XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 109.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 109.

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 109.

Plán „Operace OLIVE“, podle kterého po 25. srpnu 1944, v prvé fázi na západě, od Ligurského moře, Clarkova 5. A, jen menšími útoky vázala německé jednotky a hlavní útok prováděla, u Jaderského moře, Leesyho britská 8. A.


Obrázek


Ve štábu německé „Skupiny armád C“ byly před hlavní ofenzívou „Operace OLIVE“ názory různé. Generál polní maršál Kesselring a štáb německé 14. A si myslel, že těžiště útoku britské 8. A generála Leesyho bude uprostřed, na frontě podél řeky Arno. Přispíval k tomu zvláštní pohled Němců na jednotlivé divize Spojenců. Totiž tam, kde útočili Kanaďané, nebo Novozélanďané, které Němci považovali za elitní úderná vojska, byla pro ně předzvěst hlavního úderu. Také zde se zpravodajské štáby Wehrmachtu nechaly zmást skutečností, že různými kanály identifikovaly vojáky obou národností právě na centrální frontě, a také zprávami o tom, že v oblasti je zvýšená aktivita. Aktivita byla skutečně pravda, ale Kanaďané, kteří patřili k samostatné 1. kanadské obrněné brigádě byli ve skutečnosti připojeni k britskému 13. as a Novozélanďané v těchto místech jen odpočívali. Když se polní maršál dozvěděl, že v pobřežním sektoru, u Jaderského moře byli zajati kanadští vojáci, vyjádřil se u svého náčelníka štábu tak, že akce Kanaďanů u pobřeží má sloužit na odvrácení pozornosti. V jeho dojmu ho ještě utvrdil fakt, že i když se německý 76. ts stahoval z předsunutých pozic do „Zelené linie“, tak němečtí vojáci naplno nepocítili zahajovací úder britské 8. A, o kterém jsme říkali, že začal pozvolna. V té době německé štáby, včetně Kesselringa, mysleli, že je nutné jenom zajistit, aby byla včas obsazena „Zelená linie“, a proto se rozhodl počkat na další vývoj bitvy, než bude nějak měnit plány. Náčelník jeho štábu generál Wentzel se vším souhlasil a řekl Kesselringovi, že pokud je současný kanadský útok hlavní operací 8. A, tak se koná, dle jeho názoru, na špatné trase. A podle kanadského historika Nicholsona (str. 511-512) jen povolal velitele německé 10. A generála Vietinghoffa z dovolené, kterému řekl, cituji:

„Přišel jeden z oněch dramatických nálezů, který občas padne do rukou tápající jednotce.“

Wentzel mu totiž tím říkal, že se německé rozvědce podařilo získat kopii zprávy, kterou generál Leese rozeslal své jednotce v předvečer bitvy. V dokumentu za „milióny“ byla řeč o „posledním kole“, tajném soustřeďování početných sil s cílem prolomit „Gótskou linii“ a dovést tažení k závěru.
Když se generál Vietinghoff vrátil z dovolené 28. srpna, měly již německé štáby konečně jasno v tom, že cílem spojenecké „Operace OLIVE“ je vskutku Romagna.
„Taková byla cena za jediný list velmi nekvalitního papíru“. Napsal onen kanadský oficiální historik - podplukovník Nicholson, G. W. L. – The Canadians in Italy, Vol. II., Official History of The Canadian Army in the Second World War (Queen’s Printer Ottawa 1956).
Následovala tak skutečnost, že generál polní maršál Kesselring uvedl již 27. srpna do pohybu svou 26. td a 29. divize pancéřových granátníků, která obdržela upozornění, že ji bude následovat jakmile bude moci být uvolněna. Také německá 10. A pověřila svou 98. pěší divizi, aby vystřídala 71. divizi. Dne 29. srpna překročily ustupující německé divize Fogliu s rozkazem, aby urychlili svůj ústup a obsadily „První zelené linie“. Všechno šlo pomalu a náčelník štábu generál Wentzel se obával, že 30. srpna dojde ke krizi na frontě, neboť jak německá 98. pěší, tak i 26. td se mohly dostat na frontu nejdříve právě k datu 30. srpna.

