III. díl. Španělsko Fašismus 1936 až 1939. Č 5.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

III. díl. Španělsko Fašismus 1936 až 1939. Č 5.

Příspěvek od michan »

III.díl. Španělsko. Fašismus 1936 až 1939. Č 5.

Pohyb fronty 1936 až únor 1939.

Obrázek



V Londýně, v paláci Friens House na Euston Road, zasedá ve čtvrtek 24. září 1936 výbor, který má za úkol objasnit všechny okolnosti intervence cizích mocností ve Španělsku. Výbor se schází ve složení: poslankyně britského parlamentu Eleonora Rathbonová, lord Faringdon, poslanec John Jagger, profesor J. B. Trend, E.L. Mallalieu, R. McKinnon, Wood a tajemníci Geoffrey Bing a J. Landgdon-Dawies. Tento výbor jedná 2 dny a má prozkoumat velké množství písemného materiálu. Na závěr uveřejní toto výchozí komuniké:
1) Agenti NSDAP vyvíjeli již před začátkem povstání ve Španělsku intenzivní činnost a nacionálněsocialistickou propagandu ve španělštině, když do Španělska propašovávali ohromné množství písemného materiálu v diplomatické poště. Ze zachycených materiálů existují i důkazy o dodávkách zbraní španělským extrémistickým, především nacionálně orientovaným organizacím.
2) Z Německa i Itálie se do Španělska dovážejí zbraně a školený personál ve velkém měřítku. To již před vypuknutím bojů, stejně jako do vyhlášení embarga na vývoz. Z těchto důvodů se převaha zákonné španělské vlády, zejména v letectvu brzy mění na ohromující převahu povstalců. Je to jak v množství, tak i v kvalitě.
3) Zásilky vojenského materiálu, i když nyní v menším množství, nepřestávají do Španělska docházet ani po dohodě o nezasahování a po vyhlášeném embargu.
4) Na ostrově Mallorca se usídlila ve formě okupace Itálie. Důstojníci italské armády kontrolují a řídí činnost španělských povstalců na ostrově.
5) Španělští povstalci v Portugalsku vyvíjí veřejnou činnost ve spolupráci s portugalskými úřady. Zajišťují především spojení mezi Jižními a Severními silami (oblastmi) povstalců přes portugalské území.
6) Zákonná vláda Španělské republiky trpí v protikladu k povstaleckým silám ohromujícím nedostatkem moderní výzbroje. Zákonná vláda má v mnoha případech nedostatek střelných zbraní a střeliva vůbec.
Tento výbor nikdo nemohl podezírat, že by byl neobjektivní. Výbor se skládal z lidí, kteří byli představiteli různých směrů (pravice, levice, střed) veřejného života. Výbor svá zkoumání založil na výslechu svědků, obstarávání a studování mnoha dokumentů. Potom výbor 3. října 1936 vydává podrobnou zprávu kde uvádí řadu průkazných a věcně doložených skutečností, jako byly třeba tyto:
Před výborem vystoupí pan Artur Koestler, maďarský novinář, který při příletu do Lisabonu měl viditelně v kapse německý časopis, na letišti ho hned zdraví nosič jako německého vojenského letce. Tak běžné je v Lisabonu na letišti, že kdo má něco německého je to německý pilot. Také v městě Sevilla viděl pak Koestler osobně velké množství německých pilotů v uniformách španělských povstalců.
Další poznatek pro výbor učinil italský letec Vincenzo Patriarce, který byl zajat španělským vládním vojskem v druhém týdnu září 1936. Učinil pak prohlášení, které má výbor k dispozici. Tvrdí v něm, že v době, když pobýval na lacierském letišti za talaverskou frontou, že se v témže prostoru nacházelo 10 německých letadel, 12 německých letců a více jak 15 německých mechaniků. Z celkového počtu 23 letadel, které Patriarce zaznamenal na tomto letišti, jen 4 pocházely ze starých španělských leteckých sil. Také v Seville, jak prohlašuje Patriarce, bylo kromě mnoha dalších německých letadel nejméně 12 velkých dopravních Junkersů. Přestože tam byli španělští letci, nelétali je, všechna letadla pilotovali němečtí letci.
Další 3 svědkové pak popisují stav na Mallorce, hlavním ostrově Baleárů, kterou Itálie doslova okupuje. Tady nám svědek líčí živý obraz, jaký život uskutečňují němečtí nacionální socialisté a italský hrabě Gonärelli. Svědkem je Karel Olten, který z okna svého pokoje v hotelu Meditaranco v Palmě viděl celý přístav, sledoval vyloďování italských letadel z italských lodí. Další svědek, pan Artur Sechoff, vypovídá, že dodávky pokračují i 2. září 1936, přestože se Itálie již připojila k paktu o nezasahování. Pan Sechoff popisuje i scénu ze slavnosti v Palmě dne 6. září 1936, kdy se oslavuje vyhnání španělských vládních oddílů z Baleárů. Pan hrabě di Cossi zde projíždí špalírem vojáků na bílém koni a oblečen ve fantastické uniformě s krátkými kalhotami a holínkami, v tyrolském kabátku a s ocelovou přilbou, opásaný širokou stuhou v italských národních barvách.
Dále pak penzionovaný anglický důstojník, který na Mallorce dříve žil, předkládá dopis, který mu 15. září 1936 napsal z Mallorky jeho tamní přítel, cituji:
„Situace na Mallorce je taková, že ostrov v podstatě ovládají Italové. V přístavu kotví italské vojenské lodě a přinejmenším jednou za týden připluje italský nákladní parník a vyloďuje děla, letadla, bomby, protiletadlová děla – tento materiál se potom rozváží po celém ostrově. A nejen to, usadili se zde i italští letci, vojáci, námořníci a důstojníci a chovají se tak, jako by jim ostrov patřil.“
Nepochybně se před výborem prokázalo, že také Portugalsko – jak před uzavřením, tak i po podepsání dohody o nezasahování – dovoluje, aby jeho území sloužilo povstalcům jako základna útoku proti španělské vládě.
Již v druhém týdnu září 1936 viděl svědek pan J. Power nedaleko Eluasu projet přes hranice auto s povstaleckou vlajkou a skupinou ozbrojených povstalců. Dozvěděl se, že vzbouřenečtí vůdcové mají v portugalském Eluasu tajnou konferenci. Předložil 2 fotografie tohoto auta. Další příklad uvedl opět pan Power: dne 4. září 1936 u Bajadojozy přejel do Španělska portugalský tank s osádkou portugalských důstojníků. Dne 7. září 1936 poslali z portugalské státní továrny v La Barcarene nákladní auto s výbušninami do Cáceresu ve Španělsku. Pan J. Power je přesvědčený, že z Portugalska se navzdory dohodě o nezasahování trvale posílá do Španělska vojenský materiál…
Byla to fakta, s kterými se těžko polemizovalo a která nešla vyvrátit.
Nejen výbor, ale i samotná Španělská republika si prováděla šetření a shromažďovala podobné důkazy. Vydala tzv. „Bílou knihu“, ve které vládní úřady popisují pomoc „Třetí říše“ povstaleckým generálům ke dni 30. září 1936. V té se říká, že k tomuto dni Německo dodalo, cituji:
„Celkem 87 letadel, 32 děl, 50 minometů, 51 tanků a obrněných aut, 24 protitankových kanónů, 30 000 pušek, 212 kulometů, 75 miliónů nábojů, 20 000 bomb, 40 000 dělostřeleckých granátů, 12 vojenských radiostanic a 80 telefonních ústředen.“
Již také dne 15. září 1936 protestuje španělský ministr zahraničí Álvares del Vayo u vlád Německa, Itálie a Portugalska proti podpoře vzbouřenců. Zároveň posílá všem signatářům dohody nezasahování nótu, v níž dokazuje, že fašistické mocnosti smlouvu nedodržují.
Co je to však platné, vždyť se podívejme na zasedání Společnosti národů v Ženevě.
Na zasedání Společnosti národů (SN) v Ženevě navrhují zástupci Anglie a Francie, aby se jednání drželo předem stanoveného programu. Navrhují tedy, aby se španělská otázka na tomto vrcholném mezinárodním fóru vůbec neprobírala. Tak třeba britský ministr zahraničí Anthony Eden ve svém obsáhlém projevu nevěnuje událostem na Pyrenejském poloostrově ani zmínku. Dokonce argentinský předseda Společnosti národů Dr. Lamaz, se snaží za každou cenu zabránit vystoupení španělského politika. Když tyto dohady a procedurální formality nepomáhají, zasahuje Anthony Eden a přemlouvá madridského reprezentanta, aby se ve své řeči „Alespoň mírnil a nepřiléval olej do ohně!!!“
Madrid se však nechce dát a vystoupí.
Dne 24. září 1936 se ujme slova v SN Álvares del Vayo (45 let), politik, novinář, socialistický vůdce a ve španělské vládě Larga Caballera ministr zahraničí, a přednese působivou řeč, ve které ukáže obojakou, neférovou politiku nezasahování a apeluje na zdravý lidský rozum, přesvědčuje a varuje, cituji:
„Krví prosáklé pláně Španělska se ve skutečnosti staly arénou světové války. Boj – jen co začal – dostal charakter mezinárodního problému.“
Bohužel, až na výjimky, přejdou jeho řeč delegáti SN mlčením.
Postoj delegátů SN shrnula výstižně Geneviěve Tabouisová, známá francouzská novinářka s příznačnou přezdívkou „Kassandra“ do věty, cituji:
„Španělští republikáni neutíkají před nikým, naopak, všichni utíkají před nimi.“
Vrchol licoměrnosti pak je, když Leon Blum a Ivon Delbos po zasedání vyhledají španělského ministra zahraničí a dojati zoufalým tónem jeho řeči mu před svědky řeknou, cituji:
„Osobně jsme přesvědčeni o italské a německé intervenci, ale poskytněte nám nezvratné svědectví pro naši veřejnost a neintervence se zreviduje.“

