VIII. díl. Francie 1940. Č 91.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 91.

Pláže u Dunkerque po 4.červnu 1940 vypadaly asi takto.




Když po 4. červnu 1940 osiřely pláže u Dunkerque ( kdo nebyl evakuován tak se vzdal do rukou Wehrmachtu), vstoupily přípravy německé armády k útoku na Jih, do střední Francie, do rozhodující fáze.
Na některých místech už pozemní jednotky do útoku do střední Francie vyrazily.
Vojáci Wehrmachtu, ale ani zbytek světa, již nepochyboval o tom, jak vše dopadne. Vždyť Wehrmacht ve své severní frontě porazil celkem 61 spojeneckých divizí. Tyto spojenecké divize byly zároveň tím nejlepším, co Francie a Velká Británie měly.
Ve střední Francii na útok Wehrmachtu čekalo přibližně 49, většinou francouzských, divizí. Divizí, které sami spojenci nazývali druhořadé, většinou záložáci, mezi kterými bylo velice málo mladých, zdatných a prvotřídních vojáků. Podle některých pramenů přišla na severu Francie i o většinu svých tanků a proti očekávanému útoku Němců jich mohla nasadit něco málo přes 200.

Útoky Wehrmachtu po 4.červnu do 12. června 1940 - do střední Francie.




Co však bylo ještě horší, bylo to, že tady dole ve střední Francii byli vojáci bez velení. Vojáci, kteří utekli z fronty a tvořili loupeživé bandy.
Dalším problémem pak bylo, že francouzští civilisté se v některých místech pokoušeli zabránit své vlastní armádě, aby na jejich pozemcích pokračovala v boji, neboť by jim znehodnotily jejich majetek. Tak například v městě Vienne nedaleko Lyonu shromáždil starosta města ženy, aby zabránily francouzským ženistům vyhodit do povětří most. Pochopitelně, že francouzští vojáci nechtěli ublížit svým vlastním lidem, a tak most před postupujícími Němci nevyhodili do povětří a Němci postupovali jak po másle.
Na mnoha místech však bandy zvrhlých, opilých francouzských vojáků žádné ohledy k civilistům neměli. Drancovali domy, kostely a olupovali uprchlíky ze severních částí Francie.
Pak se bohužel také stalo, že například v městě Royanu vítali vyděšení obyvatelé města německé okupanty jako své přátele a připíjeli jim na zdraví, neboť sem Němci vraceli zákon a pořádek.

Již 10. června 1940 překročily německé pěší jednotky řeku Sommu. Dolu na jih – do střední Francie - začínali Němci útok jako v 19. století, tedy žádné tankové útoky, žádné průlomy pancéřových jednotek, ale klasický útok pěších jednotek. Generál Guderian se svými tanky se vyřádil již na severu, zde při postupu do střední Francie šla první – v prvním sledu - pěchota a dělostřelectvo tažené koňskými potahy.
Toho samého 10. června 1940 - do prakticky již poražené Francie - vstupují na jihu do Francie i jednotky Mussoliniho italské armády. Protože Duce si chtěl také zajistit křeslo na pozdější mírové konferenci a chtěl si také utrhnout svůj díl kořisti.
O postupu italské armády do Francie dne 10. června 1940 je zmínka i v 2. odstavci tohoto odkazu:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1098

Když vstoupila Itálie do války proti Francii dne 10. června 1940, řekl ministerský předseda Francie Reynaud ve svém projevu k francouzskému lidu, mimo jiné, také tyto věty, cituji:

„Signor Mussolini si zvolil k vyhlášení války naší zemi právě tento okamžik. Co si o tom myslet? Francie k tomu nemá co říci. Ať to posoudí svět.“

V telegramu pak premiér Reynaud prezidentovi USA Rooseveltovi tak zdvořilý nebyl, když psal o Italech, že, cituji:

„Jak skvělí, vznešení a obdivuhodní lidé ti Italové jsou, že nám vrazí dýku do zad právě v této chvíli.“

