XII. díl. Itálie 19434 až 1945. Č 79.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII. díl. Itálie 19434 až 1945. Č 79.

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 79.

Postavení všech sborů – spojeneckých i německých - k začátku „ Operace Diadém“, k 11. květnu 1944 ( 1. Kanadský sbor jako záloha zapojená do druhé fáze operace je pod britským 13. as).

Obrázek


2. Polský sbor.

Při přípravě na „Operaci DIADEM“ se musela spojenecká generalita vyrovnat i s nasazením 2. Polského sboru a 1. Kanadského sboru, když to byly vlastně vnitřní problémy britské 8. A. Problémy to byly - u každého z těchto dvou sboru - jiného druhu.
Divizní generál Wladyslaw Anders (*1892, +1970) měl jiné starosti, než generálporučík E. L. M. Burns, velitel 1. Kanadského sboru.
Začněme starostmi a problémy divizního generála Anderse, kterého při přípravě na „Operaci DIADEM“ omezoval již v počátku rozkaz v tom základním co jeho sbor potřeboval - v průzkumu pozic nepřítele. Ano, polští průzkumníci museli být velice opatrní při praktickém průzkumu německých pozic. Museli se zdržet především aktivního působení v blízkosti německých obranných pozic Heidrichových parašutistů, aby Němci v případě dopadení, nebo usmrcení některého z polských vojáků nezjistili přítomnost 2. Polského sboru před svými pozicemi. Znamenalo by to velké narušení momentu překvapení, s kterým „Operace DIADEM“ počítala. Jak i později uvidíme, a již jsem o tom mluvil – všechny cesty, které vedly přes řeku Rapido (Gari, Garigliano), směrem vzhůru k návrším nad klášterem Monte Cassino, měly Němci pod bedlivým dohledem. Jakýkoli sebemenší pohyb, provedený průzkumnými jednotkami polských uskupení, mohl okamžitě spustit přesně mířenou dělostřeleckou palbu.
Vojáci 2. Polského sboru přece nemohli, někde maskováni, „jenom tak zůstat ležet….“. Ne, ne, oni museli pod rouškou tmy dopravovat do svých horských pozic, odkud měli útočit, ohromné množství munice, potravin pohonných hmot a vody.
Zde polští dělostřelci dopravují své „ rozložené nádobíčko“ do pozic.

Obrázek


Celý tenhle proces dopravy nejdůležitějších komodit pro útok měl 4 etapy. V té první etapě dovezly nákladní automobily veškerý potřebný materiál na určené místo pod horami. V druhé etapě byl materiál převezen lehkými vozidly, vozíky, ještě blíže pod hory, odkud jej ve třetí etapě na hřbetech mezků odvezli vojáci pod bojová stanoviště. Do bojových stanovišť družstev, čet a rot se nakonec materiál stejně dostal jen na zádech jednotlivých vojáků. Jak později generál Anders


Obrázek


napsal ve své zprávě, cituji:

„Jen co se setmělo, propukla na frontě horečná aktivita, jakoby na nějakém obřím mraveništi pracovali přesčas.“

Tady v okolí M. Cairo, kde měl zezadu útočit 2. Polský sbor směrem na návrší Monte Cassina, to měli polští vojáci o to těžší, že generál Anders rozhodl provádět útok „Operace DIADEM“ i s pomocí tanků. Polští ženisté tak museli pracovat dnem i nocí, aby přeměnili „kozí stezky“ vedoucí horským úbočím v takové cesty, které unesou tanky, pásová vozidla a zásobovací nákladní auta. Ženisté si museli vypomoci tak, že nekryté úseky na trase útoku ukryli za konstrukcemi ověšenými maskovacími sítěmi.
Kamenem úrazu byly u 2. Polského sboru ztráty, které si Poláci nemohli dovolit, a které vznikaly již při přípravě pozic pro útok. Když se podíváme na složení polských divizí, zjistíme, že oproti britským divizím měly jen 2 pěší brigády namísto tří. To proto, že polské jednotky byly od své rodné země, jak víme, odříznuty válkou již od září 1939. Generál Anders tedy neměl žádné zálohy, z kterých by mohl doplňovat své stavy.
Typický je zde rozhovor generála Anderse s velitelem všech Spojeneckých vojsk ve Středomoří generálem Maitlandem Wilsonem, kterému polský generál řekl, že může tak jedině doufat v „pořádný úlovek německých zajatců, v jejichž řadách by mohl najít nuceně naverbované Poláky“. Generál Anders věděl před ofenzivou „Operace DIADEM“, že 2. Polskému sboru velitel 8. A generál Leesy přidělil čestné místo v boji (dle mapy viz. dobytí kóty s opatstvím Monte Cassino a okolí). V boji, který bude velice krvavý a který mohl zároveň znamenat, že 2. Polský sbor může úplně zaniknout. Ale jak říkal generál Anders, polští vojáci byli odhodláni v úděsném a doslovném smyslu rčení, cituji:

„Buď zvítězit, nebo zemřít.“


Totiž každý voják z 2. Polského sboru, a nebyl to nedostatek racionálního myšlení, měl co Němcům odvádět - Němce proč nenávidět. Postoj každého Poláka pramenil z historie jejich nešťastné země. Polsko se do této doby, o které je nyní řeč (do roku 1944), dělilo jako stát celkem Čtyřikrát.
To "První dělení" bylo v roce 1772.
To "Druhé dělení bylo v roce 1793", viz. zde Č 2: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2771
Nově opraveno je to co je v Č 2 nyní již také správně( prosím omluvte technickou chybu vzniklou již v původním článku na Palbě. Chyba vznikla přenosem z mého původního článku, v mém počítači. Když jsem přenášel článek Č 2. od sebe, z mého skladu na Palbu, neobtisklo se mě ono " Třetí dělení", které jsem sem nyní dal celé. Byla tam jen mezera a já jí již řádně nezkontroloval. Když jsem nyní psal Itálii, soustředěn jen a jen na Itálii, jsem to psal tak jak to bylo s chybou. V současné době je již vše řádně opraveno. Děkuji za pochopení.....)- Zde tedy "Třetí dělení Polska":
A to „Třetí dělení“ uskutečňují 24. října 1795 Prusko, Rusko a Rakousko a je to až do roku 1939 poslední dělení. Zároveň se tyto země zavazují, že již nikdy nedopustí vznik Polska jako státu a jeho jméno má být vymazáno ze země po všechny časy.
"To Čtvrté dělení pak bylo provedeno mezi SSSR a Hitlerovské Německo v září 1939, když přípravu "Čtvrtého dělení Polska" provedly obě strany po 23. srpnu 1939, viz. zde:"
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2803
Po "Čtvrtém dělení Polska"( mapa toho "Čtvrtého dělení" je pak zde v Bilancování
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3001
)byl například generál Anders zavřen ve věznici Lubjanka, kde s ním Sověti nakládali jako s německým špionem. Když potom Hitler napadl SSSR, rozešli se po dlouhých a svízelných jednáních někteří Poláci, a generál Anders byl mezi nimi, s Rusy. Mnoho polských zajatců, včetně generála Anderse přesídlilo na Střední východ, kde byl s pomocí Britů založen a vycvičen 2. Polský sbor. Bojové odhodlání Poláků nepramenilo jen z touhy po pomstě, ale každý polský voják v té době chápal, že když pomůže získat spojencům vítězství - a teď napíši - „mohla, by se otevřít cesta k obnovení svobodného a nezávislého Polska“ (všichni víme, jak to nakonec dopadlo – určitě ne tak, jak si to přáli polští vojáci u Monte Cassina, ale to je jiná, samostatná a neradostná historie, kterou si každý snadno nalezne).

