XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 73.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 73.

Příspěvek od michan »

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 73.

Nové rozdělení bojiště, které během třech bitev o Cassino a po bitvách - do května 1944, nechal postupně provádět nový náčelník štábu 15. Skupiny armád v Itálii generál Harding, a to nad Cassinem a na řece Garigliano, když se sbory britské 8. A. posunuly více doleva k městu a americká 5. A tak měla pod Cassinem, později ještě jižněji, užší bojiště, pro „ Operaci DIADEM“ ( viz v textu v dalších článcích).

Obrázek

Bylo to právě italské bojiště na přelomu roku 1943 a až jaro 1944, kde americké letectvo a pozemní síly tvořily taktiku a strategii vzájemné souhry.
Souhry, která se naplno projevila po počátečních týdnech „ Operace Overlord“.
Jedním z těchto opatření při experimentu a zkouškách v Itálii bylo, že se „Linie blízké podpory“ nově vytyčovala v rozmezí bezpečnostní linie a zároveň byl zrušen předchozí zákaz útočit letadly blízké podpory na cíle, které se nacházely v dostřelu dělostřelectva….

Americké letectvo si postupně nejen vyzkoušelo další své možnosti při letecké podpoře pozemním vojskům, ale začalo používat pro ničení cílů na zemi i rozličnou munici. Někde bylo výhodnější útočit raketami, na jiný cíl pumami a někde byla výhodná kulometná palba. Zároveň nad bojiště pozemních vojsk zařadilo letectvo i pozorovatelská letadla, která odhalovala nepřátelské cíle, které byly dělostřeleckým pozorovatelům neviditelné. Dříve se totiž cítil německý voják v blízkosti fronty poměrně bezpečně, neboť byl ukryt před zraky pozemních pozorovatelů. A právě v Itálii se náhle stalo, že se německý voják stal i za denního světla terčem dělostřelecké palby, pokud vykoukl ze zákopu.
Právě tady v Itálii u Monte Cassina a Cassina mohli náhle letečtí pozorovatelé Spojenců v předních liniích povolat letadla až z Neapole. Historici zjistili, že právě mezi 16. květnem 1944 a 1. červnem 1944 bylo jen na frontě americké 5. A zničeno 1 000 německých vozidel všech typů. Právě díky radiem přivolané letecké podpoře.
Tady u Monte Cassina pak slyšeli Američané ve svých vysílačkách ono Německé varování, které se ozývalo v jejich vysílačkách až do konce roku 1945: „Achtung! Jabo!“(zkrácené Jabos) – Pozor! Bombardéry!
Nově vzniklá linie blízké podpory dala vzniknout vzájemnému propojení pozemního vojska a letectva – Letci i pěšáci náhle viděli a bytostně vnímali, že bojují ve stejné válce, že vedou boj se stejným cílem.

Jako další zavedli Američané nad bojiště tzv. „Ováda.“ („Horsefly“), což bylo označení pro podobné letadlo, jako měli Britové - tzv. „Letecké pozorovatelské stanoviště“, které využívalo britské dělostřelectvo.
O podobné letecké pozorovatelské stanoviště pro americké dělostřelectvo se postaral jeden americký pilot v řadách dělostřelectva, který létal na lehkém letadle Piper Cub

Obrázek

, který v jednu chvíli přistál pro nedostatek paliva na velitelském stanovišti americké 1. obrněné divize, která bojovala pod americkým 6. as. Onen pilot ( jméno jsem nenašel) se utkal s německou baterií taženou koňmi nedaleko od zmíněné divize. Když se potom sešel s kapitánem Davidsonem, velitelem letecké kontroly u 1. obrněné, zeptal se ho proč letectvo ještě nezavedlo funkci leteckého pozorovatele, aby mohly být bombardovány cíle, které se nacházely mimo dostřel, nebo cíle, které bylo vhodnější napadnout spíše pumami a raketami, než dělostřeleckými granáty. Brigádní generál Barcus, který v té době velel 64. stíhací peruti (Wing) tento nápad probral s generálem Savillem. Dostal potřebné letadlo a od 15. června 1944 jej začal využívat jako letecké pozorovatelské stanoviště. Stalo se pak zvykem, že byli vyčleněni 2 piloti, kteří po celou dobu jednoho měsíce prováděli letecké pozorování. A měli různé nápady. V počátcích často operovali až 30 km v hloubce německého zázemí. Při mnoha příležitostech se vrhali střemhlav proti cílům, aby je označili stíhacím bombardérům, které si mezitím zavolali vysílačkou. Jeden výstřední pilot si dokonce na své letadlo Stinson L-5 Sentinel

