XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 106.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 106.

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 106.

Mapa útoků Clarkovi 5.A na Řím.

Obrázek



Dobytí Říma a útok na „Gótskou linii“.

Dne 31. května 1944 vyrazily jednotky 6. as generála Truscotta, z americké 5. A generála Clarka, do útoku směrem na Řím. Již v neděli 4. června 1944 ráno začaly vstupovat první oddíly do Říma, když do středu Říma se dostaly k večeru. Již předtím polní maršál Kesselring prohlásil „Věčné město Řím“ za „otevřené město“. Oním rozkazem byl Řím zachráněn pro budoucí generace. O to horší byl rozkaz pro německého velitele 14. A generálporučíka von Mackensena, jehož jednotky musely provést nanejvýš choulostivý ústupový manévr. Nesměly například zničit ani jediný most přes řeku Tiberu v Římě. Pro zadní voje německé 14. A rozkaz znamenal, že utrpěly těžké ztráty, které jim způsobovaly americké tankové útočné hroty, které křižovaly Řím. Německé jednotky na předměstích se při stahování nesměly bránit střelbou a sami se staly terčem prudkého ostřelování.
Generál Clark, velitel americké 5. A, se cítil na vrcholu – splnil se mu jeho sen a již 4. června 1944 vjel do Říma, kde nechal vyvěsit americkou a britskou vlajku.

Ještě k samotným bojům po útoku z Anzijského předmostí si řekněme, že dvě britské divize na západním perimetru Anzia sehrály v konečném dobytí Říma jen podružnou roli. Jak říkají historické zápisy, připadl jim jen prostý úkol, pronásledovat ustupující pravé křídlo německého 1. parašutistického sboru. Zvláště britská 5. pěší divize, která po několik měsíců, v zdánlivě poklidném sektoru „vádí“ sváděla vražedné boje zblízka s německými parašutisty ze 4. parašutistické divize. Němečtí parašutisté nebyli žádní vyznávači zásady „žít a nechat žít“, ale naopak. Předchozí měsíce (březen, duben, květen 1944) byly plné, rozsahem nevelkých, urputných střetů, do doby, než němečtí parašutisté vyklidili své pozice. Až koncem května a na začátku června začali němečtí parašutisté vyklízet své pozice a také britská 5. pěší divize a britská 1. pěší divize začaly postupovat směrem na Řím. Generál Clark jim však vydal rozkaz – Zastavit a utábořit se na březích dolního toku řeky Tibery pod Římem. Jeden z britských důstojníků, David Cole, spojařský důstojník z inniskillingského praporu, později popsal své zjištění. Byl neobyčejně překvapen tím, že obávaní němečtí parašutisté z 4. parašutistické divize, byli z velké části jen mladíčci, kteří měli po smrti ve svých tvářích překvapení. Druhý den, 5. června, dostali někteří příslušníci britské 5. pěší divize den volna. Tehdy se i Cole vypravil do Říma na tradiční slavnosti „stříhání vlasů“ a jak sám říkal, na koktejl v hotelů Excelsior, který se nacházel na předměstí Říma nedotčeného a nezasaženého válkou. Obyvatelé Říma se k nim chovali velice přátelsky a stále se jen ptali, cituji:

„Proč jste tak dlouho nešli?“

A tehdy skončila „Operace DIADEM“, kterou jako většinu předchozích bitev v Itálii provázely různé „nedodělky a nepodařené akce“, ale přesto ve svém kontextu znamenala velké vítězství. Vždyť generál Alexander, jeho důstojníci i vojáci mohli právem tvrdit, že uštědřili tvrdou porážku nejsilnější německé armádě, se kterou se Spojenci na cestě za osvobození Evropy dosud utkali. Musíme totiž vzít v úvahu, že osvobozením Říma a okolí byly osvobozeny tři čtvrtiny Itálie.
Jak většina historiků konstatuje, události v Itálii, osvobození Říma – prvního hlavního města na evropském kontinentě – zastínily události ohromného významu, když 6. června ráno začala úspěšně „Operace OVERLORD“ – Vylodění spojeneckých divizí v Normandii.

