XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 103.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 103.

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 103.

Útok amerického 6. as generála Truscotta, od Anzia v „Operaci Buffalo“ směrem(hlavním) na Valmontone, od 23. do 25. května 1944 .


Obrázek


Když hovoříme o přípravě útoku z Anzijského předmostí v „Operaci Buffalo“, nesmíme zapomenout, že vedle minových polí museli být připraveni Spojenci na německé protitankové dělostřelectvo. Především proti nim byla připravena protitanková děla ráže 75 mm a univerzální fenomén 2. světové války, německý protiletadlový a protitankový kanón ráže 88 mm, jehož zásah tanku většinou znamenal ztrátu obrněnce i s jeho posádkou. Velitelé tanků museli vyhledávat i podle dýmu, či prachu, německá děla, což většinou znamenalo ztrátu času a někdy i ztrátu několika tanků. V americké 1. obrněné divizi generála Ernesta Harmona se před útokem od Anzia nacvičovala tehdy pro Americké jednotky nová metoda - postup v koloně, nebo klínovité tankové formace. Což znamenalo, že jakmile se vedoucí tank stal terčem palby, nebo utržil zásah, soustředily všechny ostatní tanky palbu ze svých kanónů a kulometů na předpokládanou pozici německé palby. Některé tankové jednotky dokonce praktikovaly jako prevenci střelbu na vše, kde se mohlo německé dělo ukrývat a to dříve, než třeba i vystřelilo. Stejně postupovalo i divizní a polní dělostřelectvo. Metoda byla nákladná na množství střeliva, ale zásobování amerických jednotek z předmostí u Anzia fungovalo dobře. Používaly se další metody, jako například, že přední tanky vezly tři speciálně vybrané pěšáky „ na saních“, kteří umlčovali německé pěchotní protitankové zbraně.
Velitel útoku, velitel celé „Operace Buffalo“ a amerického 6. as, generál Truscott, při přípravě zjistil, že chystanou ofenzívu před německým průzkumem neutají. Rozhodl se, že Němce zaskočí alespoň tím, že utají směr útoku a načasování útoku, což se mu i zčásti podařilo.
Britské jednotky na levém křídle anzijského uskupení obdržely rozkaz, aby ve svém sektoru podnikly klamný útok západním směrem. Protože byly nejblíže k Římu, utvrdily generála von Mackensena v jeho myšlení, že cílem celé ofenzívy je Řím. Ve skutečnosti, jak uvidíme, se jednalo o směr Řím, ale oklikou, přes hlavní útok, který šel na sever a na severovýchod. Pokud šlo o načasování, podniklo dělostřelectvo a tanky amerického 6. as sérii tzv. „Čínských útoků“, jak se jim říkalo v britské armádě. Ony tzv. „Čínské útoky“ znamenaly, že dělostřelecký přepad, palba tanků a jejich částečný postup, začal vždy v brzké ranní hodině, kdy už viditelnost umožňovala tankovým posádkám přímou palbu. V danou dobu, v namátkové zvolených, nepravidelně se opakujících dnech před ofenzívou, mělo začít intenzivní ostřelování, aby vznikl dojem, že střelba věstí dlouho Němci očekávaný útok. Zároveň Němci viděli masy tanků na postupu, když vtom střelba náhle ustala a tanky se stáhly. Metoda tzv. „Čínských útoků“ měla přimět německé obránce, aby i skutečný útok pokládali za další zjevně nesmyslné plýtvání municí a aby vyčkávali s odvetnou palbou do doby, kdy útočící Spojenci proniknou do obranných sektorů a zahájí boj zblízka. Jmenovaná taktika se vyplatila i z jiných důvodů. Bránící se německé dělostřelecké baterie musely spustit palbu, čímž vyzrazovaly rozmístění svých pozorovatelů i pozice děl. Další rafinovanou lest pak prováděly spojenecké tanky. Ne všechny se totiž při klamném nájezdu stáhly. Cituji zde, na konci uvedený podklad:

