I.díl: Italský fašismus. Č 1.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

I.díl: Italský fašismus. Č 1.

Příspěvek od michan »

Západní fronta 1939-1945 I.díl: Italský fašismus. Č 1.

Díl I.

Část 1.

Musím přiznat, že vyznat se v politickém dění Itálie nebylo a nebude nikdy lehké. Jak je italský národ temperamentní, tak temperamentně se vždy choval a chová i v politice a v politickém životě. Jestliže chceme popsat italský fašismus, který v Itálii zvítězil ze všech diktátorských režimů, které zapříčinily 2. světovou válku, jako první, tedy v roce 1922, musíme to hořké jablko nakousnout. Jestliže budeme popisovat politické dění v Itálii, budeme jej směřovat k 2. světové válce, musíme u toho dění popsat především člověka, který byl nositelem fašismu až do roku 1945. A to i přesto, že Mussolini u zrodu nacionalistického hnutí v Itálii nestál, ale pak již u zrodu „fasci“, které vzniklo z několika různých hnutí v roce 1919, již stál. Začít při popisu musíme někde trochu v historii, někde v době, kdy vzniklo Italské království. Pojďme tedy trochu na ten začátek a na pozadí vývoje Italského království a politického vývoje Mussoliniho, sledujme vznik prvního diktátorského režimu v Evropě, který velice významně přispěl k faktu, že vznikla 2. světová válka.

K úplnému sjednocení Itálie a k vzniku Italského království došlo v roce 1871 připojením Říma (říjen 1870).

Mapa postupného vzniku Italského království.

Obrázek


Hlavou království byl po sjednocení země král Viktor Emanuel II., který v tezi o politickém obrození, chtěl také obrození hospodářské. Ovšem byly to jen teze, zvláště ta hospodářská. Propast mezi bohatším severem (pod Alpami) a chudším jihem „italské boty“, byla v hospodářství hodně veliká.
Když přestal být cítit střelný prach z bojů, z doby sjednocování, začínají si obyvatelé Apeninského poloostrova zvykat na boj politický, který však u temperamentních Italů nevylučuje násilí a násilnosti. Politický boj zdědí levicové demokraty a garibaldiovské bojovníky, kteří chtěli co největší podíl na moci v Itálii.
Právě ta špatná hospodářská situace Italského království, kterou měla zmenšit koloniální politika, ale nezmenšila, byla živnou půdou pro italský socialismus. Italský socialismus své podklady hledal u Karla Marxe a Bedřicha Engelse, podle kterých si také italští socialisté chtěli zajistit lepší sociální perspektivy. To vše vedlo k několika vlnám stávek, které zase naopak vyvolávaly odpor středních vrstev a kapitálu. Na pozadí těchto bojů vzniká v roce 1882 Italská dělnická strana, jejíž první poslanec Andrea Costa vstupuje také v té době do Parlamentu v Římě.
Do Parlamentu ho volil i otec Benita Mussoliniho, kovář Alessandro Mussolini (nikdy nechodil do školy) z nejvíce „rudé“ oblasti Itálie, z kraje Romagna.
Benito Amilcare Andrea Mussolini (otec mu dal jméno dle svých idolů: bojovníka za svobodu Latinské Ameriky Benita Juáreze, dále pak socialisty Andrea Costy a revolucionáře Amilcara Ciprianiho) se narodil 22. července 1883. Již v mládí byl rváč a vždy využíval své fyzické převahy ( musel pomáhat tátovi - kováři) a terorizoval i své spolužáky. Dokonce když dostal od učitele pár facek, bez sebe vzteky se pustil i do něj.
Samozřejmě pod vlivem otce a levicových socialistů se stal levicovým socialistou sám.

Na konci 19. století dochází v Itálii k řadě bombových atentátů a následným zásahům italské armády. Atentáty vrcholí smrtí italského panovníka. Spolu s anarchisty stát omezuje i socialisty.
Následníkem trůnu v Italském království se pak stane Viktor Emanuel III., o kterém se říkalo, že nebyl malý jen postavou. Benito Mussolini si bral později, jako novinář, Viktora Emanuela III. - velmi často, za terč posměchů, do svých článků.
Později se Benito Mussolini stal suplentem ve škole a dokonce i jeden rok učil. Psal také socialistické články do různých novin. Trpěl neustálým nedostatkem peněz a blížil se nástup vojenské služby (1902), které se tehdy on antimilitarista chtěl vyhnout. Emigroval do Švýcarska, kde se zapojil do pomoci italským socialistům a kde lze vystopovat začátek jeho politické kariéry. Pracovat manuelně se mu nechce (přestože ten návyk z domova měl), ve volných chvílích se vedle role novináře a táborového řečníka věnuje studiu marxismu v celé jeho šíři, včetně těch myšlenek, které později neodpovídají představám V. I. Lenina a III. Internacionály. Vzdaluje se tak marxistickému ortodoxnímu učení. Jeho pobyt vrcholí v Ženevě mezi 19. a 20. březnem 1904, kde se účastní jako delegát VIII. Sjezdu italského socialistického svazu, a kde se seznámí s některými význačnými představiteli italské levice. Na přímluvu jedné z nich Angeliky Balabanoffové, se dostane na lausannsskou universitu. Tady se zdokonalí ve francouzštině a na univerzitní půdě se seznámí s mnoha díly filozofů. Právě zde také pozná ideu „nadčlověka“, když přečte celé dílo Friedricha Nietzscheho, seznámí se s jeho zákony a jeho morálkou (z Nietzscheho nadčlověka, z jeho zákonů, také vycházel nacismus v Německu). Mussolini si pak tyto zvrácené ideje - „nadčlověka“ - dobře pamatuje a později je zakomponuje do fašistického hnutí. Je to Nietzschův „hrdina“ – „moudrý a neúprosný bojovník“, který čelí společnosti, jež je výsledkem 2 000 let křesťanství. Na křesťanství a na Boha Mussolini (v křesťanské Itálii) útočil často a nevybíravě, stejně jako na jeho představitele na zemi, na papeže.
Když chtěl dokázat neexistenci Boha tak se na jednom shromáždění, kde měl slovo, rouhal těmito slovy a činy. Vytáhl provokativně hodinky a řekl, cituji:
„ Dávám Bohu 5 minut času, aby mě srazil bleskem. Když mě v tomto čase nepotrestá, můžeme říci, že neexistuje. Vyzývám ho ….“
Ještě jednou – v katolické zemi – takto sugestivně se tento despota, rváč a cynik choval!
Ostatně Mussolini útočil na cestě k vrcholu k moci na všechny a na vše, zvláště byl – li ten někdo u moci!
Zatím Mussolini útočil perem, tiskařskou černí a slovem!
Zatím!
Útočil na místa, kde chtěl sám jednou být!!!