Department USA pak svému prezidentovi v té době důrazně rozmlouval, aby ve svém projevu na University of Virginia italský postup odsoudil, neboť USA stále ještě byla v hlubokém IZOLACIONALISMU (nevměšování do Evropy a světa).
Již tehdy však prezident Roosevelt na doporučení úřadu nedbal a bez ohledu na jakékoliv diplomatické dopady, bez ohledu na mezinárodní vztahy a i bez ohledu na to, že ztratí hlasy u italských voličů, sdělil tehdy prezident USA celému světu, co si o Mussoliniho postupu do Francie myslí, cituji:

„Desátého dne měsíce června tohoto roku 1940 zabodla ruka, držící dýku, tuto dýku do zad svého souseda.“

V této době američtí velvyslanci v Londýně a Paříži posílali do Washingtonu nepřesná a často hysterická hlášení - co se to vlastně v Evropě děje.
Všechny historické záznamy o prezidentu Rooseveltovi však hovoří o tom, že velice dobře rozeznal dravou a krvežíznivou podstatu totalitních systémů a již touto řečí jasně vyslovoval varování. Varování, že Spojené státy Americké se určitě jednou totalitním systémům, a to co nejdříve, postaví.
Když konečně překročila italská armáda hranice do jižní Francie, vyhlásila francouzská vláda Paříž za otevřené město a přestěhovala se na venkov. Nejprve to bylo do Tours a později do Bordeaux.
Ministerský předseda Francie v té době vyjádřil také takový názor, že by se měla francouzská vláda přesídlit do severní Afriky, kde měla Francie své kolonie a odtud pak vést válku proti Německu.
Když sídlila francouzská vláda v Bordeaux, vyvíjela tam Reynaudova milenka Heléne de Portér ohromnou energii na to, aby přesvědčila svého milence - k okamžitému uzavření míru s Německem.
No a stařičký zachránce Francie z 1. světové války, maršál Pétain, tak ten s velkým uspokojením hovořil o prohnilosti francouzského politického života. Jeho pocity pak sdílel i starý generál Weygand a žádný z těchto vojáků pak premiéra Reynauda v jeho odhodlání pokračovat v boji proti Němcům vůbec nepodporoval. V té době se ve Francii zrodil puč - někteří generálové na letišti Mérignac ozbrojili kadety francouzského letiště. Puč si vzal za cíl odstranit premiéra Reynauda. Tehdy se ještě Weygand a Pétain premiéra zastali, když prohlašovali, že jsou to civilisté, kdo chce kapitulovat. Tento puč byl odhalen a potlačen.

Útoky Wehrmachtu od 13. června do 25.června do střední Francie




Bylo 17. června 1940 když generál Guderian hlásil do OKH, že je v Pontarlier a Adolf Hitler mu telegrafoval zpět, cituji:

„Zřejmě jste měl na mysli Pontailler-sur-Saone.“

Odpověď Guderiana byla, že to není omyl, že je skutečně na švýcarské hranici. Ano tak rychle postupoval Wehrmacht – za 7 dní byl na švýcarských hranicích. Nyní tedy mohl vyrazit na severovýchod a zaútočit se svými tanky na opevnění Maginotovy linie z týlu.
Náhle byla Maginotova linie, linie na kterou Francie vydala takové ohromné množství peněz, v podstatě z týlu bezbranná.
Právě tehdy napsal jeden z francouzských vojenských komentátorů památnou větu, která určitě stojí za ocitování, neboť i my jsme se Maginotovou linií a fenoménu okolo ní zabývali, cituji:

„Maginotova linie byla obrovskou překážkou, ovšem ani ne tak pro německou armádu, jako spíše pro francouzské velitele a jejich pochopení podstaty moderní války.“

Tehdy se skutečně děly věci.
Tak například francouzský velvyslanec v Londýně přišel s dramatickým návrhem politické unie Francie s Velkou Británií. Premiér Velké Británie Churchill souhlasil a britský kabinet byl nápadem přímo nadšen. V takto navrhované unii měly mít oba státy společnou obranu, zahraniční, měnovou a hospodářskou politiku, kterou by zajišťovaly společné orgány. Britští občané by se automaticky stali občany Francie a naopak.
Tehdy telefonoval generál de Gaulle z Londýna do Bordeaux, že, cituji:

„Pan Reynaud by se mohl ještě dnes v noci stát ministerským předsedou Francie a Británie.“
Zdrojem je zde – Noel Barber – The Week France Fell.