Mezitím ve spojeneckých štábech se generál Leese (8. A), generál Keightley ( britský 5. as) a generál Burns (1. Kanadský sbor) zamýšleli nad tím, jestli učinit pauzu a po dělostřelecké přípravě spustit klasickou standardní bojovou operaci, pro kterou již měly předem připravené střelecké tabulky, nebo naopak pokusit se proniknout „Zelenou linií“ při rychlém výpadu. Totiž britská 46. pěší divize postupovala skoro souběžně s Kanaďany a hlídky z obou sborů, které pronikly do 3 km širokého a plochého údolí Foglie, ve večerních hodinách ohlásily, že „Zelená linie“ je jen slabě Němci obsazena. I když před „Zelenou linií“ byly mohutné drátěné překážky a šikovně nakladená minová pole, stačilo je britské „Pouštní letectvo (Desert Air Force)“ rozbombardovat, místně silně narušit, a proto mohly některé hlídky Spojenců projít bez velkých obtíží. Dokonce ráno 30. srpna 1944 agresivnější spojenecké hlídky pronikly k cestě, která spojovala obce Montecchio nalevo, Osteria Nuova uprostřed a Borgo S. Maria napravo. Z těchto důvodů doporučovali velitelé svým nadřízeným, že by se měl neprodleně provést útok přes „Zelenou linii“. V té době generál Burns, velitel 1. Kanadského sboru, přemístil svou 5. obrněnou divizi do linie nalevo od své 1. kanadské pěší divize, která se soustředila na užší frontě. Burns hodlal zaútočit s oběma divizemi vedle sebe, vždy s jednou brigádou vepředu, ať už bude vypadat útok jak bude vypadat, neboť jej měl vždy čím posílit. Když v této situaci Burns obdržel od svých hlídek a velitelů praporu nejnovější informace, doporučil veliteli 8. A Leesemu, že je jeho sbor připraven zaútočit ihned, a že již vyslal kupředu úderné roty, které neustále posiloval dalšími rotami, aby získal záchytné body, dokud je „Zelená linie“ obsazena jen málo.

Útoky 1. Kanadského sboru generála Burnse od 30. srpna do 3. září 1944.

Obrázek


Ocituji nyní útok Kanaďanů, tak jak jej zachytil již vzpomínaný, oficiální kanadský historik:

„Od tohoto okamžiku se bitva stala záležitostí ‚podplukovníků‘, kteří se chopili příležitosti a šli příkladem výtečným velením, jak o tom hovořil generál Burns. Bylo to skutečně šikovně řečeno, protože výpad proti ‚Zelené linii‘ znamenal příležitost, při níž kanadské jednotky udeřily rychleji, než Němci a předvedly řadu vynikajících drobných manévrů, předčily německé parašutisty a 26. td a otevřely cestu britské 8. A, aby mohla vtáhnout na pláň. Generálmajor Bert Hoffmaister vyslal na sklonku odpoledne dne 30. srpna 1944 kupředu pěchotu ze své 11. brigády, aniž ji nechal připravit cestu předběžným ostřelováním. Vokesova 3. brigáda (bratr tohoto Vokese byl velitelem 1. kanadské pěší divize) vyrazila zhruba v tutéž dobu. Prapor pluku capebretonských (Cape Breton) horalů na levé straně měl stéci Montecchio a kótu 120, perthský pluk napravo mířil ke kótě 111, a poté ke kótě 147. Vokesova kanadská lehká pěchota princezny Patricie (dragouni) měla obsadit Osteriu Nuovu a pluk West Nova Scotia kótu 133. Za zády 11. brigády měly překročit řeku a protitankový příkop tanky z 5. obrněné brigády, aby poté co nejopatrněji projely přes minová pole a podpořily v co nejkratší době pěchotu. Tanky ji mohly i do jisté míry podporovat i střelbou z minových polí, ale při postupu pěchoty přes německé obranné pozice bylo zapotřebí, aby do boje zasáhly přímo.
Zpočátku se věci nevyvíjely dobře, neboť Němci se zaktivizovali a prudce zareagovali. (Buď již leželi v obranných pozicích, nebo dorazili právě včas na to, aby uchystali přijetí postupujícím Kanaďanům). Capebretonští horalé byli odraženi z kóty 120, kde německý 67. pluk pancéřových granátníků z 26. td mezitím vystřídal německou 71. divizi. Avšak kanadští vojáci praporu Perthského pluku obsadili kótu 111 a z levého křídla sem zamířil narychlo povolaný prapor irského kanadského pluku, aby prošel mezi nimi a bojujícími seaforthskými horaly (48. pluk) a zaútočil z týlu proti kótě 120. Přesun potmě zabral nějaký čas, ale když v poledne 31. srpna odstartoval útok, podporovaný 5. obrněným plukem (8. husarský pluk princezny Louisy, New Brunswick), přinesl naprostý úspěch a uvolnil Kanaďanům levé křídlo, které tak opět vyrazilo kupředu. Prapor pluku West Nova Scotia mezitím zažíval krušné chvíle v minových polích, ohrožován zejména obávanými ‚schu-minami‘ (buď kastrovaly, nebo kuchaly dle výšky postavy). Lehká pěchota princezny Patricie vytrvala ve svém úsilí, vyčistila ves Osteria Nuova a pokračovala ve výpadu ke kótě 115, přitom vyslala po cestě jednu svou rotu (popsaný útok viz mapa Kanadský průlom Gótské linie – 30. srpna – 3. září 1944), aby navázala kontakt s 11. brigádou a odvedla značný počet zajatců z řad německé parašutistické divize.
Během noci se tanky 9. obrněného pluku (dragouni z Britské Kolumbie) za mohutné palby, klení a nemalého zmatku probíjely přes minové pole, aby během dopoledne dostihly prapor Perthského pluku. Ten mezitím obešel a obsadil z týlu kótu 147, načež vyslal vzhůru jednu rotu po horském výběžku, který vedl na návrší za ‚Zelenou linií‘, kde ovšem byla rota uzemněna palbou. Dragouni obdrželi rozkaz postoupit kupředu, vyzvednout prapor Pertského pluku a podniknout spolu s ním útok k vytyčenému cíli, kótě 204 a Tombě di Pesaro, avšak Perští uvízli ‚v nejkrutější granátové a minometné palbě, jakou kdy zažili‘, a tak dragouni vyrazili sami. Byl to tak obtížný výstup, že velitelé tanků museli sesednout, aby každému vozidlu vybrali cestu ohrožováni střelbou a léčkami parašutistů. Nakonec jim zbylo jen 18 tanků, dosáhli však cíle, kóty 204 v samém srdci nepřátelské pozice. Nyní mohli dragouni ostřelovat týl nepřítele, který blokoval 3. brigádu u Pozza Alta, a kromě toho přerušili cestu vedoucí z vrcholu kopce do Borga S. Marie.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 110.

