XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 40.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 40.

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 40.

Pro všechny 3 představitele Spojenecké koalice byla Teheránská konference ( zleva Stalin, Roosevelt a Churchill,

Obrázek


), konaná ve dnech 28. listopadu až 1. prosince 1943, důležitá. Spojenci oznámili Operaci OVERLORD a ANVIL ( vylodění v jižní Francii, jako součást Operace OVERLORD) a také Operaci SHINGLE – vylodění u Anzia. Zároveň Stalin v Teheránu slíbil mohutnou operaci Rudé armády ( duševní otec Bagrationu) na podporu vylodění v Normandii. Tu mohutnou operaci, jako podporu Spojencům, postupně sovětské štáby rozpracovali v „Operaci BAGRATION“ a SSSR ji uskutečnilo od 22. a 23. června 1944, viz zde: http://www.palba.cz/viewforum.php?f=187

Pokračujeme zrozením a přípravou, „Operace SHINGLE“, vyloděním u Anzia.
Náčelník štábu u Eisenhowerova velitelství středomořských operací generál Bedell Smith byl od roku 1943 u většiny studií o logistice při naloďování lodí pro obojživelné operace ( říkali jsme si, že každá obojživelná operace byla originál, a jako originál se každá sestavovala a množství jednotek a materiálu se pro každou obojživelnou operaci znovu vypočítávalo – neexistovaly ještě tabulky). Bedell Smith byl více politik, než voják, který se silně zasazoval ve prospěch své operační sféry, ostatně stejně tak jako se o to snažily všechny štáby ve Washingtonu a v Londýně. Přibližně v říjnu, listopadu 1943 byl vyzván, aby se vyslovil k návrhu CCS (Spojených náčelníků štábů), kteří v září 1943 na Konferenci QUADRANT v Quebecku položili středomořskému štábu otázku, cituji:
„Na kolik by bylo prospěšné vylodění v jižní Francii s cílem odklonit německé síly čelící ‚Operaci OVERLORD‘, která by měla proběhnout na jaře 1944.“
Zdrojem je zde: Blumenson, Salerno to Cassino, S 248. Lucas, deník 23. listopad 1943; Military History Institute, Carlisle Barracks, Pensilvania.
S chladným rozumem náčelník štábu Bedell Smith tvrdil, že proveditelnost zamyšleného vylodění ve Francii bude záviset na situaci v Itálii v souvislosti s tím, jak dalece postoupí spojenecká vojska k linii Pisa-Rimini při postupu na sever Itálie.

Mapa střední Itálie, kde jsou i v textu vzpomínaná místa Rimini – Pisa.

Obrázek


Bedell Smith zde nabízel využít invazní flotilu k upoutání německých sil na 3 možné způsoby:
1) Obojživelná operace za linií Pisa-Rimini.
2) Obojživelná operace a pozemní výpad do jižní Francie.
3) Obojživelná operace a útok přes Jugoslávii.
Bedell Smith byl na rozdíl od svého velitele generála Eisenhowera důsledným odpůrcem vylodění v jižní Francii (velmi brzy získalo vylodění v jižní Francii název „Operace ANVIL“, která se uskutečnila až po OVERLORDU, jako odlehčovací dne 15. srpna 1944). Náčelník Eisenhowerova štábu tak vlastně prosadil myšlenku :
„protože „Operace ANVIL“ závisela na postupu spojeneckých vojsk na italské pevnině, budou muset CCS ponechat určitou část válečných i vyloďovacích lodí ve Středomoří a nikoliv jich stahovat většinu do Velké Británie pro přípravu „Operace OVERLORD“. Náčelníci CCS chtěli vylodění i v jižní Francii a proto museli ponechat početnější loďstvo a letectvo ve Středomoří, neboť ta plavidla pak budou potřebná právě i pro vylodění v jižní Francii, když mezitím mohla provést nejen vylodění u Anzia, ale i další menší vyloďovací operace v Itálii“.
A tak to byla vlastně „Operace ANVIL“, její počátek (zprvu se s OVERLORDEM plánovala „Operace ANVIL“ předběžně na květen 1944), která byla tou trumfovou kartou ve strategické tahanici mezi letectvy, námořnictvy a pozemními armádami spojeneckých velitelů, kteří zastávali „Operaci OVERLORD“ a těmi, kteří zastávali válečné akce ve Středomoří( boj o přidělování jednotek, vojenského materiálů a všech potřebných prostředků pro boj).

