XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 64.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 64.

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 64.

Mapa Operace DICKENS – Třetí bitvy o Monte Cassino - v prvé fázi, mezi 15. až 17. březnem 1944.

Obrázek

Přestávku mezi útočnými operacemi Spojenců, „Druhou a Třetí bitvou o Monte Cassino“, operacemi AVENGER a DICKENS, přestávku, kterou prodloužilo špatné zimní počasí, využily obě strany.
Wehrmacht, jeho německý 14. ts, ještě více opevnil obranné pozice v cassinském sektoru 1. parašutistické divize, kam byla navíc povolána německá 90. divize pancéřových granátníků, jako záloha za frontu. Záložní divize si tak mohla odpočinout, vycvičit nováčky, které pak zařadila do bojových praporů.
Zároveň maršál Kesselring provedl to co slíbil, tedy vyznamenal generála Baadeho, který dostal ke svému Rytířskému kříži Dubové ratolesti. Přestávka v boji mezi druhou a třetí bitvou zároveň znamenala, že svérázný nový velitel německého 14. ts (10. A), kterým se stal generál Heidrich (předtím velitel 1. parašutistické divize – jeho svéráznost ještě později vysvětlím) měl mnohem víc času na zorganizování celé obrany v Cassinu, okolo Monte Cassina a proti celé smíšené americko-britské 5. A. Protože předsunuté německé obranné pozice ( předsunuté opěrné body) byly pod neustálou dělostřeleckou palbou Spojenců, nebylo tam možné vybudovat pro vojáky nějaké zvlášť odolné podzemní kryty. Ale ve druhé německé obranné linii, která byla bezprostředně za předsunutou, němečtí ženisté vyztužili jeskyně a zesílili sklepy betonem. Také se ve městě Cassino a na hoře u Monte Cassina podařilo shromáždit všechny druhy zásob, protože Němci dobře věděli, že Spojenci budou útočit na silnici č. 6 – Via Casilina. Silnice tak bude v nadcházející bitvě těžko použitelná pro zásobování. Shromážděním zásob na obou místech tak mohli Němci během nadcházející bitvy dopravovat zásoby do města a zase naopak do hor. Mezi druhou a třetí bitvou spojenecké dělostřelectvo decimovalo všechny předchozí a stávající cesty zásobování a tak Němci museli najít alternativní zásobovací cesty mimo oblast dělostřeleckého ostřelování. Generál Heidrich zároveň nechal zřídit oboustranné obranné linie (němečtí obránci se mohli bránit na východ i na západ – pochopitelně i jih a někde sever) v jižní okrajové části města Cassina v oblasti Baronského paláce a Římského divadla (viz. mapa). V těchto obranných liniích nechal rozmístit velké množství těžkých kulometů a protitankových kanónů, které měly zabránit Spojencům ve výpadu z železniční stanice a zároveň v pokračování útoku směrem na západ po Via Casilina.

Při bojích o Cassino a Monte Cassino měli Němci opět jeden závažný problém ( jako v První až Čtvrté bitvě). Německý průzkum nemohl stále pořádně zjistit jak vlastně vypadala v inkriminované době britsko-americká 5. A (Němci v té době neměli ve spojeneckých řadách ani špiony, a ani nemohli využívat dobře letecký průzkum pro naprostou leteckou převahu Spojenců a špatné počasí). Náčelník štábu německé 10. A, kterým byl v té době generálmajor Wentzell, proto musel nechat shánět po nemocnicích dokumenty z výslechu spojeneckých zajatců, protože Němci v městě Cassino nezískali ani jednoho zajatce. Například se německá zpravodajská služba nemohla vůbec dopátrat toho, kde je po svém vystřídání americký 2. as a pak se také nemohla 13. března 1944 dopátrat toho, jestli se skutečně z města Cassina stahuje celá 2. novozélandská divize, když k Němcům dorazila zpráva, že se z města Cassina Novozélanďané stahují (to se přemisťoval novozélandský úderný oddíl tvořený novozélandským 25. pěším praporem z 6. novozélandské brigády – 2. novozélandská divize – když novozélandský 24. a 26. prapor zůstával na místě – na jihu města Cassina).
Ještě 19. února 1944, právě v rámci plnění Kesselringových směrnic, které znamenaly narušovat útočné snahy Spojenců, 15. Skupiny armád v Itálii protiútoky, při kterých měli Němci brát především zajatce, podnikla německá 15. divize pancéřových granátníků útok. Útok však stál Němce 100 mrtvých a zraněných a sami ztratili 35 zajatců. Pak se přeci jenom 8. března 1944 poblíž Minturna podařilo Němcům odvézt zajatce z, na cassinskou frontu nově příchozí, americké 88. pěší divize. Jenomže američtí zajatci (mnozí ani nevěděli) zarytě při výslechu mlčeli, když hovořit začali až po začátku ofenzívy, tedy 16. března 1944. Teprve tehdy se Němci plně dozvěděli, že 2. as se přemístil( část divizí k Anziu), a že proti nim stojí nové divize. Informace už skoro nebyla Němcům nic platná….

