XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 52.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 52.

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 52.

Mapa „ První bitvy o Cassino“.

Obrázek


Pokračujme dál v rámci pasáže - Obrana a úmysly Němců v lednu a únoru 1944 při vylíčení První bitvy o Monte Cassino. Bude to trochu chaotické v líčení toho, jak museli Němci z méně ohrožených úseků stahovat v lednu a únoru 1944 jednotlivé prapory, aby zabránili proražení své fronty Spojenci.
Začnu tím, že celému úseku německé fronty mezi mořem a předělem, které tvořily Apeniny velel německý generál Frido Rudolf Theodor von Senger und Etterlin (* 4. 9. 1891 – + 9. 1. 1963), velitel německého 14. ts, profesionální voják, který se politicky neangažoval ve prospěch NSDAP a ani s ní nesympatizoval. Nejprve velel v roce 1940 motorizované brigádě ve Francii, a když byla Francie v červnu poražena, zůstal tam, jako okupační voják, ve společnosti francouzské vesnické šlechty, když se stal později vrchním styčným důstojníkem při francouzsko-italské komisi pro příměří s působištěm v Turíně. V roce 1942 byl náhle převelen na východní frontu, konkrétně ke Stalingradu, kde pomáhal Mansteinovi v zimě 1942 až 1943 v záchraně Pauluse. Když se vrátil z východní fronty (kde samozřejmě, jak víme, Němci neuspěli a k Paulusovi do Stalingradu se nedostali) dostal za úkol evakuovat německou 90. divizi pancéřových granátníků z ostrova Korsiky (90. divize pancéřových granátníků byla vlastně obnovená, v Africe známá 90. lehká divize, která bojovala proti britské 8. A a která pak zanikla v Tunisku, byla tou prvou divizi, která v roce 1941 jako budoucí Afrikakorps přijela do Afriky – tehdy se ovšem ještě jmenovala 5. lehká divize).
V říjnu 1943 von Senger převzal velení nad 14. ts. Již po Stalingradu věděl, že jeho zemi čeká porážka, ale jako profesionální voják bojoval dál, a jak sám říkal, modlil se, aby jeho vůdci uzavřeli mír.
A právě na tom, jak generál Senger v rámci svého 14. ts tzv. „žongloval“ se svými jednotkami si ukážeme jak složitou situaci Němci v Itálii měli a jak tenká „nitka osudu „ je dělila od porážky již v lednu a únoru 1944. Generál Senger se vyznačoval v Itálii tím, že často navštěvoval své jednotky, které povzbuzoval k boji. Návštěvy prováděl zpravidla pěšky, protože pozice jeho jednotek se většinou nacházely na nějaké hoře, většinou ve výšce stovek metrů. Podkladem zde je: Deník von Sengera udn Etterlina, Neither Fear Nor Hope. Jeho kopie se nachází v MHI, Carlisle Barracks, Pennsylvania.

Panoramatická mapa kót, údolí a zásobovacích tras okolo Cassina, o které v „ První bitvě o Cassino“ šlo.

Obrázek


Úvahy Sengera se vedly tím směrem, že proti silné spojenecké dělostřelecké palbě bude muset v budoucnu zvolit místo denních protiútoků, protiútoky noční. Protože dobře věděl, že to nejhorší teprve přijde… Konat začal již koncem ledna a teď se dívejme na tu „rošádu“, kterou se svými jednotkami dělal. Nejprve převelel svůj 2. prapor z 361. pluku pancéřových granátníků (90. divize pancéřových granátníků) z fronty na řece Garigliano do Arce, která ležela o 19 km dále v údolí řeky Liri, a poslal 2. prapor 134. pluku pancéřových granátníků, poslední zálohu v týlu 15. divize pancéřových granátníků na M. Castellone. Zároveň do oblasti M. Abate směřoval na jeho rozkaz náhradní prapor (tzv. Ersatz Batallion – Náhradní prapory se v nouzových situacích často využívaly k obraně frontové linie) a jedna rota složená s pozemního německého letectva (z divize Luftwaffe). Od Kesselringa dostal „v příštích několika dnech“ - jen příslib – že mu pošle ke Cassinu jednotku z 90. divize pancéřových granátníků, v té době bojující u Anzia – konkrétně to měla být „Bojová skupina von Behr“.
A bylo dobře, že generál Senger jednal, protože již 29. ledna 1944 útočili Francouzi proti M. Abate a v belmontském údolí a hrozilo tam nebezpečí, že se při dalším postupu zmocní Terelle (hovořili jsme o tom u francouzského expedičního sboru, kde jsme říkali, že se Němci obávali, že je tam nějaká větší francouzská obrněná jednotka, která bude útočit na Terelle).