Obrázek


připevnil bazuku a když lokalizoval tank, zaútočil na něj a zničil ho (jak se později vyjádřil, chtěl si užít legraci). Samozřejmě při těchto nerozvážnostech docházelo ke ztrátám. Zároveň zaznamenali historici, že těmto odvážným pilotům byla udělena i jedna Stříbrná hvězda (Silver Star), a sice nadporučíkovi Rylandu Deweyovi. Ona lehká letadla brzy vymezila zónu mezi tzv. „Bezpečnostní linii pro bombardování“ a „Linií blízké podpory“.
Když byla v Itálii konečně zavedena tzv. „Letecká pozorovatelská stanoviště“, zvané „Horsefly“, byl tak završen celý proces vylepšení „Blízké letecké podpory“, který se vyvíjel v americké armádě od fáze 1 – Tunisko a Sicílie, přes fázi 2 – Salerno, aby potom dospěl nakonec v létě roku 1944 do fáze 3.
Byla to doba, kdy se konečně americká letecká podpora podobala té britské, od které se lišila jen některými podrobnostmi. Cíl byl stejný – letectvo zajistilo svou podporu pozemnímu vojsku.


Tak byly před Čtvrtou bitvou o Monte Cassino, vlastně od Salerna až po bitvu o Řím v květnu roku 1944, podniknuty 2 velmi důležité kroky, aby se zajistila efektivní spolupráce mezi americkým letectvem a pozemní armádou:
1) Padly mezi pozemním vojskem a letectvem předsudky a nedůvěra.
2) Vznikl v americké armádě velící a řídící aparát, který podle stejných směrnic, jako měli Britové, zajišťoval leteckou podporu. Nyní měli již konečně Britové i Američané „stejné noty“ – stejné předpisy a obě letectva, jak RAF, tak USAAF, byla zaměnitelná.
3) Byl kladen velký důraz na výcvik návodčích a pozorovatelů. Výcvik, který kladl důraz nejen na bojovou zdatnost, ale i na pohotové i správné myšlení.
Nejvyšší velitelé letectva Eaker, který velel 8. letecké armádě i generál Arnold u CCS, museli respektovat čas na výcvik těchto profesí. Zároveň byl rok 1944 rokem, kdy americký průmysl zaváděl do výzbroje mnoho nových poznatků vědy. Dalším aspektem pak bylo, že veteráni bojů z Itálie, veteráni oněch nových experimentů v letectvu a pozemním vojsku, museli naučit nováčky věcem, které by mohli pochytit jen v boji. Tahle zásada se nevztahovala jen na výcvik leteckých osádek. Týkala se totiž celé organizace, která zahrnovala společné úsilí 5. A a 12. taktického leteckého velitelství – speciálně vycvičené piloty, speciální letecké styčné štáby, pozemní síly jako takové (které musely pochopit co je a co není v silách letectva v boji) a vyšší velitele na obou stranách. Tohle všechno musely ještě do „Operace OVERLORD“ dobře nacvičit i ostatní jednotky, jak pozemních sil, tak letectva, umístěné ve Velké Británii, ale i v mateřské zemi, odkud vojáci přijížděli a přilétali – z USA.


Plánování „Operace DIADEM“ – „Čtvrté bitvy o Monte Cassino“.