Tehdy Reynaudova milenka prozradila celý záměr francouzskému křídlu poraženců. No a Petain k tomu řekl, že, cituji:

„Bylo by to jako svazek s mrtvolou.“

A pro ilustraci další člen vládního kabinetu třeba řekl, že by raději viděl Francii jako nacistickou provincii, než jako britské dominium.
Víc než polovina členů vládního kabinetu Francie se postavila proti záměru spojit Francii s Británií a premiér Reynaud podal demisi.
Prezident Francie Lebrun pak požádal Petaina o sestavení nové vlády.
Všechny tyto hrátky měly jednoho společného jmenovatele a tím společným jmenovatelem byl další osud francouzského válečného loďstva (ostatně v roce 1940, když hrozila porážka Británie, měl stejnou starost o britské loďstvo prezident USA – Teodor Roosevelt).
Tehdy v tajných telefonech žádal Winston Churchill maršála Petaina, aby Francie pokračovala v boji. Petain si nechal tehdy předvolat španělského velvyslance a ten zatelefonoval svým dvěma atašé, kteří čekali v St-Jean-de-Luz. Ti pěšky přešli přes francouzsko-španělskou hranici a ze španělského Irunu odeslali Petainovu žádost o příměří Němcům do Madridu.
Kéž by francouzští generálové dokázali tak vést válku, jako dokázali šikovně žádat o mír.

Winston Churchill se začal obávat, že francouzské loďstvo se spojí s italským a nakonec možná i s japonským loďstvem. Úvahy Admirality a Winstona Churchilla pak vedly k tomu, co později nazval „Hrozným rozhodnutím nejnepřirozenějším a nejbolestnějším, na kterém jsem se kdy podílel.“

Royal Navy pak dostalo velmi těžký úkol, že má vyřadit z provozu ať již po dobrém, nebo s pomocí zbraní, největší francouzské válečné lodě. Britské námořnictvo pak ostřelovalo 10 minut Oran a po něm následovaly nálety.
O francouzském loďstvu viz zde – Tragédie francouzského loďstva 1. až 3. část:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
Tehdy, koncem června a začátkem července 1940, klesly přátelské vztahy mezi Francií a Velkou Británií na nulu.
Celý svět si však uvědomil, že Winston Churchill a britský válečný kabinet myslí svá slova vážně, když říkají, cituji:

„Britský válečný kabinet se nebojí ničeho a nezastaví se před ničím.“

Zdroj je zde – Winston Churchill – The Second World War, sv. II.

Mapa Evropy po srpnu 1940.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 92.

Když se podíváme jak hodnotí drtivou porážku Francie francouzští historici, narazíme na takové věci, že se nestačíme kolikrát divit.
Řekněme si něco o tom.
Mnozí z francouzských historiků tvrdí, že proti německým td stáli jen francouzští vojáci s „flintami“, a že bylo nebe nad francouzskými zákopy plné Ju 87 Stuka, proti kterým neměl francouzský obránce vůbec nárok se nějak účinně postavit.
Postoj většiny francouzských historiků, kteří hodnotí porážku Francie tak připomíná tu samou paniku, jakou měla francouzská pěchota a dělostřelectvo francouzské 2. A, když utíkaly před tanky, které ještě nebyly za řekou Maasou.
Skutečností totiž bylo, že Francie měla zhruba stejný počet tanků jako Wehrmacht – a stejně dobrých. Trochu to platí i o letectvu – přinejmenším v počtech, když už ne v modernosti.
Generál Kesselring říká, že obě dvě německé letecké armády měly při útoku na Francii celkem 2 670 letadel, z čehož bylo asi 1 000 stíhaček. V počtu stíhaček jsou zahrnuty i těžké dvoumotorové stíhačky Messerschmitt Bf 110, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2236
Podle údajů francouzského ministerstva letectví a jejího ministra Guy La Chambre, měla Francie v květnu 1940 3 289 moderních letadel, z čehož bylo 2 122 letadel stíhacích.
Chambre pak vysvětloval v roce 1940 i to, že jich na frontě byla z takového ohromného množství jen jedna třetina a ostatní dvě třetiny letadel pak byly ve vnitrozemí. Je to přece podivné, když to takto řekne ministr letectví – vždyť ta letadla byla přece pro válku, pro frontu a ne pro vnitrozemí.
No a velitel Armée de l'Air již vzpomínaný generál Joseph Vuillemin pak také mimo jiné napsal, cituji:

„Naše letectvo narazilo na nepřítele, který ho početně převyšoval v poměru 5 : 1.“

Jsou to naprosto absurdní tvrzení, absurdní zvláště pokud člověk z historických pramenů ví, že v průběhu bojů ve Francii přicházela k francouzským jednotkám další a další nová moderní letadla a absurdní také proto, že to říkají lidé, kteří se měli postarat, aby letadla byla na frontě. Tak například v období od 10. května do 12. června 1940 dostala Armée de l'Air 1 131 nových letadel z čehož 668 bylo stíhaček stejně dobrých, jako měla Luftwaffe. Je pak podivné, že při přímé otázce generál Vuillemin připustil, že v tomto vzpomínaném období francouzský letecký průmysl dodal více letadel, než kolik jich Armée de l'Air ztratila v probíhající válce. Vždyť to vlastně znamená, že Armée de l'Air během války posilovala (řekněme si však, že vycvičených pilotů bylo méně, než bylo třeba pro všechna nová letadla).
A to jsme ještě vůbec nic neřekli o Britech, o všech letadlech, které do Francie poslala Royal Air Force – RAF.
RAF prováděla bojovou činnost v první fázi nejen z letišť ve Francii, ale operovala i z blízkých, i vzdálenějších letišť na blízkých ostrovech.
Také ztráty RAF hovoří samy za sebe, když třeba velitel stíhacích sil Velké Británie Dowding, musel za období od 10. do 20. května 1940 odepsat 250 zničených stíhaček Hawker Hurricane Mk.I. http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=391
Čímž snížil velice počet potřebných perutí pro obranu Velké Británie.
Ztráty až do Dunkerque včetně, měla větší RAF než Armée de l'Air.

Kde tedy vlastně byla ta všechna moderní letadla Francie?
Všichni francouzští velitelé pozemních jednotek, kteří se květnových a červnových bojů roku 1940 zúčastnili, přece tvrdili, že jejich pozemní jednotky byly stále bez letecké podpory.
Vojáci i důstojníci francouzské armády tvrdili, že se nad nimi proháněla hejna Ju 87 Stuka, pomalá, špatně vyzbrojená letadla, bez jakéhokoli pancéřování. Francouzský voják se prý nestačil divit proč je francouzští stíhači nesmetli z oblohy. Velitel 1. Skupiny armád (5 armád, z nichž 3 vstoupily do Belgie a Holandska) tvrdil, že měl k dispozici na celou ohromnou frontu jen celkem 432 stíhaček, z čehož bylo 72 letadel RAF.
No a s podivem je, že velitel toho celého „ansáblu“ (spojeneckých armád) generál Gamelin si pak kladl nahlas i před novináři otázku, cituji:

„Proč bylo ze 2 000 moderních stíhaček, které jsme měli na začátku května 1940 po ruce, nasazeno na severovýchodní frontě jen 500?“

No to si tu otázku kladl ten pravý.! Vždyť to měl být Gamelin kdo se měl postarat o to, aby jich bylo na severovýchodě nasazeno víc.
No dobře, ale kde byla ta ostatní letadla?
Tak řekněme si, že část zničila Luftwaffe na letištích. No a pak samozřejmě ostatní nezničená francouzská letadla rychle „utíkala“ na cvičná letiště, na letiště civilních klubů a na týlové přistávací plochy.

Teď jedna důležitá informace – v tom chaosu si nikdo z kompetentních lidí - velitelů Armée de l'Air - nevedl žádné záznamy o tom, co se právě děje a kde ta letadla má a kam přeletěla.

