XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 94.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 94.

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 94.



Mapa, kde je vidět hornatý sektor kam útočil C. E. F. generála Juina – Pohoří Aurunci, vpravo od něho údolí řeky Liri. Vlevo od C. E. F., až k moři, útočil americký 2. as generála Keyse, oba sbory v sestavě americké 5. A generála Clarka.

Obrázek


Útočný plán generála Juina v „Operaci DIADEM“ určoval čtyřem divizím Francouzského expedičního sboru zaútočit na celé frontě ve stejnou dobu.
Útok musel být proveden v noci a to po krátké, ale intenzivní dělostřelecké přípravě, kterou mělo naráz provést 400 děl všech ráží.


Útoky francouzské 1. pochodové pěší divize a vlevo od ní 2. marocké pěší divize a 4. marocké horské divize dne 11. až 13. května 1944.
...
.....
.........





Obrázek


Do útoku měla vyrazit 1. pochodová pěší divize divizního generála Diégo Charlese Brosseta na nejzazším pravém křídle CEF, a to po pravém břehu řeky Liri. Také 2. marocká pěší divize (divizní generál André Dody) vlevo vedle ní měla udeřit na severozápad, vyčistit M. Majo a zamířit do ohybu silnice S. Giorgio-Ausonia. Dále vlevo pak 4. marocká horská divize brigádního generála Francoise Seveze měla prudce zahnout do údolí řeky Grande. Alžírská 3. pěší divize, divizního generála Josepha de Goisalarda de Monsaberta, rozdělená ve dvou kolonách (v klasické klešťové operaci – bude ještě blíže popsáno), se měla probít přes Castelforte ( v popředí je Castelforte, na obzoru M. Majo a vpravo na horizontu údolí řeky Liri.

Obrázek


)a postupovat co nejrychleji k Espérii (obsadit průsmyk a postupovat dál).

Při útoku Francouzského expedičního sboru připadla naprosto klíčová role 4. marocké horské divizi (brigádní generál Francois Sevez), která měla v době útoku pod svým velením všechny tři skupiny marockých táborů – 1. GTM, 2. GTM a 4. GTM ( v rámci divize brigádního generála Seveze jim velel generál Augustin Guillaum). Vlastně tak zesílená 4. marocká horská divize měla 27 000 vojáků.
Velmi silné uskupení na levém křídle 4. marocké horské divize, pod velením generála Guillauma ( jeho maročtí horalé), mělo vyrazit přímo do srdce horského masivu M. Aurunci, po trase postupu vedoucí těsně podél hranice mezi CEF a americkým 2. as a severně od hlavních vrcholů, Petrelly a Revole.

Další bojová skupina (obě bojové skupiny budou ještě popsány v útoku) v čele s plukovníkem Paulem Bondisem měla provést naprosto neobvyklý manévr – vzhledem k tomu, že v horském terénu bylo pro frontální útok a manévr do křídla o 90 stupňů málo místa, nemohl plukovník Bondis vyrazit v odstupu od kolon 3. alžírské pěší divize, postupující po cestě z Castelforte do Corena – a tak se jejich dvě trasy musely zkřížit. Byl to manévr tzv. „Cisaillement“ kdy jednotky v pravidelných rozestupech procházejí mezerami v řadách druhého uskupení a naopak. Je to manévr, který obvykle předvádělo před válkou jízdní dělostřelectvo na přehlídkách. Zde to však bylo řešení bojové situace. Jak později uvidíme dokonale tento manévr vyšel.
Podle plánu generála Juina

Obrázek


byly trasy postupu vytýčeny v úseku 30 km od „Gustavovy linie“ až po příčnou silnici č. 82 a ještě kus dál za ní.
Nový plán generála Juina měl jednu velkou přednost:
Vzhledem k tomu, že byli početně němečtí obránci na nízkých stavech a měli také potíže při přesunu záloh do ohrožených sektorů, došlo k tomu, že když útočníci překročili údolí Ausente a přerušili cestu procházející Ausonií, každá francouzská divize na postupu tím zároveň odkrývala křídla obrany Němců, kteří tak na svých křídlech čelili odkryti útoku francouzským sousedním formacím.

