SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka III. Č 1.

Boje v rámci 2.sv.války

Moderátor: Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka III. Č 1.

Příspěvek od michan »

Mapa Zimní války

Obrázek




SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka III. Č 1.


Díl III.

Část 1.

Nyní si řekněme jak historici popisují plánování „Zimní války“ mezi SSSR a Finskem. Je tam mnoho zajímavých skutečností a tak si je popišme. Nejprve se podíváme na plánování SSSR, na obsazení Finska a potom si řekneme, jak maršál Mannerheim se svou „Radou obrany“ plánoval a viděl obranu Finska.
První tedy SSSR.
Jak jsme si již v předchozích dílech (Díl I. a II.) řekli, Stalin a Molotov si již od října 1939, čím dál tím víc mysleli, že stejně jednáním s Finy nic nepořídí. Došli k přesvědčení, že Finy přinutí k zajištění svých požadavků jedině silou zbraní. Tak již čím dál tím víc nešlo o požadované základny a úpravy hranic, ale o samou existenci samostatného Finska jako státu.
Leningradský vojenský okruh a Severní i Baltské loďstvo dostaly již v říjnu 1939 rozkaz k přechodu do stavu bojové pohotovosti.
Již 29. října 1939 předkládá vojenská rada Leningradského vojenského okruhu lidovému komisaři obrany SSSR K. J. Vorošilovi „Plán operací k rozdrcení pozemních i námořních sil finské armády“.
Plán počítá s útokem sovětských vojsk na 5ti operačních směrech, se zasazením velkých svazků, s využitím tankových útvarů a těžkého dělostřelectva. Slabinou plánu zasazení vojsk je rozptyl na frontě 1 600 km dlouhé a závislost na špatných komunikacích a průchodnosti terénu (komunikační síť a průchodnost terénu se ukáží jako vůbec největší slabina).
Plán projde schvalovacím řízením generálního štábu Rudé armády a podpisem jej stvrdí lidový komisař obrany Vorošilov.
Protože Leningradský front nemá dostatek vojsk a techniky na tak širokou frontu, v souladu se schváleným plánem, se urychleně k finsko – sovětské hranici přisunou divize spolu s technikou z různých končin SSSR.
Od 3. listopadu 1939 do 22. listopadu 1939 se na plánu pracuje i u Baltského loďstva. Lidový komisař loďstva jej schvaluje a podepisuje 22. listopadu 1939. Plán loďstva obsahuje blokádu finského pobřeží, zničení „velkých finských válečných lodí“ a obsazení ostrovů ve Finském zálivu.
Přesuny divizí znamenají ohromný počet vlaků a nákladních automobilů. Vždyť některé divize se přesouvají ze vzdálenosti větší než je 1 500 km.
Nad Leningradem – proti Karelské šíji – se tak shromažďuje 7. Armáda, která je složena z 19. a 50. sboru. V západní části Karelie se rozmisťuje 8. A a 9. A. V Murmanské skupině se organizuje 14. A.
Také sovětské letectvo Leningradského vojenského okruhu, Baltského a Severního loďstva, dostane v polovině listopadu 1939 svou směrnici bojové činnosti. Letectvo bude v 1. fázi útočné operace ničit finské železniční spoje a provádět průzkum. Důraz se klade na bombardovací letectvo. Bombardovací letectvo bude hromadnými nálety ničit silnice, železnice a místa soustřeďování finských vojsk. Dále pak bude útočit na vojensko – průmyslové objekty a vojenské sklady.