Velitelé v Itálii brali „Operaci ANVIL“ jako přínos pro své plány, když generál Eisenhower, po dodání zpráv z ULTRA a vědomím, že ho shromážděné loďstvo, čas a počasí tlačí k bojové akci, svolal na 3. listopadu 1943, do Afriky, poradu velitelů.
Výsledkem porady bylo, že 8. A měla podniknout útok ve směru na Pescaru a v zápětí při pravém „háku“ přes Avezzano měla útočit z východu na Řím. Tam by přispěchala z jihu 5. A, která by využila ofenzívy 8. A na východním pobřeží ke svému výpadu na sever. No a část jednotek by se vylodilo u Anzia, to v té době, kdy by hlavní fronta dospěla k Frosinone.
V listopadu 1943 to nebylo nic nového, pořadí cílů zůstávalo zachováno. Řím figuroval jako číslo jedna a vše se poměřovalo postupem k linii Pisa-Rimini.
Byl to však plán, který mohl Eisenhower předložit CCS s nadějí, že se nechají obměkčit ve věci výsadkových plavidel, která mu ve Středomoří ponechají déle.
Zde se zase Eisenhower zachoval jako politik. Když mu totiž CCS 6. listopadu 1943 jeho plán schválili, sdělil jim v zápětí špatnou zprávu, která souvisela s válečnou flotilou a požádal je, aby mu prodloužili pobyt i flotily, stejně jako vyloďovacích plavidel, na základě studie Bedella Smitha. No a jakmile mu CCS 8. listopadu 1943 vyhověla, požádal o další prodloužení do 15. ledna 1944 s tím, že jeho plány obojživelných operací si vyžadují delší doby na přípravy.
Byly to politické čachry, které v souvislosti s „Operací ANVIL“ a vyloděním u Anzia, stejně jako dalších vylodění v Itálii, získaly bizarní ráz, bizarnější o to, ¨že naplánováním „Operace ANVIL“ byl pověřen generál Clark, za předpokladu, že ta operace nebude dřív než jeho 5. A dosáhne linie Pisa-Rimini. Byl to paradox, Clark musel spěchat, neboť to byl on, kdo v půli listopadu 1943 zastavil útočné operace 5. A, aby přeskupil své síly. Nyní jakmile by se jeho vojska dala do pohybu, měl za úkol prolomit „Gustavovu linii“, postoupit k Frosinone a podniknout obojživelnou operaci u Anzia. Dne 10. prosince 1943, kdy už generál Clark věděl, že bez dalších posil se nedostane ani ke „Gustavově linii“, navrhl rozšířit uskupení jež se mělo vylodit u Anzia, z jedné divize na dvě, aby se německá 10. A v panice stáhla se svou hlavní frontou, a aby bylo invazní uskupení ještě více posíleno, protože se bude muset udržet déle, než se původně zamýšlelo.
Tento návrh předpokládal, že vojska, která se mají vylodit u Anzia přijedou ze severní Afriky. V popisovaném období právě sváděla britská 8. A zoufalé boje u Orsogni a u Ortony. Byla sice již za řekou Sangro, ale byla stále ještě před Pescarou. Bylo to období kdy se Montgomery chystal k tomu, že operace na východním pobřeží ukončí.
No a Clark dne 18. prosince 1943, v reakci na výzvu ať učiní finální rozhodnutí ve věci Anzia, při vědomí jaký je stav fronty v Itálii u jeho 5. A, při vědomí toho, že generál Montgomery mezitím oznámil zastavení postupu na své frontě – prostě rozumně a přirozeně doporučil, aby byla operace u Anzia zrušena…
Jenomže…
V onom období zasáhla vyšší politika.
CCS tou dobou totiž souhlasila i s dalším oddálením vrácení vyloďovacích plavidel na 15. leden 1944, to v souladu s rozhodnutím učiněným v Káhiře a v Teheránu, kde se na sklonku listopadu 1943 sešli Stalin, Roosevelt a Churchill.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1692
viz text o vylodění v Evropě, ve Francii a příslibu Stalina, že vylodění podpoří mohutnou ofenzívou ( duševní otec „ Operace Bagration“).
A právě jedno z rozhodnutí z Káhiry a Teheránu pak vedlo náčelníky CCS k rozhodnutí o obnovení plánu na vylodění u Anzia, aniž by se dalo ovlivnit nějakým rozhodnutím generála Clarka (že nebude dosaženo požadované linie fronty).
Ještě k tomu setkání hlav států.
Nejprve se sešli Roosevelt a Churchill a CCS v Káhiře, kde se seznámili se situací a odsud pak letěli do Teheránu na vrcholnou schůzku se Stalinem. Pak se Spojenci zase vrátili do Káhiry, kde museli rozebrat vše, co se Stalinem bylo řečeno – někteří historici to nazvali, že si museli tzv. „zamést před vlastním prahem“. Měli totiž k tomu důvod.
Bylo to právě v Teheránu ( schůzka se konala mezi 28. listopadem a 1. prosincem 1943), kde Stalin položil Rooseveltovi otázku, cituji:

„Kdo povede útok přes kanál?“

No a Roosevelt, který dosud váhal, takové důležité rozhodnutí provést, byl vyveden Stalinovou otázkou z rovnováhy, když zašeptal admirálu Williamu Leahymu, cituji:

„Ten bolševik se mě snaží přimět, abych mu sdělil jméno našeho vrchního velitele. A já mu to nemůžu říct, protože jsem se ještě nerozhodl.“

Podle tehdejšího zvyku v SSSR byl vrchním velitelem vždy nejprve rozhodnut plán boje a pak jej teprve štáby rozpracovávaly do detailů. Proto Stalin nerozuměl, nechtěl věřit, neboť dokud nebyl jmenován velitel „Operace OVERLORD“, slibům z Teheránu. Sovětský vůdce se s tím jaksi nemohl srovnat. Nebyl-li velitel, nemohl existovat plán a tak se Stalin k spojeneckému záměru zaútočit přes kanál La Manche stavěl skepticky!!! Stalin se tak svou otázkou trefil do černého a nedovedl pochopit, že Roosevelt věřil, že plánovači Spojenců již zhotovují plány a velitel je pak prostě bude jen uvádět do praxe. A Stalin v Teheránu „kul železo dokud bylo žhavé“. Přesvědčil Američany, aby „Operacím OVERLORD a ANVIL“ jakož i všem válečným operacím v Itálii přidělili striktní pořadí v žebříčku priorit. To proto, že nebylo možno všechno realizovat zároveň a „Operace ANVIL“ byla v Teheránu prohlášena za součást „Operace OVERLORD“, neboť se myslelo, že bude nejprve probíhat simultánně (jak víme, „Operace OVERLORD“ začala 6. června 1944 a „Operace ANVIL“ pak 15. srpna 1944), mohli tak důstojníci v Itálii získat dosti prostředků na úkor „Operace ANVIL“ (protože je potřebovali přeci dříve – v lednu, únoru, březnu atd. roku 1944).
„Operace ANVIL“ se tak vlastně stala středomořskou odnoží „Operace OVERLORD“ a jako taková obdržela obdobnou prioritu. Jako prvé cílové datum pro obě tyto operace byl nejprve zvolen květen 1944….
Tady bylo zajímavé, že Američané byli spokojeni, že za pomoci Rusů zabránili Britům, aby učinili z Itálie hlavní bojiště, a „Operace ANVIL“ představovala záruku, že se tak nestane. Co se týče Rusů, ti zase byli rádi, že pro změnu zamezili Britům použít Itálii jako odrazový můstek pro vstup na Balkán, kde hodlali prosazovat své vlastní politické zájmy. Churchill pak obdržel „jako cenu útěchy“, že dobytí Říma by mělo předcházet „Operaci OVERLORD“, a že linie Pisa-Rimini bude dosažena před spuštěním „Operace ANVIL“.
No a pro Anzio byl odložen datum návratu plavidel do Velké Británie na vzpomínaný 15. leden 1944.
Je jasné, že jakmile spojenecká delegace odjela z Teheránu do Káhiry, prezident USA Roosevelt jmenoval vrchního velitele „Operace OVERLORD“, kterým se stal, jak již víme, generál Eisenhower.
Zpráva o jmenování generála Eisenhowera velitelem „Operace OVERLORD“ dorazila do štábu pro Středomoří v Alžíru 10. prosince 1943.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 41.

