XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 82.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 82.

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 82.

Rozmístění sborů obou stran k 11. květnu 1944, ze kterého je patrné, kde stály popisované německé sbory.

Obrázek

Pokračujeme ještě posledním rozmísťováním některých německých jednotek připravujících svojí obranu před květnovým útokem Spojenců.
Samotné město Cassino v květnové ofenzívě měly hájit dva značně oslabené německé parašutistické prapory, proti kterým měla útočit pěchota britské 6. obrněné divize, jejíž tanky přešly pod velení britské 4. pěší divize, aby tak posílily útok proti „Gustavově linii“. Necelé 2 km jižně od města Cassina, tedy jižně od silnice Via Casiliny (silnice č. 6) bránil frontu německý kulometný prapor z 1. parašutistické divize. Mezi ním a levým břehem řeky Liri měla svou obrannou linii ona již vzpomínaná 44. (pěší) divize říšských granátníků (Hoch und Deutschmeister). Jenomže na poslední chvíli její velitel generál Bruno Ortner obdržel rozkaz, aby všechnu svou pěchotu, včetně průzkumného praporu, předal jiným sektorům. Jeho 2 pluky měly vyztužit obranu na návrších Monte Cassino a třetí pluk, spolu s průzkumným praporem, odjel posílit německou 71. divizi z 14. ts. Generál Ortner místo nich obdržel jen prapor pancéřových granátníků, posílený o část dalšího praporu ze 115. pluku z 15. divize pancéřových granátníků, také z 14. ts, který umístil na levé křídlo hned vedle kulometného parašutistického praporu. Napravo od tohoto uskupení postavil narychlo zformovanou „Blokační skupinu“ pod velením plukovníka Bodeho (Sperrgruppe Bode) – v německé armádě obvyklé „škatule škatule hejbejte se“ – Bojová skupina Bode, zde se jí jen říkalo Spergruppe, tedy „Blokační skupina Bode“. „Blokační skupina Bode“ byla sestavena ze dvou praporů 576. granátnického pluku, části druhořadé 305. pěší divize z „Bojové skupiny Haucke“ (viz. mapa) a další části ze 3. praporu ze 115. pluku pancéřových granátníků. Již jsme mnohokrát hovořili o tom, že v německé armádě se celkem pružně sestavovaly bojové skupiny, které byly dle účelu použití vybaveny příslušnými zbraněmi. Zároveň jsme hovořili o tom, že to bylo někdy na škodu věci, neboť výborné bojové svazky byly narušeny a bylo to proti základní německé štábní praxi. V tomto případě musely tyhle vyjmenované prapory, třebaže posíleny, čelit útokům dvou spojeneckých divizí, které proti nim měly útočit ve vlnách, které tvořily 4 brigády a podporovalo je 200 tanků, jakož i palba velké části dělostřelectva britské 8. A.
Celému německému 51. as (LI. as) velel německý generál Feuerstein (60 let), zkušený důstojník staré generace (účastnil se v 1. světové válce překvapivého stažení německé armády do „Hindenburgovy linie“, která zcela překazila naplánovanou ofenzívu francouzským generálem Robertem Nivellem, což mělo tehdy závažné následky). Když generála Feuersteina navštívil Kesselring dne 10. května na jeho velitelství navrhl mu velitel 51. as generál Feuerstein stažení do Hitlerovy linie, která byla v té době neobsazená. Argumentoval tím, že bude zkrácena délka obranné linie a vrchní velitel bude mít tak vytvořeny zálohy, kterých měli tehdy Němci všude nedostatek. Polní maršál Kesselring tehdy nesouhlasil, protože to bylo v rozporu s Vůdcovým striktním rozkazem – „Za žádných okolností nesmí být vyklizena bez boje žádná pozice!“. Navíc tady měl dle zápisu polní maršál dojem, že na frontě 51. as u Feursteina to žádný hlavní úder nebude.
Kesselring, na rozdíl od některých svých velitelů nepochopil, že Spojenci připravují skutečně nebývalou koncentraci palebné síly – na zemi i ve vzduchu – palebné síly tanků a děl a ohromnou koncentraci bombardérů.

„Operace DIADEM“ – „Jarní květnová ofenzíva 1944“.