Po návratu ze Švýcarska se dobrovolně přihlásil k vojenské službě ( v Itálii byla vyhlášena mezitím amnestie a tak opuštění země a nenastoupení vojenské služby, nebylo pro něho trestné), později o ní psal, že se mu tam líbilo a to přesto, že byl v té době antimilitarista.
Z vojenské služby do civilního života byl propuštěn 4. září 1906.
Jeho další léta jsou spojena s bojem za socialismus, s bojem proti imperialismu a s bojem proti militarismu. Několikrát je zatčen, ale jako socialista je později vždy rychle propuštěn.
Nejdelší vězení si prožil, když jako antimilitarista bojuje v roce 1911 proti válce, kterou vede Itálie v Tripolsku a Kyrenaice. Tehdy jako socialisté vytrhávají koleje a pražce na nádraží ( v Miláně), poráží telegrafní sloupy, aby tak zabránili odjezdu vojákům do války. Je za to zatčen. Soud mu vyměří 5,5 měsíce vězení. Ve vězení si připraví knihu - „ Můj život“, kde se vykreslí jako socialista a bouřlivák!
Bouřliváctvím si buduje u socialistické strany pozice, které ho vynesou až do ředitelování největšího deníku socialistické strany, kterým je „Avanti“ (Kupředu) v Miláně Jeho ředitelování, jeho články, však pro socialistickou stranu znamenají, že se nestal ředitelem novin, ale „diktátorem socialistické strany“!
V socialistické straně existovaly 2 proudy, nebo křídla. Křídlo revolucionářů a tam patřil Benito Mussolini. A křídlo reformistů, které chtělo umírněnou cestou nastolit socialismus, sem patřili staří členové Italské socialistické strany a její funkcionáři. Působení Benita Mussoliniho v „Avanti“, jeho revoluční články, jeho nestálost názorů mu u socialistů zlomila vaz. Na začátku 1. světové války křičí pro absolutní neutralitu Itálie a za 3 dny již říká, že ta neutralita nemusí být absolutní. Když se pak 14. listopadu 1914 vyjádří v „Avanti“ pro tzv. „dobrou válku“ píše tak vlastně nekrolog nad svým marxismem, protože reformisté válku nechtějí - v žádné podobě.
Dne 24. listopadu 1914 ( je mu 31 let) je na sjezdu v Milánském Lidovém divadle zbaven funkce ředitele „Avanti“ a zároveň je vyhozen ze socialistické strany.
Zajímavé na této schůzi je to, že jej socialisté vůbec nechtěli pustit ke slovu a vše změnila náhoda.
Mussolini, vzteky bez sebe, praštil rukou do stolu a rozbil při tom karafu s vodou. Řízl se, a s krvácející rukou, do nastalého ticha řekl věštecká slova, cituji:
„Nenávidíte mne proto, že mě ještě milujete… Pokud si myslíte, že jsem mrtvý, bude pro vás strašným překvapením vidět mě znovu živého a nesmiřitelného… Dnes večer mě vyloučíte, vyženete z italských ulic a náměstí. Dobrá. Přísahám, že budu ještě mluvit, že za několik let mě budou davy Itálie následovat a tleskat mi, zatímco vy už budete mlčet.“
Nikdo tehdy na konci roku 1914 nemohl tušit, že budoucí diktátor - Duce Mussolini - tato slova hrůzným způsobem naplní.
Zatím si jen založil v roce 1914 nové noviny „Popolo d’Italia, ve kterých byl opět ředitelem. Byla to jen tečka za Mussoliniho „rudým obdobím“.
Nyní se vrátil ke svým starým známým spojencům, s kterými stále koketoval, k revolučním syndikalistům, kteří byli stoupenci války.
Ti už začátkem října 1914, někteří z nich, založili tzv. „Revoluční svaz“ - Fascio (Fascio – nezaměňovat s Fasci)), kterým tlačili na vládu a mluvčí neutrality, aby společně s nacionalisty a dalšími zastánci aktivního postupu Itálie prosadili vstup země do válečného konfliktu po boku Dohody.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Západní fronta 1939-1945 I. Italský fašismus. Č 2.

Díl I.

Část 2.

I když 1. světová válka není náplní tohoto historického popisu směřování k 2. světové válce, přesto si některé aspekty a události říci musíme. Úzce totiž souvisí se vznikem fašismu v Itálii. Zároveň některé události 1. světové války jednoznačně souvisí s přerodem „ rudého“ Mussoliniho v Mussoliniho fašistu!