Okolo Teheránu se projevil u Winstona Churchilla těžký zápal plic, ulehnout musel 11. prosince 1943 na několik dní na lůžko. Když se však trochu zotavil, začal pracovat na tom, aby se znovu obnovila bojová činnost na italském bojišti. Jak se sám vyjádřil: „Začal opět rozdmýchávat plamen nad skomírajícím bojištěm.“ Byla to fáze, kdy generál Eisenhower již určený k odchodu do Velké Británie, aby tam připravoval „Operaci OVERLORD“ přestal zasahovat do italských záležitostí. Rychle byl určen velitel pro Středomoří, nástupce Eisenhowera, kterým se stal generál Maitland Wilson. Nyní tedy Vrchní velitel spojených sil ve Středomoří (oficiálně byl do funkce uveden 8. ledna 1944) generál Wilson, který byl mezi mnohými známý pod přezdívkou „Jumbo“, znal všechny finesy a zákulisní boje na úrovni vrchních velitelství. Hodnocen byl jako bystrý, ba rafinovaný manipulátor, který musel opatrně balancovat, aby uspokojil přání svého ministerského předsedy Winstona Churchilla a udržel se zároveň na pozici nadnárodního velitele – takto Wilsona ,mimo jiných historiků, hodnotí i Macmillan, War Diaries: The Mediterranien 1943-1945 na str. 367, 371.
Zároveň proběhla i další výměna velitelů ve Středomoří. Do Velké Británie odjel s Eisenhowerem i jeho náčelník štábu generál Bedell Smith. Naopak z Velké Británie přijel generál Jake Devers, který ve Velké Británii do té doby působil jako vrchní americký velitel. Generál Devers, kterého vybral předseda CCS Marshall se stal zástupcem generála Wilsona a na velitelství spojených sil ve Středomoří měl prosazovat americké zájmy.
Další změnou bylo, že se generál Montgomery dne 21. prosince 1943 dozvěděl, že bude velet 21. Skupině armád při invazi do Francie. Generál Oliver Leese, někdejší velitel britského 30. (XXX) as z 8. A byl povolán z Velké Británie a za „Montyho“ začal nyní velet 8. A.
Prakticky jen generál Alexander, jako velitel 15. Skupiny armád v Itálii a Středomoří a generál Clark velitel 5. A zůstali ve svých funkcích beze změn.
Po dobu výměny se začali, jak generál Eisenhower, tak i nový velitel za něho generál Wilson chovat neutrálně a všechna rozhodnutí a velení bylo přeneseno na generála Alexandera, který, jak nyní již mnozí vědí, byl povolný a slabý muž, který se chtěl především zalíbit Winstonu Churchillovi, stejně jako všechna rozhodnutí musel provádět i značně netrpělivý a ambiciózní generál Clark, který byl také chráněncem Churchilla. Z toho všeho je jasné, jak píší historici, že vliv Winstona Churchilla na dění v Itálii byl v konci prosince 1943 a na začátku ledna 1944 značný. A právě v této době měl Winston Churchill úmysl znovu oživit Clarkem zamítnutou obojživelnou operaci – vylodění u Anzia a dobytí Říma. To vše v době, než budou výsadková plavidla převelena do Velké Británie pro „Operaci OVERLORD“.
A tak hned 19. prosince 1943, když se Winston Churchill zotavil ze zápalu plic natolik, aby mohl rychle rozeslat telegramy, nebylo ještě Anzio ztraceno. Vždyť Anzio zrušil Clark den předtím 18. prosince.
Winston Churchill ve svých telegramech nejprve pro britské náčelníky štábu říkal, že stagnace celého italského tažení „začíná být skandální“. Dále si dovolil tvrdit i určité nepřesnosti, když náčelníkům říkal, že výsadková plavidla se nedočkala od Salerna žádného využití. Bylo to nepřesné, neboť i my víme, že vyloďovací operaci provedl u Termoli „Monty“ se svou 8. A, viz Č 36 – Bitva u Termoli, zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4899