Mapa útoků britské 8. A v údolí řeky Liri, kde jsou vidět první útoky britského 13. as a v prvém sledu útočící indická 8. pěší divize a britská 4. pěší divize, jakož i tanky kanadské 6. obrněné divize.

Obrázek


Německé dělostřelectvo rozmístěné od Cassina směrem na jih, k moři, čítalo celkem 385 děl všech ráží, když proti němu stálo jen v sektoru 8. A 1 050 děl, v zóně Francouzského expedičního sboru 400 děl a přibližně 200 děl stálo v pásmu amerického 2. as a nejsou tam započítány ještě stovky SHD (zápis, jako zdroj, je založen v aktech Royal Artillery Historical Society, vol xi, no. 3, „Cassino 1944“ – přednášky brigádního generála F. S. Siggerse a generála sira Sidneyho Kirkmana).
V celé květnové ofenzívě bude dobré si všímat vývoje bojů britské 8. A v údolí řeky Liri, kde bude jasně patrná ohromná převaha spojeneckého dělostřelectva, ale i potom budeme pokračovat dále na jih k americké 5. A, kde bude palebná převaha také jasně patrná. Byla to právě účinná dělostřelecká palba, kterou byla spojenecká vojska podporována i za tmy a špatného počasí, přičemž od vyžádání dělostřelecké palby do její spuštění uplynuly jen minuty, nikoli hodiny (takto se historici vyjadřují, že je to relativní doba k zásahu třeba tanků, nebo letadel, jejichž doba zásahu byla určitě delší), která Spojence přivedla k vítězství.

Generál Kirkman, jehož britský 13. as útočil v prvním sledu bitvy, si o celé bitvě, zvláště o dnu 10. a 11. května 1944 vedl osobní soukromý deník, který se stal později i podkladem pro historiky, neboť byl doplňován po hodinách, jak byly vydávány rozkazy a jak se situace na bojišti u Cassina, Monte Cassina a v údolí řeky Liri vyvíjela, a to i po 12. květnu 1944. Je to ucelené, ale pro líčení přípravy a postupu prvních bojů nám postačí jen některé pasáže.

Nejprve si však řekněme, že v noci z 11. na 12. května 1944, přesněji ve 23 hodin 11. května, spustilo téměř 2 000 děl všech ráží palbu. Dělostřelecká příprava na frontě od Cassina směrem na jih až k moři trvala 45 minut.

Začneme nyní situací u britského 13. as u generála Kirkmana.
Generál Kirkman, velitel 13. as, ještě 10. května 1944 sledoval „prvotřídní nácvik“ přechodu řeky v podání 1./6. praporu královského západosurreyského pluku, který přechod nacvičoval na řece Volturno. Potom navštívil všechny velitele svých divizí ze 13. as a já si raději dovolím ( z důvodu tehdejší atmosféry) zde citovat:

„Pašovi Dudleyi Russellovi, veliteli 8. indické divize

Obrázek


, generál Kirkman vysvětlil, že pokud se jeho úvodní útok bude vyvíjet dobře, má podstoupit všechna rizika a pokusit se okamžitě zaútočit na Hitlerovu linii, o níž se správně předpokládalo, že bude fakticky neobsazená dokud se do ní nestáhnou posádky z ‚Gustavovy linie‘.
Dudley Wardovi, veliteli britské 4. pěší divize, která měla útočit na pravém křídle 13. as, udělil instrukce, že má ihned po zřízení stabilního předmostí odbočit doprava, odříznout Cassino a klášter, aby nemohly být posíleny, a spojit se s Poláky.
Generál Charles Keightley měl přepravit jednu brigádu ze své britské 78. pěší divize, aby 12. května zahájila přechod řeky; později hodlal Kirkman vřadit celou britskou 78. pěší divizi mezi Russella a Warda, podél centrální linie Via Casiliny. Také on měl pak postupovat co nejrychleji a pokusit se ‚přeskočit‘ Hitlerovu linii. Až bude britská 78. pěší divize kompletně na cestě, vysvětlil Wardovi a rovněž generálu Eveleghovi (jehož britská 6. obrněná divize byla rozdělena tak, aby jedna část podporovala Warda a druhá část poutala německé parašutisty v Cassinu), hodlá obě divize stáhnout do zálohy praporu, aby se připravily na využití vzniklého průlomu německé fronty.“