Co se skrývalo za tím, že Itálie vyhlásila 3. srpna 1914 neutralitu? Vždyť Itálie tvořila jeden z vrcholů trojúhelníku, který se nazýval Trojspolek (Německo, Rakousko – Uhersko a Itálie)? A ještě dokonce v polovině roku 1914, kdy měla vypršet platnost smlouvy, to byla Itálie, která nejvíc stála o obnovení Trojspolku.
Itálie tehdy slíbila Němcům, že pokud něco začne (myšleno samozřejmě válka), bude mobilizovat a italské jednotky proniknou na francouzské hranice a vylodí se v jižní Francii. A Italové se skutečně v létě 1914 připravovali, i když velice skromně, na válku.
Přípravy skončily až právě vyhlášením neutrality. Důvodem neutrality Itálie byly vnitřní i vnější faktory.
Těmi vnějšími faktory, nejdůležitějšími faktory, bylo to, že se Itálie cítila ohrožena německou a rakousko – uherskou rozpínavostí víc, než francouzskými ambicemi.
V Trojspolku byly totiž značné rozpory o Balkán. Po dvou válkách na Balkáně (Turecko - Srbské a Turecko - Bulharské), chtěli Němci využít změny poměrů a hospodářsky se na Balkáně prosadit - to vadilo Rakousko – Uhersku, které označilo Balkán za svou sféru vlivu - stejně jako Itálie!
Potom se Vídeň nepohodla s Římem o Albánii a bylo hned jasné, že to má Trojspolek spočítané!
Navíc se Rakousko – Uherské ministerstvo zahraničí neobtěžovalo ani tím, že by informovalo Itálii o ultimatu Srbsku!
Tím vnitřním faktorem byl postoj socialistických stran a dělnického hnutí (dáno II. Internacionálou), které ihned po vzniku 1. světové války hrozilo stávkami a právě ke dni začátku bojů vyhlásilo Generální stávku.
Když tedy 3. srpna 1914 italská vláda premiéra Salandry místo vstupu do války, v řadách Trojspolku, vyhlásí neutralitu - socialisté i odbory Generální stávku zruší.
V Itálii však byly také strany a hnutí, které válku chtěly, ale na straně Dohody (Velká Británie, Francie a carské Rusko). Jsou to právě tlaky z Francie a dalších států Dohody, které popohání některé strany a hnutí Itálie, aby zatlačily na vládu a dostaly Itálii do zákopů!
Právě proto se v Miláně dne 19. ledna 1915 sejdou členové Revolučního svazku intervenční akce (Intervencionalisté), kteří se chtějí poradit co s tím. Výsledkem je založení nového „svazu“. Právě po tomto jednání, na kterém je přítomen i Benito Mussolini, a ve svém listě Popolo d’Italia, hlásá roztříštění starých struktur, sny o „velké Itálii“, se právě přiblíží k již v článku č. 1 zmíněným „nacionalistům“.
Nacionalistické hnutí Itálie vzniklo na Apeninském poloostrově poměrně pozdě, až v závěru 19. století. Členy byli většinou střední vrstvy a část inteligence. Jejich ideovým základem bylo odmítání evropského racionalismu a pozitivizmu. Oni uznávali instinkt, mystiku, sílu a násilí - v italských poměrech si ještě dosazovali „Říši Římskou“.
Teoretikem nacionalismu Made in Italy byl Enrico Corradini, zakladatel časopisu Il Regno, který vydával ve Florencii. Byl stoupencem hesla „Proletářskou Itálii“ nahradí „Itálie plutokratická“.
Na hnutí dále působily florentská revue Leonardo, která se později přejmenovala na La Voce, kterou vydávali Giovanni Papini a Giuseppe Prezzolini, kteří byli známí nedůvěrou k demokracii a parlamentní politice.
Na hnutí nacionalistů působila také nepříliš velká skupina spisovatelů, dramatiků, novinářů a umělců, kteří ve svém programu měli odmítání „měšťácké kultury a buržoazního systému“. Tady byl mluvčím básník Filippo Marinetti, který spolu s anarchisty a nacionálně smýšlející futuristy pěl ódy, v roce 1909, ve společném manifestu na nebezpečný život, na rychlost, fyzické násilí, vzpoury, válku a patriotismus. V pozdějších letech tito futurističtí umělci spojili anarchismus s nacionalismem v jakousi bránu do budoucnosti.
V roce 1910 vzniklo Italské nacionální sdružení, jehož členem byl také Corradini (teoretik nacionalismu). Italské nacionální sdružení nemělo starosti s budoucností, neboť dostávalo štědré dary, a to především z kruhů těžkého průmyslu. Novinami Italského nacionálního sdružení byla „Idea nazionale“, které bylo také jednou z pák, které pohnula italskou vládou, aby vytáhla v roce 1911 do války proti Turecku.
Je tedy jasné, že tito nacionálové a futuristé tak znovu stojí v létě 1914 u toho, aby co nejdříve vtáhli Itálii do války.
Jak později uvidíme jsou to tito nacionalisté a futuristé, kteří budou figurovat u toho, až vznikne fašistické hnutí a budou mezi jeho prvními členy.
Nebyly to jen ideje a křik těchto „taky“ filosofů a umělců co tlačilo Itálii do zákopů 1. světové války.
Politická scéna Itálie, zvláště republikáni se vyslovovali pro válku jako prostředek obrany demokracie před militantním Pruskem a Rakousko – Uherským c. a k. systémem. Intervencionisté sledovali pragmatické cíle – chtěli dosáhnout toho, aby Itálie dostala další území, aby se dostala k novým koloniím, a aby byla Itálie brána jako jedna z velmocí v Evropě, ale i ve světě.
Stoupenci neutrality se od intervencionistů lišili v tom, jak dosáhnout svých cílů.
Válečníci sázeli na meč - rivalové chtěli „po italsku“ lavírovat a taktizovat mezi válčícími tábory. Nejprve převáželo taktizování, kde se stalo heslem – jednáním je možné dostat „nemálo“ věcí.
Proto Německo zkoušelo od prosince 1914, do března 1915, koupit prodejné Italy za ústupky od Rakouska – Uherska. Rakousko – Uhersko neustoupilo a tím vyhnalo Itálii k mocnostem Dohody.
Od března 1915 jednají Italové tajně v Paříži s Francií a Velkou Británií, které dostaly souhlas od carského Ruska. Carské Rusko zmírnilo odpor Srbska, které se obávalo (a oprávněně) italského zájmu na Balkáně.
Dne 26. dubna 1915 je pak v Londýně podepsána supertajná dohoda, která Itálii slibuje to, co jí nemohli dát Němci a nechtěli dát Rakušané – tedy Istrii, jižní Tyroly, Terst, Dalmácii s přilehlými ostrovy, Albánskou Valonu a protektorát nad Albánií. Ovšem podmínkou je, že si to musí Itálie vybojovat. Aby ulehčily Itálii cestu do války, slíbí Britové italským diplomatům půjčku ve výši 50 miliónu liber.
Itálie tak 3. května 1915 vypoví své závazky Trojspolku, je jasné, že dalším krokem nemůže být nic jiného než vstup Itálie do války.
Ironií je, že ještě předtím odevzdalo 300 poslanců italského Parlamentu své navštívenky jako doklad podpory tzv. „mírové straně“.
Tato „mírová strana“ vůbec Londýnskou dohodu neznala, stejně jako ta válečnická strana, o tu se tajně postarali 3 muži Itálie – král Viktor Emanuel III., předseda vlády Antonio Salandra a ministr zahraničí Sidney Sonnino.
Dne 25. května 1915 vyhlašuje Itálie válku Rakousko – Uhersku. Stoupenci války v Itálii jásají.
V té době jásá i Benito Mussolini, hýří aktivitou, polyká prášky, neboť prý pracoval v té době 24 hodin denně. Věčně nervózní, podrážděný ředitel Popolo d’Italia, Benito Mussolini se také na jaře 1915 nechal vyprovokovat ke dvěma soubojům šavlí.
Prvním soupeřem mu byl malý anarchistický advokát Liberto Merlino, kterého Benito Mussolini zfackoval za to, že v novinách Avanti (ve kterých Mussolini kdysi řediteloval), napsal, že se Benito bojí konfrontace s lidmi.
Druhý duel byl pak s jeho bývalým přítelem a spolupracovníkem z Avanti a ze socialistické strany Claudio Trevesem. Ten veřejně Benita Mussoliniho přirovnal k prostitutce. Tyto 2 souboje přinutily Benita Mussoliniho trénovat šerm.
Výsledkem souboje s Trevesem bylo několik šrámů
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Západní fronta 1939-1945 I. Italský fašismus. Č 3.

Díl I.

Část 3.

Benito Mussolini „válečný štváč,“ se jako válečný štváč, tak statečně nechoval. Do 1. světové války nastoupil až tehdy, kdy byl povolán jeho ročník, tedy 31. srpna 1915 ( žádný dobrovolník, po kterých volal ). Jako voják se pak statečně choval, to ano.
K řece Isonzo dorazí voják Mussolini dne 15. září 1915.

