Stránka 1 z 1

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 13.

PříspěvekNapsal: 1/8/2011, 05:44
od michan
XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 13.

Pokračujeme v bližším a podrobnějším rozboru plánu spojenecké Operace AVALANCHE“, vylodění v Salernském zálivu.

Obrázek


Řekli jsme si minule ( v Č 12) některé zásadní chyby, které v plánu byly, a které se projevily při samotném vylodění.v bojových operacích. Popsal jsem především to, že z nedostatku výsadkových plavidel nebyly v 1. výsadkové vlně vysazeny všechny potřebné jednotky u americké 45. pěší divize ( americký 6. sbor vpravo na mapě). Hovořil jsem dále o tom, že vlevo od Američanů vyloděná britská 56. pěší divize ( britský 10. sbor) dostala po cestě vpřed příliš mnoho úkolů, které jí odebraly pěšáky a tak na spojnici s Američany nezůstalo nic a i samotná „obranná kůrčička“ ( obranná linie) britské 56. divize byla tenká.
Tak se stalo, že mezi vpravo vyloděným americkým 6. sborem a vlevo vyloděným britským 10. sborem byla široká mezera ( odstup mezi sbory byl dokonce 15 km, i když tam byla také řeka Sele, která bez mostů nešla přebrodit), mezera, která, jak později při popisu samotného vylodění uvidíme, měla těžké následky pro Spojence a stála mnoho životů a zapříčinila i nejkritičtější situaci pro Spojence u Salerna.
Další chybou v plánu „ Operace AVALANCHE, v tomto případě nedomyšlený rozkaz, obdržel generálmajor John L. I. Hawkesworth, velitel britské 46. pěší divize ( levé křídlo britského 10. sboru viz mapa).
Tady si musíme nejprve říci, že američtí Rangers a britští Commandos se měli vylodit na poloostrovním výběžku, na jehož cípu leželo městečko Sorrento. No a generál Hawkesworth, se měl se svou britskou 46. pěší divizí vylodit ve vzdálenosti 8. km jižně od přístavu Salerno, který měl obsadit. Jednotky jeho divize pak měly, po obsazení přístavu, postupovat na sever, aby se spojily se speciální brigádou a zabezpečit tak dlouhé horské průsmyky, přes které vedly silnice č. 18 a č. 88 propojující salernskou pláň s Neapolí. Aby pěší jednotky britské 46. pěší divize mohly úkol splnit, musely zahnout doleva čímž si zcela odkryly své pravé křídlo před dobře operujícími Němci. Generál Hawkesworth proto musel nasadit celou jednu brigádu, aby v severním směru prodloužila obrannou linii směrem k vpravo postupující britské 56. pěší divizi.
Celý plán „Operace AVALANCHE“ svědčil o tom, že byl „ šit horkou jehlou“ a štábní důstojníci nebrali příliš ohled na místní terén a spíše jej fakt prováděli „ opravdu jen na té mapě“.
Tak se stalo – jak konstatuje většina historiků a vojáků – že výsledkem bylo, že celkem z 9ti dostupných brigád ( počítáme-li Rangers i Commandos jako jeden celek, jako 1 brigádu speciálních sil, což do počtu byla), které se vylodily u Salerna, byly jen 2 brigády pověřeny úkolem – Prolomit se z předmostí a pokračovat do vnitrozemí – obě formace však nedisponovaly dopravními prostředky.
Někteří vojenští odborníci, ale i historici si po 2. světové válce zahráli hru „ po válce je každý generál“. Při rozboru faktů a skutečného průběhu „ Operace AVALANCHE“ došli k vzácné shodě, že by bývalo bylo daleko lepší vylodit celý americký 6. sbor severně od řeky Sele na jejím pravém, nebo chcete-li západním břehu, a to hned vedle britského 10. sboru, který byl vlevo, neboť by řeka Sele sloužila jako přirozená obranná bariéra, na nechráněném pravém křídle amerického 6. sboru ( bez mostů nepřekonatelná).

