XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 67.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 67.

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 67.

„Operace DICKENS“ dne 19. března 1944.

Obrázek

Když jsme hovořili o tvrdošíjné obraně německých parašutistů a vůbec obránců prostoru Cassino a Monte Cassino, říkali jsme si, že jim velel svérázný generál Heidrich, viz zde Č. 61:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=5010
a že si o něm něco řekneme. Generálporučík Richard Heidrich (na Krétě 1940 velitel 3. parašutistického pluku ze 7. letecké divize, později k 15. 3. 1944 velitel 1. parašutistické divize) byl skutečně svérázný a zvláštní člověk. Po vojenské stránce byl hodnocen jako mimořádně schopný generál, který obranu Cassina a Monte Cassina pojal doslova jako svoji osobní záležitost. Historické prameny říkají, že odmítal, aby se do obrany zapojila jiná vojska, než jeho parašutisté. Zároveň nestrpěl žádné rady, ani rozkazy shora, které by se týkaly obrany jemu svěřenému úseku a už vůbec si nenechal hovořit do vedení samotného boje. To nebylo v hitlerovské armádě moc obvyklé. Tak se stalo, že von Senger neměl vůbec žádné informace o skutečné bojové situaci v třetí bitvě o Monte Cassino. Generál Heidrich nechával psát záměrně svá hlášení pro nadřízené tak, že vyznívala nejasně a spíše „mlžila“, než by informovala. Když se vyskytla nějaká krize v boji, informoval své nadřízené až poté co se mu podařilo krizi zažehnat, nebo naopak i zdánlivou maličkost vykresloval v tak hrozivých barvách, že případný úspěch jeho parašutistů se jevil, jako mimořádně hrdinský čin. I německé zápisy hovoří o tom, že konání generála Heidricha bylo zbytečné, neboť bojové nadšení a obětavost německých parašutistů, které mnohdy hraničily až se sebevražednými sklony, se tradovala v německé armádě i bez „mlžení“. Zvláštností bylo, že všichni nadřízení, kteří měli co dočinění s velitelstvím generála Heidricha a i s ním samotným, jeho chování tolerovali, protože měl úspěchy (sám maršál Kesselring měl s generálem Heidrichem také zvláštní problémy. Totiž, když v konci května 1944 – v průběhu čtvrté bitvy o Monte Cassino, když obrana německého prostoru byla neudržitelná - obdržel generál Heidrich rozkaz k ústupu. Generál Heidrich rozkaz k ústupu odmítl přijmout od kohokoli jiného, kromě maršála Kesselringa; tento zpupný postoj pak přiměl maršála Kesselringa ke stručné poznámce, že tohle je jedna z nevýhod, když má člověk tak cílevědomé podřízené).
Pokračujme dál v „Třetí bitvě o Monte Cassino“ – „Operaci DICKENS“.
Generál von Vietenghoff, velitel německé 10. A, a ani generál von Senger, velitel 14. ts, neočekávali, že by se parašutisté generála Heidricha dokázali ubránit dalšímu útoku, stejně jako nepředpokládali, že jeho parašutisté vydrží se svými zásobami, pokud budou boje trvat dlouho. Generál Heidrich měl pro obranu přislíbenou podporu ze strany Luftwaffe, ale všeobecně němečtí štábní důstojníci, podpořeni předpověďmi počasí, očekávali, že bude pršet. Do německé obrany v „Třetí bitvě o Monte Cassino“ – „Operace DICKENS“ – nechal maršál Kesselring poslat ze 14. ts dva prapory ze 115. pluku pancéřových granátníků. Tyhle prapory vystřídaly 16. března 1944 na Colle S. Angelu 4. parašutistický pluk, který posílil posádku v městě Cassinu. Večer 16. března 1944 navíc začal toužebně očekávaný déšť, který sliboval, že spojenecká letecká podpora druhý den nebude.
Jestliže ještě 16. března 1944 měli Spojenci nějakou možnost dosáhnout úspěchu, začala se ta možnost úspěchu v „Operaci DICKENS“ dne 17. března 1944 pomalu vytrácet, neboť boje začínaly váznout a rozčlenily se do tří vzájemně oddělených bitev:
1) Ta „První bitva“ probíhala ve městě Cassino a jeho okolí, když v ní pokračovali Novozélanďané v postupných útocích a němečtí parašutisté ve fanatické obraně. Velitelé na straně Spojenců, generál Clark a generálmajor Galoway (který od 9. do 25. března dočasně velel 4. indické divizi) by nejraději vrhli do boje všechny dostupné pěší zálohy, ale tehdejší velitel Novozélandského sboru a bezprostřední velitel operace (dost možná, že i rozumně) upřednostňoval taktiku infiltrace malých úderných skupin, které měly být vždy podporovány jedním až dvěma tanky, což mělo minimalizovat ztráty. Ke konci bitvy bylo město Cassino rozděleno mezi útočníky a obránce, když je místy od sebe dělila jen tloušťka jedné zdi. Útočníci i obránci pak pokračovali ve své malé, ale nelítostné „soukromé válce“ až do velké Jarní květnové ofenzívy.

