XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 46.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 46.

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 46.

Mapa tří prohraných bitev Spojenců o Cassino. Na mapě je však i zdařilý přechod britské 56. pěší divize na jihu řeky Garigliano 17.1. 1944, který Spojenci nevyužili, stejně tak jako je vidět pokus o přechod oné řeky britskou 46. pěší divizí z 10. as. A stejně tak je zde i přechod přes stejnou řeku – Rapido - americkou 36. pěší divize – „ Krvavá řeka“ – viz text.

Obrázek

V útočné operaci v lednu 1944 v Itálii měl britský 10. as za úkol upoutat zálohy německé 10. A – nic víc. Útok britské 46. pěší divize z tohoto sboru měl zabezpečit levé křídlo americké 36. pěší divize generála Walkera, v jejímž sektoru mělo dojít k přechodu řeky Garigliano. Pokud se splní tyto úkoly, měla se stát bitva o „Gustavovu linii“ čistě „americkou show“. Všechna zjištění historiků říkají, že generál Clark se tady nechal ovlivnit svými emocemi a jeho rozhodnutí nebylo logické a přísně vojenské. Clarka prý ovlivnil ještě jeden faktor. Totiž když mu prezident Spojených států F. D. Roosevelt připnul 8. prosince 1943 za Salerno „Kříž za vynikající služby“, tak ho pověřil, prezident to myslel možná jen rétoricky – máte za úkol osvobodit Řím. Pramenem je zde: Blumenson a kniha – Mark Clark , str. 154.
Generál Clark se tak upnul k tomu, že Řím musí osvobodit Američané pod jeho velením, že prý se stal tou myšlenkou přímo posedlý. V každém rozkazu generála Alexandera, svého nadřízeného, pak viděl snahu, že ho Britové chtějí o tento triumf připravit. Prvním Alexanderovým krokem, který v tomto způsobu myšlení Clark viděl, bylo přeložení 2. novozélandské divize, která přešla k 20. lednu od britské 8. A pod Clarkovo velení, aby bojovala u Cassina v rámci čistě amerického 2. as. No a aby Clark takovému „spiknutí“ předešel, připravil svůj vlastní plán manévru, který měl vyústit v průlom u S. Angela, průlom, který pak měla zužitkovat ke svému postupu „jeho čistě vlastní“ americká formace – zbytek 1. obrněné a 34. pěší divize. Generál Clark se u S. Angela, a to stejně jako u Salerna, provinil tím, že si (jak říkával Napoleon) „maloval“ věci dle svého. Všichni velitelé, kteří zkoumali přístupové cesty na frontě k řece Garigliano, nebo spojenecky - Rapido, nemohli mít vzhledem k horstvu, které se tyčilo nad pravým břehem řeky, žádné pochybnosti o ohromném rozsahu chystané útočné operace. A tak se všichni vojáci i historici prostě divili tomu, že štáb 5. A pod velením Clarka ignoroval fakt, že britská 46. pěší divize disponovala omezeným počtem útočných člunů, které stěží stačily na převoz jenom jedné brigády, a že tak úzká fronta přímo vybízela nepřítele, aby na ní soustředil veškeré dělostřelectvo. A ono se to ukázalo. A ukázaly se i další spousta horších věcí. Spousta člunů se v silném proudu ztratila, nebo převrátila a na protějším břehu tak zůstal jenom jeden záchytný bod, na kterém se zachytil 2. prapor Hapshirského pluku dne 19. ledna 1944. Generál Hawkesworth, velitel 46. pěší divize, pak druhý den ráno nařídil, aby byl i tento prapor stažen, což se naštěstí obešlo bez dalších ztrát. Velitel britského 10. as generál McCreery s tím souhlasil, stejně jako generál Clark, ale když McCreery odmítl podniknout na stejném místě další útok, tak se generál Clark zase ujišťoval ve svém názoru, jak on tvrdíval, že ti britští vojáci za mnoho nestojí. Začal se spoléhat na svou americkou 36. pěší divizi.
Jenomže. A teď si poslechněme.
Právě samotný útok americké 36. pěší divize přes řeku Rapido, Garigliano, totiž skončil katastrofou, která se s generálem Clarkem táhla po zbytek jeho života a škodila mu v jeho další kariéře. Právě proti americké 36. pěší divizi totiž Němci, a byla to německá 15. divize pancéřových granátníků, utvořili neproniknutelnou obranu. Totiž pancéřoví granátníci spolu s průzkumným praporem 15. pěší divize pancéřových granátníků utvořili za řekou jednu z nejpečlivějších obran v Itálii. Obranu tvořily pečlivě vybudované zákopy pancéřových granátníků, které chránila německá SHD a v obraně byly připraveny i německé tanky typu Tyger. Němci útočníka čekali, ale nejen to. Němečtí ženisté využili i té skutečnosti, že si američtí ženisté označili odminované příjezdové cesty páskami, tyto cesty znovu zaminovali a pásky přemístili do minových polí. Katastrofa byla potom jasná. Mimo jiné si pak i velitel amerických ženistů stěžoval, že neměl dostatek základního ženijního materiálu, když pak uvedl svůj názor, a teď cituji, že:

