S-300P

PL systémy, rakety, PL kanony....

Moderátor: Julesak

Odpovědět
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

S-300P

Příspěvek od redboy »

S-300P
Obrázek

Možná už jste se ptali, kde je S-300. Já ji chtěl popsat, jenže , byť se může zdát, že o tomto systému je známo téměř vše, tak to není tak zcela pravda. Teda je, ale zároveň je okolo něj spousta dezinformací a polopravd. Opět se nejde spolehnout pouze na články, ale musel přijít net. Je zajímavé jak málo informací je na netu výrobce, co se historie systému týče, a i na své meilové adrese moc nepomohli, takže to zabralo trochu víc času.

Vznik systému spadá ještě do 60tých let. Poměrně hluboko. Po přijetí do výzbroje systémů S-75 a S-125 se objevil požadavek na jejich náhradu. Ta měla odstranit hlavní nedostatky. Těmi byla malá mobilita. Lokální konflikty ukázaly, že dobře organizovaný protivník dokáže postavení PLŘS úspěšně napadnout. Systém pak musí změnit postavení, ale díky dlouhým dobám, to výrazně snižuje efektivnost a zvyšuje zranitelnost. Dalším požadavkem byla schopnost postřelovat více cílů součastně. Jediným systémem, který byl vícekanálový v počtu cílů byl systém S-25, ale jeho složitost neumožňovala použít jeho metodu na mobilních systémech. I nakonec nedokončený systém Dal mobilní nemohl být, ale vývoj především v elektronice šel velmi rychle vpřed a čím dál víc problémů začínalo mít řešení. Další požadavek byl velký rozsah výšek postřelovaných cílů. Systém S-75 musel být doplněn systémem S-125, především z důvodu schopnosti protivníka podlétnout oblast dosahu systémů určených k postřelování letounů na velkých výškách a podobně to bylo u PVO PV a systému 2K11. Stejný problém řešilo námořnictvo. Výčet těchto problémů by šlo doplnit ještě jednou věcí, a tou je značná rozmanitost a množství typů systémů PVO. Sovětské systémy PVO byly začleňovány do celého spektra PVOS a PVO PV. Takto složité systémy, plnící široký rozsah úkolů v celém rozsahu cílů a výšek, ve značné hloubce, byly jediným možným způsobem splnění úkolů, ale zároveň to bylo velmi nákladné. Vždyť v Sovětském svazu vzniklo možná víc systémů PVO, než v armádách zbytku světa, pokrývaly obrovskou rozlohu SSSR jehož délka hranic v podstatě dosahovala délky rovníku. Některé byly ve své době unikátní a jedinečné.Vytvoření systému, který by byl použitelný ve více složkách armády by tento systém zjednodušil a zlevnil. Prosté použití systémů z jiné složky nebylo ideální, především PVO PV bylo velmi specifické a jeho systémy nevyhovovaly PVOS a námořníkům.

Po dokončení, případně v době vývoje systémů, S-75, S-125 a 2K11 docházelo k vývoji a návrhům systémů které je měly nahrazovat, případně doplňovat. Jde dohledat existenci systém s názvy S-100, S-175, S-225 a zřejmě další, které nebyly dokončeny, respektive skončily jen v úvodních návrzích, bez bližších informací o nich. Vznikl ale požadavek na systém univerzální. Ten dostal označení S-500U a na jeho vývoji pracovalo nám známé KB-1 pod vedením Alexandra Andrejeviče Raspletina, o tomto KB a jeho pracech jsme si řekli u systémů S-25 a S-200... Právě v době práce na tom druhém, byly pravděpodobně již zahájeny práce na S-500U o dosahu 100km. Nepodařilo se mi zjistit, kdy přesně projekt probíhal, ale zcela jistě se na jeho koncepci podílel ještě A.A.Raspletin, čili to muselo být někdy v roce cca 1965 a dříve. Ovšem právě tato univerzálnost byla pravděpodobně důvodem toho, že nebyl dokončen. Požadavky jednotlivých složek armády byly natolik rozdílné, že nedošlo ke schodě. V NNI-20 v té době probíhal vývoj systému „A“ respektive systému nazvaného Prizma. Právě tento vývoj měl být zrušen ve prospěch S-500U a podle mého (pouze) názoru i tohle mohlo hrát svou roli. Konstrukční kanceláře mezi sebou vedly dost prestižní souboj a vývoj jednotného systému jednou z nich, nebyl pochopitelně zcela bezkonfliktní. Jsou to jen dohady, jako hlavní důvod proto vezmeme oficiální problém v technických požadavcích především PVO PV, který vyžadoval systém se značnou protiraketovou kapacitou, zcela mobilní a s poloaktivní naváděcí soustavou, na rozdíl od PVOS, kde by byl požadavek na postřelování aerodynamických cílů a s povelovou naváděcí soustavou, v čemž se shodoval s požadavky VMF. V prosinci 1966 bylo vojensko průmyslovou komisí schváleno zahájení vývoje jednotného systému PVO. Výsledkem měl být systém, který by byl ve výzbroji jak pozemního vojska, tak námořnictva, tak PVOS. Každopádně právě S-500U a rozdílné názory na problém univerzálního systému vyústily později v otevřený konflikt mezi V.P.Efremovem a B.V.Bunkinem, ovšem jejich profesionalita musela zvítězit a musela vzniknout dohoda.
A tak vznikl návrh systému S-300. Systémy měly být tři a měly je vyvíjet tři konstrukční kanceláře. Požadavek byl na co největší podíl společných dílů a koncepcí a zároveň splnění požadavků jednotlivých složek ozbrojených sil. Podle některých zdrojů se na úvodní koncepci podílel ještě A.A.Raspletin před svou smrtí v roce 1967, což se mi ale nezdá moc pravděpodobné, případně jen počáteční a jeho práce probíhaly pouze na koncepci S-500U, ale je těžké tento, dost spletitý vývoj nějak jednoznačně objasnit.
Oficiální datem vzniku systému S-300 je 27.květen 1967. Ten den vyšlo usnesení ÚV KSSS a SM SSSR č.394-135 o vývoji systému protivzdušné obrany S-300. Toto datum je opravdu s největší pravděpodobností, blízkou jistotě, datumem početí systémů řady S-300. Muselo se ovšem rozhodnout, jaká bude koncepce systému a jaké budou principy konstrukce. Výsledkem bylo poté to co známe.
Systémy měly být tři. Jednak systém S-300F (Flotskaja), námořní varianta, kterou dostalo na starosti bývalé OKB-2, v té době již MKB (Mašinostroitelnoje KB) Fakel které po smrti P.D.Grušina (1993) nese jeho jméno.
Jednak systém S-300V (Vojskovaja), varianta pro PVO PV kterou měl vyvíjet NII-20 v té době patřící Ministerstvu radioelektronického průmyslu (MRP), od roku 1970 pak OAO NIEMI (Научно-исследовательский электромеханический институт - vědeckovýzkumný elektromechanický institut) a od roku 1988 pak nesoucí firemní štít NPO Antej.
A konečně S-300P (PVOS) a ten je ten co nás dnes zajímá především. Jeho vývoj měl na starosti potomek KB-1, od března 1966 je to oficiálně Moskevská konstrukční kancelář (MKB) Strela MRP, od listopadu 1971 pak CKB Almaz a od roku 1988 NPO Almaz, od 10.6.2001 pak NPO Almaz nese jméno A.A.Raspletina.
Po Raspletinově smrti se generálním konstruktérem KB stal Boris Vasiljevič Bunkin a na tomto místě setrval až do roku 1998 a dodnes je tento akademik vědeckým ředitelem Almazu. Právě on je v podstatě otec systému S-300P.