2) Centrálním bojištěm oné „Druhé bitvy“ byl hrad, který měli nejprve pevně v rukou vojáci 1./4. praporu essexského pluku a části praporu radžpútánských střelců, kteří ovládali cestu mezi městem a vrcholky Monte Cassina. Dne 18. března 1944, právě když se essexští chystali k přesunu, aby tak posílili Gurkhy na Šibeničním vrchu, zaútočili skupiny německých parašutistů, kteří odpálili část zdi, aby mohli proniknout dovnitř. V tom okamžiku se rozpoutaly kruté boje, které trvaly dva dny. Zápisy hovořily o tom, že útok německých parašutistů připomínal boj proti pevnosti ve stylu 18. století – pěšáci pálili ze střílen a zasypávali útočící německé parašutisty spoustami ručních granátů. Němečtí parašutisté podnikli celkem 3 velké útoky a třikrát byli odraženi. Jenomže i počet obránců poklesl na 60 vojáků, kterým velel poslední žijící důstojník, třikrát zraněný. Po třetím odražení toho měli němečtí parašutisté dost, neboť na ně zaútočili indičtí střelci, kteří opustili obranu za zdmi. Útok indických střelců podpořila palba z děl a zbytek německých parašutistů se stáhl.

3) Ono „Třetí bojiště“ bylo v bezprostředním okolí rozvalin zdí opatství Monte Cassino.
Na ráno dne 19. března 1944 byl naplánován obchvatný útok jehož jedno rameno začínalo z Šibeničního vrchu na jedné straně a druhé rameno mělo postupovat z Hadího hřebene, odkud mělo útočit, jako podpora, uskupení spojeneckých tanků. Jenomže hrot jednoho z útoků, Gurkhové se v té době nacházeli pod německým útokem a posily, které se k nim nahoru prostřílely, tvořilo pouze 40 bojeschopných a 30 zraněných vojáků. A tak jejich útok, který měl být podniknut ze Šibeničního vrchu, musel být odvolán. Podařil se jen smělý tankový útok, do kterého se zapojily americké a novozélandské tanky a několik lehkých tanků z průzkumného pluku 4. indické divize. Jak si zapsal do hlášení spojenecký odposlech, útok spojeneckých tanků, cituji:
„způsobil, že v německých praskajících vysílačkách zavládl na několik hodin rozruch, který se rovnal bezmála panice.“
Jenomže všechny historické zápisy dál hovoří o tom, že celá tahle operace byla špatně řízena. Velitel tankového útoku byl totiž důstojník narychlo povolaný od britského dělostřelectva (všichni tankoví důstojníci padli, nebo byli zraněni), který neměl žádné zkušenosti s vedením tankové války a ani neobdržel žádné jasné instrukce. Jeho tankové uskupení nedoprovázela žádná pěchota, nebyl ani v kontaktu s praporem ze 4. indické divize, která měla útočit z Hadího hřebene.
Velitel tankového uskupení učinil osudovou dlouhou přestávku, neboť si chtěl vyjasnit instrukce. Nic nedostal a tak se nakonec stahoval po téže horské cestě, kterou sem tanky přijely. Jenomže němečtí parašutisté neváhali a v přestávce tuhle cestu zaminovali. Spojenecké tanky utrpěly ztrátu 14 tanků.

