XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 22.

[michan]

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 22.

Mapa bojů 9. až 13. září 1943 na salernském předmostí.



Ve dnech 10. a 11. září 1943 na Salernském pobřeží stíhal útok protiútok, aby 12. září vznikla pro Spojence první velice vážná a těžká situace, kdy generál Clark dokonce nechal dělat přípravy pro zpětné nalodění. Ale v tu dobu Němci připravovali ještě rozhodnější a větší protiofenzívu, která skutečně neměla daleko k tomu, aby zahnala Spojence do moře. Nejprve tedy dokončeme boje mezi 10., 11. a 12. zářím 1943, krátce je zhodnotíme a přejdeme k rozhodujícímu protiútoku Wehrmachtu ve dnech 13., 14., 15., 16. a 17. září 1943 i s krizovým obdobím pro Spojence.
Nejprve si tedy řekněme z minule, že když se generál Clark, velitel 5. A a celého vylodění na Salernských plážích, vrátil odpoledne 12. září 1943 na svoji velitelskou loď „USS Ancona“ (důvod viz konec článku Č 21), když byl odříznut od salernského bojiště prakticky celý den, zjistil, že jeho ofenzíva selhala. To přesto, že americká 157. plukovní bojová skupina z 45. pěší divize obsadila „Americkou tabákovou továrnu“, vesnici Persano a most na řece Sele, čímž mu zajistila kontrolu nad klíčovou oblastí v sektoru amerického 6. as. Generál Clark rozlícený neúspěchem svého plánu, místo aby ocenil dobyté úspěchy, ostře a nespravedlivě vynadal veliteli 6. as generálu Dawleymu. Nespravedlivé to bylo i proto, že Bojový plán útoku amerického 6. as sestavil on, a jedině on za něj měl nést zodpovědnost. Byl to generál Clark, kdo nechal rozptýlit síly svých mohutných plukovních bojových skupin, místo toho, aby je soustředil na jeden rozhodující cíl. Budeme-li úplně spravedlivý řekneme, že se o vinu dělil se svými dvěma americkými divizními veliteli. Ale v Africe nebyli ani američtí velitelé pluků a praporů řádně vyškoleni v provádění průzkumu pozic nepřítele a v přípravě plánu postupu, nebo útoku, při nasazení pěchoty, tanků a dělostřelectva. Na Salernských plážích tito velitelé jen bezvýsledně přemisťovali sem a tam své jednotky a při prvním odporu se stahovali do defenzivních pozic. Tady je třeba také říci, že bohužel generál Dawley, velitel 6. as, nebyl typem velitele sboru, který by své podřízené velitele dovedl inspirovat a vést k průzkumu a řádné bojové činnosti. Již jsme řekli, že generál Clark odstavil Dawleye na vedlejší kolej, když ho nechal vylodit jen s jednou divizí a bez jeho sborového štábu. A rozdrážděný generál Clark vše ještě vystupňoval tím, že řekl Dawleymu, že měl chyby svých velitelů podřízených divizí předvídat a správnými instrukcemi a rozkazy vše napravit. Nešťastný rozkol mezi Clarkem a Dawleyem se datoval od 12. září 1943. Tento den analyzoval historik Martin Blumenson ve své knize – Salerno to Cassino na str. 108 – 109, když napsal, cituji:

„Generálu Clarkovi, který se 12. září opět vypravil na břeh a který nalezl 45. divizi ‚ošklivě pošramocenou‘, se zdálo, že německá formace u Persana představuje hrot směřující ke středu předmostí. Kdyby Němci vytáhli k moři, mohli by rozvrátit vnitřní křídla některého, či dokonce obou sborů… Dawley, jak věřil Clark, si buď milně vykládal neúspěch výpadů 45. pěší divize směrem k Ponte Sele, nebo se nestaral o to, co by mohly znamenat. Clarkovi bylo zcela jasné, že nepřítel hodlá v této oblasti podniknout rozsáhlý útok a že je třeba učinit adekvátní opatření na jeho zastavení.“