V jižní části svého útoku generál Juin doufal, že jeho horskému sboru – jeho zesílené 4. marocké horské divizi – vypomůže americká 88. pěší divize z 2. as (generál Keys), která měla pozice hned nalevo od něj, a že tak bude možno zásobovat marocké horské jednotky generála Guillauma po cestě z levého boku, od Američanů, a ne zezadu, odkud by musely zásoby proudit vzhůru po horských stezkách, na hřbetech mezků a poníků. Ještě více ambiciózní bylo to, že celý útok Francouzského expedičního sboru měl „přímo vletět do týlu německého 14. ts, a tím německé 10. A, aby je tak mohl směrem do jejich vnitřního křídla (směrem ke středu) rozdrtit a otevřít Spojencům cestu na Řím“.
Generál Juin dobře věděl, že „zaklínadlo Řím“ – osvobození „Věčného města“ – je to, čím je posedlý jeho nadřízený, generál Clark, velitel 5. A.
V tomto případě bylo jasně patrné, že je rozdílná strategie generála Alexandera, velitele 15. Skupiny armád v Itálii, který chtěl, aby Řím osvobodily obě armády (jednotky 5. A i 8. A) a generála Clarka, velitele 5. A, který chtěl, aby přímým nájezdem na Řím osvobodila město americká 5. A.
(Generál Juin věděl co se říká o Clarkovi, ale pevně věřil, že osvobodit Řím má za úkol britská 8. A, ačkoli z plánu „Operace DIADEM“ jasně vyplývá, že její hlavní trasa postupu a její levá sektorová hranice vedla po vytyčení severně od Říma, který se vždycky nacházel v operační zóně americké 5. A).
Svým plánem poskytoval generál Juin Clarkovi mnohem lepší řešení boje v „Operaci DIADEM“, než jaké naplánovaly oba štáby – štáb 5. A i 15. Skupiny armád v Itálii. Jeho řešením pak Francouzům připadla role, kterou si zasloužili. Také generálu Keysovi, veliteli amerického 2. as, připadla užitečná role, když jeho sbor měl otevřít přímou trasu na Řím - Viu Appiu (historická silnice do Říma - silnice č. 7). Co se týče bojového cíle pro Francouze – měl být především symbolický, ale konkrétní, s konkrétními a těžkými bojovými cíli. A měl dokázat nadšení bojujících Francouzů, jakož i jejich kvalitu, s kterou přes horské terény rozbily „Gustavovu linii“.

Boj Francouzského expedičního sboru (C.E.F.) generála Juina.

