XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 100.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 100.

Příspěvek od michan »

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 100.


Po přeskupení, v druhé fázi, „ Zužitkovací fázi, po 14. květnu 1944, začal útočit v čele C.E.F. generála Juina, jeho nově vzniklý horský sbor pod velením generála Monsaberta.

Obrázek


Nově zformovaný horský sbor pak dosáhl velkého úspěchu, když Využití ( Zužitkování) záviselo na co nejrychlejším průniku skrz průsmyk u Espérie. Generál Monsabert měl před sebou do té doby nejtvrdší bitvu.
Generál Sevez a jeho 4. marocká horská divize měli provést komplikovaný manévr, i když do 14. května měli vážné ztráty, podobně jako 2. alžírská divize( 2. alžírská divize byla stažena do zálohy). Generál Sevez, velitel 4. marocké horské divize měl provést složitý, veskrze komplikovaný manévr a proto se při vzpomínaném přeskupení rozhodl vytvořit 3 bojové skupiny:

1) „Bojová skupina Guillaume“, které velel brigádní generál Augustin Guillaume, který byl zároveň vrchním velitelem všech marockých Goums (1. GTM, 2. GTM a 4. GTM). „Bojová skupina Guillaume“ byla sestavena z pluku marockých střelců (mínus jeden prapor), dále 4. GTM a jednoho praporu divizního dělostřelectva plus jedna jednotka ženistů.
2) „Bojová skupina Bondis“, velitel plukovník Paul Bondis, byla sestavena z jednoho praporu z 1. pluku marockých střelců, jednoho praporu 2. pluku marockých střelců a 3 GTM plus prapor divizního dělostřelectva a oddíl ženistů.
3) „Bojová skupina Louchet“, plukovník Louis Louchet, byla sestavena z 2. pluku marockých střelců (mínus jeden prapor, který dostal Bondis) a těžký pluk dělostřelectva horské sboru: měla účinkovat jako záloha.