Když se do 11. března 1944 vlastně nic na cassinské frontě nedělo a maršál Kesselring měl zprávy, že se americko-britská 5. A nehýbe, rozhodl se odjet na dovolenou do Německa. Kesselring prvně neodhadl situaci a věřil, že na jižní frontě, v okolí Cassina, se před jarním oteplením nic „Velkého“ nechystá.

Bojový plán „Operace DICKENS“ – „Třetí bitvy o Monte Cassino“.

Tím finálním plánem „Operace DICKENS“, která začala 15. března 1944, byl vlastně plán, který schválil generál Clark a který 21. února 1944 zveřejnil velitel Novozélandského sboru generál Freyberg.
Indické a novozélandské jednotky se měly před rozedněním dne 15. března 1944 stáhnout do bezpečnostní linie 900 metrů od Cassina. Mělo přijít těžké bombardování od 8 hodin 30 minut do 12,00 hodin. Po celou dobu mělo přibližně 500 převážně těžkých bombardérů shodit více jak 1 000 tun bomb do oblasti o rozměrech 1 300 x 400 metrů, když zároveň oblast mělo ostřelovat dělostřelectvo. Potom v odpoledních hodinách měly zaútočit stíhací bombardéry na předem určené cíle. V městě Cassinu měli do akce vyrazit Novozélanďané hned v poledne. Z východu měly zaútočit roty A a B z novozélandského 25. pěšího praporu 6. pěší brigády hned pod ochranou palebné clony dělostřelectva, která se měla každých 6 minut posunout o 100 metrů dopředu. Úderné oddíly měly proniknout severní částí města do linie fronty, kterou tvořila silnice č. 6. Rota D, která postupovala napravo, měla útočit z kóty 175 a obsadit Hradní vrch, coby výchozí bod, ze kterého měla pak 5. indická pěší brigáda (4. indická divize) podniknout útok vzhůru svahem, který se tyčil nad městem Cassino. Tanky z 19. obrněného pluku měly postupovat těsně za novozélandským 25. pěším praporem a podporovat jeho útok palbou.
V tu dobu měla 5. novozélandská brigáda a americké „Bojové velitelství B“ z 1. obrněné divize, z levého jižního křídla ostřelovat město Cassino.
To byla První fáze oné třetí bitvy o Cassino, která měla skončit ve 14 hodin odpoledne.
V tu samou dobu měl rotu D na Hradním vrchu vystřídat 1./4. prapor essexeského pluku z 5. indické brigády.
V Druhé fázi třetí bitvy o Cassino měla novozélandská 6. pěší brigáda pokračovat v postupu na jih až k Baronskému paláci, do míst kde se silnice č. 6 stáčela podél úpatí klášterního vrchu na západ. Po své levé straně měla obsadit železniční stanici a pahorek, aby pak pokračovala po obou stranách řeky Gari (řeka se severněji nazývala Rapido, zde pak Gari, aby se pak jižněji nazývala Garigliano) i s jejími přítoky.
V té samé době měla indická 5. pěší brigáda (4. indická pěší divize) postupovat v příčném směru (divergentní – rozbíhavý útok) a vzhůru po úbočí klášterního vrchu měla po útoku obsadit kótu 435, kótu, která byla jinak zvána jako „Šibeniční vrch“. Zároveň měla indická 7. pěší brigáda zaútočit proti severní straně kláštera Monte Cassino a tady najít slabá místa v německé obraně. Během noci z 15. na 16. března měli novozélandští a američtí ženisté přemostit řeku Rapido v místech, kde vstupovala do města – od východu železniční trať a silnice č. 6. Novozélandská 5. pěší brigáda měla dobýt a zcela obsadit oblast nádraží a tanky amerického „Bojového velitelství B“, jakož i zbylé tanky novozélandské divize, měly vjet do vytvořeného předmostí, aby se zde připravily k následnému útoku, který by zužitkoval úspěch z předchozího dne. Bojový plán předpokládal, že po skončení první bojové noci bude mít 4. indická pěší divize v držení klášter Monte Cassino, ale i kdyby ho neobsadila, měly její jednotky ráno 16. března 1944 začít využívat dosažených pozic – zužitkovaní fáze ofenzívy – tedy postupovat do údolí řeky Liri. V součinnosti s tímto útokem na německé obranné postavení v okolí kláštera Monte Cassino, měla za rozbřesku 16. března zaútočit z „Madras Circusu“ smíšená skupina amerických a novozélandských tanků podřízená průzkumné rotě 7. indické brigády a dorazit na západní úbočí pod klášterem Monte Cassino včas na to, aby podpořila útok indické 5. pěší brigády, která sem postupovala od východu.