„útok blátivým údolím, vedený bez vhodných přístupových tras a únikových cest a zablokovaný organizovanou obranou za nepřebroditelnou řekou , navodil bezvýchodnou situaci a skončil nezdarem a velkými ztrátami na životech.“

Generál Keys, velitel amerického 2. as, a jemu podřízený generál Walker, velitel 36. pěší divize, si oba mysleli, že lepší by bylo bývalo postupovat za řeku přes předmostí britského 10. as, nebo u Cassina, ale nikdo z nich nebyl tak rozhodný, aby prý nevypadal jako poraženec, aby svůj názor prosadili u Clarka, když ten prý již rozhodl.
Americká 36. pěší divize, které velel generál Walker, byla prakticky, jak říkají historici, poražena ještě dřív, než se k řece přiblížila, neboť tomu, že řeku může překonat nevěřil především její velitel, který si do svého deníku před útokem zapsal, cituji:

„Snad bychom mohli uspět, ale já nevidím způsob, jak toho docílit. Přidělený úkol je špatně načasovaný. Na most je vidět z návrší po obou stranách údolí, kde jsou připraveni němečtí dělostřelečtí pozorovatelé… Takový úkol by se neměl nikdy přidělovat vojskům, jež mají obnažená křídla. Clark vzkázal, že mi přeje mnoho zdaru… Podle mne si dělá starosti s tím, že učinil nerozumné rozhodnutí, když nás pověřil úkolem překročit řeku za tak nepříznivých taktických podmínek. Kdyby se nám však zdařilo několik průlomů, mohli bychom uspět.“

Tady každého asi napadne, že ten, kdo takové operaci velí má udělat vše, aby své pochybnosti přeměnil v činy a zjištěné nedostatky odstranil.
Faktem zůstává, že americká 36. pěší divize byla v době, kdy měla překročit řeku Rapido ve velice špatném stavu. V době prosincových bojů utrpěla ztráty 1 000 vojáků, ale právě té – „živé síly“ – „pěší síly“, když doplněna byla jen o polovinu, tedy necelých 500 nových vojáků. Byla to přesně ta modelová situace, kterou jsme si popsali u Č 42 – noví náhradníci přijížděli k „cizím, neznámým praporům“, jak bylo v americké armádě zavedeným zvykem. Nováčci nedostali žádný čas na to, aby se u 36. pěší divize aklimatizovali a už vůbec ne, aby v ní zformovali nové bojové týmy – nové úderné týmy. Většina veteránů americké 36. pěší divize byla vyčerpaná a bez nadšení. Stejně tak byli u 36. pěší divize nekompetentní noví důstojníci, kteří zacelili díry ve ztrátách a tak nemohli ani objevit a odstranit mnohé chyby. Totiž ten výpad přes horskou řeku „nebyl vůbec žádná legrace“. To nebylo jen nasednout do člunu a pádlovat na druhou stranu. Tady v horách to byla zvlášť složitá a přesná vojenská operace (ona to byla vždy složitá a přesná vojenská operace i u klidné řeky, když na druhé straně je zakopán nepřítel), neboť aktivitu a iniciativu po ženistech musí převzít pěchota a od začátku až do konce při překonávání řeky musí celou operaci krýt dělostřelecká podpora. Nejprve musí ženisté dostat šanci postavit mosty, neboť pokud se na druhou stranu nedostanou tanky a těžké zbraně, není to vhodná doba k vytvoření většího předmostí. Zároveň je velice důležité, aby mezi pěšáky a ženisty existovala naprostá vzájemná důvěra, která mohla vzniknout jedině při společných nácvicích, což jsme již slovem doplňování vyloučili.
Překračování řeky Garigliano – Rapido – vedlo k debaklu, který má v americké armádě své jméno jako „Krvavá řeka“ (Bloody River). Všechna pravidla překonávání vodního toku, tady horské řeky, byla ignorována:
Úderná síla americké 36. pěší divize byla v té době pouhé 4 prapory. Pěšáci a ženisté se mezi sebou vůbec neznali. Pěšáci americké 36. pěší divize museli nést své těžké útočné čluny více jak 3 km blátivým terénem. Nevhodně zvolená hodina H zněla 20, 00 hodin, takže jakékoliv předběžné přesuny, které se musely dít již od odpoledne, samozřejmě ihned zalarmovaly nejen německé dělostřelecké pozorovatele, ale němečtí dělostřelci měli dost času si vše řádně připravit, propočítat vzdálenosti, kulometčíci zaujali svá postavení a tak se všechny přístupové cesty a body přechodu již od samého počátku staly terčem prudké palby. Palba byla tak prudká, že nejen zmatení nováčci americké 36. pěší divize odhazovali výstroj a dávali se na útěk, ale panice podlehli i ostřílení vojáci. Co však bylo úplně tragické, bylo to, že velitelství nejen divize, ale i sboru zapomnělo sestavit jakýkoliv palebný plán pro dělostřelectvo. Představme si – násilný přechod přes horskou řeku a americká děla mlčí!!! Mlčí proto, že jim nikdo neřekl na jaké cíle mají střílet!!!
Ale tragédie pokračovala dál.