Brzy se totiž ukáže, že tito přední francouzští politici svá slova nemysleli upřímně, ale co se ukáže ještě víc je, že to byla především „jenom slova“.

Německo a Itálie reagují na vytvoření „Výboru pro nevměšování“ ještě větším zesílením pomoci povstalcům a dokonce i otevřenou intervencí.
Generálu Francovi, jeho vojskům, jsou poslány ke španělským břehům německé řadové lodě „Admirál Scheer“ a „Deutschland“, křižníky „Köln“, „Leibzig“ a „Nürnberg“ a velké množství torpédoborců.
Dne 28. listopadu 1936 pak podepisují pučisté tajnou smlouvu o spolupráci s Itálií. Podobnou smlouvu pak uzavřou 20. března 1937 i s Německem. Za dodávky zbraní dostává Německo suroviny, potraviny a španělské valuty, které hned investuje do španělského báňského průmyslu. Itálie vytvoří několik smíšených italsko-španělských společností za nimiž stojí velké italské monopoly „Snia Vicosa“ a „Montecatini“. Italští kapitalisté také kontrolují Almadánské doly. Itálie i Německo počítají ze Španělskem, budoucím fašistickým Španělskem, jako s důležitým strategickým nástupištěm ve svých budoucích plánech na ovládnutí Evropy a světa. Podporují povstalce, čímž pomáhají šířit fašismus v Evropě, získávají také možnost umístit svá vojska v zázemí u Francie. Umisťují své válečné loďstvo v prostoru Baleár, Gibraltaru a Biskajského zálivu a bezprostředně tak ohrožují celý systém anglických a francouzských strategických základen ve Středomoří.
O části dodávek Německa jsme si řekli.
Mnohem více veškerého materiálu však dodá Itálie.
Italové na celou „Španělskou občanskou válku 1936 až 1939“ vydají 14 miliard lir. Španělským pučistickým generálům podle oficiálních údajů pošle Itálie – 1 000 letadel, 2 000 děl, 10 000 automatických a 240 000 obyčejných pušek, 324 miliónů kusů nábojů, 8 miliónů granátů, asi 12 000 automobilů, 800 traktorů, 700 tanků, 17 000 tun leteckých pum, 2 ponorky a 4 torpédoborce.
Po boku fašistických povstaleckých jednotek bojuje v celé válce 150 000 Italů a 50 000 Němců.
Německo a Itálie se snaží odříznout Španělskou republiku od okolního světa, aby nemohla dostávat z okolních zemí ani potraviny. Proto interventi zesilují blokádu španělského pobřeží.
Anglie, Francie a USA se po vytvoření „Výboru pro nevměšování“ ukazují, že je to pro ně jen fráze. Jejich některé podniky se angažují na straně povstalců. Povstalcům dodávají naftu, automobily a další. Zvlášť aktivně si počíná americká firma „Texas Oil“ a francouzská „Renault“. No a angličtí finančníci poskytují generálu Francovi půjčky. Motivaci mají v tom, že pučisté bojují proti komunistům. Dokud budou Německo a Itálie bojovat proti komunismu, mohou počítat s protikomunistickou částí lidí ve Velké Británii, Francii a USA a Západní svět bude mít pro ně pochopení. Takový signál vysílá „Velkokapitál Západního světa“ do Španělska.
Jak se ale mýlil!!!
Naposledy upravil(a) michan dne 5/5/2008, 07:24, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