V tomto hodnocení, které historickému spisovateli pomohl svými výpověďmi vytvořit generál Clark, byla zčásti pravda a zčásti mýlka. Co je však jasné, že generál Clark konečně uviděl (bohužel až 12. září 1943) ono potenciální nebezpečí, které spojeneckému vylodění u Salerna hrozilo v podobě proluky mezi jeho britským 10. as a americkým 6. as. Zároveň konečně viděl „onu velkou chybu ve spojeneckém plánu Operace AVALANCHE“, která spočívala v oné proluce, ale i v tom, že britskému 10. as byla přidělena tak nesmyslně dlouhá fronta.
Myslel si, že když bude souhlasit s přesunem hranice mezi sbory na sever, že vše napraví. Clark předpokládal, že nově vzniklé situace nepřítel využije, což se ukázalo jako správné. Němci však u Persana v danou chvíli nedisponovali dostatečným počtem vojsk a ještě 24 hodin s nimi nemohli počítat.
Co se týče samotných britských a amerických vojáků, ti byli v dobrém fyzickém stavu, jen vyšší velitelé byli poněkud ustrašenější. Samotní vojáci byli jen zmateni bezvýslednými přesuny sem a tam a britští a američtí vojáci byli z toho jen trošku dezorientovaní.
Samotný velitel 5. A generál Clark byl 12. září 1943 špatně připraven provést správnou analýzu bojiště a dovést ji k logickému závěru. Historici, vojenští i civilní, o situaci 12. září 1943 říkají, že kdyby měl generál Clark o situaci u Salerna dostatečně jasno v tom, že proti jeho levému křídlu a středu má být podniknuta německá protiofenzíva, bylo by vojensky prozíravé zrušit plán na znovudobytí Altavilly a posílit své levé křídlo zkrácením a stažením křídla pravého. V dané situaci byl americký 6. as roztažený v tenkých obranných kordonech o velikosti praporů na úseku zhruba 30 km. Od 12. září 1943 volala situace na Salernském předmostí po užší koordinací mezi oběma sbory, koordinaci, která tak chyběla 11. září, a kterou nespokojen s postupem britského 10. as řešil Clark tak, že zkrátil délku fronty britského sboru a nechal velitele britského 10. as generála McCreeryho vést boj odděleně. Sám generál Clark pak nevelel vlastně své 5. A, ale stal se „de facto“ velitelem jednoho ze svých sborů, a to amerického 6. as, jehož bojové operace celé řídil.
V této době nebyla situace britského 10. as tíživá, jen stagnovala.
Generál McCreery, velitel 10. as, zjistil, že opěrný bod v některém v horských průsmyků vedoucích ze salernské pláže nezíská. Nad letištěm Montecorvino, které sice jeho vojáci vyčistili, měl dělostřeleckou palbou neustále pod kontrolou nepřítel. A tak letiště Montecorvino nebylo pro Spojence použitelné (blízká přímá letecká podpora bojiště nebyla z letiště Montecorvino možná). Mimo toho přišel britský sbor o klíčovou oblast v okolí silnice č. 18. Britská garda sice vstoupila do tzv. „Britské tabákové továrny“, ale