Je samozřejmé, že jsme nemohli vypsat úplně všechny boje, neboť probíhalo, mimo těchto třech hlavních, v „Operaci DICKENS“, ještě mnohem víc malých lokálních bitev a bitviček úderných skupin.

Když se dostavil večer dne 19. března 1944, bylo všem spojeneckým důstojníkům jasné, že je bezúčelné pokračovat v „Operaci DICKENS“. Jenomže nejvyšší velení operace to připustilo až 23. března, kdy generál Alexander nařídil, aby Novozélandský sbor v boji vytrval a udržel získané předmostí (hlavně v městě Cassino), a že může vyklidit Šibeniční vrch.
A tak po 23. březnu 1944 probíhala složitá opatření ve stahování vojsk, která se nesměla dozvědět Němci. Po zvláštních oddělených trasách zprávu doručili ústně důstojníci velitelům uskupení, aby se ze svých pozic vojáci stahovali. Důstojníkům se podařilo proklouznout podél nepřátelských hlídek a evakuace spojeneckých jednotek proběhla 24. března bez jediné ztráty na životě.

Sem patří také ukázka, jak psali němečtí písaři pokyny generála Heidricha pro jeho nadřízené, když napsali do hlášení, že posádka na Šibeničním vrchu ještě 26. března stále zoufale vzdorovala a že pozice padla do rukou Němců až 27. března, když zde parašutisté napočítali 165 mrtvých a odvedli 11 zajatců. Tohle byla jediná zavádějící informace, která byla sepsána o porážce Spojenců.
Ale samotné vítězství německých parašutistů nepřišlo generála Heidricha lacino. Celá polovina z 2. praporu 3. parašutistického pluku zahynula již při bombardování města Cassina v rozvalinách. A ze čtyř praporů, které rozvaliny bránily, mohl dát dne 23. března generál Heidrich dohromady jen asi dvě čety - ostatní byli mrtví, nebo zranění.
Velitel 14. ts generál von Senger viděl jak „Třetí bitva o Monte Cassino“ německé obránce zdecimovala a očekával, že Spojenci budou po přestávce pokračovat, protože jejich dělostřelectvo a tanky spustily po 23. březnu 1944 těžkou dělostřeleckou palbu a Němci měli ve svých obranných pozicích ztráty stejné, jako měli každý den během probíhající ofenzívy.
Jenomže Spojenci již nepokračovali. Spojenci se chtěli na další ofenzívu připravit ještě důkladněji, než byly připraveni. Vlastně to byly za poslední 3 měsíce, celkem tři neúspěšné ofenzívy…!!!
Začala přestávka do května 1944, kdy měla přijít konečně ta úspěšná „Velká Jarní ofenzíva“.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 68.

Zrod spolupráce letectva a pozemních vojsk v armádě USA a nová koncepce CBO (kombinovaná bombardovací ofenzíva – Combined Bomber Offensive – CBO).

V jednom z článků o Salernu ( září 1943) jsem říkal, že v roce 1943 a na začátku roku 1944 ještě ne zcela fungovala letecká podpora americké USAAF ( americké armádní letectvo) pro pozemní jednotky, a že tomu budu věnovat několik článků. Právě mezi Operací DICKENS ( Třetí bitva o Monte Cassino) a Operací DIADEM ( Velká jarní květnová ofenzíva – nebo také Čtvrtá bitva o Monte Cassino), je asi ten správný čas, abych svůj slib splnil.
Totiž právě v Itálii, právě nad italským bojištěm (také to samozřejmě souviselo s leteckou válkou Spojenců nad okupovanou Evropou), se tvořila americká letecká taktika a strategie podpory bojujícímu americkému pozemnímu vojsku. Letecká podpora USAAF, jejíž vyústění a výsledky se měly projevit v „Operaci OVERLORD“ – ve Vylodění v Normandii (ještě i v začátcích OVERLORDU se vyskytly chyby, ale letecké podpory se americkým pozemním jednotkám dostalo mnohem dřív, než tomu bylo ještě u Salerna, Anzia a Monte Cassina do února, března 1944). Nejlepší rozbor pro tento můj historický popis a rozbor, poskytli samotní američtí historici v knize uvedené na konci článků – Boje o Itálii 1943 až 1945, Dominick Graham a Shelford Bidwell, ale i další, včetně Piekalkiewicze. Pokusím se volně svými slovy popsát to, co oni, z historických pramenů ve svých knihách uvádějí.
Jestliže ještě v červenci, srpnu a září roku 1943 si američtí velitelé stěžovali na leteckou podporu USAAF, že zabije více amerických vojáků, než Němců, v červnu roku 1944 napsal jeden americký pěšák věty, které vystihují částečně situaci už ve Francii, v OVERLORDU a v bojích o Itálii, cituji:

„Občas si říkám, jestli vy, hoši z leteckého sboru, víte, jak o vás smýšlí řadoví pěšáci. Slyšel jsem o nějaké řevnivosti a zlé krvi mezi našimi složkami. Pitomost! Vojáci z obrněných a pěších jednotek vzhlížejí s úctou k nebesům, na nichž létá náš letecký sbor. Nikdy nás neunaví zvedat hlavy, když slyšíme naše letadla, a pokřikovat: ‚Nandejte jim to, hoši!‘ Tam vpředu je to velkolepý pocit vidět je nahoře – dívat se, jak čistí cestu před námi. Pokaždé když vidíme, že má některé potíže – nebo když svádí letecký souboj - , taháme a mačkáme, jako když hraje člověk na automatu pinball. Slyšel jsem, jak naši lampasáci mluví o perfektní podpoře a kooperaci, jichž se nám dostává ze vzduchu!“

Tak tohle bylo napsáno v červnu 1944, ale před rokem by to nikdo na adresu amerického 12. leteckého velitelství (americké 12. velitelství letecké podpory – 12th Air Support Command
http://www.warwingsart.com/12thAirForce ... able2.html
bylo roku 1944 přejmenováno na 12. leteckou taktickou armádu – 12th Tactical Air Force
http://www.warwingsart.com/12thAirForce ... table.html
http://www.warwingsart.com/12thAirForce ... rsica.html
) určitě neřekl a jenom by nadával. To proto, že ještě na sklonku jara roku 1943 se USAAF nedokázalo vyrovnat s tím, že bude poskytovat velice důležitou taktickou podporu pozemním jednotkám. A to takovou leteckou podporu pozemních vojsk, která by byla bezpečná. Mnoho velících amerických i vysokých důstojníků pozemního vojska totiž mělo zkušenosti, že když přiletěla americká letadla, aby podpořila pozemní vojska, americký voják impulzivně vklouzl do zákopu, aby se kryl. Dokonce ještě na počátku „Operace OVERLORD“ vojáci i důstojníci pozemních jednotek říkali, cituji:

„Když přiletí Typhoony (RAF), kryjí se Němci. Když přiletí Thunderbolty (USAAF), kryjí se všichni.“

Z těch vyšších velitelů, například Omar Bradley (pozdější velitel amerického 2. as), ještě na Sicílii v „Operaci Husky“ v roce 1943 si stěžoval, cituji:

„Když ji potřebujeme (myslel tím blízkou leteckou podporu), nemůžeme se ji dovolat a bez ní jsme namydlení. Když naše žádost o podporu dorazí na patřičná místa, je už cíl dávno ten tam, nebo místo toho přiletí Stuky.“

Podobně to vyjádřil i velitel americké 34. pěší divize generál Charles W. Ryder v Itálii, který napsal, cituji:

„Všiml jsem si, že když se v boji mé tanky rozjely nebo mé dělostřelectvo zahájilo palbu na nějaký pro Němce vskutku důležitý cíl, přiletěly obvykle do 20 minut Stuky… Naše selhávající letecká podpora je dnes neslabším článkem v našem taktickém týmu.“