Britští náčelníci štábu se svým premiérem ochotně souhlasili a prohlásili, že stávající vyloďovací plavidla by se měla využít. S tímto „bianco šekem“, s tímto potvrzením od britských náčelníků štábů pak pracoval premiér Jejich Veličenstev dál, když prohlásil, že nelze obětovat Řím kvůli Francouzské riviéře, která má být až zítra. Tady zůstává faktem, že Winston Churchill neměl nikdy v lásce „Operaci ANVIL“, obojživelnou operaci v jižní Francii a neměl rád ani „Francouzskou riviéru“. V další řeči pak naznačoval, že stejně Francie a OVERLORD bude až možná v květnu, a že nyní v prosinci a lednu jde vlastně o patovou situaci v Itálii, a že by bylo určitě v květnu pozdě dobývat Řím. Musí se něco udělat hned. Při takto seřazených myšlenkách nejprve lobboval u vyšších důstojníků v Tunisku (štáb velitelství celého Středomoří) až konečně připadl na řešení, které tam všechny uspokojilo. Operace u Anzia, která rychle obdržela kódové označení „Operace SHINGLE“, byla se dvěma divizemi v zásadě možná, když bude veškeré potřebné loďstvo zdrženo ve Středomoří do 5. února 1944.
A hned na tom začal pracovat. Ještě před svým odjezdem do Marrákeše na doléčení svého zápalu plic, zatelefonoval prezidentu USA Rooseveltovi a vyžádal si jeho svolení s termínem o setrvání loďstva do 5. února 1944.
Winston Churchill tak vdechl bojům v Itálii nový válečný dech přesně v době, kdy to bylo potřebné pro povzbuzení generála Clarka, a kdy to bylo nutné pro celé italské tažení.
Generál Clark totiž v listopadu, v prosinci a na začátku ledna přemýšlel o budoucnosti a prakticky v Itálii nevěděl jak dál. Jeho naděje, že rychle vtáhne do Říma, byly pryč, stejně jako, že se pak přesune rychle s armádou do jižní Francie, kde by se mohl zapojit do největšího dobrodružství „Operace OVERLORD“, prostě pohasínaly. Clarkovi se zdálo, že v Itálii zůstane do konce války, a to v době kdy ostatní okolo něho vyráželi k přípravě nových dobrodružství ve Velké Británii. Vždyť i jeho kolega „Monty“ opouštěl 8. A, aby dokonce řídil celou vyloďovací fázi „Operace OVERLORD“. Také generál Omar Bradley, který na Sicílii velel 2. as, a který byl služebně mladší než generál Clark, byl určen do čela americké 1. A, která byla podřízena generálu Montgomerymu. Generál Bradley měl později obsadit místo velitele 12. Skupiny armád, ve které mu měl být podřízen, jako velitel 3. A, generál Patton, který jak víme na Sicílii velel 7. A, pak měl „pohlavkový incident“, ale v OVERLORDU pro své kvality velel skvěle až i později, do své smrti americké 3. A.
Podle všech historických pramenů byl generál Clark přesvědčen, že pokud mu bude velet generál Alexander, bude odstaven na vedlejší kolej. Mnozí historici říkají, po těchto změnách, že skutečně si generál Clark do deníku zapsal, že na něho generál Alexander působí sklíčeně, a že oba byli odstaveni na vedlejší kolej.
Oba, jak generál Alexander, tak i generál Clark uvítali s novou nadějí iniciativu Winstona Churchilla v Itálii. A to prý nejen kvůli svým pochmurným úvahám, ale i kvůli tomu, že měla pozvednout morálku prostých britských i amerických vojáků, stejně jako jejich bezprostředních velitelů, kteří bojovali v Itálii.
Jak vůbec prožívali vojáci obou spojeneckých armád život a boj v Itálii 1943 až 1945. Pojďme a řekněme si to.