Dalším takovým příkladem tehdejšího chaosu bylo, že nové dodávky stíhacích a bombardovacích letadel pro Armée de l'Air z výrobních závodů byly kolikrát, neznámo kým, odkloněny od frontových jednotek a skončily tzv. na „bezpečném místě“ (mnohdy to byla sabotáž a mnohdy to byl jen dobrý úmysl, aby nebyla zničena, ale bez evidence a nahlášení na kompetentní místa).
Vojáci Spojenců na frontě pak stále víc viděli obraz, jak lenivé bombardéry Luftwaffe, ploužíce se nechráněnou francouzskou oblohou, shazují bomby. A to v době, kdy jako třeba v Tours, stálo na letišti 200 moderních letadel, z čehož bylo 150 stíhaček.

Paříž padla 14. června 1940 a o 3 dny později požádala vláda maršála Petaina o příměří.
Když pak bylo 22. června 1940 uzavřeno příměří v Compiégne, ve stejném vagónu jako Němci podepsali příměří 11. listopadu 1918 po skončení 1. světové války, nacházelo se na neokupovaném francouzském území 4 200 letadel, z čehož bylo 1 700 letadel všeho druhu schopno bojového nasazení. A to si ještě řekněme, že Italská kontrolní komise v severní Africe vydala v roce 1940 zprávu, že tam našla 2 648 moderních francouzských letadel. Z toho bylo 700 úplně nových stíhaček.

Něco o kapitulaci Francie 22. června 1940.

Z vojenského hlediska si řekněme, že plán „Fall Gelb“ byl jeden velký risk. Když roztáhl Guderian své td, svůj 19. ts a vůbec, když se roztáhla Panzergruppe Kleist až k La Manche, bylo jasným strategickým vojenským úkolem Spojenců - zaútočit proti německým týlovým čarám.
To se nekonalo z důvodů nerozhodnosti, lajdáctví, neschopnosti spojeneckého velení. Právě s tím německé velení počítalo. Počítalo s pomalostí a neschopností Spojenců, kteří pak museli kapitulovat.
Porážka spojeneckých armád, z důvodů spojení, nerozhodnosti, špatnému průzkumu, znamenala, že Němci prakticky až k moři nenarazili v podstatě na žádný velký odpor. Bodejť by ne, vždyť v zázemí stály nečině tisíce francouzských letadel na bezpečných letištích, stejně jako tam stála protitanková děla ve vojenských skladech a tankové jednotky byly rozptýleny takřka po jednotlivých tancích v pěchotních jednotkách. O rozptýlení celé obrněné divize do obranných pozic francouzské 2. A jsme také hovořili.

Bodem zvratu v evropských dějinách, byl právě tento pád Francie. Znamenal tragický obrat v britsko-francouzských vztazích. Tragický obrat nastal právě v době, kdy se Velká Británie a Francie nejvíce v dějinách sbližovaly.
Když Francie padla, hledali se obětní beránci a připravovaly se výmluvy.
Francouzští generálové pro klid své duše vykládali evakuaci u Dunkerque, jako zbabělý útěk Britů a nikoliv následek selhání francouzské armády.
Tehdy bylo pohodlnější říkat, že RAF nasadila velmi málo svých stíhaček a proto Francie padla.
Ovšem není zase pravdou, to, co tvrdí britští historici, že Velká Británie udělala pro Francii vše.
Je nutné také přiznat, že o zdar konce evakuace u Dunkerque se postarali francouzské jednotky svou obranou posledních pozic
Faktem, dokázaným faktem, je, že britská pomoc, britské rozhodnutí o pomoci v sobě samozřejmě zahrnovalo i ohledy na britské zájmy.
Maršál Pétain řekl jednomu britskému důstojníkovi, že si uvědomuje, že pro Angličany je „bližší košile než kabát“.

A že skutečně Britové již od 16. května a zvláště po 20. květnu 1940 o svých zájmech uvažovali, tak o tom svědčí i dopis, který pro Sbor nejvyšších náčelníků štábů Velké Británie – něco na způsob Rady obrany státu, kde byl i Churchill - na dvou stránkách A4, pod jednacím číslem FC/S 19048, který napsal velitel stíhacího letectva – Vrchní letecký maršál Dowding, a který odeslal do Londýna s označením TAJNÉ, kde se říká, cituji:

„1) Mám tu čest odvolat se na velmi vážné požadavky, které byly nedávno vzneseny na jednotky domácí stíhací obrany ve snaze zastavit pronikání Němců na kontinentě.

