XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 97.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 97.

Příspěvek od michan »

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 97.

Využití, nebo také „ Zužitkování“ francouzské ofenzívy po 14. květnu 1944. Je zde vidět i oboustranná „Hitlerova (nebo také „Von Sengrova linie) linie“ – viz text dále.

Obrázek


V noci z 12. na 13. května 1944, když divizní generál Dody, velitel 2. marocké pěší divize připravoval svůj vylepšený „ dvojitý útok“ ( první ve 4 hodiny ráno a druhý, po obsazení a zabezpečení pozic, v 8 hodin ráno. Vylepšený o 18 dělostřeleckých oddílů – 176 děl ráže 105 mm a 102 děl ráže 155 mm) mu pomohli „ nechtíc“ Němci. Němečtí velitelé totiž do rána 13. května posílili obranu dělostřelectvem i pancéřovými granátníky, před vojsky generála Dodyho a německá děla po zaujetí posic spustila přípravnou palbu. Ihned po dělostřelecké přípravě provedli němečtí pancéřoví granátníci protiútok. Ovšem silné francouzské dělostřelectvo německý protiútok utopilo v krvi. Zároveň vzniklá situace znamenala, že první útok Francouzů musel být o hodinu odložen. O nějakou dobu později dorazili do německé obrany další pancéřoví granátníci, kteří provedli další protiútok, ale i tento německý protiútok se v dělostřelecké palbě Francouzů zhroutil. Při protiútoku padl do francouzského zajetí i německý velitel praporu. Zmatené a dezorganizované zbytky německých pancéřových granátníků utekli do týlu, kam je vyprovodila francouzská minometná palba. Pak zaútočili Dodyho Maročané, kterým již v obraně čelilo jen několik rozptýlených a deprimovaných německých obranných skupinek. V půlce dopoledne dne 13. května 1944 padly do rukou Francouzů M. Faito a M. Feuci.
Na pravém křídle 2. marocké pěší divize pokračovaly boje až do 14 hodin, kdy padlo M. Girofano a o hodinu později francouzské dělostřelectvo generála Dodyho kontrolovalo palbou čtyřkilometrový úsek před divizí, který sahal až k M. Majo.
Bylo 15 hodin odpoledne dne 13. května 1944, když na vrcholu M. Maja Dodyho Maročané vztyčili obrovskou francouzskou trikoloru, která byla vidět dalekohledem od Tyranského moře až po rozvaliny kláštera na Monte Cassinu.
V tuhle dobu byl již celý Francouzský expediční sbor generála Juina v pohybu.
Na pravé straně útoku CEF tanky divizního generála Brosseta z 1. pochodové pěší divize urazily velký kus cesty do S. Apollináre.
Pluky 4. marocké horské divize generála Seveze prolomily v „Gustavově linii“ mezeru mezi M. Feuce a M. Siolou. Mezeru širokou 4 km, a divizní generál Sevez se se svými jednotkami chystal k výpadu do masivu M. Aurunci.
Plukovník Gillebaud zanechal část svých pěších jednotek ze své „Bojové skupiny Gillebaud“, aby vyčistily Castelforte. S většinou bojové skupiny pak prolomil německou obranu a postupoval po cestě vzhůru do kopců před sebou.
Zbytek 3. alžírské pěší divize generála Monsaberta již přicházel přes vybudované mosty na řece Garigliano a chystal se následovat Gillebauda.

CEF generála Juina prolomil dne 13. května 1944 odpoledne „Gustavovu linii“ na čtyřech místech a němečtí obránci prchali ve zmatku zpět. Německé jednotky od začátku ofenzívy CEF ztratily 30 až 40% svých početních stavů a do rukou Francouzů se dostalo 900 zajatců. Vítězství to nebylo nějak laciné, neboť Francouzi v celém CEF ztratili 2 150 padlých, nezvěstných a raněných vojáků. Zejména to byly marocké pěší divize, které prořídly a jen samotná „Bojová skupina Gillebaud“ ztratila 335 mužů, což vyvážila 377 zajatými německými vojáky, z čehož bylo 11 důstojníků.


