XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 112.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 112.

Příspěvek od michan »

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 112.

Útoky 1. Kanadského sboru generála Burnse od 3. září 1944 do 21. září 1944 v druhé fázi
„Operace OLIVE„.


Obrázek


K řece Foglii dorazily kolony britské 1. obrněné divize generála Hulla dne 3. září 1944. Vojáci byli vyčerpaní, technika potřebovala opravy a roztroušená vozidla na trase, z důvodů technických závad, potřebovala odtáhnout a opravit. Také velitel 2. obrněné brigády této divize, brigádní generál Richard Goodbody nebyl zcela „fit“. Jeho obrněné velitelské vozidlo se převrátilo, generál sice vyvázl bez zranění, ale nebyl ani zdaleka svěží, když o půlnoci z 3. na 4. září vydával rozkazy. Jeho 2. obrněná brigáda měla ihned ráno 4. září, po takhle těžkém nočním přesunu, pokračovat dál a soustředit se v S. Savinu, severně od řeky Conky. Znamenalo to projet přes obranné pozice britské 46. pěší divize a postupovat k řece Marano a pak dál až za řeku, kde měly vytvořit předmostí. Hodina přesunu zněla již 2 hodiny 30 minut ráno dne 4. září. Samozřejmě muselo z důvodů oprav a odpočinku dojít k zpoždění, když jedním z důvodu bylo také, že se k 2. obrněné brigádě museli připojit i zbloudilci. Navíc špatně fungovaly vysílačky. I v době, kdy brigádní kolony vyrazily, frekvenční pásmo vysílaček pluku „Queen’s Bays“ („2. gardový dragounský pluk“) se začalo prolínat s vysíláním kanálu BBC. Ve vysílačkách každou půlhodinu v noci slyšely obsluhy hlas moderátora BBC Alvara Lidella, jak předčítal zprávy. Také do všech depeší, které byly odvysílané na plukovní frekvenci, slyšely obsluhy hlučné pochody v podání dechových kapel. Historici po válce, znajíce jak dopadla britská 1. obrněná divize (my si o tom řekneme později), říkají, že to byla předzvěst, jak celé nasazení divize v nesmyslné akci dopadlo (jen zde nakousnu, že byla po bitvě divize rozpuštěna). V 8 hodin dopoledne měla 2. obrněná brigáda za sebou jen asi 10 km, nejen kvůli opožděnému výjezdu, ale také z důvodu, že musela neustále hledat objížďky kolem rozbořených mostů a kanálů.

Mapa bojiště 1. Kanadského sboru generála Burnse s jednotlivými liniemi ( Gotskou a linií Rimini). Jsou zde též vidět i řeky jmenované v textu.

Obrázek


Bylo 4. září 1944 poledne, když se hlavní uskupení britské 2. obrněné brigády nacházelo za řekou Conkou a generál Goodbody dostával zprávy, že městečko Coriano „co nevidět padne“. Jeho brigáda měla vést útok přes pozice britské 46. pěší divize, to přesto, že se pěší brigády na nákladních autech nacházely stále kdesi vzadu. Potěšující bylo jen, že čelní formace, 10. husarský pluk (vlastní prince Velšského), spolu s rotou 1. praporu králova královského střeleckého sboru (motorizovaný prapor) již překonala Sanclementinský hřeben a setkala se s Kanaďany na Besanigském hřebeni, kde se teprve vojáci dozvěděli pravdu o situaci. Onou pravdou bylo, že německé jednotky pevně držely městečko Coriano a hřeben nad městečkem, také vesnička Croce na jejich křídle a horská pevnost Gemmano byla v německých rukou a Němci odtud dobře viděli do spojeneckého týlu. Generál Keightley, velitel britského 5. as, totiž obdržel od zpravodajců mylné informace, které pak předal dál britské 1. obrněné divizi. Takže i útok, který podnikla britská 46. pěší divize v noci z 3. na 4. září, skončil nezdarem. Bitva se v těchto momentech vymkla z ruky velitele britského 5. as generála Keightleyho a celá fronta Spojenců tak zůstala stát.
Cituji historickou literaturu, uvedenou na konci článků:

