XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 115.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 115.

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 115.

Útoky britské 8. A od 3. do 22. září 1944.

Obrázek


Protože se při vysvětlování vztahu mezi generálem Clarkem, velitelem 5. A, a generálem Kirkmanem, velitelem britského 13. as, budou prolínat informace z armádních a sborových zápisů s informacemi z osobních deníků obou aktérů, musíme si něco říci právě o denících obou mužů použitých historiky. Historičtí spisovatelé často pro přiblížení doby, tehdejších pocitů, ale i zjištění důležitých faktů, používají deníky. Při jejich použití, při jejich zvažování důkazů, které vyplývají ze soukromých deníků, je třeba mít stále na paměti, že deníky slouží užitečnému účelu, neboť umožňují pisatelům těchto deníků, aby dali neškodně průchod i své nelibosti, často a právě ve válce frustraci, či dočasné zlosti. Člověk, v tomto případě i generál, nebo generálové, v nich „jedou na doraz“ a nyní to bude platit i o Kirkmanovi a Clarkovi.
Historici uvedení na konci článků se v denících dozvěděli různé aktuální informace, mnohdy pocity, které celou situaci tehdejší doby vysvětlily. Z podkladů se dozvídáme, že striktní poslušnost, kterou generál Kirkman projevoval vůči komukoliv, kdo se stal jeho velitelem, a kterou sám od sebe požadoval, byla tvrdě prověřena zklamáním, únavou a nelibostí (dle jeho názoru), šlendriánskými metodami a nesprávnými taktickými postupy 5. A. Kirkman „reptal“, vůči Američanům, reptal vůči Clarkovi… - když použijeme jeho vlastní termín.
Historici zjistili, že ani jeden z obou mužů nebyl vstřícným člověkem. Jestliže dokázal být generál Clark formálně přívětivý, chyběla mu zároveň vlídnost. Generál Kirkman to v deníku dokazuje, když si zapsal, že 12. srpna 1944 po svém oficiálním převelení pod generála Clarka a 5. A se ohlásil na velitelství. Generál Clark ho řádně uvítal vojenskou kapelou a čestnou stráží. A hned v dalším zápise Kirkman říká, že si americký velitel s ním vůbec nedokázal sednout třeba k lahvi whisky a během důvěrného rozhovoru o nadcházející bitvě se zajímat, jaké má Kirkman zájmy (většina historické literatury říká, že se jednalo o zdrženlivého anglického generála), i když si poznamenal, že vůbec neví jestli by to k něčemu bylo. Na druhé straně historici zjistili, že Kirkman, i když měl prvotřídní způsoby, nebyl ani on nějak zvlášť družný. Svědčí o tom zápis v jeho deníku, který je sice částečně zábavný, ale mírně odsuzuje popis oběda uspořádaného na velitelství americké 5. A na počest ministerského předsedy Jeho Veličenstev Winstona Churchilla, kde se (dle Kirkmanova názoru) podávala příliš velká hojnost jídla a až přemíra pití a „všichni se hodně zapotili“ (zato Winston Churchill se podle všeho výborně bavil).
Již mnohokrát jsme i zde řekli, že generál Clark měl o britských generálech, ale i o britských vojácích, velice nízké mínění a s velkým despektem pohlížel na dominantní postavení Britů na středomořském válčišti. Ona nedůvěra Clarka k Britům měla, i dle mnoha historických spisovatelů, hluboké kořeny a generál Clark proto nemohl s žádným z britských důstojníků navázat nějaký pozitivní vztah. Další negativní stránkou Clarkovi povahy bylo, že nesnášel konfrontace, i když prý s jednou výjimkou, kterou si krátce popišme. Na konci uvedení historici říkají, že na rozdíl od generála Eisenhowera, který dokázal usadit i „Montyho“ (britského generála Montgomeryho) větou: „Hej, takhle se mnou mluvit nemůžete! Jsem váš velitel.“, se generál Clark raději přetvařoval a s obtížnými otázkami, či instrukcemi, které nebudou populární, raději poslal nechvalně známého operačního důstojníka Branna. Historici Kirkmana hodnotí jako důstojníka velkorysého a důstojného ražení, který by se nikdy nenechal vyvést z míry, ale zároveň by ani trochu neslevil ze svých názorů a způsobů. Kirkman hodnotil buď chování jako dobré, nebo špatné, stejně jako hodnotil vojenské řešení buď jako správné, nebo špatné. Přitom však nepatřil generál Kirkman k těm mnoha úzkoprsým Angličanům, kteří na Američany pohlíželi svrchu, ale zároveň neustoupil ani o píď, když pokládal nějakou navrhovanou akci za taktický „nesmysl“.
Jak říká historická literatura na konci článků, cituji:

