XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 88.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 88.

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 88.

Útoky v květnu 1944 v údolí řeky Liri.

Obrázek

Vyvěšením polské vlajky (později, jak si za chvíli řekneme, nechal generál Anders vyvěsit i vlajku britskou) 18. května v 10 hodin 20 minut nad rozvalinami Monte Cassina to pro 12. pluk podolských hulánů, ale i pro ostatní polské vojáky z 2. Polského sboru ještě nekončilo. Poláci museli nejprve vyčistit celou oblast návrší a okolí. Totiž generál Heidrich, jak jsme si již několikrát řekli, byl určitě dobrý voják, ale především to byl „horlivý nacista“, který si připadal „jako sám zákon“ a odmítal přijmout rozkaz k ústupu od kohokoli jiného, než byl polní maršál Kesselring. Německé divizní a sborové zápisy říkají, že někteří jeho fanatičtí parašutisté neuposlechli ani Kesselringa a Heidricha a bojovali až do 19. května v poledne. Stejně jako v městě Cassinu vojáci britské 10. pěší brigády z britské 4. pěší divize museli pobít všechny ostřelovače, museli i polští vojáci doslova vybít i ostřelovače z návrší. Stejně tak museli vojáci polské a britské armády vybít všechny zarytě vzdorující obránce – většinou právě parašutisty -, kteří bojovali až do posledního náboje, nebo granátu. A tak se na návrší a v okolí Monte Cassina, jakož i v městě Cassinu, ozývala střelba ještě 19. května 1944 v poledne.
Ve stejné době, kdy vojáci obou armád čistili Cassino a Monte Cassino, již speciální skupina jihoafrických ženistů pracovala na obnovení Via Casiliny (silnice č. 6), která se ve městě Cassinu ztrácela pod hromadami suti a zaplavenými krátery po leteckých pumách.
Když se velitel britské 8. A generál Leese dozvěděl o obsazení rozvalin opatství Monte Cassina, již za necelou hodinu byl na Andersovo velitelství. Chtěl mu poblahopřát osobně a zároveň si s ním připil šampaňským na vítězství.
Historické prameny uvedené na konci článku říkají, že vztah generála Leeseho, velitele 8. A, a generála Anderse, velitele 2. Polského sboru, byl složitý (generál Leese prý pokládal všechny cizí příslušníky, kteří mluvili anglicky, za něco takového, jakoby „honorární Angličany“, kterým neposkytoval žádné výsady. Tak například s americkým kolegou, generálem Clarkem, velitelem 5. A, si prý nikdy neporozuměl a nikdy s ním nenavázal vztah, neboť se jednalo o dvě naprosto protikladné osobnosti. Když měl generál Leese něco dočinění s nějakým vnímavým cizincem, mluvícím anglicky, pozorně sledoval jeho počínání a přitom prý si říkal, že oba patří ke staromódní, ne-li přímo zastaralé škole vyznávající dobré mravy a ideály rytířství. V tomhle prý byl naprosto rozdílný od Montgomeryho, svého vzoru, který prý většinou cizinců pohrdal.).
Generál Leese projevil mimořádnou duchaplnost, když po prvním odražení 2. Polského sboru (onoho 12. května 1944), generála Anderse ihned navštívil. Ne však proto, aby ho litoval, ale prý mu poděkoval a ujistil jej, že oběti 2. Polského sboru zabránily Němcům v narušení operace britského 13. as, konkrétně v překonávání řeky Rapido (Gari, Garigliano). Chování generála Leesyho nebylo bráno jako předcházení. Ba právě naopak projevil prý krajní upřímnost, když v dalším rozhovoru s generálem Andersem, onoho 12. května probírali politickou rozepři, která se týkala postoje britské vlády k otázce budoucí suverenity Polska. Tehdy ústně, ale i písemně Leese mimo jiné napsal, cituji:

„…ze své pozice velitele armády vám musím zdůraznit, jak zbytečné je, aby se kterýkoli velitel sboru veřejně jakkoli vyjadřoval k politické situaci…“


