XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 49.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 49.

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 49.


Mapa „ První bitvy o Cassino“.

Obrázek


U Anzia obrannou bitvu vybojovali spíše ti obyčejní vojáci a nižší důstojníci, když vlastně „vydrželi vydržet“. Zdrojem tohoto rčení je: Peter Verney – Anzio 1944: an Unexpected Fury (Batsfort, London 1978) str. 180. Když základní historická fakta o bitvě u Anzia jsou z několika historických knih.
V únoru 1944 musel generál Lucas odejít. Byl zproštěn funkce, přestože měl stále v době velení 6. as funkční logistiku, měl dostatek sil a záloh a v únoru se sborem vybojoval v defenzivním boji důležité vítězství. Jenomže neustále váhal. A jak říkali i jeho podřízení, jeho štáb neustále vězel v podzemním velitelství – „v katakombách pod Nettunem, obklopený strašidelnými a chmurně vyhlížejícími ostatky ranných křesťanů“. Jeho podřízení velitelé si stěžovali, že neměli nikdy po vylodění přesné a aktuální informace o operacích a nepřítele. Ale oni neměli ani informace o tom, co chce generál Lucas dělat dál. Vlastně to udržení předmostí při neustálých německých protiútocích vybojovali jeho podřízení. Generál Lucas takřka nezasahoval. Byli to oni, velitelé jednotlivých divizí, kteří, když viděli, že Lucas váhá nasadili proti útočícím německým jednotkám tanky, aby zastavily rozhodující německý protiúder.
A právě i kvůli tomu musel generál Lucas odejít.
Nadřízení generálů Clarka a Alexandera, štáby z Londýna a Washingtonu se neustále ptali kde je nějaký strategický zisk u Anzia, když vydali tolik prostředků. Tak například „věčný šťoural“ (myšleno v kladném slova smyslu) premiér Jejich Veličenstev Winston Churchill, chtěl vědět něco o statistikách posil do Anzia. Dozvěděl se čísla, že do Anzia bylo přepraveno 70 000 mužů a 18 000 vozidel různého druhu. Neodpustil si kousavou poznámku, cituji:

„Musíme mít velkou převahu v počtu řidičů.“

I náčelníci štábů se ptali, ale asi prakticky jen náčelník amerických štábů Marshall to vystihl, když řekl, cituji:

„Možná to bude Clark, kdo půjde.“

Myslel tím, kdo měl být vyměněn po neúspěších u Anzia do února. Nakonec se tak nestalo a Clark zůstal. V tomto období února 1944 ještě Winston Churchill pod tíhou nezdarů a všech možných potíží, dal tzv. „skvělé doporučení veliteli 15. Skupiny armád v Itálii generálu Alexandrovi“, když mu řekl, že už by neměl svým podřízeným, myšleno zde generálu Clarkovi – „jenom radit, ani je povzbuzovat, ale měl by jim nařizovat co po nich chce!!!“, když dále řekl,cituji:

„Americké orgány… tvrdí, že jejich armáda byla zformována spíše podle pruských než britských směrnic, a že američtí velitelé očekávají, že obdrží jednoznačné rozkazy, jimiž se budou řídit… Věří, že vám vyhovuje ponechat Lucase velitelem předmostí. Pokud ne, měl byste tam umístit někoho, komu důvěřujete.“