Statečný voják Benito Mussolini v roce 1917 před svým zraněním.

Obrázek


Místo kam voják Mussolini dorazil, je hornatá oblast na italsko – rakouských hranicích, kde svedla italská a rakousko – uherská vojska několik krvavých bitev, aniž by byly zaznamenány posuny front, nebo by některá z bojujících stran zaznamenala územní zisky. Novinářské popisy bojů z pera Mussoliniho nejprve vykazují patos, později ten patos vystřídají slova o zákopech, které páchnou střelným prachem, lyzolem a laciným vínem, zakrvácenými obvazy a narychlo zasypanými hromadnými hroby.
Voják Mussolini je statečný, v únoru 1916 je „za svou výjimečnou aktivitu, pro svého ducha, připravenost k útoku a pro svůj klid“ povýšen na kaprála. Dokonce za rok, tedy na začátku roku 1917, postoupí ještě o hodnost výš.
Mussolini pozná v zákopech co to znamená kamarádství v boji a je mezi vojáky oblíben. Svědčí o tom i to, že mu jeden socialista (člen Socialistické strany Itálie) ukáže dopis, ve kterém ho jeho soudruzi ze Socialistické strany vyzývají, aby válečného štváče Mussoliniho zavraždil. Tento voják se Mussolinimu přizná, že je na jeho straně.
Válečná kariéra Benita Mussoliniho končí 23. února 1917, když jej při výbuchu skoro zabije vlastní italská mina. Italští lékaři Benitu Mussolinimu vytáhnou z těla 43 střepin.
Teprve 20. března 1917 konstatuje jeho ošetřující lékař chirurg Piccagnoni, že je jeho pacient Benito Mussolini z toho nejhoršího venku. Až 2. dubna 1917 je Benito Mussolini převezen do milánské vojenské nemocnice, kde zůstane až do konce srpna 1917.
S člověkem Mussolinim, se mění i novinář Mussolini, píše o národu a vlasti, příkladem smrti pro vlast je pro Mussoliniho smrt ideologa italského nacionalismu Enrica Corradoniho.
Stále více se Mussolini učí používat pojmy jako je oběť, idea, očista, národ a Itálie.
Kancelář Mussoliniho koncem léta 1917 vypadá tak, že na stole mezi stohy knih a rukopisů leží pistole. Na svazku poezie leží lovecký nůž a kousek vedle tu idylku a vojenský arzenál doplňuje revolver a několik zásobníků.
Mussolini, jako ředitel Popolo d’Italia, bojuje proti odpůrcům války a proti těm, kdo jako nezávislý socialista a člen válečného ministerského kabinetu Leonido Bissolati, kterému se přezdívalo „voják Dohody“ chtějí, aby se Itálie vzdala územních nároků a všeho s čím po válce chce Itálie vystoupit.
Když italská vojska utrpí v říjnu 1917 drtivou porážku u Caporetta a vojska Trojspolku vstupují na italskou půdu, je celá Itálie zděšena. V této době se ke královu prohlášení z 11. listopadu 1917, ve kterém se říká, že občané a vojáci jsou jedinou armádou, a že každá zbabělost je zradou, a že zradou je i každá hádka…, přidají i socialisté (to i přes výzvy Internacionály), i nacionalisté. Je to boj o Itálii.
Toto je doba, kdy začíná Mussolini okolo sebe sdružovat bývalé vojáky smýšlející podobně jako on. V té době říká, cituji:
„Požaduji divoké muže. Požaduji krutého energického muže, muže s energií rozbíjet, neoblomného při trestání, schopného bodnout bez váhání.“
Samozřejmě je našel!
Tito mužové si říkali „Arditi“ (Smělí).
Arditi byli bývalí příslušníci elitních jednotek, kteří se proslavili svou osobní odvahou, která často hraničila s pohrdáním životem, nebo sebevražednými akcemi, ale stejně tak byli nevázaní svým chováním v době volna a odpočinku. Mužové, pro které se válka, zabíjení a násilí stali posláním a životním osudem. Byla to přesně ta zásobárna, ze které se pak rekrutovaly nacionalistické a fašistické bojůvky, kde se mohli realizovat a kde našli způsob obživy.
V té době doplnil Mussolini svou kancelář na stěně vlajkou Arditů – černý prapor s bílou lebkou a dýkou. Mussolini se počítal mezi ně. Na jednom shromáždění, na konci války je oslovil: Arditi! Kamarádi! A pak řekl, cituji:
„Záblesky vašich dýk a výbuchy bomb udělají konec všem bídákům, kteří by chtěli bránit příchodu veliké největší Itálie. Ta patří vám.“
Socialista - mluvčí rudých Benito Mussolini, se mění na mluvčího černých sil a přerod se zrychluje.
Také jeho list Popolo d’Italia již nemá v tuto dobu v záhlaví „socialistický deník“, ale objeví se tam – „deník bojovníků a výrobců“. Když bojovníky myslí své Ardity a výrobce dělníky.
Také opouští třídní boj, když říká, že existuje jenom boj lidí za Itálii. Vyjadřuje podporu třídnímu smíru v zájmu národa a boje. Bojuje proti těm socialistům, kteří nechtějí válku. O těch proletářích, kteří nesouhlasí s válkou pro Itálii se vyjádří tak, že mají být posláni na válečná jatka jako dobytek, neboť nemají žádné národní uvědomění a ani ho od nich nelze čekat.
Prostě ten lid se má požádat, aby poslouchal!!!

Do toho vpadne VŘSR.
Nejprve ji Mussolini vítá jako mobilizaci obrovské země v dalším boji proti Německu. Když pak bolševici uzavřou v Brestu Litevském mír s Německem, nemá už pro revoluci v Rusku žádné dobré slovo. Lenin je pro Mussoliniho zrádcem Ruska a revoluci v Rusku a vládu bolševiků nazve vítězstvím „blouznivců a zločinců“, kteří přestali bojovat.

Když svatý otec Benedikt XV. po nové mobilizaci Itálie nazve Caporetto a další „zbytečným masakrem“, Mussolini mu adresuje mnoho výtek a osobních urážek.

Itálie však může ještě několik měsíců pokračovat v 1. světové válce.

