeni, že Rudá armáda podlehne. Podle Stalina prý nastal čas následovat Leninova příkladu a požádat za této bezvýchodné situace o potupný mír jako v roce 1918. Stalin se prý obrátil k Berjovi a rozkázal mu, aby hledal cesty k uzavření mírové dohody s Němci. Byl prý ochoten obětovat Pobaltí, Bělorusko, Moldávii a větší část Ukrajiny. Běrja se prostřednictvím svých lidí obrátil na bulharského velvyslance Stotěnova s prosbou o zprostředkování. Stotěnov souhlasil, ale všechny jeho pokusy byly německou stranou odmítnuty.
Žukov dorazil večer na štáb Západního frontu a po seznámení se se situací obratem v noci volal Stalinovi. Podle jeho slov bylo možno situaci zachránit. Pouze bude nutno důkladným průzkumem zjistit hlavní směry dalšího německého protiútoku. Žukovova inspekce pokračovala i následujícího dne a teprve od něj se Stalin dozvěděl o obklíčení 4 armád Západního a Záložního frontů u Vjazmy. Žukov se setkal při své cestě s naprostým zmatkem ve velení, nikdo neměl konkrétní představu ani o postavení sovětských vojsk, natož nepřítele.
Vrchní velení ve snaze zlepšit lepší organizaci vojsk znovu zavedlo od 7. října vojenské knížky. Ty přitom v Rudé armádě existovaly do roku 1940, kdy byly z neznámých důvodů zrušeny. Neexistence řádné evidence přitom zvláště na počátku války vedla ke ztrátě přehledu o ztrátách, naprosto necitelnému postoji k památce mrtvých i v oznamování ztráty pozůstalým. Území dobytá Němci v prvních měsících války jsou doposud poseta obrovským množstvím bezejmených hrobů.
Stalin pod dojmem Žukovových telefonátů ihned odvolal maršála Buďonného do Moskvy a na jeho místo jmenoval Žukova. Na Stalinovo přání byly 10. října spojeny Záložní front se Západním a Žukov byl jmenován velitelem nového Západního frontu. Tím se stal faktickým velitelem obrany hlavního města. Pod jeho velení přešlo zhruba 90 tisíc mužů zbývajících ze dvou velkých frontů. Ti Ti byli navíc katastrofálně vyzbrojeni, například dělostřelci měli jen jeden granát na den. Stalin hledal obětního beránka. Třikrát během 10. října telefonicky sháněl bývalého velitele Západního frontu Koněva. Žukov velmi dobře chápal, jaký osud By Koněva ze Stalinových rukou čekal a ustanovil ho okamžitě svým zástupcem. Ačkoli Stalin Žukovovi tvrdě spílal a vyhrožoval, podařilo se mu Koněvovo jmenování obhájit.
Státní výbor obrany (GKO) zasedal každý den. 8. října rozhodl o provedení speciálních operací v Moskvě. Byla zahájena příprava ke zničení 1119 průmyslových podniků a dalších důležitých staveb. 10. října padlo rozhodnutí o přesunu metalurgických závodů a dalších důležitých podniků z Moskvy do hlubokého zázemí. Evakuace se měla týkat všech podniků, podílejících se na vojenské výrobě. Dalším opatřením k záchraně hlavního města bylo 12. října vytvoření Moskevské zóny obrany. Zároveň bylo přijato rozhodnutí o zahájení okamžité evakuace 500 podniků z Moskvy a okolí spolu se specializovanými vysoce kvalifikovanými dělníky. Evakuace se měla týkat také některých vzdělávacích institucí. V některých závodech ale dělníci evakuaci odmítali a označovali ji za zradu a dezerci. Vyskytly se případy násilného bránění strojů před odvezením na východ a byly dokonce stavěny zátarasy.
Sovětská tisková kancelář 13. října informovala o ukončení bojů o Vjazmu a o ústupu zbytků Rudé armády. Jeden z vysokých sovětských představitelů A. Ščerbakov, člen ústředního výboru a moskevského výboru strany, poprvé oficiálně přiznal, že je Moskva v ohrožení. Stalo se to na uzavřeném partajním aktivu moskevského výboru strany. Na této schůzi bylo rozhodnuto o mobilizaci naprosto všech obyvatel hlavního města, kteří udrží zbraň v ruce.
Nervozita mezi politickými představiteli státu prudce stoupala. Například ministr zahraničí Molotov prý volal 13. října Žukovovi a po telefonu mu vyhrožoval, že pokud nebude německá ofenzíva zastavena, osobně se postará o to, aby byl zastřelen.
Státní výbor obrany rozhodl 15. října o evakuaci pracovníků zahraničních velvyslanectví i akreditovaných cizích novinářů. Evakuace měla být zahájena následujícího dne. Zároveň bylo nařízeno evakuovat členy Prezídia nejvyššího sovětu a vlády v čele s V. Molotovem. Okamžitě se měl také přesunout ministr obrany a vojenského námořnictva. Za cílová místa odsunu byla zvolena města Kaluga, Kujbyšev a Arzamas. Vedle rozsáhlé evakuace rozhodl Státní výbor o přípravách k odpálení závodů, skladů a důležitých staveb, které nebude možno evakuovat. Bylo také rozhodnuto odpálit elektrické vedení v metru, jakmile se objeví první německé jednotky ve městě. V Moskvě měla z celého generálního štábu zůstat pouze nevelká operativní skupina v čele s A. Vasilevským. Stalin rozkázal členům předsednictva strany také odjet z města. Sám byl připraven opustit město až mezi posledními.
Na mnoha ministerstvech nastala panika. Například A. Kaganovič, lidový komisař železnic, začal prokazatelně zmatkovat. Rozhodl se například okamžitě zavřít a vyhodit moskevské metro do povětří libovolným způsobem. Prý budou Němci ve městě nečekaně brzy. Metro nakonec zůstalo zachováno, ovšem některé objekty se se před Kaganovičem a jeho rozkazy „zlámat, zničit“ zachránit nepodařilo. Rozkaz k odpálení rozhlasové věže Kominterna byl vykonán. Starší technik moskevské elektrocentrály odmítl rozkaz k jejímu odpálení. Byl zastřelen za napomáhání německým fašistům.
Velmi aktivním příznivcem evakuace byl vedle Kaganoviče také Berja. Ten si zval různé vrcholné představitele města a strany a sděloval jim zprávy o tom, že německá vojska byla spatřena tu i onde nedaleko od Moskvy, ačkoli to prokazatelně nebyla pravda. Tlačil na všechny, aby začali vyhazovat do vzduchu továrny, třeba i s dělníky.
Vedení moskevského výboru strany a Komsomolu zahájilo přípravy k přechodu do ilegality. Z dochovaných dokumentů se nelze dozvědět ani jedno příjmení či oblast, ve které měla buňka fungovat. Pokud by dokumenty padly do rukou nepřítele, snad s výjimkou počtu lidí by se z nich nic nedověděl. Aparát obou organizací dostal za úkol zničit všechny důležité dokumenty. Vedoucí pracovníci oblastních výborů byli vyzbrojeni pistolemi. Bedny s granáty a láhve se zápalnou směsí byly ukrývány ve sklepích. Zatímco oblastní tajemníci postupně v noci opouštějí město, řadoví členové chtějí bojovat.
