XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 37.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 37.

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 37.

Dne 7. října 1943 před řekou Volturno.

Obrázek

Že se nepodaří rychle překročit řeku Volturno britskému 10. as na široké frontě bylo jasné 9. října 1943. Řeka Volturno byla na dolním toku, v místě kde se měl přes ní dostat 10. as, 90 metrů široká, 2 metry hluboká a rychlost proudu byla 6 až 8 km v hodině. No jo, ale pršelo a všechny přístupové cesty se během počátku října proměnily v hluboká bahniska, která němečtí ženisté hustě zaminovali. Generál Clark tak po průzkumu svých jednotek zjistil, že kompletní výpad přes řeku bude nutné odložit až na 13. října 1943. Prozatím jen tlačil na generála McCreeryho( velitel britského 10. as), jehož 56. pěší divize, která překračovala Volturno napravo, sice získala maličké předmostí, ale generál nechtěl pokračovat v útoku (dokud nestabilizuje situaci). Bylo to ve stejné době, kdy britská 46. pěší divize nalevo od 56. podnikla hlavní výpad sboru, když zřídila na břehu vcelku dobré předmostí.

Kraj za řekou Volturno s dominantními vrcholky.

Obrázek


Britská 7. obrněná divize v té době již také překročila řeku Volturno, ale její akce měla sloužit jen k odvrácení pozornosti. Obrněná divize sice získala předmostí a druhý den dokonce postavila jediný most s nosností 30 tun. Mělo to však jednu nevýhodu, tam kde ženisté 7. obrněné divize postavili most pokračoval terén bahnem a nebyl vhodný k nasazení tanků. Hlavní výpad 5. A však měl stejně vést po obou stranách hlavní silnice č. 6, z Caserty na Řím, a sice přes město Capua, a ještě kousek výš po proudu, kde měla americká 3. pěší divize za úkol překročit řeku Volturno v blízkosti Trifliska. Při této příležitosti se velitel 5. A generál Clark, trochu i zlobil na britskou 56. pěší divizi za to, že ve svém sektoru selhala, to když srovnával její úsilí s vynikajícím výkonem americké 3. pěší divize, která postupovala napravo od ní. O americké 3. pěší divizi zaznamenal, že se divize vyhnula chybám, kterých se dopustila u Salerna, kde postupovala bez ohledu na zabezpečení svých křídel. A aby pomohl zabezpečit nyní křídlo 3. pěší divize, předal generál Clark její 30 tunový most, který ženisté postavily za 6 hodin uprostřed německé palby britské 56. divizi (z 10. as) a tím přesunul i hranici mezi sbory tak, aby i Britové mohli most využít a překročit řeku Volturno.

Přes řeku Volturno.

Obrázek


Jak si však generál Clark poznamenal, opět měl důvod nevražit na Brity. Ukázalo se však, že pomalejší útok britské 56. pěší divize byl správný a generál McCreery tak ušetřil mnoho životů.
On totiž útočný výpad přes říční linie je vždy těžký bojový úkol, který vyžaduje spoustu materiálu, času a vojáků a to není vše. Když jednotkám podaří překročit řeku, musí mít k dispozici další mnohé prostředky, aby mohly z předmostí pokračovat dál. To množství jednotek a materiálu musí být takové, aby nedovolilo nepříteli zřídit na cestě hned po několika km další obranné pozice.

Ještě mapa situace do 25. října 1943.

Obrázek



Tady je známo, že nejen zde po Salernu, ale i dříve v Africe a na Sicílii vytýkali generálu Montgomerymu často, že jsou jeho vojska pomalá. Nebyla to pravda „Monty“ ve skutečnosti shromažďoval prostředky, aby se jeho armáda mohla „probít skrz“ vytyčený cíl a pak pokračovat.
Ale zpět na Volturno.
Za řekou Volturno mohla smíšená britsko-americká 5. A pokračovat teprve 24. října 1943 a to po celé délce fronty. Totiž do té doby trvalo štábu a generálu Clarkovi shromažďování prostředků na to, aby mohl Němce v těsném závěsu pronásledovat. A pak byl zase konec, neboť vyčerpaná britsko-americká pěchota musela zapomenout na řeky, neboť stála před hradbou hor. Byl listopad 1943, když 5. A stanula před „Bernhardovou linií“.

