PALBA.CZ

Polovodiče neboli v Sovietskom zväze zavrhnuté úplne, ako je obecná predstava. Používali sa, a v pomerne hojnej miere, ale konštrukcie boli často kombinované a kritické diely boli elektrónkové.
Dôvody použitia elektrónok sú v podstate obidva vyššie uvedené - neporovnateľne väčšia odolnosť voči elektromagnetickému impulzu a prenikavej radiácii oproti polovodičom a súčasne výborná úroveň elektronkových konštrukcií v ZSSR. Treba ale mať na pamäti aj fakt, že polovodiče sa v prvej fáze vývoja presadili predovšetkým v civilnej oblasti a sovieti túto oblasť dosť zanedbávali, čím sa dostali do sklzu vo vývoji i rozvoji technologickej základne, ktorý neskôr museli doháňať, čo trvá prakticky dodnes.
Problém okolo polovodičov bol okrem iného aj v tom, že polovodičové súčiastky sa priamo vyrábali v "military" prevedení, kým na západe sa súčiastky splňujúce požiadavky "military" prevedenia získavali triedením zo štandardnej veľkosériovej produkcie. Cenový rozdiel je zrejmý...

Ďalším nie celkom nepodstatným dôvodom bola ani nie tak spoľahlivosť, ale často hlavne opraviteľnosť zariadenia (a to v poľných podmienkach). Zistiť poruchu jednej z niekoľkých desiatok elektrónok je podstatne jednoduchšie, ako to urobiť z rovnakým počtom tranzistorov.

Čo sa týka miniaturizácie, bežne sa vyrábali a používali elektronky, pentódy až heptódy, takej veľkosti, že do zápalkovej krabičky by sa zmestili tri až štyri, s vývodmi priamo na zapájkovanie do plošného spoja a príslušnou armatúrou, takže modul plošného spoja mal "štandardné" rozmery. Existovali aj mikrominiatúrne ("ryžové"=veľkosti zrnka ryže) elektrónky, ktoré boli v kovovom púzdre veľkosti starých germániových tranzistorov, priemer okolo 3mm a dĺžka asi 1 cm, alebo v sklenom púzdre podobnej veľkosti. Okrem toho sa samozrejme používali aj elektrónky všetkých bežných i menej bežných normálnych veľkostí, ako sa dajú nájsť v starých televízoroch čí rádiách.

Súčasná výroba pre hifi techniku - je to veľmi pravdepodobné. V Rusku sa určité výrobné kapacity udržali, pretože boli potrebné pre výrobu náhradných dielov pre staršie systémy, kým v zahraničí boli výrobné kapacity zlikvidované, pretože v určitom období pre elektrónky kedysi bežných typov neexistoval dostatočný odbyt. Odbyt pre potreby špičkových elektrónkových zosilňovačov je relatívne veľmi malý, takže budovať nové výrobné kapacity je krajne nerentabilné, podstatne jednoduchšie je ich objednať tam, kde výrobné zariadenia ešte existujú a dokážu vyrobiť či už štandardné elektrónky alebo aj vytvoriť nové konštrukcie podľa požiadaviek zákazníka.
A mimochodom, elektrónky v špičkových zosilňovačoch najvyššej triedy je údajne čisto ručná práca, nie výroba na automatoch. A to sa cení a za to sa platí - a nie málo.

Nemáš někde odkaz nebo obrázek takové vojenské elektronky?

Na to, že se elektronky v Rusku stále vyrábějí se stačí podívat třeba TADY

A zajímavé je to použití - "Používá se v zesilovačích Mesa Boogie a Ampeg". A tomu taky odpovídá cena...