Prý tehdy vznikl napjatý vztah mezi oběma muži, kteří se však rychle poznali a dospěli k vzájemné až srdečné úctě. Ke zlepšení vztahu mezi generálem Leese a generálem Andersem přispěl další Leesův rozkaz, který 2. Polskému sboru ukládal (po 19. květnu), aby neprodleně vyčistily M. Cairo, dále zabezpečily pravé křídlo britského 13. as generála Kirkmana a obsadily důležitý strategický bod „Hitlerovy linie“ – Piedimonte. Generál Leese, velitel 8. A, tímto naznačil, že chová ke generálu Andersovi důvěru a váží si ho.
Generál Anders pak nejen ve svém hlášení ( ale i pro novináře a později i pro historiky) popsal to co viděl na bojišti Monte Cassino, ze kterého je jasně patrné bojové nasazení a utrpení polských vojáků ( Polští vojáci snášejí okolo německých padlých svého mrtvého kamaráda.


Obrázek

), stejně jako důkaz těžkých bojů, cituji:

„Na bojiště byl úděsný pohled. Ležely tam obrovské zásoby nevyužité munice a tu a tam i hromady pozemních min. Všude se válely mrtvoly polských a německých vojáků, občas propletené ve smrtelném objetí, a ovzduší prostupoval zápach z hnijících těl. Byly tam převrácené tanky s přetrhanými pásy a jiné stály, jako by se chystaly k útoku, jejich děla stále mířila na klášter. Na úbočích kopců, zvláště v místech, kde tolik nehořelo, rostla spousta vlčích máků, jejichž rudé květy podivně ladily s tou scenérií. Z dubového háje v tzv. Údolí smrti zůstaly jen roztříštěné pahýly stromů. Svahy kopců byly rozryté množstvím kráterů a poseté zbytky uniforem a kovových helem, samopalů, kulometů a ručních granátů.“

K tomuto Andersovu popisu pak ještě historici dodávají to, co je patrné i z dobových fotografií. Z celého areálu opatství Monte Cassino zbyla jen hromada rozvalin a suti, z níž místy vyčnívaly zpřelámané sloupy. Tehdy prý už stála jen západní zeď, která prý jediná vydržela stát, nad kterou vlály dvě vlajky – vlajky byly skutečně dvě, neboť generál Anders nechal po chvíli, po vyvěšení polské vlajky, vyvěsit i britskou státní vlajku.
Vedle nevybuchlého granátu nejtěžšího kalibru, ležel na zemi puklý zvon a na roztříštěných zdech a částí stropů bylo vidět fragmenty maleb a fresek. Všude ležela umělecká díla, sochy,

Obrázek


obrazy a knihy nevyčíslitelné hodnoty. A to „jen tak“ - v prachu a rozpadlé omítce (dle tohoto popisu historiků je patrné, že nebyla odvezena Němci všechna díla, jak Goebelsova propaganda tvrdila).
Podle všech zápisů z té doby se přes veškeré ztráty Poláci radovali z úspěchu, z vítězství, kterého dosáhli dobytím Monte Cassina. Neradovali prý se dlouho, neboť je čekali nové úkoly, nové boje.
Nejprve dvě polské průzkumné formace, samostatný pluk karpatských hulánů a 15. pluk poznaňských hulánů musely vyčistit jako pěchota M. Cairo. Po tuhých a vleklých bojích pak 25. května 1944 dobyli Poláci Piedimonte, kterého se zmocnila polská bojová skupina složená z 6. obrněného pluku, 18. praporu lvovské pěší brigády a 5. praporu karpatských střelců, jakož i 12. pluku podolských hulánů, které podporovalo silné dělostřelectvo.
O krutosti bojů hovoří historické prameny, které uvádím na konci článků. Cituji odtud:

„Mezi 12. a 25. květnem 1944 doznali Poláci ztráty v celkové výši 281 důstojníků, z toho 72 padlých a 3 503 poddůstojníků a mužů, z toho 788 padlých. Vezmeme-li v úvahu, že Andersovy divize měly každá jen dvě pravidelné brigády a že k nejtěžším ztrátám dochází vždy ve střeleckých rotách, jejichž celkový bojový stav v rámci divize činí řekněme 3 600 mužů jsou to vskutku hrůzyplná čísla.“

Útoky britské 8. A a americké 5. A, nad Monte Cassinem, dále pak směrem na jih až ke Středozemnímu moři, a to mezi 15. květnem až 23. květnem 1944.

