II. díl. Německo. Nacismus. Č 1.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

II. díl. Německo. Nacismus. Č 1.

Příspěvek od michan »

II.díl. Německo. Nacismus. Část 1.

Itálie byla tím prvním státem, ve kterém se zrodila hrůza zvaná – „Fašismus“. Výmarská republika Německo (a její ukřivděný lid, dle svého subjektivního kolektivního názoru), „ukřivděná po 1. světové válce“, byla tím druhým státem, který zrodil hrůzu zvanou – „Nacismus“. Byl to německý „Nacismus“, který má největší a přímý podíl na rozpoutání 2. světové války.

Mapa území Německa od 1919 do 1923.

Obrázek


Postupný zrod nacismu v Německu, je samozřejmě spjat s jedním ze dvou nejkrutějších diktátorů 20. století (Stalin a Hitler), s osobou Adolfa Hitlera. O osobě Adolfa Hitlera bylo napsáno mnoho. My si zde řekneme ta fakta, která hovoří částečně o jeho osobě, ale především budeme sledovat jeho cestu k moci a s ní vývoj nacismu v Německu a jeho směřování k 1. září 1939, tedy ke vzniku 2. světové války.

Nejprve některá důležitá fakta o Adolfu Hitlerovi.
Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889 v rakouském městečku Braunau na Innu. Jestliže byl nadějným žákem základní školy, na střední škole již studoval jen to, co ho bavilo (nebavila ho matematika a přírodověda). Sám o tom říká v „Mein Kampf“, že nechtěl jít v šlépějích svého otce, úředníka. Snil o umění, malířství a chtěl se stát především „slavným umělcem“. Jak sám říkal, ničila ho představa, že by byl úředníkem, že by nebyl pánem svého času, a že by zbytek svého života trávil vyplňováním formulářů.
Měl konflikty s otcem a později samozřejmě i se svými učiteli. Vyjadřoval se o učitelích jako někteří z nás, že jsou to tyrani mládeže…, že jejich jediná myšlenka je z chlapců vytvořit opice, nebo papoušky.
Přisuzoval jim, že pronásledují každého, kdo projeví svou vlastní vůli.
Otec mu zemřel v roce 1903, matka jej ještě nějaký čas nutila, aby střední školu dodělal. Mladý Hitler nedbal a chtěl se prosadit ve svých zálibách, to znamená čtení a kreslení. V roce 1907 podnikne první pokus o přijetí na Všeobecnou malířskou školu na Akademii výtvarných umění ve Vídni. První pokus dopadl úspěšně, první zkoušku absolvuje, zatímco 33 jeho konkurentů je odmítnuto. Propadne při druhé zkoušce, kdy projde dál 28 ze 113 kandidátů.
Hitler je zklamán. Rektor mu na jeho žádost objasňuje, že Hitlerovi schopnosti jsou v oblasti architektury a doporučuje mu, aby se účastnil přijímacího řízení na směr architektura na této akademii. To mu neumožňuje jeden jeho problém – nemá maturitu.
V prosinci 1907 mu ve věku 47 let umírá jím velice milovaná matka na rakovinu. Židovský lékař doktor Bloch, který matku ošetřoval, se později vyjádřil, že ještě nikdy ve své 40leté lékařské kariéře, neviděl žádného mladého člověka, skrouceného bolestí tak trpět, jako mladého Hitlera.
Hitler odchází do Vídně, aby se znovu pokusil vstoupit na Akademii výtvarných umění, ale i druhý pokus je neúspěšný.
Právě „Vídeňské období Hitlera (1908-1913)“ bylo velice důležité pro formování Hitlera v mnoha aspektech jeho osobnosti a ovlivnilo jej i do budoucnosti.
Vznikaly dohady z čeho žil. Dnes je již dokázáno, že v začátcích disponoval dědickým podílem a později si svůj sirotčí důchod doplňoval prodejem svých akvarelů a obrázků. Přechodně bydlel v útulku pro osoby bez bydliště a od prosince 1909 až do konce svého „Vídeňského období“ bydlel v „Mužském domově“. Přes den maloval akvarely, které prodával jeden ze spolubydlících a po večerech navštěvoval opery, jako třeba Richarda Wagnera. Mnoho četl a začal se zajímat o politické otázky. Sám říká, že „Vídeňské období“ bylo rozhodující pro tvorbu jeho světového názoru. Ve Vídni se věnoval i sociálním otázkám a byla to také Vídeň, kde se stal ostrým protivníkem marxismu a Židů.
Přečetl se svou důkladností mnoho děl o sociálních otázkách, kde byl samozřejmě konfrontován s marxistickými knihami, novinami a brožurami a sociální demokracie mu ze začátku nebyla nesympatická. Zvláště se mu u sociální demokracie líbilo, že se zasazuje o zlepšení životních podmínek dělníků.
Že se stal nakonec ostrým nepřítelem sociální demokracie a vůbec marxismu, to souvisí s vývojem jeho nenávisti proti Židům. V marxismu vidí pouze nástroj židovstva, které chce vhodným využitím sociálních a hospodářských problémů doby získat dělnictvo pro své špatné úmysly. Vinu za to dává buržoazii, která odmítnutím oprávněných požadavků dělníků vhání dělníky do rukou marxismu.
V mnoha svých vystoupení skutečně přiznává Adolf Hitler, že ve Vídni se stal antisemitou.
Ve Vídni byl na začátku 20. století antisemitismus, stejně jako v mnoha dalších evropských městech, velice rozšířen. To, že antisemitismus u Adolfa Hitlera nabyl extrémní a ostrou formu, spočívá v jeho osobnosti.
To, co mnozí lidé pociťovali jako stísněnost – antisemitismus - to dohánělo Adolfa Hitlera k nepříčetnosti. Adolf Hitler ještě extrémněji, než jeho současníci cítil skutečné nebo domnělé zlořády a ještě extrémněji než jeho současníci na ně reagoval. Normální člověk s normálním průběhem života by se vyvíjel a nic by se nestalo. U Adolfa Hitlera to bylo jiné. Adolf Hitler se stal mocným člověkem a tady své extrémní představy mohl prosadit.
O tom až později.
Dlouho se nevědělo proč se přestěhoval v roce 1913 do Mnichova. Nyní je ten fakt jasný. Chtěl se vyhnout vstupu do Rakousko-uherské armády.
Ale také v Mnichově obdrží v únoru 1914 povolávací rozkaz. Již tady se projeví jeho vyvinuté rétorické schopnosti, je uznán neschopným vojenské služby a není odveden. Odvodní komisi píše dopis, v němž líčí utrpení své hospodářské a sociální situace.
Ta jeho hospodářská situace mu však nebrání v tom, aby se v srpnu 1914 - 2 týdny po vypuknutí 1. světové války - nepřihlásil, jako válečný dobrovolník k 16. dělostřeleckému regimentu bavorské armády. Hitler byl totiž, jako mnoho jeho současníků zasažen válečnou euforií srpna roku 1914. Padne veškerá jeho rétorika a na vojnu spěchá. Nutno ještě dodat, že v Mnichově pokračoval ve svém uměleckém životě (od února do srpna 1914 ) a peníze si vydělával prodejem pohlednic a i jiných obrázků.
Nyní však viděl jasný cíl, bude vojákem. A Adolf Hitler byl statečným vojákem. V prosinci 1914 obdrží „Železný kříž II. třídy“ a v srpnu 1918 „Železný kříž I. třídy“.