I když se houpala i židle pod generálem Clarkem, rychle se vše, i díky Salernu, zažehnalo. Totiž generál Clark mnohokrát projevil i osobní statečnost. Ona každá návštěva Anzia představovala riziko. Lehký letoun, s kterým tam generál Clark létal, se 2x dostal do problémů, a když cestoval po moři, jeho námořní hlídkový člun se stal terčem německé palby a generál Clark musel podpírat raněného kapitána, zatímco sám člun kormidloval a odvezl jej do bezpečí. Přímo v Anziu pak zachránil v dělostřelecké palbě britského řidiče, to když jej vytáhl z hořícího vozu, převážejícího munici. Za tenhle čin obdržel vedle „Kříže za vynikající služby“ od Salerna ještě „Bronzovou hvězdu“. Všechno to mu slouží samozřejmě ke cti.
Zvláštní však je, že generál Clark skutečně obviňoval ze všech svých nezdarů Brity, které činil zodpovědné za to, že mu úmyslně mařili jeho záměry, omezovali jeho velitelskou autoritu a chtěli prý jej připravit o hlavní cíl, který si vysnil – osvobodit Řím silou amerických zbraní.
Generál Clark obviňoval dokonce i admirála Cunninghama, když si stěžoval náčelníku štábu Daversovi na britskou vojenskou nadvládu ve Středomoří, a když zároveň říkal, že Brit generál Wilson mu velí z Alžíru, a admirál Cunnigham na moři.
V lednu 1944 se generál Alexander rozhodl umístit skutečné operační těžiště útoku na západ od Apenin. V rámci svého prvního kroku, jak jsme si již řekli, přeložil na západ 2. novozélandskou divizi, kterou v prvním únorovém týdnu doplnila 4. indická divize. Alexander se zatím nemohl rozhodnout, zda má přesunout hranici mezi oběma armádami, britskou 8. A a smíšenou americko-britskou 5. A, nebo jestli má obě divize umístit přímo pod vrchní velitelství spojeneckých armád v Itálii. Generála Clarka to celé popudilo, stejně jako pozdější opatření, za účelem přeskupení 5. A, pod kterou spadal celoamerický „Keysův sbor“ – 2. as, smíšený americký 6. as, britský 10. as a Juinův francouzský expediční sbor. Tehdy si generál Clark do svého deníku poznamenal, cituji:

„Vrchní velitelství mně tak ochromilo a vyšachovalo, že 5. A pozbyla značnou část pravomocí řídit své vlastní taktické operace, ale dokud budu jejím velitelem, budu vytrvale prosazovat svá stanoviska a požadovat jejich realizaci, jak jen to půjde.“

Generál Clark prakticky do svého deníku neuvedl nic pozitivního o Britech, na druhé straně však nesl velice nelibě, když se mu nadřízení pokoušeli odejmout některou z jeho podřízených britských divizí. Sám se v sobě nevyznal. O Clarkovi, jako člověku, též svědčí to, že svou nelibost nikdy neříkal, myšleno, že by vybuchl v hněvu, ale naopak vše přijímal se stoickým klidem a všechnu zlost si pak vylil jen do svých deníků. Podkladem zde jsou: Blumenson, str. 424. Blumenson, Salerno to Cassino, str. 360-365.
„J. R. Wood Papers“, MHI, Carlisle Barracks. Rozhovory s W. E. Narusem, 1973-1974. „Clark nikdy nepřipustil, aby ho Spojenci viděli rozčileného, ačkoli ‚si hryzal svůj zatracenej ret!‘.“
Do svého deníku například Clark zaznamenal některé obecné komentáře k výkonu sira Andrewa Cunninghama, cituji:

„Hromadí se důkazy, že admirál Cunningham a jeho námořnictvo se mnou žádným způsobem nespolupracují. Nechodí přímo za mnou, ale všem naznačuje, že byl dostrkán do pozice, která ho nutí, aby udržoval má vojska na anzijském předmostí. Nejen, že nekooperuje v zásobování, ale palbou ze svých námořních děl na ně ještě uvaluje tolik omezení, a tak jim ztěžuje situaci, že je ve většině případů snazší obejít se bez palebné podpory námořnictva, než akceptovat omezení, která na ně uvaluje. Ustavičně naříká kvůli nepřátelské dělostřelecké palbě v přístavu, ačkoli velmi dobře ví, že k nápravě situace už jsme vykonali vše, co bylo v našich silách.
Cunnigham svévolně stanovil (přepravní) limit 2 500 tun na den, který je pro zásobování mých vojsk nedostatečný, nýbrž přímo znemožňuje nezbytné shromáždění vojsk a materiálu za účelem mé protiofenzívy (Clark požadoval 2 700 tun).“

Byla to žabomyší válka, která určitě vyžadovala, aby místo do deníku si to s Cunninghamem vyříkal v nějaké, třeba i ostřejší, hádce.