Obrázek


Nyní však pojďme zpět do údolí řeky Liri, kde se v době, kterou popisujeme, přeskupily 2 sbory (britský 13. as a 1. Kanadský sbor), aby rozbily „Hitlerovu linii“ dřív než ji Němci obsadí a jejich odpor vzroste.
Přeskupení znamenalo, že velitel britské 78. pěší divize generál Keightley se musel vzdát britské 26. obrněné brigády, aby ta se mohla vrátit – jak zněl Kirkmanův původní plán – do britské 6. obrněné divize, která se měla opět v kompletní sestavě připravit využít jakýkoliv úspěch v proražení německých obranných linií. Místo britské 26. obrněné brigády obdržel generál Keightley dva ze tří Murphyho obrněných pluků – obrněný pluk Three Rivers zůstal generálu Vokesovi (1. kanadská pěší divize) a místo po ontarijském a calgerském obrněném pluku zaujala britská 25. tanková brigáda, která byla vyzbrojena tanky Churchill, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1100
(jedna „Obrněná brigáda“ tehdy zahrnovala motorizovaný střelecký prapor a někdy i pluk SHD, „tanková brigáda“, měla 3 „prapory tanků“, jejichž posádky zpravidla tvořili příslušníci královského tankového pluku, specializující se na kooperaci tanků a pěchoty.).
Každý z obou sborů (britský 13. as a 1. Kanadský sbor) měl prostor právě tak na to, aby mohl vpředu nasadit pouze jednu zesílenou divizi.
U 1. Kanadského sboru měla za zesílenou 1. kanadská pěší divizí postupovat nalevo 5. kanadská obrněná divize. U britského 13. as, se měla za zesílenou britskou 78. pěší divizí, britskou 6. obrněnou divizí, později připojit ještě část indické 8. pěší divize, kde se měla využít schopnost indických pěšáků vést boj ve vyšších horských polohách a na úbočích kopců.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 89.

Když se oba sbory 8. A přeskupily (britský 13. as generála Kirkmana a 1. Kanadský sbor generála Burnse), začaly štáby čelních divizí, zesílené britské 78. pěší divize generála Keightleyho a zesílené kanadské 1. pěší divize generála Vokese, studovat mapy postupu a shromažďovaly informace od průzkumů všeho druhu (pozemního, leteckého i radiového průzkumu). Německá obrana, ale i trasa postupu obou zesílených divizí, po průzkumu náhle ukazovala, že ta lehkost postupu je jen zdánlivá. Ve skutečnosti byla místa kam měly spojenecké divize útočit, údolí řeky Liri, proložena v německé obraně spoustou ostřelovačů. Pancéřoví granátníci v obraně, v hustých dubových porostech a v polích se vzrostlou kukuřicí, měli jako běžnou součást výzbroje Panzerschreck Raketenpanzerbüchse (abbreviated to RPzB), an 88 mm viz:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=282

Obrázek


i Panzerfaust http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=281
. Všude bylo spousta kulometných hnízd. Terén byl velice těžký, protože v blátě kolem zavlažovacích příkopů mohl snadno uvíznout tank. Přítoky řeky Liri, kterými jsou říčky Spalla Bassa a Formio d’Aquino, měly velmi strmé břehy, což znamenalo, že je museli spojenečtí ženisté přemostit, aby se vůbec tanky dostaly na druhou stranu. Skutečně kvalitní cesta, silnice, zde byla jediná, Via Casilina (silnice č. 6), která procházela právě údolím řeky Liri. Všude jinde kde měl pokračovat postup obou sborů, byly jen polní cesty, které museli ženisté prohrnout buldozery. Dokonce v kanadském sektoru nemohla bez ženijní pomoci postupovat ani taktická vozidla praporu a tak kanadští pěšáci museli nést těžké zbraně, v tehdejší době neforemné vysílačky a jejich baterie, aby nezůstali bez spojení s týlem.