Adolf Hitler, voják 1. světové války v roce 1915 ( je nad ním x)

Obrázek

Tady, v zákopech 1. světové války dotváří Hitler své politické názory. Stejně jako jeho současníci hovoří i on o „Myšlenkách roku 1914“ a o „Společnosti v zákopech“, kde se zdálo, že povolání, stav, třídní příslušnost, vzdělání a příjmy již nehrají žádnou roli. Tato skutečnost, tyto zkušenosti, které jsou i Hitlerovými zkušenostmi, chtějí i jeho současníci přenést do politiky v civilním životě. I Hitler pak v pozdějších letech apeluje opakovaně, úporně a přesvědčivě na tuto zkušenost generace 1. světové války.
Na třetím říšském stranickém dnu v roce 1927 sám Hitler tehdy říká, že existovalo jen jedno místo v Německu, v němž neplatilo žádné třídní rozdělení. Byly to „kompanie vpředu“. Nerozlišoval se proletářský původ, existovala pouze kompanie. Hitler chtěl, aby taková možnost byla i doma, aby byla vybudována taková jednota.
Když je v říjnu 1918 Hitler dopraven po otravě plynem do lazaretu v Pasewalku v Pomořanech, slyší zde dne 9. listopadu 1918 o revoluci, která vznikla po abdikaci císaře. Hitler na zprávu o kapitulaci Německa a provolání republiky reaguje hlubokým zklamáním a pochybnostmi. Vždyť přece němečtí vojáci bojovali 4 roky za Německo a pevně věřili ve vítězství a náhle je všechno jinak.
V pozdějších vyjádřeních Hitlera se dozvídáme, že byl zoufalý z porážky ve válce, ale ne z konce monarchie. Na rozdíl od pravičáků a monarchistů pád monarchie vítal. Sám koncem srpna 1921 říká, že není žádný monarchista, a že po takových monarchiích jaké jsme měli nežízní. Říká, že my jsme pro republiku, ale jsme proti republice „šíbrů“ (keťasů). O 20 let později však o této době říkal, k listopadové revoluci - co se mnohým jevilo jako konec, bylo v Hitlerových očích vlastně pouhým začátkem. Rozpadla se monarchistická státní forma, bez které mohl německý lid klidně žít. A zdůrazňoval, že listopadová revoluce byla předchůdkyní jeho vlastní „národně socialistické revoluce“. Ta listopadová revoluce, revoluce sociální demokracie, pro něho není dost radikální a on především nenávidí „listopadové zločince“, neboť ti se s touto revolucí současně spojili i s kapitulací.
Po abdikaci císaře Viléma II. pověřuje kancléř von Baden sestavením vlády Bedřicha Eberta, předsedu sociálně-demokratické strany Německa (SPD). Vyhlášení republiky je provedeno dne 9. listopadu 1918 v Berlíně a SPD je k němu přinucena demonstrujícím davem.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

II.díl. Německo. Nacismus. Č 2.