Výklad poměrně dobrý. Nesmí se zde, ale zapomínat, že v armádě se již dávno používá všude výměna celých bloků ( s elektronkami i tišťáky). Na kontrolním panelu se detekuje vadný blok. Ten se vyndá a vymění za jiný. Vadný se buď opraví nebo zahodí. Je to armáda.

sa 58 - http://en.wikipedia.org/wiki/Image:CV4501.JPG táto konkrétne je síce americká, priemer 1cm, dĺžka 35mm, ruské boli možno o čosi tenšie a mali dlhšie vývody, izolované plastom. Robila ich aj Tesla, napríklad pre hlavičky rakiet R-3S (výrobok 310), takže teoreticky by sa dali nájsť v katalógoch. Mikrominiatúrne som na internete nenašiel a v čase, keď som sa s nimi stretával, fotiť niektoré veci sa silne neoplácalo, na poriadny pruser stačil foťák v práci...
Pozrel som si výrobcov na tvojom linku - electro-harmonix -> USA, JJ electronic -> Slovensko/Čadca , SOVTEK, SVETLANA, VOSCHOD -> všetky tri Rusko

michan - Vymeniť blok je dobrý nápad, ale to by si musel so sebou ťahať do poľa celý sklad, takže v ZIP si mal veci, ktoré odchádzajú najčastejšie - poistky, žiarovky a elektrónky. V analógových počítačoch bolo elektróniek celkom dosť, ale len niekoľkých málo typov.

Alchymista, je naivní co říkáš. Např. RL není osobní auto, aby sis vozil jen náhradní žárovky, klíňák, trojúhelník a lékarničku.
Technika např. RL, která byla v bojovém nasazení musela být stále v provozu. Z toho důvodu, jak na stanovišti, tak v plukovním a divizním skladě musely být bloky k dispozici všechny. Jen při nějakém zásahu RL při boji, nebo větším poškození přebíral fci jinný RL. Cesta z novým blokem k nasazení do aktivního RL, nebo naváděcí aparatury se počítala na minuty max hodiny. Jinak hrozily při nejlepším sankce ( vězení), v boji vlastní smrt, jejíž hrozba ve válečném konfliktu byla trvalá.....
Do pole na cvičení, ale i do bojové služby muselo být připraveno vše.
Asi mluvíš o jiné armádě než já znám!

Ahoj Franto a ostatní,

sloužil jsem na třetím oddíle, tehdy mu velel kpt. Ba a byl jsem u 1. baterie, kpt. Fa (nebo snad možná 3.baterie?). Mohli jsme se znát?

Nepamatuješ se náhodou, jak bylo technicky vyřešeno současné navádění dvou raket jedním naváděcím lokátorem? To když se pro zvýšení pravděpodobnosti zásahu vystřelovaly krátce po sobě, přesně podle bible zvané Pravidla raketostřelby. Byla tady o tom debata s neurčitým závěrem.

A díky za připomenutí termínu puška. Ještě doplním, že raketám se říkalo osmičky (podle 3M8) a nebo klacky či roury. A to proto, že když nejsme v režimových prostorech, tak ani mezi sebou nemůžeme mluvit otevřeně...

Do lokátoru jsem někdy lezl na "návštěvu". Občas nám velitelům pušek slíbili, že si taky zkusíme zachytat pár cílů, ale nějak k tomu nikdy nedošlo. A vlastně jsem si ani nikdy nezkusil pušku řídit, jen jsem v PVOS v mrazech občas chodil nastartovat a dobíjet baterii záložní pušky. Tradovalo se, že řidič se stává profíkem, když např. v autoparku rychle rozjede pušku a pak prudce zabrzdí tak, že se podvozek zhoupne a vztyčí, až stojí jen na předních hnacích kolech. Tedy těch, která normálně do styku se zemí nepricházejí :-). Tohle jsem tedy na vlastní oči nikdy neviděl. A možná je to dobře, protože pri mém štěstí by na to určitě někdo přišel a já bych za to byl zodpovědný ...

Můj oddíl se v tom roce nepřipravoval na výlet do Kazachstánu, takže na rozdíl od ostatních oddílů jsme moc nevyjížděli na cvičení a spíš chodili do služeb a PVOS. Do PVOS byla vždy asi na měsíc vyčleňována jedna baterie ješte personálně trochu posílena tak, aby byla schopna držet jak hotovostní službu, tak být soběstačná i ve strážní službě při ochraně hotovostního prostoru. Ty prostory vlastně byly dva. Na jednom místě byla baterie s naváděcím lokátorem, dvěma nabitými puškami a třetí záložní. Na jiné lokalitě byl vyhledávací lokátor. V téhle službě jako velitel pušky jsem prožil celkově myslím 4 měsíce. Krom toho jsem chodíval do služeb na SVS brigády (stálé velitelské stanoviště) jako pomocník operačního důstojníka.