Tohle však neznamená, že v oné době - v konci srpna a začátku září 1943 - nikdo nic, z tehdejších velitelů a zainteresovaných generálů, „k mezeře mezi sbory“ neřekl!
Prvním kdo se ozval byl generál Patton.

Totiž v rámci běžné praxe, že velitel dané operace má vždy svého zástupce, byl v tomto případě určen případným zástupcem ( to kdyby se mu něco stalo) velitele „Operace AVALANCHE“, za generála Clarka, záložním velitelem 5. A generál Patton. No a ten musel být s plány operace, které by velel, kdyby se generálu Clarkovi něco nečekaného stalo, seznámen. Když tedy generála Pattona s plány „Operace AVALANCHE“ seznamoval náčelník štábu spojenecké 5. A generálmajor Alfred Gruenther, generál Patton po chvíli studování podkladů, spontánně a rychle ukázal na mezeru mezi britským 10. sborem a americkým 6. sborem a řekl, že pokud se Němci ve svém řemesle vyznají, brzy onu proluku odhalí, což se, jak si později popíšeme, skutečně stalo!
Patton reagoval, ale ten, který měl nejvíce reagovat – náčelník štábu 5. A generál Gruenther – nezareagoval, ale co bylo nejhorší – nevzešlo z evidentní chyby žádné opatření…
Dalším kdo si „proluky“ všiml byl velitel zainteresovaného britského 10. sboru generálporučík Richard McCreery. Tady to však bylo složitější.
Když si totiž generálporučík Richard McCreery britský velitel 10. sboru všiml této základní chyby, proluky, bylo pozdě. McCreery totiž převzal nejen funkci nedávno, ale na předělání plánu bylo málo času. Navíc v americké armádě, jak se předem britský podřízený amerického generála Clarka poučil, nebylo jednoduché a ani běžně možné vyjadřovat se již ke schváleným hotovým plánům.
Historici konstatují, že zde chyběl věčný nespokojenec generál Montgomery, který, jako u vylodění na Sicílii, prosadil i na poslední chvíli změnu již hotových plánů ( aby se obě armády, americká i britská vylodily vedle sebe), a který se přel „i o maličkosti“…..

O generálu Clarkovi, veliteli spojenecké 5. A, která se měla vylodit u Salerna v rámci „Operace AVALANCHE“ jsme již hovořili v Č 3, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4758
Nyní tedy něco o jednotlivých velitelích jeho dvou sborů. Všeobecně u nich platilo, že měli více štábních zkušeností, stejně jako generál Clark, a málo zkušeností bojových.
Začněme velitelem amerického 6. sboru, kterým byl generálmajor Ernest J. Dawley.

Generálmajor Ernest J. Dawley ( * 17. února 1886, + 10. prosince 1973), velitel amerického 6. sboru, si k válečnému prachu vlastně přičichl jen jednou a „mělo to vousy“. Bylo to při trestné americké výpravě do Mexika roku 1916. V roce 1918 působil jako štábní důstojník pod generálem Georgem Marshallem, který v době, o které píši, byl pak velitelem náčelníků štábů americké armády a náčelníkem štábů CCS. Pozdější práce generálmajora Ernest J. Dawleye ve štábu a ve funkci velitele americké 40. pěší divize v roce 1941 vedla k tomu, že byl v březnu 1942 jmenován velitelem 6. sboru, který ale nebojoval, ale vojáky cvičil. Generálmajor Ernest J. Dawleye