15. října večer se rozšířila informace o porážce u Vjazmy. Němci prý dorazí do města do 24 hodin. Nastala panika, která pokračovala a mohutněla. Svého vrcholu dosáhla 16. října. Moskvané neměli k dispozici žádné oficiální informace, pouze sledovali přípravy svých známých a sousedů k evakuaci a tak začali sami horečně balit kufry a přesouvat se na nádraží. Do poloviny října bylo z Moskvy organizovaně odsunuto ze 4,5 miliónů obyvatel zhruba 2 milióny lidí. Situaci rozvířily ranní zprávy v novinách o zhoršení situace Západního frontu. Všichni netrpělivě čekali na rozhlasové vystoupení předsedy Moskevského sovětu V. Pronina. Jeho apatický projev se naprosto rozcházel s realitou. Podle jeho slov fungují všechny městské služby, banky, obchody i muzea. Lidé na ulicích byli ale konfrontováni s odlišnou realitou. Tramvaje nejezdily, metro bylo zavřené, nad městem se převalovala oblaka kouře z pálených dokumentů v úřadech a archivech. Na hranicích končily také například telefonní seznamy. Začaly vznikat fámy o spatřených německých tancích na okraji města. Vlaková nádraží byla zablokována výhradně pro potřeby evakuace průmyslových podniků a vstup na ně byl možný pouze po předložení speciální propustky. Prchající moskvané obsadili všechny cesty vedoucí z města na východ. Někteří se drželi na vagónech vlaků, další táhli vozíky, jeli na kolech, šli pěšky s ruksaky na zádech. Objevili se lupiči rabující obchody, kiosky a opuštěné byty. Moskevská samospráva ztratila přehled, byla sama zachvácena panikou a naprosto paralizována. Podle velmi fragmentárních informací uteklo téměř 800 vedoucích pracovníků zhruba 400 podniků, bylo ukradeno 1,5 miliónu rublů a množství cenností za další zhruba milión rublů. Také bylo ukradeno více jak 100 osobních a nákladních automobilů. Za zbabělost, rabování, ničení stranických známek a průkazů vyloučilo stranické kolégium od konce října do začátku prosince z řad komunistické strany necelých tisíc členů, převážně profesionálních stranických funkcionářů a vedoucích organizací. Ještě dlouho po válce měli obyvatelé Moskvy, kteří v těch pohnutých dnech opustili město, cejch zbabělců.
V noci z 15. na 16. října byl přesunut do Kujbyševa ústřední aparát NKVD. Spolu s nimi byli odvezeni i zvláště „cenní“ vězni. Mnozí z nich, jako například Loktionov, Štern, Rygačov a Smuškevič, byli v Kujbyševě 28. října popraveni. Vězni byli převezeni také do Orenburgu a Saratova. Z vnitřních tajných moskevských věznic NKVD Butyrky, Taganky a Lefortova bylo vyvezeno na Kurské nádraží přes 10 000 lidí. Bezmocní političtí vězňové byli nakládáni do vězeňských vagonů a odváženi. Jakmile nebyly již k dispozici žádné volné vlaky, zbytek věznů byl před nádražím postřílen. Mezi vězni byli spisovatelé, básníci, profesoři. Mezi popravenými byli lidé obvinění před válkou za „protiněmeckou“ propagandu a šíření poplašných zpráv o nevyhnutelné válce s Němci. Bylo zastřeleno pře 300 vojáků, zatčených ihned na počátku války. Popravy probíhaly celý 16. říjen. To už byly skupiny vězňů odváženy na popraviště za město.
Ve stejný den psaly poprvé noviny Pravda o ohrožení Moskvy. „Krvavé hordy fašistů lezou k životním centrům naší vlasti, derou se i k Moskvě. Zastavit a odrazit smrtelného nepřítele!“ Od 16. října začínají noviny opatrně psát o bojích před Moskvou a o obrovských ztrátách.
V tyto dny se začal ostře měnit vztah části obyčejných lidí k válce. Mnozí lidé si uvědomovali slabost vůdců sovětské armády a začali reálně počítat s možností obsazení města. Začínaly se objevovat názory typu „Hitler Rusům nic neudělá, bude zabíjet jen Židy“, nebo „brzy pověsí všechny komunisty a sovětské vládě bude konec“, či „v Moskvě je třeba postupovat jako v Paříži, otevřít brány a vpustit Němce.
Vedení města se dokázalo poněkud vzpamatovat až 17. října. V rozhlase vystoupil člen politbyra Ščerbakov a více méně přesvědčivě objasnil důvody evakuace průmyslových podniků. Důrazně popřel všechny pověsti o připravované kapitulaci města a vyzval obyvatele k obraně do poslední kapky krve. Na závěr řekl pro mnohé to nejdůležitější, totiž že Stalin je stále v Moskvě. Situace se začala postupně uklidňovat.
Nutno říci, že Stalinovo setrvávání v Moskvě nebylo žádným hrdinským aktem. Na ústředním letišti byla pro něj neustále připravena čtyři letadla, na železniční vlečce poblíž továrny „Srp a kladivo“ byl pro něj přistaven obrněný vlak. V Kujbyševě byl pro Stalina již připraven byt v budově oblastního výboru strany. Na břehu Volhy bylo postaveno několik chat s kolosálním podzemním protileteckým krytem. Podle některých historiků Stalin již dokonce dorazil až k obrněnému vlaku, ale poté si odjezd rozmyslel a vrátil se do Kremlu.
Moskva v polovině října připomínala mrtvé město. Pozvolna ale panika utichala, dělníci se vraceli do továren ke svým strojům a mnozí byli mobilizováni na stavbu opevnění na okrajích města. Výklady obchodů byly zatlučené prkny a překližkou a obloženy pytli s pískem.
Poučeni vlnou paniky se členové státního výboru obrany rozhodli 20. října zavést v Moskvě a nejbližším okolí stanné právo. Generál Žukov se stal faktickým vládcem nad všemi občany hlavního města. Byl vydán zákaz vycházení od 24,00 do 5,00 ráno. Tresty za neuposlechnutí jakéhokoli nařízení měl vynášet vojenský tribunál, špióni a provokatéři měli být stříleni na místě. Civilní soudy byly rozpuštěny a na jejich místě zasedaly válečné tribunály.
Kvůli zlepšení organizace evakuací byl 25. října zřízen speciální orgán, výbor pro evakuaci, v jehož čele stanul A. Mikojan. Tento nový orgán měl za úkol organizovat převoz zásob, tkanin, surovin a dalších produktů do hlubokého zázemí.
Julia Agrippa
svobodník
svobodník
Příspěvky: 38
Registrován: 29/11/2015, 09:12

Obrana Moskvy III. část 9 - 12

Příspěvek od Julia Agrippa »

část 12.

Tajfun ve vzduchu (říjen 1941)
Operaci Tajfun zahájila německá pozemní vojska 30. září. Zatímco Guderianovým tankům nevadilo v činnosti ošklivé deštivé počasí a nebránilo jim v rychlém postupu podél levého křídla Brjanského frontu, déšť výrazně narušil činnost Luftwaffe a eskadry Ju 87 určené k podpoře tankových útoků zůstaly sedět bezmocně na zemi. Přesto se podařilo vzlétnout alespoň bombardérům, které se připojily k ranní dělostřelecké přípravě.