Dělostřelectvo.

Plán pro spojenecké dělostřelectvo byl skutečně rozsáhlý. Spojenci zde využívali, jak říkají na konci uvedené prameny, i tři italská železniční děla, dále některá polní, protitanková a protiletadlová děla, která pocházela z arzenálu italské armády, takže celkový počet nasazených spojeneckých děl zněl – 900 kusů. Dělostřelecký plán stanovil, že během 4 hodin bude vystříleno 1 200 tun výbušnin na lokalizované objekty, které zahrnovaly samozřejmě i německé dělostřelecké baterie.

Obrázek


Později bylo zjištěno, že i když na každého německého obránce připadlo 4 až 5 tun třaskavin, nezajistilo to Spojencům úspěch. Pravdou bylo, že palbou utrpěli obránci opěrných bodů, ale již v druhém pásmu obrany, kde měli Němci lepší kryty, se obránci rychle vzpamatovali a to ještě před útokem spojenecké pěchoty. Zároveň hrozilo, a také se pak stalo, že když Spojenci ustoupili za bezpečnostní linii pro bombardování, pronikli obránci do jejich obranných pozic. Dalším problémem bylo, že úzká útočná fronta, na kterou měli velmi dobrý výhled obránci, znemožňovala rychlé a účinné upoutání obránců vepředu. Němci se tak mohli dostat do míst, kde hrozil průlom. Co však bylo horší bylo to, že bombardování a dělostřelecká palba sice smetla německé první opěrné body, ale suť a rozvaliny mohly a také skutečně znemožňovaly, průjezd spojeneckých tanků městem, zatímco přeživší němečtí obránci získali v sutinách souvislý pás krytých obranných palebných pozic.

Cassino po leteckém a dělostřeleckém bombardování po 15. březnu 1944.

Obrázek



Obrázek
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 65.

Bombardování bojiště Cassino a Monte Cassino.