„Byl spíše pobaven, než potěšen, když na výzvu Branna, aby přenechal svoji jedinou dobrou cestu Keysovu americkému 2. as, odpověděl bez váhání kladně. Brann, jemuž se zřejmě velmi ulevilo, charakterizoval jeho přístup jako ‚velmi angažovaný‘. Kirkman si pak do deníku poznamenal: ‚Prazvláštní postoj a typicky americký. Operace není soutěžením mezi 2. as a 13. as!‘ (Autoři poznamenávají, že tady se Kirkman ve svém deníku velice mýlil).
Zatímco Clark vyvíjel plány své ofenzívy, zápolil Kirkman s problémy, které obnášela spolupráce s 5. A. - mnoha problémům by se předešlo, kdyby je štáby konzultovaly, kdyby byly plněny štábní povinnosti s pevným postojem ze strany náčelníka štábu (5. A) generála Gruentnera. Jenomže neexistují žádné záznamy o tom, že by náčelník štábu u generála Clarka, generál Gruentner někdy navštívil generála Kirkmana (jako to kdysi dělával generál Harding, který dokonce i po svém přeložení k Alexanderovi, chodil informovat do štábů o budoucích plánech tažení v Itálii). Vždycky chodil jen operační důstojník neoblíbený generál Brann…! Je to dost nepochopitelné, ale generál Kirkman nedokázal vidět, jak je pro generála Clarka nemožné se smířit s vedlejší rolí, která mu, dle jeho názoru, připadla v revidovaném plánu dvou samostatných ofenzív, až v druhé fázi ‚Operaci OLIVE‘. Kirkman se zděsil, když mu generál Clark řekl, že nemá ani zdaleka v úmyslu omezit své plány na ‚nějaké‘ klamné operace, aby Kesselring nemohl předem určit spojenecké těžiště útoku, a na následný výpad, až se řady 14. A ztenčí. Clark chtěl podniknout rozsáhlou ofenzívu, ve které měly sehrát hlavní roli Kirkmanovy vyčerpané a oslabené divize. Do osobního deníku si Kirkman napsal: ‚A tak jsme opět zapojen do plánování výpadu k Bologni, pod 5. A, s níž se nesnadno spolupracuje, a mám k dispozici jen velmi pochybné prostředky. Je jasné, že až nadejde čas, budeme muset vyvinout všechny své síly, ale pokud náš útok proběhne předčasně, dojde přesně k tomu, čeho jsem se chtěl vyvarovat – utrpíme těžké ztráty, postup bude váznout a operace ve skutečnosti nebude žádným přínosem.‘
Když si generál Kirkman stěžoval na velitelství své mateřské britské 8. A, nesetkal se s žádným pochopením, ani vstřícností, což nebylo až tak divné – čím větší tlak totiž Clarkova 5. A měla vyvinout, tím více to pomůže ‚Operaci OLIVE‘, kterou 8. A prováděla.“