Přeskupení německé obrany.


Také Němci po proražení obranné fronty Spojenci museli provést přeskupení.
Konkrétně velitel německého 51. horského sboru, generál Feuerstein zreorganizoval své obranné pozice, což skutečně nebyl lehký úkol, neboť všechny jednotky byly pod neustálým útočným tlakem Spojenců. Příkladem neustálého spojeneckého tlaku je, že v prvé fázi spojenecké ofenzívy byla část německého 361. pluku pancéřových granátníků obklíčena britskou 78. pěší divizí a musela se vlastně jen probíjet z obklíčení. Při přeskupování německé obrany došlo k uvolnění již nefunkčního velitelství německé 44. (pěší) divize říšských granátníků „Hoch und Detschmeister“. Sektor této divize a tohoto velitelství si mezi sebe rozdělily německá 1. parašutistická divize a 90. divize pancéřových granátníků. Když 44. odjela do „Hitlerovy linie“, byla přeorganizována německá obrana následovně. „Bojová skupina Schulz“ obsadila Piedimonte (víme, že Piedimonte pak dobyli Poláci). Vedle „Bojové skupiny Schulze“ se pak nacházela jako další „Bojová skupina Heilmann“ – což byl ve skutečnosti německý 3. parašutistický pluk, který sousedil s 90. pěší divizí, se styčným bodem ve vzdálenosti asi 1 000 metrů od Aquina. Na levém křídle 90. pěší divize generála Baadeho byla v obraně „Bojová skupina Fabian“. Bude dobré si na těchto obranných pozicích Němců říci více podrobností, neboť nám to napoví v jak tíživé situaci němečtí obránci z 51. horského sboru, ale stejně tak tomu bylo až k moři u německého 14. ts ( bude o tom celé pojednání), když tíživá situace pro Němce vznikla následkem neustálého nárůstu ztrát pod tlakem Spojenců. Pojďme po jednotlivých německých bojových skupinách.
Tak například „Bojová skupina Fabian“ (většina z nás ví, že název bojové skupiny vznikl podle jejího velitele, také zde to byl kapitán Fabian) se sestávala z 2. praporu 361. pluku pancéřových granátníků a zbytku vojáků z této jednotky, kteří unikli z obklíčení, dále tam byla směsice ženistů v úloze pěchoty. Byly tam také části 44. náhradního praporu, dvou protitankových rot, které sem do údolí řeky Liri detašovaly horské jednotky umístěné nahoře v kopcích. A také tam byla jedna tanková rota z 26. td. Prostor mezi touto „Bojovou skupinou Fabian“, levým křídlem a ruinami Pontecorva na levém břehu řeky Liri obsadila „Blokační skupina Bode“, která byla tehdy sestavena ze zbytků 570. pěšího pluku, zbytku 44. náhradního praporu, obdoby ženijního praporu a roty protitankových děl, když spolu s ní „Bojová skupina Strafner“, která čítala tři a půl roty horských jednotek plus několik ženistů, několik SHD podléhajících plukovníku Bodemu.
Jeden z na konci uvedených pramenů hovoří o tom, co bylo objeveno v německých zápisech, cituji:

„Je těžké stanovit množství německých pěších sil v posádce obrany ‚Hitlerovy linie‘, protože značně kolísalo. Mnoho jednotek při operacích zaniklo, takže běžná označení již neměla žádnou spojitost se skutečným stavem, navíc se z týlu trousily po hrstkách posily, jež Němci sháněli na klidnějších frontách, kde to jen šlo. V německých dokumentech se o jednom ‚pluku‘ jen o síle 300 mužů píše, že byl v relativně dobrém stavu, a jiné měly méně než 100 vojáků všech hodností.
Kanaďané odhadovali, že když Vokes (velitel 1. kanadské divize) podnikl závěrečný útok, neměl proti sobě více než 800 Němců. Možná, že odhad 1 500 až 2 000 obránců umístěných podél celé útočné fronty britské 8. A je nadsazený, ale mnozí z nich náleželi spíše k druhořadým jednotkám, ne ‚pravidelné‘ pěchotě, a nebo se jednalo o dělostřelce pověřené nepřímou střelbou, přičemž ti všichni doznávali kruté ztráty v řadách nižších důstojníků.“


Němečtí obránci však dle všech zápisů měli především na výši svou morálku a sílu obrany opírali o opevnění, která znásobovala jakoby stavy bojové síly (tady historici říkají – po 1. světové válce a pádu Maginotovy linie ve 2. světové válce vyšla stálá opevnění značně z módy, ale Němci věděli své. Němci věděli, že je mnohem lepší vést obranný boj, když má pěchota betonový, nebo silně opevněný úkryt před nepřátelskou palbou). Zjednodušeně řečeno stále bylo lepší schovat německého pěšáka v době bombardování letectvem a v dělostřelecké palbě do těžkého opevnění, než jej nechat jen v zákopech s lehkými opevněními před jmenovanou palbou. Historické prameny pak dále říkají, že i tehdy moderní obranná taktika navíc vyžadovala velmi vysoký poměr palebné síly vůči lidské síle; teoretikové by mohli tvrdit, že se jednalo o starou zásadu – „šetření sil“. Navíc zde v údolí řeky Liri byl severní sektor „Hitlerovy linie“ velice „tvrdým obranným oříškem“, neboť zde byly nezjištěné věže tanků Panther, které měly podporu klínových formací obyčejných kolových protitankových děl a SHD, které byly vepředu podélně zabezpečeny hustými řadami kulometných hnízd. Takovou palebnou sílu mohla přebít zase jen palebná síla. Tu Spojenci měli, ale bylo nutné zjistit německou palebnou sílu. Ne všude se to Spojencům podařilo.

Bylo 18. května 1944, když velitel 13. as dostal od průzkumu informace, že německý odpor ochabuje. Vyzval velitele své úderné divize, zesílené 78. pěší divize a britské 6. obrněné divize k dalšímu náporu. Generál Keightley se po důkladném průzkumu odmítl podrobit nátlaku. Tvrdil, že ve stísněném prostoru, který ovládají němečtí ostřelovači, s vyčerpanými svými pěšími jednotkami, musí udělat přestávku. Generál Keightley ještě dodal, že je nucen postupovat metodicky od jednoho opěrného bodu ke druhému (každý dobytý bod německé obrany dobře zabezpečit), neboť Němci podnikají neustálé protiútoky. Generál Kirkman po zvážení musel jen souhlasit. Později toho dne, spíše ve večerních hodinách, narazil generál Keightley v telefonu na „… úplně jiného Charlese Kirkmana“. Totiž generál Keightley si doposud držel v záloze „Derbyshire Yeomanry“ – průzkumný pluk z 6. obrněné divize, a motorizovaný střelecký prapor, jednotky, které vyslal vpřed na průzkum a velitel této formace mu za soumraku ohlásil, že objevil nestřežený úsek „Hitlerovy linie“ a že jeho tanky si razí cestu na předměstí Aquina. Byla to úžasná zpráva, ale na využití již bylo příliš pozdě a tak generál Keightley hodlal zaútočit až druhý den za rozbřesku ( 19. května) s nasazením „brigády a 100 tanků“. Skončilo to však fiaskem. Vždy hodnocený jako schopný pluk, se tentokrát pluk „Derbyshire Yeomanry“, tentokrát i s velitelem, dopustili hrubého omylu při čtení mapy a špatně lokalizovali „Hitlerovu linii“, která ležela stále ještě hodně vepředu. Zároveň velitel tohoto pluku nenechal provést řádně průzkum terénu, protože Aquino chránila zepředu a z boků strmá rokle. Rokle dost hluboká na to, aby zastavila tank. Ráno útočníkům tato rokle nejprve pomohla, ale v zápětí je zradila nevyzpytatelná ranní mlha. Nejprve britská pěchota narazila na neprostříhané dráty a pak na ně dopadla těžká kulometná palba. Velitelé obou britských čelních praporů byli zasaženi kulometnou palbou, jeden smrtelně, a když se mlha posléze zvedla, odhalila německým protitankovým dělostřelcům tanky ontarijského pluku rozmístěné v otevřeném prostoru. Spojence zasáhla těžká palebná smršť. Ihned hořelo 9 tanků, ale zbylé čelní oddíly bojující pod ochranou britského a kanadského dělostřelectva, které spotřebovalo snad všechny kouřové granáty na vytvoření husté clony, se mohlo vyprostit z těžké situace a stáhnout se do svých linií. Generál Keightley, velitel zesílené 78. pěší divize nařídil přestávku a chystal se obnovit útok až po setmění.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 90.

