XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 76.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 76.

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 76.

Obrázek


Praktická příprava „Operace DIADEM“.

V rámci plánování „Operace DIADEM“ jsme si řekli, že generál Alexander, velitel 15. Skupiny armád v Itálii se svým náčelníkem štábu generálem Hardingem rozhodli, že na bojišti okolo Monte Cassina bude prolamovat nejsilnější bod „Gustavovy linie“ britská 8. A., bylo to správné rozhodnutí. Dosavadní zkušenosti nejen z Afriky, ale i ze Sicílie a Salerna říkali, že jsou to právě Britové, kteří se hodí k prolamování těžce opevněných front (měli zkušenosti nejen z 1. světové války, které si přinesli v podobě metodiky u svých důstojníků, ale i jejich bojová činnost od roku 1939 je učila pečlivě připravovat útok, když předtím vyčerpali útočníka v obraně. Američané naproti tomu se lépe hodili k rychlým místním útokům, které se neustále s palbou hýbaly dopředu. Na tomto je shoda u britských i amerických historiků, kteří doslova říkají, „že američtí velitelé měli velkou schopnost podnikat v krátkodobém časovém horizontu rozsáhlé operace a zachovat jejich hybnost“.).
V tomto případě však by bylo již nerozumné, po třech prohraných bitvách, znovu uspěchat, nebo odbýt přípravu té „Čtvrté bitvy o Monte Cassino“ – „Operace DIADEM“, neboť spojenecká vojska měla provést útok na silně zabezpečené zákopové pozice. Britové měli podobnou zkušenost od El-Alameinu roku 1942, kdy útočili 12x, El-Alamein viz. zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1131
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1138
Tady v Itálii, na rozdíl od El-Alameinu, byla „Gustavova linie“ chráněna navíc dravými řekami a obránce měl ještě tu výhodu, že zde byly hory, které mu poskytovaly pozorovatelské možnosti. Příprava bitvy – „Operace DIADEM“ – musela být taková, jako se prakticky připravoval stavební projekt – průzkum území, shromáždění všech kapacit a materiálu, aby byla každá položka v pravý čas k dispozici a provedení vlastní práce mohlo probíhat systematickým způsobem. A na to byli Britové mistři.
Jako k stavebnímu projektu, se ke „Čtvrté bitvě o Monte Cassino“ postavil i velitel 8. A generál Oliver Leese (*27.října 1894, +22. ledna 1978), jeho velitelé sborů a i jejich štáby.
O generálu Leesemu, veliteli britské 8. A, si řekněme, že pod Montym, generálem, pozdějším maršálem Montgomerym, sloužil, jako velitel, jednoho z jeho sborů, a právě Montymu vděčil za jmenování za velitele 8. A. Generál Leesy celou válku choval k Montymu velkou úctu a obdiv. Se svým bývalým velitelem si Leese pravidelně dopisoval, informoval jej o výsledcích jejich společné „lásky“ 8. A, o všech starých přátelích a na stránkách svých dopisů s ním poměrně podrobně probíral i taktické a operační záležitosti. Historické záznamy říkají, že generál Leese v těchto dopisech vynikal bystrostí a správnými úsudky. Mírně kriticky se pak historici staví k tomu, že generál Leesy od Montgomeryho převzal i styl velení, což nebylo vždy k dobru věci.
Generál Leesy si podobně jako generál Montgomery vytvořil pro svou 8. A menší štáb, při svém velitelství.
(Historici pak dodávají, že se bohužel později generál Leesy dopustil ošklivé chyby v úsudku, kterou si osudně pokazil kariéru. Totiž generál Leese odjel později, jako velitel 11. Skupiny armád, do Barmy, kde kvůli nedorozumění, kterého by se tak vysoce postavený a zkušený velitel neměl dopustit – odvolal z velení 14. A generála Slima poté, co tento důstojník právě zakončil v Barmě vítězné tažení. Leese tak učinil s odůvodněním, že generál Slim je vyčerpaný, a ve víře, že on s tím sám souhlasí. Tehdy byl hned krátce potom generál Leese z velení 11. Skupiny armád odvolán za to, že překročil svou pravomoc. Mnozí historici přiznávají, že je možné, že generál Leese jednal ve zkratu, a že neunesl tíživé tlaky vyplývající z jeho vysoké odpovědnosti v místní oblasti.)
My si však řekněme, že pro náš historický popis se generál Oliver Leesy v Itálii předvedl jako sice poněkud těžkopádný a nenápaditý, ale určitě velice schopný generál v samotných bojích.