To vše ještě na dokreslení vylodění u Anzia.
V době února 1944, když u Anzia boje utichaly ( říkali jsme si až do května 1944), musel generál Clark svou pozornost obrátit k problémům okolo Cassina, ke své hlavní frontě 5. A. Musel řešit problém průlomu u města Cassina, který, jak si za chvíli řekneme, silně potrápil všechny generály, kteří se ho účastnili.

První bitva o Cassino.

Když Texasané generála Walkera, velitele americké 36. pěší divize, utrpěli na „Krvavé řece“ Rapido „debakl“, rozhodl velitel 5. A generál Clark, že jeho armáda zaútočí přímo na město Cassino. Byla to změna, neboť ještě na začátku ledna byl Clark přesvědčen, že obrana Cassina je tak mohutná, že se bude muset průlom uskutečnit po křídlech okolo města. O nedobytnosti Cassina hovořily i staré italské štábní studie. Totiž pokud by generál Clark skutečně s přímým útokem na město Cassino uspěl a pak by dobyl Řím, připojil by se jen k velice malé skupině mužů v historii, kterým se to podařilo. Do té doby tam patřil jen byzantský vojevůdce Belisarius (roku 536) a pak v 19. století Garibaldi, kteří přes tento směr – město Cassino – dobyli Věčné město – Řím, ovšem ani jednomu z nich tehdy nestálo v cestě opevněné místo nad městem – s klášterním komplexem Monte Cassino.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 50.

Samotné město Cassino leží po obou stranách silnice Via Casiliny, silnice, která se před městem samotným kříží s řekou Rapido (na jihu směrem k ústí se řeka jmenuje Garigliano). Centrum města Cassino se Via Casiliny stáčí na jih, lemuje úpatí hory Monte Cassino, na jejímž vrcholu stojí obrovské kamenné opatství. Silnice Via Casiliany pak zahýbala směrem na severozápad a vedla údolím řeky Liri k Piedimonte.

Panorama bojiště u Casina a Monte Cassina.

