Stránka 2 z 3

PříspěvekNapsal: 6/11/2006, 13:14
od redboy
ice píše:To: červený chlapec
překládáš usilovně, ale nepřesně :)

Na Krugu se poloaktivní navádění sice zkoušelo, ale nikdy nebylo zavedeno do sériové výroby :)


No, špatně přeložené, to ani ne. Je to tiž o tom, že se v tom zdroje různí a já nejsem schopen posoudit co je zcela správně. Je spousta zdrojů uvádějící Mkovou verzi s poloaktivním koncovým navedením a to právě upravenou naváděcí soustavou rakety z Kubu. Když projdeš jak ruské, tak jiné zdroje, je tam lecos. Viz například "semiaktive" na stránkách:
http://www.globalsecurity.org/military/ ... -specs.htm

Je fakt, že testy prováděny byly a je pravdou, že důvodem byla schopnost protiraketové činnosti. Tam byly požadavky dost vysoké a asi mimo možnosti systému, a v té době již probíhalo zahájení vývoje třístovek, proto ukončení testu. Přesto ale v roce 71 přijatá Mková verze je uváděna s "poloaktivním radiolokačním naváděním v koncové části letu". Tohle ale lze sehnat i na českých stránkách, ovšem podobně jako u mě forech.

Nejde o pvo.guns.ru, i když ty stránky sou celkem pěkný a rád jim od tama kradu fotky, těch stránek je dost a často je v ních stejná pasáž jako na pvo.


Ale pokud tu mám blbost, a to dost možná že jo, a to dost možná i jinde a větší, jelikož rozhodně nemám patent na informace, je dobře, že se najde někdo kdo to napraví a když už nic, tak se okolo toho alespoň vytvoří diskuse, což je známka diskusního fora :).

A já se opravdu příliš necítím silný v technických detailech ( to možná u letadel, ale tady...), a přiznám se i jim dost dobře ani vždy nerozumím, mě to zajímá spíš toho pohledu vývoje, historie,organizace, lidí okolo..... Čili pokud to jde upřesnit po technických věcech je jen dobře.

PříspěvekNapsal: 6/11/2006, 13:37
od ice
no já bych řekl že ano, protože většina textu je z pvo.guns.ru
chyby vznikly buď špatným překladem nebo špatným výkladem.
Někde je přání otcem myšlenky :)
Co se týká global security...asi je to o tom zvážit hodnověrnost zdrojů...a porovnávat údaje amerických civilistů, většinou převzaté z dostupných tiskovin, reklamních letáčků, případně postavených na kvalifikovaném odhadu podle podobných systémů s materiálem, který je přetiskem textu vydaného pod hlavičkou Technika i vooruzenije, kam píšou v řadě případů bývalí důstojníci, kteří na jednotlivých systémech sloužili asi dost dobře nejde...

PříspěvekNapsal: 6/11/2006, 13:41
od ice
jinak máš pravdu...nejde se to i jinde...někde proto, že údaj je starý a tehdy jiný prostě nebyl...vyplatí se kontrolovat i datumy
někde proto, že to přeložili stejně nepřesně jako ty nebo to rovnou někde bez rozmyslu "opálili" :(

sloužil jsem u Krugu

PříspěvekNapsal: 30/1/2007, 23:26
od martin
Ahoj, vcelku náhodou jsem to tady objevil. Sloužil jsem jako VŠ absolvent v letech 1985/86 v Jihlavě u Krugu na odpalovacím zařízení a chodíval i do služeb na velitelské stanoviště PVOS. Takže jsem si teď zavzpomínal. Byly to zajímavé časy a zkušenosti. Možná bych ty informace tady mohl občas něčím doplnit.

Re: sloužil jsem u Krugu

PříspěvekNapsal: 31/1/2007, 00:02
od Tunac
martin píše:Ahoj, vcelku náhodou jsem to tady objevil. Sloužil jsem jako VŠ absolvent v letech 1985/86 v Jihlavě u Krugu na odpalovacím zařízení a chodíval i do služeb na velitelské stanoviště PVOS. Takže jsem si teď zavzpomínal. Byly to zajímavé časy a zkušenosti. Možná bych ty informace tady mohl občas něčím doplnit.


Čekáme a doufám, dočkáme se. :D :mrgreen:

Re: sloužil jsem u Krugu

PříspěvekNapsal: 2/2/2007, 23:59
od martin
martin píše:Ahoj, vcelku náhodou jsem to tady objevil. Sloužil jsem jako VŠ absolvent v letech 1985/86 v Jihlavě u Krugu na odpalovacím zařízení a chodíval i do služeb na velitelské stanoviště PVOS. Takže jsem si teď zavzpomínal. Byly to zajímavé časy a zkušenosti. Možná bych ty informace tady mohl občas něčím doplnit.


Ahoj, zkusím nejprve okomentovat texty, které tady už jsou. Takové poznámky a doplňky, které mne bezprostředně napadly při čtení zdejších příspěvků.