Plán generála Juina byl v jednom ohledu poměrně silně optimistický. Jeho plán totiž závisel na tom, že bude velice úspěšně a rychle prolomena „Gustavova linie“ v jeho sektoru. V sektoru, kde byla „Gustavova linie“ nejmohutnější – naproti obrovité hoře M. Majo – obrovité hoře, která dominovala celé oblasti jižně od údolí řeky Liri. Stejně jako obrovitá hora M. Cairo dominovala návrší nad Cassinem a vévodila lokalitě o něco severněji nad Cassinem.
Aby se k M. Maju vůbec 2. marocká pěší divize generála Dodyho dostala, přiblížila, musela nejprve za bojů zlézt opevněné vrcholy na jihovýchodě. Těmito opevněnými vrcholy na jihovýchodě byly Garafano, Feuci a Faito, které byly přímo protkány německými podzemními kryty a do skal zahloubenými palebnými pozicemi - Viz mapa:
Generál Juin doufal, že na slezení těchto tří vrcholů mu bude stačit doba mezi 23 hodinou noční dne 11. května 1944 a hodinou H, což bylo 30 minut před východem slunce dne 12. května 1944 a rozbřeskem. Byla to těžká úloha a generál Juin měl pro dělostřeleckou přípravu jen 400 děl, když zde situace vyžadovala 800 děl. Musel proto nasadit do dělostřelecké přípravy i veškeré lehké houfnice v jednotlivých pěších dělostřeleckých rotách, které musely navíc ještě podporovat i současné útoky všech čtyř jeho divizí v předních okrajích. Juinovy jednotky musely překonávat i mnoho dalších problémů v horách, jako byla palba na strmé odvrácené svahy, protilehlé strany, jakož i střelbu nad jeho bateriemi, do výšek hor. Jeho dělostřelci se však nemohli kvůli utajení zastřelovat, protože by se tím prozradil bod kde se nacházejí a načasování útoku .
(Pozdější zjišťování přineslo poznatky, že německé dělostřelectvo, které bylo zalarmováno v některých místech předběžným zastřelováním, se přesunulo do nových pozic, a tak bohužel mohlo po celou noc prvního dne útoku CEF na Francouze neustále pálit.
Juinovi dělostřelečtí velitelé chtěli některé potíže překonat alespoň zčásti, když chtěli dlouhým ostřelováním obranných pozic Němců, bezprostředně před útokem, obrannou palbu Němců oslabit. Jenomže Britové se postavili proti, neboť před 11 hodinou začali na některých místech již stavět mosty přes řeku Garigliano a nechtěli, aby byli Němci probuzeni.
Došlo ke kompromisu a také Juin a jeho CEF měli zaútočit také ve 23 hodin dne 11. května 1944 a jejich dělostřelectvo mělo zahájit palbu až v okamžiku, kdy po 23 hodině vojska vyrazí do útoku.
Dělostřelečtí velitelé Francouzského expedičního sboru pak vyvinuli, v rámci svých technických a taktických omezení, svůj vlastní dělostřelecký plán. Krycí palba, která měla podporovat útok na nepřátelské pozice – ostřelování baterií a rušivá palba zaměřená na cesty a oblasti, kde měla zabránit přesunu zásob – se řídila podle přesně stanoveného časového plánu. Aby se pokryly i nečekané události, aby byly zasaženy i nově objevené německé pozice, obdrželi předsunutí pozorovatelé a úderné jednotky seznam přesně stanovených cílů, ale i zvláštních bodů v terénu, které byly označeny. Jakmile byl takový nový cíl zjištěn, byly jeho zvláštní body v terénu, jejich přesné označení, odvysílány vysílačkami k dělostřelcům, kteří tam přesměrovali palbu. Když se nic nehlásilo, pálilo dělostřelectvo na přesně stanovené cíle dle časového harmonogramu. Ještě v době přípravy si vyměnily sousedící jednotky své styčné dělostřelecké důstojníky, kteří tak znali nejen cíle před sebou, ale seznámili se i s cíli sousedů. Také došlo k dohodě s Brity na severu a Američany na jihu o vzájemné dělostřelecké podpoře.

I zde však platilo ono přísloví: „S prvním výstřelem se veškeré plány mění“.
Také zde, přes všechna možná opatření, plán dělostřelectva selhal…
Velké množství cílů nebylo po 23 hodině dne 11. května 1944 zasaženo vůbec, mnohé jen částečně, takže nedošlo k jejich umlčení.

A tak když vojáci 2. marocké pěší divize generála Dodyho, útočící naproti M. Maju, opustili po 11 hodině své zákopy, stali se terčem přesné a mohutné palby všech německých dělostřeleckých hlavní, včetně plamenometů. Bylo to krvavé a hrůzné překvapení a divize utrpěla těžké ztráty.

Ještě jeden letecký snímek, z jiného úhlu, do míst, kde jsou při podrobnějším zkoumání vidět některá popisovaná místa - na horizontu je pak pohoří Aurunci a vpravo údolí řeky Liri.

Obrázek
Naposledy upravil(a) michan dne 6/2/2012, 07:28, celkem upraveno 8 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 95.