Německá obrana.

Pozice Spojenců i Němců koncem března 1944.

Obrázek

Generál Leesy, velitel 8. A a jeho štáb dobře věděli, že německé obranné pozice mezi návršími (oněmi kótami, o kterých jsme hovořili v „První až Třetí bitvě o Monte Cassino) a v okolí kláštera, dále severním břehem řeky Liri, jsou velmi silné. Přesto i britský průzkum nezaznamenal všechny podrobnosti o německé obraně v tzv. „Hitlerově linii“, což objevili až v těch místech útočící Kanaďané.
Severní návrší, tehdy již zříceniny opatství Monte Cassina, pevně bránili fanatičtí Heidrichovi parašutisté, kteří po neúspěšných spojeneckých ofenzívách ještě více vylepšili své obranné perimetry. Stejně tak vylepšili své palebné sektory, když celou oblast, kterou němečtí parašutisté bránili, doslova „prošpikovali“ spletitou sítí minometů, kulometů a děl. Ke střelbě jim informace dodávali dělostřelečtí pozorovatelé, kteří registrovali veškerý pohyb Spojenců mezi M. Trocchio a linií Gari-Rapido (řekli jsme si, že stejná řeka měla tři názvy – nad městem Cassino to byla řeka Rapido, v městě se jmenovala Gari a jižně od Cassina pak Garigliano). „Gustavovu linii“ dále pak střežily další početné jednotky pancéřových granátníků ve městě Cassinu, kde se nacházel pak především Heidrichův parašutistický kulometný pluk a říční linii pak bránily další 4 prapory pancéřových granátníků, které tvořily další obranné linie do hloubky. Dále pak 14 km za těmito liniemi vedl nejsilnější úsek „Hitlerovy linie“, které vévodila opevněná vesnice Piedimonte, ze které měli Němci výhled na dno údolí za Aquinem až k Pontecorvu, kudy protékala říčka Forme d’Aquino. Ženisté zde břehy upravili sesekáním tak, aby tvořily protitankové překážky. Hustě vše zaminovali, na způsob vodního obranného příkopu. Celý popisovaný úsek týlové obrany „Gustavovy linie“ (známý byl také jako Hitlerova, Sengerova nebo také Pomerančová linie) byl pevnostní systém, který byl vybudován z oceli a betonu, když celý projekt byl navržen jako nedobytný komplex. Celé tohle jádro německé obrany, tyto tzv. „vyztužené obranné pozice“, byly sestaveny z hlubokých podzemních bunkrů, ve kterých mohli obránci bezpečně přečkat i těžké spojenecké nálety, které si na nich Spojenci cvičili celý konec března, dubna a začátek května, a o kterých Němci po novu věděli, že budou vždy následovat před každým spojeneckým útokem. Němci měli nad těmito železobetonovými kryty řady kulometných hnízd ve tvaru lahve, jejíž „hrdlo“ vyčnívalo těsně nad zem a bylo vybaveno otočným kruhem, na němž se v ocelové kopuli otáčel kulomet. To nebylo vše!
Celou obrannou síť v mezilehlých zónách (mezi kulomety) doplňovala zóna věží, tanků PzKpfw V. Panther, které měly dlouhý 75 mm kanón, jenž dokázal prostřelit pancíř jakéhokoliv spojeneckého obrněnce. Mezitím vším ještě, zejména pak v „Údolí Pantherů“ , zřídili němečtí ženisté zákopy a obranná postavení pro pěchotu, jakož i pro postavení pro SHD. Když prováděli Spojenci nácviky bombardování v dubnu a na začátku května, zjistili Němci, že je během bombardování nutné, aby se velitelé rot a poddůstojníci pohybovali mezi svými vojáky a povzbuzovali je. Dále bylo nutné přesouvat i místní zálohy, aniž by ty přesouvající se zálohy utrpěly palbou ztráty. Němci proto celý systém obrany ještě navíc vyztužili tunely a spojovacími zákopy. Vše bylo vybudováno s německou pečlivostí po nocích a důkladně zamaskováno.