Také generál Keys, velitel amerického 2. as, protestoval proti vytyčení hranic mezi jednotlivými sbory (2. as a 13. as), protestoval také proti způsobu využití komunikací. (S generálem Keysem, se, jak říkají historické prameny, nevycházelo snadno. Generál Kirkman před přesunem hranice mezi sbory svého souseda Keyse navštívil, ale velitel 2. as reagoval prohlášením, že není oprávněn probírat s ním jakékoli operační záležitosti, což byl vskutku zbytečný a pošetilý výpad.).
Generála Kirkmana zároveň popudil rozkaz, že Keys má útok svého 2. as, prováděný dvěma divizemi, proti německým pozicím severně od řeky Arno, vést přes Kirkmanův pravý sektor, přímo přes jeho komunikační linie, což tehdy britský generál pokládal za „nesmysl“. A v zápětí dorazily do sektoru britského 13. as, bez jakéhokoliv dalšího upozornění, průzkumné čety z devíti amerických dělostřeleckých praporů, aby si zde u Kirkmana připravily pozice k palbě. Tyhle různice a chaos naštěstí vyřešil dne 29. srpna německý ústup, ale všemu se dalo zabránit tím, že by se velitelé domluvili, že by štáby prováděly důsledně svou práci. A Kirkman byl takový, že se domluvit chtěl, zde je dáván důkaz, že britský generál nestrpěl žádné zbytečné reptání, když například ostře nastoupil proti generálmajoru Charlesu Loewenovi a řekl mu, že pokud chce 5. A realizovat operace jistým způsobem, je třeba poslouchat její rozkazy. (Podkladem jsou zde: Zápisy 13. as a deník generála Kirkmana).

Bylo 6. září 1944, když za ustupujícími Němci postoupila kosmopolitní 5. A generála Clarka, podél celé své fronty 8 až 10 km za řekou Arno, aniž narazila na výraznější odpor.
V oné době obdržel generál Clark z britských depeší ULTRA informace, které vedly k revizi jeho plánů. Dozvěděl se, že Adolf Hitler pověřil svého generála polního maršála Kesselringa, aby jeho jednotky za každou cenu bránily a ubránily průsmyk Futa, protože OKH a OKW věřily, že právě zde musí očekávat největší nápor Spojenců. Z depeší ULTRA se také zjistilo, že hranice mezi německou 10. A a 14. A vede kousek na východ od průsmyku Il Giogo. Pro správné pochopení cituji prameny na konci knihy:

„I když přirozené bariéry kolem průsmyku Il Giogo byly mnohem mohutnější než v okolí průsmyku Futa, Clark správně vyvodil, že přesunem těžiště útoku na pravé křídlo, by nepřítele zaskočil; také z taktického hlediska by bylo výhodné zaútočit proti spojnici mezi dvěma armádami. To ovšem vyžadovalo přesun hranice mezi americkým 2. as a britským 13. as. Přes průsmyk Il Giogo procházela vedlejší cesta č. 6524, která se jižně od S. Pietra odpojovala ze silnice č. 65, vedla obloukem po strmých svazích k Il Giogu a končila ve Firenzuole, kde se spojovala se silnicí č. 6528, jež vedla v levém směru zpátky k silnici č. 65 a v pravém uhýbala na sever, přes horský hřeben do Imoly. Bylo zřejmé, že tak důležitá silniční síť by měla podléhat jednomu velení a být využívána vojsky, jež mají tytéž logistické požadavky, a tak Kirkman ji ochotně přenechal Keysovi, když se na něj (jak už jsme si řekli) obrátil generál Brann.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 116.

Bitva 5. A o průsmyky.