Protože po pádu Castelforte nemusel generál Monsabert čistit prostor od zbytků německých obránců, což byl úkol záložní skupiny 4. marocké horské divize generála Seveze, neztrácel čas a vyrazil. Již 15. května 1944 padla do rukou nově vzniklého horského sboru (Corps de Montagne) Ansonia. Generál Monsabert se pak rozhodl zaútočit na jižní konec Němci značené „Linie Dora“. Od jihu vedla kousek od Ausonie hodně strmá a klikatá cesta až do horské vísky Selvacavy a jedna z jeho obrněných bojových skupina směle vyrazila do kopce a zaútočila na „Linii Dora“, kterou obsadila. Z vesničky Selvacavy pak vyslala bojová skupina jeden prapor alžírských střelců, aby obsadil La Bastu, což bylo návrší, které se tyčilo asi 1 000 metrů severně a Francouzi odtud viděli na „Linii Dora“, ale již z týlu Němců. Souběžně s tímto útokem pak „Bojová skupina Bondis“, která předtím provedla onen slavný „nůžkový manévr“ a prošla přes bojové kolony 3. alžírské pěší divize směřující do hor, zlezla jižní svahy M. Fammery a obsadila její 1 140 metrů vysoké návrší. Až do těchto chvil se všechno vyvíjelo dobře. Potom však obrněná skupina, která postupovala po cestě na sever narazila 2 km od Ausonie na prudkou palbu německých SHD a protitankových kanónů z 200. pluku pancéřových granátníků (90. divize pancéřových granátníků), který měl blokovat cestu do průsmyku Espérie. Později po bitvě se Francouzi od německých zajatců dozvěděli, že vojáci tohoto pluku obdrželi rozkaz, aby hájili zdejší německé obranné pozice za každou cenu, neboť na výsledku závisela celá bitva o „Hitlerovu linii“. Ale také generál Monsabert obdržel od generála Juina a jeho štábu instrukce, aby urychlil snahy o obsazení průsmyku u Espérie a postoupil dále na M. Oro a vstříc generálu Brossetovi, jehož bojové oddíly z 1. pochodové pěší divize měly obsadit pravé křídlo prudkým útokem s cílem prolomit německou obrannou „Linii Dora“ a obsadit M. Calvo. Podobným způsobem mělo útok podpořit Mosabertovo levé křídlo – „Bojová skupina Bondis“, která obdržela rozkaz pokračovat v úspěšné operaci výpadem na západ z M. Fammery.
V noci opět generál Monsabert přeskupoval své síly. S „Bojovou skupinou Bondis“ měl úzce spolupracovat plukovník Chapuis, který velel dvěma praporům a oddílu dělostřelectva, které měly dobýt pozice průsmyku Espéria od jihu. Zbytek divize pak měl prorazit k Espérii po cestě a podél cesty – plukovník Gonzáles de Linares postupoval se čtyřmi pěšími prapory, dvěma oddíly těžkých minometů a dvěma oddíly děl přes návrší po levé straně cesty, zatímco podplukovník de Lambilly s tanky a SHD (Spahiové, prapor amerických tanků Sherman a SHD M10, jakož i afričtí myslivci) se pokoušel přiblížit po cestě. „Bojovou skupinu Lambilly“ zastavila 3 km od Espérie šikovně rozmístěná německá protitanková děla, ale pěchota z „Bojové skupiny Linares“ podnikala útok za útokem proti síti opěrných bodů na kopcích před sebou. Protože to vypadalo, že boje se povlečou celý den, zůstal zde jeden prapor, který měl oblast vyčistit, zatímco zbytky bojových skupin proklouzly kolem a pokračovaly v cestě k cíli. Ale i ony o kus dál opět narazily na silný německý odpor. Generál Monsabert se rozhodl, že zde musí provést klasický útok, po dělostřelecké přípravě. A skutečně stačil jen jeden větší útok a „Bojová skupina Linares“ po dělostřelecké přípravě dorazila až do Espérie, kterou nalezla opuštěnou a zpustošenou. Po těžké dělostřelecké přípravě a leteckém bombardování ležely všude mrtvoly Němců. Městečko bylo opuštěné a zpustošené a všude se válely spousty odhozené výzbroje. V celém městečku našli francouzští vojáci celkem 50 otřesených německých vojáků, kteří se ochotně vzdali. Jednalo se o zbytky 2. praporu 104. náhradního pluku pancéřových granátníků, který tímto bojem přestal existovat.
Potom „Bojová skupina Lambilly“ pokračovala z Espérie na západ, kde narazila na ještě tužší odpor německých obránců. Tentokrát se jednalo o Kesselringovu ústřední zálohu, která byla úspěšně zasazena do boje proti Francouzům. Kesselring zde jasně chtěl zastavit příval Francouzů do nitra pohoří M. Aurunci, což se mu nepodařilo. Totiž v tu dobu byl opět Francouzský expediční sbor generála Juina v pohybu, a přestože byli vojáci unaveni a sbor měl ztráty, postupoval dopředu. A právě po 15. květnu 1944 měla francouzská 1. pochodová pěší divize celkem 8 km náskok před Kanaďany (1. Kanadský sbor) na křídle a čelila mohutné palbě německých obránců z levého břehu řeky Liri. Francouzské dělostřelectvo a letectvo postupně ničilo německé dělostřelecké palposty, což mělo za následek postupné rozbití kvalitních německých jednotek. Na křídle „Operace DIADEM“ (mezi CEF a 1. Kanadským sborem) docházelo drobnou taktikou k ničení německých obranných pozic.
V tu samou dobu vojáci nově utvořeného horského sboru, ukazovali v horách Pohoří Aurunci své umění. Historici zde popisují dva příklady, cituji z historických podkladů na konci uvedených článků:

„Kolony generála Guillauma, bojujících za pochodu, urazily ve 48 hodinách více jak 14 km vzdušnou čarou na vrchol Revole, který nalezly neobsazený, a tak Guillaume, jehož muži klesali únavou z usilovného pochodu a z nedostatku jídla a pití (museli vyžít pouze z toho, co měli v cestovních lahvích a tornách), nařídil zastavit, zřídit obranné pozice a počkat, až k nim dorazí zásobovací kolona mezků. (Každý, kdo má nějaké zkušenosti s horolezectvím či turistikou, ví, že vzdálenosti naměřené na mapě neznamenají v horách nic, protože překonání vodorovné vzdálenosti 3 až 5 km může vyžadovat výstup a sestup v rozmezí 300 výškových metrů). Dne 17. května hlídky zjistily blížící se nepřátelskou kolonu, pochodový útvar bez jakékoli čelní jednotky, či předvoje. Byly to německý 400. průzkumný prapor a prapor 104. pluku pancéřových granátníků, které sem měly namířeno, aby prodloužily nouzovou blokační linii směrem na jih a začlenily do obrany i M. Revole. Guillaume jim uchystal „vřelé přijetí“. Nechal pečlivě zamaskovat hlavní obranné pozice a před nimi se horalům nabízel dostatek prostoru, aby se dokonale ukryli po obou stranách trasy pochodu nešťastného nepřítele. Ten nic zlého netuše a ve víře, že Francouzi nemohli za 3 nebo 4 dny dospět do místa tak hluboko v horách, vpochodoval přímo před hlavní francouzské palebné pozice. Němci byli vzápětí zkoseni palbou zblízka, a když se pak ti, kdo přežili, zkoušeli dát na ústup nebo zaujmout pozice, zahájili střelbu horalé číhající v záloze a zmasakrovali je. Velitel skupiny, hodností plukovník, a hrstka jeho mužů padli do zajetí, ostatní zahynuli. Guillaumovy kolony občerstvené vodou shozenou ze vzduchu, pokračovaly v postupu, aby dobyly svůj finální cíl, vrchol M. Pezze, který dominoval S. Nicole a silnici č. 82. Tam se staly terčem německého protiútoku dalšího praporu 104. pluku a oddílu německých horských jednotek, které v boji zblízka a za podpory francouzských horských dělostřeleckých baterií odrazily. Po německých útočnících zůstalo na bojišti 90 mrtvých a 36 Němců skončilo v zajetí.“

Podkladem zde je: Čl. – „Les Goums Marocain et leur emploi par le général Juin 1943-1944“ (Marocké goumy a jejich nasazení pod generálem Juinem v letech 1943-1944), podplukovník Y. Jouin, Revue Historique del Armée, květen 1967, s. 90-91.
Naposledy upravil(a) michan dne 27/2/2012, 19:38, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 101.

Druhé mimořádné bojové akce se zúčastnila jen menší nepočetná hlídka. Hlídku tvořily podporučík de Kerautem a dvě družstva marockých horalů ze 4. GTM, kteří byli vysláni, aby zřídili dělostřelecké pozorovatelské stanoviště na vyvýšeném místě v obvodu německých obranných linií. Podporučík de Kerautem a jeho družstva překročili hlavní cestu, aniž je Němci, kteří se připravovali zaútočit na M. Pezze, zpozorovali. Za úsvitu dorazilo útočné družstvo ke svému cíli, M. Vele, které leželo 1 000 metrů západně od silnice. Po silnici zlikvidovali maročtí horalé ze 4. GTM, pro ně vlastním způsobem pro boj v horách, tiše a bez střelby, jedno německé obranné postavení. V tu dobu již byla celá hlídka za německou frontovou linií a na zvoleném vrcholu si zřídila dělostřeleckou pozorovatelnu. Po celý den odtud řídil radiem dělostřelecký pozorovatel palbu na všechna zjištěná německá postavení v týlu, z kterých Němci útočili na Francouze, na M. Pezze, čímž způsobovaly Němcům velké ztráty. Nepřítel během dne „nežádoucího vetřelce“ přece jenom odhalil a německé čety se škrábaly do kopce, aby hlídku zneškodnily. Maročtí horalé léčkami, ale i obranným bojem, německé čety po celý den odráželi. Za soumraku však byli maročtí „Goumieři“ ze všech stran obklíčeni, a protože dělostřelecký pozorovatel nemohl již večer sledovat cíle a řídit palbu, rozhodl se podporučík de Kerautem se svými „Goumiery“ proklouznout německým obklíčením a připojit se ke svému „Taboru“ – 4. GTM. Skvělí horalé v noci proklouzli v německé obraně v horách. Narazili na jedno německé velitelské stanoviště praporu. Horalé se připravili k útoku a v tichosti nenapodobitelným způsobem německé velitelství praporu „vybrali“. „Vybrali“ ho tak šikovně, že de Kerautem mohl oznámit veliteli svého „Taboru“, že s sebou přivádí zajatého velícího německého důstojníka, 3 příslušníky jeho štábu a 14 vojáků.