Němci ji odsud vyhnali, stejně jako z Battipaglie. Dne 11. září odrazila britská 167. brigáda z 56. pěší divize na nejzazším pravém křídle útok německé „Bojové skupiny von Doering“, ale ve večerních hodinách se část německé „Bojové skupiny Stempel“ po krátké, ale prudké dělostřelecké salvě vrhla na zbylé jednotky z 201. gardové brigády, které měly stále v držení úsek silnice č. 18 západně od Battipaglie, a zahnaly na útěk nejprve jednu rotu z 3. praporu Coldstreamské gardy a pak ještě rotu z 6. praporu granátnické gardy a vpadly prudkým útokem do pozic obsazených zbytkem 6. praporu granátnické gardy. Zdálo se, že bude prapor rozdrcen a štáb praporu již pálil mapy a knihy se šiframi. Jenomže granátníci se spolu s coldsreamskými postavili na tuhý odpor a pak dokonce podnikli protiútok. Tady se podařilo útokem jediného praporu německé pancéřové granátníky vyhnat. Jenomže, velitel 201. gardové brigády neudělal nic jiného, než že brigádu stáhl o kilometr a něco dál, kde se mu zdálo, že bude lépe hájitelná obranná pozice. Ve své podstatě se tento krátký ústup ukázal jako velice závažný, a měl pak vliv, ale zavádějícím způsobem na Němci vypracovaný bojový plán pro další dny. Britský 10. as utržil dne 12. září, nikoliv kritické, leč přesto velké ztráty, mezi které určitě patří to, že mu bylo 1 500 vojáků z obou divizí (46. pěší divize a 56. pěší divize) zajato na předmostí a sbor se nacházel v defenzivním postavení.
U Britů bylo třeba také velet, ale generál Clark byl posedlý tím, že musí velet americkému 6. as a veliteli britského 10. as bude jen naslouchat.
Generál Clark začal podnikat kroky na zřízení svého velitelského stanoviště na břehu (mělo to být velitelské stanoviště jak 6. as, tak 5. A), neboť se nechtěl už stále vracet na „USS Ancon“. Generál Walker, velitel americké 36. pěší divize, obdržel rozkaz, aby uvolnil jeden prapor ze 45. divize nasazený na říčce La Cosa a nahradil dva prapory v Persanu jedním ze svých praporů, aby mohla být uvolněna 179. plukovní bojová skupina, která se měla severně od řeky připojit k 157. plukovní bojové skupině v zájmu soustředění dvou úderných formací generála Middletona (velitel americké 45. pěší divize). Nalevo pak od Middletona byl umístěn jeden ženijní prapor, aby v úloze pěchoty bránil Bivio Cioffi a aby se vyhovělo již druhé žádosti britského generála McCreeryho o přesun hranice mezi sbory na sever – ve prospěch amerického 6.as.
Generál Walker, velitel americké 36. pěší divize, měl v onom okamžiku se sedmi prapory pokrýt frontu o délce 23 km, když už jeden prapor pozbyl tím, že jej musel odeslat, aby, jak jsme si řekli, posílil americké Rangers na Sorrentském poloostrovním výběžku. Jeden americký prapor, jak jsme si řekli, byl rozdrcen u Altavilly.