Jak později uvidíme, právě třeba průzkumná činnost letectva byla špatná. Průzkum sice zjistil členění Mannrheimovy obrany do tří obranných pásem, vybavených železobetonovými bunkry a kulometnými hnízdy, ale to, že právě v roce 1939 se tato linie modernizovala, tak to sovětský průzkum nezjistil ( Sověti měli za to zaplatit krutou daň).
Sověti věřili ve svou obrovskou masu a moderní techniku, a že jako parní válec vše prorazí a budou rychle postupovat vpřed.
Na samotném plánování operace je zajímavý i původ plánů a průběh samotného plánování a my si to popíšeme.
Již totiž v 30tých letech maršál Tuchačevskij (v roce 1936 popraven) připravil válečné plány pro SSSR. V nich jako hlavního protivníka označil Německo a Polsko a na Dálném východě Japonsko. K účinné obraně je dle jeho plánu nutné ovládnout především Lotyšsko, Litvu a Estonsko. Přihlížel i k alternativě, že proti SSSR vystoupí i Rumunsko, Bulharsko, Turecko a též Finsko. Za nezbytné v plánech rozvažoval zřízení námořních základen pro sovětské válečné lodě v Tallinu, Rize, Vindavě a Libavě.
Stalin Tuchačevského plány bral v úvahu již v červnu 1939 a v září, když Hitler spolu se Stalinem obsadil Polsko tyto plány korigoval.
Finsko ale podceňoval. Finsko mělo o něco víc obyvatel, než samotné město Leningrad a kolos jako SSSR s více než 100 miliony obyvatel, tak to Finsko, tak to nemohlo SSSR přece vojensky ohrozit.
V červnu 1939 prý Stalin uvažoval: Německo může udeřit na kteréhokoliv souseda, včetně Polska a SSSR. Finsko se pak může stát základnou pro Německo, nebo třeba Anglii (VB) a Francii. Dále prý uvažoval o tom, že Finsko může i čekat na slabost SSSR, kdyby na něj třeba udeřilo Japonsko. Podezříval Finsko, že může v této době nejméně chtít zmocnit se Leningradu. I proto při jednáních s Finy Stalin a Molotov několikrát zdůrazňovali, cituji: „Sovětská vojska nebudou nečinně čekat u finských hranic na příchod intervenčních armád.“ Již v plánech z 30tých let Sověti počítali s tím, že vojska Leningradského vojenského okruhu budou za 3 týdny v Helsinkách.
Hlavní úder se i tehdy plánoval na Karelské šíji, přes Viipuri (Vyborg) na Hämeenlinu a Helsinky. Pomocný úder pak ze severního pobřeží Ladožského jezera přes Sortavalu a Mikkeli k Raumě. Pro zdárnost celé útočné operace se v 30tých letech ještě uvažovalo i s postupem menších sil na Pieksämaki a Oulu. Tehdy se ještě neuvažovalo o obsazení Aland, které uzavírají vstup do Botnického zálivu. V plánu se ale nevylučovalo, že by Alandy Němci nemohli využít, stejně jako celého finského území jižního pobřeží ke svým zájmům.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka III. Č 2.