Bylo 23. května 1944, když Francouzský expediční sbor generála Juina, po překročení silnice č. 82, zaútočil na neobsazený úsek „Hitlerovy linie“ (nebo také „von Sengerovu“) a jakmile dostal pod kontrolu příčnou cestu, zabraňoval všem dalším pokusům Němců v posilování jednotek proti americkému 2. as generála Keyse. Němci se ještě pokoušeli posílat proti Američanům zálohy, ale ty ničila americká 85. pěší divize.
V třetí dekádě května již byly americká 88. a 85. pěší divize ve formě po úvodním odražení. Obě americké divize, přes vážné ztráty, postupovaly po 23. květnu, spolu s Francouzským expedičním sborem, za bojů směrem k Anzijskému předmostí. V onu dobu již byla celá americká 5. A v pohybu. O popisovaný postup se nejvíce samozřejmě zasloužil Francouzský expediční sbor generála Juina a generálové Clark a Alexander řešili otázku jak úspěch CEF a 2. as nejlépe využít.

Americká ofenzíva z Anzijského předmostí.

V době třetí dekády, třetího květnového týdne, od 14. do 21. května 1944, měly obě bojující strany starosti na jižní frontě a my jsme si popsali kam dospěla „Operace DIADEM“.
Německý generál von Mackensen, velitel 14. A, která ležela okolo Anzijského předmostí věděl, že Spojenci na předmostí shromažďují vojska i válečný materiál. Očekával americkou ofenzívu. Musel přihlížet jak v dané období posílá velitel celé německé „Skupiny armád C“ v Itálii tak „drahé“ zálohy na frontu 10. A, kde je Spojenci postupně rozdrtily. Pohled velitele německé 10. A byl jiný, von Vietinghoff jen sledoval jak východně od Melfy neustále v třetí dekádě května vzdoruje jeho 51. horský sbor Spojencům, ale 14. as přes všechny zálohy, které tam byly posílány, není schopen zarazit postup Francouzů a Američanů.
Velitel všech vojsk v Itálii, polní maršál Kesselring se svým štábem, samozřejmě postřehli v jak obtížné a tíživé situaci se ocitnou jejich armády, pokud nenařídí včasný ústup. Jenomže Kesselring, pod tlakem iracionálních (naprosto nelogických) rozkazů Adolfa Hitlera a OKW (bojovat až do samotného konce, nevydat ani píď italské země) stále otálel s ústupem, když před svými veliteli hýřil optimismem, který, jak si generálové poznamenali, rozčiloval oba dva velitele armád.
Velitel německého 14. ts generál von Senger, který se 17. května 1944 vrátil ze své nevhodně načasované dovolené v Německu, nalezl svůj sbor ve zmatku a okamžitě pochopil, že jeho vojska jsou ohrožena zezadu z plážového Anzijského předmostí.
Velitel 15. Skupiny armád v Itálii, generál Alexander, se skutečně chystal vyslat americký 6. as z Anzijského předmostí a to hned poté, až bude 1. Kanadský sbor připraven spustit „Operaci CHESTERFIELD“, jejíž začátek připadl na 23. květen. Ale i generál Clark, velitel americké 5. A, si dělal starosti s načasováním. Věděl od Truscotta, velitele Anzijského předmostí o útoku odtud v „Operaci BUFALO“, že musí být zkoordinován termínově s „Operací CHESTERFIELD“, když tolik vytoužená „Operace BUFALO“ měla za cíl Valmontone. Celkově se měla německá 10. A po spouštění obou operací, ocitnout v „pytli“ Kanaďanů od Cassina a Američanů od Anzia. Jenomže generál Clark se více soustřeďoval na to, že dá svolení k „Operaci BUFALO“, jako zahajovací fázi, neboť chtěl oklamat německé obránce i polního maršála Kesselringa, vrchního velitele německých vojsk v Itálii (chtěl především zaútočit na Řím).
Závěrečné dějství dramatické „Operace DIADEM“ měl v rukou generálmajor Lucian K. Truscott jr.

