SS-Totenkopf. Krví nasáklá zem 2.část

Divize zbraní SS, zahraniční dobrovolníci, výchova.
Odpovědět
Uživatelský avatar
saldy
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 138
Registrován: 12/5/2011, 17:24
Bydliště: Aussig an der Elbe-SUDETENLAND
Kontaktovat uživatele:

SS-Totenkopf. Krví nasáklá zem 2.část

Příspěvek od saldy »

SS-Totenkopf. Krví nasáklá zem - 2.část

Obrázek
Pěchota z Totenkopf jde na zteč, Děmjanská kapsa 1942

Deštivý podvečer pozdní zimy 1933 zastihl Theodora Eickeho v psychiatrické klinice. Takto pro něj skončil tvrdý mocenský boj uvnitř SS. Zlomený a potupený muž pozoruje dopadající kapky deště, jak zlověstně bubnují o parapet a hadovitě ztékají po skle zamřížovaného znečištěného okna. Šum deště přeruší jen nelidský křik vycházející z propasti tohoto místa. Eicke si obě své dlaně přitlačí na uši, rovněž oční víčka křečovitě sevře, jakoby chtěl znehybnit své smysly, a uniknout tak z tohoto místa na samé periferii společnosti…“ Tam venku“ však již hlavní architekt SS formuje své vize, přijde si i sem, pro svého oddaného služebníka…již brzy.

Děmjanská kapsa

Sovětský útok na skupinu armád Sever začal v noci 7. 1. 1942. Venku zuřila sněhová bouře, teplota poklesla pod -40 C. Německá obrana povolila takřka okamžitě. Ofenziva vedená na úsek fronty s Totenkopf smetla sousední 30. a 290. pěší divizi, sověti postoupili hluboko do týlu armádních sborů a jali se obklíčit 16. armádu, ta reagovala tak, že k Eickeho velké nelibosti vyčlenila z Totenkopf jednotlivé složky a poslala je nejvíce kritické úseky fronty. 9. 1. tyto části bránily silniční a železniční křižovatku životní důležitosti v oblasti Staraja Russa. Von Leeb naléhal na Hitlera, aby mohl s 16. Armádou ustoupit, ten však znal jen neustupovat a držet pozice.

Totenkopf se tak ocitla společně s 6 divizemi v obklíčení. Velení armád Sever převzal po von Leebovi nově jmenovaný generálplukovník Georg von Küchler, velení v kapse generál Walter Brockdorff-Ahlefeldt , Totenkopf rozdělil na 2 skupiny, jedna pod vedením Eickeho, druhé velel Max Simon, které dle potřeby nasazoval tam, kde to bylo nejvíce potřeba, po celý únor a začátek března se Totenkopf pohybovala na bojišti, držela své pozice a vzdorovala hrozivému tlaku sovětů, bojovalo se po pás ve sněhu a v průměrných teplotách kolem -30 C. Rudá armáda na likvidaci kapsy vyčlenila 15 odpočatých divizí včetně lyžařských praporů. Sovětské letectvo na malém území srovnalo se zemí všechny budovy, aby obráncům život ještě více zhoršilo. Větší část Totenkopf držela strategicky důležitou západní část kapsy, a právě sem vrcholil sovětský úder koncem února.

Obrázek
Totenkopf svádí urputné boje nedaleko vesnice Staraja Russa uvnitř obklíčení

Eickeho vojáci fanaticky drželi své pozice, jeho skupina bránila 13 km dlouhý úsek, sověti sem vrhli všechny své rezervy, obránce bez přestání zasypávalo ruské dělostřelectvo. Totenkopf zbývalo na tomto úseku 36 důstojníků, 121 poddůstojníků a 1233 mužů. Eickeho skupina se otřásala v základech, pozice, které sověti převálcovali, byly jeho vojáky drženy do posledního muže, nikdo se nevzdal. V březnu již nápor na Eickeho pozice slábl, 7. sovětská gardová divize byla prakticky zničena, Totenkopf byla na pokraji zhroucení. Místy panoval chaos, je zaznamenán případ kdy Luftwaffe bombardovala Eickeho pozice, zatímco rusům shazovala zásoby, celkově však svůj úkol splnila, a dokázala vojska v obklíčení uspokojivě zásobovat.

Obrázek
Vojáci z divize Totenkopf očekávají sovětský útok, pěchotu krylo solidní zimní oblečení, muž v předu míří samopalem Erma

Koncem března se němci vydali obklíčeným jednotkám na pomoc. 14. dubna se však Seidlitzův postup zastavil, Eicke se k němu tedy musel probít, bohužel v tomto čase začalo jarní tání a Eicke postupoval jen 2 km za den, nakonec se přes značné potíže a navzdory stále útočícím rusům Totenkopf osvobodila, kapsa se změnila ve výběžek, a byla zpevněna čerstvými posilami, lvím podílem se zasadila o udržení kapsy a dokázala se probít ven. Důstojníkům a vojákům z Totenkopf bylo za zimní bojové vystoupení rozděleno 11 rytířských křížů, což bylo zcela ojedinělé.
Vojáci byli fyzicky a duševně vyčerpáni, dokládá to i zpráva doktora Eckerta pro Maxe Simona, který muže vyšetřil, dvě třetiny byly nezpůsobilé k další službě, někteří byli ve srovnatelném stavu s vězni v koncentračních táborech. Muži v průměru ztratili 9 kg na váze, byli neteční a slabí, Himmler i Hitler přesto odmítali stažení do zázemí, a muži tak museli i nadále setrvat další delší období na frontě. Eicke získal rytířský kříž a dubové ratolesti. Následně od Hitlera převzal velení „sboru“ jednalo se o 14 000 mužů, poskládaných z 6 divizí, s tímto oslabeným nesourodým celkem musel uhájit linii dlouhou 72 km, Eicke však nepřestal naléhat, aby jeho dítě-Totenkopf byla konečně stažena z fronty. Himmler však plánoval něco jiného, Totenkopf obdržela 3000 špatně vycvičených záložáků, a žádná děla či novou techniku. Himmler viděl, že divize je zničená, namísto toho budoval v Německu novou Totenkopf. V červnu 1942 předal Eicke již pouhý stín někdejší divize Simonovi, Hitler nešťastnému Eickemu nařídil rekonvalescenční dovolenou, čehož využil k návštěvě Himmlera, Eicke si jako obvykle nebral ohledy, a stylem jeho vlastním mu vyčetl za to, jak je s divizí zacházeno.