Díl III.

Část 2.

V létě 1939, když světu hrozila válka, SSSR prostřednictvím Šapošnikova prověřoval plán obrany a útoku v případě zapojení SSSR. Vycházelo se z původně zpracovaného plánu Tuchačevského, revidovaného a schváleného Vorošilovem. Šapošnikov, vzhledem k stávající politické situaci ve světě (ještě nebyl sovětsko – německý pakt a stále se jednalo s VB a Francií), očekával, že Finsku může přijít na pomoc kdokoliv (Německo, VB, Francie). Logicky tedy Šapošnikov uvažoval, že se SSSR ve válce s Finskem může dostat do několikaměsíčních bojů. Při výkladu plánu na zasedání Hlavní vojenské rady SSSR (STAVKA vznikla až po napadení SSSR Německem), Šapošnikov o této několikaměsíční válce proti Finsku informoval. Stalin dle pamětí Vasilevského nesouhlasil a řekl, cituji: „Vyžadujete příliš velké síly a prostředky k vyřízení záležitosti s takovou malou zemí jako je Finsko! Není zapotřebí takových sil!“
Stalin a jeho parta byli přesvědčeni: výzbroj a výstroj Finska je zastaralá, pochází ještě z carské armády. Finové dezertují z armády a až tam vstoupíme (SSSR), dělníci a rolníci Finska se k nám přidají.
Šapošnikovův plán byl tak zamítnut.
Vypracováním nového plánu na poražení Finska byl pověřen velitel Leningradského vojenského okruhu Mereckov, když mu Stalin koncem června 1939 dal za úkol, cituji: „Vypracujte mi do 2 až 3 týdnů zámysl operace s variantou protiúderu na Finy z prostoru Murmanska a Leningradu!“
Už v půli července 1939 byl plán hotov ( to byl fofr). Stalin s Vorošilovem jej s mírnými kritickými připomínkami schválili a oba zdůraznili, že útok nesmí trvat víc jak 14 dní ( to bude fofr)! Mereckov dostal příslib na dostatečné a dodatečné síly a prostředky. Ihned začal s rozpracováváním detailů.
Šapošnikov, který byl naladěn k plánu pesimisticky, dostal dlouhodobou dovolenou u Černého moře, aby prý při zrodu plánu nepřekážel.
Toto je tedy historie onoho: „Plán operací k rozdrcení pozemních i námořních sil finské armády“.
Váže se k tomu ještě jedna diskuze, která proběhla v listopadu 1939 v budově moskevského generálního štábu Rudé armády, jak ji všichni historici zaznamenali a já ji budu od nich citovat.
Tehdy v listopadu 1939 se zeptal na poradě zástupce lidového komisaře obrany G. I. Kulik velitele dělostřelectva maršála N. N. Voronova, cituji: „Uvažoval jste alespoň zhruba o tom, jaké množství munice je třeba připravit pro případné bojové akce na Karelské šíji a severně od Ladožského jezera?“ Maršál Voronov prý rozvážně odpověděl, cituji: „To bude záležet na situaci. Jestli máte na mysli obranu, nebo útok a na jak dlouho celou operaci plánujete.“
Mereckov prý tehdy sebejistě odpověděl, cituji: „10 až 12 dní.“
Voronov (ejhle další oponent, takže nejen Šapošnikov) skepticky odpověděl, cituji: „Budu rád, když celou tu záležitost vyřešíme do 2 až 3 měsíců.“
Všichni přítomní prý se Voronovovi smáli až na komisaře obrany G. I. Kulika. Ten prý nasupeně odpověděl, cituji: „Soudruhu maršále při všech propočtech budete vycházet z předpokladu, že operace potrvá 12 dnů! To je rozkaz!“
Z rozhovoru nám jasně plyne, že velký obr SSSR si vůbec nepřipouštěl, že by to bylo jinak než že si s Finy pohrají. Měla to být procházka růžovým sadem s trochou toho střílení.
Z vojenského hlediska jsou tady i některé další aspekty, které SSSR nahrávaly. O jednom si řekneme. Je to rozdíl ve složení sovětské pěší divize a finské pěší divize.
Z historických pramenů nám vyplývá a já cituji:
„Sovětská pěší divize se skládala ze - 3 pluků pěších, 1 pluku polního dělostřelectva, 1 pluku houfnic, 1 protitankové baterie, 1 průzkumného praporu, 1 spojovacího praporu a 1 ženijního praporu. Celkem to bylo 17 500 mužů.
Finská pěší divize se skládala ze – 3 pluků pěších, 1 lehké brigády, 1 pluku polního dělostřelectva, 2 ženijních rot, 1 spojovací roty, 1 roty linijního opevnění a 1 zásobovací roty. Celkem to bylo 14 200 mužů.
A výzbroj?
------------------------------------------------- Sovětská ks ------------------------- Finská ks
Pušky……………………………………..14 000……………………………11 000
Samopaly………………………………….žádné……………………………….250
Automatické pušky…………………………..419………………………………250
Kulomety (7,62 mm)…………………………200………………………………116
Protiletadlové kulomety (4 hlavně)…………...32…………………………...žádné
Kulomety (12,7 mm)……………………………6…………………………...žádné
Granátomety…………………………………..261…………………………..žádné
Minomety (81-82 mm)…………………………18……………………………..18
Minomety (120 mm)……………………………12…………………………..žádné
Polní děla (37-45 mm)…………………………..48…………………………….18
Polní děla (75-90 mm)…………………………..38……………………………..24
Polní děla (105-152 mm)………………………..40……………………………..12
Tanky…………………………………………….40 – 50…………………….žádné
Obrněná vozidla…………………………………15…………………………..žádné
Z těchto čísel je patrné, že sovětská divize měla 2x větší palebnou sílu u kulometů a minometů a dělostřelectvo bylo 3x silnější než finské.
Finská pěší divize měla převahu v samopalech (a jak uvidíme dovedla ji velmi dobře využít). Sověti kompenzovali samopaly automatickými a poloautomatickými puškami.
K sovětskému plus musíme ještě říci – Sověti mohli na požádání dostat podpůrnou dělostřeleckou palbu od vyššího útvaru (sboru, armády). Dále mohli použít velké počty tankových brigád.
Co však především – Sověti měli nekonečné zásoby střeliva.
To vše a další, jako např. letectvo, podporovalo sovětský optimizmus.