III.díl. Španělsko. Fašismus 1936 až 1939. Č 6.

Jak těžce se rodila vnitřní struktura Španělské republiky, o tom svědčí i to, že teprve 10. října 1936 vydává madridská vláda dekret o vytvoření „Lidové armády“ (Ejercito popular), kterým se včleňují jednotky milice do regulérních složek ozbrojených sil. Largo Caballero, premiér a zároveň ministr války se k tomu odhodlal s většinou ministrů až po dlouhém přemýšlení a pod tlakem událostí. Lidé blízcí premiérovi tvrdí pro historii, že Caballero byl „člověk sice niterně spravedlivý, současně podezřívavý, mlčenlivý, tvrdohlavý a do jisté míry i pohrdavý“. Co však bylo horší Caballero neměl o moderním způsobu vedení války ani páru. Když mu poradci dokazovali, že je vojáky nutno cvičit nejen k útoku, ale i k obraně odpovídal, cituji:
„Španělé odmítají zbaběle se zakopávat. Raději se bijí ‚a pecho descubierto‘ – „s odkrytou hrudí!“ Z vojenství neznal takřka nic, dlouho si pletl nejzákladnější pojmy, dlouho říkal, že strategie znamená frontální úder a taktika přepadení z boku (tvrdily o něm zlí jazykové).
V době kdy již zuřila u řeky Tajo, od 17. září 1936, velmi těžká bitva, jejíž výsledek se již přímo dotýkal osudu Madridu, vystoupí někteří antifašisté a komunisté a předloží Caballerovi tento návrh:
1) Obrátit se na lid, poukázat na vážnost situace a zmobilizovat všechny síly do boje.
2) Vytvořit užší výbor, který by pod vedením vlády přijímal rozhodnutí vojenského charakteru.
3) Bezodkladně připravovat obranu Madridu.
4) Ihned zorganizovat záložní armádu.
V té době jim ještě předseda vlády Caballero poděkoval, ale stále trval na svém. Stále obhajoval již překonaný miliční systém a hned zavrhl myšlenku spojit všechna vojska pod jedno velení. Odmítal dokonce přijmout okamžitá opatření na vytvoření obranné linie mezi řekou Tajo a Madridem, protože je považoval za projev nepřípustného poraženectví. Bylo to nepochopitelné proto, že se na středním úseku fronty situace dramaticky zhoršila, když 20. září 1936 prolomily povstalecké jednotky republikánskou obranu a 21. září 1936 dobyli Maquedu, provinční městečko s výpadovou cestou přímo ke španělské metropoli Madridu.
Povstalcům nyní do Madridu zbývalo posledních 70 km. Byly to jenom 2 dny denního pochodu. V tom momentě se zdá, že stačí jen málo a předvoj Marokánců, africké armády povstalců velmi rychle zabouchá na dveře Madridu.

Ono se ovšem také něco dělo i v povstaleckém táboře. Ani povstalecký tábor nebyl bez problémů.

Generál Franco.