Nakonec generál Kirkman v poledne 11. května shromáždil celý svůj štáb 13. as a všem důstojníkům vysvětlil své záměry, aby správně později rozesílali jeho požadavky. Večer se pak generál Kirkman vydal po Via Casilině směrem k řece Rapido (Gari, Garigliano), a pozoroval jak jsou všechna vojska maskovaná a později po setmění ho znepokojil hluk tanků a ženijních vozidel, které se vydávaly do svých shromaždišť.
Jeho denní zápis končil předpovědí počasí – mělo být „hezké a suché“ – a úvahou, že všechny přechody řek tváří v tvář odhodlanému bránícímu se nepříteli znamenají riskantní operace. Že „šance na úspěch se kloní silně v náš prospěch“, a že pochybuje zda „mají Bošové nějaké ponětí o tom, co je stihne“.
Měl pravdu. Bošové nevěděli co je stihne, ale stejně tak ani spojenečtí vojáci netušili co na ně v noci z 11. na 12. května 1944, ráno a po celý den čeká.

Mlha.

Ještě 11. května 1944 se ve 23 hodin večer, když spustila děla – oněch téměř 2 000 hlavní všech ráží – se objevila nad údolím řeky Liri mlha a pořádně hustá.
Když se stmívalo bylo ještě hezky, na jasné obloze svítily hvězdy a počáteční tmu proměnily v den kužely reflektorů, které vytvářely „umělé měsíční světlo“. Jak říkají historické prameny a já cituji:

„Důstojníkům v dělostřeleckých pozicích nyní zbývalo jen to, aby s ohledem na nejnovější informace o větru a počasí provedli v tabulkách pro řízení palby poslední korekce týkající se nastavení mířidel a aby jediným rozkazem „Pal!“ vypustili první z hromových salv, které připravil pro Němce britský generál Frank Siggers. Pěchota a ženisté se mezitím přemisťovaly z utajených shromaždišť dolů ke břehu řeky.
A tady zasáhla příroda.
Do údolí řeky Rapido (Gari,Garigliano) se snesla často mlha, ačkoli v měsíci květnu to již nebylo obvyklé, ale když se té noci začal náhle utvářet opar, ještě zhoustl vlivem dýmu ze stovek explodujících granátů – britských i německých – a z mlhy se posléze vytvořila hustá clona, jakmile podplukovník Wilkinson a jeho protiletadloví dělostřelci spustili v předepsaný čas generátory dýmu, které za rozbřesku zahalily celé bojiště uspokojivým příkrovem.“

No jo, jenomže postupující prapory v mlze zabloudily, řidiči ženijních vozidel převážející materiál na stavbu mostu, minuli trasy, museli zastavit a uvízli v palbě a v řadách britského 13. as zavládl z jednoho konce na druhý zmatek. Tahle úvodní palebná clona byla načasována tak, aby po přesně vymezený časový úsek zasahovala přední pozice „Gustavovy linie“ a aby se úderné oddíly mohly přiblížit a eliminovat obránce. Kvůli mlze však dorazily úderné oddíly příliš pozdě a palebná clona se přesně podle plánu začala pomalu posouvat vpřed, ještě než se útočníci dostali k pozicím. To samozřejmě nahrálo německým obráncům, kteří se chopili minometů a kulometů a spustili vražednou palbu směřovanou na místa přechodu.
Naposledy upravil(a) michan dne 16/1/2012, 06:57, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 83.

Útoky indické 8. pěší divize ( zároveň je zde vidět neúspěšný první útok 2. Polského sboru – ráno 12.5., o kterém budeme hovořit příště).