Obrázek


byl typem poctivého generála, který by při jiné, standardní operaci ( „Operace AVALANCHE“ nebyla standardní bojová operace, ale násilné obojživelné vylodění, jedna z nejnáročnějších možných bojových operací) své seznámení s bojem zvládl určitě lépe. Tady u Salerna se však ocitl, jako velitel většího svazku ve velice obtížné situaci a postrádal jednu vlastnost, kterou Britové nazývají „ tvrdohlavost“, aby se prosadil ( o generálmajoru Ernestu J. Dawleye ještě bude řeč při samotném vylodění). Byl udolán různými tlaky shora, ale i nepřítelem po vylodění, a jak později při samotném vylodění uvidíme, byl ze své funkce velitele 6. sboru, po střetu se svým přímým nadřízeným, velitelem 5. A generálem Clarkem odvolán.
Generálporučík Richard McCreery ( * 1. února 1898, + 18. října 1967) nejen vydržel jako velitel britského 10. sboru všechny boje u Salerna a boje v Itálii, ale později se dokonce stal posledním velitelem známé britské 8. A.
V době 1. světové války, v letech 1916 až 1918, jako profesionální důstojník-kavalerista viděl nemohoucnost jízdy, které byl do té doby zastánce, také velitel a dokonce šampion ( byl nejlepší amatérský žokej své doby v disciplíně steeplechase).
V 1. světové válce byl vážně zraněn a vyznamenán za statečnost. Po válce začal studovat uplatnění tanků ve válce a nadšeně se podílel na přebudování jednotky které velel, 12. pluku královských hulánů na tankovou. Britská 12. brigáda královských hulánů později proslula svou bojovou výkonností.
Pěší taktiky si nastudoval sám, ale to na výbornou. To když zastával funkci vyššího štábního důstojníka ( GSO1 – důstojník generálního štábu 1. třídy) u britské 1. pěší divize u generála Harolda Alexandera. V roce 1940 velel krátce, ale se ctí obrněné formaci v rámci B.E.F. ( britský expediční sbor ve Francii), přičemž získal Řád za vynikající služby ( DSO). Co však získal generál McCreey

Obrázek


především byla bojová praxe, neboť ve Francií bojoval v roce 1940 proti německému Blitzkriegu a viděl jeho přednosti i nedostatky. Získal tak zkušenosti s vedením bleskové války, i když to bylo na straně poražených.
V roce 1941 se podílel na založení a výcviku britské 8. obrněné divize. Potom byl přeložen na Velitelství britských sil na Středním Východě jako poradce v oboru tankových taktik a uplatnění tanků (v hodnosti generálmajora obrněných bojových vozidel).
Dlouho to netrvalo. Tehdejšímu veliteli na Středním Východě generálu siru Claudu Auchinleckovi řekl něco na téma, že nemá představu o vedení tankové války a „balil kufry“.
Pak ho však zachránila změna velitele. Auchinlecka vystřídal Alexander a ten si generálmajora McCreeye nechal vyhledat v Káhiře a okamžitě ho jmenoval svým náčelníkem štábu.
Jako další stupeň pro generálporučíka McCreyee bylo, že byl jmenován velitelem britského 10. sboru, to když byl úřadující velitel 10. sboru generál Brian Horrocks vážně zraněn krátce před spuštěním „Operace AVALANCHE“ ( při bombardování Bizerty bombardéry Osy).
( V několika historických pramenech jsem se o generálporučíku McCreery dočetl, že se těšil velkému respektu a oblibě u svých divizních velitelů, neboť naslouchal jejich stanoviskům a často si bral k srdci jejich rady. Nadřízení ho prý nesnášeli, protože pranýřoval nesprávné rozkazy a myšlenky a to bez jakýchkoliv servítků).

PříspěvekNapsal: 1/8/2011, 05:50
od michan
XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 14.