Z velitelského stanoviště na řece Cervaro řídili od rána dne 15. března 1944 bombardování generálové Alexander, Eaker, Clark a Freyberg. A opět se ukázala nepřesnost výškového bombardování. Nejprve za sevřenými formacemi středních bombardérů přiletěly nepravidelné svazy těžkých bombardérů. Skoro víc než polovina všech bomb skutečně dopadla na cíl, ale zbytek ostatních bomb skončil mimo cíle, neboť prach a dým zaclonily operátorům zaměřovačů výhled na pozemní objekty, podle kterých se mělo provést zaměření. Bohužel bomby zasáhly i spojenecké palebné pozice, komunikační linie, ale i spojenecké nemocnice. Celá jedna skupina těžkých bombardérů shodila svůj náklad bomb dokonce na Venfaro, které leží necelých 20 km od města Cassina. Při dopoledním náletu dne 15. března 1944 zahynulo, nebo utrpělo zranění, více než 140 civilistů. Bylo zjištěno, že ztráty na německé straně byly nižší než součet ztrát spojeneckých vojáků a civilistů.
Když potom odletěly poslední střední bombardéry, vypadalo město Cassino jako měsíční krajina. Takřka ani jediná budova nezůstala nedotčená. Jen místy se po bombardování nad hromadami suti tyčila nějaká ta zeď, která se, když přišla dělostřelecká příprava, také zhroutila.

Útoky 15. března 1944 a jejich pokračování v dalších dnech.

Jako první po leteckém bombardování a dělostřelecké přípravě, vyrazily po poledni dne 15. března do útoku roty A a B z novozélandského 25. pěšího praporu 6. pěší brigády (2. novozélandská divize) a také rota D ( rota C byla v záloze), která vpravo od rot A a B útočila k hradu, jak stanovil již popsaný plán. (Podklady viz. na konci článku - Jak se vyvíjel útok novozélandské roty D, pro historické podklady uložené v novozélandském archivu zaznamenal tento podklad: NZ National Archives. 447. 28. 5 – Vyprávění vojína E. H. Grovese, Rota D.).
Přímý účastník útoku 15. března v městě Cassino - vojín Groves - události boje roty D po bitvě popsal takto, cituji:

„Před akcí nám velitel čety řekl, že útok bude pouze procházka zdemolovaným městem. Cíl: Návrší s hradem. Pořádně jsme si prostudovali letecké fotografie. Během dopoledního bombardování se většina mužů myla, holila a vařila si čaj. Měli jsme hodně případů průjmu, ale morálka v mužstvu byla dobrá. Heslo znělo ‚Chota-Peg‘.
Vyrazili jsme asi ve dvanáct hodin, v řadě za sebou s přibližně pětiyardovými rozestupy. Velitel roty stál, zatímco my jsme probíhali kolem. ‚Jak se cítíte hoši?‘ Všichni hýřili radostí a dobrou náladou. Ozýval se smích a poznámky typu: ‚Pošlete mě tam, kde je palba nejhustší.‘ Byli jsme vybaveni pouze zbraněmi a municí. Naše rota měla podstav. V mé četě bylo 24 mužů, místo 36 a v mém družstvu 5 včetně velitele.
Nahoře na hřebeni jsme se v závěsu za rotou B přiblížili k městu. Jakmile jsme do něj pronikli, vyrazili jsme vzhůru a je jsme nechali, aby město vyčistily. Neregistrovali jsme prakticky žádnou střelbu. Pronikli jsme do jednoho domu na úbočí a v dolním podlaží jsme objevili nepřátelské vojáky, jak zády k nám shlíží dolu do města. Velitel družstva a já jsme granátem a samopalem Thompson, usmrtili čtyři z nich.
Nepodařilo se nám zjistit, jestli je jich víc. Natrefili jsme na další dům, v němž nepřítel bránil v postupu mužům z roty B. Obešli jsme dům a tři z nich zastřelili. Myslím, že i tam jsme nechali pár nepřátel naživu. Jenže čištění domů vždycky dlouho trvá a my jsme museli postupovat dál. Vpředu ve svahu byly dva zákopy nebo tunely. Velitel mého družstva vykročil zpoza zdi, aby ty díry skropil palbou, a odstřelovač z pozice ze svahu za námi mu prostřelil hlavu. Naše družstvo teď mělo jen tři muže a já byl jeho velitelem. Zkoušeli jsme obejít zeď z druhé strany a spustila se proti nám kulometná palba, takže jsme uvízli na obou stranách. Čekali jsme dvě hodiny. Pak se napravo od nás objevila naše rota, mířící podél kamenné zdi vzhůru k hřebeni. Tím, že jsme sledovali rotu B, získali jsme náskok. Zavolali jsme na ně a rozběhli se přískoky k nim. Pod hradem jsme se k nim připojili. Byla to 17. četa a zbytek mé 18. čety. Vyrazili jsme nahoru ke hradu a zřídili si pozice podél rozstřílených zdí. Nepřítel se mezitím přemístil na nádvoří za hradem. Dva z nás prošli vstupní branou, ale kulomet za rohem skolil desátníka, který byl velitelem jednoho družstva. Já jsem se přesunul dozadu a objevil jsem díru, kudy jsem mohl házet granáty dolů do prostoru hradu. ‚Kaput! Nestřílet!‘ Taková se odtud ozvala vítaná odpověď.
Asi o půlnoci nás v dešti vystřídali essexští /5. indická pěší brigáda/. Přivedl je náš hlavní seržant. Velitel jedné z rot nás pobavil tím, že si přinesl vycházkovou hůl. Po celý den jsme jedli jen nouzové příděly čokolády, což je pěkný hnus…
Ráno 18., kdy jsem obdržel svůj první šálek čaje, měla má četa čtyři muže s původních čtyřiadvaceti.“

