Pláže u Dunkerque po 4.červnu 1940 vypadaly asi takto.

Když po 4. červnu 1940 osiřely pláže u Dunkerque ( kdo nebyl evakuován tak se vzdal do rukou Wehrmachtu), vstoupily přípravy německé armády k útoku na Jih, do střední Francie, do rozhodující fáze.
Na některých místech už pozemní jednotky do útoku do střední Francie vyrazily.
Vojáci Wehrmachtu, ale ani zbytek světa, již nepochyboval o tom, jak vše dopadne. Vždyť Wehrmacht ve své severní frontě porazil celkem 61 spojeneckých divizí. Tyto spojenecké divize byly zároveň tím nejlepším, co Francie a Velká Británie měly.
Ve střední Francii na útok Wehrmachtu čekalo přibližně 49, většinou francouzských, divizí. Divizí, které sami spojenci nazývali druhořadé, většinou záložáci, mezi kterými bylo velice málo mladých, zdatných a prvotřídních vojáků. Podle některých pramenů přišla na severu Francie i o většinu svých tanků a proti očekávanému útoku Němců jich mohla nasadit něco málo přes 200.
Útoky Wehrmachtu po 4.červnu do 12. června 1940 - do střední Francie.
Co však bylo ještě horší, bylo to, že tady dole ve střední Francii byli vojáci bez velení. Vojáci, kteří utekli z fronty a tvořili loupeživé bandy.
Dalším problémem pak bylo, že francouzští civilisté se v některých místech pokoušeli zabránit své vlastní armádě, aby na jejich pozemcích pokračovala v boji, neboť by jim znehodnotily jejich majetek. Tak například v městě Vienne nedaleko Lyonu shromáždil starosta města ženy, aby zabránily francouzským ženistům vyhodit do povětří most. Pochopitelně, že francouzští vojáci nechtěli ublížit svým vlastním lidem, a tak most před postupujícími Němci nevyhodili do povětří a Němci postupovali jak po másle.
Na mnoha místech však bandy zvrhlých, opilých francouzských vojáků žádné ohledy k civilistům neměli. Drancovali domy, kostely a olupovali uprchlíky ze severních částí Francie.
Pak se bohužel také stalo, že například v městě Royanu vítali vyděšení obyvatelé města německé okupanty jako své přátele a připíjeli jim na zdraví, neboť sem Němci vraceli zákon a pořádek.
Již 10. června 1940 překročily německé pěší jednotky řeku Sommu. Dolu na jih – do střední Francie - začínali Němci útok jako v 19. století, tedy žádné tankové útoky, žádné průlomy pancéřových jednotek, ale klasický útok pěších jednotek. Generál Guderian se svými tanky se vyřádil již na severu, zde při postupu do střední Francie šla první – v prvním sledu - pěchota a dělostřelectvo tažené koňskými potahy.
Toho samého 10. června 1940 - do prakticky již poražené Francie - vstupují na jihu do Francie i jednotky Mussoliniho italské armády. Protože Duce si chtěl také zajistit křeslo na pozdější mírové konferenci a chtěl si také utrhnout svůj díl kořisti.
O postupu italské armády do Francie dne 10. června 1940 je zmínka i v 2. odstavci tohoto odkazu:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1098
Když vstoupila Itálie do války proti Francii dne 10. června 1940, řekl ministerský předseda Francie Reynaud ve svém projevu k francouzskému lidu, mimo jiné, také tyto věty, cituji:
„Signor Mussolini si zvolil k vyhlášení války naší zemi právě tento okamžik. Co si o tom myslet? Francie k tomu nemá co říci. Ať to posoudí svět.“
V telegramu pak premiér Reynaud prezidentovi USA Rooseveltovi tak zdvořilý nebyl, když psal o Italech, že, cituji:
„Jak skvělí, vznešení a obdivuhodní lidé ti Italové jsou, že nám vrazí dýku do zad právě v této chvíli.“
Department USA pak svému prezidentovi v té době důrazně rozmlouval, aby ve svém projevu na University of Virginia italský postup odsoudil, neboť USA stále ještě byla v hlubokém IZOLACIONALISMU (nevměšování do Evropy a světa).
Již tehdy však prezident Roosevelt na doporučení úřadu nedbal a bez ohledu na jakékoliv diplomatické dopady, bez ohledu na mezinárodní vztahy a i bez ohledu na to, že ztratí hlasy u italských voličů, sdělil tehdy prezident USA celému světu, co si o Mussoliniho postupu do Francie myslí, cituji:
„Desátého dne měsíce června tohoto roku 1940 zabodla ruka, držící dýku, tuto dýku do zad svého souseda.“
V této době američtí velvyslanci v Londýně a Paříži posílali do Washingtonu nepřesná a často hysterická hlášení - co se to vlastně v Evropě děje.
Všechny historické záznamy o prezidentu Rooseveltovi však hovoří o tom, že velice dobře rozeznal dravou a krvežíznivou podstatu totalitních systémů a již touto řečí jasně vyslovoval varování. Varování, že Spojené státy Americké se určitě jednou totalitním systémům, a to co nejdříve, postaví.
Když konečně překročila italská armáda hranice do jižní Francie, vyhlásila francouzská vláda Paříž za otevřené město a přestěhovala se na venkov. Nejprve to bylo do Tours a později do Bordeaux.
Ministerský předseda Francie v té době vyjádřil také takový názor, že by se měla francouzská vláda přesídlit do severní Afriky, kde měla Francie své kolonie a odtud pak vést válku proti Německu.