Velkou a nezaměnitelnou roli v plánování „Operace DIADEM“ měl generálporučík A. F. Harding, který v lednu, přesněji na Nový rok, roku 1944 odletěl z Velké Británie do Alžíru, aby převzal místo náčelníka štábu 15. Skupiny armád u generála Alexandera.
Po svém nástupu nejprve rozřešil otázku velení a štábu, jejich kompetencí a zároveň přesvědčil generála Alexandera, aby mu dovolil zorganizovat vlastně „pořádný štáb“ pro jeho 15. Skupinu armád (štáb byl pak umístěn ve velkolepém paláci v Casertě nedaleko Neapole).
Teprve potom začal řešit dvě závažné záležitosti.
I když byli Němci na frontě Cassino - Garigliano velmi silní, nabízela se větší strategická možnost útoku právě zde, nikoliv na frontě Jaderské. A právě proto doporučil generál Harding soustředit většinu spojeneckých divizí právě na frontě Cassino – Garigliano.
Aby bylo zjednodušeno zásobování – logistika – začaly se americké a francouzské divize, které také bojovaly s americkou výzbrojí seskupovat pod americkou 5. A a vojska Britského společenství (Commonwealthu) a Polský sbor, který disponoval britskými zbraněmi, se slučoval pod britskou 8. A.
Dalším opatřením bylo rozpuštění Novozélandského sboru, jehož 2 divize (4. indická pěší divize a 2. novozélandská pěší divize) byly staženy za frontu, aby si Indové a Novozélanďané mohli odpočinout. Dalším opatřením bylo, že 2. Polský sbor vystřídal v horách francouzská vojska a britský 13. as protáhl frontu 8. A směrem na jih, k soutoku řek Liri a Garigliano (viz. Mapa). Takže odtud až k Tyrhenskému moři tehdy vedl sektor 5. A: Na jeho levém přímořském křídle stál americký 2. as a na pravém křídle pak nově ustavený Francouzský expediční sbor, který tak vystřídal britský 10. as, který se naopak přemístil k britské 8. A.
Tohle popisované „škatule, škatule hejhejte se“ – přemisťování jednotek – probíhalo po většinu měsíců březen a duben 1944. Tehdy se ještě uvažovalo o „Operaci ANVIL“ – „Vylodění v jižní Francii“ (květen 1944) – a stále se muselo brát v úvahu použití výsadkových plavidel s tím, že tedy „Operace DIADEM“ bude spuštěna v dubnu 1944. Harding byl v časovém presu a požadoval od CCS více času na přípravu. Potřeboval také jasnou oblohu pro letectvo a tvrdý terén pro tanky. Výhodnější by tak pro ofenzívu DIADEM byl místo měsíce dubna, měsíc květen, jenomže v souvislosti s tím se vynořily problémy právě s vyloďovacími plavidly a převelování částí vojsk ze spojeneckých armád v Itálii pro „Operaci ANVIL“. Tyhle rozporuplné věci se vlastně vyřešily samy, neboť štábní plánovači „Operace OVERLORD“ doporučili její odklad na měsíc červen 1944, neboť bylo jasné, že do května

Mapa konečného plánu „ Operace DIADEM“, kde je vidět konečný posun sborů britské 8.A až pod město Cassino a užší fronta americké 5. A.

Obrázek


nebude vše potřebné připraveno a nashromážděno.

Nakonec rozhodl generál Alexander, že datum „Operace DIADEM“ „Čtvrté bitvy o Monte Cassino“ – nebo také Velké Jarní ofenzívy – bylo stanoveno na 11. květen 1944.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 74.