Tehdy hodnotil situaci na frontě štáb generála Kesselringa za účasti polního maršála. Všichni museli konstatovat, že situace u německé 10. A je alarmující a všechny přítomné nepříjemně zaskočil vývoj spojenecké ofenzívy. I když u Anzia ještě útok nezačal a situace u Monte Cassina se ještě naplno neprojevila, byla bojová situace na jihu u moře, v místech útoku Američanů a Francouzi špatná.
Německé štáby konstatovaly, že jih a střed obranné fronty 10. A se zhroutil a byl to zrovna sektor, který polní maršál Kesselring považoval za nedobytný.
Tuhle situaci maršál Kesselring posuzoval celkově jinak, než jeho protějšek, generál Clark velitel 5. A, který byl posedlý jen osobními ambicemi. Totiž největší hrozbu 13. května 1944 a dál, představovalo „skloubení“ všech spojeneckých útoků.
Maršál Kesselring měl sice v záloze své tři tankové divize, ale zdráhal se je ještě nasadit, dokud nevěděl vše o spojeneckých útocích. Německý maršál stále čekal, že ho Spojenci překvapí nějakým vyloděním, které v kombinaci s útokem z Anzijského předmostí a probíhající spojeneckou ofenzívou by znamenalo naprosté zhroucení německé obrany, pokud by předčasně nasadil své tři tankové divize. Maršál Kesselring věděl, že kdyby tři tankové divize rychle nasadil, možná by zadržel Brity v údolí řeky Liri, kde měli Němci velmi silnou obranu na úzké frontě. Bylo by to však jako kdyby držel korkovou zátku v lahvi. Pokud by připustil, aby se zátka uvolnila, mohla by vylétnout a zhroutilo by to celou německou obranu v Itálii. Zhroutil by se tak jeho defenzivní plán pomalého ústupu. Kdyby neměl žádné zálohy, kterými by pak podpořil nad 10. A stojící 14. A, muselo by dojít k zhroucení. To by se totiž německá 10. A ocitla v obklíčení při výpadu z Anzijského předmostí. A tak ještě odmítal nasadit i jen část ústřední zálohy, což Spojencům nahrávalo do karet.

Jenomže 13. května 1944 byla „Gustavova linie“ prolomena a maršálovi nezbývalo nic jiného, než ze své ústřední zálohy poslat jednotky, aby posílily německou 71. divizi pancéřových granátníků a obsadit předsunutá postavení „Hitlerovy linie“. A tak to byl právě den 13. května 1944 odpoledne, když polní maršál Kesselring nařídil, aby se německá 90. divize pancéřových granátníků přesunula ze svého místa dislokace, kterým bylo ústí řeky Tibery, kde plnila pozorovatelské úkoly (hlídala případné vylodění Spojenců), na frontu. Již ráno 14. května 1944 byl 200. pluk pancéřových granátníků na frontě (předsunutý 200. pluk pancéřových granátníků z 90. divize pancéřových granátníků se přemisťoval celou noc, aby tak unikl pozornosti spojeneckého bombardování a hloubkových útoků stíhacích bombardérů) a zaujímal pozice v lokalitě západně od cíle spojeneckých útoků, kterým byl průsmyk Espérie.

Velitel německé 10. A generál von Vietinghoff zároveň začínal vytvářet zálohy. Zálohy vytvářel německým „úsporným způsobem“, který si němečtí velitelé navykli během válčení od roku 1939. Byl to velice účinný způsob a v roce 1944 již v něm Němci přímo vynikali. Totiž generál Vietinghoff nařídil velitelům svých sborů, aby zredukovali své stavy, kde to jen půjde (již tak zredukované ztrátami při těžkých bojích) – měli stáhnout někde rotu, někde četu, nebo družstvo. Také dělostřelci, ženisté a průzkumníci měli být nasazováni v roli pěchoty, v rámci tzv. „nouzových opatření“. Došlo i na vytváření ZBV rot. (ZBV rota – Zur besonderen Verwendung – jednotky pro zvláštní použití, často v nouzových situacích).
ZBV roty se sestavovaly z vojáků, které bylo možno postrádat u týlu a vytvářely se z nich nové bojové skupiny. Historici poznamenávají, že to bylo možné snad jen v německé armádě, ve Wehrmachtu (je to známé i u Rudé armády, kde se dělala i drastičtější opatření při získávání pěchoty z místních zdrojů – v RA to bylo na znovu osvobozovaných územích i násilím a často u mladých chlapců i bez předchozího výcviku), kde měli týlaři ( kuchaři, skladníci, písaři atd) na počátku výcvik stejný, jako řadoví pěšáci. Co však bylo důležité, že němečtí týlaři byli naočkováni dlouhodobým působením nacismu a bez váhání se po rozkazu zapojovali do boje po boku ostatních pěšáků a pod nejbližším důstojníkem, či poddůstojníkem, kterému se podřídili - ať jej předem znali, nebo neznali.