Když sídlila francouzská vláda v Bordeaux, vyvíjela tam Reynaudova milenka Heléne de Portér ohromnou energii na to, aby přesvědčila svého milence - k okamžitému uzavření míru s Německem.
No a stařičký zachránce Francie z 1. světové války, maršál Pétain, tak ten s velkým uspokojením hovořil o prohnilosti francouzského politického života. Jeho pocity pak sdílel i starý generál Weygand a žádný z těchto vojáků pak premiéra Reynauda v jeho odhodlání pokračovat v boji proti Němcům vůbec nepodporoval. V té době se ve Francii zrodil puč - někteří generálové na letišti Mérignac ozbrojili kadety francouzského letiště. Puč si vzal za cíl odstranit premiéra Reynauda. Tehdy se ještě Weygand a Pétain premiéra zastali, když prohlašovali, že jsou to civilisté, kdo chce kapitulovat. Tento puč byl odhalen a potlačen.
Útoky Wehrmachtu od 13. června do 25.června do střední Francie
Bylo 17. června 1940 když generál Guderian hlásil do OKH, že je v Pontarlier a Adolf Hitler mu telegrafoval zpět, cituji:
„Zřejmě jste měl na mysli Pontailler-sur-Saone.“
Odpověď Guderiana byla, že to není omyl, že je skutečně na švýcarské hranici. Ano tak rychle postupoval Wehrmacht – za 7 dní byl na švýcarských hranicích. Nyní tedy mohl vyrazit na severovýchod a zaútočit se svými tanky na opevnění Maginotovy linie z týlu.
Náhle byla Maginotova linie, linie na kterou Francie vydala takové ohromné množství peněz, v podstatě z týlu bezbranná.
Právě tehdy napsal jeden z francouzských vojenských komentátorů památnou větu, která určitě stojí za ocitování, neboť i my jsme se Maginotovou linií a fenoménu okolo ní zabývali, cituji:
„Maginotova linie byla obrovskou překážkou, ovšem ani ne tak pro německou armádu, jako spíše pro francouzské velitele a jejich pochopení podstaty moderní války.“
Tehdy se skutečně děly věci.
Tak například francouzský velvyslanec v Londýně přišel s dramatickým návrhem politické unie Francie s Velkou Británií. Premiér Velké Británie Churchill souhlasil a britský kabinet byl nápadem přímo nadšen. V takto navrhované unii měly mít oba státy společnou obranu, zahraniční, měnovou a hospodářskou politiku, kterou by zajišťovaly společné orgány. Britští občané by se automaticky stali občany Francie a naopak.
Tehdy telefonoval generál de Gaulle z Londýna do Bordeaux, že, cituji:
„Pan Reynaud by se mohl ještě dnes v noci stát ministerským předsedou Francie a Británie.“
Zdrojem je zde – Noel Barber – The Week France Fell.
Tehdy Reynaudova milenka prozradila celý záměr francouzskému křídlu poraženců. No a Petain k tomu řekl, že, cituji:
„Bylo by to jako svazek s mrtvolou.“
A pro ilustraci další člen vládního kabinetu třeba řekl, že by raději viděl Francii jako nacistickou provincii, než jako britské dominium.
Víc než polovina členů vládního kabinetu Francie se postavila proti záměru spojit Francii s Británií a premiér Reynaud podal demisi.
Prezident Francie Lebrun pak požádal Petaina o sestavení nové vlády.
Všechny tyto hrátky měly jednoho společného jmenovatele a tím společným jmenovatelem byl další osud francouzského válečného loďstva (ostatně v roce 1940, když hrozila porážka Británie, měl stejnou starost o britské loďstvo prezident USA – Teodor Roosevelt).
Tehdy v tajných telefonech žádal Winston Churchill maršála Petaina, aby Francie pokračovala v boji. Petain si nechal tehdy předvolat španělského velvyslance a ten zatelefonoval svým dvěma atašé, kteří čekali v St-Jean-de-Luz. Ti pěšky přešli přes francouzsko-španělskou hranici a ze španělského Irunu odeslali Petainovu žádost o příměří Němcům do Madridu.
Kéž by francouzští generálové dokázali tak vést válku, jako dokázali šikovně žádat o mír.
Winston Churchill se začal obávat, že francouzské loďstvo se spojí s italským a nakonec možná i s japonským loďstvem. Úvahy Admirality a Winstona Churchilla pak vedly k tomu, co později nazval „Hrozným rozhodnutím nejnepřirozenějším a nejbolestnějším, na kterém jsem se kdy podílel.“
Royal Navy pak dostalo velmi těžký úkol, že má vyřadit z provozu ať již po dobrém, nebo s pomocí zbraní, největší francouzské válečné lodě. Britské námořnictvo pak ostřelovalo 10 minut Oran a po něm následovaly nálety.
O francouzském loďstvu viz zde – Tragédie francouzského loďstva 1. až 3. část:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
Tehdy, koncem června a začátkem července 1940, klesly přátelské vztahy mezi Francií a Velkou Británií na nulu.
Celý svět si však uvědomil, že Winston Churchill a britský válečný kabinet myslí svá slova vážně, když říkají, cituji:
„Britský válečný kabinet se nebojí ničeho a nezastaví se před ničím.“
Zdroj je zde – Winston Churchill – The Second World War, sv. II.
Mapa Evropy po srpnu 1940.