Ještě si něco řekněme o původu vojáků ve vyloděných britských a amerických divizí.
Zajímavostí je, že v tak náročném druhu bojové činnosti, jakým je bezesporu násilné vylodění proti připravenému nepříteli, byly nasazeny divize obou spojeneckých zemí, jejichž původ byl dobrovolnický.
Ano.
Jak americké, tak britské divize byly složeny z vojáků na částečný úvazek, které v době míru fungovaly jako záloha pravidelných armád. U Britů to byla – Teritoriální armáda a u Američanů - Národní garda, nebo-li domobrana. Tak tito vojáci na částečný úvazek se vzali a začlenili se do armády a chybějící profese divize se zaplnili odvedenci. Jejich vyšší velitelské struktury a štáby se obsadili profesionálními důstojníky, kteří se k nim převeleli a „bylo vymalováno“ – divize byly hotovy. Takto sestavené divize z rekrutů pak absolvovaly základní výcviky větších celků, jako je plukovní a divizní a z rekrutů se rázem stali vynikající vojáci. Co na tom, že se jim říkalo také „amatérští“, nebo „víkendoví“ vojáci. Ukazovalo se, že právě takto vzniklé jednotky byly pro svůj původ ( úředníci, studenti a středně a vysokoškolsky vzdělaní lidé) lépe chápající a inteligentnější a hlavně bdělejší, než muži odvedení do pravidelné armády v době míru ( berme vše relativně, neboť i „výjimky potvrzují pravidlo“ a né vždy to platilo – jedná se o průměr).
Hodnocení jednotlivých divizí, které se vylodily bylo různé:
Tak například u amerického 6. sboru ( 36. a 45. pěší divize) si řekněme něco o americké 36. pěší divizi.
Americká 36. pěší divize, které velel generálmajor Fred L. Walker, byla sestavena výlučně z Texasanů a velmi silně si zachovala mnohé prvky právě z původní Národní gardy. Stejně jako obě britské tak i tato americká 36. pěší divize neměla dostatečný výcvik pro nejnáročnější druh bojové činnosti, kterým je násilné vylodění před připraveným nepřítelem v obraně na pobřeží. Právě výcvik ve vylodění a následný útok do opevněných míst měla tato, ale i ostatní divize, cvičit alespoň několik měsíců. Nestalo se tak! Navíc americká 36. pěší divize neměla za sebou ani jinou aktivní účast v boji.
Tady je pak právě překvapivé, že po úvodním šoku po vylodění se později americká 36. pěší divize vzpamatovala, zkonsolidovala, semkla a v bojích, které následovaly, bojovala obstojně ( ještě o ní bude několikrát řeč).
Americká 45. pěší divize, které velel generálmajor Troy H. Middleton,
byla sestavena ze dvou plukovních bojových týmů, které tvořily plovoucí zálohu amerického 6. sboru. Také americká 45. pěší divize vznikla z Národní gardy a její příslušníci pocházeli z Arizony, Colorada, Nového Mexika a Oklahomy. Některé části pěších pluků této divize získaly částečně bojové zkušenosti na Sicílii, ale jako celek měla divize podprůměrný výcvik a v době vylodění nebyla stmelena ( hovoří se o tom, že divize neměla bojového ducha). Ovšem dělostřelectvo americké 45. pěší divize bylo na dobré úrovni.

Britské divize z 10. sboru ( 56. a 46. pěší divize) měly rozličné bojové zkušenosti a co do kvality bojových vlastností se navzájem lišily:
Britská 56. pěší divize, které velel generálmajor Douglas Alexandr Henry Graham, se skládala z 201. gardové brigády ( prapory granátnické, coldstreamské a skotské gardy), která v roce 1942 velmi dlouho bojovala v odlišném prostředí rozlehlé pouště, avšak jako celek se do bojů zapojila jen krátce na konci války v Tunisku. Dále 167. brigáda, se kterou se také později seznámíme. Vojenští odborníci hovořily vždy o tom, že nejlepší částí britské 56. pěší divize byla 169. brigáda, která byla složena ze 3 teritoriálních praporů královnina královského pluku ( West Surrey).
Britská 46. pěší divize, měla v té době nově dosazeného velitele, kterým byl generálmajor J. L. I. Hawkesworth.
Domobranecké prapory britské 46. pěší divize pocházely z Hampshiru, když toto hrabství poskytlo 1 kompletní brigádu, Midlansu, Yorskhiru a Durhamu. O divizi se hovořilo, že byla spíše houževnatá než energická. Britská 46. pěší divize byla dobrá spíše v obraně, což se ukázalo v březnu 1943, když v Tunisku rozdrtila jeden z hlavních výpadů německé ofenzívy. Jinak se o ní hovořilo jako o těžkopádné divizi, v útoku málo ofenzivní a iniciativní. A o divizi, která se občas dopouštěla hrubých taktických chyb. O brigádách později.