Obrázek


Hora, kde stojí klášter , pak spolu s městem, tvoří dohromady jedinečný obranný komplex. Hora zasahovala do města jako příď lodě, na jejíž špici stála hradní zřícenina. Z této hradní zříceniny by mohl člověk klidně házet kameny do komínů domů, které stály na úpatí hory. Směrem jižně a východně od města Cassino a silnice Via Casiliany se na obou březích řeky Rapido, v době kterou popisujeme (lednu, únoru 1944), rozkládaly mokřinaté pláně, které němečtí ženisté záměrně zaplavili vodou. Vznikla tak obrovská jezera, která útočníkovi znemožňovala přístup do města a to i kdyby měl pásová a obojživelná vozidla. A právě v této části vedla do města železniční trať přes řadu mostů a viaduktů, které běžely přes řeku Rapido a její přítoky, jakož i menší kanály. Samozřejmě všechny tyto mosty, mostíky, kanály, jejich přemostění, němečtí ženisté vyhodili do povětří. Pohled na tato místa jasně Clarkovi a jeho štábu říkal, že řeku musí překračovat jednotky jeho 5. A jedině severně nad městem Cassino. Teprve potom by mohly jednotky postupovat podél tzv. „levoboku pomyslné lodi“, což byla cesta vedoucí souběžně se západním břehem řeky Rapido. Tedy jeho jednotky by potom dál musely vstupovat do Cassina od severu. Zároveň, aby kryl křídla, musel poslat jednotky vzhůru po úbočích dál na severozápad nad silnicí, aby při krátkém úhybu doprava obsadily Monte Cassino a přerušily západně od města silnici Via Casiliany. Tenhle úkol dostaly jednotky americké 34. pěší divize generála Rydera. Tohle všechno chtěl Clark stihnout ještě na začátku třetí dekády ledna 1944, ale čas vše zhatil, neboť i útočná operace americké 34. pěší divize generála Rydera mohla začít až teprve 24. ledna 1944. Pokud by rychle neposkytl další pomoc Ryderovi, mohlo trvat týden, než by byli Němci, kteří blokovali Via Casilianu, vyhnáni z pozic u Cassina. Aby vše urychlil, chtěl využít francouzský expediční sbor generála Juina za účelem výpadu, který by směřoval po přímější trase proti Cassinu. Ještě předtím však francouzský expediční sbor provedl v nitru hor rozsáhlý obloukový postup a mířil k Atině. V tu dobu Clark přesvědčil generála Juina, aby přesunul těžiště svého útoku jižněji, tedy do míst jižně od M. Caira (viz. mapa), s cílem dobýt Terelle a poté dobýt i Piedimonte. Tenhle Clarkův plán však Juina vůbec nenadchl a vysvětlil si ho odlišně. Juin nasměroval své francouzské jednotky do vyšších horských poloh, do míst, kde ho Němci vůbec nečekali (on totiž všeobecně Clark od všech velitelů požadoval, aby skutečně jejich jednotky útočily přes hory, spoléhaly se na přísun zásob na hřbetech mezků, čímž by obešly nepřítele, ale zároveň měly útočit i čelně – téhle všeobecné směrnice Juin využil). Všeobecně se dalo předpokládat, že bezprostřední cíle, jako byly M. Belvedere a M. Terelle, budou tvrdým oříškem, a z toho důvodu chtěl generál Juin, aby Clark vyslal do útoku na jeho levém křídle i část americké 34. pěší divize, nebo aby jí nechal postupovat k původnímu cíli, což byla Atina.
Musím zde říci, že francouzský generál Juin neschvaloval Clarkovy záměry, dle kterých pověřoval jednotlivé divize, či sbory, jen volně koordinovanými operacemi. Generál Juin chtěl, aby francouzský expediční sbor a americká 34. pěší divize útočily bok po boku. Ono to bylo důležité na rovinách, a ještě víc to bylo důležité tady v horách, kde když si necháte někoho v boku na vyšší hoře, má dotyčný velmi dobré pozorování vaší bojové činnosti. No a tady měl právě generál Juin na dosah M. Cifalco (místo, odkud by mohl pozorovat a být pozorován), ale Clark od něho chtěl, aby od tohoto cíle upustil. A právě tady odtud z M. Cifalco, pozorovací pozice, mu mohli Němci hledět do zad, až by útočil k Terelle a dále ve směru řeky Rapido, kde měl operovat Ryder se svou 34. pěší divizí. Němci by pozorovali většinu amerických a novozélandských dělostřeleckých pozic, zřízených za M. Trocchiem.
Generál Juin se svým francouzským expedičním sborem zahájil útok dne 25. ledna 1944 a americký generál Ryder se svou 34. pěší divizí o den dříve, tedy 24. ledna 1944.
Stejně špatně, jako se dařilo americké 36. pěší divizi na tzv „Krvavé řece“ (byla to také řeka Rapido, jen v jiném místě – viz Č 46. http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4935
), dařilo se špatně i formacím generála Rydera, které se také velice špatně probíjely už jen k řece Rapido. Ve své operační zprávě za měsíc leden, kterou uveřejnil generál Ryder 3. února 1944, uvádí, že to vypadalo tak, že jeho 2 pluky bojovaly v oblačných výšinách za klášterem, a že co nevidět získají velké vítězství, ale byla tam pasáž, která říkala trochu něco jiného, cituji:

„Boje byly až do dnešního dne krajně tvrdé, ztráty z všemožných příčin vysoké, přísun náhrad pomalý a co do počtu nedostatečný. Nicméně na sklonku třiatřicetidenní periody služby na frontě, po rovných 28 dnech krvavých bojů, byla situace taková, že 135. pěší pluk vedl útok přes pozice 168. pěšího pluku s cílem dobýt vysoký hřeben, který dominoval údolí a bránil v dalším postupu na severozápad.“

Tahle „písemná“ práce operačního štábu americké 34. pěší divize, která popisuje lednové boje, skutečně nepřeháněla, ale nebylo to nic proti tomu, co americkou 34. pěší divizi generála Rydera čekalo v prvních únorových dnech.
Když konečně americká 34. pěší divize generála Rydera stanula na řece Rapido, naproti městu Cassino, sunula se již její pěchota hlemýždím tempem, které jí dovolovaly zadní voje bránící se německé 44. pěší divize. Když americké čelní roty dorazily do údolí, byl před nimi jen rozbahněný terén, neboť němečtí ženisté předtím řeku vyvedly mimo koryto. Americké hlídky se přebrodily kupředu, aby tam zjistily, že řeka už opět svižně proudí mezi strmými rozmoklými, nebo kamenem vyzděnými břehy. Všechny přístupové cesty k řece pak byly zablokovány spoustou ostnatého drátu a proloženy minami.