„Následovala klasická situace, v níž velitel nižší formace nemůže vykládat svým nadřízeným, že plácají nesmysly. Goodbody musel pozměnit plán a vytýčit si za cíl svoji původně výchozí linii. Nemohl se spoléhat na plánovanou dělostřeleckou podporu, když byl jeho útok pozdržen. Vzniklá situace byla nevyhnutelným důsledkem třídenních přesunů a nasazení napůl vycvičených jednotek dle improvizovaného plánu bez náležitého průzkumu. Historie britské armády, a nejen jí, je podobnými přehmaty poznamenána. Bylo však smutné, že k takovému debaklu mohlo dojít i v tak pozdní fázi války.“

A tak britská 2. obrněná brigáda brigádního generála Goodbodyho - stále bez asistence své pěchoty, která se nacházela jižně od řeky Conky – vyrazila při západu slunce do útoku. Útok to byl sice odvážný, leč nebyly k němu všechny předpoklady. Průzkum totiž nezjistil vůbec německé linie obrany a brigáda neměla ani zajištěny své výchozí pozice. Jak konstatuje historická literatura zabývající se válkou v Itálii, muselo to končit debaklem a já průběh událostí pro autentičnost cituji:

„Zavánělo to Západní pouští (bojem anglických jednotek v Západní poušti v Africe 1940 až 1942) a dřívějšími krušnými časy, jakkoli vojáci doufali, že jsou již nenávratně minulostí. Útok se samozřejmě za cenu těžkých ztrát zhroutil. Pluk Queen Bays měl na konci bitvy pouze 19 provozuschopných tanků ze 42, 10. husarský pluk 30 tanků a 9. hulánský pluk (královnin královský) 32. Je sice pravda, že mnohé stroje se podařilo odtáhnout a opravit, ale brigáda utrpěla důkladný šok. Jak při jedné jiné příležitosti jízlivě poznamenal Kesselring: ‚První bitvy nezkušených formací nejsou nic velkého.‘ (Kesselring tento výrok pronesl k útoku kdysi nové 5. kanadské obrněné divize na řece Arielli na sklonku roku 1943).
Toho večera se přihnal déšť, starý dobrý přítel Němců, a v mohutných přívalech pokračoval i ve dnech 5. i 6. září. Prach, který dosud všichni proklínali, se proměnil v bláto, což bylo ještě horší. Říčky, které jednotky ještě 4. září tak snadno zdolávaly, byly 5. září nepřekročitelné. Britská 1. obrněná divize překročila řeku Conku a vytáhla do boje až 6. září, ale zde je třeba ještě se zmínit o jednom faktoru. Není pochyb o tom, že bitva skončila špatně kvůli nedostatku předvídavosti, špatnému velení, pasivitě, mylným nebo nulovým informacím a mizernému výkonu britské 1. obrněné divize, která se po celé italské tažení prezentovala jako druhořadá divize. Vítězství naopak přinesla rychlá reakce a správný úsudek na straně německých velitelů, kteří neomylně vyslali své zálohy na správná místa. Německá 98. divize, která měla jen částečný výcvik a prakticky žádné zkušenosti, spěšně nasadila svůj 117. pluk, aby ve večerních hodinách 2. září vypomohl 1. parašutistické divizi a zbytek formace převzal 3. září pozice od pošramocené 71. divize, která stála naproti frontě britské 46. pěší divize. Před 1. kanadskou pěší divizí obsadila bojovou linii smíšená skupina ze 162. (turkmenské) divize. Na frontě britské 56. divize se objevila německá 278. divize, aby vystřídala 5. horskou divizi, jejíž 100. horský pluk zůstal u Gemmana. Pozůstatky německé 71. divize; asi 3 slabé prapory, obsadily úzkou frontu mezi 278. a 98. divizí.
Dne 3. září 1944 došlo ke krizi, když německá 98. divize za asistence 26. td, zablokovala postup britské 46. pěší divize a postarala se o to, že levé křídlo Kanaďanů zůstalo obnažené. Když byla 4. září dána k dispozici německá 29. divize pancéřových granátníků, využila své křídelní pozice a udeřila na Bezanigský hřeben. Na pobřeží zatím 1. kanadská pěší divize po většinu dne 4. září narážela na odpor parašutistů ve ‚Druhé Zelené linii‘, třebaže kanadská 5. obrněná divize mezitím destabilizovala jejich vnitrozemské křídlo. Kdyby linie nápor nevydržela, mohly by dvě kanadské divize obejít 4. září Corianský hřeben. V noci 3. září se Kesselring vrátil z návštěvy 14. A a zjistil, že Herr a von Vietinghoff zvažují možnost dalšího ústupu. ‚Do půlnoci probíhala na nažhavených drátech otevřená výměna názorů, až nakonec vyrovnanější von Vietinghoff