БУНКИН Борис Васильевич
Boris Vasiljevič Bunkin

Obrázek

Na vývoji systému S-300 se měly být použity pokud možno jednotné systémy a prostředky. Systém měl být vícekanálový a to si sebou žádalo použití radiotechnických prostředků, které mohou sledovat několik cílů součastně. Radiolokátory pro vyhledávání cílů pro všechny verze systému S-300 vyvíjel v Novosibiřském NII měřících systémů tým pod vedením Jurija Alexandroviče Kuzněcova. Radiolokátor sledování cílů a navádění ŘS pro S-300P pak probíhal přímo v MKB Strela pod vedením V.D.Sinelnikova. Radiolokátory byly zcela jiné konstrukce, než bylo do té doby běžné. Používaly zcela nový princip a to fázovanou anténu s elektronickým vychylováním paprsků. V principu jde o to, že anténní systém je složen z tisíců feritových prvků, které dokáží vysílat elektronový paprsek usměrněný elektronickým signálem ve velkém rozsahu úhlů. Ve výsledku pak určitá část prvků sleduje cíl zcela nezávisle na jiné části anténního pole, které sleduje jiný v jiném úhlu. Část prvků může vyhledávat cíle jiné, případně sledovat naváděné ŘS. Tato metoda je v součastné době dobře známá, ale koncem šedesátých let šlo o metodu velmi moderní a ještě ne zcela známou. V Sovětském svazu bylo této technologii věnováno značné úsilí a i značného rozšíření. Například na anténu radiolokátoru sledování cílů bylo třeba více jak 10000 jednotlivých feritových prvků. Spolu s vlastními radiolokátory musel být součástí dostatečný výpočtový a řídící systém umožňující v reálném čase sledovat dostatečné množství cílů, ŘS a vypočítat dráhy navádění. Právě vývoj v elektronice umožnil existenci těchto systémů, jelikož počítače, které ještě v době vývoje systému S-25 byly několika tunové zařízení, začátkem 70tých let již bylo možné umístnit na samohybné podvozky.
Vývoj v oblasti ŘS si také vyžádal novinky. Původní úvaha byla použít jednotnou ŘS pro všechny prvky S-300 s tím, že ji bude vyvíjet MKB Fakel pod vedením Pjotra Dmitrijeviče Grušina. O něm jsme si psali v popisu jiných systémů, především S-200 nebo 9K33 Osa. Tato konstrukční kancelář měla vyvíjet všechny ŘS určené k postřelování aerodynamických cílů a pro potřeby protiraketového segmentu systému S-300V měly ŘS pocházet z SMKB Novator, bývalé OKB-8 a dnešní OKB Novator nesoucí jméno L.V.Ljuleva. O něm jsme si také psaly v článcích, mimo jiné v 2K11 Krug. Tam se ukázalo později, že není vhodné použít v systému ŘS od dvou konstrukčních kanceláří, takže Ljulevovu Novátoru zůstaly ŘS pro S-300V a zbývající ŘS pro S-300F a S-300P pochází od této doby z Grušinova Fakelu.
Ten vycházel z původní koncepce ŘS pro systém S-500U, ale po rozdělení a zaměření na systémy S-300F a P práce vzaly jiný směr. Co zůstalo z původních střel V-500 pro S-500U se mi nepodařilo zjistit, je ale dost možné, že víc než se zdá. ŘS si ponechaly označení V-500. Každopádně šlo o ŘS na TPH. Vývoj tohoto pohonného systému byl v Sovětském svazu velmi složitý, jak vychází z mých dřívějších článků, tady už ale byla značná část problémů zvládnuta. Raketa byla jednostupňová s lisovaným jádrem raketového motoru s proměnným výkonem. Od počátku se uvažovalo s vertikálním startem rakety s tím, že raketa bude startovat z přepravně startovného kontejneru pomocí vlastního motoru s tím, že kontejner bude otevřen z obou stran. V roce 1972 proběhlo několik desítek startů tímto způsobem, ale ukázalo se, že to není nejvhodnější řešení. Nakonec byl zvolen způsob startu z kontejneru pomocí plynového generátoru, který raketu vymrští z kontejneru do výšky cca 20m a poté dojde k zapálení letového motoru. Jelikož raketa v době zapálení motoru má v podstatě nulovou rychlost bylo nutné použít k náklonu ŘS do směru cíle změnu vektoru tahu motoru, jelikož aerodynamické prvky by byly neúčinné. Letový motor s dobou hoření 8-10 sekund pak raketu urychlí na rychlost až 2000m/s, což je 7200km/h, což je M=6+. Je to velmi vysoká rychlost, výrazně snižující dobu letu na cíl, dává protivníkovi výrazně menší čas na reakci a v podstatě vylučuje efektivní protiraketový manévr na základě vizuální identifikace rakety. Zároveň umožňuje postřelování velmi rychlých cílů. I tak rychlá ŘS jako V-860 systému S-200 s rychlostí až 1300m/s, je proti V-500 pomalá. Za letu je ŘS řízena čtyřmi aerodynamickými kormidly v zadní části ŘS. Všechny verze rakety V-500 měly trup vyroben z vysokopevnostních hliníkových slitin.
Problémem bylo zvolit naváděcí systém. Uvažovalo se o všem možném. Především poloaktivní radiolokační navádění se přímo nabízelo, jenže pro systém námořní verze to není zcela ideální a i z vojsk PVOS byl požadavek na systém povelový. Ten byl velmi dobře zvládnutý a radiotechnické systémy měly možnost zvládnout navádění ŘS. Zároveň bylo rozhodnuto o modernizaci tohoto systému navádění. Ta modernizace je v podstatě zásadní změna. U klasického povelového systému jde o tohle: ŘS je naváděna příkazy které zasílá naváděcí systém na naváděcím RL a jsou vypočítány na základě informací které do systému podává naváděcí RL. Ten podá informaci o poloze cíle i ŘS a systém pak vypočítá ideální dráhu ŘS tak aby zasáhla cíl a tyto pokyny jsou předány na palubu ŘS. Taky byl systém dost podstatně změněn. Totiž s nárůstem vzdálenosti cíle i ŘS od radiolokátoru dochází přirozeně k poklesu přesnosti RL a v důsledku pak ke zhoršení přesnosti navádění. Byl proto vyvinut a odzkoušen systém modifikovaný. V podstatě jede o systém kombinovaný, který v sobě nese jak systém povelový, tak poloaktivní radiolokační a vybírá z obou to lepší. ŘS je naváděna povely z pozemního RL podobně jako u systému s povelovým naváděním. V podstatě po většinu doby letu je systém stejný jako povelový, ale v koncové části navádění mění povelový systém zdroj informací. Místo naváděcího RL signál o poloze cíle vůči letící ŘS teď přebírá poloaktivní RL stanice umístněná na ŘS. Ta přijímá signál vyslaný naváděcím RL odražený od cíle, zpracuje ho a pošle informaci o cíli na zem. Tam je informace zpracována, je vypočítána ideální trajektorie ŘS a ta je zpět předána na palubu ŘS. Je velmi pravděpodobné, že díky startu ŘS z kontejneru, je nutno v prvních sekundách letu, dokud nedojde k možnosti předávat data na ŘS je použit systém inerciální, ale informace o tom nejsou. Je to ale velmi pravděpodobné.
Možná se ptáte, proč tu rozebírám věc, která je dostatečně známa, možná ne ovšem všem, ale důvodů je víc. Jednak jde o systém, který je v mé sérii nový. Jednak jde o systém, který používá i konkurenční systém MIM-104 Patriot. Tam je nazvaný Track Via Missile (TVM) a jde v podstatě o totéž. Hlavní důvod je ale jinde, je v tom, že v literatuře, někdy i dost na vysoké úrovni, jsou tyto naváděcí systémy popisovány jako poloaktivní, případně dokonce aktivní. Setkal sem se s tím, že je to popisováno jako poloaktivní systém s aktivním koncovým navedením a podobně a je to napříč zdroji, dokonce i Ruské. Myslím si, že je dobré to uvést na správnou míru. Ani Patriot, ani S-300P neměl ŘS naváděnou aktivní radiolokační soustavou.
ŘS byly vyvíjeny dvě jednak ŘS V-500K (5V55K) kde byla použita pouze povelová soustava. ŘS byla jednodušší, levnější a byla vysoká pravděpodobnost že vývoj bude dokončen brzy. Základní verzí pak byla V-500R (5V55R) která byla vybavena systémem navádění přes raketu a měla vyšší dolet do 75km proti 47km u verze povelové. Obě ŘS měly délku 7,25m, průměr 0,508m a rozpětí stabilizátorů 1,124m. Hmotnost byla 1500kg u ŘS 5V55K a 1665kg u 5V55R. Systém mohl používat oba typy raket. Ty byly uloženy v odpalovacích a transportních kontejnerech 5P86 o průměru 1,1m a délce cca 8,5m. Bojová část raket měla hmotnost 130kg a směrový účinek.