Obrázek


Generál Francisco Franco y Bahamonde v tu chvíli stojí před nástěnnou mapou a čeká ho v těchto hodinách vydání nejdůležitějšího rozhodnutí ve svém životě. Má vydat rozkaz všech rozkazů!
Povstalci překonali vzdálenost 300km z Badajozy do Talavery za necelé 3 týdny. Potom však potřebovali na překonání vzdálenosti z Talaveru do Maguedy 15 dní. Kolik dní, nebo hodin budou nyní potřebovat na oněch 70 km do Madridu? Franco si uvědomoval, že na tento úsek vrhnou republikáni všechny své síly a budou jej bránit jako nikdy za celou válku. On by měl ale útočit s otevřeným pravým křídlem, protože Toledo, kromě Alcázaru, drží v rukou republikáni.
Je to velice riskantní!
Generál Franco nyní nemůže riskovat, nyní si nemůže dovolit neúspěch. Ve hře není jen vojenský úspěch operace, ve hře je mnohem víc. Ve hře je i budoucnost.
Generál Franco má ještě v paměti, když přiletěl na letiště San Fernando nedaleko Salamanky dne 12. září 1936. Tehdy ho vítali členové vzbouřenecké junty a pak se konala první společná porada. Tehdy tam generálové Orgaz a Kindelán navrhli vytvořit jednotné velení v čele s generálem Francem. Mimo generála Cabanellase všichni souhlasili, ale zároveň bylo přijato ošemetné rozhodnutí, že jmenování se nebude zatím zveřejňovat… Dny plynuly a nic se nedělo. Cestu generálu Francovi určitě překřížil generál Emilio y Vidal Mola, který toužil po této funkci sám, který se chtěl stát šéfem celého Španělského státu. Tento mocný soupeř generála Franca proti němu již vystoupil nepřímo v srpnu 1936. Tehdy Franco nařídil shodit na Alcázar letáky s výzvou, aby fašističtí obránci vydrželi, protože jeho africká armáda je brzo vysvobodí z obklíčení. Ani ne za týden si generál Mola pospíšil a vyhlásil, že on to má ze severu do Toleda mnohem blíž. Ovšem pokus generála Mola, člověka s liščí tváří, probít se pohořím Siera skončil neúspěchem. To nyní generál Franco ví, a naskýtá se mu příležitost ověnčit si hlavu gloriolou zachránce obklíčeného Alcázaru. Může tak zabít několik much jednou ranou: dosáhne pronikavého vojenského triumfu, zbaví se nebezpečí na odkrytém pravém křídle a ještě získá neocenitelný politický kapitál.
Generál Francisco Franco y Bahamonde je rozhodnut!
Jak později ve svých pamětech uvádí, jádro rozkazu zformuloval, cituji:
„Z Maquedy nepostupovat přímo na Madrid, ale stočit se na jihovýchod, k Toledu!“
Tehdy jeho rozhodnutí mnozí nechápali, dokonce někteří označili jeho výpravu na pomoc Alcázaru za pseudokichotiádu. A vojenští historikové se ještě dlouho budou dohadovat zda se Franco dopustil chyby, nebo ne (z časových důvodů, že mohl být tehdy, na obranu nepřipraveném Madridu, dříve).
Ale generál Franco v té době věděl své…
Dne 27. září 1936 padne Toledo do rukou fašistických povstalců.
Osvobození obránci Alcázaru, fašističtí vojáci, generálu Francovi freneticky děkovali.
Jeden ze vzbouřeneckých vojáků, které Franco osvobodil, mu tehdy vzkázal, cituji:
„Kdyby mi bylo dovoleno přiblížit se k vám a políbit vám ruku, učinil bych tak s úctou a v kleče.“
Již za 2 dny se generál Franco objeví v Salamance. Většina členů junty je tam shromážděna. Je to atmosféra mocenského zápasu o to, kdo z nich se zmocní postu nejvyššího z nejvyšších. Generál Franco je přivítán chladně.
Přísně tajná porada neprobíhá dobře. Generál Kindelán navrhuje, aby se Franco stal generalissimem a zastával po celou válku funkci velitele všech vojsk, a aby byl zároveň i hlavou státu. V sále se rozhostí ticho a jednání musí být přerušeno.
Když se však za několik hodin junta opět sejde, je náhle okolo stolu duch vynucené svornosti.
Jak vznikla tato změna?
Francův nacionalisticky orientovaný životopisec Froembgen tomu věnuje jeden odstavec, cituji:
„Rozhodující kruhy si uvědomily, že všechny síly bojující za osvobození a obrodu Španělska se musí podřídit jediné vůli. Všechna moc se musí soustředit do jedné pevné ruky. Obrozenecké hnutí Španělska si vyžadovalo vůdce.“
Ono to ale tak jednoduché nebylo. Tady prostě rozhodli Němci. Němečtí emisaři u španělské fašistické junty si již předtím vybrali za vůdce generála Franca a prostě ostatní generály postavili před jednoduchou volbu: Buď budete volit generála Franca – nebo bude konec naší materiální a vojenské pomoci!
A nebylo o čem!
Novopečeným šéfem fašistického státu „Caudillo“ – vůdcem se stal „Generál Francisco Franco y Bahamonde“.
Ten titul caudillo vznikl na počest Cida Campaedora, vlastním jménem Rodrigo Díaz de Vivar, zidealizovaného hrdiny španělského lidového odporu v 11. století.
A caudillo, generalissimo Franco začne ihned úřadovat!
Již 1. října 1936 jmenuje tzv. technickou juntu, sekretariát pro mezinárodní otázky a další pomocné orgány. Mezi nejvyšší generály rozdělí i nejvyšší vojenské funkce.
Generál Mola zůstává velitelem Severní armády. Jižní armádu převezme generál Queipo de Llano, generál Orgaz se stane hlavním komisařem Maroka a generál Dávila se stane náčelníkem generálního štábu.
Generál Cabanellas, který doposud stál formálně na vrcholném stupni žebříčku povstalecké hierarchie, se musí spokojit jen s funkcí generálního inspektora armády.
Franco získal nejvyšší post, Franco zvítězil v první těžké bitvě - v bitvě o moc!
Nyní ho již neohrožuje žádný vnitřní konkurent. Nyní má nový úkol – musí dobýt Madrid a dovršit tak svou výpravu rozhodujícím vítězstvím.
V říjnu 1936 začne útok na Madrid.
Na Madrid budou útočit 4 kolony fašistických vojsk:
1) První kolona ze severovýchodu na Quadalajaru.
2) Druhá kolona ze severu od Somosierry. Tato kolona již obsadila vodárny, které zásobují město, a tím se nabídla možnost uzavřít Madridu přívod vody.
3) Třetí kolona má ze západu od San Martina za cíl vyhnat republikány, kteří se opět usadili v El Escorialu.
4) Čtvrtá kolona pak útočí z jihovýchodu od Toleda.
A jak tehdy poznamenal velitel útočících vojsk generál Mola: ve městě samotném, v Madridu, je připraveno spousta špionů a záškodníků, kteří budou provádět sabotáže a dezorganizovat obranu republikánů. Právě tuto tajnou agenturu fašismu nazval generál Mola, který celou ofenzívu řídil - v Madridu nás čeká „Pátá kolona“.
Od této doby se pak pro kolaboranty a záškodníky v týlu vžil název - „Pátá kolona“ a takto byl i později ve 2. světové válce tento termín používán.
Povstalecké kolony, které za podpory německých a italských letadel přecházejí do útoku dne 6. října 1936, však velmi brzy všude narazí na tuhý odpor republikánů. Zatímco v údolí řeky Tajo začínají zuřit velmi těžké a krvavé boje, město Madrid se chystá k obraně.