V červenci se sověti pokoušeli napadat děmjanský výběžek, především v jeho úzkém hrdle. Totenkopf nadále krvácela, avšak stále své pozice držela, beznadějnou situaci dokresluje Simonovo odmítnutí rozkazu Brockdorffa, ten zněl dobýt zpět strategicky významné město. Simon odpověděl, že ten den ztratil již 532 mužů, a jestli chce armáda město zpět, ať si na to vyčlení svojí vlastní jednotku, armáda tak nakonec učinila, útok byl k Simonově radosti neúspěšný. Za toto odmítnutí rozkazu však nebyl nijak potrestán. Po dalších bojích Simonovi zbývalo na 42 km fronty 51 důstojníků a 2685 mužů, Simon napsal o žalostném stavu divize dopis Eickemu, který tou dobou již dohlížel na výstavbu nové Totenkopf, ten byl zděšen, a intervenoval přímo u Hitlera…marně.

V srpnu sověti opět zaútočili, a hlavní tíha dopadla znovu na Totenkopf, boje zuřili v podmínkách, kdy se vojáci brodili po kolena v blátě močálů, mezi muži se tou dobou již nezadržitelně šířil zápal plic, úplavice a další nemoci. Simon si byl jist, že tohle je konec, pozice opět sověti zasypali brutální dělostřelbou, včetně náletů bitevních Il-2. Jádro divize se smrsklo na méně než 1000 mužů, divize vydržela ještě do konce srpna, poté i sám Hitler uznal, že pro obnovu divize je nutné zachovat jádro zkušených veteránů, a po opakovaných Eickeho urgencích byly Simonovo „kostry“ staženy k reorganizaci zpět do Německa, pro Totenkopf doslova v hodině dvanácté, zbylo jich…necelých 600.

Wilfried Richter

Obrázek

Velel v průběhu bojů u Děmjansku malé operační skupině bránící vesnici Kalitkina. Tuto vesnici ruské dělostřelectvo zasypalo masivní palbou, která jí obrátila v trosky, a blízké okolí změnila v měsíční krajinu. Richter se zde se svými muži pevně usadil a odrazil několik útoků, obzvláště silný útok proběhl 5. 4., tentokrát obránce nevarovala palba dělostřelectva, brzy ráno se před protitankovou pozicí vynořily hordy sovětů, doprovázené 16 tanky T-34, se ztrátou 6 tanků se přehnali přes tyto pozice, a na severním konci vesnice zbudovali předmostí. Vojáci Totenkopf přešli do protiútoku, na zbylé tanky použili Tellerovy miny, zničili jich takto dalších 5. Situace byla přesto nadále složitá, neboť sovětů byla značná přesila a nedařilo se je z vesnice vypudit. Rychter učinil rozhodnutí a nechal vlastní pozice bombardovat německým dělostřelectvem, obránci však měli zbudované úkryty a sověti na otevřeném prostranství utrpěli ztráty, následně vedl své muže do útoku muže proti muži, velkými ztrátami otřesení sověti se dali na ústup. Za tento čin byl Richter vyznamenán rytířským křížem, dožil se konce války.

Ervin Meierdress

Obrázek

Počátkem roku 1942 vedl skupinu 120 mužů z Totenkopf, dislokovanou v děmjanské kapse nedaleko Bjakova, držel zde urputnou obranu, přes malé ztráty na životech však skupina trpěla vysokým počtem těžce raněných, během jednoho dne, kdy útoky vrcholily, sověti zaútočili ze severovýchodu a ztratili 200 mužů, během několika hodin probíhal útok z východu, ruské ztráty činily dalších 150 mrtvých mužů. Útoky i nedále pokračovaly, ale němce se z pozic vyhnat nezdařilo, na konci boje jich stále přežilo 85. Meierdress byl nakonec sám těžce raněn a následně vyznamenán rytířským křížem, ještě později přidal i dubové ratolesti, padl v roce 1945 v Maďarsku.

Karl Ullrich

Obrázek

Nejpozoruhodnější výkon u Děmjansku předvedl se svou jednotkou další vyznamenaný rytířským křížem, K. Ulrich. Pod svým velením měl ženijní prapor Totenkopf a 18. pěší motorizovanou divizi, s tímto celkem bránil důležitý úsek v oblasti Staraja Russa u mostů přes řeku Lovat. Proti jeho pozicím nastoupily 3. sovětské gardové pluky, 2 lyžařské prapory a 30 tanků T-34. Po dělostřelecké přípravě se na pozice obránců vrhlo sovětské bitevní letectvo, každá budova se změnila v rozvaliny, sověti útočili po dobu několika dnů, během nočních útoků ruská pěchota v bílých kombinézách splynula s okolím a vrhala se z bezprostřední blízkosti na německé pozice, i v těchto chvílích byl Ullrich mezi svými muži a bojoval s nimi po boku. V tomto období navíc udeřila sněhová bouře a teploty klesly na -35C. Muži se v zákopech mezi útoky v kruté zimě choulili jeden ke druhému, a všichni trpěli omrzlinami, spojaři přijímali stále stejný rozkaz: „Stát Führersbefehl“! Kobylkina byla s nadlidským úsilím udržena před ruským náporem a velkou přesilou. Poté se Ullrich probil na východ a spojil se s hlavní Eickeho skupinou. Později byl povýšen a stal se velitelem 6. pluku pancéřových granátníků SS „Theodor Eicke“.