Řekli jsme si starou pravdu, že „všechny sebelepší plány se mění s prvním výstřelem“. Pocítili to samozřejmě i všechny divize Francouzského expedičního sboru generála Juina, které před půlnocí z 11. na 12. května 1944, po intenzivní a krátké dělostřelecké palbě vyrazily do útoku. Prakticky všude, po celé frontě CEF se situace vyvíjela špatně a vůbec nejhůř se vyvíjela uprostřed fronty. Dva pluky úvodního útoku 2. marocké pěší divize (divizní generál André Dody) se sice probily německou obranou, ale při dalším boji nedokázaly proniknout za první postupné cíle. A to co dobyly, záchytné body, nedokázaly udržet při okamžitém německém protiútoku. Na levém křídle divize přežilo z celého praporu jen 5 marockých vojáků, kteří sice dosáhli postupného cíle, ale velitelé je museli brzy stáhnout. Další marocký prapor ztratil 400 mužů, včetně mnoha důstojníků a také zde velitel pluku útok odvolal. Historické zápisy konstatují, že po čtyřech hodinách úporných bojů muže proti muži 2. marocká pěší divize ničeho nedosáhla a generál Dody musel nařídit odklad celé ofenzívy a návrat svých jednotek do výchozí linie do doby než za denního světla jeho štáb přehodnotí celou bojovou situaci.
Podobně tomu bylo i na jiných místech, kde jednotky CEF buď postoupily jen málo, nebo vůbec.
Útočné oddíly námořní pěchoty z francouzské 1. pochodové pěší divize (divizní generál Diégo Charles Brosset), které postupovaly do hor, kde kryly pravé křídlo Dodyho 2. marocké pěší divize byly zastaveny německou palbou. Námořní pěchota utržila značné ztráty, zatímco obrněná bojová skupina z 1. pochodové pěší divize, která se měla probít po cestě k levému břehu řeky Liri, postoupila se svými tanky v ohbí řeky Garigliano, kde byla pak zastavena německými protitankovými děly a minami. Také horalé ze 4. marocké horské divize (brigádní generál Francois Sevez), kteří bojovali nalevo od generála Dodyho, narazili na těžkou německou dělostřeleckou palbu a byli zastaveni. Obrněná bojová skupina ze 3. alžírské pěší divize (divizní generál Joseph de Goisalard de Monsabert), bojující na nejzazším levém křídle CEF, celou noc z 11. na 12. května 1944, jakož i celé dopoledne 12. května, nedělala nic jiného, než, že se východně od Castelforte potýkala s minovým polem. Její bojové skupiny se tak zmohly akorát na to, že krátkými výpady zblízka prověřovaly německou obranu.
Ráno 12. května 1944 velení CEF konstatovalo, že situační zprávy (které jsme si vlastně do teď popsali), které dorazily za rozbřesku do štábu, neobsahují nic povzbudivého. Situaci před CEF, boji jejich divizí, bylo nutno radikálně řešit!
Přesto se v zápisech CEF oněch hodin dozvíme, že i když třeba situace na Dodyho frontě u 2. marocké pěší divize vypadala špatně, rozkázal generál v 7 hodin 30 minut ráno dne 12. května 1944, aby obnovily bojové skupiny útok. Situace se však vyvinula tak, že útok obnoven nebyl, neboť Němci v tu samou dobu provedli protiútok. Takže zatímco velitelé marockých pluků prováděli reorganizace svých řad, zasáhla je náhle prudká dělostřelecká palba a k shromaždišti marockých pluků postupovaly německé úderné oddíly, narychlo sestavené ze tří samostatných jednotek. Bylo štěstím, že Maročané, kteří se ještě vzpamatovávali z úvodního šoku po útoku, reagovali velice rychle. Německý protiútok za cenu vážných ztrát odrazili, ale když potom měli sami v polovině odpoledne dne 12. května zaútočit na svahy před sebou, byli to naopak oni, kdo byli intenzitou německé obranné palby odraženi. Generál Dody byl nucen útok zastavit.
Bylo jasné, že situaci může zvrátit jen nějaká nová posílená útočná iniciativa. Na bojiště dorazil generál Juin, velitel CEF - postupně zhodnotil situaci se všemi veliteli divizí, a po důkladném rozboru se rozhodl, že další útok večer se opakovat nebude. Bojové jednotky, bojové skupiny, se doplní, doplní se munice a útočná operace začne až 13. května 1944. Ještě před nocí vydal štáb CEF o tom nový rozkaz.
Také generál Monsabert ze 3. alžírské divize ještě onoho 12. května řešil vlastní iniciativní akci. Od rána se bojů účastnila jen část jeho divize, která pouze setrvávala ve stavu pohotovosti před Castelforte. Také jeho dělostřelectvo bylo rozmístěno a připraveno k akci, ale větší zbytek jeho celé 3. alžírské pěší divize byl stále dislokován východně od řeky Garigliano, tedy v týlu CEF. Generál Monsabert se svou 3. alžírskou divizí na úplném levém křídle útoku CEF čelil německé obraně u Castelforte, která byla vybudována neobyčejně precizně a podle všech vyzkoušených pravidel německých polních opevnění, které se němečtí ženisté naučili do roku 1944. Spojenci na taková těžká opevnění naráželi prakticky všude na území Itálie a my si je zde u Castelforte popíšeme podrobněji.