„Po každém z výjezdu, zamířily některé tanky do úkrytů v blízkosti svých výchozích pozic za frontou, aby ve skutečný den D (skutečný den ofenzívy) mohly útočit na předsunuté pozice nepřítele, aniž by obránce obdržel nějaké varování. Hluk rachotících pásů a motorů se nesl na kilometry daleko a kdyby bylo sucho, jejich příjezd z obvyklých pozic v hloubi týlu, by odhalila ještě oblaka prachu. Nic, čím by mohlo vojenské myšlení, profesionalita, představivost a smysl pro detail přispět k úspěchu nebylo přehlédnuto. (Britskému autorovi by snad se mělo prominout konstatování, že právě takový smysl pro detail a pečlivé plánování na straně britského velení vedlo Američany k tomu, aby obviňovali Brity z přehnané opatrnosti, ba ustrašenosti. Zde i Američané kladli důraz na detaily).“

A právě všechna opatření, která do začátku ofenzívy „Operace Buffalo“ vojáci generála Truscotta provedli, vedlo k zaslouženému úspěchu.
Den „D“ ofenzívy připadl na 23. květen a již za 2 dny těžkých bojů, 25. května 1944, prolomily americké tanky 1. obrněné divize generála Harmona

Obrázek


a pěšáci americké 3. pěší divize generála Johna O’Daniela

Obrázek


německou obrannou linii a obsadili strategické městečko Cisterna. Již večer 25. května 1944 byla rozdrcena bránící se německá 715. divize, která jako bojová formace prakticky přestala zcela existovat. Cíl ofenzívy město Valmontone měli Američané na dosah ruky. V daném okamžiku pak spojenecké rozvědky zjistily, že sem od severu směrem na jih míří německá parašutisticko-tanková divize „Hermann Göring“, která na svém postupu musela čelit mohutným spojeneckým leteckým náletům.

Vstřícné postupy amerického 6. as od Anzia a 2. as od řeky Garigliano ve dnech 22. až 25. května 1944. Mezi nimi jsou „Pontinské močály“.

Obrázek


Generál Truscott jasně viděl, že musí udržet své přední divize v pohybu a dosáhnout svého cíle ještě před příjezdem Němců. Jak říkají použité historické prameny, cituji:

„Proto jej poněkud zaskočilo, když na jeho velitelství (Truscottovo velitelství amerického 6. as) dorazil brigádní generál Donald W. Brann, operační důstojník americké 5. A, s novými instrukcemi od generála Clarka. „Operace Buffalo“ má nadále pokračovat jen s nasazením symbolického množství vojsk a americký 6. as má neprodleně vrhnout všechny své síly do „Operace Turtle“, to značí obrátit se doleva a postupovat přes Colli Albani přímo na Řím. Truscott žádal osobní návštěvu u Clarka, ale Brann odvětil, že mu doručil nezměnitelný rozkaz, který je třeba okamžitě provést, a že Clark beztoho opustil předmostí a není v současnosti k zastižení ani na radiostanici, ani po telefonu. (Odejel do Borgo Grappy v močálech Pontine, kde se mezitím ženijní hlídka amerického 6. as sešla s oddílem z průzkumného praporu amerického 2. as generála Keyse a kde se Clark chtěl nechat vyfotografovat při rekonstrukci této události, jež měla symbolizovat konec dlouhého obléhání Anzia). Generál Alexander nebyl konzultován, co se týče změny v jeho plánu a odklonu od jeho instrukcí. Vrchní velitelství spojeneckých vojsk v Itálii se o tom dozvědělo až poté, co na jeho stanoviště v Casertě dorazila rutinně odeslaná kopie ‚Polního rozkazu‘, jenž potvrzoval verbální příkaz předaný Brannem. Alexander se hned vypravil na návštěvu Clarkova hlavního velitelství 5. A, kde ovšem nalezl jen náčelníka štábu Gruenthera, kterého se znepokojeně zeptal, zda je postup na Valmontone stále na programu dne. Gruenther, jenž zachoval loajalitu vůči svému veliteli, předstíral, že ano, ale ‚Operace Buffalo‘ ve skutečnosti uvízla na mrtvém bodě.“

„Operace Bufalo“, která po 25. květnu 1944 přerostla v „ Operaci Turtle“ – útok amerického 6. as ve směru na „věčné město Řím“.