Franz Kleffner

Kleffner se se svými muži z motocyklového průzkumného praporu dostal do svízelné situace, svůj sektor u Vassilještiny bránil pod silným náporem nepřítele, navíc za cenu velkých ztrát, proti jeho zdecimovanému praporu znovu nastoupilo 2 a půl praporu sovětských specialistů na přepadové akce, po pěti hodinách zůstalo před zákopy němců 300 mrtvých sovětů. Po dvou dnech zaútočily další 2 prapory-nikdo však neprošel, a sověti ztratili dalších 150 mužů. Vojáci z Totenkopf mrzli, trpěli omrzlinami, a sužovali je vši, dokázali však útokům odolat. Při ohledání mrtvých rusů se zjistilo, že většina byla zabita do hlavy, to svědčilo o mistrovském umění německých střelců. Kleffner byl rytířským křížem vyznamenán 19. 2. 1942.

Ernst Staudle

Obrázek

Ne pouze důstojníci získali rytířský kříž, E. Staudle sloužil jako přední pozorovatel dělostřeleckého pluku Totenkopf, u Kobilkyně jeho skupinu překvapila minometná palba, všem bylo jasné, že se jedná o předzvěst útoku pěchoty, ta následně začala vybíhat ze svých úkrytů. Staudle se spojil s baterií a předal jí přesné souřadnice, za pár sekund už mužům nad hlavami svištěly dělostřelecké granáty, přesně zacílené na postupující sověty, palbu následně ještě jednou korigoval. Když se rusové více přiblížili, opustil Staudle svůj úkryt a spustil na nepřítele smrtonosnou palbu z protiletadlového kanonu, následně i jemu prolétaly kolem hlavy kulometné projektily, jeho nabíječ byl smrtelně zasažen a zhroutil se k zemi, nahradil jej jiný voják z řad Totenkopf. Když se rusové nacházeli velmi blízko, nařídil svým mužům, aby se ukryli ve svých skrýších, následně nasměroval dělostřeleckou palbu na vlastní pozice, otřesení sověti se opět ocitli pod intenzivní palbou, hledali úkryt, avšak rozvaliny domů už byly obsazené němci. Spustil se nelítostný boj zblízka, útok byl později odražen. Zraněný Staudle se o svém dekorování rytířským křížem dozvěděn na nemocničním lůžku.

Dr. Eduard“Eddi“Deisenhofer

V rámci obrany děmjanské kapsy Deisenhofer velel 1. praporu 1. pěšího pluku Totenkopf, jehož základna se nacházela v opevnění nedaleko Niš-Sosnovky. Během 17 dnů pluk odrazil 23 sovětských útoků, obranné pozice pluku byly natolik promyšlené, že Deisenhofer mohl podniknout i několik omezených protiútoků. Před německou pozicí zůstalo ležet více než 1000 ruských pěšáků. V období průniku směrem na západ z kapsy dostal Deisenhofer a jeho jednotka opět příležitost dokázat co umí, musel se probít přes vesnici Novoselje, kterou držela sovětská jednotka o síle praporu, síly se zdály formálně vyrovnány, ale zatímco rusové byli odpočatí, Deisenhoferovi muži byli vyčerpaní, omrzlí, hladoví a špinaví. Na ruské pozice se vrhli s až nelidskou divokostí, a v boji zblízka rusy postupně vyhnali ven z města, sověti se zanedlouho vrátili a s podporou několika tanků se pokusili vesnici vyrvat zpět, avšak útok byl odražen, Deisenhofer, jak jinak opět v čele své jednotky byl tentokrát zle poraněn, odmítl však své muže navzdory mučivé bolesti opustit, a v oblasti s nimi setrval až do její stabilizace.

Jmenujme i další držitele rytířského kříže Totenkopfu z bojů v děmjanském obklíčení, Georg“Schosch“Bochman za statečnost a řízení bojové skupiny. Ludvig Kochle za udatnost tváří v tvář nepříteli. Otto Baum za příkladný výkon funkce 3. praporu Totenkopf a již zmíněný Max Seela za chrabrost a vedení 3. roty ženijního praporu Totenkopf.
V děmjanské kapse bylo odříznuto 96 000 němců, za to, že kapsa vydržela až do příchodu pomoci, vděčí většina těch, co přežili, nemalou měrou houževnatosti a statečnosti mužům z Totenkopf.

Znovuzrození

Jak již bylo řečeno, při stažení divize z boje již bylo formování nové v plném proudu, následkem toho však Totenkopf již od května přišla o tak potřebný přísun techniky a kvalitních posil. Koncem října byly i poslední zbytky divize staženy do Bordeaux ve Francii. Divizi nově přibyl tankový pluk složený z tanků Pz.III a IV. Přislíbena byla i rota těžkých tanků Tiger, zmohutněla protiletadlová výzbroj, jádro pancéřových granátníků, jak nyní divize přejmenovala, představovala motorizovaná pěchota 9. pěšího pluku SS s názvem „Thule“. Prapor stíhačů tanků opustil slabé 37mm kanony Pak 35/36 , a obdržel osvědčené Pak 38 50mm či velmi výkonné Pak 40 75mm.

Na papíře toto bojové uskupení budilo mocný dojem, Eicke však, jako vždy, nadšen nebyl, byl přesvědčen o tom, že vojáky je třeba vycvičit znovu od nuly, mnoho vozidel včetně Tigrů, stále nepřicházelo, jednotka se potýkala s nedostatkem benzínu, potřebného pro výcvik, navíc Totenkopf byla stažena na pobřeží Středozemního moře k okupaci vichistické Francie, v reakci na vylodění spojenců v severní Africe, výcvik byl dočasně přerušen. Eickeho prosby byly vyslyšeny, 18. 12. 1942 byla divize nahrazena jinou jednotkou, a mohla obnovit potřebný výcvik, datum návratu na frontu se rychle blížil, Eicke byl opět u Himmlera: „Divize potřebuje další výcvik, v tomto stavu bude na východní frontě rychle rozdrcena!“. Himmler následně intervenoval Hitlera, ten svolil s odložením nástupu, přidal drahocenné 4 týdny, ani o hodinu déle. Eicke získaný čas využil, jak nejlépe uměl, své muže honil od rána do půlnoci, frontoví veteráni připravovali nováčky na sovětské bojové metody a taktiku. Přicházela další bojová technika, dokonce na poslední chvíli i většina slíbených Tigerů.