Panorama bojiště okolo Cassina, kde kóty tvoří jakousi „pomyslnou, nepravidelnou, tvarově nepravidelnou obrannou mísu“. Každá kóta v této „pomyslné obranné míse“ byla Němci navzájem propojena křížovou palbou a musela být jedna po druhé dobyta ( jsou tam i dál v textu vzpomínané kóty 213 a 56, jakož i směry úderů Spojenců).

Obrázek


Za řekou Rapido se pak tyčil ohromný masiv hory Monte Cassina s klášterem opatství. Nad cestou se pak prudce zvedal do výše skalný výčnělek Colle Maiola, který byl jedním z cílů americké 34. pěší divize. Vypadalo to, že staré italské dělostřelecké středisko na M. Ville, zvané „Kasárna“, jehož budovy stály po obou stranách silnice, má obsazeny německá obrana. Odtud pak vedl vzhůru na návrší vypouklý svah. Severní výběžek Colle Mailoy zasahoval do mnohem většího údolí, kde ves Caira střežila jako pevnost klikatou cestu směřující vzhůru k Terelle. Údolí samotné se pak zvedalo do oblačných výšin M. Castellone, která byla jedním z pravděpodobných cílů útoku divize. Kdyby Němci nad „Kasárnami“ zablokovali přímou trasu do Cassina, jako postranní vstup se na Monte Cassino nabízelo údolí, kde ležela vesnice Caira. Celému vzdálenějšímu okolí pak dominovala samostatná zasněžená hora M. Cairo, vysoká 1 650 metrů (viz. mapa Panorama bojiště u Monte Cassina) a viditelná pouze za jasných dní. Samozřejmě, že tato hora sloužila Němcům jako výhodná pozorovatelna.

Jako první zaútočil dne 24. ledna na „Kasárna“ americký 133. pěší pluk (34. pěší divize). Po jeho obsazení měl tento pluk pokračovat směrem na jih do města Cassino. Americký 168. pěší pluk ze stejné divize, který byl v jeho závěsu, měl pak překročit řeku Rapido a pak útočit směrem severním směrem do hor. Jenomže hned první útok uvázl na blátivém břehu řeky, kde Němci položili větší počet min, než se předpokládalo, a než američtí ženisté odstranili. Vojáci pluku pak museli zůstat ležet v prudké palbě z ručních zbraní a mohutných salv z minometů a děl. Až teprve ráno 25. ledna 1944 přesunul velitel divize těžiště útoku dále na sever, aby se palbě obránců z „Kasáren“ vyhnul. Pak zaútočily 3 prapory v rojnicích vedle sebe, když všechna divizní a i sborová děla ostřelovala „Kasárna“. Teprve tímto útokem se podařilo 133. pěšímu pluku dobýt nehluboké předmostí za řekou Rapido. Předmostí bylo tak malé, že nestačilo, aby americký 168. pěší pluk mohl bezpečně překročit pozice a útok se zastavil, neboť celé předmostí čelilo intenzivní německé palbě. Americké prapory musely zůstat v rozmoklých a mělkých zákopech, a německá palba na ně dopadala celý 26. leden 1944. Jediná možnost byla, přepravit na druhý břeh americké tanky, které by zničily německé dělostřelecké „palposty“, které bránily v postupu americkému 133. pěšímu pluku, stejně jako 168. pěšímu pluku.
Jenomže dno údolí bylo tak rozbředlé, že ještě na příjezdových cestách k řece Rapido uvízlo 20 tanků ze 756. tankového praporu, které se vlastně podařilo vyprostit až po skončení bitvy, přičemž cesty vedoucí kolem rozmoklého terénu měla pod kontrolou německá protitanková děla. Nalevo od 133. pěšího pluku překročila řeku jedna rota ze 135. pěšího pluku a byla v zápětí přinucena zalehnout v dělostřelecké palbě. V té chvíli naléhal velitel amerického 2. as generál Keys na generála Reydera, aby nasadil 168. pěší pluk. Na Keyse totiž tlačil Clark, který chtěl, aby už tanky byly ve městě Cassino. Totiž Clark přes špatný stav terénu stále věřil, že americké tanky budou moci rychle postupovat údolím řeky Liri a hodlal proto nechat vyčistit ucpanou Via Casilinu vedoucí přes město Cassino. Všechny tyhle rozkazy se dostaly i k americkému 168. pěšímu pluku v té podobě, že dostal rozkaz, aby napravo od 133. pěšího pluku překročil řeku Rapido. Tady zapracovalo 6 amerických ženijních rot, které zbudovaly cestu s pevným podkladem. Po cestě se tak mohly 27. ledna 1944 připojit k útočící pěchotě 4 tanky Sherman, s jejichž pomocí se předmostí zase trošičku rozšířilo. Německá protitanková děla vyřadila krátce po poledni z boje i tyto 4 tanky a dál bránila v překročení řeky dalším jednotkám, když zdemolovala cesty vedoucí k řece. Americká pěchota však za řekou opět trochu postoupila. Hlavními cíly se jim stal travnatý kopec nad „Kasárnami“, nebo-li „kóta 213“, a pahorek o něco blíže k vesničce Caira, označovaný též jako „kóta 56“. Po jejich obsazení by mohla americká pěchota zaútočit na „Kasárna“ a pak postupovat po cestě do města Cassina a další voj pak severně do Cairy.
Té noci, 27. ledna 1944, dorazila na „kótu 213“ jedna americká rota a obsadila ji. Jenomže všichni měli nervy na dranc a velitel roty, stresovaný únavou, ztrátami a pocitem izolace, ztratil nervy a nařídil svým mužům opětovný sestup dolů z „kóty 213“. Tenhle ústup jedné americké roty vyvolal paniku a brzy ustoupily další dvě roty, načež se velitel pluku rozhodl stáhnout i své zbylé roty, které by se tímhle ústupem tří rot dostaly do izolace a Němci by je obklíčili.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 51.