Sa Suomi

Obrázek
Naposledy upravil(a) michan dne 11/12/2006, 09:46, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka III. Č 3.


Díl III.

Část 3.

Maršál Mannerheim měl v budoucí válce jen několik výhod a jinak samé nevýhody. Výhodu měl v terénu a přírodě, které Finsko má. Další nespornou výhodou byl odhodlaný lid Finska, který je tvrdý, obětavý a rozhodnutý svou zemi bránit. K výhodám se určitě řadí i to, že jeho velitelský kádr měl velitele na velmi vysoké vojenské a intelektuální úrovni (jak víme to Sověti vzhledem k čistkám, které Stalin v důstojnickém sboru provedl v letech 1936 – 39 neměli).
Posuďme kvalitu finského důstojnického sboru sami tak, jak ho historici zachytili a já jej z jejich pramenů odcituji.
Náčelník finského generálního štábu u maršála Mannerheima byl generálporučík Karl Lennart Oesch. Generálporučíku Oeschovi bylo 74 let, byl vystudovaný botanik, pracoval vědecky a potrpěl si na detailní práci. Prošel pruským 27. královským mysliveckým praporem (zmiňuji se o tom v Díl I. Část 1.) a absolvoval Francouzskou válečnou akademii. Vojenské renomé získal v bojích o nezávislost Finska (Bílí – Rudí 1920) při bitvách u města Rautu. Měl titul doktora filosofie, od roku 1929 byl ředitelem Finské válečné akademie a několik let ministrem vnitra Finska.
Skupině Severní Finsko, 600 km hranic od Petsamo po Kuhmo, velel generálmajor E. Viljo Tuompo (rolnický původ) studoval dějiny a jazyky. Prošel též 27. pruským mysliveckým praporem, kterému jak píši velel pruský major Maxmilián Bayer. Generálmajor Tuompo ve válce o nezávislost Finska dosáhl hodnosti kapitána. V Berlíně potom napsal finskou učebnici vojenství a později absolvoval Švédskou vojenskou akademii. Byl vojenským expertem na obranu. Měl i skvělého podřízeného v plukovníku A. Viikla. Ten studoval taktiku obrany před Zimní válkou.
O generálmajoru Tuompovi pak v době Zimní války bylo známo a my to též popíšeme, že jeho útvary skvěle čelily útokům 2 sovětských armád – 14. A a 9.A.
Tzv. Laponské skupině velel od 13. prosince 1939 generálmajor K. M. Wallenia. Ten vystudoval vojenskou odbornost ve Švédsku a v roce 1918 bojoval v Laponsku, znal tedy velmi dobře zemi a své bojiště v Zimní válce. Genrámajor Wallenius se svými slabě vyzbrojenými a málo početnými útvary bojoval přímo skvěle proti sovětské 104. a 52. divizi. Jako dělostřeleckou podporu měl jen 4 (slovy čtyři) děla, vyrobená v roce 1887 pro přehlídky a čestné salvy (polovina vystřelených granátů prý neexplodovala). Sověty ničil partyzánskou taktikou lyžařských hlídek. Taktiku si popíšeme při samotných bojích.
Mezi městy Lieksa a Sortavala byl rozmístěn IV. armádní sbor na úseku dlouhém 450 km. tomuto IV. armádnímu sboru velel generálmajor J. Heiskanen. Maršál Mannerheim jej musel po několika dnech vyměnit za generálmajora J. Woldemara Hägglunda. Generálmajor Hägglund též absolvent 27. pruského mysliveckého praporu byl opět skvělý důstojník z Občanské války za nezávislost Finska. Znal dokonale terén na severní straně Ladožského jezera. Zde dostal za úkol bránit Kollaa, Tolvajärvi, Agläjärvi a další místa proti 10ti sovětským divizím. A bránil ta místa jak dál uvidíme skvěle.
Pod IV. armádní sbor generálmajora Hägglunda patřila i „Skupina T“, ta byla pojmenována dle svého velitele plukovníka Paavo Talvela (41 let). Plukovník Talvela vstoupil ve 20ti letech do 27. pruského mysliveckého sboru a o rok později již velel praporu za Občanské války. Po vítězství Bílých velel pluku Pohraniční stráže. Potom v civilu dělal presidenta společnosti Suomi Filmi a místopředsedu Státního lihového monopolu. V roce 1939 šel znovu válčit jako plukovník do Zimní války. Ve „Skupině T“ byli další skvělí důstojníci – plukovník P. O. Ekholm a podplukovník Aaro O. Pajari.
V další oblasti důležité pro Finsko Suomussalmi (nejužší místo Finska uprostřed fronty) velel plukovník Hjalmara Siilasvuo. Též z 27. pruského mysliveckého praporu, se zkušenostmi velitele praporu z války Bílí – Rudí. Plukovník Siilasvuo (47 let) vystudoval práva, působil na ministerstvu školství a později řídil Úřad pro mobilizaci.
Své důstojníky znal maršál Mannerheim dobře a věděl, že až na výjimky jsou to správní muži na správných místech. Znal i Rusy (o těch neměl valné mínění), o kterých věděl, že jejich taktika a strategie bude taková jakou se učili ve svých učebnicích. Tyto učebnice maršál znal, sám je léta studoval. Věděl, že většina sovětského důstojnického sboru je i z těchto knih špatně připravena. Věděl, že z nedostatku fantazie se budou těchto učebnic držet.
Na druhé straně, ale viděl i nedostatky u finské armády. narychlo povolané finské záložní jednotky mají jen málo zkušeností a i ty čerpají jen z války Bílí – Rudí. Ta se však vedla na silnicích, v blízkosti osad a mezi budovami, které poskytovaly ochranu. Finská armáda neměla vypracovány ani vojenské příručky a i úroveň výcviku nebyla příliš vysoká. Mnoho důstojníků bylo ovlivněno německou, švédskou a ruskou taktickou školou. Všechen jejich um vycházel z velkých počtů vojsk a techniky za použití těžkých zbraní. To se však momentálně stavu finské armády nepodobalo (nedostatek tanků, těžkých děl). Věděl i že by se zde hodil partyzánský boj – většina důstojníků a vojáků však pro něj nebyla cvičena. Pro partyzánský boj chyběly i zpracované zásady boje a pohybu v terénu.
Mannerheimovi vojáci a důstojníci se všechny zásady budoucího boje museli učit za pochodu.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka III. Č 4.