Velitel německé 10. A generál von Vietinghoff a velitelé jeho jednotlivých sborů (76. ts , 14. ts a 11. parašutistický sbor) zatím sestavovali plán na velkou protiofenzívu. Byl to plán úderů, které hodlali vést ze svého posíleného středu směrem na západ a na jih. V tu dobu k nim dorazila mimořádná zpráva, nebo spíše takové zvěst, že spojenecká invazní vojska se chystají znovu nalodit.
Někde tady 12. září 1943 večer byla u Salerna připravena scéna, na které se měla v několika dalších dnech odehrát strhující událost, tzv. „Salernská krize“, nebo také „krize v bitvě o Salerno“.

[michan]

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 23.

Krize v bitvě o Salerno.

Prakticky od 12. září 1943 začaly štáby u Salerna rozpracovávat detailně výpad s cílem zatlačit spojenecká invazní vojska do moře, nebo je nejméně donutit k frontálnímu ústupu ústupu. Němcům nezbývalo nic jiného, neboť viděli, že síla spojeneckých jednotek na Salernském předmostí každým dnem narůstá, zatímco německé protiútoky proti spojeneckému severnímu sektoru slábnou.




Bylo to především díky mohutnému ostřelování ohromného množství dělostřeleckých baterií a dělostřeleckém ostřelování těžkých děl válečných lodí z moře. Němci v defenzivní pohyblivé obraně, pancéřoví granátníci ze 16. td, byli již úplně vyčerpáni. Další prodlužovaná obrana již neměla naději na úspěch a bitva v Salernském předmostí mohla skončit jedině obětováním německých vojsk, která čelila vytrvalé palbě z děl všech ráží, palbě, která, jak historici říkají a Němci potvrzovali, si v ničem nezadala hrůzné dělostřelecké palbě ruských ofenzív na východě (německá 16. td to zažila).
Vždyť německá 16. td generála Sieckeniuse u Salerna čelila čtyřnásobné přesile nejen spojeneckého pozemního vojska, ale nejméně desetinásobné přesile spojeneckého dělostřelectva….
Velitel německého 76. ts generál Herr postupně přebíral velení německých vojsk u Salerna a čelil některým méně rozumným návrhům generál Vietinghoffa, který je zasílal z odlehlého velitelství 10. A, když nebyl v přímém kontaktu s děním na bojišti u Salerna. Tady je nutno říci, že velitel 76. ts generál Herr doufal původně, že 13. září 1943 podnikne rozsáhlý a koordinovaný protiútok (Gegenangriff) s nasazením kompletních německých divizí, protože však zbytek německé 29. divize pancéřových granátníků nemohl na bojiště dorazit dřív než po setmění 12. září a pěchota z 26. td (obě od Kalábrie ze 76. ts) dříve než 13. září a jako celek ještě v dalších dnech, rozhodl se, že útok na Salernské předmostí odloží až na 14. září 1943.

(Jak se později zjistilo, skutečnost byla taková, že u Salerna bojovaly pouze 4 ze 6 praporů 29. divize pancéřových granátníků. Průzkumný prapor z 26. td se 13. září zapojil do útoku ve směru Persano, jeden prapor z jeho 9. pluku se toho dne nacházel u Eboli, druhý prapor pak přijel až večer 14. září. Jedna tr - tanková rota – se ohlásila ze severu s tím, že 13. září posílila 16. td. Dále je nutno říci, že 67. pluk pancéřových granátníků z 16. td, který čelil zadnímu voji britské 8. A, se bojů u Salerna vůbec nezúčastnil).

I když některá líčení německého počínání u Salerna vypadají jako zběsilá a „bez ladu a skladu“ (jako bylo počínání nadporučíka Meierkorda, jak použil své 3 tanky a asi 90 pancéřových granátníků – když je rozvinul už skoro 2 km od střetu s Brity.. - a na třech cestách takřka zničil celý britský prapor – viz Č 18) nepodléhejme zjednodušenému dojmu. Totiž i u Salerna se německá armáda ukázala jako armáda se zkušenostmi ve vedení bleskové války. Němci reagovali rychle, jejich bojovým operacím předcházel detailní průzkum, „Bojový plán“ byl pečlivě zkoncipovaný, všechny jednotky byly pečlivě instruované a do boje se zapojovaly na rozkaz s německou pečlivostí a v ucelených sledech, které měly vše co potřebovaly k boji.
Německé tajemství boje roku 1943, tedy i u Salerna, bylo prosté – průzkum všeho druhu, pedantská organizace, kombinace precizního systému a rychlosti – palba + pohyb. Němci nepromeškali ani minutu.