Britský a americký voják v Itálii 1943 až 1945.

Některé skutečnosti prožitků britských i amerických vojáků v Itálii v těchto letech si říkáme průběžně.
Některé skutečnosti však je třeba si probrat blíže, to aby člověk pochopil „Proč?“ ta „podivná válka“, na tomto „druhořadém bojišti 2. světové války“ – trvala tak dlouho!

Začněme tím, že po zdánlivě nejhorším, po násilné obojživelné operaci, dorazili vojáci spojeneckých armád k horám a horským údolím, kde začali prožívat ještě horší časy.
Vojáci spojeneckých armád náhle útočili (aniž byli specialisté na boj v horách) na jeden horský hřeben za druhým. To vše uprostřed hor, které dominovaly několika „silnicím, které všechny vedly do Říma“.
Museli dobývat ruiny opuštěných kamenných vesnic, které páchly hnojem a byly posazené na hřebenech hor, nebo někde na koncích soumařích stezek. Po cestě museli překonávat tam i zpět (nejen při útoku a nebo ústupu, ale i při zásobování to bylo tam i zpět) zákruty mnoha přítoků velkých řek, které se v inkriminované době, podzimu a zimě, jakož i na jaře rozvodňovaly. Přes noc pak proudy toků strhávaly, za těžkých podmínek ženisty postavené, mosty. Takže bylo zase ohroženo zásobování. Vojáci zůstávali bez jídla a bez munice. Neustále mnozí z nich museli vláčet 40 kilogramů polní výstroje, mnohdy do 500 metrů vysokého kamenitého svahu, s občasnými strmými úseky. To už přecházela vojáka chuť utkat se s nepřítelem, který na něho přeci jenom čekal v klidu na vrcholku hory, nebo kopce. Ale nejsou to ještě všechna úskalí. Čety a družstva Spojenců mnohdy bojovaly odříznuty, kilometry a kilometry od všech cest. Teplé jídlo bylo vzácností. Naopak mokré prádlo bylo stálou skutečností, kterého si mnohdy voják v boji nevšiml. V noci pak mrzlo a voják se třásl po těle, hladový a nervózní, když na spánek neměl ani pomyšlení. Bylo to právě v italských horách, kdy v řadách spojeneckých vojáků vznikal stále rostoucí počet případů – vyčerpání z boje!
Voják byl neustále v mokru, což vedlo k zachlazení chodidel, protože si nemohl pravidelně měnit ponožky. Jednalo se o nepříjemnou zdravotní potíž, kterou tehdy nižší důstojníci zprvu ignorovali, protože měli za to, že se jedná pouze o zvláštnost západní fronty známou i z 1. světové války (tzv. „trench foot“ – překládá se jako „zákopové chodidlo“). Zdravotní potíž mohla člověka ochromit, pokud se neléčila v počátečním stádiu. Právě popsaná potíž rozmnožovala dlouhý seznam nemocných a raněných a to právě nejvíce u těch jednotek, které nebyly specialisty na boj v horách.
Naposledy upravil(a) michan dne 3/10/2011, 07:18, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 42.