Tady pak pokračují pro historiky divizní zápisy, které popisují boj ostatních rot, A a B z novozélandského 25. pěšího praporu dne 15. března 1944 a dál., když popisují situaci a já ji volně zde uvádím.
Novozélanďané roty A a roty B pak postupovali za pohyblivou palebnou clonou (která, jak víme, se každých 6 minut posunula o 100 metrů dopředu.) po Caruské cestě, doprovázeny tanky roty B z 19. obrněného pluku. Obě roty prošly své dřívější pozice a pokračovaly po cestě vedoucí podél věznice. Už po 200 metrech narazily roty A a B na odpor německých obránců. Také z hradního vrchu po pravé straně na ně Němci spustili prudkou kulometnou a minometnou palbu. Z rozvalin budov, mezi které museli Novozélanďané vstoupit, začaly nečekaně pálit německé kulomety a jednotlivce zabíjeli němečtí ostřelovači. Novozélandské roty se musely rozdělit do malých úderných skupinek, které se infiltrovaly do pozic obránců. Do té doby nespolehlivé radiové spojení, kterým si mohli velitelé přivolat palbu a letadla blízké podpory, se ve 13 hodin zcela přerušilo. Velitelé rot a praporů vyslali spojky, které však němečtí ostřelovači zlikvidovali. Zlikvidovali i spojaře, kteří v závěsu za postupujícími údernými skupinami pokládali kabely. A pak se stalo i ono avízované – spojenecké tanky nemohly následovat pěchotu, která musela začít postupovat přes hromady betonu, ocelových travers a musela překračovat i osmnáctimetrové krátery. Tanky blízké podpory, přes krátery a rozvaliny, za nimi nemohly. Ruiny a rozvaliny města stále halil dým a prach. Vojáci měli problémy udržovat určený směr. Orientační bod byla hora s rozbombardovaným klášterem Monte Cassino po pravé straně. Útočícím úderným skupinám z rot A a B to však moc nepomáhalo, neboť palba přicházela z jeskyní a zdemolovaných budov u klášterního úbočí - právě z pravé strany a všichni vojáci z úderných skupin měli tendenci se této palbě vyhýbat tím, že uhýbali doleva, čímž v rozvalinách ztráceli orientaci.
Čelní roty se začaly navzájem promíchávat. Situace se pro velitele vymkla kontrole. Nebylo možno řídit hybnost postupu útoku. Vojáci bez rozkazů zůstávali stát.
Naopak zkušení němečtí obránci se v nevelkých skupinách ustavičně přesouvali z jedné obranné pozice do druhé. Čištění města Novozélanďany se rychle začalo přeměňovat v krvavou, kdysi dětskou hru „na policajty a zloděje“. Odpoledne pak Němci přisunuli dělostřelectvo, které pálilo z oblasti Belmonte-Atina, kde bylo chráněno strmými kopci, a z úkrytu za Villou S. Lucií vyrazily německé raketomety, které svou palbou situaci ještě více zkomplikovaly.
Do odpoledne 15 hodin 30 minut přesto postoupily úderné oddíly novozélandské roty A podél ženského kláštera po levé straně a jedna četa se dostala až k budově konventu na silnici č. 6. Tady se ocitla v rozvalinách této rozlehlé, masivní budovy, kterou měli v držení stále němečtí obránci, kteří jim zabránili v dalším postupu. Tahle novozélandská četa neměla žádnou podporu a proto se raději stáhla. Další četa odbočila doprava po severní větvi silnice č. 6 s cílem proniknout za německé obránce, kteří bránili v postupu rotě B. Ale asi po 100 metrech je palba německých obránců zastavila. Novozélandská rota B narazila v objektech pod kopcem na těžký německý odpor a nemohla prorazit ke svému prvnímu cíli – silnici č. 6.
Spojenecké dělostřelectvo ještě ve večerních hodinách dne 15. března 1944 celkem dvakrát spustilo těžkou palebnou clonu do nejzazších míst podél silnice č. 6, to aby pomohlo novozélandským rotám v postupu kupředu. Dosáhly však jen jediného, že zasáhly německé minomety v oblasti za silnicí. Byla zde však jiná chyba. Útočící Novozélanďané nejvíce potřebovali další, pečlivě nasměrované posily, ale ty v potřebné době nepřišly. Totiž záloha, kterou zde byla rota C z novozélandského 25. pěšího praporu, sice vyrazila kupředu do oblasti věznice a ženského kláštera. To ano, jenomže jejím cílem bylo nikoliv urychlit útok, ale měla za úkol udržet a zajistit všechny dobyté komunikace. Byla půlnoc, když do oblasti novozélandské roty A dorazila jako jediná skromná posila rota B z novozélandského 24. praporu.[s]
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 66.