Mapa 25. až 26. ledna 1944, s Belmonte, Belvederere a Terelle.

Obrázek


Generál von Senger vyčlenil z frontové linie jižně od Cassina 3. prapor 131. pluku a poslal ho na M. Castellone, načež prodloužil frontu německé 5. horské divize – která se v tu dobu nacházela v centrálních Apeninách, kde nepřátelská tlak momentálně polevil – tak, aby zahrnovala i belmontské údolí.
Na operační poradě, která se 29. ledna 1944 konala u něho na velitelství, řekl von Senger plukovníku Fritzi Wentzellovi (náčelník štábu generála von Vietinghoffa, velitele 10. A), že nejnebezpečnější je podle něho skutečně ten výpad Francouzů směrem k Terelle. I když to vypadalo, že Spojenci tu nenasadili více než 2 francouzské pluky (průzkum hlásil, že kupředu se blíží třetí americký pluk), vystavili Spojenci tento sektor tak mohutné dělostřelecké palbě, že u Němců to vyvolalo dojem, že je to důležitý cíl pro Spojence.
Na jihu fronty - u ústí řeky Garigliano – drtil britský 10. as systematicky německou 94. pěší divizi a německou 29. divizi pancéřových granátníků, a protože se nepředpokládalo, že tady na jihu mají v plánu Spojenci operaci „ve velkém stylu“, bránili nadřízení von Senegrovi v přesunu dalších jednotek ze sektoru 90. divize pancéřových granátníků a ve vystřídání 211. pluku pancéřových granátníků 71. plukem pancéřových granátníků, aby ho mohli nasadit v sektoru M. Castellone. Na severu fronty přicházel každý den von Senger o jeden celý prapor, přičemž ztráty v řadách 29. divize pancéřových granátníků za období od 21. do 31. ledna 1944 byly ještě vyšší.
Na poradě pak náčelník štábu německé 10. A plukovník Wentzell objasnil Sengerovi několik bodů do budoucnosti:
Řekl mu, že je nutné blokovat obranné pozice u Cassina, které musí vydržet do doby, než se německé 14. A podaří eliminovat a úplně zablokovat předmostí u Anzia. Teprve potom může Senger očekávat, že obdrží posily, a že by mohl přejít do ofenzívy.
Kdyby se to u Anzia generálu Mackensenovi s jeho 14. A nepodařilo, vznikla by nová situace. Vysvětlili si navzájem nedostatky oboustranné Hitlerovy linie, která procházela přes Piedimonte a Senger prohlásil, že „Gustavova linie“ umožňuje hospodárnější nakládání s jednotkami. Pokud by nastala nutnost ústupu, měl by se 14. ts, podle jejího velitele, stáhnout přímo do oblasti Colli Albani, ale plukovník Wentzell mu na to řekl, že o ústupu od Cassina se momentálně neuvažuje.
A tak nezbylo generálu Sengerovi nic jiného, než v ostatních sektorech znovu shánět po četách i po rotách jednotky, aby měl s čím bránit město Cassino, které musel dle rozkazu udržet a kolotoč – rošáda – pokračovala.

Němci se prostě rozhodli Monte Cassino bránit za každou cenu a v rámci tohoto ztenčovali své linie jinde mnohem drastičtěji.

V duchu tohoto byl dne 31. ledna 1944 od Jadranu převelen 3. prapor ze 3. parašutistického pluku (1. parašutistická divize), dorazil také prapor od 200. pluku a další prapor od 361. pluku pancéřových granátníků (tyto 2 prapory byly z 90. divize pancéřových granátníků). A právě velitel 90. divize pancéřových granátníků, generál Baade, se ještě toho dne, tedy 31. ledna 1944, stal velitelem celého „Caassinského sektoru“.