Obrázek


(a jeho americký 6. as z Anzijského předmostí), cituji z podkladů na konci článků:

„Byl pověřen dvěma důležitými úkoly. První z nich měl čistě operační ráz. I když pozice 14. A (německé) nebyly tak opevněné jako ‚Gustavova a Hitlerova linie‘, představovaly bytelnou přirozenou bariéru, zejména na svém západním konci, a Němci je během bojové přestávky, která následovala po jejich protiofenzívě, důkladně vyztužili: prohloubili zákopy a minové pole, zabezpečili frontu ostnatými dráty a přebudovali ruiny městečka Cisterny v pevnost. Truscottův útok měl proběhnout jako jeden nepřetržitý výpad, protože kdyby došlo k nějakému zpoždění, nebo kdyby se ‚Operace BUFALO‘ zvrtla v opotřebovací válku, stejně jako předtím ‚Operace Honker‘, celý plán by vyšel vniveč. Kromě toho musel pozvednout morálku svého sboru (onen druhý úkol), který byl i přes svá dosavadní vítězství vyčerpaný a strádal na plážovém předmostí v krajně nepříznivých podmínkách.“

A právě onen druhý úkol, pozvednout morálku amerického 6. as u Anzia, bylo důležité téma, které musel provádět s vyčerpanou a deprimovanou armádou generál Truscott.
Generál Truscott nebyl podoben nikomu z běžně jmenovaných důstojníků v Itálii. Nebyl to žádný drsný typ „Železného muže“. Generál Truscott byl především profesionální a prvotřídní důstojník. Historici o něm říkají, že i v době kdy velel americké 3. pěší divizi, z ní rychle udělal nejlepší formaci Američanů v Itálii, kterou prý neotřáslo ani 65 dní bojů u Anzia. Nyní generál Truscott využil přestávku po německých útocích u Anzia v březnu a dubnu 1944 v „Operaci Fischfang“ a začal svůj americký 6. as připravovat na nadcházející květnovou ofenzívu. Přípravy to byly detailní. Zahrnovaly shromažďování materiálu, ale i důkladný výcvik jednotek v útoku. Generál Truscott se výcviku účastnil osobně, když přitom zapojoval vojáky do tvrdé práce na úkolech, o kterých věděl, že je při ofenzívě čekají.
Operační problém, před kterým měl americký 6. as generála Truscotta stanout při květnové „Operaci DIADEM“ byl dán a byl těžký.
O Němcích Truscott věděl, že bojová organizace německé 14. A generála von Mackensena byla situována tak, že Mackensen očekával útok Spojenců na severozápad, po přímé trase na Řím. Proto generál Mackensen soustředil směrem od moře své tři nejlepší divize – 4. parašutistickou divizi, 63. pěší divizi a 3. divizi pancéřových granátníků, když všechny tři divize podléhaly 1. parašutistickému sboru. Pak linie německé 14. A pokračovala k Mussoliniho kanálu, když tento úsek měl v držení Traugottův německý 76. ts, což byly konkrétně 362. a 715. pěší divize (divize s tříciferným označením začaly vznikat teprve nedávno a všeobecně patřily ve Wehrmachtu v roce 1944 za druhořadé, ale pozor jen v rámci hlediska německé armády, neboť z hlediska jiných armád se jednalo stále o kvalitní jednotky).
Neštěstím generála Mackensena, pro Spojence štěstím, bylo, že velitel 14. A neměl žádné zálohy. Vždyť i polnímu maršálovi Kesselringovi zůstala v záloze pro celou Itálii jen napůl zformovaná a napůl vycvičená 92. pěší divize, když nepočítáme německé jednotky v severní Itálii (okupační), mezi které spadala i později velice užitečná tanková divize „Hermann Göring“.
Generál Truscott, velitel spojeneckého 6. as u Anzia, měl právě proti německému 1. parašutistickému sboru, oněm třem popisovaným kvalitním divizím, jako své levé křídlo – spíše v obraně – oslabené britské formace, kterými byla britská 5. a 1. pěší divize, které již nepatřily pod americký 6. as, ale přijímaly rozkazy přímo z předsunutého velitelství americké 5. A, které bylo situováno poblíž Anzia. Generál Clark, velitel celé 5. A, o britských divizích smýšlel nevalně a ve svém deníku se pohrdavě vyjadřoval o jejich velitelích. Obě britské divize disponovaly jen několika tanky a měly pouze svá divizní 87,6 mm děla. Celkem divizím připadla jen podružná role.
(Historici zde opět připomínají, že generál Clark ve svých tajných plánech na dobytí Říma, nepočítal s jinými, než s americkými jednotkami.).
Vedle britské 1. pěší divize navazoval americký 6. as, když odleva to byla americká 45. pěší divize a napravo pak americká 34. pěší divize, jejíž úsek sahal k říčce Astuře, přičemž pravé křídlo 6. as bylo obsazeno 1. svazem zvláštní služby (Speciál Service Force), kombinované americko-kanadskou jednotkou rangerského typu, jejíž pozice se táhly až k Mussolinimu kanálu.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 102.