Mapa postupu 5. A. od 5. do 15. listopadu 1943.

Obrázek


Dne 6. listopadu 1943 nařídil velitel britské 10. as, aby jeho 56. divize vytlačila německé jednotky z mohutného horského masivu M. Camino, ze kterého je od východu výhled na soutok řek Liri a Garigliano. Jedná se zde o složitý horský útvar, kterému dominují 3 vrcholy, jejichž holé hřebeny se všechny svažují pozvolna na jih. Jako celek je tohle horstvo rozeklané a táhne se zhruba v délce 10 km od východu na západ a v délce 3 km od jihu k severu. To je opravdu velký a široký horský masiv.
Celý tento horský masiv bránilo 5 německých praporů, proti kterým mohl generálmajor Gerald Templer, tehdy velitel britské 56. pěší divize, nasadit pouze 4 britské jednotky. Byly to 6. prapor granátnické gardy, 3. prapor coldstreamské gardy a 2. prapor skotské gardy, všechno to byly jednotky z 201. gardové brigády (poznali jsme ji u Salerna), posílené ještě o 7. prapor oxfordshirské a buckinghamshirské lehké pěchoty. Podle velitele této 56. pěší divize to byly vůbec největší formace, které mohly být zásobeny v té době s využitím nosičů a přibližně 100 mezků v doprovodu italských mezkařů (útočníků mělo být méně než vojáků v obraně). Co však velitel divize zajišťoval bylo, že jeho 4 prapory v útoku mělo podporovat 168 děl.
Útočník i obránce, jednotky britské 56. pěší divize, její gardisté se pak střetli s německými pancéřovými granátníky od 6. do 14. listopadu 1943 v urputné bitvě o horské pozice.
Nikam to nevedlo.
Po 14. listopadu 1943 generál McCreery, tehdy s velkou dávkou odvahy, požádal generála Clarka, že stáhne všechny přeživší vojáky dolů, do údolí, k čemuž od velitele 5. A obdržel souhlas.
Z myšlení generála Clarka, které si zapsal do svého deníku, plyne, že to opět přispělo k jeho anglofóbii. Prý to byla zase britská 56. pěší divize, která jako u Salerna, nedokázala splnit přidělený úkol a tak přinutila tehdy Clarka, aby nadměrně roztáhl frontu u amerického 6. as. Britskému 10. as trvalo také další 2 dny než britský 10. as jako celek připravil další postup do Neapole a i pak musel generál Clark pověřit 505. parašutistický pluk, aby mu tam tehdy pomohl. Pak ho zklamala 56. u Volturna, kde musel opět svým mostem vypomoci americký 6. as a teď vzdala boj o M. Camino.
(V denících se o působení generála Clarka, z té doby zachovalo, že prý chodil a říkal, cituji:
„Mizerní pitomí Britové.“ Podkladem zde je – Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell, str. 139.).
Ať prý se Britům snažil sebevíc pomoci, nikdy se nezdálo, že by se jim vedlo o něco lépe.
Historie však dokládá, že generál Clark nevěděl (ale i kdyby prý věděl, stejně prý by to s ním nehnulo), že ke třetímu listopadovému týdnu měly britské pěší prapory z 10. as průměrné ztráty 409 mužů. Ztráty, které nebyly nikdy nahrazeny, a že v první bitvě o M. Camino ztratil například 6. prapor granátnické gardy 220 z celkového počtu 483 vojáků a jedna z rot skotské gardy 51 ze 108 vojáků (samozřejmě mrtvých, raněných, nezvěstných, když poměr mezi mrtvými a raněnými bývá 1:3).
Východně od řeky Rapido (vysvětlení o řece Rapido, Garigliano viz. Č 32, zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4882
) vede hlavní silnice č. 6 na kterou shlíží od jihu hory M. Lungo a od severu M. Sammucro. Na úpatí posledně jmenované hory byla v té době Němci opevněná a silně obsazená vesnice S. Pietro Infine, další to z pozic, kdy Adolf Hitler rozkázal – „Hájit do posledního muže!“
Rozkaz vyčistit tuto oblast dostal generál Walker se svojí americkou 36. pěší divizí. Tahle americá divize, jak víme, to měla u Clarka „hodně blbé“, neboť jí generál dával ty nejméně vděčné úkoly už u Salerna, nyní tedy u S. Pietra (později, jak uvidíme, to byl i nešťastný výpad přes řeku Rapido).
Generál Walker zde ještě obdržel posily ve formě 504. parašutistického pluku (82. vzdušně-výsadková divize), dále prapor rangers (byla to podobná jednotka jako britské commandos) a k tomu tanky, se kterými podnikal mezi 8. až 16. listopadem 1943 jeden útok za druhým až se nakonec němečtí obránci (byl to jeden prapor 29. divize pancéřových granátníků) ze S. Pietra 16. listopadu 1943 stáhli. Tou dobou měla americká 36. pěší divize a posilové jednotky celkem 150 mrtvých, 800 raněných a 250 pohřešovaných a přitom musela divize ještě stále pokračovat v boji a pokoušet se získat další vesnici, kterou byla S. Vittore na západním úpatí, M. Sammucro, kde se nacházel další opěrný bod Němců z „Bernhardovy linie“. (Mimochodem ve vsi S. Pietro zahynulo 300 italských civilistů z celkového počtu přibližně 1 000 obyvatel. Civilisté odmítli totiž všechny výzvy opustit své domovy a snažili se přečkat boje ve svých sklepech, nebo v blízkých jeskyních).