Díl III.


Část 4.

Maršál Mannerheim si o finské armádě iluze nedělal. Věděl, že je to nesourodá masa individualistů, záložníci chodí i v civilu a na civilních čapkách, nebo opasku mají finský znak, to aby se mezi sebou vůbec poznali. Pořadová cvičení – hrůza! Zájem o hodnosti – žádný! Velitele, zvláště pak při akci – oslovují křestním jménem! A zdravení – dle nálady!
Věděl však, že všechny spojuje finská tvrdost a hrdost, a že jsou až neuvěřitelně pevně přesvědčeni, že přes špatnou výzbroj a výstroj, svou zemi – Finsko – ubrání!!!

Když maršál probíral jakou taktiku zvolit na mnohem silnější a lépe vyzbrojenou Rudou armádu, vycházelo mu jediné! Na tak dlouhé frontě (1 600 km), zvláště na severu (1 200 km) se uplatní jednotlivci – vynikající lyžaři.
Těm vydá rozkazy, obcházet ohromné prostory v hlubokých lesích (všechny zásoby a zbraně na zádech), napadat Sověty ze stran a týlu. Vše se musí dít v pohybu a rozhodnutí budou muset provádět na místě – dle situace.
Finská armáda musí útočit bez dělostřelecké, tankové a letecké podpory (děla, tanky a letadla prostě nejsou), stejně by to v současné době Finové bez výcviku neuměli.
Finská armáda bude útočit za tmy, za sněhových bouří a za mlhy.
Zálohy nechal maršál rozestavět skrytě tak, aby mohly přecházet do okamžitých protiútoků a mohly se snadno přesouvat a zasahovat k posílení kritických míst
.
Jeho směrnice říkala – založit hluboko v lesích obrannou linii, vykácet stromy, z nich vybudovat palebná postavení a záseky. Bude – li čas o kus dál udělat druhou a o kus dál třetí linii. Třetí a druhou linii obsadí záložní vojska. Tím se upoutá pozornost hlavních sil Sovětů. Obkličující hlídky na lyžích pak budou na nepřítele útočit z týlu a ze stran.
Praxe ukázala jak životaschopné jsou tyto směrnice a že jsou OK
.