Obrázek



Jen málo se tehdy polemizovalo o tom, proč Clark změnil rozkaz. Říkalo se, že držení Valmontone by ještě nemuselo skýtat záruku, že dojde k přerušení ústupové trasy německé 10. A, a že se generálu von Sengerovi stejně ve skutečnosti podařilo vyprostit svůj 14. ts z hrozícího obklíčení, což prý bylo způsobeno pomalým postupem britské 8. A, a ne změnou plánu, kterou provedl Clark.
Generál Clark se pak pro historiky s motivy změny „Operace Buffalo“ a tím závěrečné fáze „Operace DIADEM“ doznal. Třem význačným historikům, pracujícím v úřadě náčelníka vojenské historie (Office of the Chief of Military History – OCMH), kteří se zabývali aspekty války v Itálii a byli to S. T. Matthews, v knize Command Decisions – str. 356 a pozn., který pak napsal, cituji:

„Pokládal Řím za drahokam, který právem patřil do koruny americké 5. A.“
Historik Ernest F. Fischer v knize Cassino to the Alps, str. 119 a pozn., píše, že nezaujatě zaznamenal Clarkovo podezření, že mu Britové potají hodlali „vypálit rybník“ a vkročit do Říma jako první, a zmiňoval se o jeho odhodlání urvat si tuto kořist pro sebe, ještě než jeho čin upadne v zapomnění ve světle strhujících zpráv o vylodění v Normandii.
A historiku a jeho oficiálnímu životopisci Blumensonovi pak v knize Salerno to Cassino a v životopisné Mark Clark str. 208 až 215, říká – „stručně řečeno, logika Clarkova hodnocení situace nespočívala na vojenských faktorech, ale na jeho prvořadém požadavku udržet Brity mimo Řím.“

Z napsaného plyne, že Clarkův odklon od „Operace Buffalo“ k „Operaci Turtle“- útoku na Řím, nebyl jen nějaký narychlo pojatý strategický tah, nýbrž se zcela shodoval se způsobem, jakým vlastně vedl generál Clark všechny předchozí boje od vylodění u Salerna, přes boje na Gariglianské frontě, v První až Čtvrté bitvě o Cassino. Clark totiž již 20. května 1944 rozhodl, že nebude poskytovat žádnou přímou podporu britské 8. A.
Naposledy upravil(a) michan dne 27/2/2012, 07:07, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 104.