Pohled na ŘS 5V55 systému S-300. Jednak zajímavý pohled do kontejneru, a i na vlastní ŘS v letové konfiguraci.
ObrázekObrázekObrázek

První start rakety 5V55 proběhl v Balchašském polygonu 4.března 1970. byl to balistický let, kdy byly zkoušeny základní vlastnosti koncepce. Bylo ještě ale hodně práce. V letech 1972-3 probíhaly testy raket startujících z kontejneru za pomocí letového motoru. Od konce roku 1973 probíhaly zkoušky systému na Kazašském polygonu Šary-Šagan. Ne všechno šlo ideálně. Například došlo k několika haváriím kdy došlo k poškození tepelné izolace aerodynamických ploch aerodynamickým ohřevem při vysoké rychlosti. V roce 1975 byla zahájena sériová výroba jednotlivých komponent systému určených pro provedení testů. V té době již probíhaly zkoušky ŘS a RL. V únoru 1976 byly zahájeny závodní zkoušky kompletního systému s raketou 5V55K které skončily v listopadu 1977 a v prosinci byly zahájeny zkoušky státní. Ty byly zakončeny v březnu roku 1979. Okolo toho kdy byl systém zaveden do výzbroje panuje dost čísel a málo shod. Podle většiny údajů byl již od roku 1978 zařazován do výzbroje jako náhrada systému S-25 okolo Moskvy. Je to možné, a tomu se kloním já, spíš se jednalo o zahájení výroby a rozmistňování ještě před oficiálním přijetím do výzbroje. Je dost pravděpodobné, že platí přijetí do výzbroje až v září 1979 a to s raketou 5V55K. Každopádně systém nesl označení S-300PT (tažený). Každopádně v roce 1979 byl v bojové pohotovosti první pluk systému S-300P a bylo to v Moskevském okruhu PVOS.

Systém byl rozmístněn jako náhrada systému S-25 a podle většiny údajů nebyl rozmístněn nikde jinde ve velkém množství a dost možná vůbec. Jeho sériová výroba trvala pouze do začátku 80tých let. Ta běžela v několika závodech. Výroba radiotechnických prostředků probíhala v Moskevském radiotechnickém závodě a postupně se rozběhla v dalších. Rakety i kontejnery pro jejich transport vyráběl Moskevský strojírenský závod Avantgard a v Leningradském Severním závodě, později ještě v Žujakském mechanickém závodě, jenž byl filiálkou Kyjevského strojírenského závodu Artema.

Základním organizačním prvkem systému S-300PT byl protiletadlový raketový pluk. Nepodařilo se mi zjistit kolik palebných baterií (oddílů) bylo standardně v jeho sestavě, ale jedná se pravděpodobně o organizaci která není pevná, nebo se liší, obvykle se mluví o třech bateriích, ale maximum co dokáže obsluhovat plukovní systém velení a řízení byl šest. V sestavě pluku byl radiolokátor vyhledávání cílů 5N64. Tento radiolokátor s charakteristickou anténou, která je oboustranná a cíle jsou sledovány buď dvakrát za otáčku antény (5 nebo 10 ot/minutu), nebo je možno sledovat dvojnásobný počet cílů. Je schopen sledovat 200 cílů součastně a předávat je automatizovanému systému řízení a velení PVOS, nebo přímo jednotlivým bateriím. RL se vyráběl ve dvou variantách. 5N64K který byl složen ze tří tažených kabin (F-6, F-7, F-8) a 5N64S, kdy byly všechny tři kabiny na samohybném podvozku MAZ-74106. Radiolokátor byl dokončen v roce 1980 a je dílem Jurije Alexandroviče Kuzněcova. Tento sloužil k vyhledání cílů a předávání jednotlivým bateriím jejich polohy. Součástí je i systém velení a řízení koordinující systémy PVOS nadřazených úrovní.

Plukovní přehledový 5N64S, verzi K sem na fotce nesehnal
Obrázek

Ve složení palebné baterie systému S-300PT byl radiolokátor 30N6 na kabině F-1 který spolu s kabinou F-2 tvořil systém 5N63. Radiolokátor byl schopen vyhledávat cíle, sledovat je, navádět na ně ŘS. Anténa radiolokátoru byla umístněná na kabině F-1. Radar mohl sledovat sektou -3/+85 stupňů vertikálně a 60 stupňů horizontálně až 12 cílů a na 6 z nich navádět součastně po dvou ŘS. Celá baterie mohla díky schopnostem RL plnit samostatně úkoly i bez možnosti spojení s nadřízeným stupněm. Součástí byla automatický systém velení a řízení 5N83 Bajkal s kabinou F-3 na přívěsu.

V pravo je kabina F-1 s radarem 30N6 systému S-300PT.
Snímek byl dělán kvůli 5N62 systému S-200, ale pro naše úcely postačující.
Vedle pak pohled dovnitř, výroba 30N6, hodně stará fotka

ObrázekObrázek

OZ 5P85-1 systému S-300PT, na druhém snímku od jednotky PVOS Moskvy
ObrázekObrázek

Součástí baterie bylo až 12 OZ 5P85-1 každý se čtyřmi kontejnery se ŘS. Původně se uvažovalo použít svazek pěti kontejnerů, ale z důvodu snazší logistiky a pružnosti byly zvoleny čtyři samostatné. OZ bylo mobilní, tažené. Před uvedením do bojové polohy muselo dojít k odpojení od tahače, ustavení, rozevření lafety a ustavení kontejnerů do svislé polohy. Palebné postavení nemuselo být nijak speciálně připraveno a z pochodové do bojové polohy byla baterie uvedena během 30 minut.
Pokud baterie pracovala samostatně, případně pro zajištění zálohy zjištění cílů, byl u baterie přehledová PL 19Ž6. Tento moderní prostředek provází ve více variantách všechny verze S-300P.
Součástí baterie byly i pomocné prostředky jako nabíjecí přepravník se 4 ŘS 5T99 (5T99M), zdroje energie 5I57…..
Postupně byly prostředky systému modernizovány a doplňovány prostředky modernějších systémů. V polovině 70tých let byly modernizovány do standardu S-300PT-1. Systém byl postupně doplněn radiolokátorem pro sledování nízkoletících cílů 5N66 s kabinou F-5 a anténou umístněnou na věží 40V6 o výšce 25m, později verzí 40V6M na kterou šel umístnit nástavec 40V6MD s výškou 13m a celková sestava pak má výšku 39m. Na stejnou věž lze umístnit i kabinu F-1 s vyhledávacím a naváděcím RL 30N6. Rozvinutí 40V6M spolu s radiolokátorem trvá hodinu, v případě použití nástavce 40V6MD pak dvě hodiny a je třeba použít dostatečně výkonný jeřáb o dostatečné výšce.
Všechny prostředky baterie byly taženy vozidly KrAZ-255 a Ural-375.
V systému S-300PT byly použity ŘS 5V55K o dálkovém dosahu 47km, později modernizované 5V55KD a od roku 1980 pak ŘS 5V55R s naváděním „přes raketu“ o doletu 75km. Minimální výškový dosah byl 25m, maximální pak 25km. Daní za kolmý start je minimální dosah na nízkoletící cíle 5km. Střely jsou u výrobce uzavřeny hermeticky do odpalovacího kontejneru a po dobu 10ti let, tj. dobu jejich životnosti není třeba žádnou údržbu. V případě použití proběhne velmi krátká předstartovní příprava a může následovat start. Horní část kontejneru je provedena z tříštivého materiálu, takže při startu se o „otevření“ postará sama ŘS.
Celý pluk o třech bateriích tedy mohl sledovat celý rozsah 360 stupňů a součastně postřelovat 18 cílů až 36 ŘS z celkového palebného průměru 144 ŘS. Proti systému S-75 doplněném S-125 se jednalo o značný nárůst možností. Na cíl se odpalovaly dvě ŘS a díky výpočtu dráhy každé střely zvlášť se každá střela přibližovala k cíli po samostatné dráze, ta mohla být u obou ŘS dost rozdílná a na cíl pak mohla jedna ŘS nalétat z horní, druhá z dolní polosféry….. Spolu s vysokou rychlostí ŘS bylo v podstatě nemožné provést plánovaně protiraketový manévr a zasažení cíle bylo při použití dvou ŘS blízké 100%. Celý systém je díky použitým radiotechnickým prostředkům velmi odolný vůči aktivnímu i pasivnímu rušení. RL mají minimální boční laloky vyzařování, zadní nemá z principu vůbec.