Když generál Harding vyřešil popsané záležitosti, začal analyzovat celkovou strategickou situaci v Itálii. O té si něco nyní stručně řekněme:
Hlavním cílem 15. Skupiny armád v Itálii bylo – přilákat do Itálie co nejvíce německých vojsk a záloh, aby byl usnadněn Hlavní útok – tedy Vylodění Spojenců v západní Francii – „Operace OVERLORD“.
Spojenečtí štábní plánovači se občas obávali, že se německý maršál Kesselring rozhodne jinak a stáhne svá vojska na linii Pisa – Rimini, nebo, „nedej bože“ opře svou obranu na severu až o Alpy. Spojenci jakoby zapomínali, že co „Hitler uchvátil, bez boje nevyklidí“, a proto byla pro Němce nejvýhodnější obrana právě v „Gustavově linii“, která vedla napříč tou nejkratší a pro obranu nejvhodnější částí Itálie. Spojenci nebrali v úvahu, že opevnění, které tam vybudovali Němci, je stálo obrovské úsilí a velké množství prostředků. Byl to právě Harding, který pochopil, že Němci se hodlají v „Gustavově linii“ bránit a Spojence před linií rozdrtit. Ze spojeneckého hlediska to na druhé straně bylo dobře, neboť by zde mohli naopak velkou část německých jednotek rozdrtit a případným vyloděním, obklíčením, po okrajích by Němci uvízli v pasti.
Harding pak s neúprosnou logikou poukazoval na to, že zatlačení německé linie zpět, ani dobytí Říma by nijak nepřispělo k dosažení spojeneckých cílů. Cílem Spojenců totiž bylo celkové rozdrcení německých formací v Itálii. (Podkladem je zde: Carver – Harding of Petherton: Field-Marshal, str. 126).
Pokud by se podařilo i z části německé jednotky rozbít, následovalo by osvobození větší části Itálie, pád Říma a především, což bylo ze všeho nejdůležitější – Němcům by to odčerpalo velké množství záloh z jiných front. A právě tato kalkulace znamenala, že generál Harding musel stanovit správný poměr sil mezi oběma stranami. My, kteří se zajímáme o vojenství, tak víme, že útočník musí mít při ofenzívě alespoň troj, nebo bezpečnou čtyřnásobnou početní převahu (je to nepřesné, ale je to určitá záruka). No jo, ale spojenecké jednotky mohly v Itálii nasadit jen 25 divizí proti německým 23 divizím. Sice to není také přesný počet u Němců, neboť německé divize se svou kvalitou a počty značně lišily – elitní parašutistické divize a pancéřoví granátníci měli jinou kvalitu a počet, než německé běžné pěší divize, které měly i nedostatečnou výzbroj. Dále zde byly i pomocné německé divize, které v oněch 23 divizích byly také a měly určitě menší bojeschopnost.
A právě tady generál Harding počítal s jednoznačnou a naprostou leteckou převahou, jakož i se zdrcující převahou děl a tanků. Generál Harding si byl vědom, že bude muset dosahovat lokální převahy tím, že soustředí své jednotky v klíčových oblastech. Rozhodl se proto také pro Cassinský sektor, který byl, i dle jeho mínění nejdůležitější.
Navrhl nasadit v okolí Cassina místo rot a čet (což bylo v První, Druhé a Třetí bitvě u Monte Cassina) celé 3 sbory. Byl to 1. kanadský sbor, 2. polský sbor a britský 13. as, což bylo celkem 6 pěších divizí, se třemi samostatnými obrněnými brigádami na jejich podporu, a ještě 2 tankové, nebo chcete-li obrněné divize, k nimž byla k dispozici ještě třetí v záloze – 6. jihoafrická obrněná divize. Na frontě na řece Garigliano pak mělo útočit 4,5 francouzské divize a v pobřežním sektoru pak ještě americký 2. as se dvěma divizemi (konečně to mělo být frontální rozvrácení celé německé obrany v „Gustavově linii“, aby si Němci nemohli vypomáhat přečerpáváním volných jednotek v rámci obranné fronty). Navíc ještě americký 6. as v Anzijském sektoru měl být posílen tak, aby v něm útočily 3 americké pěší divize, 2 britské pěší divize, speciální jednotky amerických Rangers, Kanadských Commandos a kompletní americká 1. obrněná divize.
Aby udržel hybnost a příznivý poměr sil během průlomové fáze Jarní květnové ofenzívy – „Operace DIADEM“ – předložil generál Harding důmyslný „Plán Dunton“ – plán na oklamání a zastrašení nepřítele, podle kterého naznačovali Spojenci, že hrozí další vylodění podobného typu jako u Anzia.

Zároveň Spojenci podnikli všechna opatření, aby Němci, jejich zpravodajská služba, nezjistila skutečné datum zahájení ofenzívy (západní historici říkají, že „Plán Dunton“ byl jedním z nešikovnějších a nejrafinovanějších klamných plánů, které vznikly během 2. světové války před „Operací OVERLORD“, a dle jejich mínění zaznamenal obrovský úspěch. Jako příklad uvádějí, že maršál Kesselring se plánem nechal ošálit tak, že v jeho den D – 11. května 1944 – se nacházel velitel 14. ts i velitel 10. A na dovolené v Německu).
V další fázi útoků dle „Operace DIADEM“, zamýšlel generál Harding tzv. „Plány manévrů“, jak to nazývají v americké armádě. Vzhledem ke geografickým podmínkám Itálie se nabízely jen 4 útočné směry:

1) První útočný směr byl údolím řeky Liri do Frosinone (Via Casilina – silnice č. 6).
2) Druhý útočný směr byl z Minturna údolím řeky Ausente, za pohořím M. Aurunci, do Ausonie – zde uvízl generál McCreery.
3) Třetí útočný směr byl po úzkém pobřežním pásu, kudy směřovala Via Appia do Terraciny a dále na Řím.
4) Čtvrtý útočný směr byl z anzijského předmostí na sever.