Obrázek


dokázal zklidnit svého podřízeného (mimo jiné) nepřímými narážkami na německé ztráty a přesvědčivým prohlášením, že nikdo podle něj nedokáže předčít svým výkonem Herra.‘ A tak žádný rozkaz k ústupu nevyšel.“

Bylo ráno dne 6. září 1944, když generál Leese, velitel britské 8. A, konečně pochopil, že na frontě jeho armády – proti německé corianské obraně – budou muset jeho jednotky podniknout standardní útok se vším všudy, a pověřil útokem britský 5. as. Naopak 1. Kanadský sbor generála Burnse, měl překročit řeku Marano a postoupit až k Marechii. Britský 5. as pro útok obdržel navíc britskou 4. pěší divizi a jednu řeckou brigádu.
Cituji dále z oficiální historie:

„Novozélandská 2. pěší divize, která britskému 5. as prozatímně podléhala od 4. září, měla od 13. září plně přejít pod jeho velení. Útok měl být spuštěn v noci z 12. na 13. září. Generál Burns po debatě s generálem Keightleyem navrhl, že útoku proti Corianu by se měla zhostit jeho 5. kanadská obrněná divize, zatímco britská 1. obrněná divize by podnikla výpad ze San Clemente.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 113.

Po 4.září 1944 bylo spojeneckému štábu generála Alexandera jasné, že Němci během bojové přestávky stále očekávají největší nápor u Jaderského pobřeží, a proto na pobřeží odklonili většinu svých volných i záložních divizí. Generál Alexander proto vydal rozkaz generálu Clarkovi, aby jeho 5. A zaútočila. Zároveň pověřil Pouštní letectvo, aby své bombardéry zaměřilo právě na frontu americké 5. A. Zároveň se jednalo o dobu, kdy se i německý 1. parašutistický sbor začal stahovat do hlavní obranné zóny ve svém sektoru, což pro obě spojenecké armády 5. A a 8. A znamenalo, že se jejich nové útoky budou časově shodovat. Tehdy začínal tzv. „Týden snad nejtěžších bojů na obou frontách, jaké kdy ta, či ona armáda zažila“.
Od 10. do 13. září 1944 podnikli Kanaďané, v klasické klešťové operaci (viz mapa – 1. Kanadský sbor, Dobytí Coriana a postup k Rimini, 3. – 22. září. 1944.

Obrázek


) útok na město Coriano. Nejprve pěchota britské 1. obrněné divize vyhnala Němce z Passana a San Savina, a poté útokem po křídlech obsadila kanadská 5. obrněná divize město Coriano. Kanadské tanky z 8. husarského pluku princezny Louisy podporovaly všechny prapory 11. brigády, tj. prapor perthského pluku na hřebeni jižně od města, capebretonské horaly na severu a vojáky irského kanadského pluku, kteří čistili město Coriano dům od domu. Když začala „Zužitkovací fáze“ po proražení fronty, nastoupil do boje i prapor Westminsterského pluku (motorizovaná pěchota) a tanky pluku jízdy lorda Strathcony. Již samotná dělostřelecká příprava před začátkem útoku měla přímo zničující účinky. Dělostřelectvu se zároveň podařilo kouřovými granáty oslepit německé dělostřelecké pozorovatele a tak se stalo, že kvalitní německé protitankové dělostřelectvo bylo vyřazeno z boje. Jak hovoří spojenecké zápisy, bylo v této operaci zvláště úspěšné bombardování Pouštního letectva, které vybombardovalo veškeré německé spojovací cesty. Spojenecké letectvo tak zabránilo Němcům v přísunu záloh, čímž vyřadilo z činnosti jednu z nejdůležitějších německých zbraňí – lokální okamžité protiútoky.
Samotná útočná operace končila při západu slunce dne 13. září, když za 24 hodin shodily bombardéry Pouštního letectva v 700 bojových letech celkem 500 tun bomb. Samotné město Coriano bylo definitivně vyčištěno od všech Němců ráno 14. září 1944, kdy německá 29. divize pancéřových granátníků ohlásila svým nadřízeným „Značné ztráty“ a britská 1. obrněná divize odvedla do zajetí celkem 14 důstojníků a 770 poddůstojníků a vojínů, mezi německými zajatci byla i část posádky, která uprchla z města před postupujícími Kanaďany. Těžké ztráty utrpěly i německá 26. td, 98. pěší a 71. pěší divize. Spojenci jen museli své vítězství využít.
Němci si jako vždy vedli přesné zápisy, které po válce pro historiky vypověděly, jak byli 13. září nejvyšší němečtí velitelé v Itálii porážkou otřeseni. V zápise je uveden rozhovor mezi německým velitelem 10. A von Vietighoffem a velitelem všech vojsk v Itálii generálem polním maršálem Kesselringem, který proběhl večer 13. září 1944, cituji:

„Kesselring: Právě jsem se vrátil a dozvídám se strašné zprávy. Informujte mne prosím o situaci.
Von Vietinghoff: Hloubku průniku zatím nelze přesně zjistit… Fronta byla výrazně oslabena.
Kesselring: Musíme si uvědomit, že zítra nastane krize.
Von Vietinghoff: O tom nepochybujeme; celý den jsme si lámali hlavy s tím, jak bychom mohli pomoci, ale nic už nám nezůstalo…“

Generál polní maršál Kesselring mohl Vietinghoffovi nabídnout jen tři divize, z nichž ani jednu neměl bezprostředně k dispozici hned. Ale co především – nemohl je kvůli zásahům Spojeneckého letectva odeslat hned a celé na frontu.
Jenomže Němci měli opět štěstí. Totiž britská 1. obrněná divize zjistila, že říčka Fornacci je po deštích rozvodněná, a její tanky se nemohly dostat na druhý břeh. Také 4. britská pěší divize uvízla při přechodu přes pozice kanadské 5. obrněné divize v německé granátové palbě a navíc narazila na německé jednotky zakopané na hřebeni Ripabianca. Kanadská 5. obrněná divize byla nakrátko vystřídána, aby doplnila muže, palivo a střelivo a v postupu pokračovala již po 14. září. Ale to Němcům, ten jeden den, naprosto k zotavení stačilo. Okamžitě doplnili obranu.
Následoval těžký týden útočných a obranných bojů, které sváděly kanadská 1. pěší divize a nalevo od ní pak britská 4. pěší divize nejprve o hřeben Ripabianca, a pak o S. Martino a nakonec o S. Fortunato. V té době se řecká brigáda s novozélandským pěším praporem (2. novozélandská pěší divize) probíjely podél Jaderského pobřeží a dne 21. září obsadily Rimini.

Pro přesnost historického popisu zde uvádím ztráty, jak je zapsal oficiální kanadský historik – Nicholson, G. W. L. The Canadianas in Italy, Vol. II., Official History of The Canadian Army in the Second World War (Queen’s Printer, Ottawa 1956), str. 563 až 681, a Boje o Itálii 1943 až 1945, Dominick Graham a Shelford Bidwell, cituji z překladu:

„Britská 8. A měla v tomto týdnu denní průměrné ztráty 145 padlých a 600 raněných. Od začátku ‚Operace OLIVE‘ činily ztráty celkem 14 000 vojáků, z toho v řadách Kanaďanů 4 511, což bylo maximum, jaké kdy za stejný časový úsek utržili, ať před italským tažením, nebo po něm.
Tanky byly nahraditelné, avšak vojáci ne. Britská 1. obrněná divize musela být rozpuštěna, každý britský pěší prapor se smrskl pouze na tři střelecké roty.
Němci se nacházeli v ještě horším stavu. Za dobu od 26. srpna do 15. září vykázal německý 76. ts ztráty ve výši 14 604 mužů, včetně 7 000 pohřešovaných. Z 92 pěších praporů německé 10. A jich mělo k 25. září pouze 10 praporů stav přesahující 400 mužů, 16 praporů mělo přes 300 mužů, 26 přes 200 a 38 méně než 200 mužů.
Když Kanaďané překročili 21. září Marecchiu, zaslal Leese Burnsovi depeši: ‚Dobyli jste velké vítězství. V těch nejtvrdších bojích od El-Alameinu a Cassina jste porazili 11 německých divizí a probili se do údolí Pádu. Němci proti nám soustředili větší část svých vojsk v Itálii a ta byla ošklivě zasažena. Blahopřeji a děkuji vám všem. Teď na ně musíme ve dne v noci tvrdě dorážet a zatlačit je za řeku Pád.‘ Burnsovým jednotkám (1. Kanadskému sboru, jako celku) vzkázal: ‚Výtečně Kanado!‘.“