Vystudoval jsem FEL ČVUT, kde jsme všichni po dva roky museli pravidelně jeden den v týdnu pobývat na tzv. vojenské katedře a připravovat se na vojenskou službu, abychom byli dostatečně připraveni na velitelsko-odborné zařazení :D (či jak se tomu říkalo) během roční vojenské služby. Byli jsme takzvaní absolventi. Se dvěma kolejničkami na výložkách uniformy a od normálních kluků vojáků sloužících dva roky posměšně nazýváni špagáti.

Radiolokátor vyhledávání cílů 1S12 tvořil základní prvek vyhledávání cíle.

Jo, to byl impozantní stroj. Opravdu velký, široký podvozek. Na rozvinutou a otáčející se anténu byl pěkný pohled. V dokumentaci byl též označován obecnou zkratkou SOC - stancija obljudenija cjeli - nebo tak nějak. Pokud se někdo poněkud rozvzteklil, tak se říkalo, že se točí jak SOCka.
Jeho dosah byl možná i větší, než se tady píše. Nepamatuju si to přesně, ale říkalo se, že když se zapne všechno co má, tak že vidí až - a to už právě nevím.
Měl pogumované pásy, aby příliš neničil normální silnici. Ale v zimě mu to na namrzlé silnici kvůli tomu pěkně klouzalo. Jezdil v přední části kolony, a ostatní za ním pro jistotu pod prudšími kopci čekali, zda vyjede.

Radiolokátor navedení raket 1S32 který je součástí palebné baterie má za úkol zaměření cíle jehož polohu dostal od vyhledávacího RL a navést na něj odpálené ŘS.


Jeho zkratka byla SNR - stancija navedenia raket, nebo taky střelecký lokátor. V něm fungoval velitel beterie a jeho zástupce (vojáci z povolání), ostatní z posádky byli záklaďáci.


My "absolventi" jsme byli velitelé odpalovacích zařízení. Ale v začátcích této techniky u nás byli i na těchto místech zřejmě vojáci z povolání. Alespoň to tak vypadalo podle zápisů v technických či provozních denících a v podobné dokumentaci.

K nabíjení na odpalovací zařízení sloužil přepravník ŘS 2T6

Posádku tvořili dva lidé, řidič a operátor. Na rozdíl od ostatní techniky docela příjemné posezení v kabině a ve srovnání s pásáky i komfortní svezení. Přepravník musel poměrně přesně najet vedle odpalováku a při secvičené obsluze nebyla překládka rakety nijak zvlášť problémová. Velitel a operátor odpalováku stáli nahoře na lafetě a zatlačovali raketu tak, aby se přesně posadila. Přepravník měl půlkulaté rameno, které se zvolna vyklápělo a na něm na krátkém kusu lana byla zavěšena raketa. Horší bylo, když se překládala ostrá raketa z jednoho odpalovacího zařízení (OZ) přímo na druhé s použitím automobilového jeřábu. Raketa se houpe a otáčí vysoko na jeřábu, je přidržována obsluhou ze země pomocí dlouhých lan, jeřáb se točí do půlkruhu, raketa si nesmí nikde ani ťuknout. A to vše v rámci utajení v noci jen za svitu hvězd.
Jo, to jsou ty vzpomínky.

Raketa je dvoustupňová. Její první stupeń tvoří čtyři startovací motory

Ty startovací motory se myslím zapalovaly pyropatronami. Při startu se též odstřeloval kryt na vstupním otvoru vzduchu hlavního motoru a myslím že i kryt vzadu na hlavním motoru-trysce. Mám v hlavě údaj 2400 metrů, což snad byla vzdálenost, ve které vyhořely a odpadávaly startovací motory a v tom místě byla zachytávána a začala být řízena naváděcím lokátorem. Do jeho paprsku byla vlastně vstřelována naslepo jen správným nasměrováním lafety OZ. Během letu se kvůli lepší stabilizaci otáčela okolo vlastní osy. A jestli si to dobře pamatuju, tak při zachycení lokátorem "cukla" řídícími plochami a rotaci zastavila. Na fotkách je na vrchním zadním křídle vidět vzadu malá anténka pro příjem naváděcích povelů.

Druhý cíl určitě druhá baterie. První cíl po stejné frekvenci může vyslat jedna baterie dvě, nebo tři rakety v určitém intervalu.