Ještě jeden problém si řekněme.
Zpravodajská služba Spojenců samozřejmě věděla o existenci tzv. „Hitlerovy oboustranné linie“ (viz. mapa ofenzíva Fr. exp. sboru – Využití), která vedla v blízkosti Piedimonte, 6,5 km západně od Cassina na severním břehu Liri do Pontecorva a odtud na západ, stáčejíc se mírně na jih přes Fondi, až skončila na pobřeží moře v Terracině.
(Historické prameny říkají, že Francouzi považovali za „Hitlerovu linii“ opevněnou linii, či sled opevněných stanovišť mezi Espérií a silnicí č. 82, ale to si lze snadno vysvětlit. Totiž německé obranné linie a bunkry byly zbudovány do značné hloubky /v němčině se jim neříkalo „linie“, nýbrž Stellungen – Postavení/ a v tomto světle mohla být již připravená opevnění na espérijské frontě pokládána za předsunutá stanoviště „Hitlerovy linie“).
Francouzští zpravodajští důstojníci CEF se od zajatců od M. Majo dozvěděli, že obránci mají rozkaz hájit území až do konce. Proto Němci pokračovali v sebevražedných protiútocích. Němečtí zajatci, které vyslýchala „Bojová skupina Gillebaud“ pak hovořili o „Pomerančové linii“, do které chtěli ustoupit. „Pomerančová linie“ vedla jihozápadně od Corena přes údolí Ausente. Francouzská rozvědka se pak také dozvěděla o tzv. „Linii Dora“, která se táhla od pravého břehu řeky Liri a blokovala přístupové cesty do Espérie, odkud vedla přes návrší, které se tyčilo západně od silnice až k Ausonii.
Všichni němečtí zajatci pak potvrdili názor útočících francouzských jednotek, že se německý odpor vlastně zhroutil a že zbytek posádky „Gustavovy linie“ mířil v malých skupinkách přes hory do týlu.
Mimo mrtvých ztratili ustupující Němci ještě 1 200 zajatců, z čehož bylo 20 důstojníků, včetně 6 velitelů praporů. Potvrdili také, že Němci přišli o všechna děla mimo dvou, která se podařilo odtáhnout.
Tehdy také francouzská zpravodajská služba, po výslechu německých zajatců, získala podezření, že do oblasti CEF dorazil německý 200. pluk pancéřových granátníků.
V tomto období nadešel čas, aby Juinův Francouzský expediční sbor, bez ohledu na vyčerpání, vyrazil urychleně do dalšího útoku.
Důvod byl jasný! Němci nesmí stačit obsadit „Hitlerovu linii“.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 98.

C.E.F. generála Juina v pohoří AURUNCI.

Úspěšné a rychlé prolomení německé obrany začal – „ Zužitkovávat“ – „Využívat“ (viz mapu - Využití ofenzívy Francouzského. expedičního sboru)– Francouzský expediční sbor generála Juina v noci ze 14. na 15. květen 1944.

Mapa „Prvního a druhého postupového cíle ( First, Second Objektive - zde na mapě) americké 5. A generála Clarka dle Juinova plánu. Na úplném jihu, u moře útočil Keysův americký 2. as (od moře nastupovala do ofenzívy americká 85. pěší divize a nad ní 88. pěší divize, jejíž jeden z z nejvíce vpravo útočících praporů dobyl pro C.E.F., již na počátku bojů, důležitou Ventosu) a nad americkým sborem pak útočil Juinův C.E.F, oba z americké 5. A., nad ním pak v údolí Liri 1. Kanadský sbor a britský 13. as a nad Cassinem pak 2. Polský sbor z britské 8. A. Na mapě je vidět důležitý vrchol M. Majo i průsmyk Espéria, jakož i příčná cesta Pico-Itri, Second Objektive – Druhý postupový cíl - americké 5. A.