Praktické přípravy Spojenců.

Ale také plán průlomové operace Spojenců byl pečlivý. Spočíval v letecké a dělostřelecké přípravě, po které měly na německé obranné pozice v „Gustavově linii“ a „Hitlerově linii“, jakož i na návrších u opatství Monte Cassino, útočit Spojenci jako proti jednomu obrannému celku (nikoliv tedy nějaké místní bojůvky, ale celá fronta se měla dát do pohybu, aby neměli Němci nikde možnost přesouvat místně své jednotky).
Tak měl tedy britský 13. as generála Sidneye Kirkmana (tři pěší, jedna obrněná divize, posílené o kanadské a britské tanky) pod ochrannou palbou všech děl, která se podaří do 11. května 1944 opatřit a rozmístit, překročit jako celek řeku Gari. V ten samý okamžik měl 2. Polský sbor divizního generála Wladyslawa Anderse vytlačit Němce z návrší opatství Monte Cassina a dalším postupem obsadit Piedimonte, čímž bude destabilizována severní část „Hitlerovy linie“. V závislosti na těchto bojích, podle vývoje průlomové operace, měl při příznivém vývoji, 1. Kanadský sbor generálporučíka Eedsona Louise Millarda Burnse projít buď přes pozice britského 13. as, nebo – jak bylo nakonec rozhodnuto – vyrazit do boje po levém boku britského 13. as, aby oba sbory společně zaútočily proti „Hitlerově linii“. S 5. kanadskou pěší divizí, s 6. britskou pěší divizí a s 6. jihoafrickou obrněnou divizí, 1. (samostatnou) kanadskou obrněnou brigádou, 25. britskou tankovou brigádou a Polskou obrněnou brigádou mohl generál Leese, velitel 8. A, tak v sektoru Cassino-údolí řeky Liri nasadit více jak 2 000 tanků, tedy koncentraci, kterou 2. světová válka znala jen z války na východě, z války v SSSR.

Ještě jedna mapa květnové „Operace DIADEM“.

Obrázek
Naposledy upravil(a) michan dne 26/12/2011, 09:59, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 77.

Problémem pro shromážděné tanky Spojenců byl nedostatek prostoru pro manévrování. Vždyť ohromná masa víc jak 2 000 tanků měla být nasazena na malinkém bojišti, které mělo mezi úpatím hory M. Cairo a levým břehem řeky Liri na šířku jen 11 km a přístup k bojišti byl jen po jedné hlavní silnici a několika polních cestách a vedlejších silnicích. Ty nemohly unést masu všech obrněnců a navíc pomocných vozidel. Mimo jiné i ženijních, které vezly materiál na stavbu mostů, zásobovacích vozidel (obrněná divize Spojenců tehdy spotřebovala, při „intenzivním“, tedy bojovém nasazení, 900 tun PHM a munice). A to nemluvíme o polním dělostřelectvu, které se muselo pohybovat kupředu během útoku tanků a SHD, neboť se muselo neustále držet v dostřelu nepřítele. Na tak malém prostoru bylo jasné, že bude obtížné nejen velení mase obrněnců, ale že bude obtížná i kontrola na taktické úrovni, vše komplikované vzájemnými interferencemi mezi stovkami radiostanic na tak stísněném prostoru. Navíc zde určitě vyvstal problém určit hranice mezi 8. A a 5. A u řeky Liri, což muselo bránit pružnému manévrování v případě, že by zde jedna z armád zjistila, že křídlo obránců je zrovna obráceno k té druhé armádě (přesun hraniční linie mezi armádami vždy vyžadoval pevnou kontrolu nadřízených a zde se právě štáby a velení 15. Skupiny armád v Itálii obávalo rivality mezi generálem Clarkem, velitelem americké 5.A, a generálem Leesy, velitelem britské 8. A