Po téhle strašlivé noci, během které se pod americkými vojáky 36. pěší divize potápěly čluny a rozstřílené pěší lávky. Během noci, při které jednotky narážely na stále nové a nové miny, které je mrzačily, zabíjely a vyhazovaly do povětří. Noci, kdy za šíleného křiku a chaosu musely jednotky čelit hrozivým salvám z německých pětihlavňových minometů Nebelwerferů, jež na ně z dýmu a tmy chrlily spousty těžkých střel, byly čelní roty, kterým se podařilo přece jenom dostat se na protější břeh nahnány do izolovaných ohnisek, kde nemohly zůstat a ani nemohly být posíleny. A tak se celá organizace amerického předmostí, vzniklého za strašných ztrát, zcela zhroutila. Generál Walker, velitel americké 36. pěší divize, se proto rozhodl všechny muže z předmostí stáhnout, pokud to ještě trochu šlo. Jiné to však bylo u generála Clarka, který neustále naléhal na generála Keyese, nadřízeného Walkera, aby ho donutil, aby se znovu pokusil o nový průlom. A generál Walker skutečně, ač neochotně, svým otřeseným plukům nařídil, aby ještě jednou a hned odpoledne 21. ledna znovu zaútočily přes řeku. Útok 36. pěší divize tak pokračoval znovu celou noc z 21. na 22. ledna za velkého vypětí všech pěšáků a ženistů divize. Jenomže bláto, zmatek a chaos, ke kterému přispívala přesná německá palba, byla příčinou toho, že se k řece ani nedostal ženijní materiál potřebný na stavbu důležitého Baileyova mostu. Všichni vojáci, ženisté i pěšáci byli přesvědčeni, že i kdyby materiál dorazil, při té přesné německé palbě by most stejně ženisté nedokázali smontovat a přes řeku nainstalovat. Totiž všechno, co bylo do té doby smontováno, bylo rozstříleno a pěšáci mohli své spolubojovníky, kterým se přece jen podařilo opět dostat se na druhý břeh, podpořit tak, že by řeku přeplavali.
Když ta strašná druhá noc končila a přicházelo mlhavé, dýmem prosycené, ráno 22. ledna, náhle ta strašná německá palba z druhého břehu trochu polevila. V amerických pozicích se zvedli ze všech úkrytů ranění, kteří mohli chodit, nebo ranění, které doprovázeli jejich „pomocníci“, zvedli se otřesení vojáci, a to i ti, kteří předtím prostě dezertovali, a ve velkých počtech se trousili zpět na týlové základny americké 36. pěší divize.
Americká 36. pěší divize u řeky Rapido – Garigliano – vyčerpala veškeré své možnosti.
Celkové ztráty americké divize činily na „Bloody River“ – „Krvavé řece“ – 1 000 mrtvých a nezvěstných a 600 raněných.
A německý zápis z těchto dvou dnů a nocí, který provedl generálmajor Eberhard Rodt, velitel 15. divize pancéřových granátníků,zněl prostě, cituji:

„U S. Angela jsme zabránili nepříteli v přechodu řeky.“

Ano, německá 10. A totiž neměla vůbec představu o tom, že zaznamenala jedno z nejdůležitějších defenzivních vítězství v Itálii. Vítězství, které zabránilo tomu, že Spojenci nemohli v lednu 1944 provést jednu z nejdůležitějších ofenzív, při které měla proběhnout série útoků s cílem upoutat na hlavní italské frontě většinu německých záloh. A že německé zálohy Spojenci neupoutali se pak ukázalo u Anzia v rychlosti, s jakou Němci sevřeli v obklíčení vyloděné jednotky na předmostí.
Naposledy upravil(a) michan dne 17/10/2011, 12:12, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 47.

Vylodění u Anzia – „Operace SHINGLE“.

V sobotu dne 22. ledna 1944 se poblíž Anzia a Nettuna vylodil americký 6. as generálmajora Lucase z 5. A generálporučíka M. Clarka.

Obrázek


Vylodění se zúčastnilo celkem 9 velkých transportních lodí, 226 výsadkových plavidel, 1 tanker a 4 nemocniční lodě.

Anzio leden 1944.