Služba na SVS se od jiných dozorčích služeb poměrně lišila. Třeba už tím, že se služba nestřídala v 16:00 jak bylo obvyklé u všech jiných služeb, ale v 8:00. Do služby se chodilo ve vycházkové uniformě a v polobotkách, při příchodu člověk použil řízný vojenský pozdrav Dobré ráno a přezul se do pantoflí. Na druhou stranu bylo nutno být neustále ve střehu a vědět, jak v různých situacích reagovat, znát nejrůznější pravidla a signály. O co v takové službe vlastně šlo a kdo se toho zúčastnil:

Operační důstojník - ti byli i s velitelem SVS myslím čtyři. Velitelem tehdy byl mjr. Ží. Jeden vždy sloužil, druhý měl volno po službě, další se účastnili života brigády, chodili na schůze, na kontrolu výcviku, kontrolovali jednotku držící hotovostní službu a tak podobně.

Pomocník operačního - to byl vždy někdo z nás asi 6 absolventů. Služby jsme si většinou plánovali tak, abychom se vyhýbali různým neříjemným činnostem u mateřského oddílu. Když pak oddíly vyjely na cvičení nebo na střelby, tak jsme se točili ve službách taky jen ve dvou nebo ve třech lidech.

Pátrač-kreslič zakresloval na planžet polohu sledovaných cílů. Kresliči byli ve službě asi tři a průběžně se střídali.

A konečně spojaři-radisté, kteří při poplachu zabezpečovali i radio spojení pro případ, že by selhaly telefonní linky.

Běžné spojení bylo po stálých telefonních linkách. Jednak na nadřízené jednotky, resp. jejich velitelská stanoviště. Velitelství 3. divize PVOS, součinnost na 2. divizi a i přímé spojení na ústřední stanoviště PVOS. Pro případ skutečné bojové činnosti jsme měli ještě přímé spojení na radar poblíž rybníka Dvořiště v jižních Čechách. S nimi jsme jen občas prověřovali spojení. Nebylo to pro ně obvyklé, takže vždy když jsme chtěli, aby na závěr oni prozvonili nás, tak dlouho hledali použitelnou kličku od zřejmě klasického polního telefonu...

Spojení na podřízené jednotky bylo vlastně jen na jednu, na stanoviště vyhledávacího lokátoru. A jeho prostřednictvím na palebnou baterii. A když jsme byli obzvlášť snaživí, tak jsme se mohli propojit až na videohlídku, která z úkrytu sledovala pohyb osob v okolí palebné baterie. Na tuhle hlídku často chodili ne příliš bystří vojáci, takže spojení s hlídkou bylo často skrytým zdrojem zábavy.

Důležitá spojení se pravidelně prověřovala, od intervalu jednou denně až po dvakrát za hodinu.

Další druh spojení byl tak zvaný povel. Ten do sluchátek dostával kreslič a jednalo se vlastně o ústně sdělovanou a postupně upřesňovanou polohu zajímavých cílů. Planžet byl rozdělen na několik čtverců. Každý čtverec na devět menších čtverců, a ty opět na menší čtverce. Pro rychlou orientaci a kreslení i vyčítání cílů to bylo šikovnější, než obvyklá souřadnicová soustava. Poloha běžných cílů se hlásila po dvou minutách, rychle letící SR-71 se hlásil po minutě. Čtverce nejvyšší úrovně se pro zmatení nepřítele čas od času přečíslovaly. Na planžetu byla celá republika i s přesahem do zahraničí. Běžné civilní lety se nehlásily, jen tzv. soukromníci, což byla asi malá zahraniční letadla typu aerotaxi a pod. Z našich se sledovaly vojenské lety, ale asi ne všechny. Nu a hlavne jsme na planžetu měli "nepřátelské" vrtulníky těsně sledující nebo visící u hranice, většinou AH64. Dále pak lety RC130 a nebo třeba dlouhé hodiny se vyskytující U2. Ostrý poplach se většinou vyhlašoval jen při obletu SR71, zhruba jednou až dvakrát týdně.