2) Doufám a věřím, že naše armády stále ještě mohou ve Francii a v Belgii zvítězit, musíme ale vzít v úvahu možnost, že budou poraženy.

3) v takovém případě předpokládám, že zde není nikdo, kdo by popíral, že Anglie musí bojovat dál, i když by zbytek evropského kontinentu byl ovládnut Německem..

4)……

5) Chci letecké radě připomenout, že poslední odhad sil nutných k obraně této země byl 52 perutí a moje síly jsou nyní oslabeny na ekvivalent 36 perutí.“

Dál Dowding pokračoval oznámením, že perutě Hawker Hurricane Mk.I, které ještě ve Velké Británii zbývají, jsou vážně oslabené a že čím víc dalších perutí bude posláno do Francie, tím větší bude plýtvání a tím naléhavější bude volání po posilách.
Celou tuto tajnou zprávu pak Dowding uzavírá, cituji:

„Jsem přesvědčen, že bude-li v této zemi udržována přiměřená síla stíhacích letadel, bude-li dále existovat válečné námořnictvo a budou-li domácí vojska patřičně organizována, aby čelila invazi, měli bychom být schopni vést válku dál osamoceni aspoň po nějakou dobu ne-li na neurčito. Bude-li však stíhací letectvo vyčerpáno v zoufalých pokusech napravit situaci ve Francii, způsobí to konečnou, úplnou a neodvratnou porážku této země.
Podepsán H. C. T. Dowding.“

Slova Vrchního leteckého maršála Dowdinga vzala Rada obrany státu Velké Británie vážně, zvláště poté když k 20. květnu 1940 přišla zpráva, že Velká Británie ztratila ve Francii a Beneluxu – od 10. května do 20. května 1940 - celkem 250 Hawker Hurricane Mk.I.
Dowding dál posílal perutě do Francie a pak i k Dunkerque, když piloty nabádal, aby se vrátili živí a zdraví i s letadlem, aby s ním hlavně přistáli ve Velké Británii. V záloze si pak držel jen 2 perutě – ostatní perutě pak skutečně na frontu posílal.
Churchill skutečně posílal do Francie co mohl, ale zároveň mysleli všichni ve VB na zadní kolečka.

Francouzští vysocí důstojníci pak ale s pomocí německé propagandistické mašinérie a výsledků při Riomském exemplárním procesu, který měl porážku Francie vyšetřit, začali deformovat dějiny. V těch dějinách, právě oni, ti vysocí francouzští důstojníci, kteří vlastně porážku způsobili, nebo se na ni podíleli, kteří v samotném boji prokázali svou neschopnost a krátkozrakost, začali vystupovat jako zachránci Francie a jako ti „jediní spravedliví“.
Generál Weygand, poslední vrchní velitel Spojenců ve Francii, tak ten například odmítal zastavit palbu, když ho o to žádal sám premiér Reynaud.
Později se právě ukázalo, že Weygand odmítal zastavit palbu kvůli tomu, že chtěl ukázat, že za porážku nesou vinu politici a nikoliv vojáci, kteří přeci pořád střílí.
Již jsme říkali, že generál Weygand byl podivín. Tak ten generál Weygand v tomto případě uvažoval o tom, že Velká Británie bude podepisovat mír, a že vedle povedené evakuace u Dunkerque, využije pro lepší mírové podmínky i své kolonie, jen aby dosáhla lepší podmínky než Francie. A to přitom prosím nikdy nepadlo ani slovo o tom, že by Velká Británie chtěla s Hitlerem jednat o nějakém příměří!

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 93.

Řekli jsme si, že 22. června 1940 podepsala vítězná III. Říše s poraženou Francií příměří v Compiégne za přítomnosti Adolfa Hitlera, ve stejném vagónu, ve kterém Němci podepsali kapitulaci po skončení 1. světové války.

Vagón v Compiegne.





Podepisování příměří.




I Adolf Hitler si vyslechl podmínky příměří.




Známý je pak filmový šot rozradostněného Hitler, který si na tomto filmovém snímku dupl nohou. Anglii nezbylo tehdy nic jiného, než filmovou smyčku pustit zrychleně, což vypadá jako kdyby Hitler tančil dupáka. To bylo slabé, jako náplast na rány, pro takovou velmoc, jakou Velká Británie byla.