Lokátor mohl navádět dvě rakety z vlastní baterie na jeden cíl. OZ vlastně otáčely lafetou synchronně s vedením cíle lokátorem (a s korekcemi na vzdálenost OZ od lokátoru) tak, aby v každém okamžiku mohla být raketa odpálena a vstřelena do naváděcího paprsku. Dvě rakety současně ano, těmi třemi už si nejsem jistý, to spíš ne. Jak bylo realizováno současné vedení těch raket už nevím. Dokázal bych si představit, že rakety měly svá čísla (od jedné do šesti) a lokátor na jediné společné frekvenci vyslal vždy číslo rakety a pak povel. Ale spíš v tom byla nějaká jiná finta.
Ona tam na první pohled řada věcí třeba vypadala směšně, ale člověk až později zjistil, že v tom byl určitý záměr a že věci vlastně fungovaly až překvapivě dobře. S odstupem mi připadá až neuvěřitelné, že s tím jak se na technice vystřídalo spousta méně či více znalých lidí a případně ji každý trochu poznamenal, tak že se posádky dokázaly skutečně secvičit a při střelbách zasáhnout cíl.

Rakety se musely ručně ladit na naváděcí frekvenci konkrétního lokátoru. Mám pocit, že i jednotlivé baterie/lokátory v rámci jednoho oddílu používaly různé frekvence.
V pravidlech raketostřelby bylo přesně popsáno, za jakých okolností se střílí jednou nebo dvěma raketami a v jakém časovém odstupu. Bylo to teoreticky propočítáno na dosažení co možná nejvyšší pravděpodobnosti zasažení cíle. Střelba na příletu nebo odletu, výška, vzdálenost, rychlost cíle. A tak podobně. Velitel lokátoru si také musel hlídat, aby si ke střelbě vybral OZ, jehož raketa neohrozí lokátor. Kameny odletující ze země, odpadající kryty z rakety, oheň z motoru, havárie rakety ...
Při výběru rakety ke střelbě hrálo roli i to, jak dlouho už je raketa "aktivovaná". Bylo to rozděleno na tuším 40 minut pohotovosti a 20 minut odpočinku (nebo obráceně). To nějak souviselo snad s chlazením vnitřních napájecích článků rakety. Operátor OZ měl před sebou dva prosvětlené ciferníky vypadající jako hodiny, a tam ten cyklus byl znázorněn. Pochopitelně rakety mohly být aktivovány na přípravu nezávisle na sobě. Jen si už nepamatuju, zda to při bojové činnosti měl dělat operátor OZ nebo velitel naváděcího lokátoru.

Pro dnešek končím. Někdy příště například na téma: jaká zajímavá zařízení byla v OZ, komunikace s naváděcím lokátorem nebo co se dělalo při přechodu do bojové pohotovosti. A jaké to bylo v PVOS.

Jo a objevil jsem hezké fotky OZ na http://www.brigadyr.ic.cz/pozemni_techn ... g/krug.htm

Martin

PříspěvekNapsal: 3/2/2007, 00:16
od redboy
martin: Diky...super.. sem to teď přelítl očima (zavíraj sem mi, takže prostuduju zejtra) ale sem rád, že se našel někdo, kdo přišel a napsal k tématu!!!! Navíc ke tomuto typu. Dík.

Poloaktivní samonavedení u PLRK 2K11 Krug

PříspěvekNapsal: 5/2/2007, 19:33
od JUTON
Možná, že se zde opakujeme a používáme jiné formulace--
Věc:-systém samonavedení u 2K11....
Ano- takový byl záměr, který se však realizoval pouze pokusně u protiraketové varianty Krugu.
Z osobního kontaktu (1977-1981) s lidmi, kteří se podíleli na vývoji a zkouškách vím, že se nepodařilo včas dokončit samonaváděcí hlavici, a proto do vojsk šla pouze verze s povelovým navedením.
Do vojsk se dostala verze s povelovým navedením i když "delší" rakety měli ve špičce místo na RL samonaváděcí hlavici.
Delší "špička" raket nebyla u nás "fundovaně" vojákům vysvětlena a i těm, kteří na komplexu sloužili.

Systém navedení- je to pochopitelné, byl záměr vytvořit několik variant tohoto komplexu.
Chápejte a uveďte se do konce 50.let- protiletadlové komplexy (přes neuvěřitelné hrdinství a snahu konstruktérů) jsou stacionární, teď je požadavek vojáků- dejme to všechno na kola, pásy a je to mobilní - vystřel a za několik minut musíš zmizet- kdo to pochopí- má úspěch....... . Každý systém navedení má svoje +/-. Krug byl zamýšlen i pro systém poloaktivního samonavedení a také kombinovaný systém navedení, byla plánovaná také protiraketová varianta, zavedení se však v masovém měřítku dočkal jen povelový systém.
Dále je vysvětlení-
Povelový systém Krugu byl doplněn aparaturou podsvětu cíle z řídícího a naváděcího radiolokátoru SURN 1S91 komplexu 2K12 Kub a na raketě byla poloaktivní samonaváděcí radiolokační hlavice 1SB4 z rakety 3M9 uvedeného 2K12. Byl tedy realizován kombinovaný řídící systém navedení Krugu - v počáteční fázi povelový a v konečné u cíle poloaktivní samonavedení. I toto poloaktivní samonavedení mělo být původně realizováno podsvětem ze stanice navedení raket SNR 1S32, později se však přešlo na zmíněnou variantu nepřetržitý režim podsvětu od Kubu. Na polygonu Emba se prováděly zkoušky na cíle typu R-11M(8K11). Koncem 60. let se začalo s vývojem univerzálního komplexu (protiletadlového a protiraketového) S-300V a vývoj na této variantě KRUG-M byl zastaven. Krug byl přijat ve variantě protiletadlové do výzbroje armády v roce 1971. V letech asi 1975-77 jsem se s ním setkal neoficiálně a od 1977 již profesionálně.