K 18ti Shermanům 9. Obrněného pluku ( dragouni z Britské Kolumbie), které se po těžkém boji při výstupu dostaly na kótu 204 bylo nutné ještě sehnat do soumraku pěchotu, neboť v noci museli Kanaďané očekávat protiútoky německých parašutistů. Štěstím při postupu na kótu 204 bylo, že se přes minová pole dostaly ještě nějaké tanky z pluku jízdy lorda Strathcony, kterým velel podplukovník James Malcolm McAvity, a ke konci dne při své cestě vyzvedly a přivezly i prapor perthského pluku. Vše po přímo vzorové akci Kanaďanů, kdy se mezi sebou jednotky kryly palbou při postupu vzhůru na hřeben. Pěchota s tanky ještě při postupu za soumraku vyprostila i pěchotu 9. obrněného pluku. Při útoku zahynul velitel dragounů podplukovník Fred Vokes, bratr velitele kanadské 1. pěší divize, který se tak zařadil na seznam 22 padlých a 49 raněných, napočítaných při útoku na kótu 204.
Dále cituji dle kanadského historika Nicholsona, G. W. L. The Canadians in Italy, Vol. II., Official History of The Canadian Army in the Second World War (Queen’s Printer, Ottawa 1956):

„Muži na kótě 204 prožili bezesnou noc. Parašutisté podnikali útok za útokem a ostřelovali kótu útočnými děly (SHD). Do pozice byl dopraven farmářský povoz a zapálen, záře plamenů osvětlovala tanky. Dělostřelecké granáty létaly všemi směry a do toho ustavičně explodovaly minometné střely, ale Perthští se drželi seč jim síly stačily, zahnali útočníky a při východu slunce měli pozice stále ve svém držení. Jejich spolubojovníci na obou stranách z toho okamžitě vytěžili, protože tanky z pluku jízdy lorda Strathcony mohly nyní ostřelovat Pozzalto a vypomoci 1. kanadské pěší divizi na postupu kupředu. Kdyby měl Hoffmeister možnost poslouchat vzrušené telefonáty mezi německým 76. ts a 10. A a Kesselringovým velitelstvím, velmi by ho to povzbudilo. Němci se totiž nejvíc obávali výpadu z kóty 204 na vrchol hřebene u Tomby di Pesaro a na M. Peloto – k němuž se Hoffmeister právě chystal. Došlo by tím k rozštěpení německé obrany a 1. kanadská pěší divize by mohla obsadit M. Lauro a vyrazit odtud k moři. Německá 1. parašutistická divize by se ocitla v úzkých v Pesaru a ‚Zelená linie‘ by byla od východu rozdrcena.
Plán stanovil, že pluk jízdy lorda Strathcony a prapor perthského pluku obsadí oba cíle v časných ranních hodinách 1. září. Avšak Perthští sváděli již 2 dny tuhé boje a byli příliš oslabeni na to, aby mohli pokračovat (velitel praporu podplukovník W. W. Reid, 2x zraněný, později obdržel DSO za vynikající velení). Jejich místo tedy zaujal 4. průzkumný pluk (4. gardový dragounský pluk princezny Louisy) – ‚Plugs‘ - , jenž poprvé nastupoval do boje jako pěší jednotka, podporovaná tanky z pluku jízdy lorda Strathcony. Dragounský pluk se nenechal odradit prudkou dělostřeleckou palbou, která jej přivítala po příchodu na kótu 204 a připravila o několik mužů, a v 13 hodin odpoledne vyrazil i s tanky kupředu podporován dělostřelectvem. Novopečení pěšáci docílili velkého úspěchu, který je podrobně vylíčen pro historii v radiovém deníku pluku jízdy lorda Strathcony. Úzce spolupracující tanky a pěší jednotky nelítostně vytlačovaly nepřítele z jedné pozice do druhé, zpoza obilných mandelů, živých plotů a zevnitř domů, až mrtvoly ležely v řadách všude kolem a po skončení bitvy musel přijet buldozer, aby prohloubil a rozšířil jeden zákop na masový hrob. (Podplukovník W. W. G. Darling, jenž velel 4. dragounskému gardovému pluku a řídil boj, byl rovněž vyznamenán řádem DSO za ‚ryzí udatnost a vynikající osobní příklad‘.). Vítězům se teď z travnatého svahu M. Pelosa naskytl pohled na ‚Druhou Zelenou linii‘: M. Gemmano na levé straně, Coriano za řekou Conkou a Riccione na Via Adriatice, kam prchal poražený nepřítel v naději, že pozice během noci obsadí.“
(Tenhle boj je vylíčen u Nicholsona na str. 521).