V době zahájení výroby systému S-300PT již probíhaly zkoušky samochodné varianty systému s označením S-300PS (samochodný). Systém byl přijat do výzbroje po skončení státních zkoušek v prosinci 1982. Sériová výroba také přešla na tuto variantu a výroba tažené verze byla ukončena.
Co se změnilo? No především všechny prostředky baterie byly umístněny na podvozcích těžkých nákladních automobilů MAZ-537M. Tento podvozek s obrovskou průchodivostí, srovnávanou s průchodivostí nejvýkonnějších pásových podvozků výrazně zvýšil mobilitu komplexu. Přehledový radiolokátor pluku byl 5N64S.
Systém spolupracoval se systémy automatického velení a řízení PVO Senež M (5S99M), Bajkal (5N37), Bajkal-1(73N6). V tom případě je na úrovni baterie kabina 5F20 (5F24) pro systém Senež a nebo 53L6 pro systémy Bajkal (1).

K základním prostředkům palebné baterie patřil RL sledování a navádění 5N63S na podvozku MAZ-537M s oběma kabinami na jednom vozidle. Kabina F-1 s RL 30N6 (Exp.30N6E) byla za kabinou vozidla a kabina F-2 pak v zadní části vozidla. Kabinu F-1 bylo možno sejmout a umístnit na věž 40V6M/MD. Radiolokátor nyní mohl sledovat cíle v horizontálním úhlu 90 stupňů.
Pokud baterie pracovala samostatně, byla doplněna o přehledový a vyhledávací radiolokátor 19Ž6, 36D6 (Exp.36D6E). Tento moderní radiolokátor byl převážen na návěsu za tahačem.
Standardně pak byl součástí vyhledávací radiolokátor nízkoletících cílů 5N66M vyvinutý v NPO Utes, případně modernizovaný 76N6(Exp.76N6E) na věži 40V6M/MD a systém velení a řízení. Tento prvek je standardně umístěn na věži. I když na ní mohou být i ostatní radiolokační prvky systému, nemusí to být pravidlem.

Pár fotografií, související s sestavou RL prostředků s věží 40V6:
Kresba sestavy v bojové a pochodové sestave a fotka věže 40N6 s RL 76N6, běžný obrázek S-300P všech verzí.
Kabina s radarem 30N6 na věži 40V6, také běžné.

ObrázekObrázekObrázek

Vztyčování 76N6, anténa je ještě složená a kresba všech RL prostředků S-300PS na 40V6
ObrázekObrázek


5N63S systému S-300PS a dalších, vedle pak 19Ž6, respektive některá jeho verze, přehledový RL baterie.
ObrázekObrázek

Dvě fotky pak z Moskevského okruhu PVOS, RL řady 19Ž6 u PVO Moskby, jeden na veži 40V6 a druhý na původní stavbě pro S-25 a S-300PT.
Ten stožár uprostřed, je komunikační spoj pro přenos dat mezi RL a baterií.

ObrázekObrázek

OZ byly dvou typů. Standardně byly v baterii tři vozidla 5P85S v jejichž výbavě byly kontejnery F3S s bezdrátovým systémem komunikace . Tyto vozidla se rozmístnili okolo 5N63S, vždy kabinou nad níž bylo komunikační zařízení směrem k radiolokátoru v maximální dálce 100m. K ustavení OZ sloužily hydraulické patky umístněné mezi dvojicemi náprav. Kontejnery s ŘS jsou po ustavení do svislé polohy spouštěny tak, že spodní část kontejneru je opřena o terén. Je to společné pro všechny OZ a zajišťuje to další stabilitu při odpálení ŘS, jelikož díky startu s uzavřeného kontejneru dochází k dynamickému zpětnému rázu na kontejner.Ke každému OZ 5P85S patřily dvě 5P85D. Ty se rozmistňovaly těsně vedle vozidel 5P85S ve vzdálenosti 2-3m a ovládány byly přes F3S propojeném kabely. V bojových podmínkách pak tyto vozidla mohla po přednostním odpálení ŘS odjet pro druhý palebný průměr.Hmotnost OZ byla 42,1t.

Principiální umístnění OZ okolo RL
Obrázek

Baterie S-300PS za přesunu.
Obrázek

Vzhledem k tomu, že systém teď získal větší mobilitu byl doplněn topovozidlem a velitelským stanovištěm přesunu na podvozcích GAZ-66 a další prostředky zajištění. V případě dlouhodobého pobytu mimo technické a logistické zajištění byly součástí baterie také 4 vozidla na podvozku MAZ-357 v jejichž nástavbách bylo potřebné ubytovací a hygienické zázemí včetně strážnice a elektrocentrály.
Ve výzbroji měl systém jak ŘS 5V55KD, tak především 5V55R a později i novější maximální udávaný dosah je u modernizovaných ŘS udáván velmi často až 90km. Interval mezi odpálenými ŘS pak je 3-5sekund. Přechod z pochodové do bojové polohy a naopak netrvá déle jak 5 minut.
Pravděpodobně byly systémy v průběhu oprav modernizovány na standard verze S-300PM a jsou schopny používat novější ŘS.
Systém byl také exportován pod označením S-300PMU mimo jiné i do bývalého Československa. V případě exportní verze nesou jednotlivé prvky v některých případech jiné exportní označení (udávám v závorce). Export byl zahájen v roce 1989 a později bylo vyvinuto OZ 5P85T (Exp.5P85TE) na podvozku taženého návěsu, taženého obvykle návěsovým tahačem KrAZ-260. Nahradilo OZ 5P85D i S. Důvodem bylo snížení ceny a možnost použít tahače zavedené v armádě zákazníka.