PříspěvekNapsal: 5/2/2007, 22:56
od redboy
Díky za dopnění a opravu.

I když si jsem vědom toho, že systém jako Krug byl ve výzbroji celkem dlouho a že se při jeho obsluze i ve velení vystřídalo asi poměrně dost vojáků, jsem rád, že se alespoň někteří sešli zde na Palbě. A vůbec co mě těší je to, že zde reagujete na můj, i když ne zrovna dokonalý článek. Když vemem v úvahu to, že asi naprostá většina lidí kteří na systému prošli nemá toto téma jako koníček......

Díky! A byl bych rád, kdyby jste, pokud čas dovolí, přihodili něco, co je z tohoto zajímavé a co by třeba stálo za zmíňku.

Krug

PříspěvekNapsal: 6/2/2007, 17:24
od JUTON
Osobně jsem rád, že jsou lidé, kteří se zajímají o technická řešení v této do nedávna "zamlžené" oblasti. Dokonalost/ nedokonalost- je to otázka názoru a zde se setkávají lidé, kteří chtějí diskutovat.
V oblasti PVO jsem pracoval mnoho let, dnes se zabývám elektronikou (a perfektní příprava byla právě ta radiotechnika na protiletadlových komplexech- vždy měla náskok před tou spotřební, kterou známe) a PVO je můj koníček (viz. http://www.pvo.webz.cz).
Tak proto diskutujme!!!!!!!!!!

2P24 - zajímavé detaily

PříspěvekNapsal: 13/2/2007, 01:18
od martin
Takže pokračujme. Dnes pár snad zajímavých detailů odpalovacího zařízení, které zatím zde či jinde nějak nebyly zmiňovány, což je docela škoda.
Krom toho jsem objevil další fotky, zřejmě ze stejné akce: http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/9 ... SA-4-Ganef
Jsou na nich vidět některé podrobnosti a je tam zachycen i interiér, neboli bojový prostor.

Spojení s naváděcím lokátorem: Jde jak o fónické spojení velitele lokátoru s veliteli odpalovacích zařízení, tak přenos dat a povelů na OZ. K velitelskému spojení sloužil zřejmě obvyklý typ vysílačky, případně tlf. kabel. Zajímavější bylo spojení zvané radiolinka pro obousměrné propojení lokátoru s OZ. Jednak průběžně předávala údaje o sledovaném cíli, povely pro rakety a též zpětná stavová hlášení. Data se přenášela dvěma způsoby. Radiolinkou (bez možnosti operativního přeladění), to se používalo z důvodu utajení málo kdy. Na obou bocích OZ jsou vidět výklopné antény. Vyklopení antény do strany zajištoval ruční pohon, zatažení za páku. Viz foto
http://www.brigadyr.ic.cz/pozemni_techn ... krug/8.htm
http://forum.valka.cz/download.php/id/44324
Druhá metoda pak bylo opět propojení tlf. kabelem.

Když jsem u té vzájemné komunikace, tak ještě jedna drobnost. To asi používaly i jiné typy vozidel a i jiné zbraně. Jde o předávání signálů v jedoucí koloně, aniž by se opět v rámci utajení cokoliv pouštělo do éteru. Vzadu na OZ a ostatní technice je vidět tři barevná žárovičky. Těmi mohl velitel různě svítít a blikat a tudíž šířit vzkazy/rozkazy od velitele kolony odpředu až po poslední vozidlo kolony. http://forum.valka.cz/download.php/id/44310 Nahoře na podvozkové části, uprostřed.

Data o cíli byla předávána analogovému počítači v OZ. Ten provedl korekce (vzdálenost a směr mezi OZ a lokátorem). Kde se vzaly údaje o vzájemné poloze? V OZ byl gyroskopický kompas. Neforemná hranatá věc vyčnívající z podlahy, vlevo vzadu za velitelem. http://forum.valka.cz/download.php/id/44332 Snad je to ono, v paměti mi utkvělo spíše cosi s oblejším tvarem. (Nebo to snad byly dvě krabice?, s oddělenou elektronikou?). Asi ano, vzadu pod přístroji je vidět nějak moc volného místa. Roztočení gyra na provozní otáčky chvíli trvalo, a po vypnutí bylo ještě několik hodin slyšet vrnění setrvačníku při pozvolném dobíhání. OZ mohl jezdit buď s gyrem vypnutým a aretovaným, nebo až s plně roztočeným a od-aretovaným. Cokoliv mezi hrozilo jeho zničením a způsobením dalších škod od utrženého setrvačníku poletujícího uvnitř OZ.