1. Kanadský sbor.

Když hovoříme o 1. Kanadském sboru pod velením generála E. L. M.- Eedson Louis Miliard Burnse ( * 17. červen 1897, + 13. září 1985) – (přezdívka „Tommy“)

Obrázek


, musíme si říci, že i přes svůj uvolněnější přístup k válce i životu, se Kanaďané vyrovnali ostatním národnostem v celém spojeneckém táboře. Přesto se museli Kanaďané v rámci 8. A vyrovnávat s určitou přezíravostí svých britských kolegů. Naproti tomu například Němci pokládali Kanaďany za velmi obávané protivníky.
Samotná Kanadská armáda, vznikající jako domobrana, byla složená z inteligentních přizpůsobivých vojáků na částečný úvazek, kterým velelo jádro pouhých 6 000 důstojníků z povolání (doma i v zahraničí). Pro Kanadskou armádu, jako celek, to byl příliš malý základní kádr, aby z něho mohlo vzejít dostatečně velké a kvalitní množství vyšších důstojníků, kteří by mohli obsadit velení armády, její štáby sborů a divizí. Takhle to viděli vyšší britští důstojníci, jako byl náčelník štábu generál Brooke, generál Montgomery, Alexander a Leese. A určité důvody k tomu měli.
Jenomže se dopustili základní chyby v tom, že nebrali vážně odhodlání samotné Kanadské vlády, která chtěla postavit svou armádu do boje pod velením jejich vlastních kanadských velitelů. Kanadská vláda totiž nechtěla připustit, aby se kanadské jednotky využívaly jednotlivě pod velením britských důstojníků a trvala na tom, jako politickém faktu, že to Britové musí zohlednit v organizaci velení. V rámci této skutečnosti působil nesmyslně britský argument, že kanadským velitelům nelze svěřovat operace na úrovni sborů a výše, neboť postrádají zkušenosti z boje.
Vedlo to k bezvýchodné situaci, neboť vyšší kanadští důstojníci právem poukazovali, že je Britové nechtějí k ničemu pustit, a že zkušenosti mohou nejlépe získat tak, že je osvědčí v boji.
Přesto to kanadští důstojníci neříkali Britům nijak neomaleně, přestože věděli, že i britská armáda v letech 1939 až 1944 šla metodou, osvědčil se lord, nebo nějaký důstojník, nebo neosvědčil. Když se neosvědčil musel pryč – „padni komu padni“.
Vždyť právě „britský bojový tým důstojníků roku 1944 byl výsledkem tvrdě zaplacených zkušeností a vyřazení neschopných důstojníků v drsné zkoušce války, kterou do té doby 2. světová válka byla.
Naposledy upravil(a) michan dne 3/1/2012, 07:34, celkem upraveno 4 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 80.

Historici popisující soužití britských a kanadských důstojníků před „Operací DIADEM“ zaznamenali i několik absurdit, jako například postoj Britů, který tehdy určoval generál Montgomery. Generál Montgomery totiž nechtěl ve své 8. A, a také to prosadil, kanadského generála Henry Duncana Crerar, prvního velitele Kanadského sboru v Itálii. Dokonce to Montgomery řekl tak, že ho nechce vůbec na bojišti v Itálii, stejně jako jeho velitelství a nechce tam ani 5. kanadskou obrněnou divizi. Na druhé straně však velmi obdivoval 1. kanadskou obrněnou divizi a nijak se tímto svým sentimentálním postojem ke Kanaďanům této divize netajil. Historici zároveň zjistili, že postoj byl vzájemný, a že „Montyho“ právě Kanaďané z 1. obrněné divize také velmi uznávali.
Ve své podstatě se Kanadská armáda podobala té britské v tom, že byla sestavena z množství nesourodých sociálních skupin, které byly silně vyhraněné v britském plukovním systému a již jsme o „britském plukovním systému“ mluvili (připomínám, že horaly museli doplňovat horalé, královské fyzilíry královští fyzilíři, atd – viz. Salerno vzpoura).
Je jasné, že i Kanada, která má čtvrtinovou populaci lidí proti té britské, ale obývá zemi mnohokrát větší, než je Británie, měla také rozdílné lidi z jednotlivých koutů Kanady. Jak říkají na konci uvedení historici, cituji:

„Geografická vzdálenost nastoluje sociální odlišnost. ‚Maritimer‘ z Nového Skotska, či Nového Brunšviku měl více společného se svým sousedem v americkém státu Maine než s mužem z Ontaria v ‚horní Kanadě‘.“

Bylo to něco podobného jako u Britů a já zde dále cituji, že:

„‘Geordies‘ z britské durhamské lehké pěchoty byl vojín z carltonského a yorského pluku z oblasti Saint John River, jenž se vyznačoval specifickým pohledem na svět a regionální mluvou. ‚Hasty Ps‘ (pluk Hastings and Prince Edward), ‚Loyal Eddies‘ (pluk Loyal Edmonton ze vzdálené Alberty) a ‚Vandoose‘ (Vingt-Deuxieme, královský 22. pluk z francouzsky mluvícího Quebeku) si zakládali na své rozdílnosti se stejnou hrdostí jako příslušníci britského královského sussexského pluku nebo střelecké brigády. Tato tradiční instituce ‚pluku‘ vytvářela na pracovní úrovni vztah a přispívala ke vzájemnému porozumění. Tak se stávalo, že například britský 98. polní dělostřelecký pluk (Surrey and Sussex Yeomanry), sám organizovaný jako domobrana a později jako součást Teritoriální armády, udržoval tak dobré vztahy s pluky z 1. kanadské obrněné brigády (Three Rivers, ontarijský a calgarský pluk) a dalšími obrněnými jednotkami, že když byl celý Kanadský sbor přeložen v roce 1945 z Itálie do severozápadní Evropy, tak ten britský 98. pluk odjel s ním. Piloti britských Air OP perutí, přiděleni ke Kanadskému sboru, nosili na rukávech (kanadské) červené nášivky.
(Perutě leteckých pozorovatelských stanovišť /Air Observation Posts – ‚Air OP‘/ byly britskou inovací, spadaly pod RAF a byly vybaveny lehkými letadly, jež dokázala přistát na velmi krátkých drahách a pilotovali je důstojníci královského dělostřelectva, kteří za pomoci běžných dělostřeleckých metod rádiem koordinovali a usměrňovali dělostřeleckou palbu).“

Nejpřátelštější vztahy byly na nižších úrovních britské a kanadské armády, kde existoval ještě i další vztah. Tak například štáb kanadské 1. divize se brzy přesvědčil o tom, že velitelé a štáby na úrovni 8. A a jejich sborů se zcela odlišují od zažitých vzorů, povýšených, aristokratických generálů s legračním přízvukem a štábních důstojníků, kteří se vždy rádi ukrývali na různých zámcích daleko za frontovou linií.
A byl to právě pozdější maršál Montgomery, familiérně „Monty“, který je brzy překonal, když předvedl jedno ze svých obvyklých představení – po příjezdu na Sicílii navštívil „Monty“ jako první prapor pluku seaforthských horalů z Kanady a svolal si je ke svému džípu. Stojíce na kapotě džípu je oslovil, cituji:

„Kohopak to tu máme?“

Odpověď byl hukot, cituji:

„Seafortské!“

A Montgomery odpověděl, cituji:

„Moje Seafortské!“

No a pak prý „Monty“ dle historických záznamů, chytře zalichotil kanadským vojákům tím, že jim lidsky povyprávěl o svých budoucích plánech a jaká bude jejich účast v nich.
(Tady je velice kuriózní, že to byl tentýž prapor, který ještě v roce 1942 v Anglii Montgomeryho vypískal, když kolem něho pochodoval zpět do ubikací po jednom z cvičení „Tiger“.)