Díl II.

Část 2.

Již od svého vzniku 9. listopadu 1918, musí Výmarská republika Německo (název Výmarská republika dostala dle Ústavy, kterou přijala ve Výmaru v roce 1919), řešit vnitřní problémy. Německá sociálně-demokratická vláda je v listopadu a prosinci 1918 a lednu 1919 konfrontována s ozbrojeným povstáním komunistů, kteří v přístavech Severního a Baltického moře, v Bavorsku a samotném Berlíně, zakládají podle vzoru VŘSR „republiky rad“ (povstání Spartaků).

Oddíly Freikorps potlačují bolševické povstání Spartaků v ulicích Berlína – leden 1919.

Obrázek


V ulicích mladé Výmarské republiky začala občanská válka.
Po 1. světové válce odevzdalo 200 divizí Vilémského císařství své zbraně a uniformy do skladů a vojáci se rozptýlili do svých domovů. Vláda SPD je však pro potlačení komunistického povstání, v této občanské válce potřebuje.
„Lidi ze zákopů“, kteří si říkali Frontkämpfer – „frontový bojovníci“ jako první začíná shromažďovat generál Ludwig von Maercker, který jako první organizuje oddíly Freikorps. Maerckerův původní freikorps, dobrovolný teritoriální sbor myslivců (das Freiwillige Landesjägerkorps) má mnoho prostředníků mezi důstojníky a řadovými vojáky ( o této zvláštnosti bude ještě řeč).
Vznik oddílů Freikorps se okamžitě rozšiřuje i v dalších oblastech, na něž si Deutschtum („Němectvo“) dělá historický nárok – tedy i v pohraničních oblastech o něž se vedou spory s nově vzniklým Polskem, v baltských zemích, které si získaly samostatnost od Ruska a do německy hovořících pozůstatků habsburského impéria.
Freikorpsy (toto slovo má původ v lidových jednotkách tvořených v Prusku proti Napoleonovi v roce 1813 až 1814) měly při svém vzniku příznačné názvy z historie: Německá střelecká divize, Teritoriální střelecký sbor, Hraniční střelecká brigáda, Střelecká divize gardového jezdectva, Dobrovolný střelecký sbor Yorcka z Wantenburgu. Existovalo ještě mnoho dalších oddílů, z nichž některé tvořily brigády, prapory, nebo pluky a z nich pak vznikla v roce 1921 ona 100 000 armáda - Reichswehr, kterou pak povolovala Versailleská smlouva Výmarské republice Německo.

Zde jsou již vojáci Reichswehru po roce 1921.

Obrázek


Ještě armáda „freikorpsu“ porazí levicové bolševické oddíly do konce ledna 1919, ti kteří z levičáků přežijí se pak připojí maskovaně k pouličním bojůvkám Rudé fronty.
Ti, kteří se z pravičáků a pomocníků Sociálně demokratické vládě nevejdou do freikorpsu ( 100 000 armády Reichswehru) pak vstupují do zárodku NSDAP, kterým bylo nejprve DAP.
Stejně jako to postupně učiní i vysloužilci Hitlerova pluku v Mnichově, jako například poručík Rudolf Hess a šikovatel Max Amann. V Mnichově také organizuje nejtvrdší vojáky, členy freikorpsu, „ kteří se nevešli“ - do stranických jednotek kapitán Röhm. Tyto jednotky jsou nazvány Sturmapteilung (SA). O tom ještě bude řeč.
Za barvu svých uniforem si oddíly SA zvolí hnědou, barvu vítězné britské armády a zároveň také převezmou její řemení typu Sam Browne. Od elitních horských střeleckých pluků si pak nacisté pro jednotky SA vypůjčí lyžařskou čepici se štítkem, k uniformě nosí vysoké kožené boty, jako starodávný symbol nepravidelných jízdních válečníků. Během přehlídek se řadí pod legionářskými standartami a pochodují v rytmu vířících bubnů. Chybí jen zbraně, ty přijdou později.
V lednu 1919, kdy se ještě Výmarská republika Německo a její vláda SPD, pomocí Freikorpsu, vypořádává s bolševiky v ulicích a přístavech, začíná v Paříži dne 18. ledna 1919 Mírová konference, kterou Výmarská republika pod ultimativním tlakem podepisuje dne 28. června 1919 a my ji známe jako Versailleskou smlouvu.

Vývoj aliancí v Evropě po Versailleské smlouvě od 1919 do 1929.

Obrázek


Německo Versailleskou smlouvou ztrácí 13% svého území. Území, na kterém bylo 75% ložisek železné rudy a 25% uhelných dolů. Ztrácí území Alsaska a Lotrinska, které je vráceno Francouzům. Francouzi o ně přišli v roce 1870. Výmarská republika ztrácí také část Pruska, které připadne nově vzniklému Polsku.
Německé kolonie jsou rozděleny jako „přikázané“ (což se prakticky rovná koloniálním panstvím) mezi Francii, Velkou Británii, Japonsko a Austrálii. Válečné reparace, které má Německo zaplatit do 30 let činí 132 miliard v markách a ve zlatě (1 miliarda liber).
Německo musí vydat válečnou flotilu, je mu omezena výzbroj (nesmí mít těžká děla, tanky, stíhače a bombardéry a ani je nesmí vyrábět).
Co však obyčejné Němce naštve nejvíce - Versailleská smlouva obsahuje článek, v němž je Německo uznáno za jediného viníka války (Rakousko-Uhersko se rozpadlo).
Oznámení všech podmínek Versailleské smlouvy ve Výmarské republice vyvolá „ohromnou bouři rozhořčení“ ve všech vrstvách obyvatel (nalevo i napravo a u extrémistů zvlášť).