Blížil se konec 1. světové války. Rakousko – Uhersko požádalo Itálii o příměří dne 29. října 1918. Italové s odpovědí nespěchali. Jejich vojenské vedení právě provádělo rozsáhlou ofenzivu a chtělo obsadit co největší území, aby si tak pojistilo to co chtělo ukořistit.
Příměří je podepsáno až 3. listopadu 1918 ve Villa Giusti nedaleko Padovy. V té době je předseda vlády Itálie Vittorio Emanuele Orlando na jednání v Paříži.
Italové se v té chvíli cítí šťastni, s Londýnskou smlouvou v kapse dosáhli všeho co chtěli, a je to jiné, než to bývalo v minulosti.
Velmi brzy, jak uvidíme, se Itálie přesvědčí, že realita bývá jiná. Přispěje k tomu především italské velikášství a přemrštěné požadavky.
Zatím je v optimismu přesvědčuje rozpad Rakouska – Uherska, ke kterému přispěli v dubnu 1918.
V dubnu 1918 totiž Římskou smlouvou zakončili Kongres zástupců národů žijících v c. a k. říši – Čechů, Slovinců, Srbů, Chorvatů, Poláků, Rumunů a Italů.
Tehdy Itálie vyhlásila solidaritu s každým z těchto národů - v jeho národně – osvobozeneckém boji.
Italové si také chtěli potvrdit práva na „svá území“ v Rakousko – Uhersku a chtěli také zabránit tomu, aby Rakousko – Uhersko už nestačilo znovu vzniknout v jakékoliv podobě. Historické prameny dokládají, že v táboře Dohody se skutečně často mluvilo i o tom, že Rakousko – Uhersko může být obnoveno (kuloárové rozhovory diplomatů Dohody).
Itálie patřila mezi vítězné velmoci.
Válečná bilance Itálie byla hrůzná. Mrtvých měla Itálie 680 000 a k tomu si přidejme 1,5 milionu raněných a invalidů.
Kruté byly i hospodářské důsledky. K půjčce 50 miliónů liber, která byly vyčerpána za několik týdnů, musela Itálie sáhnout hluboko do svých surovinových zdrojů, zvláště na zásoby uhlí a železné rudy.
Byly vybity celé ročníky mobilizovaných mužů, což znamenalo ztrátu kvalifikovaných sil.
Hodnota italské liry šestinásobně poklesla. Itálii stála 1. světová válka 148 miliard lir, to je 740x víc než se původně očekávalo. Ohromně stoupl deficit a to se měla ještě platit konverze (přechod na civilní výrobu).
Všechny noviny, i výroky politiků směřují k požadavku sociálního smíru a vlastenectví.

V Itálii probíhá na konci roku 1918 politický boj, jako předzvěst budoucí Mírové konference ve Versailles, která je svolána na 18. leden 1918.
V prosinci 1918 opouští Orlandův ministerský kabinet „voják Dohody“ Leonid Bissolati, který nesouhlasí s politikou nacionalistů, jejichž mluvčím je ministr zahraničí Sonnino.
Bissolati je totiž toho názoru, že by Itálie měla v souladu s 14. bodovým programem amerického prezidenta Woodrowa Wilsona dodržovat národnostní princip. To znamená, že by se měla Itálie vzdát Dalmácie, měla by rezignovat na anexi Horní Adiže a Dodekanézu a přestat požadovat protektorát nad Albánií.
Bissolati je ukřičen.
Mezi kritiky a křiklouny samozřejmě patří i Benito Mussolini se svým listem Popolo d’Italia. S Bissolatim odejde z vlády i jeho umírněný spojenec, radikál ministr Francesco Saverio Nitti. Otevře se tak prostor pro ministra zahraničí Sonnina. Ten může nyní o to hlasitěji o tato území žádat. Hlásnou troubou pro Sonnina se stane nacionalistický list Idea Nazionale, kde už byly předtím, krátce po skončení bojů publikovány takové požadavky, jako jsou koloniální kompenzace, dobře si nyní všimněme, že i otevření cesty do Etiopie a obsazení Dalmácie a dalších území.
Pro podpoření těchto bodů vznikne na začátku ledna 1919 nová organizace, kterou je Sdružení Arditů. Program Arditů, je „velká Itálie“. Arditi spolu s militantními nacionalisty tak začínají podněcovat Sonnina, aby byl v Paříži na Versailleské konferenci neústupný při prosazování „oprávněných italských nároků“.
Naposledy upravil(a) michan dne 5/2/2009, 15:09, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Západní fronta 1939-1945 I. Italský fašismus. Č 4.

Díl I.

Část 4.

Italská vláda těsně před zahájením Versailleských jednání v Paříži, v lednu 1919 udělala nehoráznou taktickou chybu. To když bojkotovala (kvůli jeho Čtrnáctibodovému programu) „Návštěvu“ amerického prezidenta v Římě.
Woodrow Wilson, prezident USA, tak musel v Římě jednat s Bissolatim (exministrem Orlandovy vlády) a papežem Benediktem XV.
Je jasné, že pak přemrštěné požadavky Italů u americké strany nemohly najít pochopení.
Ale ani Francouzi a Britové (přes Londýnskou smlouvu z dubna 1915, která zůstala naprosto utajena do roku 1920), neměli pro svého slabšího spojence Italy moc velké pochopení. Nechtěli si nechat diktovat jejich velikášskými představami, ale především Italům vyčítali, že problémy vytváří místo, aby je pomáhali odstraňovat.
Americký prezident Woodrow Wilson se střetl s italským předsedou vlády Orlandem na Versailleském jednání již u italského požadavku o město Fiume ( Rieka) na principu Wilsonových „národnostních kritérií“.
Stejně tak se střetli nad italskými nároky na Benátsko, Horní Adiži a Trentino.
Tady Orlando argumentoval, že jsou to „přirozené“ italské hranice!
Ale Orlando chtěl ještě Dalmácii, tu zdůvodňoval strategickými potřebami.
Wilson souhlasil pokud šlo o severní Itálii, ale byl ostře proti, aby Italům připadla východní Istrie a Dalmácie.
Město Fiume – Rjeka ( Rieka), mělo získat statut svobodného města.
Nemohli se dohodnout!
Americký prezident Woodrow Wilson se tak dne 23. dubna 1919 obrátil prostřednictvím listu „Tempo“ přímo na Italy, aby jim vysvětlil své představy, jak má vypadat Versailleský mír a také jak mají vypadat italsko – jugoslávské hranice.
Italský premiér Orlando a ministr zahraničí Sonnino postup amerického prezidenta zhodnotili jako urážku (prý obešel italského krále).
Orlando odjel z Paříže do Říma, na protest hned druhý den, tedy 24. dubna 1919, a Sonnino o 2 dny později tedy 26. dubna.
Jednání v Paříži vyvolávala na jaře 1919 ohromné bouře v Itálii.
Italský tisk běsnil.
Orlandovi se dostalo na římském nádraží ohromného a masového přivítání. Toto přivítání předsedu italské vlády tak povzbudilo, že do Paříže vyhrožoval - že italská armáda a námořnictvo je mnohem více připraveno, než bylo v květnu 1915.
Velmoci Dohody si z těchto výkřiků Italů nedělaly nic. No a když pak zástupce Velké Británie Lloyd George navrhuje, že Smyrna, kterou požadují Italové, připadne Řecku, jdou Italové ke křížku.
Orlando i Sonnino okamžitě odjíždějí do Paříže!
Je však pozdě, velmoci rozhodly již bez nich a příjezd Italů na jejich rozhodnutí nic nezměnil.
Ministerský předseda Itálie Orlando a ministr zahraničí Sonnino se 8. června 1919 vrací z Paříže skoro s prázdnýma rukama.