Dělostřelectvo britské i americké armády, které se mělo vylodit u Salerna bylo skvěle vyzbrojeno, dobře profesionálně vycvičeno a mělo skvělou morálku.
V mnoha ohledech bylo dělostřelectvo obou spojeneckých zemí tou nejsilnější zbraní u Salerna a obě armády na něj s dalším pokračováním války stále víc a víc spoléhaly.
A u Salerna to byla právě dělostřelecká palba polního dělostřelectva, spolu s námořním dělostřelectvem z bitevních lodí obou spojeneckých loďstev, která během vylodění a hlavně později zničila nejen protiútoky německého Wehrmachtu, ale vzala Němcům odhodlání u Salerna pokračovat.
Námořní děla válečných lodí se zaměřovala buď přímo na pobřežní cíle, nebo palbu ze břehu naváděli dělostřelečtí pozorovatelé, kteří se s vojáky vylodili a se kterými byli ve stálém styku.


Výlodění v Salernském zálivu – „Operace AVALANCHE“.

Jak viděli přímí účastníci vylodění, vojáci Wehrmachtu, z pláží u Salerna „ Operaci AVALANCHE“ (a své dojmy v hlášeních a pro historiky popsali )? Tak o tom si nyní řekněme. Nejprve však oficielní události z archivů a pak přímé události účastníků z oficielních zápisů a i soukromých deníků.
Bylo 7. září 1943, když německá 16.td ( velitel generál Sieckenius), která stála v obraně na plážích a za plážemi (buď v osmi předsunutých bodech na plážích, nebo ve 4 „ Bojových skupinách“ za plážemi – viz Č 12) obdržela rádiem kódové slovo – Feuerbrunst – Ohnivý žár.
Kód „ Ohnivý žár“ znamenal, že očekávaná spojenecká flotila je na moři a pluje směrem k Neapoli. Zpravodajské oddělení německé 16.td odvysílalo další den, tedy 8. září 1943 odpoledne v 16 hodin 30 minut svým jednotlivým čtyřem „Bojovým skupinám“ ( opět viz č 12) kódové slovo – „Orkan“ – „Orkán“.
O dalším průběhu dění u Salerna historici používají hlášení a popsané dojmy mladého německého poručíka Rocholla, velitele oddílu radiového průzkumu u hlavní ze čtyř bojových skupin – „ Bojové skupiny Dörnemann“ – neboť autenticky popsal co viděl ony dny na plážích u Salerna z pozice německého pozorovatele, velitele oddílu, který vše co viděl musel hlásit nadřízeným štábům německé 16.td ( navíc byl přímo na plážích a za plážemi). (Stejně tak historici zachytili bezprostřední dojmy mladých spojeneckých vojáků, Britů a Američanů, kteří na plážích u Salerna byli, přežili a líčili své dojmy a činy, „ jako nějaký neskutečný film, který okolo nich probíhal, kterého byli účastníky a dokonce ho i ovlivňovali).