30. 1. 1943 byla divize naložena do 120 vlaků, cesta do Kyjeva trvala 14 dní. Ihned po vyložení divize směřovala k Poltavě, kde se spojila s Leibstandarte a Das Reich jako součást 1. tankového sboru SS pod velením Paula Haussera. Na jižní frontě byli němci po sovětských ofenzivách zatlačeni zpět o 480 km až k Dněpru, Hitler chtěl strategické město Charkov dobýt zpět.

Charkov

Hothovy divize udeřily na předvoj sovětských gardových armád, které se daly na ústup na sever, mezitím Totenkopf po boku s Das Reich pronikly do týlu 6. armády, sovětský ústup se změnil v katastrofu, Eickeho tanky rozstřílely ustupující kolony nákladních vozidel s pěchotou a materiálem, stejný osud potkal i T-34. Následovaly vyčišťovací akce, němci ukořistili značné množství materiálu, 30 000 rusů bylo zabito nebo zajato, fronta byla stabilizována.

Obrázek
Totenkopf vjíždí do ulic Charkova, březen 1943

Eicke umírá

Během stepního pronásledování ztratil štáb divize spojení s tankovým plukem, Eicke se rozhodl pluk sám vyhledat, vzlétl proto se svým malým pozorovacím letounem Fieseler Storch. Kolem 16:30h zpozoroval několik svých tanků nedaleko vesnice Michajlovka, zahájil přistávaní, avšak nevšiml si sovětů ukrytých opodál, ti zahájili palbu, která subtilní letoun smetla z oblohy, přímo na území nikoho. Němci se marně pokoušeli dostat se k troskám letadla přes den, bránila jim v tom sovětská palba, úspěšná byla až noční akce za podpory dělostřelectva, motocyklové roty, dvou samohybných děl a třech tanků pod vedením L. Masaria, trojice mrtvých těl byla vyzvednuta. Zpráva o Eickeho smrti se divizí šířila rychlostí blesku, za nedlouho se dostala až k Hitlerovi. Úmrtí bylo veřejně oznámeno 1. 3. 1943, Hitler na jeho počest pronesl oslavnou řeč. Eicke nebyl pro svou agresivitu a neústupnost mezi SS a nacistickou stranou příliš oblíben, a tak kromě rodiny truchlila snad jen Totenkopf, bylo zřejmé, že jí bude jeho prudernost chybět. Vztah vojáků ke svému veliteli, i přes jeho přísnost snad nejlépe dokládá přezdívka“Papa“.

Obrázek
Tankoví velitelé z divize Totenkopf v Charkově

Sověti se tak snadno nevzdávali, navzdory porážce v charkovské oblasti vyslalo vedení do cesty k městu tankový sbor, Hausser brilantně rozvinul divize SS a sověti padli do další léčky, po jejich rozdrcení se Totenkopf začlenila pod Hothovu 4. tankovou armádu a její část (jeden prapor) vstoupila za pochodu do tvrdých bojů ve městě, které trvaly 3 dny. Mezitím její hlavní část pokračovala v obklíčení Charkova, sověty se podařilo uvěznit v kotli. Při obranné bitvě u čugujevského přechodu Totenkopf zničila ustupující 25. gardovou střeleckou divizi. Hitler zářil optimismem, jeho divize SS mu přinesly důležité vítězství a dobyly Charkov zpět. V hlavě se mu už rodily plány pro rozhodující letní ofenzivu, Totenkopf bude u toho.

Bitva u Kurska

Obrázek
Tankový velitel má již několik vítězství vyznačených 88mm dělu svého Tygra z bojů u Charkova, čeká jej další náročná mise

Totenkopf byla začleněna k jižní části mohutných kleští k 4. tankové armádě H. Hotha, která zajišťovala 45 km fronty. Bylo zde několik z nejlepších divizí Wehrmachtu a elitní divize Waffen-SS, Das Reich a Leistandarte AH.
Ráno 5. 7. 1943 byla německá ofenziva zahájena, severní a jižní uskupení se mělo spojit u města Kursk, a obklíčit tak sovětské armády v kotli. Na severu se Model brzy zapletl do beznadějné vyčerpávající bitvy a žádná jeho jednotka se nedostala dále jak 16 km od výchozích pozic, naděje se upírají na dění v jižní části rozhodující bitvy na východě, na hrotu útoku se bije Totenkopf, bude to ona, kdo se dostane nejhlouběji. Divize disponuje nejvyšším počtem tanků a SHD jako nikdy předtím ani potom. Pro představu si uvedeme přesné počty:

-9 PzBfwg III
-63 PzKpfw III L/60
-8 PzKpfw IV L/24 (tanky s krátkou hlavní)
-44 PzKpfw IV L/48
-15 PzKpfw VI“Tiger“
-35 StuG III L/48
-11 Marder II

Obrázek
Porada tankových posádek s pěchotou, útok přijde brzy

Totenkopf postupovala na vnějším okraji pravého boku Hothovy armády, musela držet tempo s postupem Hausserova tankového sboru, a chránit bok před protiútoky sovětů, protivníkem třem divizím SS byly smíšené pěší a tankové skupiny 1. tankové a 69. armády připravené bránit své důkladně vybudované obranné pozice. Divize se z počátku poměrně bez problémů přehnaly přes minová pole, Totenkopf se probila přes 52. sovětskou gardovou divizi, k večeru se její tanky v čele s Tygry přiblížily až na okraj druhé obranné linie, dobyla vesnici Jachontovo, a dokonce převálcovala překvapené vysoké ruské důstojníky z velitelského stanoviště 69. armády.

Sousední Leibstandarte a Das Reich si vedly obdobně úspěšně, divize postoupily o 19 km a následující den také, přestože byly zataženy do bojů v sovětských pozicích, Totenkopf nepřítele dokázala odrazit, a prorazit 32 km na sever, 6. 7. už dorazila k železniční stanici Bělgorod-Kursk. Leibstandarte a Das Reich, stále stagnovaly v tuhých bojích, ale nakonec tankový sbor SS postupoval skrz nepřátelské pozice rychleji než jeho sousedé nalevo, sověti vycítili šanci a udeřili do boku Leibstandarte, která se s tím musela vypořádat. 7. 7. na postupující divizi Totenkopf tvrdě dolehla část z mohutného leteckého útoku, jednalo se o 80 bitevních bombardérů Il-2 z 3. a 9. ŠAK, které němcům způsobily citelné ztráty. 8. 7.