Obrázek


Na vyloďovací flotilu útočily německé těžké bombardéry He 177 z 2. Skupiny 40. bombardovací eskadry a také Do 217 ze 100. bombardovací eskadry vyzbrojené naváděcími a dálkově ovladatelnými pumami (FX 1400 a Hs 293). Americké torpédoborce „USS Woolsey“, „USS Frederick C. Davis“ a „USS Herbert C. Jones“ se usilovně snažily svými výkonnými rušičkami (JIG) dálkové ovládání německých naváděcích pum rušit a tak jenom malá část svržených pum zasáhla nějaký cíl. Až teprve 23. ledna 1944 se stal britský torpédoborec „HMS Jervis“ první lodí, kterou před Anziem zasáhla dálkově řízená puma HS 293. Přestože byl torpédoborec těžce poškozen, doplul vlastními silami na základnu do Neapole(nejhorší bombardování se odehrálo 29. ledna 1944, kdy u Anzia zaútočila 2. Skupina 100. bombardovací eskadry na britský protiletadlový křižník „HMS Spartan“, který kotvil těsně u pobřeží, a na nákladní loď „Samuel Huntington“ /7 181 BRT/. V 19 hodin 5 minut toho dne zasáhla puma HS 293 palubu „HMS Spartan“. Protiletadlový křižník se krátce na to převrhl a potopil. Téměř současně byla jinou pumou stejného typu zasažena a zapálena i nákladní loď „Samuel Huntington“, která se kolem 3 hodiny ranní 30. ledna 1944, poté co plameny pronikly k muničnímu skladu a k nádržím s palivem, vylétla za ohromujícího rachotu do vzduchu a po chvíli zmizela pod hladinou).
V první vlně se nad Anziem vylodila britská 1. pěší divize, pod městem Nettuno se vylodila americká 3. pěší divize a přístav a město Anzio obsazovaly britské commandos a americké rangers ( viz mapu). Vyloděné jednotky rychle překonaly poměrně slabý odpor a postupovaly do vnitrozemí. Z 36 000 vojáků, kteří se 22. ledna 1944 u Anzia vylodili, bylo jen 13 mrtvých a důležitý přístav v Anziu padl do rukou Spojenců prakticky netknutý. Dne 23. ledna 1944 večer, měli Spojenci na pláži u Anzia již 50 000 vojáků, kteří však v duchu Lucasových příkazů postupovali opatrně (otcem myšlenky „nevystrkujte hlavy“ byl, jak již víme, samotný velitel 5. A generál Clark).
Ještě během soboty 22. ledna 1944 očekávali němečtí velitelé v Itálii každou hodinu zprávu, že spojenecké uskupení, které se vylodilo u Anzia, rychle postupuje k pohoří Colli Albani, a že se nachází po obou stranách komunikační linie potřebnou pro německý 14. ts.
Ale ono nic!
Ještě ve večerních hodinách zatelefonoval generál von Vietinghoff, německý velitel 10. A, maršálu Kesselringovi, aby odvelel z Říma jediné lokální zálohy, které měl k dispozici. A maršál tak učinil a poslal 4. parašutistickou divizi, která se teprve formovala a náhradní prapor z tankové divize „Hermann Göring“, s úkolem zablokovat cesty, které vedly z Anzia k pohoří Colli Albani. A již ráno 23. ledna 1944 v 8 hodin 30 minut nařídil veliteli 10. A generálu Vietinghoffovi, aby vyslal do Anzia velitelství 1. parašutistického sboru, které mělo přebírat pod své velení všechny přijíždějící jednotky. Přijíždějícími jednotkami v danou dobu byly „Bojové skupiny“ z 1. parašutistické divize, 3. divize pancéřových granátníků a 26. td, které byly již na cestě z jaderské fronty a také část již značně vyčerpané německé 29. divize pancéřových granátníků, která se právě vracela z pravého křídla 14. ts. Dále pak Kesselring rozkázal, že velitel německé 14. A generál von Mackensen musel poslat k Anziu 65. pěší divizi z Janova, dále 362. pěší divizi z Rimini a také nové jednotky 16. divize pancéřových granátníků z Livorna. Von Mackensen měl zformovat z náhrad a přebytků v severní Itálii jednu novou pěší divizi, která dostala pořadové číslo 92. Na podporu této nově vzniklé 92. pěší divize byla povolána ještě 715. pěší divize z jihu Francie a 114. lehká pěší (myslivecká) divize z Jugoslávie. Až vše rychle generál von Mackensen zařídil, a přesuny jednotky započnou, měl se přesunout i on sám se svým štábem 14. A na jih a převezít velení nad celou frontou u Anzia.
Bylo 17 hodin odpoledne dne 23. ledna 1944, když se velitelství 1. parašutistického sboru již nacházelo u Anzia a řídilo operace ve svém sektoru, čímž se podařilo, že za soumraku jemu podřízené jednotky sevřely spojenecký 6. as, sice ještě tenoučkým, ale již blokačním obranným kordonem. V tom okamžiku polní maršál Kesselring věděl, že je z nejhoršího venku, a že se mu již podaří Spojence u Anzia zablokovat. Plán maršála Kesselringa byl prostý, nejprve jeho blokační jednotky vytvoří obranný perimetr okolo 6. as generála Lucase a až shromáždí jednotky, nasadí své ostřílené parašutisty a pancéřové granátníky, kteří s pomocí tanků provedou protiúder a zaženou vyloděné jednotky zpátky do moře.
No a již popsanou taktikou – „nevystrkovat nos“, kterou Clark navodil a Lucas dodržoval, mu 6. as nahrával, neboť nepodnikal žádný velký postup do vnitrozemí. A tak maršál Kesselring získal dojem, že žádné bezprostřední nebezpečí rozšíření předmostí, nebo nějaký průlom z předmostí nehrozí, což mu vlastně později potvrdily přesnější zprávy o Lucasově skutečné bojové síle.
Dne 26. ledna 1944 dorazil k Anziu i generál von Mackensen, velitel 14. A, který si v oblasti u Anzia zřídil velice precizně pracující velitelskou síť a zorganizoval onu různorodou směsici jednotek, které tvořily obranný kordon kolem spojeneckého vylodění generála Lucase.
Většina důstojníků, učitelů taktiky, ale i historiků říká, že maršál Kesselring udělil spojeneckým štábům lekci „ve válečném umění“, lekci v „jasném myšlení“ a „správném hodnocení situace a v pohotové reakci“.
No a naopak – spojenecké uskupení se nacházelo v nešťastném postavení, které zavinila Alexanderova a Clarkova neschopnost nejprve situaci posoudit, a pak vydat jasné rozkazy. Totiž všechny směrnice, které se dostaly nejprve k 5. A po nezdařeném průlomu „Gustavovy linie“ se nedostaly k Lucasovi do Anzia, ale stejně se tam také nedostaly další jiné a teď pozor – jednoznačné instrukce, že má generál Lucas postupovat do vnitrozemí směrem na Colli Albani.
A tak, když se nemohl v dohledné době spojit s americkým Keysovým sborem – 2. as, nacházel se u Anzia generál Lucas v nebezpečně obnažené a izolované pozici.
Měl jenom 3 cesty:

1) Zbudovat okolo svého předmostí pevný obranný perimetr do doby, dokud neshromáždí všechny síly a dokud nedorazí jeho jediná mobilní záloha, kterou pro 6. as dostal – Bojové velitelství B z americké1. obrněné divize.
2) Podniknout s nasazením své pěchoty a za podpory tanků z tankového praporu, který se vylodil spolu s prvním úderným uskupením, výpad za účelem získání důležitého území.
3) Praktikovat s využitím všech těchto skupin, které měl v prvním vylodění, a možná ještě za pomoci samostatné parašutistické jednotky a americký rangers, agresivní mobilní obranu (jak se později zjišťovalo, zdálo se, že v tomto smyslu bodu 3) vyzněl i Alexanderův komentář, ale pokud měly být na programu takovéhle „mobilní bojové skupiny“, musel by to vědět generál Lucas dřív, a to ještě před naloděním svých vojsk, které by k tomuhle druhu boje musel ještě před vyloděním vycvičit).

A tak se pro generála Lucase mělo stát jedinou možností, kdy měl své jednotky vylodit, až by celá 5. A na hlavní frontě byla znovu připravena k dalšímu pokusu o průlom na Gariglianské frontě, což jak víme, vzhledem k únavě a porážce jednotek u řeky nepřicházelo, nějak rychle, v úvahu.
Němci během týdne shromáždili před Lucasovým perimetrem celkem 8 divizí, již velkou část z toho, do večera a noci z 23. na 24. ledna 1944.
To ještě 24. ledna Spojenci pomalu postupovali u Anzia.
Ke 29. lednu 1944 měli Spojenci u Anzia na břehu celkem 69 000 vojáků, 508 děl a 237 tanků. Generál Lucas se ten den připravoval, že další den zaútočí, ale proti němu, jak víme, stálo 8 německých divizí. Také jsme si řekli, že na spojeneckou flotilu ten den útočily německé bombardéry, když potopily křižník a transportní loď.
Bylo 30. ledna 1944, když generál Lucas konečně u Anzia spustil plánovaný útok. Britské 1. pěší divizi se za cenu značných ztrát podařilo o něco zvětšit obranný perimetr. V americkém sektoru to však vypadalo zle. Útok amerického praporu rangers, který byl na čele ofenzívy, skončil špatně. Z celého amerického praporu rangers zůstalo jenom 6 mužů, ostatní padli, nebo byli zajati. Ještě po 3 dny pokračovaly spojenecké útočné operace, které vedly jen ke značným ztrátám „živé síly“, ale územní zisky se daly počítat na desítky metrů.

Situace k 1. únoru 1944.