Obrázek


Ještě jsme si neřekli, že poslední znění „Operace OLIVE“ počítalo, že kosmopolitní 5. A generála Clarka bude postupovat na široké frontě. Nový plán tak říkal, že jihoafrická 6. obrněná divize z 4. as bude podnikat na pravém křídle sboru omezený útok a již veteráni americké 34. divize ( bojovali mimo jiné u Cassina, Anzia) generálmajora Charlese W. Rydera budou útočit k průsmyku Futa, čímž měly přesvědčit Němce, že Američané mají za nedůležitější cíl právě tento průsmyk. Zahajovací útok proti průsmyku Il Giogo měla provádět americká 91. pěší divize (velitel generálmajor William G. Livesay), jež se připojila ke Clarkově 5. A v červenci 1944, spolu s americkou 85. pěší divizí (velitel generálmajor John B. Coulter, divize se zúčastnila v rámci 2. as již „Čtvrté bitvy o Monte Cassino“) nasazenou v záloze, když každá z divizí byla posílena o přidělené dělostřelecké uskupení. Na úplném pravém křídle 5. A útočil britský 13. as generála Kirkmana, který v prvním sledu využíval dvě divize, které prodlužovaly frontu útoku 5. A tak, aby vedla z Borga S. Lorenza vzhůru po cestě č. 6521, přes jeho stávající frontu až k silnici č. 67.
Jak říkají historické prameny, byl to plán naprosto skvělý, ale již v úvodu se zadrhl na špatné realizaci. Totiž průsmyk Il Giogo chránily zleva i zprava dva mohutné horské vrcholy – Montecelli a M. Altuzzo. Horské vrcholy Němci opevnili typickými betonovými pevnostmi, dále zahloubenými a z klád sroubenými palebnými pozicemi. Zároveň zde jeskyně připravily jako úkryty pro pěchotu a všechny obranné objekty pečlivě zamaskovali. Sama příroda ještě nevíc zdejší strmá úbočí vytvořila tak, že výhledy útočníkům narušovaly nízké skalnaté útesy a vráskové výběžky. Všude navíc rostla hustá křoviska. Nebyla to v těchto místech krajina, která by přímo vyžadovala horolezecké schopnosti, ale co vyžadovala určitě bylo, že člověk, který se zde pohyboval, v našem případě voják, musel být zdatný a aktivní sportovec. Krajina se nehodila pro žádné velké manévry větších vojenských uskupení.
No a právě zde, v této náročné podhorské, až horské krajině, se útočná fronta mezinárodní 5. A generála Clarka příliš roztáhla do šířky, navíc se americká 85. pěší divize opozdila - zřejmě dostala zavádějící zprávy o síle nepřítele na téma – průsmyk je slabě obsazen obránci. No to, že by byl průsmyk slabě obsazen, prostě pravda nebyla. Průsmyk bránil německý 12. pluk ze 4. parašutistické divize, který měl sice menší stav, než tabulkový, se spoustou náhradníků, jenomže to byli němečtí parašutisté a navíc disponovali mohutnou palebnou silou. (Další dva pluky 4. parašutistické divize byly rozloženy v obraně v oblasti průsmyku Futy).
Dva z Liveasyových pluků z americké 91. pěší divize vyrazily proti návrším západně od Montecelli, až u silnice č. 65 a jen jeden pluk útočil směrem na Montecelli, ačkoli jeho velitel si myslel, že by mohl obsadit i M. Altuzzo. Situace ukázala, že bylo nerozumné rozptýlit tímto způsobem síly a podcenit takové vojáky, jakými byli němečtí parašutisté roku 1944. Americká divize to brzy bolestivě pocítila. První postupy jsme si řekli, že byly takřka bez bojů.
Pak, jak víme, generál Alexander, velitel spojenecké 15. Skupiny armád v Itálii, tzv. „zatáhl za lanko“ a 12. září 1944 začala druhá fáze „Operace OLIVE“, čímž začala naplno i ofenzíva americké 5. A generála Clarka. Nejprve měla americká 34. pěší divize odvést pozornost Němců, když vytvářela tvrdý tlak ve směru na průsmyk Futy. Spolu s nevýrazným útokem 363. pěšího pluku proti Montecelli, které podnikaly vlastně dva prapory, se podařilo oklamat Němce tak, že velitel německé 14. A generál Lemensen nemohl vůbec zjistit o jaký útok se jedná a zakázal přesunout jakékoli zálohy k průsmyku Il Giogo. Postupující americký 363. pluk se na úbočích ztratil mezi křovisky, kde musel zalehnout v prudké německé dělostřelecké, minometné a kulometné palbě. Američtí velitelé s plukem, z důvodů výpadků v radiovém vysílání, ztratilo spojení. Velitelé nevěděli, kde má 363. pěší pluk pozice a nemohli mu tudíž poskytovat dělostřeleckou podporu - útok v klíčovém sektoru Američanů uvízl na mrtvém bodě. (Oficiální historici popisující válku v Itálii v tomto místě připomínají všem čtenářům, že v Itálii, v horském terénu, popisovaných bojů bylo v tehdejší době primitivní radiové spojení, často přerušované v důsledku „odstínění“, způsobovaného členitostí terénu, hlasitým šumem na pozadí a interferencemi; nemluvě o tom, že mohlo dojít ke zřícení vysílačky z útesu, zasažení obsluhy, nebo vybití baterie, takže jednotka musela počkat až horský hřeben zdolá další skupina nosičů, která potřebné věci donese).
Když útok v klíčovém sektoru uvízl na mrtvém bodě, začal se účinně uplatňovat americký systém. Generál Clark vyvinul nátlak na generála Keyse, velitele amerického 2. as, který s dvojnásobným důrazem zatlačila na velitele své 91. pěší divize generála Livesaye, který zase „nabudil“ svého velitele pluku a nařídil mu, aby znovu zahájil útok. Útok opět zakolísal, ale Američané vrhli do boje poslední zálohu, svůj 3. prapor a pluk pomalu postupoval ve směru dlouhého hřebene Montecelli.
Boje amerického 363. pěšího pluku, které se v těchto momentech začaly odehrávat, nejlépe pro historii popsal americký oficiální historik Ernest Ficher – Cassino to the Alps (Centre for Military History Washington 1977, na str. 328), kde říká, cituji:

„…ti, na nichž spočívalo břímě bojů v kritických bodech, často tvořili pouhou četu i méně, a zřídka kdy více než rotu. Malé hloučky vojáků se houževnatě plahočily vzhůru skalnatými stržemi a roklemi, oddělenými jen úzkými výběžky zalesněných hřebenů; bylo vidět družstvo vedle družstva, jak lopotně šplhají a yard za yardem se probíjejí kupředu, a muži často ani nevěděli, kde se nachází nejbližší spřátelená jednotka…“

Popis amerického historika Fichera byl velice přesný, o čemž svědčí spousta kladných vyjádření všech vojáků, kteří boje v horském terénu prožili – shledali jej barvitý a přesný. O celém dalším dění pak vypovídají použité historické prameny, na konci článků, které pro přesnost situace a dění (mimochodem již jsme o popisovaném dění - u bitev o Monte Cassino - hovořili), raději cituji:

„Tyto boje obnášejí ještě další frustrující aspekt. Nezkušení štábní důstojníci a velitelé, hledící na mapy hluboko dole, nemohou pochopit proč jsou situační zprávy tak nejasné a proč popisují akce jednotlivých rot a čet, nikoli praporů a pluků, jak bývá zvykem, a proč postup tak vázne. Důvodem je, že jedna horizontální míle (1,609 km) může při postupu značně strmým terénem znamenat převýšení v rozmezí 120-150 metrů.
15. září jeden důstojník a 10 mužů z roty B otevřeli své jednotce cestu a stanuli na hřebeni Montecelli, načež připravili podmínky pro dobytí pozice, což se neobešlo bez těžkých ztrát. Útoky se zde střídaly s protiútoky a mnoho hrdinských a obětavých činů prošlo bez povšimnutí, ale jeden z nich byl zaregistrován a oceněn Kongresovou medailí cti (CMH) – konkrétně se jednalo o skvělý výkon svobodníka Oscara G. Johnsona při obraně obvodu pozice roty. Johnson, jenž zůstal jako poslední ze svého družstva na nohou, posbíral zbraně a munici svých spolubojovníků a pro zbytek dne 16. a po celou noc 17. září 1944 pokračoval v tak vytrvalé a přesně mířené palbě, že všechny útoky proti jeho postavení selhaly. Později bylo jen před jeho stanovištěm napočítáno 40 mrtvých Němců, nepočítáme-li další padlé Němce v okolí celé pozice americké roty B.
Dne 18. září, po rovněž tuhém boji, získaly 363. pěší pluk (91. pěší divize) Montecelli a 338. pěší pluk z Coulterovy divize (americká 85. pěší divize) M. Altuzzo. Američtí pěšáci, podporovaní skvělou palbou svého dělostřelectva, prolomili po šesti dnech bojů, za cenu ztrát 2 713 mužů ‚Gótskou linii‘. Podali úžasný bojový výkon a docílili vítězství, které se musí vyjímat i v bohatých análech americké armády. Německý velitel 14. A generál Lemensen uznal porážku. Protože nemohl obdržet posily, když nyní všechny postradatelné jednotky odjely na pomoc německé 10. A, nařídil pod těžkým a vytrvalým tlakem generální ústup. Správně usoudil, že hory za ‚Gótskou linií‘ nabízejí vhodné pozice, z nichž bude moci po příchodu zimy dlouhodobě blokovat americkou 5. A.