Když generál Harding zvážil všechny argumenty, které se týkaly načasování, rozhodl se podniknout ofenzívu proti „Gustavově linii“ a teprve později, až se ofenzíva rozběhne, vyslat americký 6. as z Anzia. Vyslat ho teprve tehdy až bude jasné, jak se celá bitva vyvíjí. Až bude jasné kde, a jestli už, Němci nasadili své zálohy( tady naopak počítal s tím, že Němci od Anzia stáhnou jednotky do bojů u Casina a oslabí tak obranu Anzia). Hardingovi bylo jasné, že klíčem k vítězství v „Operaci DIADEM“ bude právě ten okamžik, kdy se spojí útok od Cassina s ramenem útoku od Anzia. V téhle ofenzívě neměl hrát americký, anzijský, 6. as žádnou „uvízlou velrybu“ (jak to nazývají někteří historici), ale naopak představoval „odjištěnou pistoli“, která mířila do zad německému 14. ts. Hardingovi se jen trochu nezamlouvalo údolí řeky Liri, jako postupová trasa (bylo mohutně opevněné, přerušované říčkami. Terén byl z větší části porostlý lesy a poli s obilninami a Němci jej mohli dobře kontrolovat ze severu). Přesto se Harding rozhodl umístit těžiště Jarní ofenzívy právě sem, protože to byl jediný sektor „Gustavovy linie“, kde mohli Spojenci nasadit svoji převahu v tancích. Zároveň to bylo místo, které musela německá 10. A bránit za každou cenu. Místo totiž připomínalo hrdlo lahve, které kdyby vylétlo, Spojenci ho dobyli – rozdělili by německou 10. A na dvě části. Pokud by však byla německá 10. A při spojeneckém útoku posílena na úkor 14. A, a přesto by americký 6. as průlom provedl, útočil by do německých týlových prostor. Získal by tak klíčové pozice v německé obraně, které by znamenaly úplné vyhlazení německých obránců, v což generál Harding doufal. Jako „Hlavní cíl útoku“ pro americký 6. as z Anzia zvolil generál Harding město Valmontone na Via Casilině.
Potom vyvstala další otázka, na kterou se generál Harding snažil získat jednoznačnou odpověď – jak postupovat dál při příznivém vývoji bitvy „Operace DIADEM“?
A právě tato otázka se stala předmětem hádky mezi generálem Clarkem a velitelem 15. Skupiny armád v Itálii generálem Alexandrem. Ti se dohadovali zda bude Valmontone cílem amerického 6. as, neboť Valmontone bylo potencionálním těžištěm, klíčovým v celé oblasti. Nebylo to místo kde měl americký 6. as, jak tvrdil generál Clark, stát na Via Casilině, „jako početné seskupení dopravních policistů, které zarazí příval německých utečenců směřujících sem“. Z tohoto místa u Valmontone, mohla být totiž rozštěpena celá fronta německé Skupiny armád C, nejen nasazením americko-britského 6. as, ale měly sem postupovat všechny dostupné spojenecké jednotky.
Tak takový byl v hrubých rysech plán „Operace DIADEM“.
Před jeho spuštěním, stejně jako v mnoha předchozích rozsáhlých operacích, museli Spojenci vyřešit velké množství problémů, když mezi ně nepočítáme načasování operací OVERLORD, DIADEM a ANVIL. Začalo se klamnou operací „Plánu Dunton“, což nesmělo poškodit informace o „Operaci ANVIL“ (Vylodění v jižní Francii), když by záměrně šířené stopy označily právě Francouzskou riviéru, která byla cílem „Operace ANVIL“, když se měly záměrně šířit falešné stopy o obojživelných operacích v německých týlech. Problém byl vyřešen tak, že změna data ANVILU byla přesunuta až za OVERLORD( nakonec proběhla až v srpnu 1944). A „Plán Dunton“ tak zaznamenal onen, již vzpomínaný, brilantní úspěch.
K oklamání nepřítele přistoupila i přípravná cvičení, prováděná také klamným způsobem (Poláci s plamenomety nacvičovali útoky proti jeskyním a zákopům, 8. indická pěší divize prováděla nácvik vylodění za použití útočných člunů a taktické situace, které mohly nastat při přechodu vojenských jednotek přes řeku). Spojenci záměrně šířili falešné informace, že předpokládaná ofenzíva v Itálii je načasována na červen (tyto informace byly určené agentům, kteří pronikali za spojeneckou frontovou linii), prováděly se radiové přenosy ze simulovaných velitelství, které měly zmást a zaměstnat německý odposlech. Byly také prováděny nácviky obojživelných operací s kanadskými jednotkami a s americkou 36. pěší divizí v Neapolském a Salernském zálivu.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 75.