Obrázek


Již 21. května stály čelní jednotky C.E.F. na návrších odkud kontrolovaly příčnou cestu Pico-Itri ( Druhý postupový cíl americké 5. A generála Clarka). A již 23. května 1944 Francouzi rozdrtily oboustrannou „ Hitlerovu, nebo chcete-li von Sengerovu linii“.
A jak se „jedna z nejpozoruhodnějších bojových operací 2. světové války“ vyvíjela po 14. květnu 1944, si nyní řekneme podrobněji.
Juinova bojová operace v horách v květnu 1944 byla pozoruhodná spíše svými krvavými vyhlazovacími boji, než by historiky zaujala nějakými mimořádně obratnými taktikami. Pro mimořádné horské manévry v pohybu, za těžké dělostřelecké palby, s podporou stíhacích bombardérů, si skutečně zaslouží podrobnější popis.
Výpadové linie jednotlivých francouzských divizí, při zužitkovací fázi, se dělily vždy do dvou, nebo tří proudů, tak jak si to žádal terén, nebo situace. To znamenalo, že každá z jednotlivých divizí se dle potřeby rozdělila do dvou, nebo tří proudů, nebo se zase zpět spojila v obkličovací operaci, aby se zase rozdělila do útoku. Stejně tak rychle se formovaly, nebo naopak rozpouštěly „Bojové skupiny“ („Groupements“) pro dané určení.
Pokusíme se tyto mimořádné manévry rozplést, abychom popsali jistý vzor útoku v horách. Zároveň uvidíme, jak generál Juin a jeho skvělí velitelé divizí, udržovali v tempu postupu své jednotky. Úspěch a vítězství nedosáhl Francouzský expediční sbor generála Juina zadarmo. Bylo to těžkých a krvavých deset dní bojů, které se skládaly z velkého množství menších, ale o to úpornějších střetů, včetně boje zblízka a občas i dramatických akcí. Tady je si třeba říci, že německý voják, který ustupoval neprodal nikomu nic lacino, nevzdal jedinou pozici bez silného odporu. Často bojoval do posledního náboje, nebo i za cenu života. Než začneme samotnou „Zužitkovací fázi“ CEF, musíme ještě vyrovnat jeden dluh. Tím dluhem je boj amerického „Keysova sboru“ – II. Armádního sboru, nebo jak my jsme si navykli: amerického 2. as, který začínal také od 11. května 1944. Boj amerického 2. as, přesněji jedné jednotky z její 88. pěší divize - zásadně přispěl k obsazení opevněné Ventosy a tím k rozbití německého opevněného místa, které tvořily 3 pilíře německé obrany – Ventosa, S. Cosmo e Damiano a Castelforte.


Obrázek

Na leteckém snímku je ve spodním okraji odleva Ventosa, S. Cosmo e Damiano vedle vpravo je největší zástavba – Castelforte.

Obrázek


Zásadním způsobem se zde skloubila bojová operace obou sborů na křídlech (CEF a amerického 2. as) v rámci americké 5. A generála Clarka.

Americký 2. as generála Keyse – v „Operaci DIADEM“.

Kdo četl vylodění u Salerna, „První, Druhou a Třetí bitvu o Monte Cassino“ ví, že se generálu Keysovi a jeho 2. as v Itálii příliš nedařilo. Také před 11. květnem 1944 stál generál Keys v „Operaci DIADEM“ – „Čtvrté bitvě o Monte Cassino“ před těžkým úkolem.
Úkol v „Operaci DIADEM“ zněl, cituji:

„Probojovat si cestu úzkým koridorem (viz. mapa) mezi mořem na jedné straně a horami na straně druhé. V terénu, který se prudce zvedal z pobřežního pásu kudy vedla Via Appia (silnice č. 7 – starodávná cesta do Říma) do oblasti, kde dlouhodobě praktikovali Němci obrannou taktiku v pohybu.“

Útoky „Keysova sboru“ 11. a 12. května 1944.