U Salerna přenechali vyšší velitelé přímé řízení protiofenzívy na frontě německého 76. ts, jak bylo německým ustáleným zvykem, generálu Sieckeniusovi, který se již v boji dobře orientoval a u Salerna znal každou píď země.
Generál Sieckenius měl ve svém bojovém plánu připraveno, že nasadí levé křídlo své 16. td, což byla v podstatě „Bojová skupina von Doering“ posílená o 2. prapor z 9. pluku pancéřových granátníků a průzkumný prapor z 26. td, aby obsadily most na řece Sele v blízkosti „Americké tabákové továrny“, překročily řeku a zřídily si pozice v Persanu. Po skončení této bojové operace se měl 71. pluk pancéřových granátníků (29. divize pancéřových granátníků) spolu s dalšími jednotkami z 26. td a 1. parašutistické divize, které k Salernu mezitím dorazily, udeřit na západ ve směru pobřeží, což bylo vlastně do týlu britského 10. as. Zároveň měl 64. pluk pancéřových granátníků (zbytek celé „Bojové skupiny Stempel“ zaútočit podél silnice č. 18, vyčistit prostor od zbytků spojeneckých jednotek číhajících v obraně na západním okraji Battipaglie a otevřít tak cestu až k Bellizzi. Jednotky německého 14. ts (jednotky z 15. divize pancéřových granátníků a tankové divize „Hermann Göring“) pak měly souběžně s tím zaútočit z Ponte Fratte a San Manga na jih, s cílem sevřít na obou křídlech Brity.
V tomto místě zarazilo historiky všech zemí, kteří se zabývali bitvou u Salerna, že nesmírně zkušené německé štáby všech stupňů u Salerna (76. ts, 14. ts i 10. A) podlehly nevysvětlitelnému sebeklamu. Totiž němečtí velitelé počínaje velitelem 10. A generálem Vietinghoffem uvěřili tomu, že spojenecká invazní vojska se chystala vyklidit předmostí a znovu se nalodit.
Jak k tomu došlo se nikdy nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Co bylo vždy jasné je to, že tato domněnka nevycházela ze systematického hodnocení, analýzy a syntézy informací z bojiště. Historici jen konstatovali, že ona domněnka vnikla z části z šíření zvěstí (jak potvrdili účastníci). Domněnku, že Spojenci chtějí odjet ochotně uvítali muži na velitelských funkcích, kteří již několik bezesných dní a nocí čelili napětí boje. Zčásti domněnka vycházela z příliš unáhlených vývodů, z kusých informací, které přicházely od německých bojových skupin. Mnozí říkají, že spouštěcím impulzem k domněnce k odchodu Spojenců ze Salerna bylo propagandistické vysílání z Berlína, které oznamovalo, že poražení Spojenci se chystají celou akci ukončit a nalodit se zpátky na své lodě. Ono vysílání z Berlína, které mělo patrně za cíl podlomit, nebo úplně zlomit morálku Spojenců, vzala německá 10. A (která, myšleno její štáby a zbytky jednotek, vlastně nebyla nikdy náležitě informována o průběhu samotné bitvy u Salerna) jako hotový fakt. Ale k tomuto fantazírování přispěly i zprávy od nižších jednotek přímo u Salerna. Například dne 13. září 1943 v 10 hodin 45 minut ohlásilo německé velitelství 76. ts, že v jižním sektoru (tj. v operační zóně amerického 6. as) se nepřítel z velkého počtu bodů stáhl. Ve skutečnosti se jednalo o „situační zprávu“ po debaklu, který Američané utrpěli v noci z 11. na 12. září 1943, kdy Němci odrazili neuvážené americké útoky, které proběhly na základě rozkazu generála Clarka velitele 5. A. Ona zpráva také uváděla, že spojenecká invazní vojska možná nebudou moci tlaku vzdorovat – musíme se na nepřítele přilepit – dodávala zpráva a poukazovala na „běžně slýchané zprávy z rádia“, že Britové vyklízejí město Salerno. Ten samý den v poledne (13. září) ohlásil major von Doermann, jehož bojová skupina se stále nacházela v dané oblasti, že se ke břehu přibližuje „5 křižníků“ a že ostřelují cíle v tomto sektoru, načež nepochopitelně dodal, aniž k tomu měl důvod, „držíme se, protože jsme získali dojem, že nepřítel se chystá nalodit zpátky“ – zdrojem je zde – Válečný deník, velitelství 16. td: 121208 (tj. 12. září 12.08). Získali jsme dojem, že nepřítel se chystá znovu nalodit.
Také německý 64. pluk pancéřových granátníků oznámil svému velitelství, že protivník naproti jeho pozicím, což bylo jižně od silnice č. 18 mezi Battipaglií a „Britskou tabákovou továrnou“ (vojáci z 6. praporu granátnické gardy) se o kousek stáhl. No a pak velitelství 76. ts zopakovala zcela mylnou informaci, že město Salerno bylo dobyto nazpět a přikázal 64. pluku z „Bojové skupiny Stempel“, ať vytrvá ve svých pozicích, neboť německý 14. ts se chystá zaútočit směrem na jihovýchod a vypudit obránce ze severního sektoru vstříc jeho pozicím. Ke všemu přispěla okolnost, že na nějakou chvíli zmlklo to ohromné množství britských invazních baterií, které do této doby chrlily do německých pozic jednu salvu za druhou.
Ze všech těchto náznaků, že se u Spojenců něco děje, byly vlastně jenom dva fakticky správné.
Jeden byl ten, že ve dvou oblastech se skutečně Spojenci stahovali a ten druhý, že spojenecká děla skutečně dočasně ustala v palbě.
Když historici pátrali, tak zjistili, že spojenecké dělostřelecké baterie právě doplňovaly zásoby munice, neboť jejich spotřeba za dny od vylodění byla ohromná.
Třeba během útoků na pravém křídle a v pravém středu, u britské 56. divize, jeden dělostřelecký pluk vystřílel 43 palebných dávek a spotřeba granátů ráže 87,6 mm tam činila 10 000 kusů za den.