Jako další příklad si řekněme, že po Salernu si generál Clark stěžoval generálu Alexandrovi, že jeho žádosti o přímou leteckou podporu zasílané prostřednictvím jeho styčného leteckého štábu byly jen zřídka přijaty, a když ano, tak reagovalo americké letectvo pomalu. Teprve když v bitvě u Salerna došlo 13. září ke krizi a Němci provedli protiútok, přispěchalo USAAF Clarkovi na pomoc; v tomto dni zvedlo USAAF běžný počet leteckých misí z 66 na 587 a také nasadilo těžké bombardéry, které zcela zdemolovaly město Battipaglia (o Battipaglii jsme hovořili, že tam nemohly potom útočit spojenecké tanky, neboť pro rozvaliny bylo město neprůjezdné). USAAF se měla z této lekce poučit, neboť se ukázalo, že její tehdejší strategie, která spočívala v bombardování cest v jižní Itálii, jen velice málo přibrzdila německý 14. ts a 76. ts, který spěchal pomoci německým obráncům u Salerna. Nestalo se tak.
Totiž, a již jsme o tom hovořili, velitelé amerického letectva na všech stupních měli jako prioritu číslo 1 – vybojování vzdušné nadvlády nad bojištěm proti Luftwaffe.
Americké armádní letectvo USAAF převzalo od RAF bojový předpis pro letectvo č. FM 100-20 z července roku 1943 a přísně, až dogmaticky, dodržovalo doktrínu bojových předpisů pro letectvo v něm napsaných.
V předpisu FM 100-20 z července roku 1943
http://www.au.af.mil/au/awc/awcgate/doc ... l_1943.pdf
byla letecká podpora pozemní armádě napsána až jako třetí. Hlavním a prvním úkolem letectva v tomto předpisu bylo získání letecké nadvlády vzdušného prostoru nad bojištěm, protože bez volného pohybu letadel nemohly být plněny úkoly č. 2 (jako č. 2 bylo bombardování pozemního bojiště, bombardování komunikací, velitelských středisek) a až č. 3 byla ona letecká podpora pozemní armádě.
Američtí letečtí důstojníci předpokládali v prvním roce a v části druhého roku po vstupu do války v Africe (podzim 1942) a Evropě, že si americké pozemní jednotky zajistí blízkou podporu sami, a že letectvo bude útočit jen na cíle mimo dostřel dělostřelectva.
Pak nastala situace, že po Salernu se americkému letectvu zdálo, že nad bojištěm skutečně získalo leteckou převahu, výjimkou zde byly speciální operace, jako například u Anzia v lednu 1944, kdy Luftwaffe nad Anziem tvrdě o leteckou nadvládu bojovala.
Pod dojmem zdání, že mají Američané vzdušnou převahu, se jejich taktické letectvo věnovalo především bombardování vzdálenějších cílů. V té době ale nemělo poskytování blízké letecké podpory amerického 12. taktického leteckého velitelství pro 5. A tak významný účinek, jako mělo RAF pro 8. A – a jeho pouštní letectvo (Dezert Air Force) ve finálních fázích války v severní Africe. Totiž USAAF nadále vykládala letecký předpis FM 100-20 příliš strnule v Itálii. Zároveň italské boje nebyly tolik mobilní jako v Africe. Také období a počasí působilo nepříznivě na leteckou činnost, když špatné podzimní a zimní počasí bránilo účinným zásahům letectva na italském bojišti. Je jasné, že američtí piloti měli mnohem menší zkušenosti z podpory pozemním jednotkám, než Britové. Britové takto bojovali již od roku 1940. Je jasné, že právě podzimním a zimním počasím američtí piloti nemohli získávat praxi, nemohli ověřovat techniku, ani zdokonalovat schopnosti pilotů. Sami američtí historici říkají, že názory amerických velitelů letectva se lišili od stanovisek pozemních velitelů.
Kapitán Edmund Ball, autor knihy – Staff Officer with Fifth Army – o tom napsal, že, cituji:

„Vlastně to vypadalo, jakoby ani nebojovali v téže válce.“

Americká 15. strategická letecká armáda byla v Itálii proto, aby vedla tzv. „Kombinovanou bombardovací ofenzívu“ (Combined Bomber Offensive – CBO, dále budeme používat jen CBO), souběžně s americkou 8. leteckou armádou a britským Velitelstvím bombardovacího letectva (Bomber Command), které řídili z území Velké Británie letecké operace na obloze nad Německem a okupovanou Evropou.
A právě v době kdy byla americká 5. A připravena vstoupit přes salernské pláže do Itálie (jak víme stalo se tak po 9. září 1943), vstupovala CBO do nové fáze.
Dne 17. srpna 1943 (den před skončením „Operace Husky“) uplynul právě rok od prvních leteckých operací americké 8. letecké armády proti cílům ve Francii. A právě toho dne, tedy 17. srpna 1943, začala americká 8. letecká armáda, její bombardéry, pronikat ke vzdálenějším cílům nad Německem, jako byl Wiener Neustadt a Schweinfurt, bombardování, které bylo prováděno za denního světla. Tehdy měli Američané velké ztráty během dlouhých letů, které bombardéry prováděly bez stíhací podpory ( situaci vyřešily až Mustangy P–51, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=609
). Ztráty, které ještě nestačili plně Američané doplňovat. I díky tomu, se vyostřilo soupeření mezi jednotlivými bojišti – ve Spojeném království Velké Británie, Středomoří a jinde. Šlo o to, kdo má dostat leteckou podporu dřív, nebo zda pokračovat v CBO. Zároveň byl brán ohled na přípravu „Operace OVERLORD“ – Vylodění v Normandii.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 69.