Všechny světové tiskové agentury si po 6. říjnu 1936 kladou za své titulky výrazný otazník, cituji:
„Je Madrid schopen ubránit se koncentrovanému náporu povstalců? Kolik času zbývá? Dny, týdny…?“
Teprve tato doba - útok Čtyř fašistických kolon - rozhýbá španělskou vládu pod velením Larga Caballera, aby vydal onen dekret z 10. října 1936 k zřízení „Lidové armády“.
Začne se vytvářet 6 smíšených brigád, které se stanou základem ozbrojených sil nového typu Španělské republiky.
První brigáda se formuje v Alcalá de Henares, jejím velitelem se stane Enriqua Líster (později legendární Líster), dosavadní velitel legendárního „Pátého pluku“.

Komunista Enriqua Líster.

Obrázek


Druhá brigáda se sestavuje v městečku Ciudad Real, pod velením majora José Martíneze de Aragona, důstojníka z povolání, který se před lety zúčastnil bojů proti Primerově diktatuře.
Třetí brigáda je posádkou ve městě Alcázar de San Juan a velí jí kapitán karabiníků José Mária Galán, bývalý příslušník „Pátého pluku“.
Čtvrtá brigáda se soustřeďuje v Albacatě a její velení převezme kapitán Arturo Arellano.
Páté brigádě velí major karabiníků Fernando Sabio a tato brigáda se nazývá Levantská brigáda.
Šesté brigádě ve výčtu poslední, která se utváří v prostoru Murcia, Alcantarilla a Orihuela velí další z bývalých důstojníků „Pátého pluku“ Miguel Gallo.
Podle tabulkového plánu má mít každá z těchto brigád 4 000 mužů, kteří budou rozděleni do 4 praporů (celkem 16 střeleckých a 4 kulometné roty), dále z minometné čety, dělostřelecké skupiny (3 baterie s 12 hlavněmi, z toho 4 houfnice), jezdecké eskadrony, ženijní a dopravní roty, spojovací a sanitní čety a muniční kolony.
Již 15. října 1936 podepisuje Largo Caballero výnos o zřízení Generálního vojenského komisariátu. V 1. článku dokumentu, je hned uzákoněna také existence politických komisařů v armádě.
Článek začíná slovy, cituji:
„Ministerstvo války jmenuje politické delegáty do rot, praporů, pluků či vyšších jednotek a svazků, a když bude třeba, tedy i do kteréhokoliv vojenského zařízení, kterému podléhá.“
Generálním komisařem se stává ministr zahraničních věcí Španělské republiky Álvarez de Vayo, jeho zástupci jsou Antonio Mije (komunistická strana), Crescenciano Bilbao (socialistická strana), Angel Pestaňa (syndikalistická strana), Angel Gil Roldán (CNT – Národní konfederace práce) a funkci tajemníka převezme Felipe Pretal (UGT – Všeobecný svaz práce).
Largo Caballero je pak 16. října 1936 jmenován hlavním velitelem španělských ozbrojených sil a zároveň se začíná vytvářet generální štáb…
Z bojišť republikánské armády v tu chvíli přichází alarmující zprávy, především z té madridské fronty, přichází zprávy, o kterých nelze říci nic jiného, než že je tam situace na ostří nože.
Povstalecké kolony totiž na několika místech prorazily republikánské pozice, a dříve než se podařilo mezery vyplnit, postoupí jedna fašistická kolona 18. října 1936 až do Illescasu. To znamená, že je vzdálena od Madridu pouhých 35 km.
Tehdy se ve všech madridských čtvrtích, na hlavních náměstích i v montážních halách velkých závodů konají masová shromáždění. Rezoluce vyšlé z těchto akcí mají konkrétní obsah jako tato oborová, cituji:
„Všichni členové odborové organizace pekařů od 18 do 40 let se zavazují projít vojenským výcvikem a naučit se zacházet se zbraní. Od této chvíle se pokládají za mobilizované, za příslušníky bojového praporu.“
Stejné závazky přijdou od zaměstnanců pouliční dopravy, pošt, obchodních domů, dělníků továren lehkého průmyslu a řemeslníků z předměstských dílen a družstev.
Když už je 20. října 1936 v Madridu slyšet v dálce hřmění děl z fronty, ozve se na jedné manifestaci volání, cituji:
„Madrid ztratit nesmíme, a ani neztratíme. Naopak – musíme a můžeme porazit nepřítele ještě dříve, než do Madridu vkročí.“
Zatím je to spíše iluze než realita.
Je to právě tato doba, kdy republikánské jednotky nastupují k protiútoku.
Protiútok provádí 3 republikánské kolony v jejichž čele stojí osvědčení velitelé – majoři Rojo, Modesto a Mera.
Zprvu je to úspěšný protiútok, kterým se podaří fašisty kousek zatlačit zpět. Ovšem hlavního cíle – osvobodit Illescas – se dosáhnout nepodaří. Fašistické jednotky generála Franca se přeskupí. Do boje vyšlou ohromné letecké síly a protiútok odrazí. Prořídlé řady republikánských jednotek se musí stáhnout do výchozích postavení.
Stejně nepříznivě se vyvíjí situace republikánů na Severní frontě. Tady fašistické jednotky po několikatýdenních útocích prolomí obranu republikánských vojsk a vysvobodí posádku Ovieda z obklíčení. Samozřejmě za všechny úspěchy povstaleckých generálů stálo to, že měli perfektně vycvičenou africkou armádu, že měli převahu v technice. Především však to byla technická i vojenská pomoc z Itálie a Německa.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

III.díl. Španělsko. Fašismus 1936 až 1939. Č 7.