Opevnění u Castelforte, S. Cosmo e Damiano a Ventusy.

Cesta postupu generála Monsaberta, jeho 3. alžírské pěší divize, vedla od řeky Garigliano do Corena, Ausonie a do průsmyku Espéria, dál stoupala vzhůru ve třech úsecích (viz. mapa Francouzský expediční sbor – Juinův plán, dole v levém rohu). Ten první úsek, 150 metrů nad nížinou, vedl k Castelforte (to forte v názvu – opevnění, je velice příhodné pojmenování). Na dalším úseku, druhém úseku postupu, se nacházela velká vesnice S. Cosmo e Damiano, které připomínalo spíše předměstí nějakého většího města, a o dalších 180 metrů nad touto vesnicí, ležela na samostatném úseku další vesnice – Ventosa.
Všechny tři pojmenované vesnice (Castelforte, S. Cosmo e Damiano a Ventusy) byly vystavěny ve stylu starých středověkých italských vesniček, kde se jednotlivé domy v úzkých uličkách těsně přimykaly jeden ke druhému a procházela tudy jen jedna hlavní cesta. Říkali jsme, že tady v „První, Druhé a Třetí bitvě o Monte Cassino“ bojoval britský 10. as. Již od zimy všechny vesnice a okolí Spojenci těžce bombardovali. Prakticky nezůstal kámen na kameni – z budov všech třech vesnic zbyla jen hromada suti. A právě tyto hromady suti, kamene, němečtí ženisté využili. Těžké bombardování znamenalo, že obyvatelé vesnic uprchli a zůstali jen jedinci, kteří se ukrývali v poničených domech, ve sklepech. Nad celou touto oblastí vesniček se v pozadí vypínal mohutný obloukový masiv, Castelforte, se dvěma opěrnými pilíři M. Cianellou nalevo a M. Siolou napravo. A právě tuhle přírodní hradbu velice pečlivě vyztužili, válkou vycvičení, pečliví, němečtí ženisté, kteří zde použili svých zkušeností z Ruska z Evropy i Afriky. Němečtí obránci měli vyzkoušeno ze všech bojišť, že chtějí-li přežít „přímo pekelné“ spojenecké dělostřelecké ostřelování a bombardování, musejí se doslova zahrabat „jako krtci“ do „skal a přikrýt betonem“(tady historici Britů i Američanů říkají o svých vojácích, že byli většinou změkčilí, leniví a mnoho jich bylo městského typu, takže se většinou neobtěžovali, aby si někde budovali tak precizní a hluboká opevnění. Dokonce říkají, že britským a americkým vojákům dělalo potíže i větší využití krumpáčů a lopat, které jim mohlo zachránit životy. Jen zřídkakdy je těžká palba donutila vykopat, nebo upravit, obranné valy tak, aby odolaly těžším rážím německé palby).
Německá posádka v celém opevnění u Castelforte, S. Cosmo e Damiano a Ventusy se skládala ze dvou pěších praporů a jednoho dělostřeleckého oddílu, který obráncům poskytoval přímou podporu. Na území v obraně, v těchto třech vesnicích, mohli Němci jen řídce rozmístit svá obranná hnízda v terénu, v budovách a na okolních klíčových návrších. Palebné pozice pak měla tato obranná hnízda Němců uvnitř města, kde byly pečlivě maskovány v suti a v rozvalinách. Všechny palebné pozice propojovaly německé tanky a SHD, které se dle potřeby pohybovaly v ulicích a mohly kdykoli vyjet na upravené palebné plošiny, a vést hromadnou palbu salvami. Všechny obranné pozice Němců byly propojeny také maskovanými kulometnými hnízdy, která byla vysekána, nebo vytrhána do skal a dominujících kopců. Ne-li všechny, tak určitě většina strží za vesnicemi byla plná německých minometných baterií, jejichž posádky měly v době klidu, nebo palebného přepadu, úkryty v jeskyních, nebo o něco dále na odvrácených svazích. Na odvrácených svazích kopců se pak ukrývaly a maskovaly baterie německých polních děl, která měla své maskované pozice také v zahloubeném terénu, který kryly vrstvy polen a kamení. Velké množství německých palebných postavení děl a úkrytů byla odolná přímému zásahu do 140 mm, když teprve taková ráže je prorážela.
Celou pláň před vesnicí Castelforte – říkejme raději pevností Castelforte – a všechny bezprostřední přístupové cesty k městu, němečtí ženisté zaminovali protitankovými minami a mezi obrannými pozicemi až do hloubky zřídili prolínající se pásma nástrah a protipěchotních min (němečtí ženisté v roce 1944 měli za sebou poučení z minování 1941 až 1942 od Rževa v SSSR, z Afriky od Rommela a i z dalších bojišť Evropy, neboť poučení z minování bylo součást jejich výcviku). Takže jako i na některých bojištích Evropy a Afriky do roku 1944 bylo takřka nemyslitelné i u Castelforte, S. Cosmo e Damiano a Ventusy, aby spojenečtí vojáci otevírat dveře, sbírat suvenýry, nebo vstupovali „jen tak“ do lákavě vypadajících míst. Minové pasti německých ženistů se nacházely v „nevině vyhlížejících zákopech…“, které Spojenci dobyli, a ve kterých třeba unavený voják hledal úkryt před německou palbou. Jak říkají spojenecké zápisy, tak třeba tzv. německé „schuch-miny“ o velikosti cigaretové krabičky ( viz zde rozměry v palcích x 2,54( cm)