V roce 1983 byla zahájena další modernizační etapa. V roce 1984 byly zahájeny první zkoušky a 20.února 1984 došlo k prvnímu odpálení ŘS nové varianty. Její označení 48N6 (Exp. 48N6E) a dala systému novou kvalitu. Trochu se zvětšila, délka se zvedla na 7,5m , průměr na 0,519m a hmotnost na 1800kg (přesto používá původní odpalovací kontejnery). Délka chodu motoru se zvedla na 12 sekund, maximální rychlost na 2100m/s (7560km/h) a dálkový dosah narostl na 150km a výškový na 27km. Malorozměrné cíle a ŘSPDL raketa zasahuje ve výškách 6-100m na vzdálenostech 28-38km. Hmotnost bojové části je 144kg. Zvýšil se nejen dolet a výkon, ale i manévrovací schopnosti. V roce 1987 skončily závodní zkoušky a v roce 1988 pak zkoušky státní. Datum přijetí systému, který dostal označení S-300PM spadá někdy do roku 1989, ale setkáte se i z datumem až 1993. Jen mým dohadem na základě spíš indicií, než jasných faktů, ale jde pravděpodobně o uvedení exportní verze S-300PMU-1. Ta byla poprvé představena v roce 1992 v Žukovském a od roku 1993 je nabízena na export. Je ale také dost možné, že varianta sice byla přijata v roce 1989 papírově do výzbroje, ale sériová výroba se mohla rozjet až po rozdělení Sovětského svazu, jelikož část dílů se vyráběla i mimo území dnešní Ruské federace (například vozidla MAZ jsou z Běloruska, Minsk), i když to nebylo možná tak zásadní, jako krize která v té době dopadla na post Sovětskou oblast v podstatě jako celek. Modernizována byla elektronická výbava, systém velení a řízení a automatizace. Přehledový radar byl modernizován na verzi 5N64 (Exp. 5N64E). Především byla modernizována elektronická výbava, schopnost detekce cílů s velmi malou odraznou plochou (0,02m2??).

Exportní 64N6E v Řecku, impozantní monstrum..
Obrázek

54K6, kabina systému velení pluku systému 83M6 u S-300PM
a útroby automatického systému velení a řízení 83M6 v kabině 54K6,
Fotky zevnitř, jsou z exportní varianty.

ObrázekObrázekObrázek

Nové OZ 5P85SM je nyní ovládáno dálkově přímo z velícího stanoviště na radiolokátoru 30N6M. OZ byla již jednoho typu, všechny vozy měly dálkovou bezdrátovou komunikaci, ale zůstala možnost komunikace po kabelu přes sousední OZ. Byla také možnost nahradit zdroj, plynovou turbínu, napájením ze zdroje externího, případně ze sousedního OZ pomocí 60m kabelu.

OZ S-300PM u jednotky na návěsech, ty jsou odpojeny. Přesun S-300PM a Start ŘS těsně před nahozením motoru po vymrštění z kontejneru.
ObrázekObrázekObrázek

Nejen na export bylo také používáno OZ 5P85T (Exp.5P85TE) na podvozku návěsu taženého tahačem KrAZ-260. I ve výzbroji Ruska je tato varianta ve výbavě, především v PVO Moskvy a v oblastech, kde se nepředpokládá dlouhodobý pohyb v neprůchodném terénu je tato levnější a možná i adaptabilnější varianta. Jinak se zásadně nezměnila sestava jak baterie, tak pluku.

Každopádně v roce 1991 dochází ke změně. Na polygonu Kapustin Jar došlo ke zkouškám systému proti balistickým cílům. Důvodem bylo nasazení konkurenčního systému MIM-104 Patriot proti balistickým raketám ve Válce v zálivu. Stejně jako Patriot, ani S-300P nebyl vyvíjen jako protiraketový systém a výsledky tomu odpovídaly. Ukázalo se sice, že díky výrazně účinnější bojové části a vyšší rychlosti ŘS je účinnější než Patriot a dokázal víc, ale bez úprav to nešlo. Došlo tedy k úpravě zapalovače rakety 48N6, tak, aby tak rychlé cíle, jako balistická raketa zachycoval včas a byla změněna směrová charakteristika bojové části. Od tohoto okamžiku je tedy systém označován jako protiraketový. Je to nadnesené, nebyl k tomu do této varianty určen, ale S-300PM s raketou 48N6 je uváděn jako schopný zasáhnout balistický cíl o max rychlosti 6450km/h, tj cca 1800m/s a podle některých údajů až 2800m/s pokud je cíl předem zachycen nadřazeným stupněm na pluku a předán v dostatečném předstihu. Cíl je pak zasažen na max. vzdálenost 40km. Odpovídá to ŘS taktického a operačně taktického doletu.



Další poměrně známou variantou je verze označovaná jako S-300PMU-2 Favorit. Jedná se pouze o exportní variantu a nemá ekvivalent ve výzbroji ozbrojených sil Ruska. V podstatě v Rusku vyráběné systémy na verzi odpovídající této přešlo plynule, bez přeznačení, čili je dál označovaná jako S-300PM, není ale vyloučeno označení jiné, variantní (PM1...??????). Každopádně do výzbroje se dostala modernizovaná varianta ŘS označená 48N6M (Exp 48N6E2) Ta byla upravena tak, aby její parametry odpovídaly protiraketovým charakteristikám. Byl opět změněn zapalovač a opět došlo k úpravě bojové části. Podle údajů výrobce, bylo snahou dostat výkon systému na úroveň PR vlastností systému S-300V, to znamená zasahovat balistické cíle na rychlosti 3000m/s jako standardní cíl. Odpovídá to ŘS o doletu do 1000km. Dá se říci, že tady už je protiraketová činnost součástí systému jako plně integrovaná vlastnost. Vývoj systému probíhal v letech 1995 až 1997 a právě v roce 1997 na MAKS-97 byl poprvé veřejně představen. V roce 1999 byl představen velmi úspěšně na výstave IDEX99 včetně střeleckých zkoušek.
Systém dostal na úroveň baterie nový radar 96L6 (Exp. 96L6E), místo 19Ž6 u starčích verzí, který má na starosti vyhledávání cílů a nahrazuje tak radiolokátor na úrovni pluku, jelikož exportní verze je často provozována v menších celcích, případně na větší ploše s bateriemi ne tak pevně spjatými do úrovně pluku. S tím souvisí, že systémy S-300PMU-1 a PMU-2 jsou často udávány pouze s 8, nikoli 12 odpalovacími zařízeními v baterii. Opět to souvisí s exportními variantami a požadavky zákazníků. Systém je nabízen s různými způsoby velení a řízení a standardů. Mezi nimi je zcela kompletní integrace do standardu NATO. Je prostě nabízen jako základ PVO.

96N6, nový přehledový PL baterie S-300PMU-2, ŘS 9M96E a za nimu OZ S-300PMU-2 se svazkem
kontejnerů pro ně na místě jednoho standartního kontejneru a 9M96, 9M96M, 48N6M, respektive makety jejich E verze na výstavě.

ObrázekObrázekObrázek

Na MAKS-99 byl předveden systém s novými ŘS. Jde o výrobek MKB Fakel a původní určení těchto ŘS je nový prostředek námořní PVO. Jde o ŘS 9M96 (Exp.9M96E) a 9M96M (Exp. 9M96E2). Jde o ŘS malého a středního dosahu. Systém došel do stádia, že je asi rozumné ho doplnit ŘS o kratším dosahu, jelikož standardní ŘS už sou natolik výkonné, že postřelovat s nimi cíle na blízké vzdálenosti je neefektivní. Všechny systém S-300P sice mají zpětnou kompatibilitu, ale původní ŘS 5V55R už asi ve výzbroji nejsou, nebo jsou jen ve skladech a výroba určitě neprobíhá. Nové ŘS jsou lehčí. Hmotnost je asi 333 a 420kg, Dolet 1-40 a 1-120km. Výškový dosah 0,005 – 20km Hmotnost bojové části 24kg a hmotnost svazku čtyř ŘS a kontejnerů 2300 a 2700kg. Právě čtyři kontejnery jsou zavěšovány místo jednoho standardního původního kontejneru. Ve výsledku je pak na OZ celkem 7ŘS s toho tři 48N6(M). Tato varianta má celkem rozsáhlou publicitu, ale informací je poskrovnu. Informace nejsou a ty výše vypsané parametry berte s rezervou. ŘS mají údajně pulzní motory po obvodu ŘS k dosažení vysoké manévrovací schopnosti a co se týče naváděcí soustavy, opět víc dohadů jak reality. Často je udávána povelové soustava s aktivním radiolokačním naváděním na koncové části letu. Případně inerciální navádění v první části letu. Rozhodně bych to nebral za bernou minci a dokonce mi to připadá jako přitažené za vlasy, především díky minimální výšce a použití v námořnictvu. Nezdá se mi pravděpodobné, že by aktivní radiolokační soustava byla schopna takových výkonů, ale možné je vše. Aerodynamická koncepce rakety se spíš blíží ŘS 9M330 systému Tor, případně Kinžal, ten má také podobnou koncepci a pulsní raketové motory k navedení do směru střelby, mají povelovou naváděcí soustavu, ovšem poloviční hmotnost. Myslím si, že na důvěryhodné informace si počkáme, nebo nemám ten správný zdroj.