Ještě dříve než si blíže popíšeme a rozebereme, co znamenal svévolný rozkaz generála Clarka, aby od Anzia útočící americká 1. obrněná divize a americká 3. pěší divize neútočily přímo na Valmontone, ale už spěchaly na Řím, musíme si říci něco o německém generálu von Sengerovi a jeho 14. ts.
Generál von Senger byl přemýšlivý a schopný taktik, který již několikrát, v předchozích bitvách o Cassino a řeku Garigliano zmařil útočné plány generála Clarka. Dle svých slov, které pro historii generál von Senger řekl plynulo, že za své úspěchy v Itálii vděčil svému sboru, 14. ts, který byl onou správnou bojovou formací, aby mohl zabezpečit důležitý sektor Cassino, Garigliano. Ve všech zápisech uváděl, že měl vždy dostatek prostředků k okamžitému poskytnutí záloh na frontě. Zároveň psal, že měl vždy pravomoce, aby mohl disponovat celými divizemi, při rozvážně prováděných protiútocích.
Také 17. května 1944, když se vrátil z Německa, odhadl dobře situaci. Uvědomoval si, že týl jeho 14. ts je potencionálně ohrožen průlomem od Anzia, a velmi dobře rozeznal důležitost oblasti Valmontone z těch samých důvodů, jako si jej uvědomovali štábní důstojníci u generála Alexandera, velitele všech spojeneckých vojsk v Itálii.
Generál von Senger měl připraven provizorní plán pro případ, že by nadcházející ofenzíva Spojenců prolomila „Gustavovu linii“. Pokud by se tak stalo (a ono se pak skutečně stalo, právě po 18. květnu 1944), hodlal svůj 14. ts obrátit čelem ke Cassinu a stáhnout své jednotky do „Hitlerovy linie“, aby posádky z „Gustavovy linie“ nezabředly do série bojů. Naopak, měly spořádaně ustoupit a postavit se Spojencům, až k linii dorazí ve stmelené obranné formaci. Potom chtěl generál von Senger stejným způsobem stáhnout jednotky do „Linie C“ („Linie C“, nebo-li „Ceasarova linie“ byla vyprojektovaná, ale nedokončená obranná pozice za „Hitlerovou linií“. Název byl odvozen z tehdejší signalizační symboliky, kde „C“ se hláskuje jako „Caesar“. Neměl tedy žádnou spojitost s historickou postavou), která vedla severně od Valmontone. Což znamenalo, že chtěl postupně vyklízet jednu přechodnou linii a obsazovat další přechodnou linii. Po návratu z Německa 17. května 1944 našel svůj 14. ts otřesený údery spojenecké „Operace DIADEM“, kde zvláště hrozně působil útok generála Juina a jeho CEF. Generál von Senger ihned požádal, aby mohl spustit svůj ústupový plán, ale polní maršál Kesselring, velitel všech vojsk v Itálii, návrh zamítl, stejně jako zamítl předtím plán ústupu německého 51. horského sboru.
Tady si musíme říci, že také generál Alexander viděl, jak dobře probíhá ofenzíva francouzského CEF generála Juina, který prolomil jižně od řeky Liri „Hitlerovu linii“, čímž předstihl sbory 8. A (1. Kanadský sbor, britský 13. as s 2. Polským sborem) a zároveň obešel německý 51. horský sbor. A právě proto zaslal generál Alexander dne 18. května 1944 veliteli 5. A předběžný rozkaz, aby se připravil k posuvu celé masy jeho amerického 2. as generála Keyse a Francouzského expedičního sboru generála Juina obloukem na sever.
Krok vcelku pochopitelný.
Jenomže jsme si řekli, že generál Clark měl už tehdy jiné záměry, a že již 20. května 1944 zjistila jedna průzkumná rota amerického 2. as, že před nimi je město Fondi jen slabě obsazeno a generál Clark se rozhodl, že nezmění směr, aby neztratil hybnost postupu útoku. Nařídil proto generálu Keysovi, aby si se svým americkým 2. as razil cestu pořád dál před sebe, aby se spojil s Anzijským předmostím generála Truscotta. Rozhodnutí bylo určitě správné, neboť spojením Keyse a Truscotta spojovali Američané své kapacity na „Operaci Buffalo“ na dvojnásobek. Kdyby se navíc podařilo ještě Britům zdržet německou 10. A v údolí Liri do doby, dokud spojený americký 2. as a 6. as, jakož i francouzský CEF, než obsadí oblast Valmontone, byl by osud německé 10. A zpečetěn. Jenomže tehdy si generál Clark zřejmě myslel, že postup CEF Juina po stávající severozápadní trase, podél jižního břehu řeky Sacco a silnice č. 6 Via Casiliny, bude mít nepřímý dopad v tom, že naruší německou obranu, kterou měli Němci zbudovánu proti britské 8. A. Clark tedy měl zdánlivě dobré důvody proto, aby nenařídil Juinovi změnit směr, jak požadoval velitel spojeneckých vojsk v Itálii generál Alexander. (Podkladem je zde: Ernest Fischer Cassino to the Alps, str. 89, 90).
Jenomže skutečností bylo, že generál Clark nechtěl vůbec svým nově nařízeným postupem, svou změnou postupu útoku západně a severozápadně a nikoliv severně, pomoci 1. Kanadskému sboru a britskému 13. as, které on sám neustále kritizoval za to, že nepostupují dostatečně rychle. A právě proto generál Clark prostě ignoroval „předběžný návrh“ generála Alexandera, který se bohužel tiše smířil s jeho neposlušností.
Již 19. května 1944 Němci, německý 51. horský sbor, zmařil pokusy britské 8. A o rychlé „přeskočení“ „Hitlerovy linie“ ( miny, ostřelovači v údolí řeky Liri) a došlo k nasazení celého 1. Kanadského sboru generála Burnse, který měl podniknout uvážený a veskrze připravený útok.
A právě popsanými manévry byla ztracena příležitost chytit do pasti pravé křídlo německého 51. horského sboru. Byla ztracena příležitost, kterou vytvořil Juinův Francouzský expediční sbor svým útokem.
Byla zde ještě jakás, takás původní možnost, jak tehdy zvolal náčelník štábu německé 10. A generál Wentzel dne 26. května 1944(viz mapa po průlomu od Anzia ve směru na Valmontone 25. až 26. května 1944.