Obrázek


Na řadě nešťastných příhod, které postihly rotu D z 1. praporu 5. pluku královských gurkhských střelců v noci 11. a dne 12. května 1944 si řekneme jak probíhal noční útok pěchoty, nejprve tedy cituji zásadní a nezaměnitelné události:

„1. prapor 5. pluku gurkhských střelců byla záložní jednotka ze 17. indické brigády (8. indická divize, britský 13. as, britská 8. A), která se měla vylodit po obou stranách S. Angela (na mapě je 8. indická pěší divize jižně pod městem Cassino), což je vesnice se zlověstným názvem, spolu s 1. britským praporem královských fyzilírů napravo a 1. praporem 12. pluku pohraničních střelců nalevo (tady si připomeňme, že indické pěší divize byly složeny v poměru dva indické a jeden britský prapor). Jakmile prapor pohraničního pluku vyčistil ‚břeh‘, vyvýšený násep, po němž vedla silnice mezi S. Apollinare a S. Angelem, měl řeku překročit prapor 5. pluku gurkhských střelců: rota D měla obsluhovat čluny a převážet roty A, B a C, k nimž se měla po dokončení úkolu připojit. Její velitel, major Maynard Pockson, rozptýlil své muže po úkrytech poblíž předsunutého či ‚taktického‘ velitelství brigády, umístěného v budově vhodné pro tyto účely, a šel dovnitř, aby počkal na příchod radiodepeše – rozkaz k postupu kupředu.
Když ji přijal, vyšel ven, kde ho zaskočila tak neproniknutelná mlha a tma, že ani neviděl svou ‚ruku přímo před očima‘. Nemohl najít své muže, až konečně do zákopu, v němž se nacházeli dva střelci, dorazila spojka z jeho roty. Všechny pomůcky, které se používaly pro noční postupy – bílé pásky, ztlumené lampy, pozemní orientační body, během dne pečlivě označené, ba i výbuchy světlic, jež byly vystřelovány v pevně daném úhlu za účelem naznačení směru – byly neviditelné. Pockson shromáždil stovku svých mužů do dlouhé řady tak, aby se každý držel za opasek muže stojícího před ním, sám se postavil do čela a odvedl je dolů k řece, orientujíc se podle malinkých fosforeskujících číslic na svém kapesním kompasu. Ke své velké úlevě došel přesně na místo, kde se měli sejít se zástupcem velitele praporu 12. pluku pohraničních střelců, který mu řekl, že jim zůstalo jen dvanáct člunů (i přes všechny nácviky vylodění byl proud řeky Gari tak silný, že v sektorech obou divizí sebou strhl čluny, které se vymkly kontrole posádek oslabených ztrátami. Mnoho dalších člunů se roztříštilo v nepřátelské palbě.). Zástupce velitele pracoval celou noc, až na břehu zůstali jen dva, zatímco vracející se čluny přivážely spousty raněných vojáků, ‚jejichž sténání a výkřiky příliš nepodpořily morálku mužstva‘. Stejně jako dosud nepohřbená těla Američanů a Němců, obětí lednových bojů na tzv. ‚Krvavé řece‘ – ‚Bloody River‘ (viz. Č 46 překračování řeky Gari americkou 36. pěší divizí dne 20. ledna 1944, zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4935
).“