Co nevěděli Spojenci a kde udělali na počátku Třetí bitvy o Monte Cassino chyby? Proč si již ráno 16. března Němci mysleli, že jsou z nejhoršího venku? O některých chybách Spojenců vypovídal pro zaznamenanou historii i jeden německý příslušník 2. praporu, 3. parašutistického pluku (1. parašutistická divize), který po bitvě padl do spojeneckého zajetí, cituji:

„Když bombardování skončilo, jedna část roty ze 2. praporu, 3. parašutistického pluku se nacházela nad Continentalem a druhá v budově poblíž botanických zahrad (vedle řeky Gari). Rota č. 5 byla za kostelem jižně od cesty Via Casilina( silnice č. 6), rota č. 7 byla za školou pod hradem a rota č. 8 uvnitř hradu. 7. rota byla kompletně rozdrcena. My, kteří jsme přežili, jsme utvořili linii 60 mužů, která vedla od telegrafního stožáru, stojícího na kopci pod hradem, dolů k cestě č. 6 (Via Casilina); nakonec od hradu ke Continentalu. V domech v okolí Continentalu jsme měli dvanáct speciálních tanků PzKpfw IV a všechny až na jeden byly zničeny při bombardování. Té noci jsme vyslali hlídkovat mnoho mužů, abychom vyvolali dojem, že jsme silní, a abychom vyhrabali zasypané vojáky. Zatlačili jsme novozélandské jednotky do obrany. 16. března jsme měli ve městě asi 160 mužů. V noci z 16. na 17. březen jsme obdrželi 80 čerstvých bojovníků. Novozélandská pěchota selhala, protože nepokračovala za Continental, kde se nevyskytovaly žádné síly, aby je zadržely. Zpráva o tom, že jsme se vrátili do města, byla falešná. Odpoledne 15. mělo Continental v držení jen 40 mužů.“