Obrázek


), kdy se zhroutila „Hitlerova linie“ v údolí řeky Liri(viz útoky 1. Kanadského sboru generála Burnse mezi 24. až 28. květnem 1944

Obrázek


, cituji:

„Musíme odsud co nejrychleji vypadnout, jinak přijdeme o celý 14. ts.“

A měl pravdu, neboť německý 14. ts se tehdy nacházel v sevření mezi americkým 6. as od Anzia a zbytkem britské 8. A a hrozilo mu, že bude zcela odříznut od svého souseda německého 51. horského sboru.
Popišme si situaci Spojenců 25. května 1944, která německého štábního generála Wentzela tak vyděsila:
V sektoru britské 8. A se čelní úderné oddíly postupujících jednotek právě vynořily z úzkého údolí řeky Liri, ale v dalším postupu jim zabránily německými ženisty systematicky provedené demolice mostů, křižovatek a zavalení cest, jakož i celá minová pásma. Vznikly dopravní zácpy a zároveň i nešťastná událost, kdy se během stavby zřítil dlouhý „Baileyův most“, po kterém se měly kanadské tanky dostat přes řeku Liri. (Podkladem zde je: Nicholson, The Life of F.-M., the Earl Alexander of Tunis, str. 441).
Jednotky Kanadského sboru tak musely postupovat pešky a 1. Kanadský sbor vstoupil do Ceprana, když Indové z britského 13. as postupovali napravo od nich.
Celkově jednotky britské 8. A byly hodnoceny dobře, i když zde získaly jen omezené územní zisky. To proto, že německý 51. horský sbor utrpěl skutečně značné ztráty. Například 25. května 1944 generál Baade, velitel německé 90. divize pancéřových granátníků, ohlásil, že ztratil sedm praporů, které byly kompletně rozdrceny. Jednalo se o pět pravidelných pěších praporů, jeden ženijní prapor a jeden náhradní prapor. Generál Baade si stěžoval veliteli 51. horského sboru, že je vystaven mohutnému leteckému bombardování a dělostřeleckému ostřelování, a že spojenecká děla střílí beztrestně, neboť nemá žádné vlastní baterie. Britští dělostřelci se libovolně „rozmisťují v otevřeném terénu a kosí jeho pěchotu“.
V ten samý čas 25. května Francouzský expediční sbor generála Juina na levém křídle britské 8. A sváděl těžké boje o každý kilometr, ale neustále postupoval dál. Jeho 1. pochodová pěší divize byla pro nedostatek prostoru stažena do zálohy a 3. alžírská pěší divize, která odbočila na sever, a vyčistila S. Giovanni na jižním břehu řeky Liri a vyvýšený terén kousek západně odtud se zastavila. Dvě marocké divize a „Goumy“ – „GTM“ si razily cestu hlouběji do hor až Juinova fronta vyčnívala ve formě mohutného desetikilometrového výběžku na jih od řeky, zasahujíc do bodu kousek od Castella de Volsci. Ke dni 25. května zjistili Francouzi, jejich zpravodajské štáby v jaderském sektoru rovných 19 německých pěších praporů z rozličných pluků, dvě, nebo tři nepěší jednotky a dva právě dorazivší pěší pluky, které patřily k německé 334. pěší divizi. Mnohé z německých praporů měly jen 20 nebo 10% předepsaného stavu, ale jejich celkový počet svědčil o úspěchu francouzského CEF, že v obklíčení uvízlo spousta německých vojáků, kteří ale nečekali až budou lapeni. Dne 26. května 1944 byly identifikovány pouze 2 další jednotky, ale existovala hojnost důkazů o generálním přesunu německých vojsk z jihu od moře na sever, které se ukázaly jako pravdivé.(Podkladem zde je: Boule, Les Campagnes de Printemps et d’Été, Table D, str. 118,119).
To již totiž generál von Senger obdržel rozkaz, aby se svým německým 14. ts odpoutal od útočících Spojenců. Měl dle plánu vzdorovat na svém levém křídle, podnikaje v případě nutnosti protiútoky a celé své pravé křídlo měl stáčet dozadu.
Vše ve skutečnosti znamenalo, že skupinky německých úderných oddílů, které tvořilo několik SHD a tanků, jakož i hipomobilní dělostřelectvo, spolu s několika pěšáky se prodírali během noci z 25. na 26. května 1944 po silnicích a cestách na sever, když za úsvitu za nimi přicházeli, ti co bloudili. Zbloudilci pak doufali, že někde narazí na nějakého štábního důstojníka, který jim ukáže kde je v obraně jejich místo. Situace u 14. ts opět vypadala tak, že jen ti zkušení, válkou protřelí důstojníci zvládali nejtěžší z válečných manévrů. Měli zde směsici nováčků i zkušených vojáků, ze kterých sestavovali nové bojové skupiny. Již 26. května se jednotky von Sengerova vojska nacházely pevně v obranné linii na řece Sacco, čelem na jih. Dne 27. května se opět po boji odpoutaly německé úderné oddíly od Spojenců a opět se přesunuly do další prozatímní linie obrany, Guiliana di Romano-Cecano-Anaro, kde Němci vzdorovali celý den 28. května. Pak se opět stáhli a to už se celý německý 14. ts generála von Sengera nacházel bezpečně z dosahu spojeneckého drtivého úderu. (Podkladem zde je: Von Senger, Deník).
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 105.