Pokud si to správně pamatuju, tak v "povelu" se používala čtyři různá hlášení: nový cíl, upřesnění polohy cíle, ztráta cíle a rozdvojení cíle. Upřesnění polohy byla dvojka, následovalo číslo cíle (většinou myslím čtyřmístné), pak systémem čtverců udaná poloha a ještě myslím výška ve stovkách metrů. Tímto zpusobem vyčítač sděloval a kreslič musel stíhat vést snad i dvacet cílů. Vyčítač to drmolil opravdu vysokým tempem. Pro necvičené ucho bylo těžké rozeznat, jakým jazykem se to vlastne hovoří a když jsem byl schopen rozpoznat nějaké císlo nebo dokonce celé hlášení, tak jsem si gratuloval. Jak to kreslič stíhal malovat, a to ješte zrcadlově, to fakt bylo těžce pochopitelné. Ještě byla pravidla, že vlastní cíle se zakreslovaly myslím žlutou pastelkou, cizí asi červeně a cvičné (fiktivní, pro součinnostní cvičení) snad bíle.

A byly pak třeba večer nebo v noci také okamžiky klidu, kdy na planžetu byly třeba jen dva cíle. A ty lenivý kreslič pak ani nekreslil, a jen si je pamatoval. Roztomilé bylo, když v takový okamžik zazvonil telefon z nadřízeného stupně s kontrolní otázkou: Vedete cíl číslo XY? Ano, samozřejmě, vedeme. Dobře, vyčtěte mi jeho polohu. A teď nastalo horko, protože než se kresličovi sdělilo číslo, než ukázal nebo namaloval polohu a než já jsem ji nahlásil zpět, tak utíkaly drahocenné sekundy a to pochopitelně nedělalo dobrý dojem o výkonu služby.

Pro každý den byla vyhlášen způsob rozpoznávání vlastních letounů. Jednak kód radiolokačního dotazovače, který ten den letouny používaly. Shodný se nastavoval na vyhledávacím lokátoru. Bylo to myslím rozděleno na mírové a zapečetěné válečné kódy/frekvence. A dále pak vizuelní signály pro den a noc, např. barva vystřelovaných světlic.

S ohledem na výskyt výzvědných letounů se také volil čas provádění funkční kontroly techniky podřízených jednotek, kdy bylo potřeba vyzařovat do antény (svítit). Na SVS byl také k dispozici minutový rozpis, kdy se naše území nalézalo pod dohledem špionážních družic, a kdy se také nesmělo "svítit". Tomuhle rozpisu se říkalo čísla a dostávali jsme je dálnopisem rozepsaná asi na měsíční období. Funkční kontrola se měla dělat ráno při nástupu nové služby, ale kvůli výše uvedenému se někdy odsouvala třeba až do odpoledních hodin, než se objevila několikaminutová skulina. A i jsme pak nadřízenému hlásili funkční kontrola (fakulta) probíhala od-do, světla od-do.

Ke službě na SVS mám ješte další vzpomínky, ale to zase příště.

Pozývam všetkých priaznivcov raketového vojska a Krugu zvlášť na stránky http://spoluzaci.lide.cz/480911 kde je najvačšia koncentrácia rakeťakov na jeden monitor.

Pro zasvěcené doporučuji návštěvu výše uvedeného odkazu (nutno smazat čárku na konci odkazu). Naštěstí už je to nenávratně fuč :-/

Ahoj příznivci PVO a 2K11 zvlášť

To "a" nebyl omyl, ale zkouška. Dvě hodiny jsem psal příspěvek a když jsem ho chtěl odeslat, chtělo to po mně přihlášení a příspěvek zmizel. Teď nemám sílu psát to znovu, takže jenom v krátkosti. U 82.plrb jsem sloužil jako důstojník v letech 1986-1992. Byl jsem na pozici technika stanic u 2.plro tzn. KRAS-N. Rád odpovím každému, ptejte se.
Ztracený příspěvek se pokusím nahradit, co nejdřive.

Rozhodně nepiš příspěvky přímo do okna na Palbě, nejsi první, komu se něco podobného povedlo. Stačí jakýkoliv textový editor, někteří snad píší přímo v tom, co je od Mrkvosoftu ve Widlích.

Pěkné video ke stažení o 2K11 KRUG je na

http://pilot.strizhi.info/2007/02/05/2155 a kliknout na Скачать тут 47,64Мб

smazáno autorem