Obrázek
Tank Tiger, povšiměte si čelního značení"III", které značí příslušnost k 3. tankové divizi SS Totenkopf

Totenkopf musela v důsledku zdržení Leibstandarte zastavit, a dát si přestávku, než jí nahradí jiná, záložní divize. Když se Totenkopf konečně uvolnila, vrhl se Hausserův tankový sbor SS s tankovými klíny vpřed proti poslední linii obrany, 10. 7. divize dorazila k řece Pšel. Toho odpoledne 3. prapor pod vedením K. Ullricha vyčistil svůj sektor, překročil řeku a na severním břehu vybudoval předmostí, byla to poslední překážka před jejich cílem-městem Kursk. Nálada panovala vítězná, všichni očekávali, že předpolí bude rychle dočištěno a budou vrženi do posledního rozhodujícího úderu.

Úspěch Hausserova sboru zneklidněl sovětské velení. Vatutin sáhl do svých tankových záloh, o pomoc požádal i sousední Stepní front, který mu poskytl 2 tankové sbory. Ráno 12. 7. u vesnice Prochorovka, vrhli sověti proti Hausserovi 7 tankových sborů s celkem asi 850 tanky T-34 a SU-85, tím se rozpoutala největší tanková bitva všech dob, přímo Totenkopf byla zasažena dvěma tankovými sbory o síle čtyř divizí. Bojiště zahalil hustý dým, tanky explodovaly a mnohatunové věže létaly vzduchem, v boji zblízka měli sověti výhodu, neboť se tím eliminovala technická nadřazenost německých tanků. Šturmani, ohlušeni bitvou se v boji z blízka vrhali na sovětské obrněnce, když T-34 došla munice, sebevražedně narážely v plné rychlosti do německých tanků, čímž vyvolaly mohutnou explozi. I přes čtyřnásobnou přesilu se divize dokázala ubránit celý den 12, 13 a dopoledne 14. 7. kdy se sověti stáhli z boje, Totenkopf stála jako skála a ubránila bok svého sboru, okolí bylo vydlážděno stovkami vyhořelých tanků, zaplatila však vysokou cenu, přišla o více jak polovinu tanků a vozidel, rovněž ztráty na vojácích byly vysoké, situace ještě nabyla ztracená, Hitler však operaci již odpískal, a předčasně upřel zrak ke středomoří, obrovské oběti tím byly promarněny, tvrdě zaplacený průlom na jihu byl na dosah.

Obrázek
Totenkopf během bitvy u Kurska: Otto Baum vlevo a Karl Ulrich postoupili nejdále

I přes neúspěch operace Citadela, byl Hitler bojovým vystoupením sborů SS nadšen, probily se pevnou obranou nejhlouběji a dokázaly zastavit mohutnou sovětskou protiofenzivu. Manstein byl zděšen, Hitler nyní plánoval stáhnout celý tankový sbor SS do Itálie, kde proběhlo vylodění spojenců, avšak díky kritické situaci na východě a stupňujícím se tlaku sovětů, byla nakonec přesunuta jen Leibstandarte.
Jako náhradu za Leistandarte dostal Hausser 3. tankový sbor. 30. 6. vyrazilo toto uskupení do boje směrem od města Stalino, cílem bylo uzavřít trhlinu v německé linii, po třech dnech bojů s vojsky maršála Malinovského, se jim podařilo frontu stabilizovat. Hitler stále trval na přesunu i zbývajících svazků SS, situace to ale neumožnila, 3 sovětské fronty zaútočily na Bělgorod-Orel, Totenkopf a Das Reich spěchaly na sever odlehčit tomuto náporu, s tankovými předvoji sovětů se divize střetly u Charkova, dokázaly nápor zadržet celý týden, zamezily tak obklíčení, obsazení důležitých mostů přes Dněpr a umožnily ústup Kempfových vojsk od Charkova.

Požární sbory

Zrodily se tak požární sbory, které po zbytek války zachraňovaly narůstající krize na frontě, nikdo již jejich vysokou bojovou hodnotu dávno nezpochybňoval, těšily se velkému respektu i od samotných rusů. Vojskům nebyl dopřán oddych, sovětská ofenziva se prakticky nezastavovala, přišla bitva o Dněpr, po překročení řeky se části 2. ukrajinského frontu stočily na jih a ohrožovaly Krivoj Rog, město mimořádného strategického významu a obrovské skladiště skupiny armád Jih. Ustoupit bylo v této situaci nemyslitelné, Manstein soustředil vše, co bylo po ruce, aby tento postup zastavil, shromáždil 6 oslabených divizí, včetně SS Totenkopf, ta v říjnu dostala název 3. tanková (zvýšení dodávek tanků jí to však nepřineslo) pod velení Hermanna Priesta. Německý protiúder zničil 2 tankové sbory a 9 střeleckých divizí. Sověti ztratili 300 tanků a 5000 vojáků padlo do zajetí, situace se tím na chvíli uklidnila.

Obrázek
Pohled do tváří pěšáků z Totenkopf, nedatované foto

Ústup na západ

Sověti však brzy ofenzivu obnovili a udeřili na slabou Hubeho 1. tankovou armádu, Krym byl vážně ohrožen, k zastavení průlomu byla vyslána Totenkopf. 15. 11. 1943 odrazila sovětský nápor, a sama zaujala obranu v očekávání odvetných útoků sovětů. Ti na sebe nenechali dlouho čekat, bitva zuřila od 18-21. 11. poté se divoké útoky vrátily 25. 11., a masakr pokračoval bez přestávky po další 3 dny, Totenkopf se však převálcovat nezdařilo, na bitevním poli zůstalo 275 zničených T-34 a hromady mrtvých sovětů.