Ještě stále popisujeme kontraverzní rozkaz generála Clarka. Vraťme se nyní k pohybu Spojenců.
Bylo 24. května 1944, když Keysův americký 2. as nalevo od CEF Juina konečně rozdrtil německou 29. divizi pancéřových granátníků a 25. května se hlídky z amerického 6. as od Anzia a 2. as od Cassino-gariglianské fronty setkaly ve vesnici Borgo Grappo. Mezi levým křídlem německé 14. A u Anzia, které měla střežit rozdrcená německá 715. divize, a von Sengerovými jednotkami 14. ts (německá 10. A), které se za soumraku 26. května začaly pomalu trousit na sever, vznikla „díra“, nebo chcete-li „proluka“.
Na jednotky generála von Sengera ze 14. ts však v dané době útočili pouze Francouzi. A tak 27. května přešla jedna menší německá bojová skupina, tvořená jedním praporem a pěti tanky, zpátky do proluky za řeku Sacco a udeřila na pravé křídlo CEF Juina, konkrétně proti 2. marocké pěší divizi, která postupovala souběžně s jižním břehem řeky. Než Maročané tenhle německý úderný oddíl odrazili, utrpěli poměrně těžké ztráty. Dne 28. května se ve francouzském středu, značně jižně od řeky Sacco, objevila další německá bojová skupina, která i k tomuto pozdnímu datu, jako zadní voj německého 14. ts von Sengera, za mohutné podpory těžkých děl, odrazila francouzskou „Bojovou skupinu Louchet“ ze 4. marocké horské divize.