Další nepříjemností a špatnou a novou zkušeností (nezapomínejme, že první divize, které dorazily k italským horám byli vojáci, kteří přišli, u Britů - z Home Guard – Domobrany, u Američanů - z Národní gardy. A až postupně, jak uvidíme, byli nahrazeny tyto divize horskými jednotkami, když některé stejně museli zůstat a naučit se boji v horách se všemi „ finesami a zvláštnostmi s tím souvisejícími) pro americké a britské vojáky v italských horách bylo, že když dobyli nějakou horskou pozici, snížil se jejich stav a museli často vzdálené pozice hájit jen s několika muži. Tudíž byli odloučeni od většího svazku. Nejhůře se vojáci cítili v noci, kdy se skalnatá linie v představivosti měnila v nějakou nepřátelskou hlídku, která se snažila napadnout jejich pozice, nebo je infiltrovat. Totiž horské pozice byly většinou na nějaké rozeklané skalní výspě obsazovány tak 4 až 5 vojáky. Častokrát to bylo vše co zůstalo z kompletní čety, která v rámci rot a praporů dobývala horský masiv. Američané pro takto malé pěší jednotky – 4 až 5 lidí – měli název „Squad“ (četa, skupina). Problémy nastaly, když byl někdo z takové malé skupiny raněn (nezapomínejme, že byl říjen, listopad, prosinec 1943, leden, únor 1944). Měl na výběr 2 možnosti – buď zůstal s četou, nebo si musel sám najít cestu z hor na obvaziště. Byla to však volba jen zdánlivá a velice těžká. Pokud totiž zraněný zůstal, stal se břemenem pro své „druhy ve zbrani“ a často umrzl, nebo zemřel na ztrátu krve. Když zvolil tu druhou možnost a pokusil se sejít z hory, nebo i hor dolů, až příliš rychle podlehl pokušení si odpočinout na nějakém chráněném místě, kde v poblouznění, často jako následek zranění a ztráty krve, usnul a mnohokrát se již neprobudil. Ale zraněný voják mohl také snadno zabloudit, zvláště ten, který se ztrátou krve ztrácel smysly, a tak mohl zahynout na krutém povětří.
A nezapomínejme ani na tvrdou realitu střelby od nepřítele, když zejména v noci dělostřelecké granáty duněly hlasitěji a děsivěji a zdály se dopadat blíž než byla skutečnost. Připočtěme si i rozdílnost dopadů na kamenité podlaží, kde k tisícům železných střepin přibyly i střepiny rozbitého kamene. Vojáky v italských horách také často od sestupu na obvaziště odradila představa, že by cestou mohli utržit další zranění s kterým zůstanou sami.
Již takto popsané problémy jasně říkají, že v podzimních a zimních měsících konce roku 1943 a na začátku roku 1944 znamenaly všechny boje ustavičný odliv padlých a raněných vojáků, což mělo za následek, že vyčerpané jednotky Spojenců byly při nasazení do několika měsíců jen pouhým stínem původních divizí. A to se kolikrát ani nezapojily do nějaké rozsáhlejší bojové operace.
O doplňování britských jednotek, o problémech s doplňováním jednotek, jsme již hovořili.
Ztráty u amerických jednotek a jejich doplňování byly také kritizovány, a to i Američany. Řekněme si základní věc, že vzdálenost doplňování z Ameriky byla větší, trvala déle, než doplňování z Velké Británie (většina doplňků Američanů skutečně přijížděla loděmi až za několik měsíců od vzneseného požadavku). I když tedy byly americké prapory větší než britské, jejich účinnost často poklesla na nižší úroveň, neboť z již popsaného důvodu zůstávali Američané neúměrně dlouho v pozicích – takřka než jim došly síly. Tak se americké střelecké týmy následkem ztrát rozložily, střelecké roty prostě absolvovaly proceduru útoku, při ztrátách pak vlastně jen tropily hluk, ale z místa se nemohly hnout. Američané v té době měli jen jednu svou divizi mimo bojovou linii. Divizi náhradní, která se zotavovala a reorganizovala a na bojiště nepřijížděly žádné náhrady, neboť 5. A musela respektovat doplňovací a výcvikový systém, který platil v USA, a na který neměl štáb 5. A jinou možnost zásahu, než vznést požadavek na počty a čekat.
Proč tuto problematiku říkám?
Protože tehdy u jednotek USA a Velké Británie platil základní problém – bojeschopnost divize tvořila tzv. „pěší síla“, nebo také „bojová síla“. Tím chci říci, že o průbojnosti divize Spojenců rozhodoval počet vojáků tzv. „pěší síly ¨“ – „bojové síly“.
Řekněme si to v číslech:

Německá 29. divize pancéřových granátníků – stav ke 2. červenci 1944 – zdrojem zde je: Report No. 24, „Steiger Papers“, Directorate of History, Ottawa.

Bojová síla: tzn. pěchota, tanky, dělostřelectvo a ženisté
– 5 217 mužů
Pěší síla: tzn. 6 praporů mínus těžké zbraně
- 1 734 mužů.
Celková síla: tzn. včetně štábu a zásobovacích složek
- 12 889 mužů.

2. novozélandská divize – průměrný stav roku 1944 – zdrojem zde je: Korespondence, generál H. Kippenberger, vrchní editor NZ oficiální historie, National Archives, Wellington, 1A:181/32/12, 6. březen 1956.

Bojová síla: tzn. pěchota, tanky, dělostřelectvo a ženisté
- 5 400.
pěší síla: tzn. 6 praporů
- 1 800 mužů.
Celková síla: tzn. včetně štábu a zásobovacích složek
- 14 000 mužů.