Právě začátkem říjnové ofenzívy fašistických povstaleckých vojsk na Madrid, tedy po 6. říjnu 1936, se stane velké množství závažných událostí. Událostí, které mají bezprostřední vliv nejen na současnou ofenzívu, ale i do budoucnosti Občanské války ve Španělsku.
Fašistická Itálie a nacistické Německo stále méně dbají na konspirační krytí pomoci pučistům. Řekli jsme si již, že každý týden v některém z povstaleckých přístavů zakotví italská loď, aby vyložila zásilku letadel, bomb, střeliva a vojáků. Víme, že již od srpna 1936 zasáhnou do bojů první jednotky Mussoliniho pěchoty. Dne 20. září 1936 přijede z Verony do Španělska 2 000 příslušníků „Černých košil“, po nich následují hned další transporty. Přijíždějí jednotky z Habeše.
V povstaleckém štábu generála Franca působí italská vojenská mise, kterou vede generál Mario Roatte. Je to zkušený (49 let) náčelník tajné služby, který pro Španělsko přijal krycí jméno Mancini a pomáhá vypracovávat strategické plány akcí proti republikánským jednotkám. Samozřejmě velice pečlivě dbá i na italské zájmy ve Španělsku.
Ani Němci nezůstávají pozadu. Koncem září a začátkem října 1936 se začíná uskutečňovat operace „Feuerzauber“, kterou přikázal Adolf Hitler. Transportní Ju 52 jsou vybaveny zařízením na shazování pum a podnikají nálety na republikánská města a bojové pozice. Počet letounů dodávaných Německem neustále roste. A na scéně se objevují i Hitlerovy první pozemní jednotky. Kronikář Hitlerových intervenčních jednotek v roce 1939 pak napíše, cituji:
„Již v září 1936 posilnily sbor dobrovolníků další stíhačky, průzkumná letadla, roty tanků a baterie protiletadlových děl… Všude na frontě dlouhé přes 2 000 km útočí sbor německých dobrovolníků.“
První německá letecká skupina, měla kromě třímotorových Junkersů k dispozici 14 stíhaček, 6 průzkumných strojů, 2 střemhlavé bombardéry, 2 námořní letadla a baterii těžkých protiletadlových kanónů. Tato letecká skupina se rozroste do známé „Legie Condor“.
„Legie Condor“ pak disponuje do roku 1939 celkem 30 typy letounů. Vyjmenujme si základních 26 typů: Heinkel He 51 „Cadenas“; Messerschmitt Bf 109 „Meser“; Heinkel He 112 V9; Arado Ar 68 E; Heinkel He 46 „Pava“; Heinkel He 70 „Rayo“; Heinkel He 45 „Pavo“; Henschel He 126 „Super Pava“; Junkers Ju 52 „Junker“; Henschel He 123 „Angelito“; Heinkel He 111; Junkers Ju 86 „Jumo“; Dornier Do 17 „Bacalao“; Junkers Ju 87 „Stupido“ / „Stuka“; Klemm Kl 32; Bücker Bü 131 „Jungmann“; Bücker Bü 133 „Jungmeister“; Arado Ar 66; Gotha Go 145; Junkers W 34; Messerschmitt Bf 108 „Tajfun“; Fieseler Fi 156 „Ciguena“; Heinkel He 60; Arado Ar 95; Heinkel He 59 „Zapatone“ a Junkers Ju 52/3 m i W.
Odkaz na některé viz zde:
http://es.geocities.com/sagunto1937_193 ... tm#Aviones de la Aviación Legionaria
Páteř německých pozemních jednotek, které se označovaly krycím názvem „Imker“, tvořila jednotka zvaná „Drohne“ – což byly 2 roty tanků PzKpfw I. Ausf A i B, dopravní a spojovací rota a několik protitankových děl (37 mm) pod velením podplukovníka Ritter von Thoma. Úkolem této součásti wehrmachtu bylo cvičit povstalecké tankisty a pak především sbírat bojové zkušenosti. Do bojových akcí se moc tyto jednotky neměly zapojovat. Další skupiny nacistických expertů pak pomáhaly jednotkám generála Franca při výstavbě dělostřelectva a moderní spojovací sítě.
Německa Kriegersmarine také nezahálela. Flotila vojenských lodí operovala ve španělských vodách pod záminkou, že ochraňuje životy německých občanů. Její velitel admirál Carls však v tajné zprávě velmi rychle uvedl tyto skutečnosti, cituji:
„… doprava utečenců silně ustoupila do pozadí, vystřídali je jiné úkoly. Zajišťovat důležité údaje o situaci, přísunu, dislokaci rudých, které jsou potřebné pro bílé a odevzdávat je Guidovi.“
Guido bylo krycí jméno pro plukovníka Warlimonta (Abwehr).
Samozřejmě velmi důležité bylo chránit a doprovázet do povstaleckých přístavů německé parníky s vojáky a vojenským materiálem pro akci „Feuerzauber“. A v říjnu 1936 těch lodí byla velká řada, vezly náklad, který měl změnit situaci na bojišti ve prospěch Caudilla Franca.
Od 6. do 23. října 1936 přijíždějí z Německa parníky Georg, Peter, Gustav, Hans, Kontra, Ida a Paula.