Tyto řízené střely mě přivedly k poslední modernizaci systému S-300P. Tím se ale dostávám mimo rozsah původního záměru článku. Tou novou modifikací je verze nazvaná S-400 Triumf , někdy označovaná jako S-300PMU-3, je to zcela jistě špatně, i když je to pokračovatel, ale do mého článku už nespadá. Proto jen krátce. Baterie je doplněna RL sektorového vyhledávání a krom původních ŘS 48N6M a ŘS řady 9M96 je vybavena ŘS o max.dosahu 400km. Vychází z 48N6 a její označení má být 48N6DM. O ní nejsou informace zcela žádné, je poměrně striktně utajována a jediné co se dá odhadnout je pravděpodobně kombinovaná, nebo aktivní radiolokační naváděcí soustava pro koncovou část letu. To je sice často uváděno, ale myslím si, že se jedná pouze o logický úsudek z dálky doletu, jelikož na tuhle vzdálenost, v podstatě za horizontem, už je takový způsob navedení možná potřebný, ale nemyslím, že je to ověřený údaj. Systém S-400 prodělal první zkoušky v roce 1999 a po skončení úspěšných státních zkoušek byl přijat do výzbroje v loňském roce a v letošním roce naběhla sériová výroba a před koncem roku bude první pluk v bojové pohotovosti.

Ale zpět k systému S-300. Jeho historie je tedy dlouhá, sahá hluboko a je to pomalu 28 let, co byl zařazen do bojové pohotovosti ve své první variantě. V podstatě už to není moc daleko, od doby, kterou byl ve výzbroji jeho dlouholetý předchůdce a jeho sériová výroba již trvá déle než trvala systému S-75. Na rozdíl od něj se nezúčastnil žádných konfliktů a na svůj první křest ohněm čeká. Od zahájení výroby, do roku 1996 bylo vyrobeno 2075 OZ systému S-300P (údaj pochází od Jane´s). Verze S-300PT už ve výzbroji není, verze S-300PS byly postupně modernizovány, případně vyřazeny a takže v součastné době je ve výzbroji Ruska jen verze S-300PM a její modernější varianty. V součastné době je ve výzbroji Ruské federace 35 pluků systému S-300PM (z toho cca 7-10 v Moskevském systému PVOS), to je pokud jde o standardní tabulkové pluky o třech bateriích 1260 OZ. Výroba v posledních letech probíhala tempem 1-2 pluků ročně a podle slov Ruského ministra obrany Sergeje B. Ivanova bude stejným tempem probíhat výroba systému S-400.

Při rozpadu SSSR se systém dostal do výzbroje post sovětských republik. Především na území Ukrajiny a Běloruska zůstalo značné množství těchto systémů, které byly součástí silných okruhů PVOS a jsou dál ve výzbroji. Také Kazachstán S-300P zdědil i když ne asi tolik. Ze států kam byl systém exportován jde jmenovat státy byv. Varšavské smlouvy. A to Československo, Bulharsko. Dodávky do NDR již nedošly, i když sem našel údaj, že ano, ale byly vráceny. Mezi pozdější importéry patří Kypr, tam ale došlo k potížím s Tureckem a systém je rozmístněný na území Řecka a je trvale dislokován na Krétě(?) Dále jde jmenovat Čínu, Indii, Vietnam, Sýrii a podle některých údajů i Irán(? Spíš ne). V jednom ze zdrojů je uvedeny jako uživatel Spojené státy, je pravda, že tam systém prodělal důkladné zkoušky, ale uživatelem pochopitelně nejsou.

V bývalém Československu se systém objevil pravděpodobně v roce 1989 a v roce 1990 (z jara ?) byl uveden do bojové pohotovosti. Bylo to u 71. protiletadlové raketové brigády Drnov, respektive jejího 20. protiletadlového raketového oddílu Kačice. V roce 1990 měl přijít další oddíl a později měl systém nahradit u nás používané S-75 a S-125 zcela. K tomu už ovšem nedošlo a při dělení republiky byl předána tato jedna baterie Slovenské straně. Ve výzbroji Slovenské armády je do dnešních dnů. Zajímavý je zájem Slovenska dokoupit systém S-300 v rámci urovnání Ruského dluhu. Po změně vlády a příchodu Mikuláše Dzurindy do křesla premiéra byl záměr zrušen. Důvod? „Vláda dospela k tomuto rozhodnutiu preto, že tento systém nie je vhodný pre potreby našej armády. Jeho prevádzkovanie je finančne veľmi nákladné a dovoz tohoto systému do Slovenskej republiky by nebol v súlade s jej zásadnou politickou líniou, zahranično-politickou orientáciou, a tá je smerom k Európskej únii a Severoatlantickej aliancii.“


V kodu NATO systém nese označení SA-10 Grumble.

TTD systému S-300P
Verze………………………………….....S-300PT/S-300PS/S-300PM/S-300PMU-2
Rok zavedení do výzbroje:………….....1979/1982/1989/1997
Primární použitá ŘS……………………....5V55K/5V55/48N6/48N6M
Maximální výškový dosah:…………......... ...25/27/27/27km
Minimální výškový dosah:……………...0,025/0,025/0,01/0,01km
Max dálkový dosah:……………………........47/75(90)/150/ 200km
Min dálkový dosah:………………………................5/5/3/3
Max. rychlost aerodynamického cíle:1200/1200/1800/1800km/h
Max. rychlost aerodynamického cíle:…....---/---/1800/2800km/h
Množství postřelovaných cílů:…………............6/6/6/?
Množství Střel naváděných součastně…....12/12/12/?


Základní TTD ŘS systému S-300P..

Typ……………….Délka(m)/Hmotnost(kg)/max.rychlost(m/s)/hmotnost boj části(kg)
5V55K……………7,25/1500/2000/133
5V55R……………7,25/1664/2000/133
48N6………………7,5/1800/2100/144
48N6M……………7,5/1900/2100/144
9M96………………??/333/750/24
9M96M……………??/420/1000/24


Systém S-300P je jistě zajímavý. Je okolo něj ale hodně mýtů a realita je někdy trochu prostější. Přesto jde o moderní prostředek PVOS a v průběhu vývoje a doby rostl spolu s požadavky. S-400 který jej dnes bude doplňovat je jistě ale více než důstojný nástupce a potvrzuje pozici Ruska a jeho vývojových kanceláří jako leadera v systémech této kategorie ve světě. Někdy ovšem bohužel jde o věci nové a spadají pod kolonku tajné, především S-400. Jen můžeme doufat, že se nevrátí situace, kdy se budem lecost dohadovat.