Historik Martin Blumenson ve své knize – Salerno to Cassino (Od Salerna ke Casssinu) věnoval celou jednu kapitolu této akci, jež spolu s operací M. Camina svědčí o příkrém rozdílu mezi styly boje v podání britské a americké armády. Kniha dokládá, že si Britové prostě nemohli dovolit ztratit zde v italských horách 1 200 mužů při jedné z akcí, která byla hodnocena jako akce druhořadého významu.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 38.

Britský 10. as generála McCreeryho podnikl na počátku prosince 1943 druhý útok s cílem vyčistit M. Camino. Nočním útokem na 1. prosinec 1943 vyrazila jedna brigáda z britské 46. pěší divize, to aby zajistila britské 56. pěší divizi výchozí bod útoku a zároveň divizní dělostřelectvo 46. pěší divize rozstřílelo nejbližší německé obranné pozice a ochromilo jejich posádky. K tomu se zapojilo ještě 256 děl z řad britského 10. as a zároveň generál Clark nařídil sousednímu americkému 2. as, aby všechna jejich děla střílela na podporu Britů. Při dělostřelecké přípravě všech těchto děl, během které se úderné oddíly britské 56. pěší divize dostaly ke svým prvním útočným cílům, během 75 minut, vypálilo dělostřelectvo 1 329 tun munice různé ráže a při dalším ostřelování vzdálenějších pozic 3 000 tun.
Bylo 6. prosince 1943, když polní maršál Kesselring po hlášeních z fronty uznal, že již nemá žádný význam posílat sem k M. Camino další drahocenné německé zálohy a celá německá 10. A se stáhla do předsunutého okraje „Gustavovy linie“.

Mezitím na Jaderském pobřeží překročila Montgomeryho 8. A řeku Sangro a násilím se vlomila do prostoru „Gustavovy linie“ v jejím přímořském konci. V tom momentě, ale rychlost postupu 8. A poklesla na 800 metrů za jeden den a ztráty Britů přerostly únosnou mez.
Mapa s místy jako je Ortona a Orsogna.