Území, která Itálie získala Versailleskou smlouvou a do roku 1924 ( 1919 – 1924).

Obrázek


Předsedu vlády Orlanda to stojí jeho křeslo, novým předsedou vlády Itálie se stane Francesco Saverio Nitti, muž který opustil v prosinci 1918 Orlandovu vládu spolu s Bissolatim (vojákem Dohody) na protest proti zahraniční politice Sonnina a Itálie (územní požadavky).
Všechna jednání, která na jaře 1919 v Paříži probíhala zrodila v Itálii přesvědčení, která se formulovala do slov – „Zmrzačený mír“.
Italští nacionalisté a levicové intervencionisté typu Mussoliniho hlásali, že 680 000 Italů umřelo v 1. světové válce zbytečně, protože se Itálie stala obětí „imperialismu cizích bank“ a „plutokratického komplotu“.
Přesně takto to psal i ředitel Popolo d’Italia koncem jara a na začátku léta 1919 Benito Mussolini, ale to již byl jeho list, listem fašistického hnutí. Hnutí, které se v začátku tvářilo jako - že obhajuje zájmy všeho lidu, tedy i „proletariátu“.

Jak ke vzniku fašistického hnutí na jaře 1919 došlo?

Nejprve Benito Mussolini svým listem Popolo d’Italia chrání vojáky, vysloužilce, důstojníky v aktivní službě i mimo ni. Aktivní důstojníci a záložní důstojníci se po skončení 1. světové války stávali terčem útoků a urážek civilního obyvatelstva. Lidé v nich viděli symbol válečné krutosti, poválečného hoře a především hospodářské bídy. Benito Mussolini, stejně jako nacionalistický tisk, se jich zastával. To se mu samozřejmě vyplatilo o něco později, neboť ho pak důstojníci podporovali ať již přímo, nebo nepřímo, včetně toho, že mu dodávali zbraně.

Benito Mussolini vedle sociální spravedlnosti v té době propaguje národní zájmy Itálie.
V té době také poštve Ardity na Bissolatiho shromáždění a neustále kritizuje vládu, že je mírná k americkému prezidentovi, což brání italské velikosti. Kritizuje socialisty za jejich pacifismus, který oni zdůvodňují proletářským internacionalismem.
Ještě to není ten „pořádek“ na kterém potom staví svůj program!
Zatím je to jen „pořádek“ sociální, který má stabilizovat celou italskou společnost a Mussolini se věnuje budování velké Itálie.
Je to zajímavý projekt, neboť Itálie té doby byla rozhádaná a Mussolini chce tyto rozpory vystřídat jednotou hospodářského úspěchu, ze kterého by plynula prosperita pro všechny.
V tomto projektu chce Mussolini hrát první housle, ale zatím nemá s kým.

Rozhodne se!
Ředitel Popolo d’Italia svolá dne 21. března 1919 do domu číslo 9 na milánském náměstíčku San Sepolero 60 různě a přitom podobně smýšlejících lidí, aby se dohodli na společném postupu. Mussolini měl v úmyslu, v době kdy na shromáždění šel, založit nepolitické hnutí, které by bylo věrno principům intervencionismu, a zároveň mělo anarchisticko-syndikalistické rysy.
V 1. patře v salónku, se tak večer 21. března 1919 shromáždí zástupci Arditů, které vede kapitán Ferrucio Vecchi, dále anarchosyndikalisté v čele s Michelem Bianchim, vedle nich pak levicový intervencionisté ve svém středu s Benitem Mussolinim, no a samozřejmě nechybí reprezentanti futuristů a levicových nacionálů.
Nejprve nikdo neví co dělat a co říkat.
Pak jeden z přítomných, Dante Dini, navrhuje zformulovat program hnutí, o kterém však nikdo neví jak by mělo řádně vypadat. Proto je hned proti Aurelio Galassi. Prvně se shodnou jen na tom, že je třeba něco podniknout.
Když napětí vrcholí a debata nikam nevede, tasí náhle kapitán Vecchi šavli a zavelí, cituji:
„Opakujte po mně. Přísaháme bránit Itálii! Pro ni jsme připraveni i zemřít!“
Když dozní tato patetická slova, chopí se slova Mussolini a věcně navrhne vytvoření nové strany, strany boje, jejímž programem bude boj za Itálii.

Výsledkem jednání noci z 21. na 22. března 1919 je dohoda o založení Milánských svazů bojovníků (Fasci milanesi di combattente) – italský fašismus, tato předzvěst pozdějších hrůz je tady.

Za 2 dny, dne 23. března 1919 se na stejném místě v Miláně sejde 119 mužů, kteří tuto organizaci připraví na celoitalském základě: Fasci italiani di combattimento - Bojové italské svazy.
Mussolini tam hned otevřeně řekne o co těmto „Bojovým italským svazům“ půjde, cituji:
„Mám dojem, že nynější režim v Itálii otevřel nástupnictví… Jestliže bude režim překonán, budeme to my, kdo bude umět obsadit jeho místo. Proto vytváříme fasci…
Jsme rozhodně proti všem formám diktatury, jak diktatury šavle, tak třírohého klobouku, jak diktatury peněz, tak čísel. Jsme pouze diktaturou vůle a inteligence.“ !!!

Mussolini předvídavým způsobem zmírnil pro veřejnost program nového hnutí. Program je směsicí všeho a něčeho – jednou je nacionalistický, jednou je republikánský, potom je zase antiklerikální a také obsahuje sociálně a socialisticky motivovaná hesla!!!

Fašisté - tak se později tomuto hnutí říká, ve svém programu žádají zrušení monarchie, rozpuštění horní komory parlamentu Senátu a zákaz šlechtických titulů. Má být vyhlášena Italská republika a provedena vnitřní decentralizace. K tomu musí být zavedeno všeobecné volební právo. Volby mají být podle poměrného zastoupení a volební právo musí dostat i ženy. Musí se zrušit politická policie a povinná vojenská služba.
Zrušit se musí ale i svoboda projevu, nezávislost tisku a právo na vyznání!!!
Ve sféře hospodářské fašisté prosazují rozpuštění anonymních společností, potlačení burzovních spekulací, vyšší zdanění zisků a dále pak konfiskaci církevního majetku. V sociální sféře fašisté požadují zavedení osmihodinové pracovní doby, vyslovují se pro účast dělníků na vedení továren a pro předání půdy rolníkům.