Občanská válka – povstání Spartaků zasáhlo také Mnichov a Bavorsko, kde byl umístěn i Hitlerův regiment. Také zde radikální revolucionáři vyhlásili „socialistickou republiku rad“.
Mezi vůdci levicového povstání je mnoho Židů a to Hitlera ještě více posiluje v jeho již ve Vídni vytvořeném antisemitismu a antimarxismu. Všechny tyto události v Bavorsku a celé Výmarské republice potvrzují Hitlerovi a mnoho jemu podobným tezi o „židovském marxismu“.
Hitler je od 5. do 12. června 1919 (do té doby stále bydlel v kasárnách) odvelen do objasňovacího kurzu, ve kterém má získat vojáky, kteří mají být demobilizováni a i ty, kteří se vrátili domů ze zajetí. Má s nimi mluvit, má jim vysvětlovat určité principy pro státoobčanské myšlení, má jim vštěpovat poslušnost a případnou připravenost, kdyby je stát znovu povolal do zbraně. Projednává s nimi současnou situaci a má je odklánět od levicových myšlenek. Pro Hitlera to byli „stejně smýšlející kamarádi“ – kamarádi ze zákopů. K „stejně smýšlejícím kamarádům“ patřil i diplomovaný inženýr Gottfried Feder, který v objasňovacích kurzech přednášel o hospodářských otázkách, ve kterých se snažil popularizovat jím vymyšlenou teorii zaměřenou na „svržení nevolnictví úroků“ (úroky jsou součástí kapitálu a kapitalistického podnikání - tedy zvrácená a Federem vymyšlená teorie).
Hitlera právě tyto Federovy ideje velice ovlivní, umožňují mu dát jeho nenávisti vůči Židům, podle jeho vnímání „racionální“, dokonce „vědecké“ podklady. Feder totiž vysvětloval, že je to mezinárodní finanční židovstvo, které má vinu na neštěstí Německa a které bohatne právě na tomto „nevolnictví úroků“.
Jaké scestné závěry si z toho vyvodil Hitler, je patrné z dopisu, který 16. září 1919 z příkazu kapitána Mayera píše spoluúčastníkovi kurzu Adolfu Geblichovi:
Adolf Hitler v dopise zdůrazňuje, že antisemitismus, jako politické hnutí, nesmí být určováno „momentálními pocity, nýbrž poznáním skutečností“, říká dál, že antisemitismus nesmí být založený na pocitech, které by nakonec vedly k pogromům. Staví proti tomuto citově vymezeném antisemitismu – „antisemitismus rozumu“. Teprve „antisemitismus rozumu“ může vést k plánovitému zákonnému boji a odstraňování přednostních práv Židů. Hitlerovým konečným cílem je pak jednoznačné odstranění Židů ze života Německa.
Právě tento dopis ukazuje velice důležitou poruchu Hitlerovy osobnosti ve vztahu k antisemitismu, ale nejen k antisemitismu. Pro Hitlera je celý jeho život velice charakteristická snaha, aby všechny své názory, všechna svá mínění a všechny své předsudky zracionalizoval. Když si vše v sobě učiní pravdivým, povýší to na absolutní pravdu. Tyto zdánlivě „racionální“, nebo dokonce „vědecké“ pohledy pak dávají Hitlerovi jistotu, ale především Hitler se tím cítí nadřazený všem.
V situaci roku 1919 Hitler jistoty potřeboval, jistoty hledal. Zahraniční a vnitropolitická situace Německa se zdály beznadějné a také Hitlerova osobní situace lehká nebyla. V posledních 4 letech měl v armádě jasnou úlohu, armáda ho živila, armáda ho šatila a armáda mu řídila život. Co však nyní, válka byla u konce, většina jeho kamarádů se v kratší nebo delší době vrátila ke svým povoláním v nichž byli vyučeni. Hitler se však nevyučil ničemu, byl bez cíle a dezorientovaný.
Byl to zárodek Reichswehru, ještě však Freikorps, který Hitlerovi pomohl a který ho nasadil jako důstojníka objasňovacího oddělení. V této funkci obdrží Adolf Hitler pověření, aby v září 1919 navštívil shromáždění malé skupiny, která se jmenovala „Německá dělnická strana“ (DAP) a v níž bude také hovořit i jeho přednášející diplomovaný inženýr Gottfried Feder.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

II.díl. Německo. Nacismus. Č 3.

Díl II.

Část 3.