A tady je právě ta jedna z chyb, neboť těch 40 německých obránců stačilo na to, aby zadrželi přeživší novozélandské příslušníky z rot 25. pěšího praporu. Navíc, než vůbec vyrazili novozélandští pěšáci z 24. a 26. praporu do útoku, došlo k nepochopitelnému zdržení, které pro historiky vysvětluje dokument, ve kterém jeden z vojáků 24. pěšího praporu vzpomínal. Když se dozvěděl, že druhou vlnu, ve které byl také on, mají vést do boje tanky, byl rád. Ovšem ty tanky hned na počátku uvízly v rozvalinách po bombardování, a to hned na okraji města Cassina. No a pěšáci prostě nepokračovali dál sami – oni prostě jen čekali co bude dál (vzpomeňme, že jejich zraněný velitel, generál Kippenberger, řekl ještě před útokem, že postup po bombardování musí být trvalý ať se stane, co se stane – dokonce řekl, že pěšáci musí do útoku po bombardování „klusat“). Totiž v předních liniích, v místě postupu nebyl ani velitel praporu, ani zástupce velitele brigády Lambert Bonifant, aby dali věci do pořádku a vojáky poslali do útoku, rychle, a i bez tanků - přes rozvaliny. Důstojníci a historici po bitvě ze zápisů vydedukovali, že byla chyba, když velící důstojníci Novozélanďanů před bitvou tvrdili svým vojákům, že tanky je budou hned v úvodu podporovat a budou jim neustále stačit v postupu. Nejbližší velitelé jim vůbec nezdůraznili nutnost rychlého postupu. Místo toho všechny roty a prapory Novozélanďanů slyšely, že tenhle útok bude snadná záležitost.
Došlo k udivující chybě v této fázi války – v roce 1944, kterou generál Kippenberger později okomentoval slovy, že bylo příliš mnoho novozélandských čet, rot a praporů, které měly tehdy ve velení náhradníky, a že navíc novozélandská 5. pěší brigáda měla nedostatek velitelů praporů.
Celkově byla „Operace DICKENS“ hodnocena, jako bitva, ve které došlo k celé řadě nedopatření, ale i hrdinských činů v podání některých praporů, rot a čet. Zároveň po zjištění faktů se hovořilo i o tom, že velmi dobré výkony, jako vojáci, podávaly i skupinky německých obránců.
Celá útočná operace ze strany Spojenců byla špatně koordinovaná, několikrát selhala a nakonec musela být i zrušena.
Samotní němečtí velitelé nedovedli pochopit, divili se a žasli nad tím, že Spojenci spotřebovali takové množství munice před samotným útokem (bombardováním a dělostřeleckou přípravou), aby pak do samotného útoku poslali pouhou hrstku pěšáků a jen několik tanků…

Jak jsme již několikrát řekli, město Cassino se po bombardování a dělostřelecké přípravě proměnilo v jednu ohromnou protitankovou překážku, plnou hlubokých a širokých (až 18 metrů) kráterů, změtí železných traverz, střešních trámů a zdiva, kterou využili němečtí parašutisté pro obranu zřizovanou vždy z kulometu a jeho ochrany (obranné úderné skupiny tvořené kulometem a samopalníky, kteří chránili kulomet).

Bylo chybou, že Spojenci jen v několika případech vytvořili útočné úderné skupiny. Vlastně v postupu Cassinem pokračovaly úspěšně jen 4 tanky, jejichž vynalézaví velitelé z tanků sesedli, vybrali útočné trasy a nařídili posádkám vyčistit cestu krumpáči a lopatami.


Spojenecké útoky 19. března 1944 v druhé fázi – celkově nedokončené – Třetí bitvy o Monte Cassino – Operaci DICKENS a pozdější operaci - Němci nezjištěném stažení Spojeneckých jednotek po 19. březnu 1944 ( bude vysvětleno příště).