Když baterie zaujímala palebné postavení, tak jako první si vhodné místo našel lokátor. OZ kolem něj projížděly. V OZ se v okamžiku průjezdu stiskl na boku počítače příslušný knoflík. Nu a teď za pomoci gyra se začala měřit vzdálenost a směr ujetý od lokátoru. Pro odměřování vzdálenosti se ještě používala informace o rychlosti vlastního pohybu (rychlost pásu) a koeficient prokluzu pásu podle typu terénu.

Počítač je ona zmiňovaná neznámá bedna uprostřed mezi velitelem a operátorem. http://forum.valka.cz/download.php/id/44338

S pomocí gyra se eventuelně dala též odměřovat vzdálenost a tedy hádat okamžitá poloha při delších přesunech.

Připojení rakety. V tzv. pochodové poloze byla raketa upevněna tak, jak je vidět např na http://forum.valka.cz/download.php/id/44279. Od předu klepeta neboli přední pochodová opěra, pak pod křídly přední opěra, následuje střední pochodové zpevnění a nakonec vzadu po obou stranách křídla zadní podpěra. V bojové poloze jsou klepeta sklopena do vodorovné polohy, střední podpěra snížena a pootočena, přichycena rovnoběžně s lafetou. Vzadu, na spodním křídle rakety je červená krytka a pod ní konektor označovaný jako OŠ pro propojení OZ s raketou. http://forum.valka.cz/download.php/id/44311 Protikus na OZ http://forum.valka.cz/download.php/id/44310 se vodorovně pohyboval o cca 20 cm. Mezi ním a raketou byl volný prostor, takže tam bylo možno nasadit krabici simulující chování rakety. Tak se dal ověřit přenos signálů po celé trase mezi naváděcím lokátorem až po raketu a například simulovat start rakety. Propojení (sestykování) mělo sice elektrický pohon ovladatelný jak z oné otevřené skříňky, tak i z pracoviště operátora. Elektrický pohon se ale obvykle směl použít jen v bojové situaci. Jinak posloužila ruční klička. Snad šlo při výcviku o bezpečnostní důvody, aby se tam někomu nepřipletla ruka, nebo při funkčních kontrolách ostré rakety nepřeskočila jiskra nebo se nepoškodily kontaky. Pokud byly na OZ ostré rakety, tak funkční kontrola se simulovaným odpálením rakety byla pro velitele lokátoru docela ošemetná záležitost. Musel se sice osobně přesvědčit, že je připojený simulátor, ale co kdyby mu ho během jeho návratu do lokátoru někdo vyměnil za skutečnou raketu...

Po případném odpálení rakety se přední podpěra musela okamžitě prudce sklonit, aby o ni nezavadilo zadní spodní křídlo odlétající rakety.

Elektrická energie se dala připojit buď zvnějšku kabelem, ale při skutečné činnosti nebo vyhlášení poplachu v PVOS se zapínala vlastní turbína a na ní napojený generátor. Náběh turbíny také nějakou tu drahocennou minutu trval. Spotřebovala cca 50 litrů nafty za hodinu a dělala slušný hluk. Měla společnou nádrž s motorem.

Pohon lafety byl elektrický, ale nebylo to tak jednoduché a detaily, resp. technické řešení si nepamatuji. Šlo o to, že před zapnutím pohonů se nejprve musely připravit vyvažovače. Opět to nějakou dobu trvalo. Šlo o nějaký druh přípravy/natlakování hydraulického systému. Lafeta s raketami se bez aktivních vyvažovačů nesměla zvednout, jinak snad hrozilo její zlomení. Přesně si ten princip ale nepamatuju. (A snad i obráceně, nenaložená lafeta se asi nesměla zvednout se zapnutými vyvažovači?) Na lafetě vpředu byl za jedněmi dvířky navíc tlakoměr a je patrná vypouklá vzduchová lahev. Také se tam někde kontrolovala hladina oleje. Souvislost s tím vzduchem mi nějak uniká. Ale určitě to bylo vymyšlené dobře :-)

Pokračování příště, jdu spát.

PříspěvekNapsal: 13/2/2007, 07:24
od michan
Pánové - skvělé, skvělé. Velice Vám za svou osobu děkuji. Zvláště děkuji -martin. Velice skvělé nejen reportáží psané postřehy, ale i skvělá technická doplnění.
Pokračování nás obohacuje.
Pánové martin a JUTON a ice, pokud můžete, prosím pokračujte.

PříspěvekNapsal: 13/2/2007, 11:51
od redboy
Já to říkám furt,..když to člověk má v rukou má víc postřehů než si ostatní může může představit. Dik...

PříspěvekNapsal: 13/2/2007, 13:23
od michan
Redboy - teoretické doplňuje praktické a naopak.
Ty Víš velmi dobře jako já, že obojí je víc než nutné, a že bez toho to nejde.
Všichni obohacujete Palbu a Ty to dobře víš!!!