Ještě nějaké pohyblivé obrázky:
Reklamní video Rossboroněexportu 3MB:
http://mu.baz.cz/download/S-300PMU.wmv

Sestřih, v něm uvidíte Borise Bunkina. Ten bazmek, který má v rukou moderátor, je jeden z prvkú antény z elektronickým vychylováním paprsku 10MB:
http://mu.baz.cz/download/s-300_bunkin.avi

Opět sestřih, tentokrát o PVO Moskvy, jde o pár záběrů rozmístnění a použití ze součastnosti 7MB:
http://mu.baz.cz/download/pvo_moskva.avi


Děkuji za pozornost, teda jestli jste došli až sem, jelikož to bylo dneska trošku delší.

redboy
Naposledy upravil(a) redboy dne 27/3/2008, 07:46, celkem upraveno 5 x.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pegeucko
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 2793
Registrován: 14/7/2005, 10:40
Bydliště: jižní Čechy

Příspěvek od Pegeucko »

Co se týče systému S-400, před rokem jsem o něm na Palbu házel krátké info z informací tehdy dostupných - k nalezení ZDE:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=829
ObrázekObrázekObrázekObrázek

Vím vše, protože mlčím, abych slyšel..... motto STASI
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Bravo! Bravo! Tyhle komplety jsem vždy obdivoval! Konečně o tom někdo napsal, super.

Myslím, že kvůli těmto kompletům se bojí potenciálně Rusy napadnout, opominu-li jejich jaderný potenciál.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pegeucko
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 2793
Registrován: 14/7/2005, 10:40
Bydliště: jižní Čechy

Příspěvek od Pegeucko »

Mimo jiné těmito systémy Rusové doplňovali a doplňují "mezeru" ve svém kvantitativně slabším(v porovnání s USA) letectvu.
ObrázekObrázekObrázekObrázek

Vím vše, protože mlčím, abych slyšel..... motto STASI
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

Sorry Pegeucko, mě nějak nedobliklo, že tu to je.

Lorde, děkuji!
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Jo, konečně systém nejúčinější. U toho TTD mě zaujalo těch 27 km výšky. Máš vysvětlení - stratosféra ionosféra a pod. Je to opakovaně po vylepšení. Slušná výška. Chlape díky.
Naposledy upravil(a) michan dne 9/9/2006, 22:01, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

Pegeucko píše:Mimo jiné těmito systémy Rusové doplňovali a doplňují "mezeru" ve svém kvantitativně slabším(v porovnání s USA) letectvu.
To ne, to má jiné kořeny. To započalo požadavky PVOS už v padesátých letech. Jejich vývoj probíhal i v době, kdy kvantitativně nijak zvlášť nezaostávali (Mluvím o letectvu pouze stíhacím). Je to jiná koncepce, vycházející z úhrozy a z geografické polohy Sovětského svazu (Ruska), předpoklad bojové činnosti nad vlastním územím a armádní tradice. V USA byly požadavky a tradice jiné a tím i požadavky.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

michan píše:Jo, konečně systém nejúčinější. U toho TTD mě zaujalo těch 27 km výšky. Máš vysvětlení - stratosféra ionosféra a pod. Je to opakovaně po vylepšení. Slušná výška. Chlape díky.
Ta výška není moc, jistě by šlo i víc, ale zřejmě není důvod, tak vysoko se cíle dnes stejně nevyskytují. Systémy Nike Herkules, S-200, ale i S-75 měly i vyšší dosah, jenže dnes není za čím se tam honit, nic tam není.

Stratosféra: http://cs.wikipedia.org/wiki/Stratosf%C3%A9ra
Ionosféra: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ionosf%C3%A9ra
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Takhle - PRV 11 - pro nás kluky honil 65 km výšku - žádná souvislost?
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

V úterý 22.května zemřel ředitel NPO Almaz a v podstatě tvůrce S-300P akademik Boris Vasilevič Bunkin.

Stává se tak rozhodně historií nejen Almazu ale celé exSovětské konstrukční školy a řadí se po bok Raspletina.


БУНКИН Борис Васильевич
Boris Vasiljevič Bunkin

Obrázek
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

Nerad bych tu psal jen nekrology, ale:

Včera 27.září zemřel Alexandr Alekseevič Lemanskij, Bunkinův nástupce na postu generálního konstruktéra NPO Almaz. I když S-300P po Borisi Bunkinovi od roku 1998 jen převzal, přesto pozdější práce, modernizace S-300PMU-2 a S-400 jsou pod jeho vedením. Zemřel na Kapustin Jar na srdeční příhodu.

Alexandr Alekseevič Lemanskij,
Александр Алексеевич Леманский

Obrázek

Když už sem jeho v článku zazdil, krom fotky (Prostřední u S-300PMU-2), tak alespoň krátce. Narodil se 24.května 1935 v Moskvě, vystudoval Moskevský fyzikálně technický institut a od roku 1959 je zaměstnancem tehdy ještě KB-1. Prošel si práce od řadového technika, přes samostatné=ho inženýra, vedoucího skupiny, vedoucího výzkumného oddělení až po hlavního konstruktéra (systémový úsek) v roce 1986 a po odchodu Bunkina (1998) se stává generálním konstruktérem. I když pracoval na kde čem, jsou jeho samostatné práce spojeny s S-300PMU až PMU-2, S-200DE a S-400.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
rabo
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 2134
Registrován: 16/1/2007, 11:52

Příspěvek od rabo »

to redboy Tvoje posledné správy v tomto témate sú len nekrológy. Fu Tie S-300P a viac sú asi prekliate. To je sa mozrejme vtip. Ich odchodom Rusko stráca dvoch významných konštruktérov, čo dosť výrazne ovplyvnovali podobu, nie len PVO Ruska,ale aj ďalších štátov. Ale, ako sa vravý ,kráľ je mŕtvy nech žije nový kráľ. Je celkom zaujímavé kto príde po nich. Nová, mladšia krv by nemusela byť zlá a bola by prínosom, možno. Máš nejaké info?
Uživatelský avatar
Pegeucko
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 2793
Registrován: 14/7/2005, 10:40
Bydliště: jižní Čechy

Příspěvek od Pegeucko »

Tak S-300PMU-1 přeci jen půjdou do Iránu. Má jich být 5 "divizionov" - 40-60 odpalovacích zařízení, každé obsahující 4ks raket 48N6E. Má jít o zakázku v ceně 800milonů US.

Zde zdroje informace(rusky):
http://lenta.ru/news/2007/12/27/air/
http://www.rian.ru/defense_safety/20071 ... 91623.html
ObrázekObrázekObrázekObrázek

Vím vše, protože mlčím, abych slyšel..... motto STASI
Milda
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 434
Registrován: 8/5/2007, 20:03
Bydliště: Litoměřice

Příspěvek od Milda »

Rede, je to ode mě určitě naivní otázka ale jak je zhruba členěna PVO Ruska. Zda jsou chráněna silně jen důležitá města, průmyslová centra, no a dál si to neumím představit chránit tak obrovské území! Je úžasné číst o těchto obranných kompletech, hlavně jak šly nahoru ty dolety raket. Z jakého materiálu jsou vůbec vyrobeny těla raket? To musí být velké teploty. Amíci ukazovali letadlo, prý letí 5 nebo 6M a prý se natáhlo za letu o snad o 500mm! S těma teplotama musí být velké problémy, co se týče materiálu a odolností,,vnitřností,, proti ní! To musela být úžasná práce všech lidí okolo toho!
Uživatelský avatar
rabo
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 2134
Registrován: 16/1/2007, 11:52

Příspěvek od rabo »

Tak S-300PMU-1 přeci jen půjdou do Iránu. Má jich být 5 "divizionov" - 40-60 odpalovacích zařízení, každé obsahující 4ks raket 48N6E. Má jít o zakázku v ceně 800milonů US.
Ja už len doplním umiestnenie v Iráne : Teherán
priemyselné centrum Isfahan
prístav Bander Abbas / Perzský záliv /
atómová elektráreň Bushehr
ropné rafinérie Abadan a Khorramshar