Německá dělnická strana (Deutsche Arbeiterpartei – DAP) založená v lednu 1919 byla až do listopadu 1919 malou a nevýznamnou roztříštěnou skupinou, kterou nejen v Bavorsku, ale především ve Výmarské republice skoro nikdo neznal. DAP právě v lednu 1919 založil její budoucí předseda Anton Drexler, který byl zaměstnán v mnichovských hlavních železničních dílnách jako zámečník. Drexler se považoval za národního socialistu a tak se na rozdíl od internacionalistického marxismu přikláněl na jedné straně k buržoazii a na druhé straně k silám reakce.
Když byl na shromáždění DAP, dne 12. září 1919, poslán Adolf Hitler, strhl na sebe pozornost hned první den.
Jeden z účastníků shromáždění tam totiž ve svém řečnickém příspěvku požadoval, aby se Bavorsko odtrhlo od Výmarské republiky.
Hitler se rozčílil. Vzal si slovo. Řečníka těžce slovně napadl.
Předsedajícímu Drexlerovi se Hitlerova rétorika moc líbila, co líbila, byl jí přímo nadšen. A tak Hitlerovi vtiskl do rukou brožuru, kterou sám vydal – „Mé politické probuzení“.
Hitler si ji přečetl, srovnal si jí se svými názory a o několik týdnů později si podal přihlášku o přijetí do DAP. To už byl však v listopadu 1919 jedním z hlavních řečníků DAP. Pod vlivem jeho projevů přijala strana pojetí, že se nesmí omezovat jen na shromáždění a večerní rozhovory v hostincích, ale že musí vystoupit se svou vlastní agresivní propagandou navenek, a že musí získat především široké masy dělnictva.
A tak se dne 24. února 1920 koná první velké shromáždění strany, která se od tohoto data jmenuje „Národně socialistická německá dělnická strana“ (Nazionalsozialistiche Deutsche Arbeiterpartei – NSDAP).
Před 2 000 posluchači je vyhlášen program, který obsahuje 25 bodů. Program zpracovával předseda strany Drexler a Adolf Hitler.
V programu NSDAP požaduje, semknutí všech Němců na základě práva na sebeurčení národů do jednoho velkého Velkoněmecka, zrušení Versailleské smlouvy, získání kolonií, zvláštní zákonodárství o cizincích pro Židy, případně pro jejich vyhoštění, odbourání bezpracných zisků a „zrušení nevolnictví úroků“, konfiskaci všech válečných zisků beze zbytku, zestátnění všech (doposud) již zespolečenštěných (trustů) podniků, rozdělení zisků mezi velké podniky, komunalizaci velkých obchodních domů, provedení pozemkové reformy, trest smrti pro zrádce lidu, podvodníky, keťase a další, nahrazení římského práva „německým obecným právem“, výchovu zvláště nadaných dětí chudých rodičů bez ohledu na jejich stav nebo zaměstnání na náklady státu atd.
Právě všechny tyto heslovité části programu používal pak Adolf Hitler ve svých projevech, nejprve před malým, ale postupně čím dál větším publikem. Adolf Hitler ve svých projevech především polemizuje s Versailleskou smlouvou, nadává na „listopadové zločince“, podněcuje proti Židům a velkokapitálu a požaduje vytvoření „lidové společnosti“, v níž by byly zrušeny třídní rozdíly a rozdíly v postavení lidí. Již 7. srpna 1920 ve svých projevech Hitler stanovuje cíl, že je třeba pro tento program získávat především ty lidi, kteří pracují manuelně. Stále říká, že „každé lidové hnutí“, které za sebou nemá milióny lidí nestojí za nic. Hovoří o tom , že tyto národní myšlenky (obsažené v programu NSDAP) nesmí zůstat omezeny na několik málo tisíc lidí, že je musí pochopit, že se musí zahryznout - do miliónů a miliónů lidí, kteří každý den, den za dnem vycházejí z fabrik a dílen…
Vedle národních a antisemických hesel tlačí Hitler také do popředí sociální reformy, kterými má být Německo uzdraveno - ne na základě malých pokusů, ale že se musí zaříznout hluboko do národních problémů, do problémů pozemkové reformy, problémů zásobování těch lidí, kteří pracují každý den pro společnost. Zásobování pro ně nemá být almužnou, oni mají mít právo trávit všední dny hodnotně. Hitler to vždy doplnil, že tyto požadavky musí jít ruku v ruce s bojem proti židovstvu.
Stálé zaměňování nacionalistických a socialistických hesel nachází u mnoha posluchačů odezvu. Jen protivníci si zatím neví rady, jestli mají Hitlerovy politické názory řadit k levici, nebo k pravici. Pravicové strany Hitlera nazývají komunistou, nebo také bolševikem. Levicové strany ho nazývají reakcionářem, monarchistou a kapitalistickým přisluhovačem.
Hitler se však necítí ani politikem pravice, ani politikem levice.
Pravičáckým stranám vyčítá, že jsou asociální a že zaměňují své egoistické zájmy zisku buržoazie za národní zájmy německého lidu.
Levičáckým stranám pak Hitler především vyčítá jejich internacionalismus, že se spoléhají raději na „internacionální solidaritu“, než na národní solidaritu v rámci vlastní národní pospolitosti (Volksgemeinschaft).