Obrázek


, neboť jak víme, generál Clark velice na Brity žárlil – že mu „chtějí vyfouknout Řím“).
Nakonec se generál Alexander, velitel 15. Skupiny armád v Itálii a jeho náčelník štábu generál Harding rozhodli, že v boji vojáci neočekávají ideální podmínky, a že boj přeruší reptání, pro které nezbude čas. Začala pedantská práce štábů, které shromažďovaly materiály všeho druhu. Štábní důstojníci kontrolovali pedantsky všechny povinnosti nižších štábů tak, aby nebyl opomenut ani ten nejmenší detail. Jak říkají na konci článků uvedení historici, cituji:

„Aby nechyběl hřebík do koňské podkovy, který by mohl zapříčinit, že bude ‚ztracena bitva‘.“

(Tohle přísloví říká, protože chyběl jeden hřebík, byla ztracena podkova, protože chyběla podkova, byl ztracen kůň, protože chyběl kůň, byla ztracena zpráva, protože chyběla zpráva, byla ztracena bitva.)


V rámci celého pohybu 15. Skupiny armád v Itálii musel náčelník štábu generál Harding, spolu s důstojníky svého štábu zařídit, aby z Itálie odjely 2 vyčerpané divize, které si měly odpočinout a měly se doplnit, provést přeškolovací výcvik a do prostoru působnosti přibylo 6 nových divizí, které musely být ubytovány a zavedeny do bojových prostorů. Směrem po linii fronty nahoru a dolu do jižního sektoru Cassino-Minturno se měly přesunout jeden Francouzský sbor a tři sbory z 8. A, zatímco britský 10. as měl uhnout do míst severně od masivu Monte Cassino – M. Cairo. Co se týče záložních formací, přemístila se 2. novozélandská pěší divize a bojem poničená 4. indická pěší divize do severního sektoru. Dále 8. indická pěší divize, britská 4. pěší divize a 6. obrněná divize se přesunuly do sektoru Liri a více jak 1 000 děl a další 2 divize z 1. Kanadského pěšího sboru zaujaly pozice za nimi.

Maskování a klamné operace.

Všechny přesuny, které jsme zde naznačili, museli spojenecké jednotky provést tak, aby je nepřítel nezaznamenal, neboť se tehdy nepodařilo Spojencům plně vytlačit německá průzkumná letadla z oblohy nad bojištěm okolo Cassina a Monte Cassina. Stejně tak se nepodařilo Spojencům zabránit tomu, aby se v místech fronty, maskováni jako italští civilisté, nepohybovali němečtí agenti, kteří sbírali informace. Muselo nastoupit rutinní utajení: Jednotky se přesouvaly výhradně v noci do předem připravených pozic, kde se okamžitě maskovaly. Na určitých místech fungovala falešná velitelství s funkčními vysílačkami. Spojenci stavěli klamné objekty dělostřeleckých a tankových atrap. Využívali klamná vojenská cvičení. Již vzpomínaní polské jednotky nacvičovaly zlézání hor a boj s plamenomety, které měli používat při útoku proti opěrným bodům v jeskyních. Britská a indická pěchota pádlovala v útočných člunech napříč řekami, kanadské obrněné pluky školily indická vojska, s nimiž měly útočit v kombinovaných taktikách pěchoty a tanků – k průsakům pravých informací souběžně s „dezinformacemi“, aby se nepříteli naznačilo, že před prvním červnovým týdnem žádná spojenecká ofenzíva nehrozí.
Německé zpravodajské štáby si tak začaly utvářet obraz o kanadských jednotkách a americké 36. pěší divizi, které se účastnily obojživelných cvičení u Neapole a v Salernském zálivu, jakož i o francouzských a amerických divizích, které se chystaly na invazi na Francouzskou riviéru (mysleli si, že to bude „Operace ANVIL“). Tohle všechno utvrdilo Kesselringa a jeho štáby v přesvědčení, že spojenečtí velitelé jsou příliš inteligentní na to, „aby si nadále tloukli hlavu o Gustavovu linii“. Němci si mysleli, že se pokusí obejít „Gustavovu linii“ po moři. Jako oblast pravděpodobného vylodění, tady v Itálii, měli Němci vytipován sektor řeky Tibery, odkud by mohli Spojenci podniknout přímý výpad na Řím, Civitavecchiu, či Livorno.