Francouzský expediční sbor útočící v onu dobu na pravém křídle americké 34. pěší divize postupoval kupředu a 25. ledna 1944 se mu podařilo dobýt útokem Colle Grosso a 26. ledna večer již postoupil do Colle Belvedere a to až k nejhořejší zátočině serpentin, které vedly do Terelle.

Francouzský postup 25. až 26. ledna 1944 k Belvedere a německý protiútok.

Obrázek

Postupovat dál nemohl, neboť musel čekat až postoupí jeho americké křídlo, ale co mohl bylo, že s Colle Belvedere ostřeloval německé pozice ve vesnici Caira.
Tímhle manévrem Francouzi narušili napravo od americké 34. pěší divize německou obranu a tak mohl generál Ryder, její velitel, nasadit svůj 168. pěší pluk, který o kus dál na severu útočil přes nízko položený terén a obsadil kóty 213. a 56. Překročit řeku Rapido se Ryderovým tankům, přiděleným k jeho americké 34. pěší divizi, podařilo 29. ledna. Když se tanky odpoledne objevily na druhém břehu řeky, byl to zvrat v průběhu bojů, boje však trvaly až do pozdní noci, kdy konečně obě kóty, 213. a 56. padly do rukou Spojenců. V útoku se dařilo i 142. pěšímu pluku, který sem byl převelen od oné nešťastné americké 36. pěší divize (viz. „Krvavá řeka“ zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4935 ), a který měl posílit Ryderovu 34. pěší divizi a přitom navázat kontakt s francouzským expedičním sborem. Té noci si začal 142. pěší pluk (americká 36. pěší divize) razit cestu po úbočích za vesničkou Cairo a pod Colle Belvedere ve směru M. Castellone. Dne 30. ledna 1944 jedna pěší četa a tanky z amerického 168. pěšího pluku (34. pěší divize) obsadily vesničku Cairo.
Po celou dobu ještě americký 133. pěší pluk (34. pěší divize) čelil palbě z objektu „Kasáren“ a nemohl tudíž prozatím postupovat směrem na město Cassino. Proto nasadil generál Ryder v další fázi útoku ze své divize 135. pěší pluk a novou posilu z 36. pěší divize, již vzpomínaný 142. pěší pluk, aby využily vzniklé proluky u vesnice Cairo a pronikly do hor mezi vrchem Monte Cassino a M. Castellone. Oba vzpomínané pluky, tedy 135. a 142. pěší pluk, se při svém postupu dostaly vlastně až nad oblaka, neboť ta v těchto místech obvykle sedala z výšin M. Caira (viz. mapa Panoramatické skici bojiště u Monte Cassina). Americký 135. pěší pluk obsadil z větší části Colle Maiolu a první a nejvyšší hřebenovou konturu masivu M. Castellone, zatímco americký 142. pěší pluk dorazil na Massu Mannu, ležící pouhý kilometr od Terelle. Oba tyto cíle útoku se podařilo obsadit 1. února již takřka bez odporu.
Také americký 133. pěší pluk se konečně pohnul, když podnikl útok v úzkém koridoru mezi řekou Rapido a kopci vpravo od něj a ve dnech 1. a 2. února 1944 vyčistil po tuhém boji houževnatě se bránící objekt „Kasárna“. Pohyb vpřed to však byl jenom na chvíli, neboť když se tanky a pěchota pokoušely tenhle úspěch využít a pronikat ve směru města Cassina, zastavila je tam těžká protitanková a kulometná palba německých obránců města.