Program se postupem času výrazně měnil a v té době jej skutečně podepsalo 53 mužů, kterým se později říkalo „sansepoleristi“. Ostatní ze 119, tedy 66 mužů, odmítlo pod dokument připojit svůj podpis. Odmítli například futuristé a zástupci Průmyslového a obchodního kruhu, kteří Mussolinimu zapůjčili k této schůzce svůj sál. Teprve když byl postupně upraven tento program, začali se k němu hlásit a podepsali jej.
V chaotické situaci Itálie roku 1919 pak 23. března 1919, Mussolini ve svém listu Popolo d’Italia vysvětluje tu protichůdnost programu takto, cituji:
„Dovolujeme si luxus být aristokraty i demokraty, konzervativci i pokrokáři, reakčníky i revolucionáři, být legální i nezákonní. To podle podmínek, místa a rámce, v němž jsme nuceni žít a konat.“
Za 4 dny pak píše, že je jak pro třídní boj, který má vést k dělení moci, tak i pro spolupráci s režimem a podnikateli, když se má jednat o zvýšení výroby a tudíž pozdvižení země.
Je to podivuhodné spojení, ale platilo po celou fašistickou éru v Itálii.
Zatím to fašistické hnutí Italy nepřitahuje.
V červnu 1919 se k němu hlásí nikoliv 1 000 svazů (jak vyhlašoval Mussolini), ale jen 1 000 lidí.
Itálie v roce 1919 ještě nebyla pro fašismus zralá. Zvláště potom co fašisté předvedli už 15. dubna 1919.
V Miláně došlo, dne 13. dubna 1919, ke srážce policie a socialistické strany, při které zahynul 1 socialista. Socialisté vyhlásili na 15. dubna 1919 generální stávku. Fašisté to vzali jako první příležitost ukázat se na veřejnosti. Zorganizují vlastní vzdoromanifestaci. Futuristický básník Filippo Marineti má u sebe zbraň. Fašisté narazí na stávkující socialisty. Ozvou se výstřely. Padají rány holemi. Fašisté se vydají k budově, kde dříve sídlil Mussolini, k budově Avanti (Kupředu). Z budovy Avanti vyjde výstřel po kterém jeden z vojáků (Ardit) upadne. Fašisté vezmou budovu Avanti útokem. Pracovníci Avanti se brání vším, co jim přijde do ruky. Fašisté budovu vydrancují, nakonec ji zapálí a triumfálně pochodují s pokřikem, cituji:
„Avanti! Už neexistuje!“
Mussolini to pak komentoval takto, cituji:
„Groteskní strašák italského leninismu je dojímavým hadrem odevzdaným do špíny černé kroniky.“
No a vysvětlení pro noviny Giornale d’Italia, to pak stojí již úplně za to, cituji:
„Všechno to co se stalo v Avanti!, bylo spontánní, absolutně spontánní. Hnutí davu, hnutí bývalých vojáků, lidu, omrzelých leninským vydíráním… My z fasci jsme útok na socialistický deník nepřipravovali, ale cítíme veškerou morální zodpovědnost za tuto epizodu.“

To je začátek italského fašismu! Teprve začátek!

Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=525
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=778
Naposledy upravil(a) michan dne 7/2/2009, 07:15, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pegeucko
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 2793
Registrován: 14/7/2005, 10:40
Bydliště: jižní Čechy

Příspěvek od Pegeucko »

Zkrátil jsem název článku a plnou délku názvu ponechal v nadpisu. Název byl přílíš dlouhý a v RSS pak byl příliž roztahaný. Viz načítání RSS ZDE:
http://www.pravednes.cz/index.jsp?panel=army

Vyhledavače zaregistrují i název i nadpis, takže tato úprava nebude na škodu věci.
ObrázekObrázekObrázekObrázek

Vím vše, protože mlčím, abych slyšel..... motto STASI
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

Michane, skvělé (hrome, zase se opakuji).

Chybí mi tu trochu lépe profil Mussoliniho, a to co je napsáno, je příliš rozkouskováno...

K osobě Friedricha Nietzscheho - filozof postižený syfilidou - zakládá filozofický směr známý jako Nihilismus (strach z prázdnoty, tj. že člověk žije nadarmo) a že v životě se nelze dohledat pravdy - neexistuje rozumový důkaz vyšší síly, tj. boha.
Důsledky má hlavně tzv. "praktický nihilismus" - nositel tohoto hnutí nevěří, že je možné vytvořit společnost, která se bude řídit mravními hodnotami a koná vše tak, jako by takováto společnost neexistovala.
Některými myšlenkami se zabýval i Adolf Hitler, který mj. navštívil jeho archiv ve Výmaru, kde ho přivítala jeho sestra, která se o tento archiv starala.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

OK, dík Rosomák - lze jen souhlasit s Tvým názorem. Mám Mussoliniho nastudováného samozřejmě mnohem podrobněji, stejně jako Nietzscheho. U Nietzscheho ( dal jsi sem velice slušnou základní charakteristiku filosofa a o čem je - pro nás je důležité využití myšlenek pro fašismus a nacismus) bude v dalších popisech ještě také více, stejně jako o Mussolinim.
Vykreslení osobnosti Mussoliniho, toto základní vykreslení, je pro vznik italského fašismu postačující. Vynechal jsem Mussoliniho vztah k ženám, podrobně nepopisuji jeho žurnalistiku, působení v politice a další.
Bylo by to ještě rozvláčněnější.
Některé i důležité kapitoly jeho mládí, působení ve Švýcarsku a pod zkracuji a píši heslovitě.
Kdo se chce seznámit blíže, určitě si podklady najde ( jsou i u použitých podkladů na konci).
I takto je to dlouhé popisování!
Účelem mého popisu je s částečným vysvětlením směřovat historicky k 2. světové válce.
Zvolil jsem tento postup.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

OK, postup je samozřejmě správný, nedá se u tak hutného materiálu a u vojenského serveru "piplat" s psychologickým profilem.
To by se pak z toho zde stalo příliš komplikované čtení.

BTW, dostaneš se k přehledu smluv, která měla Itálie tehdy uzavřeny? Předpokládám, že ano...

Jen na okraj (samozřejmě, protože Michan "vyžral" celé téma dopodrobna), četl jsem o výzkumu, jak snadno lidé podlehnou, i když nechtějí (v jednom výzkumu měli dobrovolným osobám testovaní působit bolest elektrošoky, lidé se na počátku z toho málem hroutili, ale pak si na to v podstatě zvykli a nevnímali to tak negativně).