[michan]

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 24.

V dané době prakticky existovaly 2 důvody proč myšlenky o tom, že se Spojenci zpětně naloďují, přetrvávaly, nebo alespoň nebyly vyvráceny:
1) Zpráva vzpruží vyčerpané obránce, kteří se chystali k rozhodujícímu protiútoku.
2) Pokud je zpráva pravdivá, mají Němci skvělý důvod k rozhodujícímu protiútoku, a to ještě předtím, než nepřítel stačí provést všechna opatření k zpětnému nalodění.
Celý tento „humbuk“, že se Spojenci u Salerna zpětně naloďují ještě podpořila a zdůraznila depeše z OKW (Oberkommando der Wehrmacht – OKW), kde se říkalo, že Vůdce požaduje z politických důvodů okamžitý úspěch. Je jasné, že v takové atmosféře se nějaké váhání ohledně úspěchu takového protiútoku, nebo skeptický postoj k protiútoku rovnal takřka velezradě. Na celé této „Salernské epizodě o naloďování“ je jistá jenom jedna věc. Totiž to, že německá zpravodajská služba nevěděla nic o tom, že generál Clark ve skutečnosti nechal dělat přípravy k nalodění, jenomže je nechal dělat až když s ním otřásly zprávy o bojích ve dnech 13. a 14. září 1943 v sektoru amerického 6. as. To však bylo vlastně až 24 hodin po tom, co u Němců vládla atmosféra, že vyhrávají a že se Spojenci zpět naloďují.
Hysterií o naloďování Spojenců se historici zabývají proto, aby přiblížili náladu a atmosféru na velitelství a ve všech štábních strukturách německé 10. A, když 13. září 1943 v 10 hodin 45 minut dopoledne generál Sieckenius shromáždil všechny své důstojníky štábu, aby společně vypracovali detaily plánu německé ofenzívy, která měla zahnat Spojence do moře.
Budiž řečeno, že sám generál Sieckenius se k myšlence, že se Spojenci zpětně naloďují stavěl skepticky. Naopak již v úvodu řekl, že do kotvišť u Salerna připlulo 10 spojeneckých lodí, které zřejmě vyloďují další nepřátelskou divizi. My víme, že generál Sieckenius zastával názor, že je třeba nejprve shromáždit všechny rozptýlené části jeho 16. td jakož i dalších jednotek, které přicházely jako posila na salernské bojiště. Ze všech jednotek nejprve vytvořit opravdu neprostupnou obrannou linii jako základnu, ze které by teprve až druhý den, tedy 14. září 1943, měla být podniknuta velká protiofenzíva, což byla standardní německá taktika. Jenomže i generálu Sieckeniusovi dopoledne 13. září chyběly aktuální informace o pozicích a množství anglo-amerických vojsk. Nařídil proto jako první opatření porady, aby z Battipaglie okamžitě vyjel oddíl radiového průzkumu. Což měla být hlídka v OT vybavená vysílačkou, která by prosondovala především silnici č. 18 co nejdále na jih ve směru na pobřeží (viz. mapa) a ohlásila co přesně po cestě vidí - zdrojem je zde – Válečný deník, velitelství 16. td: 131105. Hned také nechal zavolat plukovníka von Doeringa, aby podal štábu hlášení o situaci na dolním toku řeky Sele. Porada pak pokračovala za přítomnosti von Doeringa a všichni důstojníci se shodli na tom, že navzdory všem nepodloženým zvěstem o evakuaci Spojenců z předmostí by okamžitý, odpolední rozsáhlý útok vlastně jen nahrál Spojencům, což by, a teď cituji ze zdroje Válečného deníku 16. td – „Podlomí morálku, vyčerpá muže, vyčerpá munici a poskytne nepříteli šanci vylodit se kousek dál na severu.“ (ta myšlenka, že by se Spojenci vylodili na jiném místě, dál na severu, znepokojovala všechny německé důstojníky během celé bitvy u Salerna).