Nad Brjanskem a Orlem operovala proti sovětským frontovým a armádním pilotům letecká skupina von Schoenborna a další jednotky 2. leteckého sboru. Celkem měli Němci k dispozici zhruba 300 letounů, proti kterým stálo na tomto úseku fonty něco přes 100 sovětských letounů. Stavka zareagovala na vzniklou situaci relativně rychle a 2. října přesunula na tento úsek 6. záložní leteckou skupinu pod velením generála A.A. Děmidova, vyzbrojenou stíhačkami, bitevníky Il-2 a bombardéry Pe-2. Dále byla nad Brjanský front nasměrována skupina dálkového bombardovacího letectva k úderům proti postupujícímu protivníku. Stavka se snažila zároveň posílit pozemní jednotky bránící Orel a Tulu.
Špatné počasí se umoudřilo 2. října a v ten den se začalo nebe rojit letouny obou bojujících stran. Bombardéry sovětských 40. (plukovník Baturin), 42. (plukovník Borisenko), 51. (podplukovník Loginov) a 52. bombardovacích divizí (plukovník Dubošin) se pokoušely napadat německé tanky. O něco později se do bojů zapojila také 81. bombardovací divize zvláštního určení plukovníka Golovanova. K Brjanskému frontu byli převeleni velitel VVS Rudé armády generál P.F. Žigarev a zástupce náčelníka štábu plukovník I.N. Ruchle s úkolem koordinovat činnost letectva s pozemními jednotkami. Stíhací doprovody bombardérů dostal za úkol organizovat velitel VVS Brjanského frontu generál F.P. Polynin.
Dálkové bombardovací letectvo se mělo soustředit na napadání přisouvaných německých záloh, zatímco frontové letectvo mělo atakovat naopak první nepřátelské sledy v průlomech. Hlavní tíhu bojů s nepřítelem na přístupech k Mcensku neslo pět pluků 6. průzkumné letecké skupiny. Pokoušely se napadat tankové kolony a krýt vlastní vojska před útoky nepřítele ze vzduchu. Zároveň byly pověřovány průzkumnými úkoly.
Průběh první etapy vzdušných bojů popisuje ve svých vzpomínkách například G.V. Zimin, pilot 42. stíhacího leteckého pluku ze záložní letecké skupiny: „do útoků jsme létali v rojích, jeden za druhým, s takovými rozestupy, abychom udržovali Němce v napětí a zpomalovali jejich postup. Při našich útocích byť malými silami se kolony hitlerovců zastavovaly, motopěchota se rozebíhala k příkopům, jamám a úžlabinám. My jsme vše dobře viděli, neboť jsme operovali z malých výšek“.
Každé velké bojové střetnutí má své nepřehlédnutelné hrdiny. Ať již skutečné, nebo dotvořené propagandou od psacího stolu. V sovětské literatuře je s počátkem operace Tajfun spojeno jméno pilota 212. leteckého pluku dálkového bombardovacího letectva poručíka V.K. Grečiškina. Jeho jméno se objevilo poprvé ve sběrném hlášení pro Sovětskou informační kancelář 2. října. Ve zprávě bylo zmíněno jeho úspěšné bombardování Smolenského letiště. V průběhu bitvy o Moskvu se Grečiškinovi přihodilo tolik událostí, kolik se jiným lidem nepřihodilo za celý život. Hned jeho první start byl ukončen při návratu střelbou vlastního protileteckého dělostřelectva a pilot přistál s jedním fungujícím motorem. Když byl sestřelen nad Smolenskem, musel opustit svůj DB-3F na padáku, který se mu neotevřel. Volný pád z výšky 600 metrů skončil neuvěřitelně šťastně dopadem na svah zasněžené rokle. Ve stejném dni, kdy bombardoval zmíněné Smolenské letiště se mu podařilo při druhém vzletu zaútočit z nízké výšky na německé tanky u Brjanska. Kvůli špatnému počasí pokračoval dále v letu zhruba 100 m nad zemí. Při přeletu nad další německou kolonou ztratil vládu nad letounem DB-3F, který byl zřejmě poškozen palbou protivníka nebo střepinami vlastních bomb. Grešičkin dokázal nouzově přistát zhruba 500 m od kolony a poté namáhavě prchal se svojí posádkou před německými hlídkami. Tvrdí se, že se posádka prodírala ke svým pozicím za týlem nepřítele 22 nocí! Nakolik jsou osudy tohoto pilota skutečné a nakolik vybájené pracovníky propagačních oddělení nelze dnes zřejmě přesně odlišit. Faktem je, že 20. února dostal pilot za své výkony Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR.
S aktivitou sovětského letectva se seznámil na vlastní kůži i generál Guderian. Ve svých vzpomínkách se zmiňuje o jedné epizodě, kdy přistál na letišti v Sevsku. Během jeho pobytu došlo k náletu sovětských bombardérů na zhruba 20 letounů skupiny III/JG 3. Kromě letiště sovětští piloti bombardovali také štáb sboru. V místnostech kde byl přítomen Guderian tlaková vlna vyrazila všechna okna.
Tato epizoda zároveň dokládá neustálou bolest sovětských letců co se efektivity úderů týče. Tento stav je nečastěji vysvětlován nedostatkem zkušeností a přípravou leteckého personálu. Ostatně v Guderianových vzpomínkách najdeme více zmínek o činnosti sovětských pilotů. Při cestě k trase probíhajícího přesunu 3. tankové divize se několikrát stal svědkem probíhajícího bombardování. Podle jeho slov sovětští piloti létali ve skupinách po třech až maximálně šesti strojích a bombardovali z tak velkých výšek, že se jim nepodařilo způsobit prakticky žádné škody. Zatímco první zmínku o náletu na letiště v Sevsku najdeme v sovětských pramenech často citovanou, druhý uvedený příklad nenajdete téměř v žádné sovětské práci. Jak příznačné.
6. průzkumnou leteckou skupinu generála Děmidova tvořily pluky, narychlo poskládané ve 4. záložním stíhacím leteckém pluku. Příkladem může být 509. stíhací letecký pluk majora T.G. Vichrova, který byl uznán připraveným k boji na konci září 1941. Ani jeden z pilotů tohoto pluku neměl bojovou zkušenost. Velitelé hodnotili bojové výkony pouze podle hlášení posádek. Množství zničených tanků a automobilů s pěšáky se lišilo až v řádu od skutečně způsobených škod. Proto také většina tradičních sovětských historiků, čerpajících své poznatky pouze z údajů uvedených v hlášení, snadno dospěla k tak nereálným číslům zničené nepřátelské techniky i živé síly.
V oficiální historii 509. stíhacího leteckého pluku najdeme také zmínku o večeru 3. října. V tu dobu přišel rozkaz k přesunu pluku ze současného letiště v Kromu na novou základnu v Livny. Němci se rychle blížili a jakékoli zpoždění mohlo způsobit obsazení starého letiště s personálem i letouny. Problémem bylo, že ani piloti MiG-3, ani jiných typů letadel neměli nejmenší zkušenosti s nočním létáním. Přesto byli nuceni odstartovat do houstnoucího soumraku a na nové základně museli přistávat za tmy, naváděni pouze plameny ohňů. Piloti rozkaz dokázali splnit. Zvláště se vyznamenali podporučík E.E. Volkov a velitel 2. letky kapitán I.G. Aleksandrov. Oba piloti přistáli mezi prvními a pomáhali navádět ostatní letouny k přistání. Pluk byl nasazen v bojích do 22. října, absolvoval 213 bojových vzletů. Z původních 18 letadel MiG-3 jich na konci měl k dispozici pět.