Právě v době, kdy doráží do Španělska parník Paula dojde v Londýně k důležité, pro další vývoj mnoho znamenající události. Zasedá tam totiž „Výbor pro nezasahování“, na který přijde i sovětský velvyslanec I. M. Majskij, zkušený diplomat, který již před zasedáním předá lordu Plymouthovi, předsedovi výboru dopis se stanoviskem vlády SSSR k dosavadní práci „Výboru pro nezasahování“. Na tomto 7. zasedání se má právě tento dokument projednat jako první.
Sovětský dopis ukazuje fakta o systematickém porušování dohody mnoha signatářů výboru. SSSR v něm konstatuje, že její pokusy zastavit intervenci mnoha zemí ve prospěch fašistických pučistů zůstaly bez ohlasů a tak SSSR dospěl k tomuto závěru, cituji:
„Smlouva o nezasahování není dnes ničím jiným než potrhaným a především prázdným kusem papíru. Fakticky již neexistuje. Vláda SSSR, která se nechce dostat do postavení lidí, kteří nevědomky napomáhají nespravedlivé věci, vidí jediné východisko z této situace: Vrátit španělské vládě právo a možnost nakupovat zbraně v zahraničí, protože tato práva i možnosti mají nyní všechny vlády světa, a účastníci dohody ať podle svého vlastního uvážení rozhodnou, zda chtějí, nebo nechtějí prodávat Španělsku zbraně. Sovětská vláda už dále nemíní nést zodpovědnost za situaci, která legitimní španělskou vládu a španělský lid očividně diskriminuje, a tedy musí oznámit, že v souladu se svým prohlášením ze 7. října 1936 nemůže se pokládat za vázanou dohodou o nezasahování víc než kterýkoli jiný účastník.“
Lord Plymhout se jen zeptal, cituji:
„Chce sovětský velvyslanec něco dodat?“
Majskij odpověděl, cituji:
„Ne, mám za to, že smysl dopisu je dostatečně jasný.“
Když se později Majskij ve svých vzpomínkách na tuto schůzi výboru vrátil, reálné důsledky tohoto dokumentu shrnul do dvou vět, cituji:
„Sovětský svaz bude pakt o nezasahování dodržovat pouze v tom případě, když ho Německo, Itálie a Portugalsko přestanou porušovat. A protože fašistické mocnosti… v intervenci do španělských záležitostí pokračují, Sovětskému svazu nezůstává nic jiného, než v zájmu míru a demokracie poskytnout zákonité španělské vládě pomoc.“
V této době, v této chvíli, zní všechno naprosto logicky a spravedlivě. Jenomže se blíží doba, kdy i Stalin začne hrát ve Španělsku sobeckou hru. Nyní vše ještě vypadá průhledně. Již ale nyní je jasné kdo a které země si chtějí ve Španělsku zkoušet své zbraně, kdo a která země se připravuje na agresi.
Nyní v této chvíli je však faktem, že představitelé Španělské republiky dlouhé týdny žádali vlády Francie, Velké Británie a USA, ale i jiné státy o pomoc. Západní velmoci odmítly prodat jakýkoli vojenský materiál, fašističtí pučisté dostávali materiál od Itálie a Německa a proto mohli zahájit pochod na Madrid. Jen proto se Largo Caballero jménem vládního kabinetu Španělské republiky obrátil na SSSR.
Zkušebna zbraní pro 2. světovou válku se ve Španělsku rozběhla na plné pecky.

Zajímavostí je datum schůze, kdy SSSR vypoví „Výboru pro nezasahování“, že se jeho opatřeními řídit nebude. Jasně vidíme, že to datum výpovědi SSSR je 7. října 1936, schůze samotná, kdy je výboru předložen dopis vlády SSSR je 23. října 1936, ale první loď s 50 kusů tanků T - 26, která dorazí do Cartageny, je to loď pod označením „Ypsilon“, která se ve skutečnosti jmenuje „Komsomolec“ dorazí „13.října 1936“. Ale první loď se 16 tanky dorazila již 25. září 1936. Když úplně první loď s vojenskou technikou ze SSSR dorazila již 10. září 1936 a byla jí loď Rostov.
Pan Svatopluk Spurný ve svém technickém článku – T – 26 v VII. ročníku 12/97 HPM (Historie a plastikové modelářství) velmi dobře popisuje nasazení tanku T 26 v Občanské válce ve Španělsku, když podobný popis jsem našel i v polských odborných časopisech. Volně zde popíši co zaznamenala východní i západní historická literatura o nasazení tohoto tanku v občanské válce, což nám osvětlí i některé méně známé skutečnosti.
Je pravdou, že nasazení některé techniky SSSR v e Španělsku bylo osvětleno dobře, ale některé skutečnosti ještě čekají až je někdo popíše.
Sovětský dobový tisk udával, že do Španělska bylo dodáno celkově asi 900 sovětských tanků. Starší sovětské publikace pak udávají, že to bylo jen 347 tanků, když od nich odečteme 50 tanků BT – 5 dostaneme, že do Španělska odešlo 297 T - 26. Údaje o přesných dodávkách, o průběhu dopravených tanků, tak tyto údaje jsou nejasné.
Co se podařilo dopátrat je, že na konci léta roku 1936 je ze 4. Tankové brigády D. G. Pavlova vybráno 100 kusů T - 26 a leningradský závod dostane příkaz vypravit prvních 50 T - 26 do přístavu na jihu země. V leningradském závodě jsou tanky podrobeny technickým opravám, prohlídkám a pak jsou podle příkazu nakládány na dvouvrstvé podlahy z dubových fošen. Celé je to pak upraveno do tvaru, aby každý tank připomínal „daču“ – chatu. Vše je samozřejmě pečlivě zatlučeno hřebíky a nesmí být nikde nejmenší skulina. Tato „Maskirovka“ má sloužit k tomu, aby případná kontrola nic nezjistila.
Pracovníci leningradského závodu se za 2 měsíce dozví z novin, že jejich „dači“, dřevěné chatky, hrdinně bojovaly na straně republikánů u Madridu.
Ale zpět.
Ještě v průběhu léta 1936 jsou pečlivě vybráni sovětští dobrovolníci, za přísného utajení, a posláni do Moskvy. Tady je vybaví civilními obleky. Samozřejmě všichni mají stejné šatičky, košilky i botičky a to tak stejné, že když se potkají s jinými stejnými šatičkami, košilkami a botičkami a v nich stejnými lidmi, jedná se také o dobrovolníky, jen s jinou profesí. Ti první byli tankisté, ti druzí byli letci, ale oblečeni byli stejně – všichni se zasmějí ( komupak asi?). Z Moskvy odjedou za „přísného utajení“ do přístavu na jihu (Sevastopolu), kde čekají 3 týdny na loď, která je odveze do Španělska. Loď je veze přes Bospor a Dardanely, dále přes Středozemní moře do španělského přístavu Cartagena, kde několik dní čekají až dorazí lodě s materiálem. Dne 10. září 1936 dorazí do Cartageny sovětská loď Rostov, další 3 sovětské lodě na kterých je 10 tanků dorazí 25. září 1936 a konečně loď „Ypsilon“ – „Komsomolec“ dorazí dne 13. října 1936 s 50 tanky T – 26 v chatkách na palubě.
Pro historii je nutno říct, že sovětská historická literatura v roce 1974 uvedla, že těmi jižními přístavy v SSSR, ze kterých odplouvaly lodě na pomoc Španělska byly Oděsa, Sevastopol, Feodosie a Novorossijsk. Cílovými přístavy ve Španělsku byly v roce 1936 Valencie, Cartagena a Alicante. Z kterých přístavů, co odcházelo, Sověti dodneška zamlčují.
Loď „Ypsilon“ – „Komsomolec“ dorazí do Cartageny v noci. Ovšem Španělsko není SSSR. Tady utajování nepomůže.
Již když připravení sovětští námořníci, tankisté a mechanici vykládají „chatky“ panuje vzrůšo. Během chvíle přístav i město ví, že sovětské lodě přivezly ruské tanky. Okamžitě to způsobí obrovský shluk lidí, kteří samozřejmě vykládání neurychlují.