Obrázek



Byli to Novozélanďané, kteří zde sváděli vleklé a ztrátové boje, když jejich cílem bylo dobýt jednu z nejsilnějších obranných německých bašt, kterou zde bylo město Orsogna položené na vrcholu hory. Při jednom překvapivém útoku Novozélanďanů se těmto vojákům podařilo vtrhnout do města Orsogna, ale byli po těžkém boji zatlačeni zpět do výchozích pozic.
A opět, Orsogna by se za určitou cenu těžkých obětí podařila dobýt, ale Novozélanďané si při způsobu doplňování svých jednotek ze vzdálené mateřské země takové ztráty nemohli dovolit. Obrana Němců u Orsogny vypadala, že by se zde musela odepsat celá divize. O kus dál od Novozélanďanů, blíže k Jaderskému pobřeží, nedaleko vesnice S. Leonardo, vyčistili Kanaďané po sérii 8 útoků další klíčovou oblast a pak je zastavila obrana německého parašutistického praporu, který hodlal stůj co stůj ubránit město Ortona. Kanaďané zde ukázali velikou vynalézavost a postupné zdokonalování taktických metod pouličního boje. Historici si poznamenali, že kanadský způsob vyčištění města Ortona byl tak mimořádný, že jej po mnoho desítek let dávali za vzor každému kdo chtěl efektivně dobýt město.
Ještě nějakou chvíli chtěl generál Montgomery v prosinci 1943 provádět pokusy o prolomení široké fronty. Pak však situaci definitivně zvrátilo špatné počasí.
Další postup 8. A po Jaderském pobřeží byl obtížný a občas i nemožný, avšak severně od demoličního pásma se mohli obránci volně pohybovat ve všech směrech po nepoškozených komunikacích. Němci tak mohli volně přesouvat střídavě své zálohy vždy do toho místa, kde Britové zaútočili. A počasí se každým dnem horšilo.
Bylo 5. prosince 1943, když generál Montgomery zaznamenal do svého válečného deníku, že hladina řeky Sandro, přes kterou vedly jeho důležité komunikace, stoupla do výšky 2,5 metru a potopila všechny mosty zbudované ženisty, nebo je proud přímo utrhl. Všechny bojové operace 8. A musely být zastaveny. Nastoupili opět ženisté, kteří museli vybudovat mosty nové.
Byla polovina prosince roku 1943, když se generál Montgomery přesvědčil, že pokračovat v boji je zbytečné a ukončil ofenzívu 8. A.
Všichni historici říkají, že Montgomeryho 8. A, tady to byla nová 8. A, armáda, která sice v dalším postupu neuspěla, ale neuspěla se ctí. Realisté ani nezpochybňují Montyho způsoby a metody boje v Itálii, ani jeho odhodlání, ani srdnatost vojáků všech národností, ale říkají, že celá operace byla podniknuta na nevhodném místě. Co je však nejdůležitější, byly to nejhorší měsíce roku – podzim a zima roku 1943, tedy útočné operace byly podniknuty v nejhorším ročním období (jak později uvidíme, generál Montgomery zde pak předal 8. A a přesunul se do Velké Británie, kde spolu s generálem Eisenhowerem začali připravovat „Operaci OVERLORD“).

Příprava na vylodění u Anzia.


Bylo 31. prosince 1943, když generál Lucas, velitel amerického 6. as, odjel z bitevního pole od 5. A, aby se seznámil s plánem obojživelné operace u Anzia, které měl velet. Byl unaven bojem a to je také možná důvod proč se mu celý plán nelíbil. Čím více se s plánem vylodění seznamoval, tím méně se mu plán vylodění u Anzia líbil. Nejvíce se mu však nelíbil způsob jakým mu plán vylodění vnutili štábní důstojníci generála Clarka a generála Alexandera, neboť z jejich vysvětlování jasně plynulo, že praktické provedení obojživelné operace jim nic neříká. Generálu Lucasovi se zdálo, že vidí Gallipoli z 1. světové války a podobnost ještě vzrostla, když se dozvěděl, že původcem vylodění u Anzia byl Winston Churchill.

Řekli jsme si, že generál Lucas ve velení 6. as nahradil generála Dawleye, když se po Salernu, v říjnu 1943, probíjel se svými divizemi přes řeku Volturno a v listopadu skrz horské pásmo „Bernhardovy linie“ a to v době, kdy 2 měsíce trvající liják změnil všechna místa na frontě v „generála Bahno“, kdy to v knize – Salerno to Cassino historik Blumenson na str. 248 – Lucas, Deník, 23. listopad 1943; Military History Institute, Carlisle Barracks, Pennsylvania – říká, že bláto mělo, cituji:

„konzistenci správně husté fazolové polévky a zhruba tutéž barvu.“

Ještě v průběhu měsíce listopadu a prosince 1943 přijížděly do Itálie francouzské divize, aby vystřídaly na frontě americký 6. as, jeho 3. pěší, 36. pěší a 45. pěší divizi, když 31. prosince 1943 i generál Lucas předal velení nad francouzskými vojsky právě dorazivšímu velitelství francouzského expedičního sboru v čele s generálem Alphonsem Juinem a velení nad sektorem po jeho levé straně americkému 2. as, který spadal pod generálmajora Geoffreyho Keyese (jinak také Keysův sbor) a který se nacházel v linii fronty už od poloviny listopadu. Pod velení amerického 2. as nyní přešla také poslední Lucasova divize americká 34. pěší divize a poté mohl konečně Lucasův štáb odjet, aby se pak ujal velení i nad dvěma novými formacemi, které s ním měly jít také k Anziu, čerstvou britskou 1. pěší divizí, která právě dorazila ze severní Afriky, a odpočatou americkou 3. pěší divizí, kterou jsme naposledy viděli v akci na řece Volturno pod velením generála Luciana Truscotta. V době před Anziem byl generál Lucas považován za praktického vojáka, který měl již své zkušenosti z bojů s Němci a velké zkušenosti s válečnou logistikou v horském terénu Itálie. Původem dělostřelec dbal na to, aby dělostřelecká podpora jeho vojsk byla vždy účinná a obávaná. Již jeho dělostřelectvo po Salernu denodenně zachraňovalo životy amerických pěšáků jeho sboru a mnohdy ještě vypomáhal Britům. Ale nejen to, generál Lucas velice dobře zorganizoval, v podstatě z ničeho, systém dopravy všech zásob v horách. Dnes řekněme logistiku, bez které by pěchota, ani dělostřelectvo nemohla v italských horách existovat. Jeho trén, jeho týl, jeho logistika, v italských horách čítala asi 500 mezků, poníků a oslů, kteří se využívali vždy když 6. as získal nějaký materiál, a to buď tím, že jej vymámil ze zásobovací správy 5. A, nebo je tzv. „osvobodil od venkovanů“. Nahoře citovaný zdroj pak dále říká:
„Výsledkem trénu generála Lucase byla ta nejroztodivnější kolekce oslíků, nákladních sedel, poníků a postrojů všech typů, jaké jsem kdy viděl“, napsal, „ale fungovalo to. Muselo to fungovat.“ Co se týče pomocného personálu, z nečekaných míst se vynořili muži, kteří měli fortel a osvojili si potřebné znalosti. Instruktory pro výcvik se zbraněmi často přiváděli k zoufalství, na kasárenském dvoře i ve výcvikových táborech byli zcela k ničemu a chodili nenapravitelně otrhaní – tito chlapíci se těšili ze své nezávislosti a pracovali na směnný provoz, zpravidla na vlastní pěst, plahočíce se po úzkých horských stezkách, kde mohla těžce naložená zvířata snadno zpanikařit při ostřelování a bezhlavě zamířit zpátky na dno rokle.“ Takto charakterizoval svůj trén generál Lucas.
O plánu na vylodění u Anzia se pak vyjadřoval svou oblíbenou kritickou poznámkou, ve které říkal, cituji:

„Žasnu nad tím, jak málo toho o válce vědí vůdci národa, který válčí už tolik let.“

Tato věta z Deníku generála Lucase a nahoře citovaného zdroje - se vztahovala na jeho americké nadřízené stejně, jako se vztahovala na generála Alexandera a i Winstona Churchilla, kterým byla přímo i určena, jako původcům plánu vylodění u Anzia.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 39.