A pojďme na bojiště.
Bylo 30. ledna 1944, což byl zase špatný den pro německé obránce ve vesnici Cairo a vůbec po celé délce řeky Rapido. To totiž velké uskupení amerických tanků, které si den předtím vynutilo přechod přes řeku Rapido, rozstřílelo jeden po druhém bunkry německého 1. praporu 132. pluku pancéřových granátníků. Ti, kteří přežili se museli stáhnout na Colle Mailu, ležící za bunkrovou linií. Francouzi té samé noci vypudili z M. Abate posledních 35 mužů, kteří zůstali z německého 191. pluku pancéřových granátníků. Německý 2. prapor ze 132. pluku pancéřových granátníků napravo od nich, kterému zbývalo 30 mužů, pak ustoupil směrem k Terelle. Zbytky německých vojsk z vesničky Cairo, spolu s 2. druhým praporem 132. pluku pancéřových granátníků a právě dorazivším 2. praporem 361. pluku pancéřových granátníků, začaly 31. ledna 1944 budovat provizorní oboustrannou obrannou linii mezi M. Castellone a vesnicí Villa S. Lucia. Další 3 prapory ze 131. pluku pancéřových granátníků se přemístily tak, aby po obou stranách Massy Manny zabezpečily silnici do Terelle. V době, kdy tam Němci dorazili, se už americkému 142. pluku podařilo zatlačit hrstku obránců ze 134. pluku pancéřových granátníků zpátky do Terelle. (Ten americký 142. pluk byl, jak jsme si řekli, odvelen od americké 36. pěší divize, aby posílil generála Rydera s jeho 34. pěší divizí. Ve dnech 6. až 7. února 1944 byl i zbytek americké 34. pěší divize na řece Rapido vystřídán Novozélanďany, kteří se tak zapojili do bitvy na návrších – o kóty).
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 53.

A i další historický popis „První bitvy o Cassino“, zdánlivě chaotický a zmatečný, jen svědčí o těžkých bojích v této bitvě. Mluví o rychlých výměnách jednotek, doplňování a střídání jednotek na frontě, když se muselo sahat na všechna místa Itálie, kde ještě bylo trochu klidněji, nebo zdánlivě klidněji a hovoří o vysokých ztrátách na obou stranách. Je zde vidět i pružnost jednání, a tehdejší větší zkušenost, která byla v krizových situacích na straně Němců. Byly to těžké boje v horách a k jejich pochopení je třeba se dívat na mapu kót okolo Monte Cassina a města Cassino( též na Panoramatickou mapu kót a tras v předchozím článku):