PříspěvekNapsal: 9/3/2007, 23:31
od martin
Ahoj lidi, po odmlce zkusím zas něco připsat. Zajímavé techické detaily mne dnes nenapadají, tak se případně ptejte. Zkusím teď několik nesouvislých vzpomínek na výcvik, život u jednotky a utajení.

Utajování čehokoliv bylo na denním pořádku. Počínaje tzv. legendou: Ano, jsme protivzdušná obrana, jsme vyzbrojeni protiletadlovými kanony, typ PLdvK 30mm. Fakt je, že každá palebná baterie měla jeden ve své sestavě. Takže je bylo možno ukazovat veřejnosti. Určen jako obrana proti nízkoletícím cílům (vrtulníky) a případně i proti pozemním cílům. Osádku tvořili obvykle vojáci použitelní jen jako zauhlovači v kotelně a při podobných činnostech.

Běžně jsme byli prověřeni na stupeň tajný, někteří i na PT. Nemám tušení, nakolik to odpovídá dnešním stupňům utajení. Kdo včas vytušil budoucí průšvihy z toho plynoucí, tak si honem rychle vymyslel příbuzné či kontakty na západě a tím se mu podařilo býti ještě včas převelen k méně utajovaným jednotkám. Měl tak šanci po ukončení vojny např. získat devizový příslib.

Technika podléhala ještě navíc Zvláštnímu režimu utajení (ZRU). To znamenalo, že i například přesuny v autoparku mezi garážovou a výcvikovou halou se mohly odehrávat pouze v noci. Vyjet ven na silnici se smělo rovněž jen v noci a se zaplachtovanými nástavbami. Když se útvar přesouval na cvičení do výcvikového prostoru, tak nejprve musel chvíli kličkovat lesem a až po pár kilometrech mohl najet na silnici a nabrat správný směr. Vzpomínám si na "oblíbený" přejezd po úzké hrázi rybníka. Z jedné strany se dalo sklouznout do rybníka, na druhé straně byly stromy. Volného místa tak tak akorát pro správný noční adrenalin.

Na začátku každého zaměstnání v tzv. režimových prostorech muselo nejprve proběhnout poučení o bezpečnosti práce a ochraně utajovaných skutečností. U vstupu do haly musel být dozorčí, který dbal na to, aby nevstoupila nepovolená osoba. Byl to docela dobrý zpožďovací prvek, takže při příchodu kontroly byla šance přemístit se z lehu do stoje a začít právě včas vyvíjet nějakou činnost.

V garážových halách byly položeny gumové pásy (budu jim říkat podložky) a na ně se hezky rovně muselo najet. Zrada byla v tom, že odpalovací zařízení nebo radar musel nabrat správný směr ještě před vjezdem do stání. Točit se ve vjezdu nemohlo, pásy by poničily dveřní rám zapuštěný v podlaze. A stejně tak se nedalo otočit na těch gumových pásech, protože při pokusu o pootočení stačilo, aby řidič jemně cuknul rajčákem a gumová podložka se okamžitě posunula někam do strany. Řidič dozadu vůbec neviděl, byl naváděn jen rozsvícenou ruční baterkou. Když se zrovna nedařilo, byla to akce na hodně dlouho. To už se pak vyplatilo půjčit si zkušenějšího řidiče nebo vyměnit navádějícího velitele. Podobnou zábavou bylo couvat do okopu při střídání techniky na stanovišti PVOS.

Baterie a vlastně celá brigáda měla poměrně přísně dané časy pro případ poplachu a výjezd z autoparku. Netuším, jak to funguje dnes a jak to v minulosti vypadalo i u jiných jednotek.Tak to zkusím napsat. Vždycky se předpokládalo, že poplach bude vyhlášen v noci. Nebo přesněji, mimo pracovní dobu vojáků z povolání. To znamenalo, že při vyhlášení poplachu se mělo dít mnoho různých věcí a každý musel znát svoji roli (zařazení do bojového rozdílení) pro ten den. Poplach je v noci, kvůli snad utajení se na ubikacích nesmí plně svítit, jen slabé nouzové osvětlení. Na nočním stolku má každý připraveno oblečení a šatní skříňky se nezamykají, protože jen tak se do nich lze rychle dostat a na vojně se přece nekrade. Každý v šeru běží do umývárny nabrat vodu do polní lahve, aby snad někde neumřel žízní. A voda musí být čerstvá, ne nějaká stará zatuchlá. Fasují se zbraně a ve tmě se všichni na chodbě navzájem pletou. Tuším v sedmé minutě poplachu už jsme všichni nastoupeni na "buzerplace" s plnou polní. Tam se přepočítáme a organizovaně běžíme asi půl kilometru do autoparku. Startuje se technika a organizovaně se otevírají garážová vrata, střídavě sudá a lichá stání, protože všechna současně otevřít nejdou. A v tuším 21. minutě moje baterie na signál dvou červených světel opouští bránu autoparku a míří na shromaždiště. Mezi tím už dávno řidiči dovezli spojky těch pár kilometrů do Jihlavy, jsou probuzeni vojáci z povolání a svozoví řidiči je vezou též na shromaždiště. V lepším případě už byli vzp vzhůru, protože je probudily jejich Svitavy, čili malé jednoúčelové radiopřijímače, které reagovaly na signál posádkové vysílačky. Dnes by se řeklo pager. Na shromaždišti se všichni sešli, vzp převzali velení a mohlo se pokračovat dál. Někteří z absolventů jsme mívali "velení do příchodu" a to znamenalo, že jsme měli být schopni dovést jednotku na shromaždiště a hlavně tušit, kdeže to shromaždiště vlastně je. Jako perličku si vzpomínám, že na shromaždiště byl od kasáren natažen tlf. kabel a jeho konec byl zamaskován v jednom stromě. Byl určen k tomu, aby bylo možno zpátky dozorčímu útvaru oznámit příjezd na shromaždiště.