Ani aktivní snaha některých leteckých pluků VVS Brjanského frontu nemohla zabránit pohromě. Němci postupně obsadili Orel a Brjansk. Pouze u Mcenska se na čas podařilo Němce pozastavit. Těm se ale rychlým postupem Guderianovy 2. tankové skupiny na jižním křídle podařilo upoutat pozornost sovětského velení ke svému úseku fronty a odvést jeho zájem od nejkratší cesty na Moskvu, vedoucí přímo na východ.
Hlavní část operace Tajfun byla zahájena 2. října současným útokem všech zbývajících formací skupiny armád Střed. Ten den panovalo slunečné počasí, pro létání jako stvořené. Luftwaffe využila „babího léta“ k masivním operacím. Formace 2. letecké armády měla k dispozici 1387 funkčních letounů. Pochopitelně z praktických důvodů nebylo možno nasadit všechny letecké skupiny najednou. Část z nich se teprve přesouvala na nová letiště a neměla na svých nových základnách ještě k dispozici letištní personál. Ten se přesouval za piloty v nákladních automobilech. Přesto se Němcům všechny průlomy tankových skupin dařilo podporovat zároveň ze vzduchu.
Němcům stály v cestě sovětské jednotky, řídce rozptýlené na dlouhé linii fronty. Nedostatek záloh a minimum dělostřelectva a tankových sil dovolovalo sovětským armádám rozmístit své síly pouze v jednom sledu. Nebyl čas na vybudování ženijních překážek ani systému zákopů. Síly PVO frontů byly stejně nedostatečné. Na počátku září nemělo mnoho protiletadlových divizionů k dispozici žádnou výzbroj, v některých pramenech bývá uvedena až polovina z celkového množství divizionů. Nejhorší situace byla u 29. armády Západního frontu, která neměla k dispozici ani jedno protiletadlové dělo. Piloti Luftwaffe mohli bez omezení létat nad bojištěm a zdržovat se nad ním i po dlouhou dobu. Němečtí průzkumníci dodávali svým jednotkám přesné informace o umístění sovětských štábů, které piloti přednostně napadali. Například velitelské stanoviště Západního frontu vedle železniční stanice Kasnja napadlo 18 střemhlavých bombardérů Ju-88 z II/KG 3 v čele s kapitánem K. Petersem. Ačkoli toto stanoviště bylo bráněno protiletadlovým dělostřelectvem, přesnost německých posádek byla vysoká. Několik přímých zásahů zcela paralyzovalo veškeré spojení a způsobilo velké ztráty mezi důstojníky. Němečtí velitelé předpokládali, že velitelské stanoviště bude dobře chráněné a zpevněné a proto vedle bomb malé a střední tonáže nechalo svrhnout i 1000 kg bomby.
Zkušenosti načerpané ze vzdušných bojů v srpnu a září vedly Němce ke změně taktiky. Stále častěji létaly jejich stroje ve větších až velkých skupinách a zasazovaly masivní údery v místech, kam byl zaměřen útok pozemních armád. Letouny se opakovaně vracely do stejných oblastí a zasypávaly ustupující Sověty dalšími a dalšími bombami. Příkladně formace střemhlavých bombardérů 8. leteckého sboru vzlétly 4. října 152 krát a bombardéry 259 krát. Všechny útoky směřovaly nad území vznikajícího průlomu v linii Západního frontu mezi městy Bělyj, Syčevka a Vjazma. Fiebigova operativní formace startovala 202 krát, z toho 188 krát proti týlovým jednotkám a komunikačním trasám Záložního a Brjanského frontu nad Brjanskem, Spass-Děmenskem a Suchiniči. Von Schoenbornova formace nasadila k bombardování sovětských vojsk v trojúhelníku Kursk, Lgov a Kromy 48 Ju-87, podporovaných 32 He-111 2. leteckého sboru. Němečtí piloti hlásili zničení 22 tanků, tří zásobníků ropy a ne méně než 450 automobilů různých typů.
V sovětských pramenech je zaznamenáno střetnutí pilotů 6. leteckého sboru protivzdušné obrany v prvním dnu operace Tajfun. V oficiální historii Moskevského okruhu protivzdušné obrany najdeme ke dni 2. října barvitý popis ohromného úspěchu, který vybojovali piloti u města Bělyj. Poté co průzkumníci objevili německou kolonu, směřující k městu, nastala chvíle k nasazení bombardérů a bitevních letounů. Z rozhodnutí velitelů bylo do bojů vysláno 40 bombardérů Pe-3 95. stíhacího leteckého pluku pod velením majorů A.A. Sačkova a A.V. Žatkova a 60 stíhačů 120. a 27. stíhacích leteckých pluků vedených majory A.S. Pisankem a N.I. Piljuginem. Skupina doletěla nad cíl kolem poledne. První úder zasadili motomechanizované koloně stíhací bombardéry Pe-3. Vzápětí se nad bojištěm objevili němečtí stíhači. Piloti majora Pisanka, bez ohledu na nebezpečí, slétli střemhlav na svých strojích I-153 do výše 5 – 10 metrů a přesnou střelbou drtili nepřátelské vojáky a techniku. Útok trval zhruba 30 minut. Němci byli zcela zaskočeni, v panice ani nezahájili protiletadlovou palbu. Stejně tak se do boje vůbec nezapojili nepřátelští stíhači. Všechna sovětská letadla se po splnění úkolu vrátila v pořádku na svá letiště. Sačkovova skupina nahlásila zničení 40 automobilů s pěchotou a zásobami a 43 nepřátelských tanků. Dále líčení pokračuje informací, že letecká skupina Moskevské zóny protivzdušné obrany zničila a poškodila 120 tanků.
Kdyby bylo toto líčení pravdivé, pak se naskýtá otázka, jak je možné při takové efektivitě, že Němcům zůstala vůbec nějaká technika a mužstvo k pokračování ofenzívy.
Porovnáme-li tyto informace s německými prameny, dostaneme poněkud jiný obraz. V oblasti Bělova prolomila sovětskou obranu 1. tanková divize, která patřila do stavu Hottovy 3. tankové skupiny. V jejích hlášeních z počátku operace najdeme pouze stížnosti na nedostatečné zásobování palivem. Tento problém se podařilo nakonec vyřešit s pomocí transportního letectva 2. letecké armády. V deníku bojových událostí Hottovy 3. tankové skupiny najdeme k datu 2. října téměř obligátní poznámku o houževnatém odporu Rusů. Jakmile bylo zřejmé, že se kolona vozidel na silnici stala cílem sovětského letectva které by mohlo způsobit Němcům určité škody, nařídil generál Hott rozptýlení kolony na polní cesty a do okolních hustých lesů. Takové řešení bylo umožněno pouze díky hezkému počasí.
Zajímavá jsou hlášení pilotů sovětského 6. leteckého sboru, ve kterých se naopak o žádných velkých způsobených škodách nehovoří. Například piloti „Čajek“, tedy letounů I-153, ze 120. stíhacího leteckého pluku hlásili spatřená ohniska několika požárů, zvláště početné na křižovatce cest u města Bělyj a dále hořící cisternu. Sami nahlásili zásah 5 – 6 krytých nákladních automobilů, o žádném zasaženém tanku není v hlášeních ani slova. Obdobně nenajdeme žádnou zmínku o hořících tancích ani v hlášení pilotů Pe-3. Mezi 2. až 4. říjnem startovali piloti 6. stíhacího leteckého sboru do akce celkem 1014 krát, z toho 178 startů bylo směřováno k útoku na nepřátelské formace. Konkrétně proti německé 3. tankové skupině odstartovali piloti 120. stíhacího leteckého pluku celkem 124 krát.