Přímé přípravy na „Operaci DIADEM“.

Také na úrovni divizí a úderných brigád probíhala čilá aktivita. Pěší jednotky musely při zachování klamných opatření, umožnit, co největšímu počtu nižších zpravodajských důstojníků, aby mohli přes den prozkoumat terén kam se bude útočit. Musely být zajištěny prostory kam se v noci přesouvaly jednotky a aby tam byl zajištěn materiál pro maskování. Důstojníci studovali letecké fotografie, prostor útoku, seznamovali se s dělostřeleckou a tankovou podporou, o čemž instruovali své vojáky.
Klíčovými jednotkami v začátku byli ženisté, kteří museli zajišťovat přechody přes řeky v místech průlomu. A to i v době palby, kdy museli lokalizovat minová pole a odstraňovat miny. Museli zřizovat mosty, maskovat pozice, kde se uskladňoval jejich materiál. Nacvičovali převážení jednotek v dřevěných útočných člunech. Před dnem útoku museli ještě, před setměním, všechny trasy vedoucí kupředu označit bílými páskami a tlumenými světly.
Pro „Operaci DIADEM“ bylo zformováno velké ženijní uskupení, které mělo 1 500 mužů se všemi potřebnými vozidly a materiálem. Tito ženisté měli urychleně překročit řeku a v rozvalinách města Cassina opět otevřít Via Casilina – silnici č. 6, která po těžkém bombardování naprosto zmizela pod hromadami suti, nebo byla jeden obrovský kráter. Totiž celý úspěch útoku britského 13. as závisel na průjezdnosti a využitelnosti silnice č. 6, jako hlavní zásobovací trasy.

Dělostřelectvo a dělostřelecká příprava.

Jedinečná a zatím v Itálii nejrozsáhlejší měla být na frontě britské 8. A dělostřelecká příprava. Pro její zdárný průběh byly vypracovány plány, které zahrnovaly rozmístění děl, plán střelby a plán přesunu v průběhu dělostřelecké přípravy. U britských jednotek bylo zvykem soustředit vždy pod centrální velení každé jednotlivé dělo, které nepotřebovaly k minimálnímu pokrytí neaktivních částí fronty, plus všechna děla ze záložních formací. Pro spuštění dělostřelecké přípravy bylo shromážděno 1 060 děl, i se zásobami munice, z výzbroje britského 13. as (600 nábojů na jedno dělo ráže 87,6 mm) a 1 090 děl spolu s municí z výzbroje Polského sboru (350 nábojů na střední dělo a 200 nábojů na těžké dělo), spolu s tím byly nataženy telefonní kabely do všech dělostřeleckých sektorů a zamaskovány. Vše muselo probíhat s krajní opatrností, aby nic neodhalili němečtí pozorovatelé ukrytí na návrších na druhé straně řeky (Rapido, Gari). Každou noc pak dělostřelecké baterie zaujímaly označené pozice, přes den zkoumali, topograficky, označené cíle.
I samotný plán dělostřelecké podpory útočících sborů 8. A byl komplikovaný, protože musel být přizpůsoben odlišným úkolům a podmínkám nejen úderných divizí, ale i brigád.
Plán dělostřelecké podpory byl sestaven ze čtyř částí:

1) První fáze se zaměřovala na nepřátelské dělostřelectvo.
2) Druhá fáze zahrnovala dobu samostatného výpadu přes řeku.
3) Třetí fáze dělostřelecké palby měla být spuštěna v době lokalizace nečekaných cílů, které se vyskytnou v průběhu bitvy.
4) Poslední fáze, která měla vlastně běžet již od okamžiku, kdy se pěchota a ženisté vynoří z úkrytu a vyrazí k řece, bylo zadýmování útočného sektoru podle dodaných informací od dělostřeleckých pozorovatelů, kteří měli své pozice na návrších vpravo i vlevo.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 78.

Plán dělostřelecké přípravy byl připravován tak, že nebude řízen striktně jenom z centra, ale musel vzít v úvahu i požadavky každé jednotlivé divize a i to, že bude docházet ke změnám situací( po prvním výstřelu se takřka každý bojový plán nějak mění). Znamenalo to sladit protichůdné názory na palebnou podporu s prvořadým cílem, kterým bylo využít veškeré dělostřelectvo efektivně – co nejúčinněji a nejvýkonněji.
O tom jakou váhu přikládal palebné podpoře „Operace DIADEM“ generál Leesy, velitel britské 8. A, svědčí i to, že přípravou palebného plánu a velením dělostřelectva pověřil svého hlavního dělostřeleckého důstojníka, brigádního generála Franka S. Siggerse. Rozsah i části jeho základních úkolů nám napoví, co vše musel generál Siggers vzít v úvahu. Tak například mezi 4. dubnem a 3. květnem 1944 uspořádal generál Siggers celkem 6 koordinačních porad, kterých se účastnil jeden americký generálmajor dělostřelectva, hlavní dělostřelecký důstojník americké 5. A. Za 8. A to pak bylo 11 britských, polských, kanadských a novozélandských brigádních generálů. Jenom na frontě mezi řekou Liri a Jaderským pobřežím se muselo rozmístit, nebo přeskupit celkem 124 dělostřeleckých pluků (někde oddílů), včetně několika velmi vítaných amerických posil, jako byly jejich SHD a také těžké protiletadlové baterie, jakož i 8 amerických těžkých a supertěžkých praporů (155 mm děla, 203 mm a 240 mm houfnice). To znamenalo, že za britskou 8. A bylo celkově rozmístěno skoro 70% všech děl, které měly Spojenci k dispozici. Těchto 70% dělostřeleckých hlavní mělo palbou zajišťovat útok 2. Polského sboru a britského 13. as. Z celkového počtu 1 554 spojeneckých děl se zde za 8. A do palebného plánu zapojilo 1 087 děl. Předpoklad spotřeby munice jen u děl ráže 87,6 mm byl 1 220 000 nábojů a poměrným dílem byla také určena spotřeba u ostatních ráží. Historici si dali tu práci, že zjistili, že jenom instrukce, které velitel dělostřelectva Siggers předal 4. indické divizi k zahajovací fázi dělostřelecké přípravy, včetně dodatků, příloh a palebných rozvrhů (také časové programy), zahrnovaly 46 stran A4. Celkový počet nasazených dělostřelců ve všech spojeneckých jednotkách činil 3 700 důstojníků a 70 000 poddůstojníků a vojínů.
Až do druhého dne po zahájení útočné „Operace DIADEM“ (ráno 11. května 1944 byl začátek), tedy do 12. května 1944, což bylo do doby, kdy bylo předmostí za řekou dosaženo a zabezpečeno a němečtí dělostřelečtí pozorovatelé byli zatlačeni zpět, tedy den a noc, vypouštěly generátory dýmu, obsluhované kompletním lehkým protiletadlovým dělostřeleckým oddílem podél celé spojenecké fronty dýmovou clonu.
Na sledování kompletnosti dýmové clony před spojeneckou frontou dohlížel speciálně pověřený důstojník z pozorovatelny na M. Trocchiu (je to návrší východně od Monte Cassina, které dominovalo sektoru řeky Liri – zde je letecký pohled přes město Cassino a přes hřeben s rozvalinami opatství Monte Cassino směrem do údolí řeky Liri – Hlavního směru úderu dle „ Operace DIADEM“.