U hraničního stanoviště Mainila na Karelské šíji (stejně jako na dalších dvou stanovištích poblíž) zaznamenaly finské hlídky dne 26. listopadu 1939 několik dělostřeleckých salv. Tyto salvy a jejich dopady byly hlídkami pečlivě zaznamenány do deníků. Na mapě byl průsečíky zjištěn dopad dělostřeleckých granátů. Výstřely byly vypáleny z jihovýchodu v sovětském území 1,5 až 2 km a dopady ve vesnici Mainila též v sovětském území.
V Moskvě byl ještě ten den předvolán finský velvyslanec Yrjö – Koskinen do Kremlu. Tam mu Molotov oznámil, že Finové stříleli z děl v 15 hodin 45 minut na sovětské pohraniční stanoviště ve vesnici Mainila. Zabili při tom 3 sovětské vojíny a 1 poddůstojníka a 9 vojáků zranili. Molotov navrhl, aby finské jednotky byly staženy na vzdálenost 20 až 25 km od sovětsko – finské hranice, aby tak byly vyloučeny podobné provokace. Finský velvyslanec řekl, že vše oznámí finské vládě a předá odpověď.
Již druhý den 27. listopadu 1939 finský velvyslanec Molotovovi oznamuje, že střely byly vypáleny z jihovýchodu, z ruské strany ze vzdálenosti 1,5 až 2 km. Zaznamenala to 3 finská stanoviště. Finská strana protest Sovětů považuje za bezpředmětný, je ale ochotna jednat „o oboustranném stažení jednotek na dohodnutou vzdálenost“.
Když se to dozvěděl maršál Mannerheim, věděl, že je to ruská záminka války – znal Sověty jako své boty. Věděl však též, že finští dělostřelci, jeho rozkazem, jsou vzdáleni od finsko – sovětské hranice mimo dostřel svých děl k hranici.
Mnoho let po válce z výpovědi zajatého sovětského vojáka bylo řečeno, že na Mainilu střílelo nikoliv finské, ale sovětské dělostřelectvo.
Ale až mnoho let po válce, po zpřístupnění Stalinských archivů, vyšlo najevo – střelbu do sovětských vojáků, tehdy označovanou za finskou provokaci a použitou jako důvod k zahájení Zimní války – tak tu nařídil dělostřeleckým jednotkám NKVD sám A. A. Ždanov.
Ano sám A. A. Ždanov – tajemník Všesvazové komunistické strany bolševiků leningradského kraje.
A pak šlo vše rychle. Molotov 27. listopadu 1939 oznamuje finskému velvyslanci, že se SSSR necítí vázaná paktem o neútočení! Sovětská propaganda chrlí jednu urážku Finska za druhou!
Dne 29. listopadu 1939 zasílá Molotov finské vládě nótu s dalším lživým obviněním: „…Finské jednotky, jak je známo, pokračují v útocích na Karelské šíji, ale i na jiných úsecích. Vzhledem k tomu je Sovětský svaz nucen přerušit s Finskem diplomatické styky.“
Finové přes tuto nótu se pokouší vše urovnat tím, že navrhují, že stáhnou finská vojska na Karelské šíji na takovou vzdálenost od Leningradu, aby bylo jakékoliv ohrožení vyloučeno.
Ale Sověti už dávno naplánovanou akci nechtějí zrušit a již 29. listopadu 1939 odráží finští pohraničníci první sovětské průzkumné jednotky po celé délce hranic.
Začátky bojů bude Díl IV.



Zdroje : Eloise Engelová, Lauri Paananen - Zimní válka - Sovětský útok na Finsko 1939 - 1940.
Karel Richter - Hranice placená krví.
Velká vlastenecká válka.
Donald Sommerville - Druhá světová válka - Den za dnem.
Mannerheim - memoáry.
Mé letité zápisky a mapy.
Naposledy upravil(a) michan dne 11/12/2006, 10:30, celkem upraveno 4 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Ještě Samopal Suomi i s TTD, který sehrál v Zimní válce velkou roli.

Obrázek

Nepřipomíná Vám něco?
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Finsko-Ruský konflikt“