Po tomhle vítězství se Kanaďanům nabízela báječná příležitost zničit německou 1. parašutistickou divizi, ale jak uvidíme později, ani generál Leese, velitel 8. A, ani jeho nadřízený generál Alexander, neposkytli žádné zálohy Kanaďanům.
O tom, co se stalo a proč se Kanaďanům nepodařilo zničit německou 1. parašutistickou divizi, hovoří Nicholson, ale i o nesnázích kanadské 1. obrněné divize vypovídá Orgil – The Gothic Line v kapitole 9 až 11, budu citovat:

„Pokud by padlo M. Lauro a také Tomba di Pesaro, mohla by 1. kanadská pěší divize prudkým výpadem zpečetit osud německé 1. parašutistické divize, která již v bojích ztratila svůj 4. parašutistický pluk, a bez parašutistů by už byla ‚Druhá Zelená linie‘ neudržitelná. Kanadská 11. pěší brigáda z kanadské 5. obrněné divize se ocitla na pokraji sil a potřebovala čas na reorganizaci; také osádky tanků u obrněných oddílů byly vyčerpané, potřebovaly nějakou dobu na zotavenou, stejně tak bylo nutné opravit poškozené tanky a doplnit stavy munice.
Generál Hoffmeister (velitel 5. obrněné divize) měl stále v záloze svoji druhou, tj. 12. pěší brigádu. Posílil ji o 3. obrněný průzkumný pluk (tanky a obrněná pěchota) a vyslal jí té noci kupředu. (Z ‚Operace DIADEM‘ vyplynulo zjištění, že obrněné divize Spojenců v Itálii potřebují ještě dodatečnou pěší jednotku. Jelikož Kanaďané nemohli pro svoji 5. obrněnou divizi vyšetřit žádné síly, zařídili to tak, že přeměnili 4. gardový dragounský pluk princezny Louisy /4. obrněný průzkumný pluk/ a pluk Lenark a Renfrew /toho času protiletadlové dělostřelectvo, které se tak vrátilo ke své původní pěší úloze/ v pěší jednotky, z nichž vznikla 12. kanadská pěší brigáda).
Kanadská 11. brigáda vyrazila v OT v jejím závěsu. Generál Hoffmeister, velitel kanadské 5. obrněné brigády, měl za cíl S. Fortunato, ležící na třetí, nebo čtvrté německé záložní linii jihozápadně od Rimini – tzv. ‚Riminské linii‘ - , a ke svému uspokojení projel přes ‚Druhou Zelenou linii‘, ještě než ji stačil nepřítel obsadit. Kanadské 1. pěší divizi napravo od něj trvalo o něco déle, než se hnula z místa. Obsadila M. Lauro až 5 hodin po pádu M. Pelosa a pak musel generál Vokes zorganizovat stíhací skupinu vyzbrojenou tanky z britské 21. tankové brigády, která však již nedokázala polapit zbytky německé 1. parašutistické divize. Kanaďané se teď naplno pustili do pronásledování.“

Ještě dříve než nastalo pronásledování německých parašutistů, oznámil velitel 1. Kanadského sboru generál Burns svým nadřízeným, generálu Alexandrovi a generálu Leesovi na taktickém velitelství britské 8. A, že jeho jednotky překročily „Zelenou linii“ a pronásledují Němce. Jak zaznamenal pro historii sám generál Burns – General Mud, na str. 189, cituji:

„Leese a Alexander vyjádřili své potěšení, ale zdáli se být zaskočeni zprávou, že postup již ve skutečnosti započal a také rychlostí Burnsova výpadu. Získal jsem dojem, že muži zcela ustrnuli v rozpacích. Když jsem zamířil k odchodu, zavolal ho Leese zpátky. Alexander mu řekl, že jej doporučí na Řád za vynikající služby (DSO).“