Volně pak pokračujme dál pohybem roty Gurkhků
Za úsvitu (12. května 1944) přepravil major Pockson na druhou stranu svoji rotu a na protějším břehu vklouzl do zákopu, kde se v tu dobu nacházel i jeho nadřízený důstojník. „Myslel jsem, že budete vpředu pod Náspem pane! Zvolal Pockson, copak se stalo? Odpověď zněla, že nemohou dostat na druhou stranu tanky a že se všichni zpozdili.“ Nařídil potom Pocksonovi, aby vyrazil a rozptýlil svou rotu v blízkosti místa přechodu, v místech kde se indičtí sapéři a minéři (ženisté) pokoušeli postavit most, když okolo nich a občas i mezi ně dopadaly těžké granáty německých děl, které naslepo dopadaly i do řeky a chrlily přitom do výšky patnáctimetrové gejzíry vody. To vše v místech pod okny domů v S. Angelu, což bylo ústřední místo v „Gustavově linii“. Rota D v úzkých zákopech, kam až do jednoho metru prosakovala voda, prožila těžký den a neustálá německá minometná a dělostřelecká palba si mezi nimi vybírala svou daň. Během dne 12. května 1944 byly zorganizovány a zase odvolány v těchto místech 2 spojenecké útoky.
Konečně, jak říkají historické prameny, „Bezmála s pocitem radosti“ obdržela rota k večeru v 17 hodin 40 minut rozkaz, ať postoupí k „Náspu“, shromáždí se pod jeho ochranou a jde zničit nepřítele na nízkém vršku či pahorku, pahorku, který vystupoval z pláně o kus dále vpravo, v týlu S. Angela. Když se tam major Pockson se svou rotou přesunul, zjistil sice zajímavou, ale velice nepříjemnou věc. Ten takzvaný „Násep“ byl tak strmý, že sice poskytoval dokonalou ochranu před dělostřeleckou palbou, ale přesto na jeho vojáky hustě dopadalo něco, co vybuchovalo. Střely jakoby měly kolmou dráhu letu. Major Pockson začal řešit – Co to může být? Odkud ta palba přichází? Jeho zástupce gurkhský kapitán (subedar - kapitán), málomluvný člověk jen ukázal špičkou boty na krátkou dřevěnou rukojeť – držadlo německého ručního granátu. Totiž muži z pluku pohraničních střelců nevyčistili důkladně vrch „Náspu“ od německých obránců a rychle zmizeli někde nahoře v údolí, čímž nechali německé obránce z 576. granátnického pluku v jejich pozicích. Ti nedělali nic jiného, než přes okraj „Náspu“ házeli dolů granáty, kterých měli nevyčerpatelnou zásobu. Když to Gurkhové zjistili, a teď cituji:

„Bylo to na ně příliš. Čelní družstva se okamžitě vyšplhala nahoru s tasenými Kukri (Kukri je sečný a řezací nástroj ve tvaru listu, asi 50 cm dlouhý, který se používal za stejným účelem jako mačeta, či bolo. V Nepálu se využíval i jako zbraň a vyzbrojeni s ním byli také všichni gurkhští střelci). Němci nečekali, aby Johnyho Gurkhu osobně přivítali… a s dusotem svých holinek pelášili za horizont, vyprovázeni dávkami ze samopalu…“

Teprve po vyčištění „Náspu“ od německých obránců se mohla rota D majora Pocksona soustředit na vyčištění celého pahorku. Vyčišťování měl pomoci i příjezd tří tanků z 12. (kanadský - Three Revers) obrněného pluku, které však všechny uvízly v rozbředlém terénu u řeky Gari, ještě dřív, než stačily vypálit jedinou ránu. Gurkhským střelcům nezbylo nic jiného než, že vyrazili sami, bez podpory. A budu opět citovat, že brzy:

„… bylo vidět, jak se to na kopci hemží Gurkhy, kteří házeli granáty a pálili ze samopalů do ústí německých bunkrů. Zanedlouho se zbylí němečtí obránci vzdali a asi tucet obrovitých Němců – vždycky vypadali obrovití se svými velkými kovovými helmami a černými vojenskými holinkami vedle drobných Gurkhů z eskorty – byl předveden na mé velitelství.“
(Zdrojem je zde: článek Maynarda Pocksona – Přechod přes Garigliano, ve skutečnosti Rapido, RUSI Journal, roč. 4, č. 72, prosinec 1972 pro historiky, včetně ústního rozhovoru s Shelfordem Bidwellem z knihy – Boje o Itálii 1943 až 1945).

Ze stejných zdrojů pro historiky se pak dozvídáme, že, cituji:

„V rámci dalšího úkolu se měl major Pockson vypořádat se S. Angelem, ale… než jsem se do toho podniku pustil, měl jsem dojem, že bych měl zhodnotit svou situaci. Velitelství roty začínalo být pěkně ucpané. Nosili tam mrtvé Gurkhy, ranění čekali až pro ně přijedou s nosítky, a němečtí zajatci postávali v rozpačitém mlčení kolem. Při narychlo provedené kontrole jsem zjistil, že mi zůstalo 45 mužů, což bylo stěží dost na to, abychom s nimi vytáhli proti vesnici…“