Obrázek


Útoky Spojenců skončily 2. února 1944. Ale také Němci měli z důvodu těžké palby lodních i stacionárních děl velké ztráty a byli nuceni odložit svůj generální útok, který chtěli dne právě 2. února začít.
A tak dne 3. února 1944 začaly německé jednotky generála von Mackensena jen s omezenými útoky proti pozicím britské 1. pěší divize u Campoleone a i na dalších místech předmostí u Anzia.
Dne 4. února 1944 byla v prostoru Anzia nucena britská 1. pěší divize ustoupit. Německé jednotky obnovily svůj útok u Anzia 7. února 1944 proti britské 1. pěší divizi s cílem dobýt zpět vesnici Aprilii a nedalekou továrnu. Bitva pokračovala ještě 8. února 1944, ten den se u Anzia vylodila britská 56. pěší divize a americká 45. pěší divize. Boje pokračovaly ještě 9. února 1944, již ale bez územních zisků.
Další ofenzívy Němců u Anzia proběhly mezi 16. únorem

Obrázek


, 17. a 18. únorem 1944


Obrázek


, ale Němci, ač podporováni svým letectvem, nedocílili ve svých pozemních bojích žádného rozhodujícího průlomu. Obranný perimetr Spojenců však byl znovu zatlačen zpět. Největší tíhu na předmostí u Anzia nesly na obou stranách pěší divize, když 17. února 1944 se před americkou 45. pěší divizí podařilo Němcům skoro prorazit. Zahnala je zpět jen těžká palba z lodí a palba dělostřelectva sboru. Stejně se vedlo německým útokům 26. divize pancéřových granátníků a 29. td, která útočila směrem na silnici Anzio – Campolenone, když Němci dosáhli menších územních zisků, ale dělostřelectvo Spojenců německý útok otupilo a zastavilo. V tu dobu si maršál Kesselring a generál von Mackensen uvědomili, že nemohou spojenecké předmostí nikdy dobýt.
Dne 19. února 1944 se fronta u Anzia ustálila a žádná z bojujících stran neměla v úmyslu podnikat nějaké větší útočné bojové akce.

Dne 23. února 1944 byl odvolán generál Lucas z funkce velitele 6. as a do funkce velitele 6. as byl jmenován jeho zástupce generál Truscott. Bylo to v době, kdy se všechny boje u Anzia uklidnily a přešly v jakousi opatrně vedenou poziční válku, o které se mezi vojáky i historiky říkalo – „tak tuhle válku by zvládl i generál Lucas“.
Situace u Anzia, s místními útoky a protiútoky, ustrnula až do května 1944.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 48.