V bojovém rozdělení byla celá řada funkcí a bylo třeba zajistit, aby všechny byly obsazeny a technika v časové normě byla schopna vyjet. Pokud vojáci byli třeba zrovna ve stráži nebo jiných službách, nebylo jednoduché všechny funkce obsadit. Problém byl vždy s řidiči, ti se třeba i vypůjčovali od jiných jednotek. Kdo byl zařazen v boro, nemohl žádat o vycházku. Řidiči se tak ven z kasáren dostávali jen vyjímečně. Vzpomínám na jednoho, který byl na vycházce za celou dvouletou službu asi jen dvakrát. A i když pak měl šanci, tak raději ani nešel. Tušil zřejmě správně, že by skončil v hospodě, opil se, nestihl návrat a skončil v base.

Když jsem v roce asi 92 byl jako záložák povolán na měsíční cvičení do Rožmitálu, tak v té době už byla morálka značně uvolněná a lhůta pro výjezd z kasáren a přechod do bojové pohotovosti útvaru byla snad prý tři dny...

Příště snad o službě v PVOS.

PříspěvekNapsal: 9/3/2007, 23:53
od martin
Jo, tenkrát nám to připadalo jako šílená pakárna a nezastavili jsme se od nevidím do nevidím. A to nemluvím, že zima na Vysočině byla dlouhá. Takový budíček ve 4 ráno, abychom stihli do snídaně ve fujavici metelici odhrabat v autoparku sníh, to taky byly lahůdky na denním pořádku.

Ale čas už to nepříjemné odnesl a člověk vzpomíná na to, s čím v normálním životě není šance se potkat. Docela se divím, co všechno si pamatuji. Dnes při psaní jsem si vzpomněl i na skoro všechny podstatné signály a krycí názvy činností a jednotek používaných tehdy v PVOS...

PříspěvekNapsal: 10/3/2007, 11:53
od redboy
Díky..... :)