Pôvodne mal Irán záujem o S-300V z arzenálu Bieloruska, ktoré za peniaze získané z predaja plánovalo kúpu S-300PMU-2, ale nedošlo k dohode medzi Moskvou a Minskom.

zdroj: Kommersant
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

Organizačně patří protiletadlová raketová vojska do struktury Vojenských vzdušných sil RF (VVS). To je změna proti stavu za Sovětského svazu, kdy PVOS (jak stíhací letectvo, tak raketové vojsko bylo samostatným druhem vojska) K té změně došlo někdy v 90tých letech. V Moskevském vojenském okruhu je to například známá 16.Letecká Armáda.
Opět vznikly dlouhé desetiletí neexistující sbory. V 16LA je to např 1. A 32. Sbor. Do těchto sborů byly včleněny pluky protiletadlových ŘS, na stejné úrovni jako pluky letecké. Nejsem si ale jistý, jestli je tato reorganizace zcela dokončena, proto nevylučuji ještě doznívající divize z původní organizační struktury.
Samozřejmě, že chráněny jsou zájmové oblasti. Nikoli celé území. Na to nemá RF kapacitu. Je třeba na to pohledět tak, že systém (po vyřazení posledních S-200D) zůstal jediný protiletadlový systém z toho co kdysi byla raketová vojska PVOS, kde byly stovky pluků a desetitisíce OZ. S-200 kdysi pokrýval celé území Sovětského svazu (s výjimkou severní a východní Sibiře, kde prostě nic není). Ale dnes je situace jiná. Každý vojenský okruh má k dispozici PVO, ale vnitrozemské pochopitelně minimálně, silný je tradičně Moskevský a pohraniční okruhy, například 6.LA v Leningradském VO….
Vojska PVO PV zůstala pochopitelně u pozemních sil, i když dochází k reorganizaci nezměnilo se nic moc zásadně. Vznikl akorát brigádní systém.


S těmi materiály to není tak horké. Jelikož jsou většinou poháněny motory na TPH, tak je tělo rakety součastně spalovací komorou. Materiálově je to obvykle skelný, nebo uhlíkový kompozit (S-300P i V, Buk….). U starých raket na KPH byl problém podobná jako u jiných raket, čili nic jiného. Když si přečteš článek o S-200, tak se tam o tom zmiňuji. Rakety tohoto systému byly velké a měly značný dolet, tím i délku letu, čili se muselo sáhnout k trochu exotičtějším materiálům, ale není to zásadní problém. Nelze srovnávat s letounem. Ten prochází složitou obálkou a je aerodynamicky složitý. ŘS je na jedno použití a projde pouze jedním cyklem start (už bez přistání). Když se u raket 9M82 systému S-300V upalovaly aerodynamickým ohřevem řídící aerodynamické plochy, no tak se prostě udělaly větší, aby i když něco uhoří, ještě fungovaly. U letadla jít podobnou cestou pochopitelně nelze.


Viz: Pegeucko nahoře. Informace o prodeji S-300PMU-1 přešly z Iránu, ale v Rusku je nikdo nedementoval a situace trochu připomíná úvodní stádium dohody o prodeji Torů. Na rozdíl od fám o prodeji S-300 dříve a vůbec různých “nákupech“ Iránu které vytvářejí novináři se tohle jeví trochu realističtěji.
Prodej 5ti oddílů, tj baterií se jeví realisticky jak po stránce organizační, jde o jeden komplet (pluk) s pěti oddíly (bateriemi). Rozpor o počtu OZ je způsoben tím, že na export sou S-300P.. nabízeny s 8OZ v oddíle, kdežto systém může spolupracovat s 12OZ, tak jak je to v armádě RF. Podobně byly exportovány Ečkové verze PMU-1 na Kypr, s 8OZ v oddíle. Systém má ale zachovánu možnost řídit 12OZ. Ani počet cílů a ŘS není omezen.
Přesto ještě doporučuji počkat, pokud je obchod naspadnutí, Rusko jej potvrdí definitivně. Původním zdrojem informace je v Rusku Kommersant, tentýž Kommersant, který už prodával do Iránů strovky Su-30 a Iskanderů a já nevím čeho všeho.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pegeucko
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 2793
Registrován: 14/7/2005, 10:40
Bydliště: jižní Čechy

Příspěvek od Pegeucko »

redboy:
Tvé pochybnosti JSOU oprávěné. Rusové, jmenovitě Federální služba RF pro vojensko-technickou spolupráci, dnes toto info popřela s tím, že tento kontrakt "není na pořadu dne". Uvidíme,co bude dál.

Zde je originální info na RIANu (rusky):
http://www.rian.ru/defense_safety/20071 ... 96138.html
ObrázekObrázekObrázekObrázek

Vím vše, protože mlčím, abych slyšel..... motto STASI
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

koukám... už se i Lenta vyjáeřila jinak: http://lenta.ru/news/2007/12/28/nosell/

Mě to připadá, že přání otcem myšlenky.....
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
rabo
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 2134
Registrován: 16/1/2007, 11:52

Příspěvek od rabo »

Po počiatočnom nadšení Iráncov na "irandefencenete" , tam po týchto posledných správach, "zavládol smútok" .


To to nie je najväčší kontrakt Ruska v Iráne, ten sa ešte len očakáva a nie je to z vojenskej oblasti - 19 atómových elektrární. Možno práve čo najväčšou účasťou na tejto zákazke, Rusko podmieňuje predaj S-300.





Původním zdrojem informace je v Rusku Kommersant, tentýž Kommersant, který už prodával do Iránů strovky Su-30 a Iskanderů a já nevím čeho všeho.
V tom to prípade nebude "tvorcom" tejto správy Komersannt, ale skutočne Teherán respekt. priamo ich minister obrany a Kt to len do Ruska "priniesol" a "troška zväčšil" obsah :


Associated Press:

http://ap.google.com/article/ALeqM5icV3 ... QD8TPD8IG0

Los Angelestimes:
http://www.latimes.com/news/printeditio ... -a_section

JeruzalemPost:

http://www.jpost.com/servlet/Satellite? ... 2FShowFull
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

Ne rabo, nebude tvůrcem Kommersant, já jako zdroj znám jeho, jelikož na rozdíl od ruských, iránské noviny nečtu, ale Kommersant uvedl jako zdroj MO Iránu. Stejně tak nebyl Komersant zdrojem té informace o prodeji stovek (už nevím kolik to bylo) Su-30, to byl Izraelský Jerusalem News (nebo tak nějak), stejně tak nebyl zdrojem informace o prodeji Iskanderů, to šlo z běloruska, ale má ve zvyku tyto nepotvrzené informace šířit. Ovšem není sám, to dělá kde jakej plátek, iDnes počínaje a lentou konče......


Víš, von Irán... tady se mluví o hejnu elektráren, letadlům z Číny, Ruska a Pakistánu. Raketám z Pakistánu, Koree a Ruska a já nevím co ještě. Irán je ale na výsost nespolehlivý partner, notorickej neplatič, což koneckonců platí i pro stavěnou elektrárnu v Bušehru. Od tama se Rusové prostě stáhli, dokud Teherán nezaplatil.... Já sice nevylučuju, že si Irán dolary prostě tiskne, ale nejsu si tak jistej, jestli by s nima mohl platit. Každý kontrakt má dvě strany, prodejce a ten chce vydělat a zákazníka a ten musí platit.

Na sraně druhé, Rusko již jednou prodej S-300 odmítlo, oficiálně z důvodu nezastavení jaderného programu, ovšem co to bylo neoficiálně to se nedovíme. Situace se může opakovat. Irán na straně druhé pouští tyhle info rád. Pokud by ovšem k dohodě došlo a Irán objednal a zaplatil, Rusko dodá. Nic tomuto obchodu nestojí v cestě, jen splnění Ruských podmínek. Rusku nic v prodeji nebrání.
ObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „PVOS“