Dál pak mezi Mussoliniho kanálem a týlovými oblastmi německého 14. ts se nacházel prázdný obranou nezajištěný prostor, kde jenom procházeli německé hlídky. Němci tehdy neměli dostatek vojáky a tyhle prostory, které měla jinak bránit zkušená 29. divize pancéřových granátníků zůstávaly nebráněny. To proto, že právě německá 29. divize pancéřových granátníků měla všechny své obranné i útočné úderné skupiny zaměstnány bojem s od cassinské fronty, od moře přicházejícími americkými vojáky z 2. as generála Keyse.
U Anzia se v záloze chystaly do útoku, na „Operaci Buffalo“, ještě americká 1. obrněná divize, které velel generálmajor Ernest Hormon a také americká 3. pěší divize, v této době jí velel generálmajor O´Daniel. O americké 3. pěší divizi jsem hovořil po vylodění u Salerna, když tam úspěšně řešila nedařící se vylodění obou amerických divizí (méně úspěšné 36. pěší a jen o něco lépe na tom byla americká 45. pěší divize). Nyní v „Operaci Buffalo“ měly obě americké divize, 1. obrněná divize a 36. pěší divize, mít zásadní roli úderných formací. Americká 36. pěší divize, pod velením generála Walkera, byla sem zpět pro „Operaci Baffalo“ převelena krátce před jejím zahájením. (Tady je důležité říci, že americká 34., 36. a 3. pěší divize, v rámci amerického 6. as, sváděly v uplynulých šesti měsících namáhavé a těžké boje plných ztrát zde u Anzia, kde byly na tzv. rotaci – po určité době šly na doplnění na odpočinek a do zálohy a zase zpět do boje. Generál Truscott z těchto třech amerických divizí za půl roku vytvořil jedny z nejlepších divizí v Evropě. Všechny tři divize tento fakt brzy dokázaly. Pramenem je zde: literatura na konci mých článků).
Pro „Operaci Buffalo“ se podařilo veliteli amerického 6. as, generálu Truscottovi, shromáždit přibližně 180 děl větších ráží. K nim se přiřadily ještě tři prapory 90 mm protiletadlových děl, které zde Američané používali proti pozemním cílům (při porovnání jasně vidíme, ten strašný rozdíl proti Britům u Cassina a Monte Cassina, kde generál Leese, velitel 8. A, shromáždil 1 500 děl. A jen pro samotnou „Operaci CHESTELFIELD“ druhou fázi útoku z údolí řeky Liri to bylo 600 děl).
(Američtí historici zde připomínají, že americké dělostřelectvo bylo po technické stránce velmi zkušené a zde u Anzia americké dělostřelectvo velmi obratně využívalo své děla po stránce taktické, neboť zde v obraně a útoku muselo po šest měsíců buď odrážet německé útoky, nebo naopak podporovat palbou americké protiútoky. Britští historici naopak připomínají, že jediná chyba amerických dělostřelců1944 bylo, že palba amerických děla byla řízena z týlu a že nižší důstojníci v úloze předsunutých pozorovatelů neřídili přímo palbu, ale byli v té době jen v úloze předsunutých pozorovatelů, kteří jen jako zpravodajové hlásili výsledky střelby a zásahy, což občas vedlo k taktickým chybám a opomenutím. A také bohužel docházelo k ostřelování vlastních jednotek. Spojení bylo prováděno telefonem jako méně důležité. Telefonní spojení často přerušily tanky, nebo nepřátelská palba).