Mnoho historiků skutečně dokazuje, že v konci roku 1943 generál Eisenhower dovolil takový stav, že po Salernu se válka v Itálii, na celé 3 měsíce, ubírala svým vlastním směrem.
Totiž v té době i vrchní velitel často měnil názor (ke konci roku 1943 již jistě věděl, že odejde do Velké Británie i s generálem Alexandrem, aby připravoval „Operaci OVERLORD“). I když občas dostával protichůdné instrukce z Londýna a Washingtonu, měl se jako vrchní velitel chovat zásadověji. Jenomže, stejně jako generál Alexander, který podléhal Montgomerymu, podléhal i generál Eisenhower svému bývalému učiteli, v tomto případě generálu Marshallovi, veliteli sboru náčelníků štábů ve Washingtonu.
Ani jeden z těchto mužů a ani jeden ze štábních důstojníků jim podléhajících, nedokázal vypracovat takový vojenský plán pro Itálii, který by nebyl plný politických a vojenských zvratů. Totiž generál Alexander postrádal důrazného štábního důstojníka, který by jej dotáhl k tomu, aby se držel svých rozhodnutí. Takového štábního důstojníka objevil až v roce 1944 v osobě generála Alana Francis John Hardinga. Generál Eisenhower měl již v té době dobrého náčelníka štábu, kterým byl Bedell Smith (již jsme o něm hovořili u Sicílie), ale i tento generál bohužel podléhal politice. Pak se nelze divit, že oba obří štáby vypracovaly pro Anzio takový plán, že vůbec nebudil respekt u žádného frontového velitele.
Že generál Eisenhower měnil svá rozhodnutí a názory, tak o tom svědčí i bitva u Salerna. Když po krizi bitva neskočila prohrou, ani katastrofou a Eisenhower jásal, že se Němci neudrží jižně od Říma a ihned po Salernu rozhlašoval, že hlavní město Itálie do měsíce padne. Počátkem října se však vrátil ke svému původnímu názoru, že se Němci vlastním tempem stáhnou do linie Pisa-Rimini – zdrojem je zde: Salerno to Cassino historik Blumenson na str. 248 – Lucas, Deník, 23. listopad 1943; Military History Institute, Carlisle Barracks, Pennsylvania. Jen Eisenhowerovy názory v tomto zdroji Blumenson nepíše tak tvrdě, je k němu shovívavější než Lucas.
Zprávy o tom, že Němci změnili strategii a rozhodli se postavit se Spojencům na „Gustavově linii“ – generál Eisenhower je dostal od náčelníka zpravodajského oddělení Kennetha Stronga – pro generála znamenaly, že se nechal uchlácholit a věřil, že se Němci stáhnou, to přesto, že z bojiště chodily důkazy, že se nestahují, jen po těžkém bojovém tlaku. Generál Eisenhower velice podléhal zprávám, kterým se říkalo „každoroční zprávy“, a hovořily o „kolapsu Německa“. Byly to zprávy, které vojáci v poli vítali s posměchem a cynismem. Právě v Itálii generál Eisenhower velice lpěl na zprávách od ULTRA, když se dokonce v Itálii hovořilo přímo o jeho závislosti na ULTRA. Mělo to nestabilizující vliv na generála Eisenhowera a dokonce generál Montgomery říká, že právě proto nenechal vytvořit pro Itálii žádný podrobný bojový plán. ULTRA, kde všichni víme, že původem byla vždy zpráva z Enigmy doplněná o další zdroje viz. zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3703 a pro všechny velitele měla být, nikoli základem pro jejich strategii, ale jenom vodítkem. Přesto se Eisenhowerovy představy kolem 7. října „překvapivě změnily“ na základě Strongových informací o Kesselringových záměrech – zdroj je zde stejný, když ze str. 180, cituji:

„Eisenhowerova osobní víra v účinnost energické vojenské kampaně, vedené během podzimu a zimy s cílem dobýt údolí řeky Pádu prošla kolem 7. října překvapivou proměnou.“

V té době totiž, a přesně to bylo 4. října 1943, přesvědčil Kesselring Hitlera (již jsme o tom hovořili), aby ho nechal vést jižně od Říma defenzivní válku a Hitler to skutečně 9. října rozhodl, že německá vojska mají na „Bernhardově linii“ s rozhodující důležitostí zastavit Spojence. Na jih pak nasměroval posily, které doplnily bojové síly Kesselringa na devět divizí. potom 25. října poslal Hitler pro Kesselringa, kterého jmenoval vrchním velitelem 10. a 14. A s rozkazem hájit frontu jižně od Říma jak nejdéle to půjde!!!

A byly to právě tyto nahoře popsané informace, které uvedly do pohybu celý řetězec událostí, v jejichž důsledku pak byla v lednu 1944 uskutečněna obojživelná operace – vylodění u Anzia – kterému velel právě generál Lucas.

Právě tehdy prý generál Eisenhower pochopil, že Němci jen tak samy od sebe neustoupí k linii Pisa-Rimini, natož pak až k řece Pádu. Nýbrž Spojenci je musí vystrnadit nejlépe obojživelnými operacemi na západním pobřeží, za „Zimními liniemi“.