Divize sice už nikdy nenabyla síly jako před Kurskem, ale měla prioritu v zásobování, doplňování stavu a bojové techniky, 22. 11. 1943 měla 3 prapory pancéřových granátníků v plném počtu, jeden oslabený tankový sbor (40%), tabulkový počet dělostřelectva na 75%, stejné číslo pro protileteckou obranu, 55% ženistů a skoro plný stav doprovodných jednotek zabezpečení a zásobování.

Totenkopf však nemohla být všude, 5. 12. sověti prorazili levý bok 1. tankové armády, Krivoj Rog byl ohrožen, Hube do tohoto místa nasměrovat Totenkopf, ta útok dle očekávání zpomalila, na pomoc jí následně přišla 11. a 13. tanková divize, společně podnikly velký protiútok, Krivoj Rog byl až do února 1944 zachráněn, němci však do té doby stačili většinu zásob včetně drahocenných lokomotiv zachránit.

Zima a jaro 1944 byly ve znamení německých ústupů od jedné přírodní překážky ke druhé směrem k západní hranici SSSR. Velkým spojencem rusů byl v tomto postupu samotný Hitler, který nesmyslně lpěl na systému pevnostních bodů, což vedlo k velkému plýtvání prostředků a vojáků. Totenkopf sehrála nevděčnou roli ustupujícího zadního voje při stahování 8. armády za řeku Bug, ale i odtud byla brzy vytlačena, ani Totenkopf už nedokázala tak mocnému tlaku čelit. Koncem dubna divize společně s 47. tankovým sborem, překročila Dněstr jako zadní voj 6. armády v Rumunsku, a razila si cestu na západ, hluboko na rumunském území po 3 týdny divize odrážela dotírající rusy. 1. 5. 1944 zesláblá Totenkopf zaujala pozice při úpatí Karpat, a čekala další útoky rudé armády. Úder se naštěstí nekonal, sovětská jarní ofenziva uvázla v bahně. Himmlerovi se ještě jednou podařilo pro divizi získat významnější posily, byla stažena do zázemí a v krátkém čase částečně obnovena.

Obrázek
Panthery divize Totenkopf během přestávky v ústupových bojích

23. 6. sověti spustili v Bělorusku operaci Bagration proti skupině armád Střed, do které poslali 2,4 milionu mužů, 5200 tanků a 5300 letounů, to vše na úseku dlouhém 320 km. Německá vojska byla za strašlivých ztrát během 3 týdnů zatlačena do Polska a východního Pruska. Obnovená Totenkopf pod velením Hellmutha Beckera, se zpožděním dorazila na frontu v Polsku až 7. 7. Tou dobou již nad zbytky armád Střed převzal velení Model, ten vítanou posilu ihned vrhl na ochranu boku těžce zkoušené 4. armády.

Obrázek
Vyčerpaná pěchota Totenkopf

Totenkopf se rvala se sedminásobnou převahou vojáků a desetinásobnou převahou tanků po dobu 11 dnů, již mohla jen sovětský nápor brzdit, ne zastavit, 18. 7. Model povolil stažení divize od Grodna směrem k Varšavě, Totenkopf se společně s Göringovou výsadkovou divizí usadila ve městě Siedlce, ve kterém 4 dny vzdorovala ruskému náporu, tím byl umožněn ústup dalších německých svazků. 28. 7. obě divize opustili město a ústupem zpomalovaly sovětský nápor, Model tak získal 8 dní na budování obrany na Visle. Sověti za poslední měsíc postoupili o 725 km, nyní byli u konce s dechem, parní válec se zastavil, tyto události vedly k velmi brutálnímu potlačení varšavského povstání jednotkami Waffen SS, Totenkopf se tohoto krveprolití neúčastnila.

Obrázek
Pěchota z Totenkopf během urputných bojů se kryje u kořistního T-34 s"želví věží".

Model přeskupil obranu, z divizí SS Totenkopf a Wiking utvořil 4. tankový sbor pod velením Herberta Gilleho, toto uskupení se střetlo s ruským postupem severovýchodně od Varšavy. Celý týden sovětské kladivo v podobě 15. střelecké a dvou tankových brigád, bušilo do divoce vzdorujících esesmanů, po krátké přestávce sověti udeřili s ještě větší intenzitou, 8 střeleckých brigád a jedna motostřelecká brigáda se opřelo do postavení Totenkopf, vřava trvala další 4 dny, Totenkopf pod drtivým tlakem povolila, a musela ustoupit, zastavila se na předměstí Varšavy, kde protiútokem smetla jeden sovětský předvoj, usadila se zde, a po dalších 10 dnů vzdorovala útokům, poté ofenziva na 4 týdny ustala. Bojové vystoupení Totenkopf neuniklo zájmu Hitlera, přál si, aby divize dostala další 2 prapory, poznamenal, že kdykoliv tato divize dostane posily, její útoky jsou úspěšné.

Budapešť

Hitlerovi neúspěch na západě při ardenské ofenzivě, které věřil snad jedině on sám, zřejmě nestačil, jeho zrak se upřel na Budapešť, jeho generálové byli tímto zděšeni jako jeden muž, odpor byl marný, vůdce rozhodl, že toto město zůstane v německých rukou, na čele útoku půjdou jeho nejlepší divize, tedy SS Totenkopf , Wiking, Leibstandarte, Das Reich, Hohenstaufen a Hitlerjugend. Divize byly naloženy na vlaky, a putovaly přes půl Evropy do západního Maďarska.

Obrázek
4. tankový sbor míří na pozice

První 2 jmenované divize SS tedy 4. tankový sbor, dorazily z Varšavy do oblasti jako první, na nový rok 1945 provedly útok ze severu proti sborům Tolbuchinova Ukrajinského frontu, které držely Budapešť v obklíčení. Útok se však nezdařil, postup se zastavil, a sám musel brzy čelit sovětským protiútokům. Hitler trval na dalším postupu. Druhý útok, tentokrát pod velením Dietricha začal 18. 1. a byl zpočátku úspěšný, bojový duet Totenkopf a Wiking postoupil o 65 km a dobyl město Dunapentele na Dunaji, následoval však ruský protiútok 26. a 46. armády, 4. tankový sbor se dal na ústup, zastavil se až v lese Bakony severně od jezera Balaton.