Obrana a úmysly Němců v lednu a únoru 1944.


V době, kdy americký 135. pěší pluk pokračoval v útoku k postrannímu vstupu v obranném prstenci u města Cassina a kdy byl americký 133. pěší pluk zahnán před městem do obrany, a kdy u Anzia chystal generál von Mackensen se svou německou 14. A protiútok proti britské 1. pěší divizi, sledoval Winston Churchill především dění u Anzia a byl jím znechucen. Proto naléhal na Alexandera a Clarka, aby u Cassina neustále útočili, čímž by Němce zaměstnávali, a zároveň ve své rétorice dodával, že je lepší vést – „opotřebovací válku, než jen stát a přihlížet, jak bojují jen Rusové“.
A Spojenci se u Cassina snažili, vždyť jak jsme si popsali, francouzští vojáci z expedičního sboru a americká 34. pěší divize bojovali na maximum a Němce dostali do skutečně těžké situace. Dokonce ještě 26. ledna 1944 měli Němci kritický den, když jen s velkými obtížemi německý 132. pluk pancéřových granátníků z 44. divize zastavil Američany v mokřinách M. Ville, avšak 2 prapory z německého 191. pluku, 71. pěší divize, utržily u Colle Belvedere, při vstupu do údolí řeky Secco, jež vedla k Belmonte, těžkou porážku. Dokonce se nevelký počet francouzských tanků pokoušel proniknout až do Belmonte, ale byl zastaven dělostřeleckou palbou.
Právě tehdy bylo německé velitelství 14. ts přesvědčeno, že Francouzi tady mají velký počet tanků, snad celou nějakou obrněnou formaci. Němci vyslali okamžitě do protiútoku 2. prapor 191. pluku (71. pěší divize) a také několik ženistů ze své zálohy, aby dobyli nazpět Colle Belvedere, ale útok se Němcům nezdařil.
Nový náčelník štábu německého 14. ts (10. A) Schmidt von Altenstadt měl dojem, že Francouzi se během několika málo hodin zmocní důležitého bodu německé obrany Terelle, a tak se „od severu zhroutí blokační pozice u Cassina“. A tak do těchto míst začal německý náčelník štábu shánět posily ze všech záloh na celé jižní frontě.
Jenomže britský 10. as ze smíšené 5. A generála Clarka, na jihu italské fronty neustále útočil a 27. ledna 1944 se mu podařilo vytlačit z obranných pozic na M. Natale a M. Rotondu tehdy obávané německé pancéřové granátníky z 29. divize pancéřových granátníků (Britové 29. divizi pancéřových granátníků znali z bojů na Sicílii a u Salerna). Také v sektoru Colle Caracoli, kde se bránila 15. divize pancéřových granátníků, Britové útočili. A tak se náčelníku štábu německého 14. ts von Altenstadtovi podařilo sehnat pouze 2 prapory a to ze třetího pluku německé 44. divize pancéřových granátníků. Tím třetím plukem byl německý 134. pluk pancéřových granátníků a jeho 2 prapory se měly přesunout na sever do zálohy 14. ts právě do oblasti Belmonte. Ještě večer 26. ledna pak vyrazil do bojů 1. prapor 134. pluku pancéřových granátníků, ale jeho postup uvázl v dělostřelecké palbě. Ten druhý z oněch dvou posilových praporů, 3. prapor ze 134. pluku pancéřových granátníků pak posílil 2 prapory ze 191. pluku pancéřových granátníků a jeden prapor ze 131. pluku pancéřových granátníků pak blokoval francouzský výběžek u Belmonte. Do oblasti Atiny směřoval ještě od jihu jeden německý průzkumný prapor z 94. divize pancéřových granátníků.