Re Martin a ostatní

PříspěvekNapsal: 3/4/2007, 13:29
od Franta
No tak já ještě doplním Martina (jen tak pro zajímavost na kterým oddíle a baterii jsi sloužil ? :-)
Řídící radiolokátor (1S32 nebo taky Stanice) zvenku tady byl celkem podrobně popsán - zevnitř vypadal asi takhle.
Obsluha s výjimkou řidiče, tj. velitel baterie + starší operátor (úhlové souřadnice) + mladší operátor (dálka) nastupovali dveřmi v zadní části.
Hned za dveřmi vlevo byla jakási předsíňka v které se nacházela hlavní pojistková skříň a především gyrokompas s vlastním ovládacím panelem.
Potom se zůženým prostorem vstupovalo do hlavního prostoru - zůžení bylo tvořeno kabelovými svazky v plechovém krytu, kterými byl připojen anténní systém.
Za tímto svazkem se nacházela tzv radiolinka což bylo v podstatě povelové zařízení sloužící jednak pro spojení s jednotlivými odpalovacími zařízeními a jednak pro přebírání souřadnic cílů z řídícího radiolokátoru (1S12). Radiolinka měla ještě následující zvláštnost, která spočívala v tom, že se jedalo prakticky o jedinou část Stanice, ve které byly použity polovodiče (tranzistory), jinak s výjimkou optického sledovacího systému (kamera+monitor) byl celý systém postaven na elektronkách !!!!
Obsluha seděla vedle sebe v podélné ose Stanice, vpředu velitel, potom operátor úhlu a operátor dálky. Za nimi se nacházela hlavní čast Stanice - !!! elektronkový !!! analogový počítač, který na základě údajů z radiolokátoru o souřadnicích cíle a rakety řídil raketu (povelové řízení).
Před velitelem a operátory se nacházel jednak panel velitele z kterého se dal zjistit stav odpalovacích zařízení. Před každým z operátorů se potom nacházela vlastní indikátor (obrazovka). Mezi operátory potom monitor optického sledovacího systému. Operátor úhlu měl kruhový indikátor (prům cca 30cm), na kterém se zobrazoval cíl, respektive jeho poloha vůči stanici. Rukama potom ovládal dvě točítka (selsyny) pomocí kterých natáčel anténní systém (vlevo elevace antény, vpravo azimut). Operátor dálky měl malý obdélníkový indikátor na kterém viděl vzdálenost cíle (a případně i rakety) od stanice (vodorovná linka, cíl se zobrazil jako impuls) - vlastním točítkem potom na indikátoru prováděl zachycení cíle v dálce.
Vlastní provoz vypadal asi následovně:
Po zajetí do palebného postavení (odpalovací zařízení cca 250m od Stanice) se provedlo odplachtování (případně i zamaskování) a spuštění napájecího zdroje - buď napájení z externího zdroje (3x220V 400Hz) nebo interní plynová (naftová) turbína (43kW) v nouzi interní generátor připojený přes spojku na motor podvozku (diesel 400hP 12válců objem cca 36l). Poté se spustila vlastní stanice - po nažhavení elektronek (cca 1minuta) započalo vlastní spouštění jednotlivyých systémů a tzv "funkční kontrola", což byla vlastně prověrka stanice před zahájením bojové činnosti (obdobnou prověrku prováděli i obsluhy odpalovacích zařízení - "pušek"). Po ukončení funkční kontroly bylo navázáno spojení s řídícím lokátorem - jednak hlasové klasickou radiostanicí a jednak povelové pomocí radiolinky, dále se navázalo povelové spojení s puškami (radiolinka buď bezdrátově nebo po telefonním kabelu). V tom okamžiku byl celý komplet plně připraven k zachycení cílů a k palbě.
Cíle byly přidělovány řídícím lokátorem prostřednictvím radiolinky - Stanice byla v tom okamžiku v režimu vyhledávání – paprsek radiolokátoru byl rozmítán v úhlu cca 15° - anténa se na základě údajů z řídícího RL automaticky natočila do přibližného směru cíle a současně se přibližně na cíl nastavil i vyhledávací impus dálkoměru. Úkolem obou operátorů poté bylo provést přesné ruční zaměření cíle v úhlových souřadnicích a v dálce. Z vlastní zkušenosti :-) vím, že to nebylo až tak jednoduché jednak vzhledem k rychlosti cíle a jeho případným manévrům a jednak vzhledem k rušení ať už od případných rušiček nebo i okolních jiných radiolokátorů.
Poté co byl cíl zaměřen, Stanice se manuálně přepnula do automatického režimu (paprsek nebyl rozmítán, sledování se dělo na základě změn charakteristiky přijímací antény – podobný systém jako přepínání polarizace u dnešních satelitních přijímačů), kdy byl cíl zachycen a sledován automaticky. Přepnutí nebylo vždy úspěšné, někdy se to podařilo až na několik pokusů. V okamžiku zachycení cíle, se na indikátoru úhlu zobrazil tzv „Prostor účinné působnosti“, což byla v podstatě oblast jejíž rozsah závisel na výšce, rychlosti a směru pohybu cíle vůči stanici. Vlétnul-li cíl do tohoto prostoru a byly-li pušky připraveny k palbě mohlo dojít k odpálení rakety. Raketa v první fázi režimu letěla neřízeně do tzv. bodu vstřelování, přičemž byla stabilizována autorotací. V bodě vstřelování docházelo k jejímu zachycení Stanicí, zastavení autorotace a k dalšímu směrování letu na základě povelů ze stanice. V příslušné vzdálenosti od cíle byl potom odjištěn radiozapalovač, který, v okamžiku přiblížení se k cíli a jeho zachycení způsobil explozi nálože rakety a zničení cíle střepinami.
No to myslím napoprvé stačí, pokud bude zájem, můžu pokračovat.

PříspěvekNapsal: 3/4/2007, 15:05
od michan
Díky.
To si piš, že to bylo skvělé co jsi napsal.
Ty, ty elektronky - tradovalo se, že právě Rusové si je tam nechávali z důvodů, že snesly větší zatížení při atomovém výbuchu, než tištěné spoje.
Mohlo to zakrývat, menší technologickou vyspělost, nebo to byla pravda?
Nám tloukli velitelé do hlavy, že toto je jednoduché řešení, a že sovětské elektronky vydrží víc než nepřátelské tišťáky.
Osobně si myslím, že z nouze dělali ctnost. Atomový výbuch spolehlivě upeče vše - záleží jen na vzdálenosti.

PříspěvekNapsal: 3/4/2007, 15:50
od sa58
Sověti dotáhli technologii elektronek na vysokou úroveň, zminiaturizovali je (prý) a to jim stačilo. Byla to ověřená technologie která fungovala.

Dneska prý vyrábí rusové výkonové elektronky do špičkových zesilovačů.