Mapa květnového tažení v údolí řeky Liri.

Obrázek

V bojích v údolí řeky Liri se mezi 17. a 18. květnem 1944 vyznamenali Kanaďané, 1. Kanadský sbor, když v čele útoku to byla zesílená 1. kanadská pěší divize generála Vokese. Kanadský oficiální historik o tom napsal, že se zapojila do, a teď cituji:

„takřka nejtěžších bojů za celé tažení údolím řeky Liri.“

Krátce předtím prý si generál Leese, velitel britské 8. A, postěžoval před velitelem 1. Kanadského sboru generálem Burnsem, že je nespokojen s dosavadním tempem postupu. Po válce se diskutovalo o tom, že se mohli Kanaďané naštvat a v tomto případě zdravě. Neboť hned 17. května 1944 vyslal generál Vokes svou kanadskou pěchotu ohromnou rychlostí vpřed. K tomu tehdy poznamenal jeden tankista z kanadského pluku Three Rivers, cituji:

„Bylo to vzrůšo vidět ostřílené Van Doosy (královský 22. pluk) jak napůl přikrčení mašírujou kupředu.“

Rychle postupující kanadská 3. pěší brigáda pak dorazila za soumraku k řece Formiu d’Aquinu, což bylo o dalších 5 km vepředu, a velitel brigády vyslal královský 22. pluk na noční pochod, aby zřídil stabilní předmostí za řekou. Kanadská 1. brigáda při svém postupu musela z chodu těžce bojovat, neboť narazila na zbytky německého 576. pluku a na čerstvý, právě dorazivší 190. průzkumný prapor z 90. divize pancéřových granátníků. Kanadští vojáci z praporu pluku Hastings and Prince Edwards prorazili po celodenním boji za řeku Spallu Bassu a za soumraku se tak celá zesílená 1. kanadská divize nacházela v celé své délce fronty u Formia d’Aquina. Kanadské tanky si razily cestu vpřed jak rychle to jen šlo, ale když dorazily k řece musely čekat na ženisty, aby mohly překročit Spallu Bassu. V tu dobu celá tíha bojů z největší části ležela na pěchotě, která se musela probíjet za pomoci ručních zbraní. Oficiální kanadský historik( Directorate of History, Ottawa) pak z této doby uvádí dva pozoruhodné činy:
Tím prvním bylo, že poručík N. A. Ballard ukořistil baterii německých polních děl tak, že v čele své čety, když spotřebovali všechny své ruční granáty, přinutil poručík velitele německé dělostřelecké pozice (baterie) ke kapitulaci pěstmi.
Tím druhým pozoruhodným činem bylo, když pěchota praporu 48. pluku kanadských horalů odrazila noční protiútok, který proti nim podnikla německá pěchota a SHD ze 190. průzkumného praporu. Tehdy seržant R. J. Shaw, který velel protitankové četě, rozstřílel 2 SHD tak, že si vyžádal, aby praporní minomety pálily nad Němce osvětlující granáty. V osvětlení pak pálil z 57 mm protitankového děla na SHD a 2 zničil.
Po takovémto prudkém kanadském útoku a boji se značně pošramocené německé bojové skupiny musely stáhnout přímo do pozic v „Hitlerově linii“ a generál Vokes, se svou zesílenou 1. kanadskou pěší divizí, připravoval útok dřív, než Němci zkoordinují obranu.