Nejhorší však je, že i polní maršál Kesselring tehdy právem konstatoval, že i přes utrpěnou porážku tváří v tvář mohutné přesile splnil rozkazy Adolfa Hitlera. Podařilo se mu vyprostit své armády 10. A a 14. A z pasti obklíčení a rozbití a zachovat je pro další boje v Itálii.
Zároveň však stál polní maršál Kesselring před vážnými potížemi. Utrpěl v oné době pro Němce těžké ztráty. Ztráty, které v jeho německé „Skupině armád C“ v Itálii činily 38 024 mužů. Považme z toho však bylo jen 2 127 mrtvých – onen údaj je překvapivě nízký, i když připustíme, že se jednalo o obranou válku, a že Němci v této fázi války byli nuceni, podobně jako Britové, přistoupit na taktiku opatrného hospodaření s lidskou silou a naopak marnotratného plýtvání municí. O porážce německých jednotek spíše vypovídá fakt, že 9 484 německých vojáků padlo do zajetí (zdůraznil jsem německých, neboť v oněch 9 484 jsou započítáni jen skutečně Němci. Zajati byli i fašističtí Italové a vojáci pomocných jednotek ve kterých bojovali i Hiwi – vojáci, které si Němci přitáhli ze SSSR). Němci během „Operace DIADEM“ zanechali pro Spojence kořist, ve které bylo 2 100 kulometů 306 děl všech ráží a 250 až 300 tanků a SHD.
Generálu – polnímu maršálu Kesselringovi se podařilo dát své divize z 10. a 14. A jakžtakž do pořádku a soustředil je na ústupové boje, ve kterých Němci tak vynikali. Další zastávku svých armád hodlal polní maršál učinit na „Gótské linii“ mezi Pisou a Rimini. Obrana měla být zřízena podél předních svahů mohutného úhlopříčného hřebene „Pohoří Apeniny“, který se táhl od severozápadu na jihovýchod. A aby mohl poskytnout čas svým výtečným ženistům na přípravu obranné linie, svedla vojska „Skupiny armád C“ v Itálii dvě bitvy, za účelem zdržení Spojenců( obě bitvy si blíže popíšeme, neboť jsou zajímavé).
Jedna bitva byla svedena po obou stranách Trasimenského jezera a druhá bitva za ním, na řece Arno.
Za Římem se německé armády 10. A a 14. A hladce odpojily, a spojenečtí vojáci, kterým byli lhostejné zprávy o pádu Říma a vylodění jednotek v Normandii 6. června, zprávy, které k nim došly o 2 dny později, měli před sebou opět ty samé problémy při postupu v Itálii, jako před tím. Opět museli spojenečtí vojáci čelit staré známé německé taktice při ústupu. Opět Němci při ústupu odpalovali mosty, ničili křižovatky, zaminovávali všechna místa a tvořili léčky. Spojenci museli čelit neustálým útokům ze zálohy, když léčky tvořilo několik SHD a ostřílení pěšáci s kulomety. Spojenecký voják znovu musel být ve střehu, neboť mu neustále hrozil zásah kulkou, nebo že vyletí do povětší.