Jak konstatuje historická literatura, bylo to v září 1944 skutečně tvrdě vybojované vítězství.
Jenomže Němci možná byli tvrdě zasaženi, ale ani zdaleka nebyli rozdrceni. Totiž ve dnech 20. a 21. září, jako i několik dní předtím vytrvale pršelo. Německý 76. ts se tak mohl spořádaně stáhnout a pak platilo, jak říká na konci uvedený historický zdroj, cituji:

„Popěvek, který si zpívali v kanadské 1. pěší divizi na nápěv známé ‚Lilli Marlene‘ – ‚Vyrojíme se do údolí řeky Pádu‘ - , se 21. září nejevil jako příhodný (přiměřený), a to nejen proto, že se zde ‚vyrojila‘ 2. novozélandská pěší divize, ale i proto, že vojáci ke svému zklamání nalezli ‚pláň‘ podmáčenou.
Četám lehké pěchoty princezny Patricie a 48. pluku Seaforthských horalů se ‚v jemném mrholení 21. září nabízel rozplizlý a bezútěšný pohled na plochu, rozbředlou a bezvýraznou krajinu, monotónně ustupující vstříc šedivému horizontu‘ (řekl by epik), když překračovali Marecchiu, aby vzápětí přešly opatrně silnici na druhé straně a začaly se zakopávat. Až sem se museli tito muži plahočit a vůbec toho nelitovali. Většina se nad tím asi nezamýšlela, ale jejich přechod přes řeku ‚znamenal konec jedné éry… za nimi ležely pomníky, jež vypovídaly o minulosti britské 8. A: San Fortunato a Gótská linie, Florencie a Linie Paula, Cassino, Gustavova a Hitlerova linie, Orsogna a Ortona, a ještě dále vzadu, za množstvím řek a kopců, špička Kalábrie, kde armáda před rokem a 18 dny poprvé stanula nohou na italské půdě‘.
Ze všech divizí bojujících při ‚Operaci OLIVE‘ to byla jen 1. kanadská pěší divize a její staří známí rivalové německá 26. td a 29. divize pancéřových granátníků, kdo účinkoval v bojích o Itálii od samého začátku, ačkoli britská 46. a 56. pěší divize, veteráni od Salerna, mohli tvrdit, že sloužili skoro stejně dlouho.“
Naposledy upravil(a) michan dne 19/3/2012, 06:45, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 114.

Bitva o průsmyky – americká 5. A.

Zde je potom mapa bojů Clarkovi 5. A v „Bitvě o průsmyky“.


Obrázek

Vraťme se nyní zpět k mezinárodní (jinak jsme ji vždy nazývali americká 5. A) 5. A generála Clarka, ležící vlevo od britské 8. A směrem k Ligurskému moři.
Generála Clarka jsme opouštěli (v Č 107 viz zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=5153 ) 10. srpna 1944, v době kdy odlétal z porady na velitelství 15. Skupiny armád generála Alexandera. Měl rozporuplné pocity, neboť přišel o americké divize, které se měly připravovat na „Operaci ANVIL“. Na druhé straně se mu podařilo získat celý britský 13. as generála Kirkmana, což byly 4 britské divize, jako náhradu za ně. V nadcházející bitvě tak mohla jeho kosmopolitní 5. A hrát aktivní a čestnou roli, a pokud bude mít trochu štěstí, mohl vtáhnout do nížinaté krajiny Emilie a obsadit ještě před příchodem krušné zimy město Bolognu. Nebyl by to generál Clark, aby si neříkal, že Britové jsou sice špatní vojáci, jejich britští velitelé s nimi nezacházejí patřičně tvrdě, ale přece jenom mu Britové mohli pomoci v ofenzívě, kde americké divize hodlal využít jako své úderné formace.
Řekněme si jak v srpnu 1944 vypadala situace u 5. A:
Linie 5. A se v srpnu 1944 táhla podél řeky Arno až k ústí do Ligurského moře, když od ústí směrem do vnitrozemí stál americký 4. as, pod velením generálporučíka Willise D. Crittenbergera (* 2.12.1890 - + 4.8.1980).