K vylodění u Anzia se vážou ještě některé další skutečnosti, které je nutno si k pochopení doříci.
Začněme tím, že v době přípravy a vylodění u Anzia přijel na italskou frontu francouzský expediční sbor, který vyzbrojily Američané a organizovali ho po vzoru amerických divizí. Francouzský sbor generála Juina ( viz mapu – Prohrané bitvy - na severu mapa u Č 46) byl zařazen pod velení 5. A generála Clarka. Zmiňujeme ho proto, že v celé bitvě o Itálii sehrál tento francouzský sbor významnou roli a také mu budeme věnovat celou jednu kapitolu. Zatím si jenom řekněme, že divize francouzského sboru byly všechny pěšími formacemi, které byly složené ze „Svobodných Francouzů“ a také z domorodých obyvatel severní Afriky, když právě tito domorodí vojáci byli vycvičeni v horské válce ( do Itálie se tak konečně dostávaly na straně spojenců horské jednotky). Obě dvě pěší divize, 2. marocká pěší divize a 3. alžírská pěší divize, se ihned zapojily do boje v horách v krutých zimních podmínkách horského masivu severně od Monte Cassina. Tam 24. ledna 1944 dostal generál Juin od generála Clarka rozkaz, aby při obchvatném manévru, tzv. „levém háku“ postoupily jeho divize přes Belmonte a Terrele na Piedimonte, což bylo nevelké horské městečko, položené na srázu, který skýtal od severu výhled na údolí řeky Liri (jak později uvidíme, Piedimonte se mělo stát stěžejním cílem v bitvách o Cassino a údolí řeky Liri, protože bylo severním opěrným bodem záložní linie, která právě v „Gustavově linii“ tvořila hloubku německé obrany). Francouzského generála Juina měla v jeho útoku posílit americká 34. pěší divize generálmajora Charlese Rydera, která operovala na jeho levém křídle v prostoru, kolem něhož měl francouzský obchvatný manévr směřovat. Hovoříme o tom proto, že útok americké 34. pěší divize začínal 25. ledna 1944, tedy 3 dny po vylodění u Anzia a byl to po nepovedené britské ofenzivě mezi 17. až 21. lednem 1944 na řece Garigliano vlastně první útok, který měl poutat německé zálohy.
Jedna plukovní bojová skupina generála Rydera, která vyrazila 25. ledna 1944 do boje, měla cíl útoku město Cassino a druhá bojová skupina měla za cíl návrší bezprostředně za velkým a slavným klášterem Monte Cassino. Klášter Monte Cassino byl velkolepý komplex budov, který jako pevnost dominoval širokému okolí a hypnotizoval všechny velitele, kteří byli zapojeni do celkem čtyřech bitev o město Cassino a klášter Monte Cassino.
Když začala ofenzíva americké 34. pěší divize po 25. lednu 1944 na hlavní italské frontě, rozhodli se generálové Alexander, velitel všech armád v Itálii, tedy 15. Skupiny armád a Clark, velitel smíšené britsko-americké 5. A, že pojednou do Anzia, kde by měli vyzvat generála Lucase, aby začal útočit. Bylo to také proto, že 28. ledna 1944 se začalo u Anzia vyloďovat bojové velitelství A z americké 1. obrněné divize, když již 25. ledna 1944 se vylodila jedna plukovní bojová skupina z americké 45. pěší divize a nyní se tam 28. ledna vyloďoval zbytek celé divize, které v té době velel generálmajor V. Eagles.
Oba generálové tam jeli zvlášť. Generál Alexander Lucasovi blahopřál k úspěšnému zřízení předmostí u Anzia, ale neposkytl mu ani radu, ani instrukci, jak pokračovat dál. Generál Clark jej naopak nabádal, nikoliv jako 22., aby vyčkával, ale nyní mu říkal, aby rozšířil obvod předmostí. Rozšířit jej měl tak, aby předmostí zahrnovalo i Cisternu a Albano (viz. mapa). Řekli jsme si, že generál Lucas skutečně ofenzívu spustil dne 30. ledna 1944, ale bylo to jen takové okusování německé obrany. To když britská 1. pěší divize generálmajora Williama Ronalda C. Penneyho měla obsadit Aprilii a poté Campoleone, americká 3. pěší divize Isobellu a v zápětí Cisternu. Při útoku přišla americká 3. pěší divize o jeden kompletní prapor rangers (říkali jsme, že zůstalo jen 6 vojáků, ostatní buď padli, nebo byli zajati) a nedokázala dobýt Cisternu, zatímco britská 1. pěší divize pronikla až k železniční stanici v Campoleone, kde však bylo její úsilí rozdrobeno na menší bitvičky.
Totiž 29. ledna a 30. ledna 1944 už bylo příliš pozdě na Lucasovu ofenzívu. Britská 1. pěší divize se zrovna dostal do protiútoku Němců. Generál Clark však ještě stále pro své nadřízené hovořil i 6. února 1944 o tom, že Lucas útočí, i když mu sdělil informaci (Clark se jí dozvěděl z ULTRA), že 7. února přejde německá 14. A do frontálního útoku, což se také stalo. Generálmajor Penny musel se svojí britskou 1. pěší divizí do obranné linie, vedoucí přes hřeben Buono Riposo-Carrocetto-Aprilií. Byla to strašně roztažená linie, ve které byly proluky a Němci do nich samozřejmě zaútočili, Brity vytlačili z tří hlavních pozic do méně vhodných linií o kus dál vzadu, kde byl strašný terén. Byla to „zrádná vádí“ na levé straně, což byla hluboká a hustým křovím zarostlá řečiště, vystavená neustálým přívalům vod. Byly to anzijskými křovinami protkané sítě kanálů a zavlažovacích příkopů na straně pravé. Tady Němci udělali přestávku, která vyhovovala i Britům. Obě strany pak prováděly reorganizace ve svých řadách, ale nic si nedarovaly a v malých skupinách se neustále napadaly. Pak generál Clark vystřídal Penneyho britskou 1. pěší divizi a nasadil místo ní americkou 45. pěší divizi.
Řekli jsme si, že potom 16. února 1944 podnikl německý generál von Mackensen se svou posílenou 14. A pečlivě propracovanou protiofenzívu, která měla název „Operace Fischfang“ („Operace Rybolov“), kterou vedl přímo po Via Anziate, což byla silnice mezi Anziem a Albanem. Při této operaci se Němcům podařil jeden hluboký průnik, ale 19. ledna 1944 se museli zastavit poté, co po celé 3 dny probíhaly jedny z nejkrutějších a neztrátovějších bojů za celou válku v Itálii. Britské jednotky v obraně byly posíleny o britskou 56. pěší divizi generálmajora Geralda Templera, kterého Clark přeložil z hlavní italské fronty na řece Garigliano, neboť tam boje utichly. Jedna z brigád 56. pěší divize zaujala 4. února pozice kolem Aprilie a ta druhá brigáda se pak rozmístila 11. února k obraně „vádí“. Tady pak britští a němečtí vojáci proti sobě, s různě dlouhými přestávkami, až do května 1944 neustále útočili v malých skupinách. Vojska v tomto sektoru ještě posílil americký 504. parašutistický pluk, který sem dorazil poté, co linii opustily zbytky britské 1. pěší divize. Bylo 19. února 1944, doba kdy německé útoky skončily a americká „30. Plukovní bojová skupina“ ze 45. pěší divize a vojáci britské 1. pěší divize do protiútoku. Útok spojeneckých sil odrazil Němce zpět. Spojenci odvedli stovky německých zajatců a byli překvapeni tím, že Němci vyvěsili bílé vlajky. To byla známka, že toho mají Němci skutečně dost. Hrozné počasí, strašný, rozmoklý terén nevhodný pro nasazení jejich Tygrů, nepřetržitá těžká dělostřelecká palba Spojenců bylo to, co na tomto místě Němcům oslabilo nervy. No a pak to byly především ztráty. Jenomže ty ztráty měly obě strany vysoké. Vždyť za 20 dní ofenzív a protiofenzív přišly obě strany o 19 000 vojáků.
Spojenci dokonce objevili těla mrtvých Němců za německou frontovou linií, kde ležela navršena jako sáhové dříví v očekávání pohřbu.