Generál Clark se osobním vítězstvím – dobytím Říma Američany – nezklidnil. Jak říkají historické prameny, Clark nadále působil potíže svým malicherným způsobem. Jako příklad uvádějí, že když Clarkovi nařídilo Vrchní velitelství spojeneckých armád v Itálii, aby poskytl generálu Leesovi (veliteli britské 8. A), jen malé pravomoci v sektoru americké 5. A, aby mohl se svými jednotkami odříznout Němce v Orvietu, generál Clark to odmítl učinit, dokud neobdržel instrukce písemně. Zdržení, než písemnou instrukci dostal, znamenalo, že byla operace zmařena a Němci se včas stáhli. Generál Leese se jen utvrdil v tom, že nechce mít s Clarkem nic společného a že nebude spojovat operace své 8. A s americkou 5. A. Do budoucna se chtěl spolupráci vyhnout.
V období mezi oběma bitvami, dle historiků, generála Clarka hněvalo, že ztratí 7 divizí, které se měly na jiném místě připravovat pro „Operaci ANVIL“ (srpnové vylodění v jižní Francii) a že s nimi velitelství amerického 6. as nebude moci počítat, takže 5. A se dostane na „vedlejší kolej“. Ze všeho vinil Brity.
Ale i generál Leese měl své vnitřní problémy. Totiž během bitvy v údolí řeky Liri si generál Leese, velitel britské 8. A, utvořil nízké mínění o schopnostech kanadského velitele 1. Kanadského sboru, generála Burnse, kterého chtěl v případě nutnosti nahradit britským důstojníkem. Což by mělo nepříjemné politické dozvuky. Zároveň se Leesemu zdálo, že ani štáby 1. Kanadského sboru a 5. kanadské obrněné divize nefungovaly dobře. Generál Leese vše diskutoval s kanadským vrchním velitelstvím, které mu doporučilo, aby generála Burnse ponechal na místě a propustil jen dva jiné vyšší kanadské důstojníky.
Že se generál Leese mýlil, mu právě v oněch dvou bitvách o „Gótskou linii“ znovu 1. Kanadský sbor dokázal vrchovatě. Kanaďané opět dokázali své nesporné bojové kvality.
Po dobytí Říma se ve své každodenní práci musely štáby Spojenců zabývat personálními otázkami. Generálové z Velké Británie a zemí britského společenství Commonwealthu již delší dobu šetřili své vojáky a doplňovali jednotky opatrně. Američané dosud necítili potřebu nic měnit, ale s rozjetím „Operace OVERLORD“ se i jejich názor na personalistiku začal měnit.
Američané měli v „Operaci DIADEM“ ztráty 17 931 mužů, z čehož bylo 3 145 mrtvých. Byly to největší ztráty, které do „operace DIADEM“ a v „Operaci DIADEM“ Spojenci utrpěli. Celkově Spojenci měli ztráty přibližně 40 000 mužů, když, jak víme, v Itálii bojovali Britové, Američané, Francouzi, Poláci, Novozélanďané, Australané, Indové, Maročané, Tunisané… Američané, z oněch přibližně 40 000, měli ztráty 17 931.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 107.

Operace OLIVE – Útok britské 8. A generála Leesyho.

Postavení jednotek před začátkem Operace OLIVE dne 25. srpna 1944 večer a plánované hlavní směry úderů útočné operace britské 8. A generála Leesyho.


Obrázek


Spojenecké armády musely pronásledování po „Operaci DIADEM“ takřka zastavit v červenci 1944.Což zároveň znamenalo, že se podařilo polnímu maršálu Kesselringovi soustředit jednotky 10. A a 14. A, sice pošramocené, leč pohromadě, napříč celou Itálií. Rozloženy byly na východ podél řeky Metauro, která ústí do Jaderského moře a dále pak na západ podél řeky Arno až ke Středozemnímu moři. Prakticky byli, jak jsme si řekli, podle plánu, Němci v obraně rozloženi napříč celou Itálií na linii Pisa – Rimini.
Ve spojeneckých štábech se stále vlekla debata o „Operaci ANVIL“, přejmenované nyní na „Operaci DRAGOON“ (Vylodění v jižní Francii, jako pomoc, nebo odlehčení v „Operaci OVERLORD“). Celá debata vyzněla v neprospěch generála Alexandera, velitele vojsk v Itálii, který byl nucen zastavit postup svých vojsk, přeskupit je, neboť musel zacelit mohutnou mezeru v sektoru 5. A. Totiž z Clarkovi americké 5. A odjelo novým rozkazem celkem 7 divizí, které se měly cvičit právě pro „Operaci DRAGOON“. Pro nucenou přestávku proloženou přesuny vojsk, ale i pro zásobování, používali Spojenci dobrý italský přístav Livorno. Vojáci divizí, které zůstali v Itálii si dopřávali velmi potřebný odpočinek, neboť pronásledování nepřítele za Římem se, jak jsme již řekli, proměnilo v tuhé boje se zadními voji Němců a německými ženisty. Že je vše pravda o tom svědčí ztráty:
- Clarkova americká 5. A měla do července, do přestávky, 18 000 mrtvých, zraněných a nezvěstných.
- Britská 8. A generála Leesyho měla 16 000 mrtvých, raněných a nezvěstných.
(Podkladem zde je: Ernest Fischer Cassino to the Alps, kap. I., II., str. 297).
Pro Spojence v Itálii pohasly naděje, že ještě před koncem léta 1944 prolomí německou „Gótskou linii“ a vstoupí do nížinaté oblasti Emilie a generál Alexander začal obě armády připravovat na podzimní ofenzívu.

Útoky po dobytí Ŕíma od 5. června do 5 srpna 1944.