Obrázek


Jedinou možnost jak úkol splnit bylo, že americké divize vystoupí za boje na úbočí hor a odblokují Viu Appiu z německého držení při řadě otočných bojových manévrů. Americké štáby na úrovni 2. as a obou divizí (85. pěší divize bojovala u moře a nad ní v horách byla americká 88. pěší divize, která sousedila s CEF) řešily problém jak jejich jednotky dobijí ona úbočí hor opevněná s německou pečlivostí. Štáby amerických divizí a sboru si nechaly zhotovit makety terénu, aby jejich pluky, „Bojové skupiny“, mohly detailně prostudovat útoky v terénu dle plánu. Zpravodajci shromáždili veškeré dostupné informace, pro které byly vyslány průzkumné hlídky, aby byly lokalizovány německé obranné pozice a dělostřelecká postavení. S informacemi z pozemního i leteckého průzkumu byly seznámeny úderné oddíly.
Háček byl však v tom, že obě dvě divize amerického 2. as generála Keyse byly opět „nováčkovské divize“. Ať již to byla americká 85. pěší divize, ale i 88. pěší divize, měly zkušenosti jen takové, které získaly při výcviku, ale takové zkušenosti mnoho neznamenaly pro důmyslný útočný manévr v horském terénu. Ocituji historický podklad, kterým je zde kniha – Cassino to the Alps – Ernest Fischer kapitola I. A II., kde v zahajovací fázi věrně a upřímně popsal výpad amerického 2. as podél historické Via Appie, cituji:

„Americký industriální systém masového výcviku, využití standardizovaných taktických procedur a striktní centralizovaná kontrola shora, byly sice nutné předpoklady k vytvoření mohutné občanské armády, ale vůbec nevedl vojáky k uplatnění iniciativy a rafinovanosti, tak potřebných pro bojové akce v horském terénu – obvykle podnikané v izolaci a vyžadující samostatné akce v podání rot a čet, někdy i družstev (autor zde naráží na hromadné vytváření americké armády, když od roku 1942 prakticky chrlila po výcviku divize – jednalo se o desítky až stovky divizí, jak na běžícím pásu - pro potřeby války v Tichomoří a v Evropě až do roku 1944 – poznámka je od autora článku). Umění pohybu v noci, infiltrace, hlídkování a vyhledávání nepřátelských stanovišť si lze osvojit jen soustavnou praxí. Nutná je také fyzická zdatnost. Když musí pěšák v boji náhle vláčet horami veškerou výstroj a zásoby – vysílačky, munici, vodu, kulomety a minomety - , zažije nepříjemný šok, protože absolvoval výcvik v rovinatém terénu a je zvyklý na to, že veškeré těžší vybavení mu zpravidla převážely džípy, nebo nákladní vozy.“