Generál von Mackensen, velitel německé 14. A, se ještě jednou 28. února 1944 pokusil znova zaútočit frontálně a v pokusech vytrval až do 3. března 1944, ale nikam to nevedlo. Němci měli jen další a další ztráty na těžké dělostřelecké palbě bránících se Britů a Američanů.
Totiž tu rozhodující bitvu vybojoval u Anzia smíšený spojenecký 6. as již do 20. února 1944 svou skvělou obranou. Němci byli hnáni na porážku dle rozkazu Adolfa Hitlera, který chtěl tady u Anzia ukázat světu a Spojencům, že všechna vylodění, která proti němu Spojenci provedou, vrhne zpátky do moře. U Anzia chtěl Spojencům ukázat co je čeká, když se pokusí překonat obojživelnou operací kanál La Manche.

Historická literatura říká, že lednová, ale především ta únorová německá ofenzíva byla na západě to největší, co Němci proti Spojencům, jako protiúder, jako protiútok, spustili. Až do Arden v prosinci 1944 se nekonala na západní frontě žádná větší německá ofenzíva, než byla tato únorová u Anzia.

Všechny boje u Anzia v únoru 1944 rozhodl houževnatý boj britské a americké pěchoty, jejich dělostřelecká podpora a velitelské schopnosti velitelů praporů a jejich podřízených důstojníků, jak na americké, tak na britské straně. Tady prý skvěle spolupracovali i velitelé divizí jak britští, tak američtí generálové, jako byl Truscott, Hormon a Američané Templer z americké 56. pěší divize a i ostatní důstojníci, kteří řídili obranu i protiútok tváří v tvář německé „Operaci Fischfang“. Mnozí historici to přirovnali k dobře fungujícímu syndikátu. Podkladem je zde: „Hormon Papers“, Military History Institute, dopis od Harmonia Lucasovi, 12. únor.
Historici i přímí účastníci bitvy u Anzia se shodli na tom, že britští i američtí nižší důstojníci se v boji velice dobře doplňovali, když například britské dělostřelectvo podporovalo v obraně i v útoku americká vojska a naopak americká SHD zase skvěle asistovala britským jednotkám v útoku. U Anzia spolu spolupracovaly i vojáci různých hodností a založení, když jako příklad je uváděno, že Evelyn John Webb-Carter, velitel 1. praporu pluku vévody z Wellingtonu, vždy bezvadně vystrojený, „zvládal hrozivé situace s naprostou vyrovnaností a jistým pohrdáním, jež bylo velmi uklidňující“. Lorda prý se snažili jeho podřízení ve všem napodobovat. Andrew Scott z irské gardy zase například předstíral americký akcent a zdravíval svého souseda Američana Lesleyho Freemana ze 3. praporu 504. parašutistického pluku slovy, cituji:

„Těpic, plukovníku, tak co?“

No a dotyčný mu obvykle odpovídal, cituji:

„Brý ráno, plukovníku, tak nic!“

Divizní zápisy popisují situaci na britském praporním velitelství po čtyřech dnech bojů, kdy stav rot praporu poklesl na 30 bojeschopných mužů, cituji:

„Občas nad našimi hlavami vybuchl granát z 88 mm kanónu a všichni se mechanicky přikrčili jako uctívači při nějakém podivném rituálu… Velitelství praporu se nacházelo v propusti zabudované do náspu… Bylo tam po kolena vody a těsno k prasknutí. Nacházelo se tam plukovní stanoviště první pomoci, kde ošetřovali pár raněných. Mísila se tam spousta rozličných důstojníků a vojáků a všichni vedli trochu hysterické řeči. Uprostřed toho zmatku, očividně unavený, ale jinak zcela nevzrušený, se vyjímal plukovník David Wedderburn, velitel skotské gardy… obklopený Američany, ženijními a dělostřeleckými důstojníky, kteří všichni podléhali jeho velení v naší smíšené jednotce, která byla posháněna dohromady, aby udržela pozici… v koutě si hověl jeden americký důstojník, který kouřil mimořádně hnusný doutník. Byl to styčný důstojník od samohybných protitankových děl… Venku v blátě trčel uvízlý obrovský tank… a prakticky znemožňoval vstup dovnitř, nebo ven. Na schůdcích se choulilo několik spojařů, o něž klopýtl každý, komu se podařilo obejít tank.“



Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142

Případné doplnění, nebo diskuzi prosím dávejte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“