Obrázek


Mnohem lepší útok prováděli Novozélanďané proti hradu (Hradní vrch – kóta 193). Tady četa z roty D z novozélandského 25. pěšího praporu (6. pěší brigáda, 2. pěší novozélandská divize) zlezla kuloár vedoucí ke kótě 165 a vynořila se z křoví, aby tam zlikvidovala tamější německá obranná stanoviště. Novozélanďané obsadili velitelství německé obranné roty a odvedli 24 zajatců. Jenomže v zápětí je přibila k zemi německá palba z hradu na kótě 193 směřující z jedné strany a z kóty 236 nad nimi na straně druhé. Ostatní dvě čety z roty D obsadily hrad a odvedly dalších 24 zajatců. Na tento novozélandský výpad dobře navázal útok indické 5. pěší brigády (4. indická pěší divize), tak jak to požadoval plán. Vojáci 1./4. praporu essexského pluku, z části kvůli selhání ve spojení, a z části vlivem nedostatku iniciativy, se dostali k hradu až o půlnoci z 15. na 16. března, když velitel roty D Novozélanďanů musel již odvolat svoji nechráněnou četu z kóty 165, kde na ní Němci útočili. Také indický 1. pěší prapor z 9. pluku gurkhských střelců se měl za soumraku nacházet na Šibeničním vrchu, ale 1. prapor 6. pluku rádžpútánských střelců, který měl zatím obsadit mezilehlé krajinné útvary, se stal terčem německé soustředěné raketometné palby a ztratil dvě roty. Jeho útoky 2x selhaly, když poprvé v noci a podruhé druhý den bylo raketami zasaženo velitelství praporu, kde se v té době nacházel velitel praporu i jeho pobočník. Když se velitel praporu Gurkhů dozvěděl o pohromě, která postihla prapor rádžpútánských střelců, rozhodl se ponechat své dvě roty v prostoru hradu. Měly zde počkat do rána, ale další své dvě roty, složené ze zkušených horalů, poslal ještě této noci dopředu, aby se obě roty po svahu proplížily na Šibeniční vrch a udržely jej. Jedna z rot Gurkhů padla do Němci nastražené léčky a ta druhá náhle zmizela uprostřed noci.
Hned druhý den, tedy 16. března ráno, ohlašoval novozélandský dělostřelecký pozorovatel, že na Šibeniční vrch směřuje skupina vojáků a krátce nato zaslechli u roty C ve vysílačce slabý hlas, který oznamoval, že kótu obsadila ta ztracená druhá rota Gurkhů, která zmizela uprostřed noci. Oznamoval, že se nacházejí v pozici, a že obsadili kótu. Onen Šibeniční vrch se nacházel jen 300 metrů od zdí rozbombardovaného opatství Monte Cassino, ale protože Němci stále bránili kótu 202 a 236, měli Gurkhové jen malou naději, že zde ve dne obdrží v blízké době nějaké posily. Potom se přece jenom otřeseným rádžpútánským střelcům (kteří ztratili svého velitele praporu a pobočníka), jimž stále nechyběla chuť a odvaha k boji, podařilo obsadit kótu 202, zatímco zbytek praporu Gurkhů se stále vlekl v zástupu k Šibeničnímu vrchu.
Tady je nutno si připomenout, že některá měřítka vzdálenosti jsou v horách jiná než v rovinách. Tempo horské války pochopíme, když si řekneme, že Hradní vrch od Šibeničního vrchu dělila zdánlivě krátká horizontální vzdálenost (viz. mapa kót), ale vojákům, kteří ji měli překonat, to v tomto horském terénu trvalo celkem 8 hodin než ji překonali.
V popisovanou dobu se mezitím dostali němečtí parašutisté na skalním útesu do tuhého boje zblízka s Gurkhy. Dle zápisu seděl velitel roty Gurkhů, který měl zlomenou nohu, opřený zády o skálu a pokřikem řídil boj zblízka svých Gurkhů. Později po bitvě obdržel za řízení boje Řád za vynikající služby (DSO). Když dorazil zbytek praporu Gurkhů němečtí parašutisté, kteří přežili, se ze svých obraných pozic stáhli.


Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a diskuzi směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=20
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“