Z předcházejícího líčení zcela jasně vyplývá, jak málo informací je doposud známo o činnosti frontového letectva v prvních dnech nové německé ofenzívy. I přes některé dochované a publikované materiály se stále pohybujeme na poli dohadů. Jsou dochovány některé rozkazy, například plán obranné operace VVS Západního frontu, podle kterého v případě průniku protivníka ve směru Jarcevo a Vjazmu mělo letectvo za úkol zničit letectvo protivníka ve vzduchu a na letiších Krasnyj Bor, Děmidov, Duchovščina, Stabna, Smolensk a Šatalovo. Bylo plánováno využít všechny letecké divize frontu – 23., 31., 43., 46. a 47. Bylo rozhodnuto pro zvýšení efektivnosti leteckého uskupení přesunout pluky 46. letecké divize na Kulešovský letecký uzel, ležící asi 50 km na sever od Vjazmy.
Velení VVS Západního frontu se pokoušelo zvýšit bojové možnosti formací a kvůli tomu zorganizovalo několik úspěšných vzletů taktické rozvědky. Přesto se nepodařilo získané údaje analyzovat a tím odhalit směry budoucích německých úderů. Zcela nereálný byl požadavek na zničení německého letectva ve vzduchu a na zemi. Vydaný rozkaz vůbec nereflektoval reálné rozložení sil protivníků. Podle tabulkových stavů byla nejsilnější sovětskou leteckou formací 43. letecká divize, tvořená 7 leteckými pluky. Ovšem po tvrdých bojích v září 1941 měl každý z pluků 43. divize k dispozici maximálně 8 funkčních strojů, většina ještě méně.
Otázku vzbuzuje také nasazení letecké skupiny Moskevské zóny protiletecké obrany, která v daném případě fungovala jakoby byla operativně podřízena velitelství leteckých sil Západního frontu. Pravdou je, že v posledním zářijovém týdnu bylo podle Stalinova rozhodnutí přesunuto pět pluků 6. stíhacího leteckého sboru na letiště u Rževa, Vjazmy a Kirova. Přesto zůstaly tyto pluky stále pod operativním velením protiletecké obrany Moskvy. Stavka, přesněji řečeno Stalin, neustále počítala s mohutnými denními nálety německých bombardérů na Moskvu. Ony předsunuté pluky měly za úkol zachytit případné německé bombardovací letky co nejdále před Moskvou. Ačkoli by se z předchozích řádek mohlo zdát, že Stalinovi záleželo na posílení frontového letectva na úkor stíhačů protivzdušné obrany, opak je pravdou. To ostatně dokládá Stalinův rozkaz vydaný o několik dní později, ve kterém kategoricky zakázal odebírat z jednotek protivzdušné obrany Moskvy jakékoli oddíly nebo výzbroj bez speciálního povolení Národního komisaře obrany.
Němcům se podařilo do posledních chvil utajit před Sověty směry hlavních úderů. Tuto situaci dobře dokládá historka maršála Rokossovského, velitele 16. armády, uvedená v jeho knize vzpomínek. V části věnované událostem počátku října 1941 uvádí, jak Němci za úsvitu 2. října zcela podle očekávání zahájili útok na středním úseku 16. armády. Na jeho velitelské stanoviště nejprve dopadly bomby nepřátelského letectva, ale příliš škod nezpůsobily. Dále Rokossovský píše, jak se jeho vojskům podařilo odrazit všechny útoky a udržet svoje pozice. Všimněme si toho, že ještě dlouho po válce byl Rokossovský přesvědčen o hrdinském odražení sovětským velením očekávaného hlavního úderu, zatímco hlavní úder Hottovy 3. tankové skupiny ve skutečnosti probíhal severněji ve směru na Cholm-Žirikovský. Nálet na velitelské stanoviště 16. armády byl ze strany Luftwaffe jen předstíraný. Hlavním cílem vzdušného útoku byla potřeba odvést pozornost a udržet 16. armádu na současných pozicích. V pásmu ofenzívy 3. tankové skupiny bylo nasazeno od 15 do 25 strojů Ju-87, Ju-88 a Do-17 v postupných náletech, kdy jeden stroj při bombardování sovětských pozic střídal druhý. Na úseku 19. armády bylo již v 15,00 nahlášeno 340 přeletů. V místě kontaktu 19. a 30. armády vznikla mezera, do které se okamžitě začala valit německá motorizovaná pěchota a tanky.
Obdobně nepříznivě se vyvinula situace pro sovětské obránce u Spass-Demenska. Zde útočila Hoepnerova 4. tanková skupina proti vojskům Záložního frontu. Generál Hoepner nasadil ve směru hlavního náporu všechny dostupné síly, včetně letectva. Tím se mu podařilo získat lokální převahu. Prudký nápor německých tanků úplně zaskočil několik leteckých jednotek, jejichž stroje byly doslova zničeny pod pásy útočící pancéřové vlny. Zbývající stroje se pokoušely vzdorovat nepříteli ve vzduchu. Následky byly pro sovětské letectvo bolestivé, například 10. smíšená letecká divize plukovníka N.G. Bělova napočítala na konci dne pouhých šest funkčních stíhaček a čtyři bombardéry.
O ceně, jakou zaplatili sovětští piloti v boji proti cíleným zhuštěným útokům nepřítele během ústupu, si lze udělat představu například z dochovaných hlášení 233. stíhacího leteckého pluku protiletadlové obrany. Na letiště Naumovo patřící do obranného pásma Záložního frontu bylo z Moskvy přemístěno 14 posádek pod velením kapitána V.L. Lašina. Piloti nemohli předpokládat, že rozkaz k rozdělení pluku a přeletu jeho části na novou základnu fakticky odsoudil přeložené posádky k smrti. Do 4. října jejich stroje dokázaly odstartovaly 159 krát, přičemž v bojích přišli o 12 letounů I-16. Deset pilotů zahynulo nebo bylo pohřešováno, jeden byl těžce zraněn. Na letišti zůstaly poslední dva stroje I-16 a jeden MiG-3, které byly před ústupem zničeny.
Nálety německých pilotů se smrtící jistotou ničily sovětská bojová uskupení a bránily pozemním jednotkám v jakýchkoli manévrech. Například náčelník 149. střelecké divize generál Zacharov ve svých hlášeních pro štáb 43. armády vysvětloval situaci slovy: „Letectvo protivníka v počtu 45 strojů od 14,00 do 17,00 napadalo 149. střeleckou divizi a nedalo jí možnost postoupit a splnit zadané úkoly“. Podobných svědectví by bylo možno uvést mnohem více.
Velení protiletadlové obrany Západního frontu zaregistrovalo 2. října 300 přeletů německých strojů přes frontové linie, druhý den pak zhruba 150. Do toho nejsou navíc započítány lety na linii fronty. Množství zaregistrovaných letounů vykonávalo průzkumné úkoly, jejichž výsledky významně ovlivňovaly chod dalších operací skupiny armád Střed. Hlášení průzkumníků potvrzovala úspěšnost vzdušných úderů Luftwaffe, ztrátu schopnosti sovětských jednotek k další obraně a neschopnost vyššího sovětského velení vnést alespoň nějaký řád do poničených a rozvrácených jednotek. Zkušenosti a postřehy německých jednotek z průběhu prvních dnů operace Tajfun shrnul asi nejlépe ve svých denících náčelník generálního štábu pozemních vojsk F. Halder. Povšiml si toho, že sovětské jednotky proti vší logice neustále setrvávají na těch úsecích fronty, proti kterým není veden žádný útok. Tento přístup usnadní v krátké perspektivě německým armádám hluboký obchvat a obklíčení celých pasivních armádních uskupení.