Dále pak ve své knize generál Burns říká, že si slova vyložil tak, že Leese a Alexander konečně uznali jeho velitelské kvality a že jistota vystřídala dosavadní pochybnosti.
Jenomže, jak dále Nicholson uvádí, v té době šlo o úplně jiné věci. Pánové Leese i Alexander měli spíše Burnsovi poskytnout záložní divizi (ale to již před začátkem „Operace OLIVE“), neboť se v německé obraně otevřela ona pověstná „škvírka“ a bylo jasné, že německý generál Herr, tehdejší velitel 76. ts, určitě bude chtít onu „škvírku“ rychle „přibouchnout“ a to Hoffmeisterovi, veliteli kanadské 5. obrněné divize, přímo před nosem, neboť Kanaďané museli provést doplnění a odpočinek posádek a německý generál Herr nebude čekat 24 hodin.
Po válce jsou všichni těmi nejlepšími generály, a tak i kanadské dějiny říkají, že nebylo nemožné sestavit provizorní mobilní skupinu, aby Burnsův úspěch Spojenci zužitkovali. A jak říkají historici na konci knihy, německý, nebo americký generál by v takovémhle případě provedl nějakou útočnou akci, neboť jakákoliv akce byla lepší než žádná.
Ale generál Leese, velitel 8. A, tehdy nepodnikl akci žádnou.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 111.

Kanaďané žádné posily nedostali a 1. Kanadský sbor generála Burnse musel pokračovat v pronásledování Němců.
Dne 3. září 1944 tak 5. kanadská obrněná divize generála Hoffmeistera překročila řeku Conku a při postupu obsadila Misano. Již 4. září, když se 8. husarský pluk princezny Louisy probíjel dolů z hřebene, který končil ve vsi Besanigo za „Druhou Zelenou linií“, stal terčem prudké německé palby a útoku jednotek, které se k němu blížily v sektoru levého křídla. Tím se Kanaďané dozvěděli, že hřeben, táhnoucí se z Coriana na severu k vesnicím Pesano a S. Savino na jihu, mají již obsazen v obraně připravení Němci. Německá obrana vedla podél říčky u Besaniga, přičemž corianský hřeben se nacházel v zóně britského 5. as (velitel generál Keightley). Zde byli Němci rychlí a již 3. září sem dorazila německá 98. pěší divize a v noci i 71. pluk z 29. divize pancéřových granátníků. Na spolupráci nepřipravené kanadské jednotky, stejně jako britská 46. pěší divize, nevyrazily ihned do útoku, aby vyrvaly Němcům S. Clemente. Situace vyžadovala odrazit německou 98. pěší divizi, která byla tehdy podporována 26. td, což se nestalo. Přesto vedle kanadští Irové a capebretonští horalé vytrvale postupovali a 5. září obsadili vísku Besanigo. Kanadská 1. pěší divize se 4. září shromáždila vpravo za 5. obrněnou divizí, neboť musela čelit německým parašutistům v S. Marii di Saccianu ve „Druhé Zelené linii“. Německé parašutisty v noci úspěšně odrazila poté, co obešla jejich přímořské křídlo, a vyrazila vpřed k říčce Melo, kterou 5. září překročila, ale opět zde narazila na německou obranu a musela zastavit. Kanadská 1. brigáda ztratila v prvních hodinách bojů 300 mužů. Ani pěší, ani obrněná kanadská divize, nemohly postupovat dál, pokud měli Němci v držení pozice v zákopech v jejich levém týlu.
A kde se zarazila v onu dobu britská 1. obrněná divize, která měla za úkol vyhnat Němce z corianského hřebene? O tom vypovídá Orgill – The Gothic Line, kapitoly 9-11 takto, cituji:

„Teprve odpoledne 2. září obdržel 4. husarský pluk, obrněná průzkumná formace britské 1. obrněné divize, rozkaz k postupu před hlavním divizním uskupením, které ještě nedorazilo ani na řeku Metauro ležící 30 km za Conkou. 4. husarský pluk ujížděl celou noc po zrádných cestách ve víře, že má na řece Conce objevit vhodná místa k přechodu a pak vést výpad přes Coriano a dále ze něj. Druhý den ráno uvízl za vsí Clemente, kde nalezl zakopanou britskou pěchotu ze 46. pěší divize.“

A až v noci ze 3. na 4. září vyrazily hampsirští z britské 46. pěší divize (velitel generál Hawkesworth) do útoku, ale zastavila je střelba ze S. Savina. Ráno se dokonce stali terčem německé palby, která směřovala z kopců na levém křídle a z týlu, kde ležely vesnice Croce a Gemmano, které měly Němci pevně v rukou. V té době průzkumy tvrdili britské 1. obrněné divizi, generála Richarda Amyatta Hulla, že, drží „škvírku dveří otevřenou“, a jeden Leesův styčný důstojník ohlásil, že Hawkesworth zahnal Němce na útěk. Kanadský 4. husarský pluk však zjistil, že se jedná jen o pouhé fantazírování, ale nemohl předat nadřízenému velitelství britské 1. obrněné divize svou zprávu o skutečné situaci (zjistilo se, že vzdálenost byla na tehdejší vysílačky příliš veliká).

Mapa, kde je vidět vpravo dole, jak daleko stála k 25. srpnu 1944 britská 1. obrněná divize generála Hulla. Je zde i vlevo, ještě připomenutí fronty americké 5. A na řece Arno.


Obrázek


O vzniklé situaci hovoří oficiální kanadský historik Nicholson takto, cituji:

„Za situaci před S. Clemente nemohla až tak úplně britská 46. pěší divize. Terén v sektoru britského 5. as byl náročný a generál Leese nevzal příliš v úvahu vyvýšenou oblast nalevo od zúženého koridoru, do nějž britskou divizi nasadil. Když se tudy v závěsu za kanadskou 5. obrněnou divizí ploužila britská 46. pěší divize, utvořila se na jejím levém křídle proluka. Velitel britského 5. as generál Keightley do proluky zasadil svou 56. pěší divizi a naléhal na ní, aby urychleně překročila řeku Conku. Velitel britské 56. pěší divize generálmajor John Whitfield, pochopil, že se nesmí nechat rozptylovat vyvýšeným terénem na jejich křídlech, a nařídil své čelní brigádě, aby postupovala kupředu, a zanechal za ní jeden prapor, který měl obsadit M. Gemmano. Když prapor dorazil k hoře a vylezl po jejím strmém svahu do opevněné vesnice téhož jména na jejím vrcholu, narazil na německý 100. horský pluk (5. horská divize), který se nechtěl nechat z pozice vypudit. Gemmano bylo stěžejním bodem ‚Druhé Zelené linie‘, a dokud jej měli v držení Němci, mohli mařit postup ve směru Croce a zúžit frontu britského 5. as prakticky na úsek, na kterém uvízla britská 46. pěší divize. Z plánu generála Leeseho se dalo předem vyčíst, jak se bude bitva na levém křídle s tamním terénem odvíjet, i když se tomu nedalo předejít. Nepochopitelné však je, že britská 1. obrněná divize nebyla přesunuta do bodu těsně za frontou, z něhož by mohla 1. září 1944 využít příležitost, ve kterou Leese doufal.
Tuto situaci navodila celá řada okolností. Za prvé Leesyho zaskočila rychlost kanadského útoku a následného průniku. Za druhé Leese záměrně držel britskou 1. obrněnou divizi značně vzadu, aby se vyhnul dopravním zácpám vepředu. Kdyby byl připraven nasadit britskou 1. obrněnou divizi na pomoc 1. Kanadskému sboru, mohl tak učinit bez potíží, protože bezprostředně za ním byl prostoru dostatek. A za třetí generál Leese uvažoval stále jako pěšák. Totiž u El-Almeinu velel v rámci britské 8. A generála Montgomeryho britskému 30. as (XXX. as), který prolomil tamní německou linii převážně s využitím pěší taktiky, protože britští tankisté nejprve odmítli probíjet se přes německé pozice s tvrzením, že jejich úkolem je projet ‚prolukou‘ a ‚pronásledovat‘ nepřítele.
Britská 1. obrněná brigáda stále lpěla na této zastaralé představě – kterou s ní určitě sdílel i generál Leese, velitel 8. A. Britové se stále rozhlíželi po nějaké proluce…
Generál Hull, velitel britské 1. obrněné divize, si mohl právem ztěžovat na způsob, jakým byla jeho divize na bitvu připravena, a zejména na nedostatek času, který měl na stmelení jejich jednotlivých brigád (již jsme jednou říkali, že britská 1. obrněná přišla do Itálie nedávno – ležela dlouho v Africe – a stejně tak jsme říkali, že generál Hull ji převzal těsně před bojem), ale pohotovější velitel by alespoň trval na umístění své divize blíže k frontě. Jak tedy byla britská 1. obrněná divize instruována? Co od mise očekávala? Keightley (velitel britského 5. as) zdůraznil pro divizi, že půjde o pronásledování. Když odjížděl z jedné návštěvy od 1. obrněné, zvolal: ‚Setkáme se na Pádu.‘, takže britští tankisté předpokládali, že je čeká ‚trysková jízda‘ a zaručené vítězství. Richard Goodbody, který velel jedné britské obrněné brigádě, vedl v červnu výcvikový kurz, kde se nacvičovaly taktiky, které uplatnili Kanaďané v bojích o ‚Zelenou linii‘, ale instrukce k ‚Operaci OLIVE‘ hovořily v tom smyslu, že obrněná brigáda, s výjimkou jejího motorizovaného praporu, má operovat samostatně. Spolu s Hullem vysvětloval Goodbody důstojníkům, že ‚jen co pěchota prolomí obranné pozice Gótské linie, pojedeme Riminskou prolukou a pak pojedeme pořád dál a dál, ve dne v noci, až budeme příliš ztahaní i na to, abychom dohlédli k cíli‘...
Plán počítal s tím, že teprve ráno 3. září se divize soustředí na řece Folii. Za rozbřesku 2. září se stále nacházela v Senigallii, vzdálené asi 65 km odtud. Čelní oddíly dorazily ve večerních hodinách k řece Metauro. Ráno 3. září, po strastiplné celonoční jízdě po úděsných cestách, dorazila kolona kolových vozidel k Foglii – řidiči byli vyčerpaní, přesun trval přes 50 hodin. Tanky měly ještě horší cestu. Po krátké dvouhodinové zastávce na Metauru opět pokračovaly dál:
‚Oblaka prachu zvířená podkluzujícími, hrabajícími pásy Shermanů byla tak hustá, že řidiči v zadní části kolony vůbec neviděli a museli v tom hřmění pozorně naslouchat hluku motorů, který vydávaly tanky jedoucí vepředu. Občas sjel nějaký tank na krajnici, protože se mu přerval jeden z pásů, které byly příliš namáhány hnacím soukolím. Tu a tam byl vidět některý z tanků, jak se pokouší zdolat nesjízdný svah, aby se vyhnul překážce, zatímco jeho potlučená a otřesená posádka se uvnitř věže pevně držela úchytů na munici‘.“


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
D – DAY OPERACE OVERLORD, dle nakladatelství Salamander
Books Ltd, Londýn.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Doplnění a případnou diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=40
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“