Navíc se Spojenci potřebovali dostat do Říma a získat všechna přilehlá letiště až do linie Pica-Rimini a tato letiště zabezpečit.
A tak když generál Clark po 13. říjnu překročil řeku Volturno, požádal generál Eisenhower Sbor náčelníků štábů o další výsadková plavidla. Tam však stále ještě panoval názor, že Němci se nepostaví na odpor dřív, než dosáhnou trojice linií na severu – Pisa-Rimini-Pádu a Alp. Generál Eisenhower dostal odpověď, že mu žádná dodatečná vyloďovací plavidla neposkytnou a že zůstávají v platnosti rozhodnutí, která zazněla v srpnu na konferenci QUADRANT v Quebeku, to znamená, že celkem 7 divizí, 170 bombardérů a dopravních letadel, jakož i útočných lodí a výsadkových člunů opustí počátkem prosince 1943 Středomoří a dostaví se do Velké Británie na příslušné shromaždiště – zdroj je zde stejný, jen strana je 180 až 181.
Všichni armádní velitelé v Itálii však věděli, že pokud má být tažení úspěšné, musí být provedeny obojživelné operace v nepřátelské frontové linii, aby se zamezilo nadměrným ztrátám na životech. Již jsme si popsali, že i „Monty“ provedl 3. října 1943 vyloďovací operaci u Termoli, viz. Č 36, zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4899
A generál Clark nezůstal pozadu a zadal svému oblíbenci, generálu O’Danielovi (řečenému „Iron Man“, setkali jsme se s ním při vylodění u Salerna), aby vytvořil sekci pro obojživelné operace u 5. A, to za účelem plánování vylodění na západním pobřeží (uvědomme si, že v roce 1943 ještě neexistovaly nějaké vojenské plánovací tabulky pro vylodění, a že každé vylodění se plánovalo samostatně jako originál).
A generál O’Daniel se dal do práce a jeho studie zavdaly podnět k přesvědčení, že tím pravým výchozím místem pro destabilizaci německých „Zimních linií“, pro dobytí Říma je právě Anzio, ovšem za předpokladu, že hlavní fronta 5. A bude dál postupovat a mezitím dospěje do blízkosti Frosinone. Velikost invazního uskupení pak určitě měla záviset na počtu dostupných vyloďovacích lodí a právě zde byla ta vyhlídka poměrně chmurná. A aby se zjistilo jak chmurná ta situace je, vypracoval štáb generála Eisenhowera na konci října studii, která měla zjistit zda bude možné završit plánované shromažďování sil v Itálii ještě předtím, než budou muset výsadková plavidla a loďstvo, která by byla třeba zde v Itálii, odplout do Velké Británie. Závěr nebyl dobrý. Kdyby se 50 britských výsadkových lodí pro tanky a 12 amerických plavidel podařilo zadržet po dobu dalších 15 dní, tj. do 15. prosince 1943, mohla by se přepravit prakticky obojživelným způsobem jen jedna divize. Nicméně, kdyby zůstaly lodě do 5. ledna 1944, mohlo se shromáždění vojsk provést a armáda by mohla podniknout obojživelný výsadek – stejný zdroj, str. 239 až 240.
Všechny studie pak upozorňovaly spojený sbor náčelníků štábů, že flotila zde bude muset zůstat déle, pokud se budou chtít provést nějaké obojživelné operace.
Jak jsem již naznačil, vše byly jen dohady, neboť v roce 1943 nebyl ještě obor logistiky tak rozvinutý. Tabulky ještě nezahrnovaly například metody naloďování člunů, nezahrnovaly časové tabulky odjezdu a návratů člunů, nezahrnovaly použitelnost a servis, výdrž jejich posádek, ani míru ztrát lodí. Štábní údaje tehdejší doby byly prováděny propočtů vždy vylodění od vylodění, svou povahou byly silně konzervativní, což později dokázalo i vylodění u Anzia, které probíhalo v lednu 1944 a znamenalo, že až do května 1944 měl navzdory stížnostem námořnictva generál Lucas a jeho 6. as u Anzia vše, co potřeboval.
O tom všem budeme pokračovat příště.


Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142

Případné doplnění a dotazy směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“