Němci nechtěli pustit rýsující se vyhlídku na drtivý úspěch z rukou. Piloti Luftwaffe létali do hloubky sovětského týlu a narušovali komunikace, mosty a železniční uzly. V hlášeních sovětské protivzdušné obrany je 4. října zaznamenáno 513 přeletů, což přibližně odpovídalo skutečnosti, ovšem 5. října je zaznamenáno 1050 přeletů. Toto číslo je naprosto nereálné, neodpovídající tehdejším možnostem Luftwaffe. V tyto dny byly silně bombardovány železniční uzly a stanice Ugra a Ržev.
Podle sovětských archivních pramenů probíhaly nejtvrdší letecké boje 4. října. Sověti ten den vzlétli 328 krát, z toho 221 startů mělo za úkol krýt vlastní vojska a letiště. Pouze v 62 případech piloti směřovali nad frontu a napadli německé jednotky. Podle souhrnných hlášení sestřelili sovětští piloti toho dne nad středním úsekem fronty a nad pravým křídlem 26 – 31 německých letadel. Sami prý přišli o 11 vlastních strojů. Němci přiznávají ztrátu čtyř strojů. Během bojů 8. leteckého sboru v daném úseku fronty zahynuli čtyři členové různých posádek a tři byli raněni. Zda zahynula také nějaká posádka průzkumného letectva, není doposud známo. Malý počet zničených strojů lze nejspíše vysvětlit velmi aktivní činností stíhaček Messerschmit, které ve skupinách po 12 – 20 strojích doprovázely bombardéry Do-17, Ju-87 a Ju-88 při náletech na sovětské pozemní jednotky. Luftwaffe se snažila nasazovat své síly tak, aby měla zajištěnu lokální nadvládu ve vzduchu. Stíhací doprovod tvořily stroje Bf -109 a Me-110 patrolující v různých výškových hladinách. Sověti útočící v malých skupinách po 3 – 6 strojích neměli mnoho příležitostí proniknout přes mohutné clony německých doprovodných stíhačů.
Další slabinou sovětských pilotů bylo špatné rozpoznávání vlastní a nepřátelské vojenské techniky. Velitelé se obávali možnosti nechtěného napadení vlastních jednotek a raději posílali piloty více do hloubky německých postavení. Sovětským spojařům se podařilo zachytit 9. října radiovou zprávu z týlového prostoru 9. polní armády, ve které bylo hlášeno nepřetržité bombardování sovětským letectvem. Velení 9. armády si zároveň stěžovalo na absenci vlastního letectva. Nejistota sovětských pilotů v rozpoznávání vlastní techniky často bohužel vedla k silným útokům na okrajové prostory druhořadého významu.
Boldinova operační skupina zahájila protiútok 4. října u Cholmu-Žirikovského a podařilo se jí na čas zastavit postup Hottových divizí. Skupina nahlásila vyřazení 38 německých tanků. Generál Hott ihned zareagoval a 5. října se do boje zapojilo německé letectvo. Zorganizovalo mohutné vzdušné útoky, prováděné ve vlnách po 30 – 50 strojích. Útoku se účastnily převážně střemhlavé bombardéry, které dokázaly vyřadit až 30 % veškeré sovětské techniky. Němci ztratili tři letouny Ju-87 i s posádkami ze skupiny I/StG2, ovšem to byla malá cena za zastavení sovětského protiútoku. Z německých pramenů je zřejmé, že mezi důstojníky 5. armádního sboru a štábem skupiny StG2 na letišti Mošna u Duchovščiny existovala těsná spolupráce. Velitel VVS Západního frontu generál Mičugin nedisponoval dostatečnými silami, schopnými vzdorovat protivníkovi. Jemu podřízené jednotky byly již 5. října natolik rozptýlené na dlouhé linii fronty, že k podpoře Boldinovy operační skupiny mohl vyslat pouhý zbytek 43. letecké divize. Mezi vyčleněnými letouny byl roj stíhaček LaGG-3 s kanony ráže 37 mm konstruktéra B. G. Špitalného. Mohutnou výzbroj se nepodařilo využít v takovém rozsahu, jak by si piloti přáli. Letouny LaGG-3 trpěly mnoha provozními a konstrukčními poruchami. Špitalný si výsledky nasazení svého kanonu v bojích vysvětlil po svém a okamžitě hlásil Stalinovi ohromný úspěch. Letouny vyzbrojené novým kanonem zničily podle jeho slov pět nepřátelských tanků. Celkově se ale situace v prostoru Cholmu-Žirikovského nevyvíjela pro sovětské letecké síly vůbec dobře.
Nedostatky ve velení a využití sovětského letectva lze vidět i na příkladu vzdušného boje, který probíhal 4. října nad operační skupinou štábu VVS Západního frontu. Roj letounů MiG-3 se utkal s čtyřmi německými Bf-109 ve výšce okolo 1500 metrů u Vadina. Německé stíhačky se podle rozkazů ze země připravily k odražení úderu sovětského roje. Sověti se při přiblížení k nepříteli začali chovat zcela chaoticky. Jeden z migů zůstal vzadu, druhý se vrhl samostatně do útoku. Vedoucí roje zůstal nekrytý, byl několikrát zasažen a donucen k nouzovému přistání. Zraněný pilot byl odvezen do nemocnice.
V hlášeních, rozkazech a denících bojových událostí byla již od prvních říjnových dní často zmiňována jména pilotů, budoucích Hrdinů SSSR, ze 129. stíhacího leteckého pluku. Následně byl tento pluk přejmenován na 5. gardový. V jeho řadách například létali piloti N.P. Dmitrijev, V.A. Zajcev, I.P. Lavějkin, I.I. Meščerjakov a další. Pluk byl zařazen do stavu 47. letecké divize, která měla svoji základnu na letišti „sovchoz Dugino“.
Jeden z nejzkušenějších pilotů pluku, nadporučík G.D. Onufrienko, mající na svém kontě již 150 bojových startů, dostal 2. října rozkaz k důležitému průzkumnému letu. Při plnění úkolu byl sestřelen, přesto se bez ohledu na zranění a popáleniny vrátil druhého dne ke svému pluku a podal hlášení o výsledcích letu. Podle jeho vzpomínek právě přelétal nad týlem protivníkových jednotek a vracel se k frontové linii, když narazil na skupinu německých letadel, hlídkujících podél fronty. S něčím podobným se nejen doposud nesetkal, ale podle jeho slov jej taková situace již nepotkala až do konce války.
Podporučík V.V. Jefremov, Onufrienkovův spolubojovník z pluku, kryl v šestici migů roj letounů Il-2. Piloti bitevníků objevili v okolí Charina německé tanky. Bitevníky přešly do střemhlavého letu a piloti migů je na okraji lesa ztratili z očí. Co se odehrálo dále, je doposud záhadou. Jisté je pouze to, že 3. října v dané oblasti zahynul jeden z nejzkušenějších německých pilotů-stíhačů eskadry JG 51 H. Hoffmann. Němečtí vojáci později nalezli trosky „hnědé dvojky“ se symboly 63 vítězství na stabilizátoru. Hoffmann byl posmrtně vyznamenán Železným křížem s dubovými ratolestmi.