Zde si uvědomme, že 90% všech ztrát utrpěla většinou pěchota (pěší síla), která vlastně tvořila jen přibližně 13% celkové síly divize. Každému musí být z čísel jasné, že když taková divize podnikla klasický útok, tak po týdnu bojů většinou doznala ztráty řekněme ve výši 800 mužů, ale pěší síly. Tedy dál už prakticky nemohla podávat efektivní výkon. Pokud byla nucena bojovat dál, tak postrádala polovinu stavu té nejnutnější složky – „pěší síly“ a nemohla moc ohrožovat nepřítele ( nebo musela převést kuchaře, řidiče, spojaře atd. k „pěší síle“ – tedy nestejná úroveň výcviku).
Něco jiného to samozřejmě bylo u Němců, kteří byli v obraně. Pokud obránce měl dobrou morálku, a to jsme si u Němců řekli, že ji měli, mohla podávat taková formace dobrý výkon i kdyby ztratila poloviční „pěší sílu“, za předpokladu, že měla stále vydatnou podporu ze strany jednotek vybavených těžkými zbraněmi, v jejichž řadách se ztráty jen málokdy vyšplhaly vysoko.
A tak většina historiků říká, že v Itálii, v horách, měli Němci, kteří byli v obraně výhodu, a to i když jejich jednotky byly oslabené.
O tom, že Američané o britské pěchotě tvrdili, že podávala slabší výkon, jsem již něco naznačoval. Američané to nejprve přičítali tomu, že britští velitelé se snažili zachovat svou lidskou sílu, neboť měli stále před očima 1. světovou válku a zákopové boje na řece Sommě a boj o vesničku Passchendaele, kde hnali nesmyslně své vojáky do boje a měli neúměrné ztráty. V popisované době 2. světové války své vojáky prý proto šetřily. Zároveň Američané věřili, že britští důstojníci jsou na horší taktické úrovni. Názor Němců to vyvracel. Němci hodnotili britskou pěchotu výše, než americkou, když zároveň britské tanky pokládali za horší, než americké.
Faktem také je, že britský generál sir Ronald Adam, náčelník osobního oddělení britských ozbrojených sil, při návštěvě v Itálii v říjnu roku 1943 varoval zdejší velitele, že se pěší rezervy ztenčují.
Americký systém doplňování, který kritizovali sami Američané, byl i dle jejich slov brutální. Náhrady z USA přijížděly k jednotkám, jako naprostí cizinci, jen částečně vycvičení, když jsme si zároveň řekli, že přijížděli až po delší době dané vzdáleností. Byly zařazováni do jednotek systémem, který někteří američtí historici nazvali – „Jako když se vyměňují náhradní díly do auta“.
Byl to prý systém industriální a nikoliv organický, jako byl systém britský. Američtí historici šli dokonce dál a říkali, že to bylo jako v americkém průmyslu v 30. letech, kdy byl celý americký systém bezcitný a doléhal na všechny, kteří do průmyslu přišli. Zrovna tak vojáci byli do Evropy, do boje, posíláni, aniž dostali čas na aklimatizaci. Ztráty nováčků byli vysoké. Nejlepší lidé byli přidělováni k technickým zbraním a službám, takže americká pěchota postrádal kvalitní poddůstojníky, kteří by pomohli při aklimatizaci. Měli to nahrazovat mladí důstojníci, kteří na tom byli podobně – znali jen školu.
Tady byl rozdíl mezi britskými důstojníky, kteří byli mnohem poddajnější a těžko se podvolovali autoritě, od které vyžadovali šetrné zacházení, a stejně tak se chovali k jim přiděleným vojákům. U Britů jsme si vysvětlili základní nevýhodu systému doplňování náhrad u „Salernské vzpoury“, viz zde Č 28, 29:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4875
kde říkám, že Britové tradičně museli doplňovat královského fyzilíra za královského fyzilíra, gardistu za gardistu, horala za horala. Britští důstojníci museli umět ohleduplně velet, ohleduplně jednat s vojáky, a to mnohdy skutečně na úkor taktické preciznosti.

Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142



Případnou diskusi a doplnění směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“