Samotný plán „Operace Buffalo“ spuštěný 25. května 1944 (viz mapa

Obrázek


), počítal s tím, že americká 3. pěší divize podnikne útok na pravém křídle, po výpadové linii, která procházela městečkem Cisterna a poté Cori, a že 1. obrněná divize nalevo od ní bude postupovat přes Velletri, přičemž cílem celého 6. as, jako takového, jak jsme si řekli, byla silnice č. 6, nám známa Via Casilina, v oblasti Valmontone na severu od Anzia. Protože měli tuto trasu postupu vlevo za německou linií mít pod kontrolou pozorovatelé, umístění v Colli Albani a později měla být ohrožena ze severozápadního výběžku pohoří Lepini, měly proběhnout ještě dva vedlejší útoky. Ten první útok nalevo, pouze s omezenými cíly, měla provést americká 45. pěší divize a druhý napravo měl provést 1. svaz zvláštních služeb, když jeho hlavním cílem měl být dominantní vrchol Lepini, M. Arrestino. Celé levé křídlo amerického 6. as generála Truscotta měla v útoku zahalovat dělostřelecká kouřová clona.
Protože u Anzia byl plán střelby dělostřelectva při ofenzivě poněkud neobvyklý, řekněme si něco bližšího. Samotní historici říkají, že plán dělostřelecké přípravy pro „Operaci Buffalo“ byl s obvyklou a běžnou praxí zde u Anzia nezvykle důmyslný. (Porovnávají s tím, že obvykle američtí dělostřelci používali jednoduchou metodu, která spočívala v „dělostřelecké přípravě“ – důkladném ostřelování nepřátelských pozic, po kterém následoval útok americké pěchoty. Američané pokládali „krycí palbu“, pohyblivé palebné clony a časové plány střelby, na nichž tolik lpěli Britové, za holý nesmysl. Pravdou však je, že obě metody měly své přednosti. Američané svou metodu vysvětlovali tak, že byla jednoduchá a standardizovaná, což vyhovovalo jejich operacím, pro jejich rychle vycvičené a ve velkém produkované jednotky.
Zde u Anzia měla americká dělostřelecká podpora dvě fáze:
1) Ta přípravná spočívala v ostřelování všech velitelských stanovišť nepřítele, opěrných bodů a nepřátelských baterií, které zjistili zpravodajci.
2) Druhá fáze pak měla následovat jako palebná clona za účelem krytí postupu amerických jednotek a podpora jejich úvodního útoku.