Důležité vnitřní problémy před začátkem „Operace DIADEM“ bylo třeba také vyřešit v rámci vlastní 15. Skupiny armád generála Alexandera. Vznikl totiž problém již tím, že měl fungovat samostatně 1. Kanadský sbor. Problémem též bylo, že se nově fronta britské 8. A, pro „Operaci DIADEM“, táhla od úpatí Monte Cassina – což vlastně byla šířka 11 až 13 km. Na takto úzkém prostoru měly útočit masy britských, kanadských a později také jihoafrických tanků. Tři sbory (2. polský sbor, 1. Kanadský sbor a britský 13. as) měly znamenat tři velitelství, což bylo moc a tak řízení těchto třech sborů mělo připadnout zkušenému britskému velitelství 13. as v čele s generálporučíkem Sidneym Kirkmanem. Tady by bylo nejjednodušším řešením problému, skutečně zařadit 1. Kanadský sbor také do 13. as, ale s tím nesouhlasila kanadská vláda, stejně jako kanadské vrchní velitelství. Kanaďané měli dojem, že by jejich vojáci neměli být postaveni na stejnou úroveň s „koloniálními“ vojsky, jako byli Indové, kteří vlastně v britských sborech doplňovali jednotky a byli plně podřízeni v divizích britským velitelům. Tehdy Kanaďané říkali, že sice jejich velitelé nemají zkušenosti v řízení sboru, ale právě ty bojové zkušenosti mohou získat zas jenom v boji. To znamenalo, buď vyslat 1. Kanadský sbor do útoku v některé fázi přes pozice britského 13. as, a nebo – k čemuž také nakonec došlo – nasadit oba sbory v údolí řeky Liri bok po boku, což vedlo, jak později uvidíme, k celé řadě zmatků. Tehdy by správnou odpovědí bylo, přesunout hranice mezi armádami značně jižněji od řeky Liri, ale tady by zase narazily na generála Clarka a jeho 5. A. Generál Clark už takhle bral jako urážku, že musel britské 8. A přepustit sektor Rapido – Cassino – Monte Cassino.
Historici zabývající se válkou v Itálii zjistili, že během příprav „Operace DIADEM“ měl skutečně generál Clark vztek, což pocítil generál Kirkman (velitel britského 13. as), když od něho potřeboval informace. Navštívil Clarka v jeho velitelství a vznesl 2 bezvýznamné žádosti v době, kdy ještě hranice mezi armádami nebyly přesunuty. Chtěl si již tehdy v sektoru americké 5. A zřídit menší taktické velitelství, aby se svým operačním štábem a ženisty mohl lépe prozkoumat budoucí bojiště. Měl již tehdy zformované nevelké výcvikové týmy, které shromažďovaly nejnovější operační informace a požadoval, aby 2 důstojníci z jeho štábu mohli navštívit britské divize na Anzijském předmostí. Clark nechal Kirkmana čekat nějakou dobu, než ho pustil na své velitelství, kde mu z ničeho nic místo odpovědí začal hovořit o vylodění u Anzia (vyprávěl mu o tom, jak probíhalo shromažďování sil u Němců celých 5 dní a u jeho armády a o tom, že Němci pak získali náskok). Kirkman nechápal proč mu to říká. Obě jeho žádosti pak generál Clark zamítl.
Generál Kirkman se pak obrátil na generálmajora Charlese Leslieho Richardsona, vyššího britského styčného důstojníka při velitelství 5. A, aby se dozvěděl, že Clark stále obviňuje Brity ze spiknutí a že jej chtějí připravit o zásluhy na vítězství u Salerna (Podkladem je zde: Macmillan – War Diaries: The Mediterranien 1943 až 1945, str. 404-405 a pozn. na str. 405).
Generál Kirkman se chováním Clarka nenechal vyvést z míry a s „klidem Angličana“ dál s Clarkem jednal. Tehdy ta nervozita generála Clarka nebyla jen tak sama sebou. Totiž špatně se vyvíjející bombardovací „Operace SHINGLE“ bojové nezdary na řece Garigliano a v okolí Cassina ohrožovaly postavení právě i velitele americké 5. A generála Clarka. Tehdy se ve spojeneckých štábech vědělo, že nadřízení Britové debatují o propuštění generála Clarka, nebo že Alexander a Maitland Wilson si nechali dvakrát zavolat Herolda Macmillana, aby jim v této věci poradil (bylo to v době od 22. března do 2. dubna 1944). Macmillan jim dobře poradil, aby postupovali s krajní opatrností. Generál Alexander měl brzy odjet na pracovní návštěvu do Londýna (mluvili jsme o tom, že mimo jiné potřeboval i dostatek munice pro „Operaci DIADEM“), a kdyby tehdy proniklo na veřejnost, že „Operace DIADEM“, nebo uvolnění z funkce generála Clarka vzešly z britské iniciativy, mohlo to mít pro dobro věci Spojenců neblahé následky (Podkladem je zde též: Macmillan – War Diaries: The Mediterranien 1943 až 1945, str. 404-405 a pozn. na str. 405).
V myšlení generála Clarka byl tehdy zaznamenán strach, že jej Britové chtějí vyšachovat ze hry o Řím. Osvobození Říma, které mu mělo sloužit k oslavám, že jako americký vojevůdce osvobodil „Věčné město“.
Clark pro tuto myšlenku intrikoval šikovně a přesvědčivě a při plánování „Operace DIADEM“ počítal se všemi možnými situacemi, které mohly nastat při průlomu amerického 6. as. Generálu Truscottovi nařídil, aby připravil 4 možné plány:
1) Americký 6. as bude postupovat doprava, čili na jihovýchod, aby se tam spojil s americkým 2. as.
2) 6. as bude útočit do Valmontone.
3) Výpad bude proveden na severovýchod přes Colli Albani, rovnou cestou na Řím.
4) Postup z předmostí doleva, rovněž na Řím.