Velitel skupiny sovětských bitevníků Il-2 nadporučík A.E. Novikov byl jedním z nejzkušenějších pilotů 215. (zanedlouho 6. gardového) bitevního leteckého pluku. Kdykoli bylo třeba splnit nějaký obtížný úkol, úloha velitele připadla právě jemu. Zda to byl právě on, komu se podařilo sestřelit německé stíhací eso, se již nedozvíme. Novikov se ze střetnutí sovětských bitevníků s německými „messery“ v prostoru Jelna – Charino nevrátil.
Sovětští piloti a pozemní pozorovatelé se naučili postupně rozpoznávat ve skupinách německých letounů nejen běžně zastoupené Ju-87, Ju-88, Bf -109 či He-111, ale také velmi rozšířené Do-17. V sovětských pramenech jsou tyto zastaralé bombardéry a průzkumná letadla Do-17 zcela nesprávně označovány jako „dornier 215“. Jeden Dornier -17Z č. 4182 byl zasažen palbou protivzdušné obrany a doražen pilotem 47. letecké divize poručíkem S.T. Gorjunovem. Německá posádka se bránila do posledních chvil a Gorjunovův LaGG-3 dostal tolik zásahů, že pilot musel opustit svůj stroj na padáku. Za několik dní se vrátil ke své posádce a podal hlášení o svém vítězství. Německá posádka stačila také z poškozeného stroje vyskočit, ukryla se v lese a během devíti dnů se vrátila ke svým. Podle deníku přišla eskadra KG 2 za čtyři měsíce bojů ve východní kampani o 61 pilotů, 43 bylo raněno a 12 pohřešováno. Žádný člen posádky nepadl do sovětského zajetí.
Mnohem méně štěstí měla posádka Do-17Z č. 2806. V průběhu vzdušného boje se sovětskému pilotovi poručíkovi B.A. Žulinovi podařilo zasáhnout nepřátelský bombardér, vzápětí byl ale sám napaden jedním Me-110. Žulin uprchl do mraků a podařilo se mu opět dohonit poškozený německý dornier. Z celé posádky unikl zpět ke svým pouze zraněný H. Ulmann, zbývající tři členové posádky padli do zajetí. Sestřelený stroj patřil skupině III/KG 3, patřící do stavu 8. leteckého sboru. Před zahájením operace Tajfun byla jednotka doplněna o 7 letounů a 15 členů posádek. Od okamžiku zahájení ofenzívy se bojů účastnilo 17 strojů Do-17 této jednotky. Výslechy zajatých pilotů umožnily rozvědce štábu VVS Západního frontu upřesnit složení protivníkových sil. Zpravodajci do té doby pracovali s hodně pochybnými informacemi. V hlášeních se vyskytovala například neexistující eskadra KG 42, eskadra KG 55, která na středním úseku neoperovala od poloviny srpna, či KG 30, která se do bojů o Moskvu naopak zapojila až v prosinci 1941. Další informace získané od zajatých německých pilotů byly naopak bezcenné, neboť po jejich zajetí došlo ke změnám v rozmístění jednotek i v počtu strojů. Němečtí piloti neměli tušení například o tom, že jejich jednotka III/KG 3 byla brzy po zahájení operace přestěhována z letiště Ulla na novou základnu v Orši.
Pracovníky NKVD bylo vyslýcháno několik dalších pilotů a členů posádek. Cenné údaje poskytl palubní mechanik K. Dittrich, člen posádky Ju-88 F1+JH z I/KG 76, sestřeleného 8. října. Podle jeho výpovědi v 1. oddíle jejich eskadry zůstal funkční pouze jeden letoun, Ju-88 F1+LC. Ten byl shodou okolností navíc sestřelen 10. října palbou protivzdušné obrany nad Kalininem.
Podle německých pramenů ztratil 8. letecký sbor v bojích od 2. do 5. října 21 strojů. Zatímco sovětské dokumenty považují za nejtvrdší den vzdušných bojů 4. říjen, Němci považují za nejkrvavější 2. říjen. Ten den přišla Luftwaffe o deset strojů různých typů, včetně průzkumných a osm členů posádek bylo zabito či raněno. Je zjevné, že sovětská protivzdušná obrana fungovala nejlépe první den bojů, kdy byla linie fronty dosud stabilní.
Z hlášení štábu VVS Západního frontu za první říjnový týden můžeme odvodit následující. Piloti frontových a armádních leteckých jednotek vzlétli za dne celkem 1399 krát, z toho 383 startů bylo namířeno proti nepřátelským formacím. Bylo ztraceno 36 letounů. V noci bylo provedeno 173 startů při ztrátě 2 bombardérů (1 SB a 1 TB-3). Pro porovnání můžeme uvést, že na počátku německé ofenzívy měly jak 8. letecký sbor, tak VVS Západního frontu k dispozici každý zhruba 200 funkčních letounů různých typů. Dnešní pokusy o rekonstrukci tehdejší situace v počtech funkčních strojů a množství ztrát budou pochopitelně neustále narážet na tehdejší válečné podmínky. Němci používali jiný systém vedení ztrát a stupně poškození strojů než Sověti. V mnoha případech byla německá lehce až středně poškozená letadla stále počítaná mezi funkční stroje, přestože byla vyřazena z činnosti mnohdy i na delší dobu. Důstojníci sovětských štábů se v okamžiku prudce se zhoršující situace zase neměli čas zabývat nějakými statistickými detaily, neboť u Vjazmy a Brjanska hynuly celé armády.
Velitel Západního frontu generál Koněv si uvědomoval nebezpečí obklíčení a večer 4. října informoval Stalina o postupu silné německé skupiny směrem do týla jeho armád. Maršál Buďonnyj hlásil 5. října do Moskvy neudržitelnou situaci. Po moskevské dálnici nezadržitelně postupují německá vojska, která není čím zastavit. Stavka analyzovala postavení a rozhodla nařídit armádám ústup na obrannou linii Vjazma – Ržev. Rozhodnutí přišlo jako obyčejně pozdě a nebylo ho možné splnit.
Němečtí důstojníci byli na konci prvního říjnového týdne přesvědčeni o definitivním krachu sovětského letectva. Letouny Luftwaffe ovládaly nebe nad středním úsekem fronty, němečtí piloti ničili hlavní telefonní linie a rozbíjeli celou spojovací síť. Velitelé sovětských jednotek postupujících na západ posílit obranu prolomené fronty kvůli nedostatkům ve spojení vedli slepě svá vojska do otevřené lví tlamy, aniž by to tušili. A čelisti německých kleští se za jejich zády rychle uzavíraly.
Němci se mýlili. Ačkoli byla situace opravdu kritická a zničené spojení vedlo k chaosu a dohadům, Stalin tlačil na velení 6. leteckého sboru VVS Moskevského vojenského okruhu, aby věnovalo zvýšenou pozornost vysílání leteckých průzkumníků. V obtížně prostupné ruské krajině museli Němci k postupu využívat pochopitelně veškerou síť existujících silnic a dálnic. Pozornost sovětského leteckého průzkumu se přednostně soustředila hlavně na důležité páteřní komunikace, po kterých mohl protivník postupovat ve směru na Moskvu. Pro sledování nejdůležitějších operačních směrů byl vyčleněn vždy jeden letecký pluk. Brzy ráno 5. října odstartoval na průzkum pilot G. P. Karpenko s navigátorem D.M. Gorškovem na stroji Po-2. Podařilo se jim odhalit německý tankový průlom směřující k městu Juchnov. Němci se ve snaze odříznout sovětská vojska západně od Vjazmy rychle přesouvali ve dvou kolonách po Varšavské dálnici k řece Ugry. Aby co nejdéle ukolébali sovětské týlové jednotky, Němci zamaskovali čelní oddíl motocyklistů a nákladních automobilů připevněnými rudými praporky a vojáci měli na sobě rudoarmějské pláštěnky. 5. října večer padl Juchnov do rukou Němcům.