Obrázek

Pokračujme tam, kde jsme skončili v Č 52.
To totiž americký 142. pěší pluk (36. pěší divize) jen pomalu pronásledoval zbytky německých praporů. Tím dostal německý 1. prapor z 8. pluku pancéřových granátníků (3. divize pancéřových granátníků) dost času na to, aby ze zóny své 5. horské divize (řekli jsme si, že jí byla prodloužena fronta) operující nalevo dorazil počátkem února do Terelle. Dorazil sem také jeden německý alpský prapor od 76. ts (LXXVI), který těmto jednotkám vyrazil z Jaderského pobřeží na pomoc. V té době získal německý 14. ts von Sengera dojem, že Francouzi jsou vyčerpaní a že Američané mají v úmyslu přesměrovat hlavní útok na jih. Tím by obešli klášter Monte Cassino zezadu, ve směru Villy S. Lucii. Pro Němce se tak nově ohrožený sektor nacházel mezi Castellone a Colle Maiolou. Byl mlhavý den 1. února 1944, když do německého štábu přišlo hlášení, že Castellone obsadily dvě americké roty. Protiúder ženijního praporu z 15. divize pancéřových granátníků sice Američany nevystrnadil, ale dvě německé roty z 2. praporu 361. pluku pancéřových granátníků zabránil Američanům ze 135. pěšího pluku v průniku přes sedlo směrem na M. Cairu. Zbylá část ženijního praporu pak zablokovala Američanům postup na Colle Maiolu.
Když toho samého dne, tedy 1. února, dorazil na „Cassinskou frontu“ její nový velitel generál Baade, velitel 90. divize pancéřových granátníků, okamžitě začal reorganizovat obranu okolo Cassina a od svého velení požadoval čerstvá vojska, čerstvé jednotky, které byly podmínkou pro stabilizaci „Cassinské fronty“.
Jako první k němu dorazil 3. parašutistický prapor (1. parašutistická divize), který byl okamžitě nasazen do protiútoku a podařilo se mu vypudit Američany z Castellone, což Baade viděl jako první úkol. Z fronty u Jaderského moře, kde byla Baadeho 90. divize pancéřových granátníků, rychle přispěchal 1. prapor z 361. pluku pancéřových granátníků a z jihu, z fronty na řece Garigliano, byly odveleny protitankové a ženijní prapory a oddíly polního dělostřelectva. Německý 3. prapor 8. pluku pancéřových granátníků následoval 1. prapor na cestě z fronty 5. horské divize.
Jenomže americká 34. pěší divize svými útoky a protiútoky dne 2. února 1944 nedopřála čas generálu Baademu na konsolidaci jednotek pro větší protiútok. Generál Baade navíc zjistil, že už musí nasadit parašutisty, to aby utěsnil vzniklé mezery ve své frontě.
Celkově si pak velitel 14. ts generál von Senger nedělal příliš velké starosti s útokem amerického 133. pěšího pluku, který postupoval údolím z M. Villy směrem na Cassino. Co však ale věděl určitě, že musí posílit vojska za klášterem Monte Cassino, a to tak, aby celý masiv, celá hora Monte Cassino i s klášterem byla dokonale zabezpečena obranou.
Řekl proto veliteli cassinské obrany Baademu, že ještě dostane další parašutistický prapor z Jaderského pobřeží a dokonce i divizní parašutistický kulometný prapor od Anzia. K Baademu měl také dorazit, 4. února 1944, z jeho vlastní 90. divize pancéřových granátníků 2. prapor 200. pluku pancéřových granátníků. Všechna tato opatření znamenala, že byla zároveň ztenčena německá obrana na jihu, proti britskému 10. as. Celé tohle konání Němců se ukázalo jako správné, neboť v té době Britové skutečně poslali z fronty na řece Garigliano, ze svého 10. as britskou 56. pěší divizi k Anziu.

Ještě večer 2. února 1944 obsadil americký 2. prapor ze 135. pěšího pluku větší část oblasti s roklemi a skalními výběžky zvané Colle Maiola. Američané zároveň ostřelovali německý 2. prapor 132. pluku pancéřových granátníků, až ho rozprášili a zároveň palba amerického dělostřelectva ničila i 2. prapor 361. pluku pancéřových granátníků, který (jak někteří historici v divizních hlášeních nalezli) „se rozpouštěl jako máslo na slunci“. Z této palby, „z tohoto očistce na zemi“, nakonec vyvázlo jen 32 pancéřových granátníků, kteří nalezli úkryt v oblasti kóty 593. (viz. mapa kót) v naději, že se zde udrží do doby, dokud nedorazí 3. parašutistický prapor, který měl rozklad německé obrany rázně zarazit. Do té doby německé prapory, které se nechaly zaskočit v otevřeném terénu na skalnatých úbočích, byly zničeny těžkou americkou dělostřeleckou palbou. V tuto dobu to vypadalo tak, že pokud Američané budou postupovat dál, smetou německou obranu generála Baadeho z jihozápadního okraje masivu u Cassina.
A teď přijde to jenomže.
Jenomže právě během noci dorazili parašutisté a ještě v noci podnikli z oblasti kóty 593. protiútok, a i když ztratili skalní výběžek tvořený kótami 475. a 476., který předtím dobyli nazpět, zůstal v americkém držení jen protější hřeben, konkrétně kóty 450. a 445., mezi nimiž a klášterem Monte Cassino se táhla pouze hluboká rokle.
Na M. Castellone mezitím americký 3. prapor 135. pěšího pluku postoupil na kótu 706., kdežto dva prapory ze 142. pěšího pluku za jejich zády hájily masiv před útokem od severu.
Na frontu pak dorazil německý 1. prapor 361. pluku pancéřových granátníků a převzal kontrolu nad kótou 593., zatímco parašutisté se přesunuli dozadu do oblasti Albanety jako záloha za 1. alpským praporem, který nyní čelil americkému 3. praporu 135. pěšího pluku.
V těchto bojích se řady německých parašutistů v praporu zmenšili na 130 mužů.
V té době, kdy se na cestě ke Cassinu nacházely parašutistický kulometný prapor a 1. parašutistický prapor, rozhodl velitel německé 10. A generál von Vietinghoff o tom, že z Jaderského pobřeží bude odvelena postupně celá 1. parašutistická divize, kterou tam na pobřeží měla nahradit Baadeho 90. divize pancéřových granátníků (unavené prapory použité u Cassina). Jako první měl být stažen otřesený 2. prapor 361. pluku pancéřových granátníků. Jenomže ten místo aby odjel na Jaderské pobřeží, jak zjistili zbytky jeho mužů, vlastně střídal jednotky z 44. pěší divize, aby u ní mohli být reorganizováni. Ostatní prapory z 361. pluku pancéřových granátníků potkal stejný osud.
O tom jaké to byly boje, svědčí čísla, která říkají, že ke 4. únoru 1944 čítalo 9 praporů z 44. pěší divize, 2 prapory z 8. pluku pancéřových granátníků a jedna alpská rota už jen o něco míň než 1 500 vojáků, ostatní byli buď mrtvý, nezvěstní nebo zranění.