Dne 5. května 1944 navštívil generál Alexander Anzijské předmostí, kde se setkal s Truscottem na jeho velitelství a nechal si předložit ony 4 varianty plánů. K plánům vyhýbavým způsobem poznamenal, že jenom výpad na Valmontone (ono ad 2) slibuje nějakou strategickou výhodu. Truscott o tom řekl Clarkovi, kterého to velmi rozčílilo. Okamžitě volal generálu Alexandrovi, kterému si stěžoval, že, cituji:

„se neoprávněně vměšuje do záležitosti velení 5. A.“

Hned také zkritizoval onu generálem Hardingem navrhovanou strategii a úmysl, kterým měla být odříznuta část německé 10. A. Tady přímo Alexanderovi řekl, že se to nezdaří, neboť, cituji:

„Němci jsou až příliš chytří.“

Pro historii vojenští velitelé poznamenali, že chování Clarka bylo naivní, a že je těžké uvěřit, že tak zkušený velitel neviděl strategické výhody, které se nabízely při obklíčení německého pravého křídla, nebo to, že on sám má v Hardingově plánu sehrát vůdčí úlohu při konečném velkolepém vítězství. Je nepochopitelné, že Clark neviděl, že Hardingův plán „Operace DIADEM“ jasně říkal, že Řím bude kořistí americké 5. A generála Clarka, ať se již německá 10. A nechá vymanévrovat z pozice pohybem Spojenců, nebo se postaví na odpor a bude bojovat. O útoku ve směru na Valmontone nešlo smlouvat, bylo nedílnou součástí „Operace DIADEM“ generála Hardinga. Celé to byl to jen vzdor, kterým chtěl dát generál Clark najevo, že je s generálem Alexanderem na ostří nože. Tehdy to generál Alexander také celé nepochopil, neoponoval Clarkovi, nýbrž se uklidnil a jenom vyčkával (Zdrojem je zde: Fischer – Cassino to the Alps, str. 105-106 a poznámka).

Ale v přípravě a plánování „Operace DIADEM“ nebyly jen rozpory mezi nejvyššími veliteli, ale bylo tam také mnoho poctivé práce.
Tak například velitel amerického 2. as generál Keyes (onen „Keyesův sbor“) a velitel Francouzského expedičního sboru generál Juin se pečlivě připravovali na nadcházející bitvu a štáb britské 8. A shromažďoval jednotky, které skrytě zaváděl do nástupních prostorů. Spojenecké štáby shromažďovaly veškerý potřebný materiál, aby bylo vytvořeno mohutné, jak se tehdy říkalo – „Beranidlo“ – s jehož pomocí chtěli Spojenci prorazit cestu přes město Cassino do údolí řeky Liri.


Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a diskuzi směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=20
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“