Ke všemu proběhla ještě složitá zajištění a dodatečná opatření ze strany taktického letectva, když letečtí návodčí byli v prvních sledech. Samotné logistické plánování zahrnovalo shromáždění bojového materiálu, zejména dělostřelecké a tankové munice, které zde muselo být na rovných 40 dní střelby tzv. „intenzivním tempem“. Totiž generál Truscott zde předpokládal, že nějaký další prostor k manévrování, doplňování, bude mít až u Valmontone a že si tam vlastně musí „prostřílet cestu“. K Anziu na pláže bylo tak přemístěno velké množství motorizovaných dopravních rot, které byly podřízeny zásobovací sekci 6. as. Velké množství nákladních automobilů bylo předem naloženo municí a zamaskováno, vše bylo připraveno tak, aby na povel mohly být využity.
První úderné oddíly musely projít přes pozice v obraně stojící americké 34. pěší divize, jejíž velitel měl za úkol provádět intenzivní hlídkování na frontě, jeho průzkumy měly lokalizovat všechny obranné pozice a opěrné body Němců, kde měli s pomocí ženistů vytvořit ulice, kde to jen půjde, včas odstranit vlastní minové pásy a překážky všeho druhu. Obecně měli vojáci specialisté zajistit hladký přechod, již dvou vzpomínaných divizí (americká 1. obrněná divize a americká 3. pěší divize), přes své pozice. Je třeba si uvědomit, že průchod tak velkých formací přes jednu divizi v obraně nebyl nikdy žádný jednoduchý manévr.
Při plánování došlo k menšímu střetu mezi velitelem 6. as Truscottem a generálem Harmonem velitelem americké 1. obrněné divize. Generála harmonia totiž vyděsil nezvyklý návrh, že v útoku budou využity tanky a obrněná technika v prvém sledu, a ne jako obvykle, aby byly tanky a obrněná technika využity až v tzv. „Zužitkovací fázi“. Generál Hormon se ze znalosti situace domníval, že během několika hodin může ztratit až 100 tanků, ale generál Truscott se nenechal obměkčit. Totiž americká 1. obrněná divize měla pro útok „Operace Buffalo“ připraven nezvykle velký počet tanků, místo obvyklých 180 tanků jich měla 232, když pod ní spadal obrněný pěší pluk, 4 obrněné dělostřelecké prapory a prapor SHD. Generál Truscot měl pro útok k dispozici tak rozsáhlé prostředky, že si ještě mohl některé ponechat v záloze k pozdějšímu využití.
Pro účely průlomové operace posílil úderné oddíly o další 135. pěší pluk, ze 34. pěší divize, několik minometných rot (jednalo se o minomety ráže 106,7 mm) a ženijní jednotky, včetně jedné speciální roty pověřené odstraňováním min.
Při přípravě řešily velitelské štáby 6. as a 1. obrněné divize problém jak zamezit velkým ztrátám tanků. Při analýze předchozích útoků a protiútoků zjistily, že největší ztráty měly americké tanky na minách. Proto američtí ženisté vyvinuli moderní verzi tzv. „Bangalore torpedo“ zvanou „Snake“ – „Had“. Jednalo se o pevnou kovovou trubku naplněnou trhavinou a vybavenou na vzdálenějším konci kluznicí, nebo špičkou, kterou tank postrčil do minového pole, kde byla odpálena, a při rezonanční detonaci vznikla proluka dostatečně široká na to, aby tudy mohl projet Sherman. Metoda slavila velký úspěch. Ženisté přišli i s dalšími nápady na vytváření cest v pásmu nášlapných min, přes nějž pak mohla projít v jednostupu pěší četa. Metoda spočívala v tom, že byla vystřelena minometná střela, která za sebou táhla lanko, na němž byla zavěšena řada menších náloží trhaviny.

Ofenzíva amerického 6. as generála Truscotta „ Operace BUFFALO“ z Anzijského předmostí ve dnech 23. až 25. května 1944.

Obrázek


O přípravě dalších důmyslných zařízení „Operace Buffalo“ a samotné ofenzívě si řekneme příště.

Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
D – DAY OPERACE OVERLORD, dle nakladatelství Salamander
Books Ltd, Londýn.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142

Případné doplnění a diskuzi směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=40
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“