Podkladem pro hlášení a popis mladého německého poručíka Rocholla je – Rochollův deník, výňatek IWM/AL/144.
Pokusím se tedy nejprve rekonstruovat události a volně popsat svými slovy to, co napsal poručík Rocholl o tom co dělal, viděl a hlásil ony dny 8., 9. a 10 září 1943 na moři, na plážích a za Salernskými plážemi.
Když tedy velitel německého oddílu radiového průzkumu ( Funkspähtruppe) poručík Rocholl ze 16. průzkumného praporu „Bojové skupiny Dörnemann“, obdržel kód „ Orkán“ nařídil ukončit veškerou dosavadní činnost ( opékání brambůrků na vařiči) a připravit se .Sám se pak obrátil na své velitelství s žádostí o instrukce co dál a zároveň požádal o sestavení sady nejnovějších šifer.
Následně vydal rozkaz svému oddílu, což byla nevelká skupina lidí obsluhujících 2 OT a 1 radiový vůz, aby nastartovali motory, nasedli a pak se všichni rozjeli na předem pečlivě zvolené pozorovatelské stanoviště na kopci, kousek jihozápadně od Salerna, odkud měli sledovat a hlásit radiem vše co se bude dít na mořském pobřeží.
Právě na tomto pozorovatelském stanovišti s perfektním výhledem měl německý poručík vidět, hlásit a popsat dramaticky se vyvíjející „ Operaci AVALANCHE“ ( ve svých vzpomínkách operaci popsal jako „ORKÁN“).
Vojáci Rochollova oddílu instalovali 80kilowattovou vysílačku ( tady se nezapomněl Rocholl pochlubit, že jeho vysílačka byla stejně výkonná jako Rádio Kolín – Radio Köln). Rozhodoval se zda jí má zapnout na plný výkon, což se lépe nepříteli odposlouchávalo. Nakonec se rozhodl pro plný výkon a riskování odposlechu, neboť se správně domníval, že jeho hlášení budou nejen velice důležitá pro „ Bojovou skupinu Dörneman“, ale i 16. td , 14. ts, ale i pro celou německou 10. A a jak napsal, byl odhodlaný „informace odeslat stůj co stůj na patřičná místa“.
Také k němu dorazil 8. září 1943 večer rozkaz k „ Operaci Achse“ – odzbrojit italskou armádu. Italští pěšáci v zákopech se vzdali rychle, odevzdali zbraně a zmizeli velice rychle, což o to. S italskými dělostřeleckými bateriemi to tak jednoduché nebylo, ale když německý poručík Rocholl naznačil, že použije sílu, velitel italských baterií děla raději vydal a se svými dělostřelci zmizel ve tmě noci z 8. na 9. září 1943. Jak si poručík poznamenal - „ za 45 minut bylo ovšem“.