Americký oficiální historik uvádí, že hlídky, které byly vyslány na průzkum z jednotek amerického 2. as, aby lokalizovaly německá předsunutá postavení, to sice poslušně provedly, ale těch informací získaly jen velmi málo, neboť prostě nevěděly jak!!! Zpravodajské složky štábů tak pozemní průzkum takřka nemohly použít k identifikaci německých pozic. Ernst Fischer tohle říká na str. 48.
Ze všech těchto slov je patrné, že američtí vojáci 85. a 88. pěší divize byli nedostatečně připraveni mentálně pro boj v italských horách, což však neznamenalo, že by neuměli střílet. Odvedenci k americkým divizím pocházeli většinou z měst a tak americký oficiální historik říká, že jevili přirozenou nechuť utkávat se s nepřítelem v boji zblízka, chytat zajatce, nebo v některých případech třeba odvléci mrtvé tělo (tady ten samý historik chválí Brity, kteří si velmi zakládali na hlídkování, v kterém byli britští vojáci vyškolováni již od zákopové války 1914 až 1918 na Západní frontě, a které mezi válkami až do 2. světové prosazoval například generál Hawkesworth u své britské 46. pěší divize).
Jeden britský důstojník, který se postupně stal vojenským historikem, se zde v bitvě u Monte Cassina, náhodou setkal s takovou jednou americkou hlídkou, která zbloudila… a byl zděšen. V noci šel a náhle viděl jakoby k němu přicházela „ohnivě planoucí svatojánská muška“. Když se k ní přiblížil, vyklubala se ze „ svatojánské mušky“ početná americká hlídka, pochodující v krátkých odstupech v řadě, přičemž všichni měli zapálené cigarety. (Tuhle poznámku zaznamenal novinář Michael Glover při komunikaci s historickým spisovatelem).
Všechny tyto nedostatky se však nevztahovaly jen na americkou armádu a 2. světová válka je podobných nedbalostí i u jiných armád, které mnohdy v předních liniích končily smrtí – plná.
Ale pojďme dál, když jsme vyjmenovali některé nedostatky jen základním výcvikem vycvičených amerických vojáků.
Historičtí autoři pak „smekají klobouk“ před tou skutečností, že američtí vojáci z 2. as, když se seznámili s novým druhem boje v horách, bojovali dobře.
Zároveň však říkají, že úvodní dny „Operace DIADEM“ byly pro vojáky obou amerických divizí velmi drsné.
V prvních dnech bojů se americké jednotky ve tmě ztrácely, narážely na německé obranné pozice, o kterých nevěděly a které měly mít dávno lokalizované před útokem. Američtí vojáci pak v panice odhazovali bojovou výstroj - Ernst Fischer str. 49 (bylo to stejné jako jsme popisovali u nezkušené americké 36. pěší divize u Salerna, kde se vojáci zbavovali důležité dodatečné munice a baterií do vysílaček, jakož i samotných vysílaček) – američtí vojáci zaléhali, nebo ustupovali, když narazili na nějaký silnější odpor. Dokonce jedna z amerických rot, včetně velitele, propadla kolektivní panice a odmítala uposlechnout všechny rozkazy k postupu. Američtí vojáci této roty se vzpamatovali teprve tehdy, když se jim do čela postavil operační důstojník praporu (S3) a vedl hrstku mužů kupředu, a šel jim tak osobním příkladem. Jak říká oficiální americký historik – byl to jeden z oněch přirozených vůdců, kteří se objevovali za kritických situací a nečekaně se prosadili.
Jako další příklad je zde uveden v italských horách 11. a 12. května 1944 seržant Shea z 350. pěšího pluku, který vyrazil sám kupředu a usmrtil, nebo odvedl do zajetí posádky tří německých kulometů, které blokovaly americký postup. Seržant Shea za to dostal hodnost poručíka (později obdržel ještě kongresovou medaili cti, nejvyšší americké vyznamenání za chrabrost v boji).
Historik zaznamenal, že podplukovník Raymond E. Kendall, velitel praporu z 351. pěšího pluku (88. pěší divize) uvedl své otřesené vojáky do pohybu tím, že v prudké německé dělostřelecké palbě procházel vzpřímeně sem a tam, dloubal do nich vycházkovou holí a bodře je vyzýval do útoku slovy, cituji:

„No tak, vy bastardi, takhle se do Říma nikdy nedostanete!“

Později byl podplukovník Raymond E. Kendall smrtelně zraněn, když vedl výpad proti vzdorujícímu německému opěrnému bodu. Americký historik říká, že podplukovník, cituji:

„Pálil ze všech zbraní, které mu přišly pod ruku.“

, a pokračuje tím, že osobně umlčel granátem kulometné hnízdo, kde usmrtil celou německou posádku. Historik dále říká, že podobných historek u obou amerických divizí bylo víc a říká, že podobné příběhy mladých vojáků, nastupujících nově do boje by bylo, jako v kterékoliv armádě víc (podkladem zde je opět Ernest Fischer str. 49).
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 99.

Přestože se v začátku útoku amerického 2. as vyskytly i mimořádně udatné činy, americký oficiální historik, ale i velitel sboru generál Keys hovoří o počátku bojů v noci 11. a přes den 12. května 1944, jako o propadáku. Úvodní útok skoro na všech místech, kde úderné skupiny Američanů zaútočily prostě zcela selhal!
Jenom na M. Cianelle dokončilo pravé křídlo americké 88. pěší divize, jak jsme zde již řekli, svůj bojový úkol, když vyčistilo návrší a obsadilo Ventosu, velice důležitý pilíř opevněné německé obrany ( byly 3 pilíře – Ventosa, Cosmo e Damiano a Castelforte).
U Ventosy přišli Američané z míst, kde je Němci nečekali( zezadu odkud chodilo Němcům zásobování). Američané obranu Němců u Ventosy prorazili jen za cenu malých ztrát již 12. května 1944, krátce po poledni, když místo vyčistili od německých obránců.