Totenkopf se zde zakopala a vyčkávala na další posily. Těžce zkoušená posádka obránců Budapešti pod vedením Pfeffer-Wildenbrucha se tedy rozdělila na 3 skupiny a rozhodla se počátkem února probít na západ sama. 70 000 mužů však sovětskými pozicemi projít nedokázalo, německé velení si tak muselo ze stavu odepsat 7 divizí a ztrátu města. Sověti nyní ohrožovali ropná pole u města Nagykanisza.

Operace jarní probuzení

Cílem operace jarní probuzení nebylo nic menšího než vyhnat sověty z ropných polí v okolí Balatonu, vrhnout je za Dunaj, dobýt zpět Budapešť a nepřímo tak oslabit severní nápor na Berlín. Rusové však i přes snahu němců plány ofenzivy odhalili, navíc i malá naděje na německý úspěch vzala za své nepřízní počasí, jarní oteplení přišlo předčasně a celý tento zoufalý podnik byl předem odsouzen.

Obrázek
Kulometčík z Totenkopf v rozhovoru s maďarským vojákem, ve skutečnosti se nebylo příliš čemu smát, na pozadí tank Tiger II

Když do prostoru dorazila 6. tanková armáda SS, tedy její hlavní části 1. a 2. tankový sbor SS, mohlo uskupení vyrazit do útoku, do 9. 3. němci postoupili zhruba o 32 km, 13. 3. postup zastavil sovětský odpor v kombinaci s jarním táním, 16. 3. Přešel do protiofenzivy 3. ukrajinský front a tvrdě dolehl na oslabenou 6. tankovou divizi SS, maďarské jednotky toho už měly právě tak dost, a rozutekly se, do mezer v linii se okamžitě vlomily sovětské tankové předvoje, na Totenkopf severozápadně od Budapešti udeřila 9. tanková gardová armáda, která prošla skrz, do týlu 4. tankové armády, Wiking pod velením Ullricha která se ocitla v obklíčení se i přes zákaz rozhodla prorazit na západ, dokonce i celá 6. tanková armáda začala ustupovat. Nejdále během útoku, postoupil se svými tanky Joachim Peiper z Leibstandarte, na vzdálenost 40 km od Budapešti, musel se však vrátit.

Obrázek
Pěchota Totenkopf čelí sovětské dělostřelecké palbě, Maďarsko 1945

Tou dobou již generál Wohler ofenzivu chtě nechtě musel odvolat, postup se změnil v urputnou defenzivu a až na některé výjimky, kontrolovaný ústup, který přesto sovětům zasazoval tvrdé rány. 25. 3. byla již ale německá fronta roztrhána na kusy, trhliny v linii byly i 90 km. Silnice a okolí lemovaly tisíce vraků zničené německé techniky. Poslední elitní útvary Třetí říše vykrvácely. Operace skončila naprostým fiaskem. Hitler zuřil, v návalu vzteku nařídil všem elitním svazkům SS strhnout nárameníky příslušnosti z uniforem, které vojáci chovali v takové úctě, zvláštní to odměna za roky tvrdé služby.

Hans Endress

H. Endress se stal v lednu 1945 velitelem 2. praporu 6. pluku“Theodor Eicke“divize Totenkopf. Během postupu k Budapešti nechal svůj prapor naložit na tanky, a takto v pohybu dokázal obsadit nákladové nádraží Banja, překvapenou sovětskou posádku se podařilo přemoci, a při boji z blízka zničit 24 ruských tanků. Za tento čin mu byl udělen Rytířský kříž. Válku přežil, a ze zajetí se navrátil již v roce 1948.

Bestie umírá

Zbytky armád SS se stahovaly k rakouské hranici, poslední rozptýlené svazky Totenkopf pod velením Beckera směřovaly přes Bratislavu, a zastavily se až na jižním předměstí Vídně, zde se však kupodivu k obraně města nezdržely a následovaly Dietricha společně s ostatními zbytky Waffen SS do Linze, motivace byla zřejmá, vzdát se američanům, to se také po kapitulaci Německa podařilo, ještě předtím si však američané vymínili aby Beckerovi muži odzbrojili strážné koncentračního tábora Mauthausen. Ironií osudu, byl toto poslední úkol vojáků z Totenkopf. Mnohem více tragické byly události z 29. 4. 1945 kdy vojáci americké 45. pěší divize z 6. armády osvobodili rodiště Totenkopf, koncentrační tábor Dachau. Přestože se muži z Totenkopfverbände bez odporu vzdali, bylo jich 346 vyvlečeno ke zdem tábora, a zde po trojicích zastřeleno. Bez ohledu na toto strašné místo a továrnu na smrt, se jednalo o válečný zločin z rukou amerických vojáků, dozorci sem byli nedobrovolně přesunováni od již v té době méně vytížených složek, jakými byly například letectvo či námořnictvo.
Krátce po zajetí Dietrichových mužů v Linzi byli všichni vydáni sovětům a čekala je dlouhá léta v pracovních táborech…stejně tak Beckera, většinu jeho důstojníků a vojáků z Totenkopf čekala v zajetí další velmi tvrdá zkouška, která by jistě vydala na další samostatné pojednání, zajatý Becker byl popraven v roce 1952.

Závěr

Divize Totenkopf bojovala vytrvale a udatně po celou dobu války, získala mnoho válečných úspěchů v útoku i obraně, to dokládá i celkem 46 rytířských křížů. Schopnosti a odvahu, bez ohledu na hodnoty a ideály pro které tak bylo činěno, lze obdivovat. Nebyli to vojáci jako většina ostatních, i mladí zelenáči, kteří přišli k divizi, si byli vědomi její tradice, a snažili se ze sebe dostat to nejlepší, i přes vysokou úmrtnost si vojáci své umění i odhodlání předávali. Divize měla vůli bojovat i tam, kde se ostatní již vzdávali či ustupovali. Pokud měl kterýkoli útvar Wehrmachtu po svém boku Totenkopf, cítil se mnohem lépe, naopak nepřítel oprávněně předpokládal značné komplikace.