Je nutné si uvědomit, že Kanaďané jsou popisováni jako vojáci, kteří přišli z různých pracovních povolání oné rozlehlé země. Náhle se mísili dělníci z továrny a pracovní síly z měst různého povolání, kterým veleli obchodní právníci, účetní, manažeři a obchodníci, jakož i muži z rozlehlých farem, prérií a lesů z početné vesnické populace. Většina Kanaďanů byla zvyklá starat se sama o sebe a své záležitosti si zařizovali sami bez pomoci státu (stát byl daleko). Pokud se takovému Kanaďanovi něco pokazilo, byl zvyklý si vše dát do pořádku sám, pokud něco potřeboval, zhotovil si to také sám. Ještě do konce 20. století a v mnohých místech i dnes, je u venkovského Kanaďana docela obvyklé, že si vlastnoručně postaví svůj dům. Směsice venkovského a městského obyvatelstva z Kanady znamenala, že kanadský voják byl velice adaptabilní. Muži z města si vedli lépe v pečlivě organizovaných, moderně technicky pojatých bitvách, kdežto kanadští muži z vesnic dokázali improvizovat, když se detailně naplánované bojové operace začaly následkem přesunů, palby a zvratů na bojišti hroutit. Všichni, jak ti Kanaďané z města, tak ti Kanaďané z vesnice, si však libovali v tom, že nebyla „buzerace“, libovali si tam kde byla neformálnost, kde byli oslovováni křestními jmény. Libovali si tam, kde byla omezena administrativa. Libovali si tam, kde zavedli převážně mladí, ale zkušení britští štábní důstojníci, kteří před válkou většinou vykonávali civilní profese, volnější morálku.
Tito, zde nahoře popsaní, kanadští vojáci si pak stěžovali na život u nového 1. Kanadského sboru, kde jim veleli Kanaďané – generál Burns a jeho štáb. Kanadští vojáci totiž generála Burnse poznali jako zdrženlivého plachého důstojníka s pověstí vojenského autora a teoretika. Kanadští vojáci necítili příliš velkou náklonnost ke generálu Burnsovi a jeho štábu, přestože to byli Kanaďané. Totiž předtím pod britskými důstojníky viděli rozdíl v tom, že si Burns příliš zakládal na upjaté formálnosti, byrokratických metodách, když postupoval „podle knih“ a měl sklony kárat muže kvůli nenaleštěným botám a nezapnutým knoflíkům na uniformách.
Generál E. L. M. Burns tak v novém 1. Kanadském sboru připravujícímu se na „operaci DIADEM“ musel čelit dvěma úkolům:

1) Musel přesvědčit generála Leese (velitele britské 8. A) a generála Alexandera (velitele 15. Skupiny armád v Itálii), že je schopen velet sboru v „Operaci DIADEM“, tvrdé zkoušce, těžkému boji, který by prověřil schopnosti kteréhokoliv i ostříleného generála.

2) Musel přesvědčovat o svých vlastnostech své ostřílené podřízené, kterými byl generál Chris Vokes, velitel 1. divize, důstojníka domobrany Bertu Hoffmeisterovi, velitel 5. divize, který předtím velel v bojových operacích pluku kanadských seaforthských horalů a 2. kanadské pěší brigádě, nebo rovněž zkušenému brigádnímu generálovi W. C. Murphymu.

Byl proto rád, že právě třeba muži popsaní v add. 2) chovali ke svému novému veliteli sboru respekt a „nekňourali“ (jako se říkalo o „Montym“). Stále si však Burns uvědomoval, že ani kanadští důstojníci, ani britští velitelé nepřivítali zřízení nového 1. Kanadského sboru pod jeho velením s nějak zvláštní radostí. A jak říkají historické prameny, generál Burns byl natolik inteligentní, že věděl, že jak nadřízení, tak podřízení v tichosti zkoumavě hodnotí každý jeho rozkaz, každý jeho krok. Prý vůbec nejtěžší pro něho bylo, že musel vyčkávat v pozadí na příležitost, aby až v boji mohl prokázat své kvality jako II. Sled.

Obrázek


Kdežto velitel britského 13. as generál Kirkman měl v I. Sledu zaútočit, aby otevřel cestu do „Hitlerovy linie“.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 81.

Přípravy Němců na obranu do května 1944.

O tom, že Němcům zůstala příprava „Operace DIADEM“ utajena, zvláště pak kdy bude spuštěna, svědčí výměna telefonických rozhovorů mezi předními vysokými důstojníky Wehrmachtu, na úrovni 10. A a štábem polního maršála Kesselringa, ještě 10. května 1944, tedy jeden den před spuštěním spojenecké ofenzívy.
Tento den proběhl telefonický rozhovor (pečlivě zaznamenaný v německých zápisech) mezi generálmajorem Friedrichem Wentzellem, náčelníkem štábu německé 10. A, který se právě vrátil z dovolené a plukovníkem Dietrichem Beelitzem, úřadujícím operačním náčelníkem Kesselringova štábu německé Skupiny armád C. Zápis z tohoto telefonického rozhovoru ukazuje, že generálmajor Wentzell byl velice schopný důstojník generálního štábu, kterého však také Spojenci oklamali ( „Operací DUNTON“), i když podvědomě nebezpečí tušil, cituji:

„Wentzell: K mé velké radosti panuje všude klid. Jen nevím co se děje. Situace je stále nejistější.
Beelitz: Řekl jsem to polnímu maršálovi Kesselringovi. Sleduje velmi pozorně pobřeží. Včera poblíž Neapole proběhlo další velmi zajímavé vylodění. Maršál si myslí, že vybrali oblast, která se specificky podobá sektoru Gaeta-Formia-Minturno.
Wentzell: Proč zrovna tuhle konkrétní oblast? Člověk by mohl klidně říci, že takové je to tam nahoře v Civitavecchii.
Beelitz: Ne. Tam nahoře je to jiné…“

Jak je vidět uvažovali o vylodění, nikoliv o tom, že by si Spojenci znova chtěli“ natlouct hlavu“ o německou obranu „Gustavovy linie“.
Po několika hodinách tento rozhovor pokračoval dál, cituji:

„Wentzell: Dříve člověk alespoň čas od času slýchal, že ta a ta divize odjela z Afriky, ale teď se nedozví nic… od doby, co se tu bez jakéhokoli varování objevila indická 10. pěší divize, pojal jsem značné pochybnosti (myslel tím pochybnosti o výkonnosti německé tajné služby; indická 10. pěší divize byla totiž lokalizována až poté, co se na Jaderském pobřeží připojila k britskému 5. as). Myslím, že není možné, aby se děly věci o nichž nemáme ponětí… ale pokud něco udělají v blízké budoucnosti, musí to být Řím.
Beelitz: V tom případě otázka zní: ústí Tibery, nebo Civitavecchia? Maršál si však myslí, že to bude Terracina.“
(Je to přesně podle překladu, když podkladem zde je: Directorate of History, Ottawa, Zpráva č. 20, str. 39.).