Nyní si již nejen v Bavorsku začínají lidé spojovat NSDAP především se jménem Hitler, který se stal daleko nejlepším řečníkem této strany.
Hitlerovi je nabízeno místo předsedy NSDAP, ale ten je neustále odmítá. Svou roli vidí v propagandě strany. Stále se nemůže ztotožnit s tím, že by jako stranický předseda musel být na nekonečných zasedáních a starat se o organizátorský ansábl. Hitler se stejně jako před válkou nechce vázat. Když je 31. března 1920 propuštěn z armády, nevěnuje se žádné řízené činnosti. Na rozdíl od stranických vůdců má celý den volně k dispozici. Když jsou zasedání strany nedůležitá, zdlouhavá a rutinní, jednoduše odejde.
V kontrastu tomuto náhle v červenci 1921 udělá Hitler nečekaný krok. Píše předsednictvu NSDAP dopis, že vystupuje z NSDAP a pokud se má vrátit, stanovuje pro svůj návrat ultimativní požadavky. K těm patří, že současný výbor, který řídí NSDAP musí složit svůj úřad, „při nových volbách do tohoto výboru požaduje Hitler post prvního předsedy s diktátorskými, mocenskými oprávněními“.
Hitlera neovládá v tuto dobu chuť po moci, je to doba, kdy vrcholí v NSDAP vnitrostranické konflikty. Ve straně se jedná o spojení s příbuznými politickými skupinami a hnutími, jako je například s Německosocialistickou stranou (Deutschsozialistiche Partei), nebo s Německou dílenskou společností (Deutsche Werkgemeinschaft). To Hitler odmítá. Sice by to zvýšilo počet členů, ale zákonitě by to vedlo k tomu, že by byly rozmělňovány programové principy NSDAP (Hitler nechce kompromisy).
V dopise pak dále píše, cituji:
„Dávám tímto na vědomí důvody, které mě přiměli k tomuto kroku. Národně socialistická německá dělnická strana byla, pokud jsem její smysl pochopil, jednou vytvořena jako revolučně národní hnutí. Tomu odpovídá, že stojí na extrémně lidové půdě a odmítá každou parlamentní taktiku a vůbec jakoukoli formu dnešního parlamentarismu.“
Právě tyto a další body, zejména neporušitelnost programu, jsou podle Hitlera nyní porušovány.
A tady byl ten začátek diktatury.
NSDAP všechny Hitlerovy podmínky přijme.
Na mimořádném členském shromáždění NSDAP dne 29. července 1921 pak Hitler ještě vysvětluje, že hnutí stojí na radikální revoluční půdě a řešení pro Německo nemůže „přijít od Parlamentu, nýbrž od revoluce“. Tato velezrádná slova, stejně jako Hitlerův výstupní dopis ukazují, že se především obával, aby NSDAP neztratila přijetím jiných skupin svůj radikálně-revoluční charakter, a aby nezdegenerovala na „parlamentní stranu systému“.
Hitler totiž v této době odmítá úplně zásadním způsobem, aby se NSDAP účastnila jakýchkoliv voleb ve Výmarské republice. Obává se, že by se tím NSDAP kompromitovala a ztratila by charakter revolučního hnutí. Příznačný je pro tuto dobu jeho pamětní spis, který vydal v červenci 1922, cituji:
„Zkušenost učí, že kdo se vydá do nebezpečí, může přijít o život. Ne všichni dnešní politici byli jako ‚zločinci‘ zvoleni do Parlamentů, mnozí z nich byli zpočátku idealisté…, stejně jako jsme dnes my, ale parlamentní bahno a marast jejich lepší já zasmradily a udělaly z nich to, čím dnes jsou.“
V této době si ještě Hitler představoval revoluci jako násilný akt.
V září 1922 v Mnichově také Hitler hovoří o tom, že pod dojmem 2 miliónů padlých Němců v 1. světové válce, nemůže člověk připustit, aby seděl u jednoho stolu se zrádci a tvářil se jako, že jsou to přátelé. Pro ty milióny padlých žádá pomstu. Ti co ho poslouchali, volali po násilné akci. Tady je nutno říci, že byl Hitler také organizátorem „paralelní“ armády v rámci výmarské armády, která byla konspirátorem proti státu. Již totiž v roce 1923 čítá Sturmabteilungen (SA) 15 000 uniformovaných mužů, kteří mají přístup k rozsáhlým skladům utajených zbraní, včetně kulometů. Hitler si také myslí, že má příslib podpory legitimní armády svého státu, bavorské odnože Reichswehru. V tom Hitlera povzbuzuje řada divizních důstojníků, z nich nejdůležitější je kapitán Ernst Röhm, budoucí náčelník SA, který byl až do konce roku 1923 profesionálním vojákem. Díky Röhmovi, ale také díky postoji armádního velitele v Bavorsku, generála Otto von Lossow, je Hitler přesvědčen, že SA a její přidružené milice, které vytvářely společně extrémní pravičácký kampfbund (bojovou ligu) mohou zorganizovat puč, kterému se armáda nepostaví.
K puči bylo třeba vůdcovství a záminka k akci. Hitler poskytnout vůdcovství mohl, i když roli hlavního aktéra přepustí generálu Erichu Ludendorffovi, penzionovanému náčelníkovi štábu z 1. světové války (technicky prvnímu generálnímu ubytovateli), který si vzal kampfbund pod svůj patronát.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