Německé okupační jednotky v Paříži.



Adolf Hitler v okupované Paříži.




Podmínky příměří byly mírné, ale to jen ve srovnání s těmi, které musely podepsat ostatní poražené státy. Zbytek Francie, který je vidět na mapě si tedy spravovali Francouzi sami, ale museli to být takoví Francouzi, které Hitler dovolil, a kteří s ním naprosto souhlasili.
Všichni zajatí francouzští vojáci se stali válečnými zajatci a museli zůstat v německých zajateckých táborech, bez naděje, že budou propuštěni.





Do Velké Británie utekl generál Charles de Gaulle, který v Londýně do rádia vyhlásil




, že, cituji:

„Svobodná Francie bude bojovat dál.“

Ale de Gaulle byl vlastně jediným vysoce postaveným Francouzem, kdo protestoval proti příměří.
Ve Velké Británii bylo kromě tisíců francouzských vojáků a námořníků, kteří se zde ocitli buď během evakuace z Norska, nebo evakuace z Dunkerque, také tři další francouzští generálové a dva admirálové. Prakticky všichni tito vysocí důstojníci de Gaulla za vyhlášení odsoudili a požadovali, aby byli odesláni zpět do poražené Francie. K de Gaullovi se nepřipojili ani žádní význačnější civilní politici.
Generál de Gaulle později ve svých pamětech napsal, cituji:

„Ani jedna veřejná osobnost nepozvedla svůj hlas proti příměří.“

Tehdy se ve Francii dostala do podvědomí francouzského politického života, zvláštní osobnost, kterou byl bývalý premiér Francie Pierre Laval. Pierre Laval byl bývalý levicový socialista, který při sestavování vlády ve Vichy dokázal uvést do francouzského politického světa soulad s německým totalitarismem, spolu s anglofobií Francouzů, antisemitismus a to vše spojil přes, pro Francii nábožnou postavu z 1. světové války, přes maršála Petaina – hrdiny od Verdunu…..
Tak došlo k spojení Lavala s Petainem.
Oběma pánům se podařilo to, že využili touhy mnoha poslanců francouzského Parlamentu. Touhy po velvyslaneckých postech u významných poslanců, které se v novém státě otevřely, takže to v konečném důsledku znamenalo, že se Parlament Francie sám rozpustil.
Vlády ve Vichy se ve Francii ujali poražení generálové.
K tomu řekl jeden z bývalých ministrů, cituji:

„Republika se vždycky obávala diktatury triumfujících generálů, ale bát se diktatury generálů poražených – to ještě nikoho nenapadlo..“

Vláda ve Vichy však nebyla zcela pravicová. Vedle maršála Petaina a generálů v ní zasedali i dva socialisté.
My jsme si také říkali, že i komunisté ve Francii před válkou pomáhali otevřeně nacismu v Německu a to i sabotážemi, a proto byla v červenci 1939 rozpuštěna Komunistická strana Francie (FKS). To co psaly například komunistické noviny „L’Humanité“, to se tak líbilo veliteli okupované Francie, že povolil dál, aby komunistické noviny vycházely
.
Již od 31. října 1939 totiž s nacisty v Německu spolupracovali i komunisté v SSSR, když v tento den Molotov ve svém projevu pro komunisty „žoviálně“ řekl, cituji:

„Je zločinem účastnit se války, která je v převleku války za záchranu demokracie ve skutečnosti válkou za zničení nacionálního socialismu.“

A od této chvíle pak z Moskvy putovaly instrukce všem komunistickým stranám světa, aby současnou válku odsoudili jako válku imperialistickou. No a samozřejmě goebelsovská propaganda Německa s velkým potěšením tuto Molotovovu řeč přeložila do francouzštiny a angličtiny a letáky s touto řečí pak rozhazovala německá letadla nad zákopy francouzské armády a B. E. F.