Major se ohlásil u svého nadřízeného důstojníka, který mu řekl, že další útok na vyčištění vesnice je odvolán, ale že má německou posádku zbytku S. Angela po celou noc ostřelovat a nedopřát ji ani chvilku oddychu.
Samotná vesnice S. Angelo pak padla do rukou Spojenců druhý den při útoku celého praporu, který byl sestaven ze tří dalších rot a měl podporu dělostřelectva a tanků.
Podle dalších pramenů pak vyplynulo, že problémy majora Pocksona tím neskončily. Jeho předsunuté čety si stěžovaly, že po nich Němci ze S. Angela neustále střílí. Když Pockson a jeho gurkhský zástupce prohlíželi dalekohledem vesnici zjistili, že nejméně jeden ostřelovač se nachází ukrytý, cituji:

„V posledním domě v levém rohu pravého přízemního okna. Ano, bylo to tam, jasný záblesk, po němž se ozval vzdálený výstřel. Obrátil jsem pohled k FOO (předsunutý důstojník dělostřelectva přidělený k rotě D)… ale můj subedar mi četl myšlenky: ‚Tank by byl lepší, sáhibe‘, řekl a ukázal na stroj, který stále vězel na mokřinaté louce u řeky. Vyvstala otázka koho tam vyslat přes nechráněný, palbou chráněný terén a jak se spojit s jeho posádkou. Gurkhský kapitán se na Pocksona podíval a podotkl: ‚Vy mluvíte anglicky‘ (všechna indická vojska byla povinna skládat zkoušky z angličtiny, ale ve skutečnosti britští důstojníci sloužící v indických plucích, raději používali ‚linqua franca‘, urdštinu, nebo jazyk Gurkhali – ‚gurkhštinu‘, pokud veleli gurkhským střelcům. ‚Sáhib‘ je obdoba oslovení ‚sire‘, používalo se oboustranně). Pockson si pomyslel, že situace může vyžadovat víc, než jen znalost angličtiny, protože při výcviku s Kanaďany zjistil, že některé z posádek mluví jen francouzsky a že jsou mezi nimi skutečně ‚rudí Indiáni‘ (kteří na italském bojišti působili stejně exotickým dojmem jako jeho bojovníci z Nepálu). Neměl ovšem žádné pochybnosti o tom, jak to jeho kapitán myslí. Gurkhové sice byli snaživí podřízení, ale od svých nadřízených rovněž očekávali maximální nasazení. ‚Fajn, subedare sahibe‘, povídám a pak jsem poněkud dramaticky dodal: ‚Pamatujte kdyby se něco zvrtlo, povedete rotu vy.‘ ‚Já vím‘.“

Pak se skutečně major Pockson rozběhl a kličkoval v kulometné palbě. Měl štěstí, podařilo se mu živému dostat se na chráněnou stranu v bahně uvízlého tanku. Svým Kukri pak zabušil na pancíř. Francouzsky volal: roh vpravo dole, ale nedostal žádnou odpověď. Zjistil, že tank je prázdný, posádka ho opustila již dávno předtím. Vrátil se k rotě, kde zprávu o tom, jak pochodil řekl i svému gurkhskému zástupci, který jen lakonicky odpověděl: Škoda, sáhibe‘. ( později odpoledne byly tanky vytaženy z bahna a i německý ostřelovač byl zlikvidován. O dalším postupu Gurkhů, ale i ostatních jednotek bude řeč za chvíli).
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 84.

Boj nejjižnějšího působení britského 13.as, který jsme si nyní popsali v podobě situace 1. praporu 5. pluku gurkhských střelců a britského praporu královských fyzilírů u S. Angela nám tedy řekl o potížích u 8. indické pěší divize. Ještě nutno dodat, že samozřejmě německá palba bránila indickým sapérům a minérům (ženistům), aby dokončili most nad S. Angelem. Na jiných místech se však spuštěná ofenzíva rozvíjela lépe. Generál Russell, velitel indické 8. pěší divize, tak mohl generálu Kirkmanovi, veliteli britského 13. as, po příjezdu na jeho velitelství ohlásit, že má dva další funkční mosty přes řeku Rapido (Gari, Garigliano), a že za řekou již operuje 5 rot kanadských tanků. Jeden z těch mostů postavili jeho sapéři a minéři běžným způsobem