Obrázek


). Když pověřený důstojník uviděl, že se někde v dýmové cloně utvořila mezera, okamžitě nařídil vypálit kouřové granáty do oblasti, kde se předpokládala přítomnost německých dělostřeleckých pozorovatelů. Tato metoda použitá Spojenci v „Operaci DIADEM“ měla naprostý úspěch. Přesto však během přechodu řeky(Rapido, Gari, Garigliano – vše stejná řeka) docházelo k ztrátám na životech, zejména pak v řadách obětavých spojeneckých ženistů. Zasahovala je palba, převážně německých minometů a kulometů z nedalekých obranných pozic. Německé dělostřelectvo v začátcích střílelo hodně, ale z důvodu dýmových clon jen náhodně do míst, která měla předtím předem zjištěna (Spojenci pro to měli termín, že Němci stříleli na základě „předpokladů“). Bylo jednoznačně zjištěno, že německá dělostřelecká palba způsobila – protože byl všude dým – nesrovnatelně menší ztráty Spojencům, než kdyby měli němečtí pozorovatelé na návrších, ve svých běžných pozicích - „normální viditelnost“.

Letecká podpora.

Mimo dělostřelecké palebné podpory, řídil brigádní generál Siggers také koordinaci blízké letecké podpory. Aby tak mohl činit, nechal zřídit na svém kontrolním stanovišti, na M. Trocchiu, přes komunikační kanály dělostřelectva, spojení s pozorovateli u předsunutých pěších jednotek, jakož i u obrněných jednotek. Takto vyhodnocené zprávy posílal dohodnuté blízké letecké podpoře. Znamenalo to, že na bojiště přilétaly ve vlnách perutě stíhacích bombardérů, které útočily na předem vybrané cíle, nebo označené cíle. Když koordinátor (něco jako letecký dispečer) na M. Trocchiu obdržel žádost o letecký útok na nově se vyskytnuvší, nebo mimořádný cíl, okamžitě to sdělil pilotům ve vzduchu, aby se na něj přeorientovali. Ukázalo se, že nejrychlejší zaznamenaná reakce stíhacích bombardérů byla 5 minut od obdržení zprávy. Pokud koordinátor neměl žádné mimořádné instrukce, pokračovaly perutě stíhacích bombardérů v ničení již vytyčených cílů (Prameny jsou založeny u: Akta v Royal Artillery Society, vol xi, no. 3, „Cassino 1944“ – je to z přednášek brigádního generála F. S. Siggerse a generála sira Sidneyho Kirkmana).
Historici také zaznamenali ve vojenských hlášeních z té doby, že si někteří vyšší američtí důstojníci tropili posměšky z Britů, že se spoléhali na tzv. „clony ve stylu Ypres“. Nejen vojenští odborníci, ale i historici, tady připomínají, že Američané do té doby ještě pořádně v 2. světové válce - nenarazili na obranný systém, který by nešlo obejít a který se musel dobývat čelně – musel být dobyt brutální silou. Američané se ještě do té doby nepoučili ani ze zkušenosti Britů. Když se tak později stalo a Američané museli útočit podobně, stála tahle vlastní zkušenost americkou armádu hodně krve.
Nebylo náhodou, že v týmu generála Siggerse, velitele dělostřelecké podpory u „Operace DIADEM“, mělo celkem 12 britských brigádních generálů, podobně jako sám generál Siggers a také velitel britského 13. as, bojové zkušenosti právě z Velké války – 1. světové války.



Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=20
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“