PříspěvekNapsal: 1/8/2011, 05:55
od michan
XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 15.

Z hlášení poručíka Rocholla plyne, že vydal rozkazy, aby mužstvo provedlo zabezpečení na noc, tedy rozmístění hlídek a zároveň byly provedeny přípravy na průzkumnou činnost na ráno. Večer a noc z 8. na 9. září 1943 bylo všechno možné, jenom ne „klidná noc“. Již po setmění se ozvaly výbuchy ze salernského přístavu. To ženisté Wehrmachtu prováděli v přístavu demolice všech zařízení, aby Spojenci salernský přístav nemohli použít k vykládání materiálu a přistávání svých lodí. O něco později se nebe nad Salernským zálivem rozeznělo hukotem letadel, německých letadel, která směřovala na moře bombardovat spojenecké flotily. Náhle se celý horizont rozzářil od jednoho konce na druhý. Invazní flotila Spojenců, její válečné lodě, zahájily dělostřeleckou palbu ze všech děl různých ráží a určení ( protiletadlová palba i palba na pláže).
Rochollovi se zdálo, že krátce po půlnoci, ve skutečnosti již bylo 3 hodiny ráno 9. září 1943, když začaly spojenecké křižníky, bitevní lodě, a jak to poručík poněmčil „ Nebelwerfery“ ( slovo Nebelwerfer použil poručík Rocholl pro vícehlavňové raketomety instalované na výsadkových člunech Royal Navy) ostřelovat pláže vzdálené od pozic oddílu radiového průzkumu poručíka Rocholla asi 8 km směrem k pobřeží. To byl první poryv smrště oceli, který se to ráno a dopoledne snesl na celou šíři a hloubku salernských pláží.
Když přišel rozbřesk, zapsal si poručík něco na téma „ velkolepý pohled“ a úžas byl asi na místě…
Salerno, salernský záliv bylo divadlo, které překonávalo veškerou představivost:
Obrovské řady různých typů válečných lodí, zakotvené křižníky, které připomínaly kovové pevnosti ostřelovaly ze svých děl pobřeží. Naopak děla obránců, která palbu opětovala, s dopadajícími granáty do moře, chrlila do výšky celé gejzíry vody, které podle velikosti ráže nehybně na nějaký čas spočívaly ve vzduchu a tak vypadaly, že ani nechtějí dopadnout zpět do moře. Mezi gejzíry vody kličkovaly výsadkové čluny a přitom hbitě směřovaly se svými náklady, ať již mužstvem, technikou, nebo materiálem ke břehu. Křížem krážem se po hladině míhaly torpédoborce, které svou palbou umlčovaly obranné pozice obránců, které nezničila děla velkých ráží z bitevních lodí a křižníků. Na plážích se již vyloďovala pěchota, děla a tanky a vše směřovalo pryč z pláží, všichni postupovaly do vnitrozemí. To vše Rocholl viděl, to vše poručík Rocholl hlásil radiem svým nadřízeným…!!!
Pak vyslal poručík do terénu své 2 OT, které dostaly úkol - sledovat pláže dole pod ním ( jakmile však sjeli z kopce pozorovatelského stanoviště, ocitli se v naprosto nepřehledném terénu, který jsem již popsal), a sám se strážním družstvem a obsluhou zůstal na stanovišti. Dál podával průběžné hlášení o vzdálenější scenérii a to až do 18 hodin odpoledne dne 9. září.
Úplně přehlédli, že se k nim přiblížili 2 britští vojáci se samopaly, které muselo palbou odehnat strážní družstvo. Poručík Rocholl musel změnit pozici. Pozice museli změnit i britští vojáci, patřící k průzkumnému pluku vyloděné britské 46. pěší divize, které poslal velitel, aby pronikli k městu Salerno, a kteří po vylodění, až teprve tady, 8. km od pláží, narazili na německý odpor.
Major Dörnemann, velitel německé „ Bojové skupiny Dörnemann“ , ze které byl i průzkumný radiový oddíl poručíka Rocholla, měl takových pozorovacích stanovišť, která na štáby hlásily co vidí víc. Sám major Dörnemann měl problémy se zřizováním silničního zátarasu a budováním uzlu obrany v místě Ponte Fratte a zjišťováním, jaká vojska Spojenců se vylodila u Vietri sul Mare, proti kterým vzápětí spustil útočnou akci. Povolal také zpět i Rochollův průzkumný radiový oddíl.
Tady si ještě Rocholl poznamenal, že když se na rozkaz vraceli zpět do vnitrozemí, že si je italští civilisté spletli se Spojenci, házeli na ně květiny a křičeli – „ Viva Inglesi“!
Tolik tedy rekonstrukce z hlášení poručíka Rocholla – pramenem je zde i – Rocholův deník, výňatek, IWM/AL/144.