Obrázek


Úkol pro britskou 8. A a americkou 5. A v Itálii zněl – Držet v šachu polního maršála Kesselringa! Náčelník štábu generála Alexandera, generál Harding se opět rozhodl, že nejlépe spojenecká „Skupina armád v Itálii“ rozkaz splní rozsáhlou ofenzívou, při kompletním nasazení obou soustředěných armád. Náčelník štábu generál Harding proto začal vyvíjet se svými zpravodajci důmyslný plán na oklamání Němců a utajení místa útoku.
Harding věděl, že v oblasti Ancony se Apeniny stáčejí na severozápad v mohutné horské hradbě, která se zvedá ze zvlněných předhůří na východě až k zasněženým vrcholům Ligurie a nabízí jenom dvě trasy postupu armád. Generál Harding v plánu ofenzívy zavrhl útok přes jaderské pobřeží, kde se navzájem střídají početné hřebeny a říční údolí, které již tolik potrápily jižněji britskou 8. A v zimě roku 1943. Jako nejlepší směr úderu se mu jevila hlavní silnice, která vedla přes průsmyky z Florencie do Bologne (viz. mapa „Gótské linie“ – Alexandrův finální plán ofenzívy, srpen 1944

Obrázek

). Navrhovaný plán vyhovoval i generálu Clarkovi, ale samotný první plán neměl dlouhého trvání. (Podkladem je zde: Carver, Garding of Petherton, str. 141, 142).

Silný britský 13. as generála Kirkmana (8. A) zůstal stát v linii jižně od řeky Arno, která vede po obou stranách Florencie. A jak říkají na konci uvedené historické prameny, cituji:

Generál Kirkman usoudil, že přirozené horské bariéry naproti němu jsou natolik mohutné, že nepřítel by mohl z těchto pozic dlouhodobě mařit postup jeho mechanizované armády. Při obtížném rozhodování došel k závěru, že ze dvou možností skýtá větší výhody východní konec ‚Gótské linie‘, protože jedině zde se mohla zhodnotit ohromná aktiva 8. A spoléhající na masu tanků a tisíce děl. Když ho 3. srpna navštívil generál Leese, tak na něho generál Kirkman naléhal, aby v tomto smyslu pozměnil plán, načež zjistil, že jeho velitel armády je změně nakloněn. Leese se totiž z emocionálních a osobních důvodů rozhodl, že již nikdy nebude bojovat bok po boku s generálem Clarkem, bude-li se tomu moci vyhnout, a Kirkman mu nyní poskytl přesvědčivý taktický argument. 4. srpna se Leese sešel s Alexandrem a Hardingem, přičemž Alexander, povolný jako vždy, na jeho návrh přistoupil.“
(Uznávaná verze o tom, jak ke změně v plánu došlo – je od Carver, Blumenson /Mark Clark/ a Fischer – je pravdivá. Hlavním iniciátorem však byl ve skutečnosti Kirkman, jehož názory respektovali všichni zúčastnění /mimo generála Clarka/. Lze předpokládat, že Kirkman uvážil Hardingův plán a objevil jeho nedostatky již před 3. srpnem, kdy se podle deníku sboru sešel s generálem Leesem a probíral s ním otázku „budoucích bojů“. Ve dnech následujících na tuto diskuzi jeho telefonní rozhovor s Leesem a porady s Hardingem a McCreerym. 10. srpna byl Kirkman povolán na velitelství 8. A, kam dorazil po poradě mezi Clarkem, Leesem a Alexandrem. „Alex si mě vzal stranou…/nový/ plán se naprosto shoduje s mým návrhem… jediný zádrhel a já se obávám, že zcela logický, je ten, že britský 13. as přejde pod velení Clarkovy 5. A“).


Dne 10. srpna 1944 k sobě generál Alexander povolal Clarka, aby s ním prodiskutoval nenadálou změnu plánu. Generál Clark s ním v zásadě souhlasil, ale dle své nátury, nebyl schopen souhlasit s tím, že by jeho americké 5. A připadla nějaká vedlejší role. Také Clark věřil, stejně jako generál Alexander, že jedinou správnou strategií bylo v nastávající ofenzívě vtáhnout do údolí řeky Pádu a odtud do Rakouska a Podunajské nížiny, a byl rozhodnut, že při takové „velkolepém show“ sehraje hlavní roli on. Jak říkají historické podklady na konci knihy, cituji:

„Britové, k nimž v onu dobu pociťoval pouze krajní pohrdání, přece nemohli ‚vést míč‘ bez jeho pomoci. (Při ‚Operaci DIADEM‘ si přece Britové nevedli - jinak než bídně‘).“
(Podkladem zde je: Blumenson – Mark Clark, str. 222 – 226 a Fischer - Cassino to the Alps kap. I. , II., str. 306 – 307).