Obrázek


), mohly vojákovi utrhnout nohu, nebo stejně tak strašná „skákající mina“ ( různé německé miny používané za ww2

Obrázek


, zde ještě i S. Mi. 35 http://wehrmachts.kisten.free.fr/uc_smi35_bois_2.htm
), která se po odkopnutí, či jen letmém kontaktu, vznesla do vzduchu a ve výši pasu pak explodovala. Podle výšky postavy vojáka ocelové střepiny takovéto miny buď kastrovaly, nebo kuchaly.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 96.

Podle plánu generála Juina neměly jeho jednotky útočit na silně opevněné německé pozice u Castelforte, S. Cosmo e Damiano a Ventosy čelně, ale ve 2 konvergentních – sbíhavých – křídelních – útocích. Útočit měly jednotky shora a zezadu. Proto byla i posunuta hranice mezi americkým 2. as a CEF směrem do amerického Keysova sboru. Americká 88. pěší divize se posunula více doleva – směrem k americké 85. pěší divizi. Aby tak francouzský útok mohl začít více zleva, vyčistit M. Cianellu a obsadit jeden z pilířů těžce opevněné německé obrany – Ventosu – v obráceném pořadí, než se původně zamýšlelo - , zatímco napravo měl 6. pluk marockých střelců ze Sevezovy marocké 4. horské divize, posílený o jeden z tuniských praporů ze 3. alžírské pěší divize generála Monsaberta – konkrétně to byl 1. prapor 4. pluku tuniských střelců – prolomit „Gustavovu linii“ v prostoru před vsí Furlito. Pak se měl probít podél řeky Grande a obsadit M. Siolu. Až tento bojový manévr bude proveden a to úspěšně, měla se obrněná skupina, jejíž základ tvořil 4. pluk tuniských střelců (obrněné skupině velel plukovník Guillebaud), zapojit do boje s německou obranou u Castelforte (tady je nutné připomenout, že stejně jako Němci, uměli již v roce 1943 Američané a v roce 1944 i Francouzi obratně a rychle vytvářet tzv. „Bojové skupiny“ se specifickými úkoly, které vybavily vždy potřebnými zbraněmi pro daný úkol. Francouzi je nazývali „Groupements“ a označovali je také jmény jejich velitelů).
Francouzská „Bojová skupina Guillebaud“ byla sestavena ze 4. pluku tuniských střelců, mínus jeden prapor přidělený k Maročanům, dále ze 4. pluku marockých spahiů, 7. pluku afrických střelců, vyzbrojených americkými SHD M10, a přiděleného praporu amerických středních tanků Sherman a jedné roty divizního ženijního pluku.“Bojová skupina Gillebaud“ měla podporu veškerého divizního dělostřelectva 3. alžírské pěší divize (divizní generál de Monsabert).
Plukovník Guillebaud měl ze své „Bojové skupiny Guillebaud“ vyslat jeden pěší prapor, aby na levém křídle otevřel v německé obranné frontě menší proluku, podpořil výpad Maročanů a pak vyčistil Castelforte. Jakmile by obchvatný útok rozvrátil německou obranu, měla vyrazit „Bojová skupina Guillebaud“ skrz Němce a jako úderný hrot divize měla postupovat do průsmyku Espéria.