Mezi 4. a 5. únorem 1944, v době kdy „Cassinskou frontu“ zasáhly vytrvalé deště a prudký vítr, přerušili Američané své útoky, takže to vypadalo, že jim konečně došly síly. V té době se velmi zlepšila situace německé obrany „Cassinské fronty“ generála Baadeho. Dorazila 1. parašutistická divize a hned z kóty 706. vytlačila americký 3. prapor ze 135. pěšího pluku, ale zároveň o něj při protiútoku přišla. V oblasti tzv. Hadího hřebenu se německé obranné pozice stabilizovaly podél hřebene tvořeného kótami 445. a 450. a v okolí kóty 593.
Dokonce se u Němců objevili i zálohy, to když dorazil 1. prapor 200. pluku pancéřových granátníků, část „Bojové skupiny Behr“ od Anzia přijel do Roccaseky a krátce na to vytvořil zálohu za Colle S. Angelem. Část jednotky z parašutistického kulometného praporu zaujala pozice poblíž kláštera Monte Cassino a ostatní se na severním obvodu města Cassina zapojily do obrany, kde těžko odolával německý 211. pluk pancéřových granátníků, který měl pozice na horském úbočí poblíž kóty 175., na kótě 165. a na hradním vrchu, kde stála zřícenina.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 54.

Ale Američanům síly ještě nedošly, neboť 5. února 1944 začal na čele útočit 133. pěší pluk, který se dostal až na okraj města Cassina a dokonce pronikl mezi německé kulometčíky na kótě 175. a nakrátko obsadil i Hradní vrch. Zřícenina Hradní vrch, oddělená od kóty 175. hlubokou roklí se v nastávající bitce stala veledůležitou taktickou pozicí. Neštěstím bylo, že již v té době docházel skutečně Američanům dech, již neměli dostatek vojáků, aby se udrželi trvale. Museli na vrcholu kopce učinit přestávku, to aby mohl americký 168. pěší pluk vystřídat 135. pěší pluk, který byl na pozicích naproti hřebeni s kótami 450-445, které byly vzdáleny okolo 600 metrů od kláštera Monte Cassino. Americký 135. pěší pluk se měl připravit na výpad z Hadího hřebene ve směru kóty 593 a Albanety, jakmile bude jeho 3. prapor stažen z hřebene Castellone. Slabý americký 141. a 143. pěší pluk vystřídala v průběhu noci na 5. února 5. brigáda z 2. novozélandské divize a uvolněné jednotky měly posílit americký 142. pěší pluk. Poté se měla americká 36. pěší divize soustředit v oblasti mezi Castellone a Massou Mannou. Tolik tedy zjištěné skutečnosti z plukovních a divizních zápisů, které se staly součástí dané historie oněch míst a „ První bitvy o Cassino“.