Na ostatních místech se generál Keys ještě i odpoledne 12. května pokusil obnovit útok, ale postup jeho jednotek se nepodařil. Co však generál Keys nemohl vědět bylo, že jeho protějšek, německý generálmajor Bernhard Steinmetz, velící své 94. pěší divizi, za noc a den ztratil spoustu vojáků, kteří zahynuli v obraných pozicích, a to již při palbě amerického dělostřelectva - při dělostřeleckém ostřelování a pak při dělostřeleckých přípravách Američanů před následnými útoky. Historický spisovatel připomíná, že americký generál Keys, velitel 2. as, měl opět od Clarka „nůž na krku“, že mu prý Clark tzv. „dýchal na krk“ a on to samé musel dělat svým dvěma podřízeným velitelům divizí. Proto brzo ráno dne 13. května 1944 své velitele divizí svolal a aniž měl zprávy průzkumu, nařídil jim, po úvodu, že Němcům docházejí síly (aniž to v tu dobu věděl, měl pravdu) - aby ještě odpoledne 13. května pokračovali se svými divizemi v útoku, což podpořil samozřejmě i Clark.
Generál Clark, velitel 5. A, navíc řekl, že útok musí trvat až do druhého dne, tedy 14. května 1944 a jako nejbližší cíl určil americkým jednotkám vesnici Spigno. Dle jeho vyjádření to byl jediný cíl, odkud mohl vyjít potom paralelní útok, kterým měl americký 2. as proniknout do hloubky hor po boku „horského sboru generála Juina“ (Juinův „horský sbor“ byla ona zesílená marocká 4. horská divize – skoro 27 000 vojáků, o kterých jsme si říkali předtím). Onen paralelní útok amerického 2. as se měl rozběhnout ihned, jen co Francouzi vyčistí údolí Ausente.
Výsledkem takto špatně průzkumem připraveného amerického útoku byly opět těžké ztráty a jen malé území, které Američané získali.
Jak si oficiální americký historik poznamenal – operační důstojník jednoho z praporů 351. pěšího pluku (Jednalo se o 3. prapor 351. pěšího pluku /88. pěší divize/) písemně ohlásil veliteli svého pluku, cituji:

„Dva roky výcviku se rozplynuly v dýmu… Moji vojáci… zhruba polovina – skoro všichni mí velitelé!“
(samozřejmě, že Ernest Fischer zde myslí padlí, nebo zranění. Podkladem je zde: Ernest Fischer Cassino to the Alps, kap. I. a II., když zde uvedené pojednání je ze str. 68)

Již jsme hovořili o tom, že Američané se na své ztráty (vzhledem ke svým lidským zdrojům) dívali v začátcích bojů v Evropě s mírným nadhledem, když to například popisuje Dominick Graham a Shelford Bidwell v knize – Boje o Itálii 1943 až 1945 – takto, že generála Keyse a velitele amerických divizí jejich vlastní ztráty moc nevzrušovaly a já cituji:

„To však americké generály nevzrušovalo, alespoň ne v této fázi války. Keys ke svému sboru poněkud nezvykle připojil početnou skupinu vycvičených náhradníků, v britské terminologii ‚prvních posil‘, které přidělil k jednotlivým plukům, místo aby je nechal zahálet v týlu a čekat až budou povoláni do boje. Ztráty ho nezneklidňovaly ani neodrazovaly o nic víc než kteréhokoli jiného amerického generála. Jejich filozofie, hrubě řečeno, vycházela ze rčení ‚Abychom mohli dělat omelety, musíme rozbíjet vajíčka‘. Útočit do krajnosti po celou dobu bylo v konečném důsledku levnější a humánnější než nerozhodné hledání snazších možností. Pokud by měli vskutku vzdát hold některému z ‚anglánských‘ generálů, pak podle nich dospěl k jádru věci Thomas Picton v době napoleonských válek svým zvoláním: ‚Jděte na to vy psi, copak čekáte, že budete žít věčně?‘ Samozřejmě, že vojáci se nechtěli nechat zabíjet a že důstojníci, jako ten ze 3. praporu 351. pěšího pluku (88. pěší divize) truchlili, když byli zkoseni ‚bažanti‘, které tak pečlivě přetvářeli ve cvičené vojáky, ale vojáci byli nahraditelní a bylo třeba s nimi zacházet tvrdě. To je třeba zdůraznit, neboť právě proto Američané pohrdali paternalismem, typickým pro britský ‚plukovní systém‘ a právě proto Mark Clark opovržlivě zavrhoval britského generála Richarda McCreeryho, jako ‚fajnovku‘, která své podřízené pořádně nedrezíruje.“