Výsledkům průzkumných pilotů nechtěl nikdo zpočátku věřit, jak byly nečekané. Velitelství Moskevského vojenského okruhu vyslalo ještě dva stíhače ze 120. stíhacího leteckého pluku. Piloti Serov a Družkov dostali za úkol ověřit a upřesnit předcházející informaci. Oba piloti měli střemhlavým letem zjistit příslušnost postupujících kolon. Oba piloti mohli přesně v poledne jen potvrdit předchozí pozorování. Kolony postupující k Juchnovu jsou německé.
Hlášení ostatních průzkumných letounů přicházející na štáb 6. leteckého sboru odpoledne 5. října byla poplašná. Ve 14,15 hlásil nadporučík Zavgorodnov z 10. stíhacího leteckého pluku, že kolona 30 – 40 tanků a stejný počet automobilů projela sovětskými letišti Klimovo a Znamenka, chráněná 20 stíhačkami. V 17,45 hlásil velitel 564. stíhacího leteckého pluku kapitán I.V. Ščerbakov setkání s kolonou motorizované pěchoty a tanků. Čelo kolony bylo u Juchnova, zadní část 20 km jihozápadně od Juchnova. Nad letištěm Juchnov byl pilot ostřelován protiletadlovou palbou. V 19,50 hlásil velitel 95. stíhacího leteckého pluku S.A. Pestov pohyb nepřítele ve směru z Vjazmy na Kalugu. Most přes řeku Izvěr byl vyhozen do povětří před zraky pilota. Lesní úseky cest mezi Spass-Děmenskem a Vjazmou byly zachváceny požáry.
Poslední uvedené hlášení souvisí s čiností leteckých výsadkářů vedených kapitánem I. G. Starčakem. Tento muž, který se měl zanedlouho stát náčelníkem parašutisticko výsadkové služby (PDS) Západního frontu, obdržel na konci srpna rozkaz od velitele VVS Západního frontu generála Mičugina k vytvoření základny pro přípravu diverzního oddílu. Základna byla umístěna v Juchnově. Byli to právě Starčakovi muži, kterým se podařilo vyhodit do vzduchu most severovýchodně od Juchnova, o kterém se ve svém hlášení zmiňoval plukovník Pestov, a zastavit postup Němců ve směru na Moskvu. Podle dochovaných archivních dokumentů měl původní Starčakův oddíl 430 lidí, po zuřivých bojích v okolí Juchnova jich přežilo pouhých 29.
Hlášení průzkumníků byla bez odkladu předávána generálnímu štábu. Předávané zprávy doprovázelo také hodnocení situace velitelem VVS Moskevského vojenského okruhu plukovníka Sbytova, podpořené zástupcem náčelníka štábu 6. stíhacího leteckého sboru plukovníka Kobjašova. Oba muži se shodovali v analýze dalšího postupu německých skupin u Vjazmy a druhý den očekávali ofenzívu motorizovaných jednotek směrem na severovýchod. Vzniklá situace si vyžadovala masivní nasazení leteckých jednotek Moskevského vojenského okruhu a dálkových bombardovacích svazů. Nic z toho ale nenásledovalo. Stalinovo rozhodnutí udržet všechny doposud shromážděné jednotky k obraně hlavního města se nezměnilo. Namísto aby Stavka přijala alespoň nějaká opatření, vstoupil do hry L.V. Berja. Obvinil plukovníka Sbytova z panikářství a šíření lživých informací. Berja vydal rozkaz, aby Sbytova vyslechl přímo náčelník zvláštního oddělení Rudé armády V.S. Abakumov. Výslech dopadl podle očekávání. Za šiřitele poplašných zpráv a panikáře byli nakonec označeni letci průzkumníci a Sbytov se stal nevinnou obětí jejich falešných zpráv. V závěrečném protokolu bylo konstatováno, že se stala chyba a v Juchnově žádné německé tanky nejsou.
Zástupce velitele 6. stíhacího leteckého sboru major M.N. Jakušin dostal ještě 4. října od svého velitele příkaz přeletět do Šajkovky, nedaleko od Juchnova. Již cestou k letišti uviděl kolonu tanků, stojících na kraji varšavské dálnice. Jakušin slétl do 300 metrů a z této výšky dobře viděl černé a žluté skvrny německé kamufláže a dokonce jednoho tankistu, sedícího na korbě s kytarou v ruce. Němci zahájili na letadlo palbu. Motomechanizovaná kolona zjevně po dlouhém přesunu čekala na zásobovací vozidla s pohonnými hmotami. Jakušin po návratu podal hlášení I.D. Klimovovi. Zřejmě i kvůli tomuto hlášení byly druhý den vyslány průzkumné letouny v hojnějším počtu. Klimov byl následně vyslýchán v Lubljance Berjou a Abakumovem. Vrátil se celý bledý a rozechvělý. O průběhu jeho výslechu nejsou známy žádné dokumenty.
G. Lohmann, velitel leteckých sil podporujících 4. tankovou skupinu, dokázal během doby, po kterou Sověti strkali raději hlavu do písku, než by si přiznali tragickou pravdu, úspěšně zorganizovat na úseku průlomu protivzdušnou obranu. Nyní byly mechanizované kolony bráněny jak protiletadlovými děly, tak mohutnými hlídkami stíhačů. Den předtím měli Němci proti sovětským pilotům k dispozici pouze jednotlivá děla Oerlikon malých ráží a protiletadlové kulomety, zato 7. října nad bojištěm nepřetržitě hlídkovali stíhači i v několika sledech v různých letových hladinách. Například eskadra JG 51 odstartovala toho dne ke krytí Hoepnerových divizí 144 krát. Každý z funkčních letounů Bf-109 se ocitl ve vzduchu během dne třikrát. Sověti se zmohli brzy ráno několika nočními bombardéry pouze na jeden rušivý nálet proti německým tankům. Kotel u Vjazmy se uzavřel. Značné síly Západního a Záložního frontů zůstaly uvězněny uvnitř obklíčení. Náčelník generálního štábu německých pozemních armád Halder si do svého deníku zapsal, že dobytí Moskvy je zaručeno. Také si poznamenal, že po ukončení operace může být stav Luftwaffe snížen. Na středním úseku fronty měly být ponechány pouhé tři bombardovací a čtyři stíhací skupiny doplněné jednou průzkumnou eskadrou, operující z některého z moskevských letišť.
Němci se jako tolikrát dopustili znovu stejné chyby. Neustále svého protivníka podceňovali. Navíc nikdo z Němců, velitelů i řadových vojáků, neměl nejmenší zkušenost s počasím v Rusku. Němci dokončili obklíčení vojsk Západního a Záložního frontu skutečně příslovečně za pět minut dvanáct. Doposud krásné, teplé a stabilní počasí babího léta skončilo 7. října jako mávnutím kouzelného proutku. Od toho dne začaly neustávající deště a sněhové metelice, měnící celou krajinu včetně silnic v jeden velký mokřad. Začalo takzvané páté roční období, jak Rusové s oblibou nazývají jarní a podzimní blátivé periody.
Odpovědět

Zpět na „1941-1942 - Skupina Armád Střed“