Na tomto místě bychom si měli vyjasnit některé skutečnosti, které pak historici objevili o těchto horských místech a které promlouvají k době ledna a února roku 1944 – bojům v „První bitvě o Monte Cassino“.
Totiž specifikum bojiště vysoko v oblacích bylo v tom, že se bojové jednotky nacházely daleko od svých štábů a od svých řídících velitelů. A z toho pak vzniklo velké množství vážných chyb v úsudcích velitelů a štábů, neboť ty neznaly přesné postavení svých jednotek na frontě.
Zjištěné skutečnosti totiž říkají, že pokud se někdo vydal na přední okraj bojového praporu, trvalo mu to nejméně 3 hodiny, než se vyšplhal do čelních pozic. Nově příchozím jednotkám na bojiště pak trvalo několik dní, než se vůbec obeznámily s místním způsobem boje a novým terénem okolo nich.

Štáby jednotlivých divizí, jakož i sborů, byly situovány v karavanech na opačném břehu řeky Rapido, čímž snadno ztratily kontakt se situací, ve které se nacházely jejich jednotlivé prapory. Prapory, o kterých se říkalo, že pobývají „tam nahoře“ týden i déle. Štábní důstojníci své určité statistiky o zásobování a doplňování sice měli, věděli, že jedné karavaně mezků, která se vydala zásobovat vším potřebným bojový prapor na frontě, trvá přibližně 14 hodin, než se dostane do hor a zpět. Jenomže už ti samí štábní důstojníci nevěděli, že část nákladu potravin, pokrývek, potřebných baterií, munice a další materiál, se úzkou cestou po úbočích hor poztrácí a tím nedostanou útočící prapory vše potřebné. Jednotlivé velitele divizí a sborů, odrazovala délka trasy a doba trvání pěšího pochodu a tak nenavštěvovali své prapory a pluky dost často. A tak se plánování štábů divizí a sborů odehrávalo většinou jen na mapě, bez přihlédnutí k specifice konkrétních krajinných prvků a bez znalosti místního rázu terénu. Stávalo se, že na místě bojiště prováděný průzkum, zjistil úplně jiný propletenec krajinných útvarů. Byly zjištěny úplně jiné pozorovatelny na kopcích. Zkušení němečtí velitelé a jejich štáby totiž měli dostatek času, aby v italských horách okolo Cassina zbudovali dostatek obranných opěrných bodů ( ale i klamných postavení a zamaskovaných postavení), které se vzájemně podporovaly křížovou palbou. Zároveň jejich ženisté provedli velké množství místních úprav tak, že jejich lokální protiútoky se daly provádět skrytě.
A právě tohle Spojenci zvláště při „První bitvě o Monte Cassino“ podcenili.
Totiž tento celý německý obranný systém, navzájem propojený, mohl být narušen nikoliv jen po částech, nýbrž silným frontálním útokem, který by rozvrátil všechny kóty naráz a nikoliv jen jednu, nebo dvě kóty. Právě v tomhle spočíval klíč k pochopení situace okolo Monte Cassina, právě v tomhle spočíval klíč k pochopení bitvy, která se odehrávala v těchto výškách. A spojeneckým velitelům nestačili k pochopení 2 bitvy, oni museli prohrát tři bitvy, aby ta čtvrtá - teprve v květnu 1944 - všechny pozice Němců rozvrátila naráz.