Zatímco probíhala bitva o průsmyky, britský 13. as generála Kirkmana prolomil ve svém sektoru ‚Gótskou linii‘. Také generál Kirkman měl v plánu zaútočit se všemi divizemi najednou. Britská 1. pěší divize generála Loewena podporována rotou tanků z Ontarijského pluku měla postupovat po silnici Borgo S. Lorenzo- Faenza, kdežto 8. indická divize měla za asistence tankové roty z Calgarského pluku překonat rozvodí prosté jakýchkoli sjízdných cest, které se rozkládalo mezi silnicí do Faenzy a silnicí č. 67, a 6. obrněná divize měla ujíždět po silnici č. 67 vzhůru do Forli, poněvadž Harding řekl Kirkmanovi, že tato trasa bude později sloužit k zásobování britské 8. A. 11. září upozornil Clark Kirkmana, aby se na 13. září připravil k útoku, ale oba velitelé pěších divizí okamžitě protestovali způsobem, který by jim v americké armádě nikdy neprošel. (Vlastně ani v britské 8. A, dokud spadala pod velení generála Montgomeryho). Loewen prohlásil, že útočit v jeho sektoru by byla chyba a ‚Paša‘ Russell si ztěžoval, že na něj příliš tlačí, a požadoval více času na přípravu. Kirkman je oba pohotově usadil tvrzením, že jim čelí pouze německá 715. divize a povolal je na koordinační poradu, kde už nezazněly žádné námitky. Skutečný problém spočíval ve špatném stavu komunikací, které byly na mnoha místech nesjízdné kvůli demolicím.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 117.

Útoky mezi 10. a 18. září 1944.

Obrázek


Důvod stížností obou generálů, velitelů divizí – špatné komunikace v jejich sektoru – odstranili britští ženisté a ještě 13. a 14. září 1944 se daly divize opět do pohybu. Sice ještě pozvolna, ale již 15. září 1944 hlásily obě divize prolomení hlavních pozic „Gótské linie“. Zároveň oba velitelé divizí hlásili zajatce z německé 715. divize (německá 715. divize byla již jednou rozdrcena před Anzijským předmostím a Němci ji museli prakticky znovu reorganizovat). Generál Kirkman, velitel britského 13. as působícího v 5. A, obdržel 15. září předvolání na poradu s velitelem 5. A Clarkem. Porady se účastnil i generál Keys, velitel amerického 2. as, spolu s generálem Coulterem, velitelem americké 85. pěší divize. Porada se konala na velitelství britské 1. pěší divize. Byl zde dohodnut způsob přemístění Coulterovy plukovní bojové skupiny přes sektor generála Loewena, přes prostor jeho divize, s cílem oslabit německé obranné pozice na nejzazším pravém křídle amerického 2. as. Na poradě jasně vyznělo, že jsou američtí důstojníci po třech dnech bojů roztrpčeni, že postup jejich vojsk vázne. Mimo zápisu, který byl z této porady udělán, si generál Kirkman do svého deníku zaznamenal, cituji:

„Jsou trpce zklamáni a nevědí, co mají dělat.“

Navíc tam generál Kirkman připojil sarkastickou poznámku o americké taktice, kterou nám již americký historik nespecifikoval.
Co však americký historik zaznamenal bylo, že generál Clark byl úspěchem postupu britského 13. as generála Kirkmana nadšen. Dokonce Clark vyjádřil hlubokou poklonu Kirkmanovi a navíc i z velitelství 5. A zatelefonoval náčelník štábu u Clarka, generál Gruentner s gratulací britskému 13. as a Kirkmanovi osobně. Jenomže tím tzv. „líbánky“ mezi Američany a Brity končily i přesto, že Britové do 20. září, ještě před skončením „Operace OLIVE“, všech svých cílů dosáhli a dokonce britská 1. pěší divize obsadila průsmyk Cascaglia a 24. září dokonce dorazila do Maradi a Palzuoly, její Maráthové mezitím obsadili M. Veruku a Gurkové stanuli vítězně na vrcholu hory zvláštního jména Emmina Morte a britská 6. obrněná divize dobyla S. Benedetto v Alpe na silnici č. 67.
Když 24. září skončilo čištění průsmyku Il Giogo nařídil generál Clark Keysovi, aby ze svého 2. as poslal tři divize na postup po přímé trase do Bologni a čtvrtá divize, kterou byla americká 88. pěší divize, měl poslat prorazit po nové trase silnici č. 6528, vedoucí do Imoly.
Velitel americké 88. pěší divize brigádní generál Paul W. Kendall byl velice ambiciózní voják, který převzal, jako zástupce velitele 88. pěší divize, po skončení „Operace DIADEM“ divizi, si zde za krátkou dobu vysloužil svou druhou generálskou hvězdu v poli, když jeho divize obsadila 25. září vesnici Castel del Rio. V krutých bojích americké divizi generála Kendalla pomáhali i italští partyzáni – nový fenomén tažení Spojenců v Itálii. Američané, spolu s italskými partyzány, dobyli i velice důležité návrší M. Battagliu – pro Američany se od té doby nazývala Bitevní horou. O návrší M. Battagliu – Bitevní horu – museli svést Američané a italští partyzáni těžké boje, když se německý útok střídal s americkým protiútokem a naopak. Hora přecházela několikrát z ruky do ruky, když Bitevní horu nakonec Američané ubránili.
Dále cituji z amerických historických pramenů, uvedených na konci článků:

„Postup teď začal všude váznout. V Kirkmanově deníku se pořád dokola opakuje lakonický zápis ‚déšť‘, spolu s popisy hrozivých situací: ‚Sapéři (ženisté) čelí nepřetržité granátové a minometné palbě.‘
Důležitost ženistů opět vzrostla na úroveň pěchoty, v jejich úsilí jim pomáhalo italské obyvatelstvo a všechny jednotky, jež se podařilo vyšetřit, jako třeba nevyužité protiletadlové dělostřelectvo. Ti všichni se pod vedením královských ženistů brzy naučili, jak stavět Baileyovy mosty. Pro britský 13. as to bylo velmi svízelné období, během něhož řídly řady pěchoty, nedostávaly se náhrady a vojáci strádali fyzickým vyčerpáním. Když si generál Clark stěžoval, že britští důstojníci nejsou na své muže tvrdí jako on na americké vojáky, měl naprostou pravdu. Neměli však jinou možnost než vzdorovat tlaku formou omezených útoků a obratných taktik, koncipovaných za účelem ušetření životů a zdraví vojáků. V těch dnech tomu mezi sebou s oblibou říkávali ‚opírání se o nepřítele‘. Šlo v zásadě o to praktikovat intenzivní hlídkování s cílem lokalizovat předsunutá nepřátelská stanoviště, odvádět zajatce a obecně obtěžovat nepřítele. Většina praporů sestavila z vybraných mužů speciální hlídkovou jednotku, ale byla to dvojsečná zbraň, protože i když tím vzrostla její účinnost, zvyšovaly se i ztráty v řadách těch nejlepších. Dělostřelečtí pozorovatelé pořád bedlivě sledovali nepřítele a co nejvíce mu ztrpčovali život. Když se nabídla příležitost, útočili Britové na nechráněné pozice, často za pomocí tanků. Nebylo neobvyklé vidět velitele jednotky a jeho muže, jak se ohánějí krompáčem, lopatou a sochorem, aby vysekali ve skále a mezi balvany palebnou plošinu pro jediný tank.“

O tomhle způsobu boje, vedení války, který neměli britští vojáci rádi, ale zde neměli na výběr, většinou říkali, že to je boj „žít a nechat žít“. I když měli raději způsob boje - „nandat těm bastardům co proto“.
V zápisech je uvedeno, že v oné době se velitel dělostřelectva britské 6. obrněné divize často procházel po frontové linii. V zápise se pak objevilo, že zjistil v průběhu menší bojové operace, že jeden z dělostřeleckých pozorovatelů přivolává dělostřeleckou palbu na německý úzký horský hřeben, hřeben ostrý jako nůž. Zatímco dělostřelecký pozorovatel korigoval prvky střelby, úderný oddíl pokojně odpočíval v dobře zvoleném podzemním úkrytu, který Němci neobjevili a mlčela také minometná četa. Když se velitel dělostřelectva zeptal svého pobočníka, proč úderné oddíly Britů nebojují, dostalo se mu odpovědi zachycené v zápisu, cituji:

„Ale pane, když po nich budeme střílet, dočkáme se jen toho, že oni budou střílet zase po nás.“

Popsané skutečnosti zachytil Bidwel, osobní svědectví (jeho velitel brigádní generál Clive Usher, Kanadské královské dělostřelectvo, ho občas vyzval, aby ho při těchto znepokojivých obchůzkách doprovázel).
Kanadští, britští i američtí historici zde poznamenávají, že na italské frontě určitě existovalo tzv. „ulejváctví“, které je zaznamenáno prakticky ve všech armádách světa a mnohdy vyplývalo i z přemrštěné únavy, ale i z dalších faktorů. Všude vzápětí poznamenávají, že se britští velitelé velmi snažili v této fázi války, aby zajistili svým jednotkám a zvláště nižším důstojníkům, odpočinek, střídavě je vyčleňovali z frontové linie a v případě možnosti posílali i menší skupinky do oddychových táborů. Vojáci tak měli vědět, že s nimi jejich nadřízení nezacházejí jako s postradatelným „kanónenfutrem“, a dokázali vydržet v bojové linii dvakrát déle než tvrdě „cepovaní“ američtí vojáci. Když se pak od nich žádalo maximální úsilí, zareagovali kladně. Jako příklad uváděli nasazení britské 78. pěší divize (poznali jsme ji zvláště u „Čtvrté bitvy o Monte Cassino“).
Pro autentičnost a přesnost, cituji z podkladů uvedených na konci článků:

„Clarkův třetí výpad ve směru Bologna odstartoval 1. října, a to v dosavadním stylu, jako ofenzíva na široké frontě. Jihoafričané postupovali na levém křídle, zatímco americké 34. pěší divize, 91. pěší divize, 85. a 88. pěší divize po dvou stranách silnice č. 65 s cílem obsadit linii ve strmé stěně Livergnano, tvořené štíty M. Adone, M. Belmonte a M. Grande, na něž ve východním směru navazovala další spleť vrcholů, M. Pieve, M. Spaduro a M. Acqua Salata, a byla zakončena pozoruhodným masivem, zvaným Vena del Gesso, který připomínal začernalý mořský útes a svažoval se do údolí říčky Santerno před Tossignanem. Generál Clark požádal o přidělení posil pro Kirkmanův 13. as a generál Alexander mu poslal ostřílenou britskou 78. pěší divizi, která se v té době vracela k britské 8. A z Egypta, kde se zotavila, částečně doplnila a prošla přeškolovacím výcvikem. Její prapory měly nyní sice po třech, místo po čtyřech, střeleckých rotách, ale byly opět připraveny bojovat a generál Kirkman doufal, že to britská 78. pěší divize dokáže (generál Keightley, který jí velel u Monte Cassina, odtud odešel a převzal britský 5. as jako součást britské 8. A a jeho nástupce také v tu dobu onemocněl. Od 10. října 1944 proto velel osvědčené britské 78. pěší divizi mimořádně zkušený a schopný důstojník, generálmajor Robert Keith Arbuthnott, který v roce 1943 zastával funkci velitele britské 11. brigády). Generál Clark Kirkmanovi nařídil, aby svěží britská 78. pěší divize vystřídala americkou Kendallovu 88. pěší divizi, která si dosud pozvolna razila cestu vstříc M. la Pieve, a aby přemístil svoji levou hranici svého 13. as opět o další kus na západ. V souladu s tím uvedl na scénu britskou 78. pěší divizi a pověřil jejího velitele Arbuthnotta úkolem obsadit změť vrcholů severovýchodně od M. la Pieve.“


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
D – DAY OPERACE OVERLORD, dle nakladatelství Salamander
Books Ltd, Londýn.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a diskusi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=40
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“