Celý tento rozhovor nám dává důkaz o úspěchu spojenecké operace o utajení – „Operace DUNTON“, i když nevystihuje úplně přesně myšlení a názory polního maršála Kesselringa, který se například 3. května zúčastnil důležitého cvičení v Civitavecchii, které mělo prověřit opatření na odražení invaze Spojenců, které tam prováděly německá 29. divize pancéřových granátníků a 92. pěší divize. Přesto to byl ten samý polní maršál Kesselring, který se zdráhal, ještě několik dní po spuštění „Operace DIADEM“, přesunout na frontu německé 10. A právě onu 29. divizi pancéřových granátníků, která tam byla tak potřeba. Polní maršál Kesselring, stejně jako jeho velitelé 10. A a 14. A a jejich štáby, totiž v květnu 1944 neměl dostatek informací a tak místo spojeneckého útoku musel odhadovat podle toho, ve kterých místech Spojenci nacvičovali. Jeho úvahy a úvahy jeho štábů tak byly pod vlivem toho, co mu Spojenci předkládali, dále Němci odhadovali místo útoku i dle náhodných událostí, jako byl například náhlý nárůst dopravního ruchu, který zaregistrovali němečtí pozorovatelé na silnicích, ale v Jaderském sektoru. Nebo podle neobvyklé koncentrace spojeneckého loďstva v přístavu Bari. Polní maršál Kesselring byl ve skrytu své duše přesvědčen o jedné věci: Až Spojenci zaútočí,budou útoky proti jeho 10. A a 14. A vlastně jen klamnými manévry, které mají odlákat německé zálohy z oblastí kam potom provedou Spojenci obojživelný útok z moře, který bude mít za cíl obejít celý systém „Gustavovy linie“. Tak hrozně ho vystrašilo Anzio, tak strašný komplex v Itálii po Anziu Němci měli.
Z těchto všech důvodů teprve 10. května 1944 vydal vrchní velitel Skupiny armád Jihozápad rozkazy ke kompletní reorganizaci fronty německé 10. A. Reorganizace znamenala,že dle ní německý 14. ts převzal odpovědnost jen za frontu mezi Terracinou a údolím řeky Liri, když napravo v ní se nacházela německá 94. pěší divize a nalevo posílená německá 71. pěší divize, zatímco zdecimovaná a nedoplněná 15. divize pancéřových granátníků byla jako záloha 14. ts a hlídkovala na pobřeží za pravým křídlem německé 94. pěší divize. Generál Joachym Lemensen, tehdy dočasný velitel 14. ts, měl v sektoru 94. pěší divize bránit úsek, na který měly útočit dvě americké divize z 2. as, zatímco 4 divize spolu se 7 000 nepravidelných horských bojovníků z Francouzského expedičního sboru, měly tvrdě zaútočit na německou 71. pěší divizi (Tohle přeskupování, tahle změna v německé obraně velmi popudila generála von Sengera, když se vrátil z nucené dovolené z Německa, kde dostal od Adolfa Hitlera vyznamenání. Totiž generál von Senger zastával názor, že na německý sektor obrany Monte Cassino – Garigliano by se mělo nahlížet jako na jedinečný taktický horský celek, v jehož rámci by mohl v kterémkoli ohroženém bodě, jeho velitel, soustředit zálohy z celého svého sboru, stejně jakoby tam mohl soustřeďovat většinu dělostřelectva, ne-li všechno.).
V rámci reorganizace pak převzal německý 51. horský sbor generála horských vojsk Valentina Feuersteina obranu na severní polovině údolí řeky Liri, a to až do bodu severně od centrálního masivu, jehož jižní strmá stěna, svažující se od kláštera Monte Cassino směrem k Piedimonte, se zlověstně tyčila nad silnicí č. 6 (Via Casilina) a cestou směrem do Říma. Jeho 4 divize byly rozmístěny zleva doprava následovně:
Pozici mezi levým břehem řeky Liri a bodem necelé 2 km jižně od Via Casilina měla bránit podivně pojmenovaná německá divize – 44. (pěší) divize říšských granátníků „Hoch und Deutschmeister“ (název této německé divize Němci odvozovali od velmistra starého pruského Řádu německých rytířů). Dále již vzpomínaní vojáci z Heidrichovy 1. parašutistické divize kontrolovali a bránili úsek mezi tímto bodem a návrší nad rozvalinami kláštera Monte Cassino. Po levé straně této parašutistické divize stála 5. horská divize a vedle ní pak 114. myslivecká divize, jejíž sektor obrany zasahoval ke styčné hranici s německou „Skupinou Haucke“. „Skupina Haucke“ (byla to skupina sestavená podle okamžité potřeby) - což byla konkrétně 334. pěší divize a zdecimovaná 305. pěší divize - protahovala levé křídlo německé fronty 10. A generála von Vietinghoffa až k Jadranskému moři, kde čelila britskému 5. as (8. A), pod který spadaly pouze indická 4. a 10. pěší divize, jako blokační formace.
Celá strašlivá bitva, která se měla rozpoutat mezi německým 51. as a britskou 8. A, byla postavena na rozdílu ve stanoviscích obou nepřátelských velitelů, kteří o sobě nic nevěděli.
Jak víme, náčelník štábu 15. Skupiny armád v Itálii generál Harding tehdy rozhodl a generál Alexander mu to „pomazal“, že sektorem, kde nejlépe využije svou tisícovku tanků v prvém sledu a tisícovku děl 8. A je právě řeka Lira a údolí řeky Liri. Byl to rozdílný názor proti německému generálu von Vietinghoffovi, který si myslel, že se zde Spojenci už nepokusí o žádný další katastrofický přechod řeky Garigliano, ale že místo toho zvolí za hlavní bod průlomu a útoku místo, jehož těžištěm budou rozvaliny kláštera Monte Cassino, které tak dobře bránil, a že právě touto dobrou obranou okolí kláštera uhájí i údolí řeky Liri.
Z důvodu jeho špatného myšlení proto střežila sektor údolí řeky Liri v „Gustavově linii“ směsice německých jednotek, o kterých se dá říci, že některé byly jen „dobré“ a některé byly jen „druhořadé“….


Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=20
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“