A jak to vypadalo u Spojenců na salernských plážích brzy ráno a celý den 9. září 1943?
Námořní stránka vylodění – „Operace AVALANCHE“ - dopadla pro Spojence dobře. Všechny jednotky britsko-americké 5.A se vylodily během několika minut po plánované hodině H. Všechny jednotky, snad s výjimkou zmatků na spojnici mezi britskou 46. a 56. pěší divizí ( 10. sbor), se vylodily ve správných sektorech.
Když však píši tyto věty tak to neznamená, že by celé vylodění neprovázel děsivý chaos typický pro invazi za tmy na nepřítelem hájeném pobřeží. Proti vyloďujícím se vojákům Němci přece střílely ze všeho co měli k disposici!!!
To nebylo jako při nácviku ( kterých bylo mimochodem málo)!
Výsadková plavidla při skutečné palbě z pevniny nemohla zaručit, že přistání bude u břehu provedeno přesně, organizovaně po rotách a četách. Bojové týmy se plavbou výsadkových plavidel( kličkováním a vyhýbáním se výbuchům a zasaženým plavidlům), promíchaly mezi sebou. Některým řidičům výsadkových plavidel se stávalo, že nepoznali místa přistání, která znali z fotografií(obránci provedli terénní úpravy a změnili ráz krajiny), nebo z map.
Jedné spojenecké rotě se stalo, že když se již příliš dlouho vojáci brodili vodou, která jim sahala po kolena, že pak z mapy, podle orientačního bodu, velitel zjistil, že se rota brodí řekou Tusciano…
Podkladem pro to co nyní píši je zde:
Ústní svědectví vojáků in: Pond, Hugh, Salerno ( 1961). I když připustíme, že osoby poskytující interview mají sklony k přehánění, muži, kteří se někdy ocitli pod skutečnou ostrou palbou, mají tendence zveličovat její účinky hned několikrát: vypadá to, jako by to množství střeliva bylo určeno jim osobně, jak veteráni dosvědčí.
Proto mladí a nezkušení vojáci spojeneckých jednotek, vojáci, kteří se ocitli v německé palbě, palbě, kterou obránci stříleli na pláže prakticky zónově a naslepo, získali dojem, že je určená jenom a jenom jim. Někteří se proto začali krýt a zakopávat, místo aby z palby na plážích utíkali pryč, aby co nejrychleji postupovali do vnitrozemí. A tak se hovoří o tom, že britské i americké jednotky byly v prvních hodinách invaze u Salerna dočasně dezorganizovány, nebo dokonce ochromeny palbou obránců, kterou vlastně Němci prováděli plošně, sektorově.
Ještě hůře se spojeneckým jednotkám, jejich jednotlivým vojákům jevila situace za denního světla. To totiž k audio vnímání s občasným vizuálním světelným vnímáním, přibylo silné vizuální vnímání.
Voják k hroznému rachotu bojiště náhle viděl tu hrůzu, hrůzu, kterou si ani neuměl ve snu představit!!
V denním světle se situace na bojišti jeví ještě horší než v noci.
Všude vládne ohlušující rachot dělostřelby, ke které přibylo ještě ohlušující hřmění stíhacích-bombardérů, které se světlem nalétávaly na bojiště. Vojáci šokováni viděli potápějící se lodě, hořící vozy a přibývající mrtvé ve strašných polohách.
První věc, kterou na salernském bojišti spatřil jeden mladý britský voják, byla dlouhá, úhledně vyskládaná řada mrtvol. Část mrtvých vojáků pocházela z hampshirského praporu, který se vylodil v 1. vlně a dostal se do německé kulometné palby…
Podkladem je zde – G. F. Worshop. 2/5. prapor sherwordských lesníků, 46. divize, IWM/T357, s. 85n, barvité vylíčení bojů u Salerna z pohledu vyděšeného a dezorientovaného mladého vojáka při jeho první bojové akci. Další skvěle podané svědectví řadového vojáka, viz G. Allnut, 8. prapor královských fyzilírů, IWM/80/46.
Již jsme si říkali, a je to třeba mít stále na paměti, že většina vojáků amerického i britského sboru byli mladí vojáci, kteří na násilné vylodění – nejsložitější, ze složitých válečných operací – neměli buďto bojové zkušenosti, nebo jako u některých, kteří v boji již byly, chyběl příslušný a delší výcvik ve vyloďování pod palbou…
Bylo proto velice pozoruhodné, s jakou rychlostí se tihle mladí anglo-američané roku 1943 vzpamatovali z úvodních hrůzných šoků, které v prvních hodinách vylodění zažili a jak dobře již odpoledne, večer a někteří druhý den bojovali.



Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případnou diskuzi a doplnění směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743