Bylo 11 hodin 30 minut dopoledne dne 13. září 1943, když se na štábu u Sieckeniuse ohlásil radiem poručík Müller, velitel průzkumného oddílu, že je v současnosti 4 km jižně od Battipaglie a nenarazil vůbec na nepřítele. Hned také dodal, že se mu situace jeví tak, jakoby mezi stávající pozicí jeho a mostem na řece Sele poblíž železniční stanice Albanella nebyl žádný nepřítel. Generála Sieckeniuse to vedlo k tomu, že okamžitě vydal rozkaz, aby všechny jednotky na Salernském pobřeží prozkoumaly území před svými bojovými pozicemi a aby se hlavní útočné formace zastavily a šetřily PHM.
O několik málo minut později, ještě před polednem, se k poradě štábu u Sieckeniuse připojil plukovník Fritz Ruenkel náčelník štábu Herrova 76. ts a zároveň příslušník generálního štábu OKW. Zásah plukovníka Ruenkela do porady u Sieckeniuse, jako pověřence OKW, byl skutečně osudný. V této situaci si ale řekněme něco o jedinečné pozici, kterou měl pověřenec generálního štábu OKW v systému německé armády. Tady to bude u 76. ts 10. A.
Nejprve si řekněme, že v americké, nebo britské armádě by bylo naprosto nemyslitelné, aby nějaký vyšší velitel (myšleno vyššího štábu) vyslal ke svému podřízenému nějakého služebně mladšího štábního důstojníka s něčím víc, než osobním sdělením, přáním či rozkazem, podotýkám písemným, pokud by si jeho obsah žádal větší taktnost, nebo pádnější zdůraznění. V těchto armádách platilo, že vše muselo být písemně od nejvyššího velitele, nebo se dostavil nejvyšší velitel sám, aby dotyčnou věc zdůraznil a vyřídil.
(Právě v té samé době byl náčelník štábu generála Alexandera, tedy vlastně druhý nejvyšší muž armády ve Středomoří na návštěvě u 8. A, aby generálu Montgomerymu zdůraznil jak je naléhavě zapotřebí urychlit postup na sever k Salernu a odlehčit tlak, kterému čelil generál Clark na pobřeží. V americké a britské armádě mohl pověřenec štábu maximálně tak vyvíjet nátlak, mohl mluvit otevřeně, mohl si vyslechnout námitky, mohl nabídnout mimořádnou pomoc, ale ve své pravomoci odvozené od postavení jeho velitele a ve svých povinnostech ve skutečnosti jen tlumočil stanoviska svého nadřízeného. To znamená, že nemohl bezprostředně zasahovat do pravomocí místního velitele.
Kdežto německý pověřenec OKW plukovník Ruenkel disponoval plnou mocí, která plynula už jen z toho, že byl příslušníkem generálního štábu.
A tak i v této situaci u Salerna, u německé 76. ts, věděl plukovník Ruenkel čeho je zapotřebí – nesmí být žádné váhání na straně německé 16. td.
Ruenkel si mohl vyžadovat zasvěcení do situace a pak vydat takové rozkazy (jimiž by v případě nutnosti anuloval instrukce místního velitele), aby prosadil cíl svého nadřízeného. Ruenkel chtěl v tomto případě získat alespoň takový úspěch, z něhož by bylo možné politicky vytěžit, přivodit invazní armádě psychologický šok a umožnit německé 10. A, aby se potom spořádaně stáhla. Byl to cíl, který si i osobně plukovník Ruenkel předsevzal a pak urychlenou ofenzivní operaci německé armády u Salerna zinscenoval.
Plukovník Ruenkel prohlásil, že, cituji:

„americká armády by měla být rozdělena vedví s využitím stávající proluky a úderu ve směru stanice Albanella.“
Zdrojem je zde – Válečný deník, velitelství 16. td: 131250.
A plukovník Ruenkel zamýšlel přimět generála Sieckeniuse k okamžitému útoku. v jeho odhodlání ho podpořila další přišlá zpráva rádiem, od již vzpomínaného poručíka Müllera, ve které sděloval, že se nyní nachází 6,5 km od Battipaglie, že právě dorazil na křižovatku na silnici č. 18 v Biviu Cioffi a že v oblasti žádného nepřítele neregistruje.
A tak plukovník Ruenkel stornoval rozkaz vyčkat až dorazí zbytek německé 26. td a 29. divize pancéřových granátníků a vydal rozkaz nový:
V novém rozkaze se říkalo, že nikoliv 14. září, jak nařídil Sieckenius, ale že útok bude podniknut v co nejkratší době a to jednotkami, které jsou v současné době k dispozici - zdrojem je zde – Válečný deník, velitelství 16. td: 140005.
Tady si řekněme, že tenhle urychlený útok podniknutý skutečně 13. září 1943 v odpoledních a večerních hodinách, způsobil nepříjemný šok americkému 6. as a způsobil zděšení veliteli britsko-americké 5. A generálu Clarkovi, který se v tom momentě obával o to, že celá jeho pozice je ohrožená.
Tak se zrodila legenda o „Krizi v bitvě o Salerno“, která byla odvrácena jen díky odvaze a zásahu generála Marka Wayna Clarka.
Určitě nemůže být o odvaze generála Clarka pochyb, stejně jako nemůže být pochyb o jeho efektivním zásahu do bitvy. Co však je diskutabilní – zda o nějakou krizi vůbec šlo. Totiž útok Němců vyvolaný už 13. září 1943 odpoledne, spíše svědčil o jejich slabosti. Spíš se jednalo o přepadovou akci průzkumného a nedomyšleného rázu, která byla to odpoledne podniknuta bez patřičného průzkumu. Ale co hlavně bez času potřebného, jak bylo v německé armádě zvykem, tedy času, který byl potřebný ke zkombinování jednotek podle druhu určení. A podle toho, jak byla narychlo připravena, tak také, jak za chvíli uvidíme, německá ofenzíva rychle selhala.
O ofenzívě Němců příště.

Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případnou diskuzi a doplnění prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743