Bylo ráno 6 hodin 30 minut 19. května 1944, když zaútočila kanadská 3. pěší brigáda podporována 51. praporem královského tankového pluku, proti německé „Bojové skupině Fabian“, ale narazila na těžkou kulometnou palbu, jakož i na palbu jednoho německého 88 mm kanónu, který vyřadil z boje několik kanadských tanků. V útoku se mělo pokračovat teprve tehdy až budou Kanaďané mít větší podporu armádního dělostřelectva, neboť to doposavad střílelo především ve prospěch britského 13. as. Z těchto důvodů generál Vokes odvolal zatím útok své zesílené 1. kanadské pěší divize. Tehdy zasáhl generál Leese, velitel britské 8. A. Zrušil okamžitě noční útok, který plánovala zesílená britská 78. pěší divize a rozhodl, že „Hitlerova linie“ bude prolomena po pečlivější přípravě dne 23. května 1944. Výpad provede plnou silou v sektoru Pontecorvo zesílená 1. kanadská divize, ve prospěch které bude nasazeno veškeré dělostřelectvo britské 8. A. V tu dobu bylo jasně vidět, že se blíží rozhodující okamžik celé „Operace DIADEM“. Generál Alexander, velitel 15. Skupiny armád v Itálii nařídil, že i průlom z Anzia bude na toto datum, 23. května 1944, synchronizován s kanadským útokem, který dostal název „Operace Chesterfield“ – průlom v podání 1. Kanadského sboru.
Stalo se však, a to k nemalému údivu a znepokojení velitele 8. A generála Leese, že vznikl nenadálý příležitostný útok Kanaďanů ještě před 23. květnem 1944. Totiž generál Vokes a jeho průzkumníci odhalili slabost v početním a palebném obsazení „Hitlerovy linie“. Zároveň se dozvěděli, že francouzské jednotky generála Brosseta (o Francouzském expedičním sboru generála Juina bude samostatné pojednání) vstoupily do části Pontecorva jižně od řeky Liri. Tehdy dostal Vokes nápad, že by mohl využít situace, až vojáci francouzské 1. pěší divize překročí řeku Liru. Přemýšlel o tom, že by tím destabilizoval „Hitlerovu linii“ výpadem vedeném ze břehu, který teď měli v držení Francouzi. Ukázalo se to však při podrobnějším průzkumu příliš nebezpečné, neboť německá 90. divize pancéřových granátníků znovu zabezpečila své pravé křídlo a strmý protější břeh řeky Liri lemovala řada německých kulometných hnízd. Přesto však Vokes mohl zaútočit s jednou brigádou na Pontecorvo. Poněkud unáhlený výpad zcela nevyšel, Kanaďané postoupili o 400 metrů a odvedli 60 zajatců, ale donutili Němce, aby to zde posílili na úkor jiných míst. Pokračování by však přineslo značné ztráty a tak Leese varoval Burnse, aby Kanaďané nepokračovali, neboť by to mohlo pozdržet přípravy na „Operaci Chesterfield“.
Zatím v německém štábu 51. horského sboru si štábní důstojníci uvědomovali, že jejich pravé křídlo může být co nevidět rozdrceno, pokud Kanaďané provedou prudký výpad. Spojenecké letectvo rozbíjelo veškeré přísuny záloh i materiálu na ohroženou německou frontu. Německé průzkumy viděly masy spojeneckých tanků, které postupovaly po Via Casilině (silnice č. 6).
Z německých zápisů vyplývá a já cituji, že:

„Němci se však mýlili v tom, že sondážní útoky z 19. května 1944 byly pokládány za hlavní výpad, který se Němcům podařilo odrazit. Maršál Kesselring a generál von Vietinghoff předčasně blahopřáli Baademu (90. divize pancéřových granátníků) a Heidrichovi (1. parašutistická divize). Mnohem více je znepokojovala situace na frontě 14. ts, kde Francouzi odrazili protiútok německé 26. td, která měla stabilizovat frontu. Generál Feuerstein (51. horský sbor) neobdržel žádné instrukce, aby vydal předběžné rozkazy k ústupu. Dalším varováním bylo předběžné ostřelování německých baterií Spojenci, po němž se tři minuty před šestou hodinou ranní 23. května 1944 spustila mohutná palebná clona, kterou vytvořilo 682 děl ve výchozí linii o šířce 3 000 metrů. Za ní se soustředily úderné pěší oddíly, aby ji přesně v šest hodin (hodina H) překročily.“

Dne 23. května 1944 opožděně Spojenci zjistili, že tmavé neidentifikované tečky na leteckých fotografiích „Hitlerovy linie“ jsou ve skutečnosti nezamaskované věže Pantherů, a fronta se v zápětí rozzářila, neboť hořely a vybuchovaly britské a kanadské tanky. Navíc se později kanadská pěchota nešťastnou náhodou oddělila od svých SHD a protitankových děl. Byla rozdrcena, přičemž němečtí pancéřoví granátníci odváděli z bojiště mnoho zajatců. Jenomže když je přivedli do svých týlových oblastí, byli tam již kanadští vojáci, kteří týlové oblasti Němců dobyli. Eskorty zajatců se vyměnily. Na mnoha jiných místech Kanaďané prorazili.
I když němečtí pancéřoví granátníci z 90. divize pancéřových granátníků bojovali houževnatě, nestačilo to. Náčelník německého štábu 51. horského sboru pochopil, že je vše ztraceno. Ráno volal operačnímu důstojníkovi na velitelství 10. A a odpoledne znovu, cituji ze zápisů:

„Urgentně požadoval ‚Směrnice k ústupu, aby mohl sbor učinit opatření, která by zabránila ztrátě vybavení sboru‘.“

Ten druhý rozhovor byl zaznamenán pod hlavičkou „Oficiální zpráva o situaci“.
Tady upozorňují historické zápisy a já cituji:

„Tato štábní procedura (Oficiální zpráva o situaci) přišla na řadu jen tehdy, když se počítalo s tím, že bude následovat hledání viníka. (Zodpovědnost za neúspěch v německé armádě se vždy přičítala i důstojníkovi generálního štábu, jehož povinností bylo přispívat veliteli správnými radami.) Vše se opakovalo, když ve 23 hodin 30 minut zavolal náčelník štábu přímo generálu Wentzelovi, aby mu sdělil, že ‚Bojovou skupinu Strafner‘ nutno pokládat za rozdrcenou a že velitel sboru proto nařizuje ústup z Pontecorva.“

A tak zesílená 1. kanadská divize prolomila „Hitlerovu linii“ vlastně jen po jediném dni bojů.
Při těchto bojích Kanaďané ztratili 47 důstojníků a 832 poddůstojníků a vojínů, dále padlo 7 důstojníků a 70 mužů z přidělených jednotek královského tankového pluku.
Kanaďané provedli po bojích v údolí řeky Liri pečlivou analýzu. Oficiální kanadský historik, který sledoval průběh všech událostí, všech bojů 1. Kanadského sboru v údolí řeky Liri mezi 16. a 23. květnem 1944 konstatoval, že, cituji:

„1. kanadská divize se etablovala jako rovnocenná kterékoli formaci bojující v Itálii.“

A bylo to dost skromné vyjádření – Kanaďané bojovali v údolí řeky Liri skvěle.

Příště o skvělém Francouzském expedičním sboru generála Juina – největším překvapení pro Spojence, ale i Němce v Itálii.


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a diskuzi směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=40
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“