Obrázek


Americký 4. as se měl pod jeho velením brzy změnit prakticky v koaliční armádu. Americké jednotky byly totiž posíleny o britské dělostřelectvo a ženisty, přešla sem 6. jihoafrická obrněná divize (6. jihoafrická obrněná divize detašovaná od 13. as přešla přímo pod americké velení generálmajora Williama Henryho E. Poolea, který se rovněž nespokojeně vyslovil k úrovni štábní práce v 5. A, když řekl: Žádné konzultace, nesplnitelné rozkazy, - Kirkmanův deník) od britského 13. as a později také Brazilský expediční sbor a nakrátko, v prosinci 1944, i 8. indická divize.
Když generál Clark v srpnu 1944 přeskupil své síly, stál vedle 4. as vpravo Keysův americký 2. as soustředěn za Florencií a vedle vpravo pak stály tři zbylé Kirkmanovy divize (13. as), které prodlužovaly frontu 5. A až k britské 8. A, když spojnice vedla východně od silnice č. 67. Ony tři britské divize 13. as generála Kirkmana byly: od západu k východu – britská 1. pěší divize (generálmajor Charles Loewen – historická literatura říká, že generál Loewen byl kanadský důstojník, kterého čekala skvělá kariéra v královském dělostřelectvu. Zároveň historici dodávají, že Charles Loewen byl přímočarý, upřímný a veselý člověk), dále to byla 8. indická pěší divize (stále vedena generálmajorem „Pašou“ Russellem), britská 6. obrněná divize (reorganizovaná, nyní se dvěma pěšími brigádami, 1. gardovou a 61. gardovou. Pokud to bylo při stále nižších stavech britských pěších jednotek možné, byly obrněné divize v Itálii organizovány podle vzoru – jedna obrněná brigáda a dvě brigády pěší. Tak se také zároveň stalo, že britská 78. pěší divize později pohltila obrněnou brigádu z rozpuštěné britské 1. obrněné divize – říkali jsme o tom v minulém článku – plus další tanky, čímž se z této pěší divize v podstatě stala „obrněná divize“). Tou třetí divizí byla kanadská 1. obrněná brigáda, jako sborová jednotka, která měla být využita na podporu pěších divizí.
Proti Clarkově 5. A, jeho levému křídlu a středu stála německá 14. A pod velením generála tankových vojsk Joachima Lemelsena – což byl von Sengerův zdecimovaný 14. ts, tedy 16. divize pancéřových granátníků SS a 65. pěší divize, které čelily americkému 4. as a také v naproti důležitému středu Keysovu americkému 2. as. Zde však ještě stál na přístupových trasách do Bologni jeden těžký soupeř, kterým byl německý 1. parašutistický sbor generálporučíka Ernesta Schlemma, skládající se z 362. divize, 4. parašutistické divize a 365. pěší divize. Proti již popsanému britskému 13. as ochuzenému o jednu divizi, stály od západu k východu, německá 715., 334. a 305. pěší divize, které tvořily část pravého křídla německé 10. A a podléhaly německému 51. horskému sboru. Všechny tyto německé divize měly v držení předsunutou zónu „Gótské linie“, když její hlavní obranná fronta vedla z bodu na pobřeží (Ligurské moře), ležícího jižně od La Spezii, na východ podél předních svahů Apenin, aby pokryly obrannou průsmyky Futa a Il Giogo (o tyto dva průsmyky 5. A půjde), a díky tomu fronta zasahovala do sektoru německého 51. horského sboru 10. A.

Náčelník štábu u generála Alexandera generál Harding, již před koncipováním „Operace OLIVE“ postřehl, že nejslibnější osa postupu spojeneckých jednotek je právě v prostředku, kde připadaly v úvahu hned tři možné komunikace:
a) Silnice č. 64 propojující Pistoiu a Bologna, přímá silnice č. 65 vedoucí z Florencie přes průsmyky Futu a Radicosu. (Cesta na průsmyk Futa, viz mapa průsmyků).
b) Jedna vedlejší cesta, která spojovala č. 65 s průsmykem Il Giogo a městem Firenzuola. (Cesta na průsmyk Il Giogo, viz mapa průsmyků).
c) O kus dál na východ byly vedlejší komunikace vedoucí do Imoly, Faenzy a Forly, které se všechny nacházely v sektoru 13. as. (Cesta z Borgo S. Lorenzo, viz mapa průsmyků).