Obrázek
Vojáci z Totenkopf čekají na přechod do amerického zajetí

Totenkopf na druhou stranu ztělesňovala to nejkrutější z myšlenek nacionálního socialismu, Eicke jí vdechl fanatickou nenávist vůči nepřátelům říše, tato intenzivní politická výchova především, vedla k řadě krutých zločinů. Becker, poslední velitel Totenkopf se dopouštěl takových ohavností, že proti němu bylo zahájeno vyšetřování uvnitř SS, toto však Himmler zahladil. Totenkopf ostatně vyprodukovala mnoho válečných zločinců, kteří později působili i mimo divizi, např. Heinz Lammerding, který je zodpovědný za vraždy francouzských civilistů v Tulle a Oradouruk, Hermann Preiss má na svědomí známý belgický masakr amerických vojáků v Malmédách, či Max Simon, který nařídil vraždy civilistů v okolí Florencie, k těm nejohavnějším patřil Friedrich Jeckeln, velitel Einsatzgruppe C a policie pro jižní Rusko, který se aktivně účastnil masakrů civilistů. Protipólem Waffen SS v páchání zločinů na východě, byly jednotky sovětské NKVD, které při svých zvěrstvech zašly místy snad ještě dále. Nechám na každém, ať posoudí sám, jestli bude na válečné vystoupení Totenkopf nahlížet přes optiku zločinů, které jsem v článku zmínil, či od těchto excesů oddělí vojáky, kteří si navzdory stínu doby a krutostem války, zachovali čest a dokázali bojovat i z bojiště odcházet jako muži.

Názvy divize:

SS Divize Totenkopf , 1939-1942
SS Divize pancéřových granátníků Totenkopf, 1942-1943
3. tanková divize SS Totenkopf , 1943-1945

Velitelé:

Theodor Eicke : 1. 11. 1939-7. 7. 1941
Matthais Kleinheisterkamp : 7. 7. 1941-18. 7. 1941
Georg Keppler : 18. 7. 1941- 19. 9. 1941
Theodor Eicke : 19. 9. 1941 - 26. 2. 1943
Hermann Priess : 26. 2. 1943 - 27. 4. 1943
Heinz Lammerding : 27. 4. 1943 - 15. 5. 1943
Max Simon: 15. 5. 1943 - 22. 10. 1943
Herman Priess : 22. 10. 1943 - 21. 6. 1944
Helmuth Becker : 21. 6. 1944 - 8. 5. 1945

Zdroje:

Hlavním zdrojem byla kniha SS-Totenkopf od Chrise Manna, doplňující byly knihy SS Krví nasáklá zem a SS Hitlerův nástroj teroru, obě od Gordona Williamsona, Zbraně a taktika Waffen-SS od Stephena Harta a Russela Harta, několik málo informací a fotek pochází z internetu.
Obrázek
"Zabít se dá každý" V. Corleone
Uživatelský avatar
saldy
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 138
Registrován: 12/5/2011, 17:24
Bydliště: Aussig an der Elbe-SUDETENLAND
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od saldy »

Totenkopf uniformy

Obrázek
Herman Buchner z Totenkopf získal tato ukázková vyznamenání, povšimněte si Děmjanského štítu úplně vpravo, byl vydán zúčastněným vojákům na počest boje v děmjanském obklíčení

Obrázek
Úplně nahoře nárameník nižšího důstojníka"Thüringen", pod ním standarta stejné jednotky, následuje standarta pluku"Oberbayern", druhá od spoda je standarta 6. pluku pancéřových granátníků SS"Theodor Eicke", úplně dole je standarta 3. tankové divize"Totenkopf"

Obrázek
Nárameníky s hnědým lemem značí personál koncentračních táborů, následuje výběr vyšívaných umrlčích lebek pro výložky, byly rozšířené od roku 1940, výložka s dvojitou svastikou z roku 1944 značí personál koncentračních táborů, kteří nebyli členy SS

Obrázek
Uniforma desátníka SS Totenkopf vzor 1936, sumky se používaly od roku 1915-1945 pro náboje do pušky Kar.98k

Obrázek
Důstojnická polní maskovací uniforma SS, i přes zákaz nosili důstojníci hodnostní označení a vyznamenání, povšimněte si polní baterie WIF, dalekohledu C. Zeiss a brašny na mapy

Obrázek
Maskovací nepromokavá bunda pozdějšího SS vzoru včetně potahu přilby, z této strany se jedná o podzimní vzor

Obrázek
Polní stejnokroj nadporučíka pěchoty SS Totenkopf z roku 1943, nepřehlédněte již výše zmíněnou standartu"Oberbayern". Pouzdro na mapu bylo přiděleno všem poddůstojníkům, důstojníkům a motospojkám

Obrázek
Polní uniforma M 42 šikovatele SS

Obrázek
Šedý plášť nadporučíka SS Totenkopf z roku 1940, plášť se i přes změnu značení hodnosti nosil až do roku 1942

Obrázek
Uniforma desátníka 3. tankové divize SS Totenkopf

Obrázek
Desátník SS Totenkopf v děmjanské kapse, únor 1942

Obrázek
Popis je součástí obrázku

Zdroj

SS Reálie. Ribin Lumsden
Nacistické reélie. E. W. W. Fowler
Naposledy upravil(a) saldy dne 23/8/2011, 18:01, celkem upraveno 1 x.
Obrázek
"Zabít se dá každý" V. Corleone
Uživatelský avatar
El Diablo
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1871
Registrován: 21/11/2008, 14:11
Bydliště: Xeenemünde
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od El Diablo »

označení Tellermine (nejde o minu Tellerovu, jedná se o minu talířovou, příp. talířovitou, nazývanou tak podle jejího tvaru) zahrnuje několik mírně odlišných typů německých zemních protitankových min plochého diskovitého tvaru
http://www.fronta.cz/dotaz/nemecke-tell ... irove-miny
Odpovědět

Zpět na „Waffen SS“