Obrázek


, kdežto ten druhý most byl položen, tehdy geniální metodou kapitána H. A. Kingsmilla z královského kanadského elektrického a mechanického ženijního sboru, sloužícího u calgarského pluku. Na konci uvedené historické zdroje popisují postup, jak most kapitán Kingsmill položil, cituji:

„Kapitán Kingsmill upravil jeden tank Sherman tak, aby nesl Baileyův most – ‚Class 40‘ – o rozpětí 30 metrů (nosnost konstrukce připouštěla přepravu tanků), umístěný na válečcích na horní plošině trupu a připojených zadním koncem ještě k jednomu tanku. Oba tanky sjížděly dolů k řece, zatímco Kingsmill šel podél s telefonem a navedl vedoucí tank přesně do místa, kde měl most na bližším břehu spočinout. Řidič sjel odvážně ze břehu doprostřed řeky, a když jeho tank vnikl pod vodu, v poslední chvíli vysedl, zatímco zadní tank tlačil most kupředu. Jakmile spočinul přední částí na protějším břehu, tank se odpojil a odcouval zpátky. (Kingsmill obdržel za tento vynález vojenský kříž – MC).“

V tomto případě se sice stalo, že nosnost Kingsmillova mostu brzy poklesla po jednom zdařilém německém zásahu dělostřeleckým granátem, ale to již předtím přejel na druhou stranu oddíl 14. obrněného (calgarského) pluku se čtyřmi tanky. Velitel tohoto útočného odřadu nenašel pěchotu, kterou měl podporovat, ale přesto postoupil iniciativně a dle rozkazu ještě o 1 000 metrů do hloubky „Gustavovy linie“ a celou cestu ostřeloval všechny cíle, které lokalizoval. Onen druhý most postavený běžnou metodou využilo 5 dalších rot z 1. kanadské obrněné brigády a byly to právě některé z těchto tanků, které zabředly do bláta, když se pokoušely vyjet vzhůru na říční „Násep“, aby podpořily 1. prapor 5. pluku gurkhských střelců, které jsme si v útoku a podpoře útoku popisovali v Č 83. Většina těchto kanadských tanků však objevila o kus dál od řeky, po obou stranách cesty S. Angelo – S. Apollinaire, pevnější terén, takže mohla pokračovat. Kolem druhé hodiny odpolední byly vytaženy i ony tanky, které uvízly v bahně, když vyjely na pomoc majoru Pocksonovi, zlikvidovaly ohniska odporu (i ony ostřelovače), která bránila 1. praporu 5. pluku gurkhských střelců (rotám A, B, C a D), které tak mohly pokračovat v boji.
Útok kombinace indické pěchoty (Gurkhů) a kanadských tanků už byla příliš „silná káva“ na německý 576. pluk pancéřových granátníků a žádaly možnost ústupu, jak potvrdila i zpráva německého štábu vysílaná rádiem. Generál Russell, velitel indické 8. pěší divize, se tak ocitl na dosah velkého vítězství. V průběhu dalších 48 hodin vyčistili vojáci indické 8. pěší divize tzv. „Podkovu“, což byl půlkruh úpatních kopců, kde se nacházely týlové pozice německých obránců „Gustavovy linie“, kontrolující místa přechodu indické divize a otevřela se tak cesta pro druhý sled – 1. kanadský sbor.
Nyní se přesuňme o něco blíže k městu Cassino, severněji, kde, jak vidíme na mapě, útočila britská 4. pěší divize.
Útok britské 4. pěší divize generála Dudley Warda vyvolal určité znepokojení u generála Kirkmana, velitele britského 13. as. Ten si všiml, že jedna z brigád této divize není řádně vycvičena. Ona totiž celá britská 4. pěší divize byla po skončení tažení v Tunisu – po květnu 1943 – příliš dlouho ponechána v severní Africe v nečinnosti a postihl jí stejný osud jako mnohé jiné, bojem vyzkoušené, britské divize. Velitelé vyšších štábů využívali totiž odpočívající divize jako zdroj pracovních sil, náhrad do jiných útvarů a také zkušené vojáky pro tzv. „mimořádné plukovní mise“.
(Tady si k tomu řekněme, že pro historiky potvrdili mnozí důstojníci, kteří v té době vykonávali aktivní službu, základní nedostatek trpěný v britské armádě. Totiž pokud nebyli britští velitelé divizí a brigád dostatečně cílevědomí, nebo také „tvrdohlaví“, docházelo u praporů k neustálému odlivu nižších důstojníků, poddůstojníků a vojínů – vždy se požadovali „ti nejlepší“ - , aby obsadili místa ve výcvikových školách a posty úředníků, skladníků a ubytovatelů při zřizování komunikačních linií – zázemí pro přechod jednotek na frontu. V ještě horší míře – protože žádného dobrovolníka nemohl velitel zadržet s odůvodněním, že je pro pluk, nebo prapor potřebný – směřoval kvalitní personál, kvalitní vojáci k parašutistům, oddílům Commandos, nebo do jednotek oněch proslulých „činditů“ – vojáků vycvičených pro boj v džungli.
Kanadští velitelé si z velmi pochopitelných důvodů stěžovali přímo generálu Alexandrovi, že jeho muži, kteří vážili dalekou cestu do Itálie, aby bojovali, nesou velmi nelibě, když je pověřují zprávou tranzitních táborů, nebo vykládáním zásobovacích lodí. Odliv speciálních vojsk za účelem zabezpečení komunikačních linií byl jedním z nejhorších rysů britské personální politiky za 2. světové války – pomineme-li kvanta, i tak značná, nejhorší bylo trestuhodné mrhání kvalitami mužů, kteří opouštěli bojové jednotky).
A právě tento v závorce popsaný jev, nestačil, z důvodu nedostatku času, odstranit u britské 4. pěší divize její nový velitel generál Dudley Ward.
Také u britské 4. pěší divize, zavládl dočasný zmatek z noci 11. na 12. května 1944 a také přes den, který pro historiky velmi dobře popsal generál sir William Jackson, který u ní sloužil jako ženijní důstojník, když vše uvedl větou, cituji:

„Člověk nedokázal potlačit zoufalý pocit, že celá věc se hrozně nepovedla, nebo že je to, vojensky řečeno – ‚posraným navrch‘.“

Dál pak pokračoval něčím podobným, co jsme si popsali u indické 8. pěší divize. Nejprve byly ty příčiny stejné, i zde britskou 4. pěší divizi zdržela mlha. Také u britské divize se to projevilo pozdním příchodem úderných praporů do útočných pozic. Také u britské 4. pěší divize nebyla využita palebná příprava dělostřelectva, také zde Němci spustili palbu poté, co je zasáhla palba od Spojenců. Britská 10. brigáda, která na pravém křídle (útoku britské 4. pěší divize) úspěšně překročila řeku, měla tu dodatečnou smůlu, že narazila na německý parašutistický kulometný pluk, velice kvalitní obránce a také na německý 1. prapor 115. pluku pancéřových granátníků. Také zde nečekaně prudký proud řeky – Rapido, (Gari, Garigliano) – odnesl mnoho člunů, některé kvůli špatné manipulaci, jiné proto, že veslaři byli zasaženi palbou, další čluny se převrhly, poněvadž do nich jejich pasažéři naskákali ze strmého břehu, aby unikli kulometné palbě, kterou naslepo stříleli Němci na místa přechodu. V sektoru 28. pěší brigády dorazila čelní jednotka, 1. prapor králova pluku (Liverpool), s třicetiminutovým zpožděním a jeho přechod neprobíhal dobře, takže zdržel 2. prapor somersetské lehké pěchoty, který tak musel sedět na vyčištěných pruzích v minovém poli na svém bližším břehu, nemohl se rozptýlit ani krýt a přicházel při německé kulometné palbě o jednoho muže za druhým. Na morálku vojáků, kteří byli připraveni do útoku nemělo také dobrý vliv, když viděli a teď cituji historické prameny:

„Zbloudilce a zraněné z králova pluku, kteří šířili a zveličovali zvěsti, že prapor byl prakticky vyhlazen.

Ještě jedna mapa květnových útoků 1944 v Itálii.

Obrázek



Příště budeme pokračovat útokem britské 4. pěší divize generála Dudley Warda, jakož i dalšími divizemi v útoku po noci z 11. na 12. května 1944 a dalšími dny.


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a diskuzi směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=40
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“