Generál Clark měl dne 14. května 1944 dojem, že jeho pobídky a tlak přinesly výsledky. On totiž americký 2. as po obnovení útoku ohlašoval, že němečtí obránci před nimi „potichu utekli“ z obranných pozic. Jak hovoří německé zápisy, došlo však k něčemu jinému – Francouzi rozdrtili pravé křídlo německé 71. divize pancéřových granátníků, odkryli tím křídlo německé 94. pěší divize, takže jejímu veliteli generálu Steinmetzovi nezbylo nic jiného, než dát po dohovoru s nadřízenými rozkaz k ústupu. Německé jednotky se s obvyklou obratností za boje odpoutaly a zaujaly o vzadu další obranné pozice. Ale pro Američany to znamenalo, že se za povzbuzování generála Keyse celý americký 2. as dal do pohybu – „Američané se prostě rozjeli“.

Francouzi v té době již v pohybu byli a po krátkém přeskupení, vyčistily jejich úderné oddíly údolí řeky Ausente a začala se rozvíjet další fáze Juinova postupu – Zužitkovací fáze postupu CEF, viz. mapa. Stručně řečeno:
Francouzská 1. pochodová pěší divize měla v Zužitkovací fázi obsadit S. Giorgio na řece Liri a vyvýšený terén v sousedství vsi jižně od řeky Liri, což byla důležitá oblast hned dvakrát, protože s jejím obsazením by zároveň došlo k zabezpečení křídla operací, podnikaných proti Espérii a „Linii Dora“ (Název „Linie Dora“ přidělili Němci úseku „Hitler - von Sengerovy linie“ táhnoucí se na jih ze S. Olivy) vzadu za ní, z níž se mimo jiné nabízel výhled na trasu postupu britské 8. A údolím řeky Liri.
Za S. Giorgiem byl pravý břeh řeky Liri snížený a rozmoklý a tak musel generál Brosset, velitel francouzské 1. pochodové pěší divize, stáhnout své obrněné bojové skupiny, vyloučit z nich tanky a vrátit se ke standardní brigádní organizaci. V tomhle terénu se totiž mohla uplatnit jen pěchota. Následně se Brossetovy úderné pěší „Bojové skupiny“ za bojů protlačily horami přes „Linii Dora“, vystaveni německé rušivé palbě, která přicházela ze severního břehu řeky Liri, neboť v té době byli ještě Kanaďané 7 km za zády Francouzů, když uvízli před říčkou Formio d’Aquino.
Také generál Dody se svou 2. marockou pěší divizí postoupil hlouběji do hor a jeho divize dobyla návrší, odkud mohla kontrolovat křižovatku cest vedoucích do S. Giorgia, Ausonie a Espérie, kde rozestavil své dělostřelectvo, aby zde podpořilo úderné oddíly generála de Monsaberta ze 3. alžírské pěší divize. V tu dobu se již 2. marocká pěší divize nacházela ve velice stísněné pozici mezi jednotkami generála Brosseta a Dodyho. Generál Juin proto rozhodl, že se Monsabertova 3. alžírská pěší divize stáhne do zálohy, aby si dopřála odpočinek, byla doplněna a připravena pro další boj.
Bylo načase, vždyť za 5 dní bojů na hrotu útoku CEF ztratila Monsabertova 3. alžírská pěší divize 1 120 vojáků, kteří buď padli, byli raněni, nebo pohřešováni. Divize zajala 20 německých důstojníků, 500 poddůstojníků a 2 300 vojáků. Ukořistila velké množství vojenského materiálu, jakož i 12 německých těžkých děl. Dělostřelectvo 3. alžírské pěší divize vypálilo 68 000 nábojů velkých ráží (nad 100 mm).
Příště o dalším postupu CEF v Zužitkovací fázi – ve využití úspěchu proražení opevněných linií německé obrany.


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a diskusi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=40
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“