Ještě také něco o dalších aspektech. Totiž přerušené spojení s bojovými jednotkami, které jsme si popsali, vedlo spojenecké týlové štáby k tomu, že při pohledu na přímou krátkou vzdálenost ( mnohdy dalekohledem), která je dělila od jejich vojáků, od masivu Monte Cassino, znamenala, že si mysleli, že mají stejně blízko k vítězství. A tak se stalo, že neviděli, jak v konci ledna a na počátku února jejich divize slábly, kdežto jednotky generála Baadeho, velitele německé obrany sektoru Cassino, neustále narůstají co do počti a svěžesti. Že jsou německé jednotky neustále posilovány čerstvými četami, rotami a prapory. Naproti tomu americká armáda, která bojovala v Itálii, měla v konci ledna a února 1944 nouzi o zálohy (vzdálenost - vycvičené jednotky záloh nedorazily ještě loděmi z USA), a odmítala přesouvat jednotlivé formace mezi frontami tak, aby získala čerstvé prapory pro frontu druhou, tak jako to praktikovali Němci (přesun německých jednotek z fronty na frontu jsme si popsali v předchozím textu).
Vždyť i spojenečtí velitelé měli možnost nasadit u Cassina jednotky z britské 46. pěší divize – přes spoustu administrativních problémů – ale neudělali to (stále to dogmatické dodržování národnosti, příslušnosti k druhu vojsk). V „První bitvě o Monte Cassino“ nebyl ani náznak toho, že by velitelé sborů – zde generál Keyes, velitel amerického 2. as – chtěl přijmout nějakou pomoc od jiného sboru. A když to pak v první bitvě u Cassina učinil, bylo už příliš pozdě.
Posila v podobě amerického 168. pluku jen minimálně ulehčila těžkou situaci vojáků z americké 34. pěší divize, kteří v té době trpěli na dobytých pozicích nedostatkem teplého jídla, vystaveni vlhku, extrémnímu chladu a těžké odvetné německé palbě. Američtí velitelé praporů a pluků tady v horách opakovaně připravovali a zase odkládali útoky, neboť stále něco chybělo. Stále se něčeho nedostávalo. Vojáci nebyli fyzicky schopni přesunu, mnozí již byli demoralizováni až tak, že odmítali opustit své zákopy a pozice za kamennými náspy.
Tady většina historických knih říká, že, cituji jeden z mnoha pramenů uvedených na konci článku:

„Příběh o tom, co se dělo za klášterem v onom strašlivém posledním týdnu, nikdy ve vší úplnosti nezazněl.“

Ano.
Totiž co se přesně dělo v prvním a části druhého únorového týdne 1944 v horách okolo Monte Cassina žádná oficiální písemná zpráva nepostihuje. Bitva prý se vymkla veškeré kontrole, spojenecká vojska pozbyla soudržnost.
No a operační zprávy, které sepsaly divizní štáby, líčily útoky, které možná nikdy neproběhly, i když byly naplánované. A co je jisté, že ty samé štáby na papíře umisťovaly jednotky do lokalit, které nepřítel mezitím dobyl nazpět. Štáby v údolí nepoznaly, nebo si jednoduše nechtěly připustit to, co velitelé praporů dobře věděli – totiž to, že vojáci již dospěli na samou hranici svých možností. Faktem bylo, že velitelé pluků museli pověřit důstojníky zřízením policejních stanovišť za frontovou linií, které zachytávaly a vracely zpět dezertéry, kteří se připojovali k plynulému proudu raněných, kteří mířili pěšky i na nosítkách do týlu.

Není nikde důkaz, že by útoky Spojenců podél M. Castellone někdy pronikly do sedla, které spojuje tento vrchol s masivem Colle S. Angelo. Naproti tomu je ale důkaz, že americký 142. pěší pluk málem dorazil 11. února 1944 do Albanety, kde z německých zápisů vyplývá, že tady pro Němce situaci zachránil zásah německého plukovníka Schulze, který nasadil ženijní rotu do obrany po dobu, dokud se mu nepodařilo z řad jeho 200. pluku pancéřových granátníků zorganizovat uskupení, které se zformovalo k obraně za kótami 505 a 575. Obávané německé Nebelwerlfery 71. pluku pancéřových granátníků mezitím napadly americkou rotu ze 142. pěšího pluku, která byla rozmístěna na svazích „Hřebene duchů“ a v otevřeném terénu před shlukem budov zvaným Albaneta ( viz místa na mapě První bitvy o Cassino). Ke svým se vrátilo jen velmi málo amerických vojáků.
Dokončení si dáme v dalším článku příště - před „Druhou bitvou o Monte Cassino“.


Použité podklady.

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“