Na chvilku se ještě vraťme k 25. květnu. Totiž onoho dne se vyvíjela slibně bojová situace v sektoru nalevo od amerického 2. as generála Keyse, kde americká 6. as, od Anzia, vrazil obrovský klín ve směru Valmontone (hovořili jsme o tom, že klín tvořily jednotky americké 1. obrněné divize generála Harmona a americké 3. obrněné divize generála O’Daniela) a hrozil rozštěpit „Linii C“ a celou německou „Skupinu armád C“ (německou „Skupinu armád C“ tvořily 14. A a 10. A) vedví. Ale 26. května 1944 ona hrozba pominula. Po kontraverzním rozkazu Clarka americký 6. as od Anzia provedl s obdivuhodnou rychlostí a pružností otočku v pravém úhlu (ze směru na sever k Valmontone do směru na západ na Řím) a zahájil nový útok, když k samotnému Valmontone postupovalo jen symbolické americké uskupení, které mělo zachovat zdání, že je plněn úkol generála Alexandera a jeho plán. Ve skutečnosti se provádělo jen zabezpečení celého pravého křídla amerického 6. as generála Truscotta od Anzia před nebezpečím německého útoku, když nebezpečí představovala k Valmontone spěchající německá parašutistická tanková divize „Hermann Göring“ ( v předchozích článcích jsem hovořili o tom, že jí identifikovala francouzská rozvědka, a že německá parašutistická tanková divize „Hermann Göring“ byla rozbíjena ze vzduchu stíhacími bombardéry Spojenců).
Postupující Američané směrem na Řím prováděli „Operaci Turtle“, která uspěla spíše díky štěstí, než dobrému úsudku, neboť i zde se málem všechny Clarkovy ambice nenaplnily.
Byla zapotřebí nová bojová iniciativa, aby americká vojska mohla pokračovat v postupu. To proto, že klín a past na německá vojska u Valmontone, představovala jen jednu z možností, jak mohli Spojenci v „Operaci DIADEM“ využít rychlého proražení německé fronty francouzským CEF. Ještě mnoho let po válce věnovali historici malou pozornost skutečnosti, že bylo pošetilé nechopit se příležitosti, kterou nabídl úspěch Francouzského expedičního sboru generála Juina. Totiž ve chvíli, kdy britská 8. A prolomila „Hitlerovu linii“ a uvízla za ní, vytvořil CEF Juina v křídle německého 51. horského sboru několikakilometrovou proluku a měl v dané době ještě dvě divize v záloze – 1. pochodovou pěší divizi a 3. alžírskou pěší divizi.
Budu citovat možnosti tak, jak je uvádí některé historické prameny na konci článků:

„První možností bylo přesunout hranici mezi armádami na sever, aby mohl generál Juin za zády německého 51. sboru překročit řeku Sacco a využít k postupu silnici č. 6 – Via Casilinu. Jeho dvě dostupné divize mohly být posíleny o britské nebo kanadské tanky, které by nezpůsobily žádné logistické potíže, protože to byly americké modely, stejně jako jejich podpůrné SHD. Juin by rovněž požadoval další přemostění, ale ve skutečnosti se Němcům a později i Francouzům podařilo překročit řeku Sacco podle libosti. Kdyby vše proběhlo včas, mohl by von Senger uvíznout v pasti jižně od řeky Sacco a von Vietinghoff (velitel 10. A) by stanul před obtížným rozhodováním, jestli ponechat Baadeho (90. pěší divize pancéřových granátníků) a Heidricha (1. parašutistická pěší divize) naproti Leesovi (britská 8. A), s rizikem, že budou odříznuti, nebo jestli je vyslat proti novému pravému křídlu Juinova CEF, čímž by se uvolnila zátka v hrdle údolí Liri a britská 8. A by si otevřela cestu k dalšímu postupu.
V případě postupu z Valmontone se rýsovaly další možnosti, kdyby se Clark řídil Alexandrovým rozkazem (předběžným návrhem) z 18. května: buď sevřít z obou stran von Sengera podél Via Casiliny, a nebo – v závislosti na stupni rozkladu ‚Skupiny armád C‘ – podniknout tankový výpad k mostům na Tibeře za jeho zády. Patton nebo Guderian by se k tomu možná odhodlali. Nelze tvrdit, že by některá nebo všechny z těchto možností měly stoprocentní šanci na úspěch, ale lze jednoznačně konstatovat, že nečinnost a neochota riskovat byly absolutně špatné. Že se nic nepodniklo, to bylo důsledkem osudného spojení dvou mužů, Clarka a Alexandera. Jeden z nich se vyznačoval železným odhodláním sledovat nesprávný cíl, kdežto druhý choval ty nejpoctivější záměry, ale postrádal páteř. Jeho neblahý vliv se měl projevit znovu, ještě před koncem roku 1944, při další pokažené operaci.
Další otázka je nezodpověditelná, či může být přinejmenším předmětem dohadů: co by mohlo následovat, kdyby ‚Skupina armád C‘ nevyvázla ve spořádaném stavu? Hitler by možná nařídil ústup až k úpatí Alp, aby získal čas na zřízení nové obranné linie před jižními přístupovými cestami do Velkoněmecké říše. Možná by proběhly změny v plánech ‚Operace ANVIL‘ (útok na jih Francie) je dokonce možné, že by Alexander a Clark uskutečnili svůj sen, pronikli přes Julské Alpy a ‚lublaňskou proluku‘ a vtáhli do Rakouska ještě před příchodem zimy. Spojenecké armády by mohly dospět k Apeninám o něco dříve, nalezly by ‚Gótskou linii‘ nepříliš dobře připravenou a obsazenou, a tak by byly toho podzimu a zimy ušetřeny spousty tuhých a ztrátových bojů.“

