Bagration 1944 III. Partyzáni I. Č 1-4.
Díl III.
Část 1.
Všichni se mnou budou souhlasit, když řeknu: „ Partyzánské hnutí v SSSR“, je nejvíce v celé ww2 opředeno mýty, legendami a propagandou.
Západní a němečtí historici se od konce ww2 snaží získat o partyzánském hnutí co nejvíce faktů. Fakta vytahují právě z legend, mýtů a propagandy východních historiků SSSR a nyní i Ruska.
Fakta je zajímají, protože chtějí vědět, jak byl účinný boj partyzánů proti německé armádě?
Pojďme tedy i my vytáhnout z toho balastu historie, fakta o „ Partyzánském hnutí v SSSR“.
Pojďme – zbavme ho mýtů, legend a propagandy.
Jedině tak se dozvíme, jak byl účinný boj partyzánů před započetím operace Bagration a v jejím průběhu.
Začít musíme úplně od začátku.
To, že se „ Partyzánské hnutí“, nestalo všelidovým hnutím ( Jeden z mýtů) – na tom mají zásluhu oba diktátoři, Hitler i Stalin. I když každý jiným způsobem.
Hitler tím, že již při plánování operace „ Barbarossa“, místo, aby vytěžil z nenávisti jednotlivých národností mezi sebou, k Rusům a ke komunistickému režimu – nařídil začít uplatňovat nekompromisně rasistické zákony. Osvoboditelé od komunismu, sovětů a Rusů se měnili na utlačovatele pod praporem nacionálního socialismu a fašismu.
Stalin tím, co prováděli bolševici od roku 1917 s národnostmi a lidmi při násilné kolektivizaci a porušťováním obyvatelstva SSSR.
Kořeny národnostní nenávisti sahají hluboko do dějin, ještě dávno před vznik SSSR.
Hluboko v historii ovládalo většinu území Ruska a SSSR, Turecko – s výjimkou území na severozápadě. Na nepodmaněných územích se vyvinuly odlišné jazyky, jiné obyčeje. Tak vznikala Bílá Rus, ta jevila podobnosti v jazyce s Poláky a Litevci. Při třetím dělení Polska připadla k Rusku i tato jiná Bílá Rus. Tak se vyvíjela i Ukrajina, zde byla i jiná církev – vlastní pravoslavná – oddělená od ruské.
Tzv. VŘSR v roce 1917 přinesla ještě větší národnostní a majetkové rozpory. Pobaltské státy Lotyšsko, Litva a Estonsko bylo až v roce 1940 k SSSR připojeno obsazením. Bělorusko a Ukrajina po pochybné samostatnosti bylo porušťováno již ve 20tých letech.
Právě potom při kolektivizaci, vypukly na Ukrajině a v Bělorusku největší nenávisti národnostní, nejen k Rusům, ale i k bolševikům a Stalinovi.
Kolektivizace na Ukrajině byla násilná a neúprosná a přineslo do této země hladomor a teror.
Nelze se tedy divit, že když přicházel do těchto zemí Lotyšsko, Litva, Estonsko, Bělorusko a Ukrajina německý voják v roce 1941, byl vítán.
Wehrmacht, byl ve většině těchto regionů vítán jako osvoboditel. Osvoboditel, který odstraňuje Ruský imperialismus a útlak Moskvy.
Lidé v těchto svazových republikách SSSR očekávali, že německý osvoboditel se zasadí o to, že půda a majetek se vrátí do rukou původních majitelů. Své zkušenosti pro historiky zachytil jeden důstojník německé 7. td, když říká: Našel jsem si čas i vhodnou příležitost, abych si mohl s místními promluvit. Mohl jsem přitom uplatnit svou znalost ruštiny. Žasl jsem, když jsem viděl, že ti lidé vůči nám nechovají ani zrnko nenávisti nebo zášti. Z mnoha domů při našem příchodu vycházely ženy s ikonami a s pláčem volaly: Jsme pořád věřící. Zachraňte nás před Stalinem! To on rozbořil naše kostely. Spousta domorodců nám přinášela pecny nenamazaného chleba a vejce a podle svého starodávného zvyku nám je nabízela na uvítanou. Postupně se v nás zahnízdil pocit, že tihle lidé nás na rozdíl od obyvatel Západní Evropy skutečně pokládají za své osvoboditele. Bylo mi jich skoro líto.“
Že to není jen snaha zalíbit se říká i generál von Mallenthin, náčelník štábu 11. td, která v roce 1943 bojovala na Ukrajině. On zapsal pro historiky:
„ Na jaře 1943 jsem na vlastní oči pozoroval, jak Ukrajinci a Bělorusové naše vojáky vítají jako přátele. V nově otevřených kostelech sloužili popové mše. Rolníci, které bolševický režim degradoval na kolchozní dělníky, se neskrývali s nadějemi, že dostanou svá hospodářství zase nazpátek. Obyvatelé se přestali bát tajné policie a ztratili strach z toho, že je pošlou do táborů nucených prací na Sibiři… Tisíce a tisíce Ukrajinců a Bělorusů – už po řadě katastrofálních porážek, které německé armády utrpěly během zimy 1942/1943 – se chopily zbraní a šly bojovat za osvobození Ruska z bolševického jha“.