Generál Clark se prý zamýšlel nad tím, že v onu chvíli hrozilo také nebezpečí, že kdyby náčelníci štábu v Americe (CCS) Marshall a Devers dospěli k názoru, že 5. A není úplně využita, mohli by ji celou přeložit do jižní Francie, což Clark vůbec nechtěl. Samozřejmě, že si to ponechal pro sebe a sdělil to jen deníčku a navenek jednal diplomaticky, rozvážně a v mistrovském stylu. Stočil totiž celou diskuzi nad ofenzívou k taktické otázce svého pravého křídla a k tomu, kdo bude velet dvěma sousedním divizím. Jako cenu za svůj souhlas s novou ofenzívou požadoval generál Clark britský 13. as generála Kirkmana a to v kompletní sestavě (což v té době znamenalo 6. britskou pěší divizi, 6. jihoafrickou obrněnou divizi, 1. britskou pěší divizi a 8. indickou pěší divizi). No jo, ale Clark si tehdy napsal, že tyhle britské formace 13. as jsou pořád lepší, než žádné formace…. Zároveň mu tihle Britové měli umožnit soustředit spolehlivé americké divize, jako úderný hrot. A generál Alexander se jako vždy podvolil, neboť se mu jevilo jako rozumné podřídit levé křídlo 8. A – britský 13. as – generálu Clarkovi, aby mohl zkoordinovat operace svých amerických jednotek. Měl tím uvolnit ruce generálu Leesovi a jeho 8. A, aby mohl vést bitvu na pobřeží. Jenomže generál Alexander si vůbec v oné době neuvědomoval, že svým tzv. „šalamounským rozhodnutím“ připravuje britskou 8. A generála Leeseho o záložní jednotky, místo aby je soustředil, například pro obě armády.
Jak říkají na konci uvedené podklady, cituji:

„Alexanderův štáb, a zejména Kanaďané, se nestačil divit, když byl 1. Kanadský sbor přeložen ze své pozice jižně od Florencie na pobřeží, čímž padl i plán na oklamání nepřítele, který měl uvěřit, že ofenzíva proběhne na jaderském pobřeží. Obavy v této věci se ukázaly jako zbytečné, protože Kesselring zastával názor, že vylodění americké 7. A na jihu Francie, k němuž došlo 15. srpna 1944 (‚Operace DRAGOON‘), vylučuje jakoukoli rozsáhlejší ofenzívu na území Itálie. Znepokojovala jej všeobecná slabost jeho vojsk, protože již utržil ztráty ve výši 63 000 mužů a navíc se obával, že bude muset některé ze svých elitních a ostřílených formací, 26. td a 29. divizi pancéřových granátníků, ale i další divize, přepustit do jižní Francie. Na jaderském pobřeží mezitím vyvíjel velmi nepříjemný tlak 2. Polský sbor generála Anderse.
Generál – polní maršál Kesselring nařídil von Vietinghoffovi, ať stáhne 76. ts do ‚Červené linie‘, nebo-li předsunuté obranné zóny ‚Gótské linie‘ v tomto sektoru, situované mezi řekami Metauro a Foglio a vyčká na další vývoj událostí.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 108.