Nedivme se proto, že když byla Francie poražena, Sověti nedovedli skrýt své potěšení.
Historie zaznamenala, že německý velvyslanec v Moskvě zaslal telegram do Berlína, cituji:

„Dnes večer si mne předvolal do své kanceláře Molotov a vyjádřil vřelou gratulaci sovětské vlády ke skvělému úspěchu německých ozbrojených sil.“

No a všechny záznamy ve francouzských archívech říkají, že francouzští komunisté skutečně v létech 1938 až 1941 udělali pro oslabení francouzského odporu vůči nacistickému Německu vše, co bylo v jejich silách.
V době útoku Německa na Francii, květen, červen 1940 komunisté Francie rozšiřovali malou brožurku „L’Humanité du soldat“, kde se tvrdilo, že válku rozpoutali anglo-francouzští bankéři. Pak začali vinu za pád Francie svalovat na tytéž lidi, kteří udělali vše proto, aby se válce vyhnuli. Tak se tedy zrodil komunistický slogan, cituji:

„Zrádci z Mnichova otevřeli Francii ofenzívě.“

Nikde jsem v historických podkladech nenašel ( to neznamená, že když jsem to já nenašel, že by omluva neexistovala, ale já o ní nevím…), že by komunisté sami svou vinu na zradě Francie – své země - do roku 1940 a v roce 1940 až do 22.června 1941 někdy přiznali.

Dobytím Beneluxu a především Francie získalo Německo nejen velké množství vojenského materiálu, ale získalo ohromnou materiální a průmyslovou kapacitu, takže mohlo zcela přestavět svůj vlastní válečný průmysl. Znamenalo to, že třeba válečná výroba v Německu byla částečně omezena ve prospěch zboží pro domácnosti a osobní potřebu.
Tehdy velice Německu pomohl francouzský automobilový průmysl, který spolu s automobily, které byly ukořistěny po britské armádě, načas zmírnil zoufalý nedostatek motorových vozidel ve Wehrmachtu. Zejména pak to bylo u motorizovaných jednotek pěchoty a zvláště pak u všech zásobovacích složek Wehrmachtu.

Konečná podoba Francie po 22. červnu 1940.




Pro Německo však nejdůležitější bylo to, že si Němci doplnili zásoby PHM, kterých za 10 měsíců války značně ubylo. V jednom z historických pramenů jsem nalezl, že Německo mohlo nyní udržovat válečnou mašinérii v chodu, díky PHM, které získalo od Francie, na další 2 roky válčení (prosím ty 2 roky brát tedy s rezervou, nemám k přesnému množství PHM další ověřený podklad).
Vojáci Wehrmachtu byli nadále vypláceni v okupačních markách a u francouzského a belgického franku i holandského guldenu byl uměle stanoven nízký kurs. Tak například francouzská měna byla podhodnocena přibližně o 20% - když emisní banky nesměly svou měnu devalvovat.
Znamenalo to, že si Němci mohli ve Francii dovolit nakupovat velké množství zboží, jak se tehdy říkalo – od šampaňského až po nemovitosti – když tehdy kursovní schodek zabraňoval vývozu německého zboží z Německa, které se tak mohlo vyvážet jen za přemrštěné ceny. Doba je hodnocena tak, že od Němců to byla rafinovaná forma drancování, když ale francouzští občané, stejně jako další občané na dobytých územích, přišli o iluze, přešlo prý je nadšení, jak skvěle dostávají za své zboží a služby zaplaceno.
No a Němci zavedli ještě jedno důležité pravidlo:
Každá z poražených zemí musela přispívat na vydržování německých okupačních sil.
Pro Francii bylo pak ještě zavedeno, že v létě 1940 platila 400 000 000 franků denně, jakožto „příspěvek na obranu před Británií“.

Zde končím VIII. díl. Francie 1940.

Za 14 až 21 dní se ozvu s – IX. díl. Velká Británie 1940
( prosím nezaměňovat jen za leteckou „Bitva o Anglii“ – ta je sice zásadní součástí dění v roce 1940, ale nebyla to jenom bitva ve vzduchu, ale i bitva na moři a pozemní bitva v Africe).

Těch čtrnáct dní až tři neděle ( 2 až 3 pondělky) si nechávám na důkladnější prostudování zdrojů, podkladů a dat.


Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Průběžně tématické články: www.Palba.cz
a
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.



Případné doplnění a debatu směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3504&start=40