I když v každé armádě platí, že předvídatelnost kroků daného velitele je rozhodujícím klíčem k vítězství.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Pochopitelně, že se k smlouvám, které měla Itálie před ww2 dostanu. Zřejmě né tak, jak máš možná namysli - Seznam.
Vždy v textu, u doby vzniku a popisu událostí bude kdy, s kým a o čem ta smlouva byla. Smlouvy nebudou ani rozpitvávány do detailu. Normální klasika popisu historie s tím, kdo chce bližší - najde si. Někdy maximálně odkaz.
Ani stanovisko - dobře - špatně - nebudu zaujímat.
Zaujetí stanoviska by historický popis mít neměl ( správný historik to nedělá - je na to celá studie - já se poučkou historiků budu řídit také, ač jsem amatér). Ostatně pár lidí si už přece jenom na " dědka - historického amatéra" tady na Palbě zvyklo! :D
Nikdo neříká, když jsem vše " vyžral ", že někdo nemůže události - událost - rozebrat a podrobně jí i se souvislostmi, detailními, popsat.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Tunac »

Michane, díky, zase jsem o něco chytřejší. :D
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Dobré slovo člověka vždy potěší, my to oba víme. :D
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Thrasher87
četař
četař
Příspěvky: 74
Registrován: 8/6/2008, 20:19

Příspěvek od Thrasher87 »

menšia chybička v treťom odstavci:
Když svatý otec Benedikt XI. po nové mobilizaci Itálie nazve Caporetto a další „zbytečným masakrem“, Mussolini mu adresuje mnoho výtek a osobních urážek.
V case 1WW bol pápežom Benedikt XV.
Benedikt XV., latinsky Benedictus XVI, rodným menom Giacomo della Chiesa, (* 21. november 1854, Janov, † 22. január 1922, Vatikán) bol 258. pápež rímskokatolíckej cirkvi v poradí v období 3. september 1914 až 22. január 1922.
Uživatelský avatar
Thrasher87
četař
četař
Příspěvky: 74
Registrován: 8/6/2008, 20:19

Příspěvek od Thrasher87 »

nijako to však neznižuje uroveň članku. Super práca len tak ďalej.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Pozorný Thrasher87 - děkuji moc.
Skutečně jsem se na Wilkipedii, ale i v dalších pramenech ověřil - Benedikt XV. - 258. papež od roku 1914 do roku 1922 - již jsem tu chybu opravil.
Takže děkuji a pardon.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Jen dodám k tomu úvodu, že papež Pius IX. sjednocenou Itálii a likvidaci Papežského státu nikdy neuznal a prohlásil se za „vatikánského vězně“. Po zbytek života zůstával ve Vatikánu, který ani jednou neopustil. Zemřel 7. února 1878 Řím).
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Thrasher87
četař
četař
Příspěvky: 74
Registrován: 8/6/2008, 20:19

Příspěvek od Thrasher87 »

Ešte som si to všimol v štvrtom odstavci:
Woodrow Wilson, prezident USA, tak musel v Římě jednat s Bissolatim (exministrem Orlandovy vlády) a papežem Benediktem XI.
Je jasné, že pak přemrštěné požadavky Italů u americké strany nemohly najít pochopení.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Takže ve stejném duchu - nedočetl jsem celé - děkuji Thrasher87 a pardon.
Samozřejmě jsem již i v Č 4. - na Benedikt XV. - opravil.
Stále si říkám, že to přečtu celé, ale momentálně mám málo času.
Děkuji všem, kteří mě na chybu upozorní.
Při nejbližší přestávce se k přečtení vrátím a na co přijdu opravím.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Thrasher87
četař
četař
Příspěvky: 74
Registrován: 8/6/2008, 20:19

Příspěvek od Thrasher87 »

Výsledkem jednání noci z 21. na 22. března 1919 je dohoda o založení Milánských svazů bojovníků (Fasci milanesi di combattente) – italský fašismus, tato předzvěst pozdějších hrůz je tady.

Za 2 dny, dne 13. března 1919 se na stejném místě v Miláně sejde 119 mužů, kteří tuto organizaci připraví na celoitalském základě: Fasci italiani di combattimento - Bojové italské svazy.


Posledný odstavec. Nemá byť v tom druhom odseku 23. března?
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Určitě 23. března 1919 - opět překouknutí a již to opravuji - děkuji.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12902
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re:

Příspěvek od Rase »

michan píše: Obrázek
Statečný voják Benito Mussolini v roce 1917 před svým zraněním

Benito Mussolini „válečný štváč,“ se jako válečný štváč, tak statečně nechoval. Do 1. světové války nastoupil až tehdy, kdy byl povolán jeho ročník, tedy 31. srpna 1915 ( žádný dobrovolník, po kterých volal ). Jako voják se pak statečně choval, to ano. K řece Isonzo dorazí voják Mussolini dne 15. září 1915. Místo kam voják Mussolini dorazil, je hornatá oblast na italsko – rakouských hranicích, kde svedla italská a rakousko – uherská vojska několik krvavých bitev, aniž by byly zaznamenány posuny front, nebo by některá z bojujících stran zaznamenala územní zisky. Novinářské popisy bojů z pera Mussoliniho nejprve vykazují patos, později ten patos vystřídají slova o zákopech, které páchnou střelným prachem, lyzolem a laciným vínem, zakrvácenými obvazy a narychlo zasypanými hromadnými hroby. Voják Mussolini je statečný, v únoru 1916 je „za svou výjimečnou aktivitu, pro svého ducha, připravenost k útoku a pro svůj klid“ povýšen na kaprála. Dokonce za rok, tedy na začátku roku 1917, postoupí ještě o hodnost výš. Mussolini pozná v zákopech co to znamená kamarádství v boji a je mezi vojáky oblíben. Svědčí o tom i to, že mu jeden socialista (člen Socialistické strany Itálie) ukáže dopis, ve kterém ho jeho soudruzi ze Socialistické strany vyzývají, aby válečného štváče Mussoliniho zavraždil. Tento voják se Mussolinimu přizná, že je na jeho straně. Válečná kariéra Benita Mussoliniho končí 23. února 1917, když jej při výbuchu skoro zabije vlastní italská mina. Italští lékaři Benitu Mussolinimu vytáhnou z těla 43 střepin. Teprve 20. března 1917 konstatuje jeho ošetřující lékař chirurg Piccagnoni, že je jeho pacient Benito Mussolini z toho nejhoršího venku. Až 2. dubna 1917 je Benito Mussolini převezen do milánské vojenské nemocnice, kde zůstane až do konce srpna 1917.
Trochu tohle téma oživím pár obrázky :)
Obrázek Obrázek

tady ještě pěkná karta, policejní spis, z roku 1903
Obrázek
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Odpovědět

Zpět na „Příčiny a události vzniku 2.sv války“