Také v okolí Castelforte se s prvním výstřelem nevyvíjela situace dobře. Maročané útočící jako pravé rameno kleští uvízli v údolí řeky Grande, 1. prapor 4. pluku tuniských střelců byl zablokován Němci naproti M. Siole a ani rota vyslaná, aby obsadila Colle di Cemorone, nedosáhla svého cíle. V odpoledních hodinách 12. května 1944 nebylo tedy dosaženo podmínek, které byly nezbytné pro zahájení útoku „Bojové skupiny Guillebaud“.
Pak však v odpoledních hodinách dorazila zpráva, že do rukou Američanů, jejich 88. pěší divize, padl jeden z pilířů německé obrany – Ventosa ( nečekaný výpad Američanů - zezadu do míst, kde Němci neměli obranu – ještě o tom bude řeč).
Generál Monsabert to přivítal a řekl si, že nebude čekat a zaútočí. Nařídil plukovníku Guillebaudovi, aby se jeho „Bojová skupina Guillebaud“ v co možná nejbližším okamžiku zapojila do útoku a zbytek jeho 3. alžírské pěší divize se měl připravovat tak, aby ráno 13. května 1944 za rozbřesku překročil řeku.
„Bojová skupina Guillebaud“ byla ještě přeorganizována a rozdělena do dvou bojových podskupin – „Východní kolona“ a „Západní kolona“. Velitelé obou podskupin celé dopoledne a část odpoledne 12. května zkoumali přístupové trasy k Castelforte, čímž byly seznámeni s německými palebnými sektory a obranou. A tak již v 16 hodin odpoledne dne 12. května vyrazily obě kolony do boje. „Západní kolona“ ztratila hned v minovém poli před S. Cosmo e Damiano 3 tanky Sherman a 2 SHD M 10, ale ostatní tanky a SHD se seřadily do řady a palbou zblízka ničily cíle před sebou. Pod ochrannou palbou obrněnců vyrazily dvě úderné roty „Západní kolony“, které v ruinách S. Cosmo e Damiano ničily pevnůstky německých obránců.
Jeden tank z „Východní kolony“, jehož velitel byl příliš iniciativní a projevoval příliš velký zápal pro boj (francouzsky se veliteli, který nepočkal na palebný přepad a byl příliš hrr, říkalo – ardeur), se zastavil na překážce u jednoho z vjezdů do Castelforte. Štěstí bylo, že se dopředu podařilo proniknout pěchotě, která začala také v Castelforte vyhánět z pevností německé obránce (tady historici připomínají, že zde útočili Tunisané, kteří se v hierarchii severoafrických vojsk nacházeli až na posledním místě. Všeobecně si mezi sebou Afričané říkali – „Tunisané jsou ženy, Alžířané muži a Maročané hrdinové“. Hned však historici dodávají, že tohle rčení určitě vytvořil nějaký Maročan). V dobývání Castelforte Tunisané předvedli, čeho je obratná a smělá pěchota schopna.
Bylo 19 hodin dne 12. května 1944, když se linie fronty „Východní i Západní kolony“ plukovníka Guillebauda táhla z Ventosy, kterou převzal od Američanů, přes jižní část S. Cosmo e Damiano a Castelforte, až na návrší po pravé straně S. Sebastiano a M. della Tore. „Bojová skupina Guillebaud“ odvedla do zajetí 82 německých obránců.