Generál Henry H. Arnold (* 25.6.1886, + 15.1. 1950), přezdívaný „Hap“

Obrázek


, coby velitel amerického letectva a současně zástupce náčelníka Marshallova štábu ve Washingtonu, byl právě s náčelníkem CCS generálem Marshallem zajedno ve věci CBO (Kombinované bombardovací ofenzívy), i když generál Marshall neměl stejný názor jako Arnold a Carl „Tooeye“ Spaatz (do prosince roku 1943 byl zástupcem generála Teddera ve Středomoří) na „Operaci OVERLORD“, kde se letečtí generálové domnívali, že pokud by celá operace CBO obdržela dostatek letadel a technických prostředků, kiteré jak Arnold tak Spaatz požadovali, nemuselo by vůbec k vylodění dojít. Vše by obstaraly bombardéry. Když později generál Spaatz postoupil na místo velitele veškerého amerického strategického a bombardovacího letectva, které bylo zapojeno do CBO, prosazoval s generálem Marshallem názor, že americké letectvo by mělo především působit v Evropě, když pacifické bojiště by mělo být jako druhořadé, a razili teorii, že kombinovaná bombardovací ofenzíva – CBO - by měla mít přednost před všemi ostatními operacemi. Oba američtí generálové (Marshall i Spaatz) totiž v té době tušili, že Britové nejsou zastánci „Operace OVERLORD“ a zároveň sami nepokládali tažení v Itálii za její náhradu, která by měla dostat všechny zdroje, které oni potřebovali pro svůj strategický cíl – pro CBO. Dalším neblahým faktorem, který se týkal Itálie bylo, že většina čelních představitelů USAAF a britské RAF také tvrdila, že kdyby CBO obdržela potřebné prostředky, vynutila by si vítězství v Evropě i bez pomoci pozemních jednotek a proto pokládali evropské bojiště za jednu jedinou frontu (Francii i Itálii). To byl rozdíl v myšlení velitelů pozemních vojsk Spojenců, kteří považovali Normandii a Itálii za konkurenční bojiště a pro obě potřebovali všechny dostupné prostředky.
Generál Ira C. Eaker, který velel americké 8. letecké armádě (operující z Velké Británie) ještě v nelehkých začátcích strategického bombardování, se stal později velitelem nově zformovaného Středomořského letectva během nového velkého přeskupování spojeneckých velitelských sil, které se událo na přelomu let 1943 až 1944, a které předcházelo „Operaci OVERLORD“. Generálu Eakerovi tak začalo podléhat celé Středomořské spojenecké taktické letectvo a 15. letecká armáda (bombardovací letectvo) v čele s generálmajorem Nathanem L. Twiningem, letectvo, které mělo za úkol operovat z letišť v Itálii nad jižní částí evropské bombardovací oblasti CBO. Generál Eaker byl také zastánce nadřazenosti letectva jako zbraně, která je sama schopna rozhodnout válku. Jeho velitelství bylo umístěno do Středomoří a jeho přímým nadřízeným v záležitosti CBO byl generálporučík Carl A. Spaatz, který byl ve Velké Británii. Generál Eaker zároveň byl, jak jsme si již na jiném místě řekli, vrchním leteckým důstojníkem a poradcem generála Maitlanda Wilsona (velitel všech spojeneckých středomořských sil), a zároveň byl Eaker i velitelem všech spojeneckých leteckých sil na středomořském válčišti.
Při jiné příležitosti jsme si řekli, že letečtí důstojníci, včetně Eakra, v druhé polovině roku 1943 konstatovali, že spojenecké letectvo splnilo první fázi své letecké doktríny – vybojovalo lokální leteckou převahu. Celkově však situaci hodnotili tak, že ještě není vše hotovo. V té době (prakticky až do konce roku 1943) musely ještě spojenecké těžké bombardéry, které létaly na dálkové mise, odolávat útokům německých stíhaček jen s pomocí své vlastní výzbroje. Ukazovalo se, že těžké bombardéry toho nejsou plně schopny a to prakticky až do prosince 1943, kdy byl do ochrany bombardérů zařazen americký stíhací letoun P-51 s dlouhým doletem, vybavený motorem Rolls-Royce Merlin s přídavnými palivovými nádržemi.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=609
Tak například 17. srpna roku 1943, když Američané provedli nálet na Řezno a Schweinfurt, ztratila americká 8. letecká armáda okolo 60 letadel a dalších 100 z celkového počtu 380 jich bylo poškozeno. Na seznamu padlých, zraněných, nebo pohřešovaných se okamžitě ocitlo okolo 600 mužů z leteckých posádek. Když potom 24. října znovu vzlétlo k bombardovacímu útoku proti Schweinfurtu a tamním továrnám na výrobu ložisek 229 těžkých bombardérů většinou B 17
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=626
, na které zaútočilo postupně skoro 300 stíhaček Luftwaffe, byly ztráty opět veliké. Velitelství 8. A muselo odepsat dalších 60 bombardérů a jejich posádky, a to se ještě domů stěží dopravilo dalších 17 těžce poškozených strojů, které se již nepodařilo opravit, a které na palubě přivezly mrtvé a raněné. (Zdrojem je zde: DeWitt S. Copp, Forged in Steel. Strategy and decisions in the airwar over Europe 1940-45 /Doubleday, 1982/, str. 426-428 a str. 440-442).
Generál Eaker na jižním válčišti a v Itálii si proto vytknul jako prvořadý cíl, že bude nad nepřátelským územím Itálie provádět letecké mise takovým způsobem, aby vtáhl do boje německé stíhačky, které měly spojenecké stíhačky sestřelovat, čímž by znemožnil jejich nasazení v oblasti, kde probíhala CBO z Británie a z Itálie. Důvodů měl několik, jeho těžké bombardéry útočily nejen na oblasti jižního Německa, ale začaly útočit i na rumunská ropná pole v Ploješti.
Tahle letecká strategie, vytýčená s ohledem na cíle CBO, spočívala také v bombardování komunikačních linií letecké armády a zejména pak i na útoky na italský železniční systém. To mělo Němce podnítit k leteckým akcím a zároveň to mělo podpořit letecké operace. Spojenci tak chtěli přinutit maršála Kesselringa, aby německé jednotky zkrátily své zásobovací linie tím, že se stáhnou na linii Pisa-Rimini. Když bylo konečně jasné, že se Kesselring se svou armádou bez boje na linii nestáhne, rozhodli se spojenečtí velitelé letectva, že využijí celou délku německých komunikačních linií, která se táhla ze severní Itálie ke „Gustavově linii“ a naplánovali důkladně koordinovanou leteckou bombardovací kampaň.