Ani jedna z těchto tras nebyla snadná. Zvláště z toho důvodu, že generál Clark neměl v srpnu a září 1944 k dispozici žádné horské divize, ani žádné jednotky speciálně cvičené na boj v horách. Všechny historické prameny však říkají, že generál Clark se nebál, neboť důvěřoval „svým americkým velitelům, že protáhnou své vojáky přes všechny myslitelné překážky…“.
Generál Alexander tehdy Clarkovi žádné jednotky, které by mohly útočit do pohoří a zdolávat průsmyky, neposkytl. V dané situaci se generál Clark rozhodl tak, že ponechá své levé křídlo stát, a nařídil generálu Crittenbergerovi, aby se svým 4. as jen vyvíjel takový tlak, který by upoutal německý 14. ts a zabránil mu poskytovat jakékoliv divize, či jen jednotky, na pomoc ohroženému německému středu fronty. A právě rozhodující útok měl provést Keysův prostřední americký 2. as, který měl útočit směrem do průsmyku Futa. Zároveň generál Clark doufal, že nápor britského 13. as generála Kirkamna na pravém křídle bude tak silný, aby udržel tempo postupu a zároveň rozšířil frontu jeho hlavního útoku.
Tady je třeba říci, že existoval jeden faktor, který se pak skutečně také projevil, a který kompenzoval nedostatek přiměřeně velké zálohy na straně generála Clarka. Totiž kdyby se „Operace OLIVE“ vyvíjela dobře, odlákala by zálohy německé Skupiny armád maršála Kesselringa, zvláště pak 26. td a 29. divizi pancéřových granátníků, a zároveň by upoutala na frontě 8. A i 1. parašutistickou divizi, což se, jak jsme si u líčení „Operace OLIVE“ řekli – skutečně stalo. A vše bylo připraveno tak, že jakmile budou jmenované německé jednotky zjištěny na frontě u britské 8. A, zatáhne generál Alexander „za lanko“ – vydá rozkaz – a 5. A vyrazí do útoku.
Ale ještě dříve, než měl být rozvinut hlavní útok (12., 13. září 1944), měla 5. A narušovat německé předsunuté pozice, což byl sám o sobě těžký úkol, jenže v průběhu spojeneckých příprav nařídil Kesselring, který k tomuto datu uviděl výhody plynoucí ze spořádaného obsazení hlavních obranných pozic, postupné stažení vojsk, za nimiž v těsném závěsu, ale nijak překotně, vyrazila 5. A. Hlavní útok americké 5. A měl proběhnout teprve v noci z 12. na 13. září 1944 (stejně jako útočila kanadská vojska u Jaderského pobřeží).
Tady narážíme na nesnášenlivost Clarka a zvláštnost povahy generála Kirkmana, když historická literatura v době příprav útoku 5. A k tomu říká, cituji:

„Jelikož Kirkman připravil Clarkovi (dle Clarkova mínění) stejné zklamání jako McCreery a Freyberg v předchozím roce a jelikož jejich vzájemná nesnášenlivost se stala kamenem úrazu při operacích, jež následovaly, je třeba si vysvětlit a zejména pochopit jejich protichůdná stanoviska. Jak už jsme si řekli, Clarkova operační koncepce požadovala nasazení všech dostupných sil a vytrvalé útočení, dokud se pěchota drží na nohou a dokud není dosaženo cíle. Již jsme si popsali Clarkovo omezené taktické myšlení. Kirkman nebyl žádný tichošlápek, to ani zdaleka ne – také on dokázal na své divizní velitele pořádně zatlačit - , ale žádný britský důstojník si nemohl dovolit získávat území za cenu velkého krveprolití. Také Clarkovi, jak uvidíme, měla tato drahocenná položka, lidská síla, brzy dojít. Trpělivost a obratnost byly nezbytnými prvky britské taktické koncepce, protože britský 13. as, k němuž se trousily náhrady tím nejpomalejším tempem (musíme si uvědomit, že probíhala ‚Operace OVERLORD‘ a zároveň si musíme uvědomit, že Britové válčili od roku 1939 – mé připomenutí), si mohl dovolit pouze jednu ‚totální bitvu‘ podle ,Clarkových směrnic‘.“

Dokončení a vysvětlení vztahu Clark – Kirkman bude v pokračování příště - před spuštěním samotné ofenzívy.


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
D – DAY OPERACE OVERLORD, dle nakladatelství Salamander
Books Ltd, Londýn.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a diskuzi směřujte prosím na tento odkaz:


http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=40
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“