Zase se rýsovala německá taktika, kterou u Cassina Kesselringovo vedení chtělo nastolit. Maršál na všechny pohyby jednotek dohlížel a chtěl mít neustálý přehled jak jsou přidělovány zálohy, neboť musel dle intenzity bojů, rovnoměrně přidělovat zálohy 14. A u Anzia, stejně jako 10. A u Cassina. Zálohy ždímal ze všech míst po celé Itálii a získané jednotky pak posílal na oba tyto ohrožené sektory. Jedině takto mohli v Itálii Němci držet frontu. Již nenasazovali celé divize, ne, oni nasazovali jen nevelké „Bojové skupiny“, které byly složeny z mnoha divizí.
Na mnoha místech tak bez náležitého přísunu posil německé „Bojové skupiny“ slábly. Němce do této tzv. „členěné obrany“ nutila nouze, která se v Itálii stávala ctností. Největší problém s touto taktikou měli spojenečtí zpravodajci, neboť zaznamenávali, že například některé pluky z německé 3., 29., a 90. divize pancéřových granátníků bojovaly u Anzia, ale i u Cassina. Podkladem pro tato zjištění je – Oddělení nepřátelské dokumentace, které pro knihu historika Molonyho zaslal úřad vlády.
Dne 27. ledna 1944 musela na jižní frontě německá 15. divize pancéřových granátníků protáhnout svou obranu levé hraniční linie, to aby zabezpečila pozice uprázdněné po oněch dvou praporech 134. pluku pancéřových granátníků. To v době, kdy Němci stále očekávali útok Britů proti Cassinu od východu. Ten den přijel uklidnit situaci a velitelské štáby maršál Kesselring, když navštívil nejprve německou 44. divizi pancéřových granátníků a potom i velitelství 14. ts, kde s klidem prohlásil, že ještě nejsou Spojenci dost silní na to, aby se jim severně od Cassina (útokem, který jsme si popsali) zdařil nějaký rozhodující průlom.
Potvrzením jeho slov bylo, když německý 2. prapor ze 191. pluku pancéřových granátníků, zahnal Francouze z M. Abate, kde předtím získali opěrný bod, a když ještě navíc ony dva prapory, ze zálohy 14. ts (popsali jsme, že vyšly ze 44. divize pancéřových granátníků), 1. a 3. prapor ze 134. pluku pancéřových granátníků dobyly nazpět onen kus horního úseku silnice, vedoucí z vesničky Cairo do Terelle (samotná vesnička Cairo zůstala pevně v rukou Spojenců).
Německé štáby 10. A i štáby „Skupiny armád C“ měly v té chvíli dojem, že Francouzi uvízli na mrtvém bodě a velitel německé 10. A generál von Vietinghoff tehdy své armádě vyjádřil, že je jí, cituji:

„hluboce vděčný.“


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a dotazy směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743
Naposledy upravil(a) michan dne 25/10/2011, 07:43, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
kowalski
Příspěvky: 6
Registrován: 5/2/2006, 16:25

Příspěvek od kowalski »

len pre spravnost....nemecka 71. divizia bola divizia pesia a nie divizia panc. kranatnikov ak sa nemylim...
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Ano, děkuji opraveno ( bojovali tam divize horské, pěší, Luftwaffe a pancéřových granátníků - občas se mohu splést a díky, že si všimneš) , jen prosím příště psát na tento odkaz :
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“