II.díl. Německo. Nacismus. Č 4.

Díl II.

Část 4.

Záminku k puči Hitlerově NSDAP, v širších souvislostech, poskytovaly závěry Versailleské smlouvy a z nich konkrétně reparace určené Říši. Francie v lednu 1923, aby donutila německou vládu dostát podmínkám reparačních splátek, o kterých tvrdila výmarská vláda, že je není schopna plnit, vyslala francouzská vláda své vojenské jednotky k okupaci Porúří. V Porúří, v tomto průmyslovém srdci Říše, chtěla Francie vybírat reparace ve formě surovin. Tato intervence francouzských vojenských jednotek ještě více prohloubila německou měnovou krizi. Měnovou krizi si sice částečně vyvolalo samo ministerstvo financí Říše, které chtělo vyřešit své platební potíže, když vynakládalo ohromné prostředky na sociální péči, náklady na vydržování vdov a válečných sirotků a další. Pro toto vše se tisklo velké množství bankovek, což vyvolalo ve Výmarské republice ohromnou inflaci. Rozpoutání inflace ničilo především kupní sílu dělnické třídy a také úspory střední třídy. Hodnota marky, která ještě v červenci 1923 představovala kurs 160 000 marek k 1 dolaru (pro ilustraci v roce 1914 to bylo 4 : 1), v srpnu 1923 je již 1 dolar – 1 milión marek a v listopadu 1923 je to již 1 dolar = 130 000 miliónů marek. Německý kancléř Gustav Stresemann vyhlašuje nejprve kampaň pasivní rezistence v ruhrské oblasti. Francii to neodradilo. Ale tato nelegálnost Francie povzbudí komunisty v Sasku a Hamburku, separatisty v Porýní a bývalé členy freikorpsu v Pomořansku a v Prusku k hrozbám občanskou neposlušností. Stresemann tyto nepokoje potlačí a poté oznámí konec kampaně pasivní rezistence.
Hitler všechno toto dění v Říši považuje jako okamžik a záminku k 5 let připravovanému puči (sám hovořil o tom, že na revoluci, na puč, se připravoval od roku 1918).
Hitlera ještě k puči posiluje velezrádná bavorská zemská politika na podzim roku 1923.
V Berlíně byl vydán zákaz orgánů NSDAP, který byl ale v Mnichově bavorskou vládou ignorován a jednotky Reichswehru, které zde byly povinny poslušností k místní výkonné moci (bavorské vládě), proti NSDAP nezasahovaly. To ještě podtrhl ostrý útok deníku „Völkischer Beobachtr“ proti šéfovi velení armády Výmarské republiky, generálu von Seecktovi.
Po celém Bavorsku se tehdy začalo hovořit o „pochodu na Berlín“. Za příklad jim sloužil „Pochod na Řím“, který o rok dříve, tedy roku 1922, podnikl Mussolini, a úspěšně, v Itálii.
Diktátorskými pravomocemi vybavený „generální státní komisař Bavorska“ von Kahr, bavorský velitel vojenského okruhu generál von Lossow a policejní plukovník von Seisser vytvořili spiklenecké trio. Toto spiklenecké trio mělo plány, které směřovaly buď k pravicové diktatuře v Říši, nebo chtěli nejméně odtrhnout Bavorsko od Výmarské republiky.
Na 8. listopad 1923 svolá von Kahr své příslušníky nacionalistických bojůvek a politické, nacionalistické ( pravičácké) přátele do mnichovského měšťanského pivovaru.
Také Hitler stahuje své bavorské oddíly SA do Mnichova, neboť chce spustit lavinu puče.
Vidí váhavost von Kahra, von Lossowa a von Seissera, kteří i předtím váhali a chce vyvolat onu „národní revoluci“.
Když se shromáždění večer sešlo, zaútočí Hitler s ozbrojenými SA-many. Hitler celému shromáždění sděluje, že „národní revoluce vypukla, sál je obsazen 600 těžce ozbrojenými muži. Pokud nebude okamžitě klid, bude na galerii nasazen kulomet. Bavorská vláda je sesazena, je vytvořena provizorní říšská vláda“. Dále Hitler hovoří o tom, že Lossow, Kahr a Seisser jsou zajati. Říká, že vláda listopadových zločinců a říšského prezidenta se prohlašuje za sesazenou, a že ještě dnes bude jmenována nová nacionální vláda. Okamžitě bude také utvořena německá nacionální armáda… No a samozřejmě říká, že politické směřování bude určovat on, Adolf Hitler a generál Ludendorff převezme velení německé nacionální armády.
Kahr, Lossow i Saisser se pak během noci k tomu přidávali a vydávali určité pokyny, ale když pak později v noci získali svobodu, hlásili do Berlína, že ke svému jednání byli donuceni. V noci tedy potom také i Hitler hledá zprostředkování ke smíru přes korunního prince Rupprechta. Jenže, než se vše může účinně projevit, uspořádá v poledne 9. listopadu 1923 generál Ludendorff i přes Hitlerovo varování demonstrační pochod ulicemi Mnichova.
Kampfbund, jádro nacionální armády, se vydá na pochod k budově dřívějšího bavorského ministerstva války, s Hitlerem a Ludendorffem v čele. Kapitán Ernst Röhm se svými SA již toto ministerstvo války obsadil a očekával příchod Kamfbundu. Mezi tato dvě tělesa se postavili ozbrojení policisté věrní Říši, Výmarské republice. Cestu Hitlerovi a Ludendorffovi zahradí policisté před a na náměstí Odeon. Přes první kordon ještě průchod Hitler usmlouval.
Druhý kordon policistů se však z místa nehnul a zahájil palbu. Zabit byl muž, který byl vedle Hitlera (ve smrtelné křeči strhne Hitlera s sebou na zem). Palba zasahuje také Göringa, budoucího velitele Luftwaffe. Generál Ludendorff zraněn není a pochoduje kupředu, nedbaje na krveprolití kolem sebe. Když ale generál Ludendorff dorazí k ministerstvu války, zjistí, že má vedle sebe již jen jednoho člověka. Při přestřelce, která se v blízkosti Feldherrenhalle rozpoutala a která pochod zastavila, bylo zabito 19 lidí, mezi kterými byli 3 policisté.
Hitlerova „národní revoluce“ je trapně poražena a to ještě dříve, než může pořádně vůbec začít.
Následky „pivnicového puče“ příliš tragické nebyly. Jen 9 spiklenců se dostane před soud. Generál Ludendorff je osvobozen. Adolf Hitler je odsouzen na 5 let pevnostního vězení (Festungshaft). Projeví se sympatie soudců pro Hitlerovy názory a jednání, i to, že výmarská justice postupovala mnohem tvrději proti levicově orientovaným radikálním protivníkům, než proti radikálům pravicovým. To se mělo později stát Výmarské republice osudným. Bylo jasné, že Výmarská republika podceňovala radikálně revoluční chuť po změnách u takových lidí, jako byl Hitler, který se v žádném případě nepřipravoval jen proti marxistům a proti „listopadovým zločincům“.
Nezdařený puč ze začátku vypadá jako konec NSDAP, která v té době měla asi 55 300 členů. NSDAP je ve Výmarské republice zakázána.
Hitler si dokonce ve vězení pohrával s myšlenkou na sebevraždu.
Adolf Hitler si ve vězení odseděl jen 9 měsíců. Těchto 9 měsíců mu stačilo na to, aby Rudolfu Hessovi (kamarád Hitlera z jeho válečného pluku) nadiktoval text svého politického manifestu – Mein Kampf (první díl, druhý díl nebyl za jeho života uveřejněn), ve kterém s udivující otevřeností vyloží své cíle a své plány do budoucnosti. Je jen na jeho současnících, že jeho cíle neviděli, a že jeho plánům do budoucnosti nezabránili.