O dokončení „Operace DIADEM“ ještě za chvíli.
Pokračujme dál, po kontraverzním rozkazu Clarka na Řím tím, že generál Harmon velitel americké 1. obrněné divize a generál O’Daniel, velitel americké 3. pěší divize, oprávněně protestovali, ale jejich nadřízený, velitel amerického 6. as generál Truscott, jim řekl, že rozkaz musí být splněn. Oba štáby, jak sborů, tak divizí, okamžitě, prakticky přes noc připravily „Operaci Turtle“ – útok na Řím, když již během noci z 25. na 26. května proběhly první přesuny vojsk a 26. května ráno byl již proveden celý odklon o 90 stupňů směrem na Řím.
Nově vytvořený americký „Obrněný operační svaz Howze“ vytvořený z americké 3. pěší divize a 1. svaz zvláštních služeb měl pokračovat v postupu k Valmontone, ale jen s úkolem, který jsme si řekli, odclonit jako obranné křídlo německý protiútok, který se nejprve očekával ze strany rozdrcené německé 715. divize a do prostoru spěchající německé parašutisticko-tankové divize „Hermann Göring“. Z divize „Hermann Göring“ však k Valmontone dorazil jen jeden průzkumný prapor.
Samotnou „Operaci Turtle“ – útok na Řím, měly provést americká 45. pěší divize ze své výchozí pozice, americká 34. a 36. pěší divize, které měly provést obrat doleva a tanky a oddíly 1. obrněné divize, které se měly vrátit ze směru od Valmontone po svých vlastních stopách zpět a pak se obrátit doprava. První útok nevyšel. Německá obrana od Říma byla v pevných obranných pozicích a neotřesená. Američané museli pečlivě připravit další útok s využitím letectva a většího počtu jednotek a zbraní.
Celý útok oživila, kdysi „smolařská“, americká 36. pěší divize, když proti ní udělal německý 1. parašutistický sbor chybu, neboť řádně nezabezpečil obranou M. Artemisio. M. Artemisio byl mohutný zalesněný vrchol se strmými svahy, který nabízel výhled na Velletri, a některé z iniciativních hlídek americké 36. pěší divize jej nalezly takřka prázdný. Generál Walker, velitel americké 36. divize, se chopil příležitosti a vyslal k M. Artemisio dva pluky, aby za asistence ženistů a v doprovodu tanků skrytě pronikly po svazích nahoru. Manévrem oné bojové skupiny došlo k průlomu fronty v německém 1. parašutistickém sboru. Pro Němce špatná zpráva, která dorazila k polnímu maršálovi Kesselringovi. Nebyla jedinou špatnou zprávou. I od Valmontone a mezi pohořími Lepini a Albani, pronikly 31. května jednotky od pobřeží, od Keysova 2. as, americká 88. pěší divize, a z francouzského horského sboru, který postupoval přes Lepini, a francouzské 1. pochodové pěší divize, která se hnala podél severního břehu řeky Sacco.
Tehdy skutečně nastala doba, kdy museli Němci opustit prostor od Anzia až po prostor před Cassinem. A právě tehdy nařídil polní maršál Kesselring generální ústup, čímž zachránil „Skupinu armád C“, kterou mohl později zapojit do dalších bojů v Itálii.

Příště ještě dobytí Říma a zhodnocení Operace DIADEM“.

Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
D – DAY OPERACE OVERLORD, dle nakladatelství Salamander
Books Ltd, Londýn.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a diskuzi směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=40
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“