Samotná „Operace OLIVE“ britské 8. A generála Leesyho byla v začátku provedena rychle a směle. Britská 8. A měla před sebou 3 německé divize, které byly umístěné v tzv. „Červené linii“. Byly to německá 1. parašutistická divize okolo silnice č. 16 (Via Adriatica), dále pak německé 71. divize a 5. horská divize, které byly rozmístěny na návrších ve vnitrozemí (německá 10. A generála Vietinghoffa).
Útočící britská 8. A měla v oné době 10 divizí, které byly soustředěny ve třech sborech (britský 5. as, 1. Kanadský sbor a 2. Polský sbor). Všechny tři sbory hodlal generál Leese nasadit v jedné linii. 2. Polský sbor generála Anderse měl v útoku postupovat podél Jaderského pobřeží a odblokovat Pesaro, načež se měl zastavit. Generál Burns se svým 1. Kanadským sborem měl své jednotky roztáhnout směrem doprava a nejsilnější britský 5. as generála Keightleyho, složený z pěti divizí, měl nalevo od Kanaďanů vyrazit prudce vpřed. Generál Leese hodlal dle bojového plánu „Operace OLIVE“ rozdrtit německou „Červenou linii“, což byla předsunutá zóna „Gótské linie“. Pro Němce při překvapivém útoku, bez dělostřelecké přípravy, chtěl „přeskočit“ oba úseky „Zelené linie“, hlavní bitevní zóny, ještě než ji Němci stačí plně obsadit, a pak chtěl s využitím masy svých tanků prolomit týlovou linii, což byla tehdy „Riminská linie“. Chtěl následně útokem vpadnout na území Romagny, ploché aluviální (česky říční) nížiny prostírající se vzadu za ní.
Generál Leese, který se učil u Montgomeryho (byl jeho velitelem sboru), stejně jako on, navštívil co nejvíce jednotek, aby jim řekl, že nadcházející bitva bude „rozhodující bitvou“ a přinese konečné vítězství v Itálii (tehdy prý zněl pokřik dne – „Setkáme se v Benátkách“).
Co však bylo nejdůležitější, britská 8. A měla docílit naprostého překvapení. Že ofenzívu Němci moc nečekali, o tom svědčí skutečnost, že generál Vietinghoff a velitel parašutistů Heidrich odjeli v oné době na dovolenou do Německa.
Jenomže britskou 8. A v ofenzívě čekaly jen samé potíže.
Do útoku nasadil generál Leese své nejsilnější uskupení britský 5. as, který měl útočit na hornatou vnitrozemskou trasu, čímž vlastně pozměnil svůj původní plán. Změnil jej, protože generál Anders, velitel 2. Polského sboru, mezitím zjistil, že cesta není příliš zabezpečená a že by Němci mohli z horských návrší úspěšně dělostřeleckou palbou napadat spojenecké opěrné body na Jaderském pobřeží. Generál Leese, proto přidělil 1. Kanadskému sboru útočnou trasu lemující Jaderské pobřeží o níž od Poláků věděl, že je nejobtížnější, ale vůbec Kanaďany ničím neposílil a ani nepodnikl opatření za účelem včasného přísunu posil v případě, že by se kanadská vojska probila po přímé trase do Rimini. Zjednodušeně řečeno generál Leese neměl přichystaný žádný pružný plán pro „prostřední fázi bitvy, boj zblízka“, tedy v období, kdy muselo úplně zákonitě dojít ke střetu Spojenců s německými tanky a pancéřovými granátníky; zároveň bylo krajně důležité, aby do vytýčené oblasti dorazily jako první spojenecké obrněné jednotky.
Třetí komplikací, která ovlivnila celou Leesovu operaci, „Operaci OLIVE“, nebyla vlastně jeho dílem. Totiž, jak jsme si řekli, generál Leese ztratil svůj britský 13. as, což byly tanky zkušených obrněných divizí, jako byla britská 6. obrněná divize a jihoafrická 6. obrněná divize. Místo toho dostal jen britskou 1. obrněnou divizi. A zde byl právě zádrhel. O britské 1. obrněné divizi historici uvedení na konci článků říkají, cituji:

„Obrněné divize se v průběhu války v Itálii naučily bojovat podle německého vzoru, ve smíšených skupinách tanků a pěších jednotek, a podobně jako v případě novozélandské divize k nim přibyla dodatečná pěší brigáda. Avšak britská 1. obrněná divize se naposledy účastnila bojů v roce 1943, a to v Africe, a proto nebyla s novými taktikami boje obeznámená. Její reorganizace, podle nových kritérií, proběhla teprve nedávno, tankisté a pěšáci se nestačili sblížit a secvičit a také její velitel, generálmajor Richard Hull se ujal velení jen krátce předtím.
Stručně řečeno britská 1. obrněná divize ještě nebyla způsobilá nasazení v boji. Následky nezkušenosti a dlouhé přestávky v boji, na sebe nenechaly dlouho čekat.“


Celou ofenzívu „Operace OLIVE“ přijel k 8. A sledovat i premiér Jejich Veličenstev Winston Churchill, který, jak uváděly všechny zápisy britské 8. A, vojáky před bojem povzbudil.