Adolf Hitler za mřížemi v roce 1924 za „ pivní puč „ , nebo jak on říkal – za „ národní revoluci“.

Obrázek


Samotný soud Hitler využil ke své propagaci.
Před soudem, při své závěrečné řeči, udělá ze své osoby, prvně v jeho kariéře demagoga, celostátně známou figuru. Tam nejprve Hitler vyjadřuje svou úlevu, že to byla policie a ne reichswehr, armáda, kdo na něj a na kampfbund vystřelil. Říkal, že je tak reichswehr neposkvrněný jako před tím, a že jednoho dne nastane hodina, kdy reischwehr bude stát po našem boku, důstojníci i mužstvo… Hovořil o tom, že armáda, kterou jsme stvořili roste den za dnem. Že chová hrdou naději, že jednoho dne nastane hodina, kdy tyto neuspořádané roty vzrostou na prapory, prapory na pluky, pluky na divize. Že bude zase stará kokarda vyzdvižena z bláta, a že zavlají staré prapory a nastane smíření před posledním velkým božím soudem, jemuž jsme připraveni čelit. Hitler se u soudu vyznával i z toho, že svůj puč odsuzuje a že pro něho, jako pro muže bylo vše velmi těžké. Hovořil o tom, že 4,5 roku, vlastně 6 roků poslouchal nadřízené, nikomu neodporoval a slepě se ke všemu připojoval. Tady, že se dostal do rozporu ve svém státním životě - totiž jednal proti takzvané ústavě.
Zároveň to bylo jeho veřejné i soukromé odsouzení taktiky puče.
Později, po uchopení moci, v listopadu 1933, však na puč vzpomíná takto, cituji:
„Tento večer a tento den nám umožnily později po 10 let bojovat legálně, avšak nenechte se mýlit: kdybychom tehdy nejednali, nebyl bych nikdy založil revoluční hnutí, nevytvořil bych ho a nemohl bych ho udržovat a přitom ho dokonce zachovat jako legální. Mohli by mi právem říci: mluvíš jako ostatní a jednat budeš stejně tak málo jako ti ostatní. Ale toto rozhodnutí mi umožnilo prosadit se proti všem překážkám po celých 9 let.“
Poučení, které si Hitler po tomto nezdařeném puči vzal bylo jednoznačné. Do budoucnosti již nesmí postupovat nelegálními prostředky proti vládě, nýbrž naopak, vládu může porazit jedině legálními prostředky, tedy parlamentní cestou.
Hitler byl z vězení podmínečně propuštěn dne 20. prosince 1924.


Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Příčiny a události vzniku 2.sv války“