Jak jsme již říkali při jiné příležitosti – ve večerních hodinách dne 12. května 1944 si štáb CEF a její velitel generál Juin vyjasnili bojovou situaci svých divizí a v noci vydali rozkaz pro útok na 13. května 1944. V rozkaze generál Juin schválil iniciativu již popsaného odpoledního a večerního útoku generála Monsaberta, kterému zároveň nařizoval, ať na nic nečeká a otevře cestu přes Castelforte a postupuje dál na Coreno. Vpravo od něho měl generál Sevez a jeho 4. marocká horská divize pomoci tím, že podnikne další pokus o uvolnění svého pravého křídla, tj., že provede dva konvengertní (sbíhavé, křídelní) útoky od severu a od východu, aby rozbil německé pozice v „Gustavově linii“ v údolí řeky Grande. Zároveň měl generál Brosset zaútočit se svou 1. pochodovou pěší divizí, se svými tankovými oddíly, protože Britové již 13. května překonali řeku Garigliano. Generál Brosset měl tak Britům odclonit na jižním břehu řeky Liri Němce, čímž jim měl stále chránit jejich levé křídlo.
Na levém křídle Brossetovy 1. pochodové pěší divize, měla brigáda námořní pěchoty po novém útoku vyrovnat řadu a postupovat s pravým křídlem Dodyho 2. marocké pěší divize.
Veškerý útok Francouzského expedičního sboru generála Juina nyní závisel na tom, jak rychle se večer a v noci z 12. na 13. května 1944 přeskupí a doplní Dodyho 2. marocká pěší divize, protože kdyby ráno nevyčistila rychle vrcholy vepředu a nedorazila do Vallemaia, celý plán generála Juina by se zhroutil. Generálu Dodymu nezbývalo mnoho času na přeskupení. Přestože to Juin věděl a bylo to proti jeho přesvědčení, nařídil Juin Dodymu, aby jeho 2. alžírská pěší divize obnovila útok. Proti prvnímu a původnímu útoku se však Juin zasadil o důležitou změnu. Tou změnou bylo, že musí před útokem proběhnout důkladná a dlouho trvající dělostřelecká příprava. Během této dělostřelecké přípravy se pěší jednotky stáhnou z ohrožených pozic, aby nic nebránilo dělostřelcům v palbě proti německým předsunutým obranným pozicím.
Pro důkladnou dělostřeleckou přípravu se v prostorách Dodyho 2. marocké pěší divize shromáždilo navíc, mimo jeho divizního dělostřelectva, velké množství dalších děl. Celkem dostal navíc 18 dělostřeleckých oddílů (Groupes). Bylo to 176 děl ráže 105 mm a 102 děl ráže 155 mm.
Sám generál Dody připravil a vylepšil útok na 13. května ráno tak, že jeho pěchota uskuteční průlom – „nadvakrát“. Po ostřelování, které mělo trvat 45 minut, zahájí jeho pěchota útok ve 4 hodiny ráno v omezeném měřítku. Až pěchota vyčistí omezený prostor v oblasti od německých obránců, začne další dělostřelecká příprava, během které dojde k reorganizaci útočících úderných jednotek a v 8 hodin začne další útok, který dovrší průlom německé obrany.
O tom, jak mu v přípravě útoku, ale hlavně v samotné době dělostřelecké přípravy, nahráli němečtí velitelé, i o samotném útoku dne 13. května 1944 ráno si řekneme příště.


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a diskuzi směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=40
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“