Před útokem „Operace OLIVE“, v noci z 25. na 26. srpna 1944, panovalo jasné počasí. Hezké počasí bylo i v době, kdy 1. kanadská pěší divize, spolu s britskou 46. pěší divizí (známá i od Salerna) nalevo od ní, překročily polské zabezpečovací pozice a zřídily předmostí za řekou Metauro.
Když se rozednilo 26. srpna 1944, vyrazila 1. kanadská pěší divize, za podpory kanadské 21. tankové brigády, kupředu. Kanaďané narazili na odpor německých obránců. Bylo jasné, že se Němci nestáhli. Postup Kanaďanů, zejména jejich tanků, se zpomalil na kráterech a minových polích. Horší bylo, že se čas od času zhroutilo i radiové spojení a některé jednotky ve spletitém terénu bloudily. Útok se rozvíjel pomalu a do 26. srpna 1944 večer urazily útočné formace vzdálenost jen asi 8 km.
Druhý den ráno 27. srpna 1944, dorazil útočný předvoj Spojenců k horským městečkům Monteciccardu, S. Angelu a Ginestretu. Na městečko Monteciccardo zaútočily odpoledne spojenecké bombardéry. Jenomže to bylo příliš brzy na to, aby mohl kanadský pluk „Loyal Edmonton“ ihned přejít do útoku. Přesto, když onen pluk, přesněji jeho rota „A“, vstoupila v časných ranních hodinách dne 28. srpna do městečka, bylo prázdné. Útočníci nemeškali a již za 10 minut po vstupu čelní četa roty „A“ rozmístila lehké kulomety Bren, aby měla pod kontrolou hlavní ulici městečka. Kanadští pěšáci se nestačili divit, cituji z historických pramenů, proč se nestačili divit. Zjistili totiž:

„že směrem k nim pochodují němečtí pěšáci. Dva kulomety zahájily palbu a do 10ti minut zkosily asi 60 až 70 Němců. Krátce na to se za zády Němců objevil tank a na kanadskou četu brzy zaútočil zbytek německého praporu. Kanadská četa se však obezřetně stáhla k hřebeni před městem.“
(Podkladem je zde: Válečný deník, pluk Loyal Edmonton, citovaný Breretonem Greenhousem v přednášce, která vznikla u příležitosti naučného zájezdu po bojišti kanadské armády, jenž proběhl v roce 1983).

Podle všech zápisů panoval v řadách Němců nebývalý zmatek, neboť jim zatím nedošlo, že probíhá útok celé britské 8. A. Němci se snažili získat čas, aby mohli obsadit celou „Zelenou linii“, ale zároveň se nechtěli při obsazování nechat nějak oslabit, aby později mohli linii udržet. Bohužel jim nahrávala situace, že Kanaďané nemohli nikde zaútočit v plné síle a i jejich tanky nemohly rychle vpřed. Kanadské tanky totiž uvízly před demolicemi a ruinami, které v městečkách vznikly předchozím spojeneckým bombardováním, a proto nemohly bezprostředně útočit v závěsu za pěchotou. Vzniklá situace, ruiny, měly jednu jedinou výhodu, že kanadské tanky utajily svou skutečnou sílu před Němci, kteří tak nesprávně zhodnotili situaci. Pokládali totiž útočící kanadská uskupení za jednotky, které se pouze stahují k „Zelené linii“, a nemají v úmyslu, zatím, německou obrannou linii prolomit nějakým masovým útokem.
V prvních okamžicích dne 27. srpna 1944 byla v „Operaci OLIVE“ situace nepřehledná.
Ještě večer 27. srpna 1944 velitel 1. Kanadského sboru, generál Burns, příliš nevěřil, že by mohl prolomit německou „Zelenou linii“. Sice německá 71. divize ustupovala a dokonce se po částech vzdávala, ale Heidrichova 1. parašutistická divize, ač v nedávné době doplněná o 2 000 napůl vycvičených parašutistů, jako náhrada, Kanaďanům vzdorovala s typickou agresivitou.
Když se tehdy velitel 1. Kanadského sboru, generál Burns, zeptal generála Vokese, velitele kanadské 1. pěší divize, jestli se jeho jednotky probojují dne 28. srpna 1944 k řece Foglii, obdržel od něho odpověď, cituji:

„Je to nepravděpodobné.“


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
D – DAY OPERACE OVERLORD, dle nakladatelství Salamander
Books Ltd, Londýn.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=40
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“