A o této spojenecké letecké kampani na komunikační linie v Itálii si nyní něco řekněme, neboť je to důležité k pochopení všeho, co se v Itálii stalo v letech 1943 až 1945.

Totiž při plánování této letecké kampaně vstoupila na scénu důležitá osoba, kterou byl čestný plukovník letectva (Honorary Group Captain) Solly Zuckerman
(Solly Zuckerman, pozdější lord Zuckerman, byl člověk, který disponoval velkým množstvím nejen technických a filosofických znalostí, ale měl všeobecně i velké analytické schopnosti. Jako vědecký pracovník vzbudil nejprve u spojeneckých důstojníků překvapení, protože do té doby o něm věděli jen, že je znalec v oboru zoologie a anatomie, který se ve své době zaměřil na odlišný vědní obor a napsal knihu – The Social Life of Monkeys and Apes – Sociální život opic a lidoopů. V letech 1939-1946 působil jako vědecký poradce AEAF, což je Spojenecké expediční letectvo a potom MAAF – Spojenecké Středomořské letectvo a také SHAEF – Vrchní velitelství spojeneckých expedičních sil).
Tak tento čestný plukovník Solly Zuckerman, vědecký poradce RAF, provedl analýzu, která hodnotila účinky bombardování za dobu jara a léta roku 1943 na italský železniční systém. Analýzu provedl z výpovědi činitelů italských železnic, z výpovědi leteckých posádek a pracovníků, kteří prováděli rozbory leteckých snímků. O této analýze vyhotovil písemnou zprávu, která posloužila generálu Eakerovi, když sestavoval plán bombardování zázemí, které jako bombardovací ofenzívu hodlal spustit v zimě a na přelomu let 1943 – 1944.
V analýze Zuckerman došel k závěru, že přísun zásob k německému Wehrmachtu v Itálii nelze nikdy úplně, či trvale, zastavit, protože italský železniční systém je předimenzovaný a pro potřeby Wehrmachtu se využívá jen z 5%. Podle Zuckermana se mohl tak maximálně navodit v přísunu zásob po železnici chaos, čímž by byli Němci donuceni používat na dlouhé vzdálenosti silniční dopravu. Silniční doprava by spotřebovávala ohromné spousty paliva, z důvodů tonáže by byla málo efektivní a zároveň by byla zranitelná na určitých křižovatkách. Taková situace dokonce nastala v srpnu roku 1943 jižně od Říma, což mu potvrdili pracovníci italských železnic. Tehdy se ukázalo, že správnými cíly pro navození chaosu na železnici bylo spíše bombardování železničních seřadišť, než bombardování jednotlivých tratí, i když i destrukce jednotlivých tratí by rovněž prospěla. Útočit se mělo proti železničnímu parku, proti lokomotivám, opravnám a pracovní síle na železnici v dané oblasti. Opakované letecké útoky na důležité tratě by Němce přinutili, aby odklonili seřazování a vypravování souprav na vedlejší koleje, čímž by výrazně poklesla účinnost železniční dopravy. Ona Zuckermanova koncepce byla ve své podstatě strategická, nikoli taktická. Jenom její dlouhodobé používání mohlo navodit nedostatek všeho u Wehrmachtu.
Naproti tomu taktická metoda spočívala v tom, že by se přerušovaly linie v místě mostů, tunelů, náspů a průkopů. Proto se štáb 15. letecké armády začal zabývat metodou destrukce mostů v Itálii a 11. prosince 1943 o tom podal svým nadřízeným zprávu, ve které se píše, cituji:

„Mosty jsou pro svůj relativně nevelký počet jako cíle bombardování nevhodné, protože k jejich zničení je zapotřebí značného úsilí. Otázka zní, zda předpokládané přínosy, které by přinesly útoky na jiné mosty, by mohly převážit nad předpokládanými přínosy, které by přivodilo shození této tonáže bomb na jiné cíle.“

Dokončení Spojenecké letecké ofenzívy v Itálii( s přihlédnutím na celou okupovanou Evropu) s pohledem na vývoj přímé podpory amerického letectva pro pozemní jednotky, si dokončíme příště.

Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=20
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“