Tanky ze SSSR – T 26 ( „ dači“) se vykládají z lodí v Cartageně.
Obrázek



Když byly tanky T – 26 vyloženy, stejně jako pojízdné dílny, cisternové vozy, týlové složky, vše odjíždí do města Archena přes Murcii po vlastní ose.
Tady začíná výcvik španělských vojáků a sestavování osádek tanků, který měl dle admirála Kuzněcova trvat celkem 15 dní. Byla to však doba velice krátká a objevilo se mnoho potíží. Byl nedostatek tlumočníků, chyběly příručky a nebyla zpracována odborná terminologie tanků T – 26. Problémy dělalo i politické složení Španělů. Největší potíže dělali anarchisté, kteří neuznávali žádné autority, žádné velitele. Sověty to šokovalo, zvláště pak jejich politruky, kteří měli v Rudé armádě neomezenou moc.
Na druhé straně zase španělští tankisté, kteří tuto válku přežili pro historii tvrdí, že německý tankový instruktor byl mnohem lepší, než sovětský tankový instruktor.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

III.díl. Španělsko. Fašismus 1936 až 1939. Č 8.

Do zmatků, které při výcviku španělských tankistů nastaly, přichází dne 26. října 1936 rozkaz, kterým se vyhlašuje poplach, neboť u Madridu vznikla těžká situace.
Byl to přímý rozkaz ministra obrany Španělské republiky, podle kterého se mají zformovat roty po 15 kusech tanků T – 26. Již v noci na 27. října 1936 jsou tanky T – 26 navagonovány a z Archemy vlakem odjíždějí do Villacaniaz. Tady sjedou z vagonů a po vlastní ose se přesouvají 80 km do oblasti města Chinchon. Dne 28. října 1936 v 15 hodin dostanou rozkaz přesunout se směrem na Valdemero a ráno 29. října 1936 mají zaujmout pozice a s 1. brigádou generála Lístera budou útočit na nepřítele z jihu a z jihozápadu, čímž mají znemožnit jednotkám nacionalistů proniknout k Madridu. Bohužel v té době byla situace v celé armádě vážná a v celé republikánské armádě vládl zmatek. Tak také vznikla chyba, že nebyl vůbec proveden průzkum míst kam budou tanky útočit. Další chybou bylo, že generál Líster přidělil jako podporu útočícím tankům místo zkušených bojovníků, pěšáků, pěšáky nezkušené, kteří měli jen dvacetidenní výcvik a pušky dostali den před protiofenzívou.
Co se to stalo, že byla nutná protiofenzíva?
V třetí dekádě října 1936 totiž vrhl generál Franco na přístupové cesty k hlavnímu městu Madridu své nejlepší síly, které měly zahájit ofenzívu. Celá hlavní tíha této povstalecké ofenzívy spočívala na armádě „Tajo“ v čele s generálem Varelem – bylo to asi 20 000 marockých regulares, cizineckých legionářů a elitních vojáků španělských praporů, 2 pluky marocké jízdy. Ty měly 70 kanónů a četné svazy italských a německých letadel a tanků. Ze severozápadního úseku pak do ofenzivy vstupovala armáda generála Moly (celkem 45 000 mužů). Proti nim stály vládní jednotky, které držely vyklenutý oblouk fronty dlouhý skoro 300 km. Těmi vládními jednotkami byly většinou málo vycvičené a nedostatečně vyzbrojené oddíly. I při dobré vůli jich bylo jen 50 000.
Když tyto povstalecké oddíly pronikly již 22. října 1936 k Navalcarneru, oznamuje velitel armády Střed generál Asensio Torrado, španělské republikánské vládě, že jako člověk, který prožil celý život v armádě, došel k závěru, že Madrid se uhájit nedá. Události mu dávaly za pravdu. Za dalších 48 hodin prolomí marocké jezdectvo republikánské pozice a do rukou jim padnou významné opěrné body Yeles, Esquivias, Borox a Seseňa.
Pesimista generál Torrado je odvolán, aby se v zápětí stal tím hlavním vojenským poradcem vrchního velitele a premiéra Largo Caballera.
Pesimismu podlehne, zřejmě i pod vlivem Torrada i Caballero a Azaňa a začínají předvídat, že bitva skončí katastrofou. Proto již 19. října 1936 v doprovodu několika ministrů opustí Madrid a odcestují do Barcelony.
Vojáci to udělat nemohli, ti museli zůstat na pozicích. Důležité bude nyní, kdo bude velitelem armády Střed a komu bude svěřena obrana Madridu, jako města.
Do té první funkce, velitele skupiny armád Střed jmenovali generála Sebastiána Pozasu (60 let), což byl bývalý velitel Guardie Civil a ministr vnitra někdejší Giralovy vlády, který měl pověst zkušeného a loajálního důstojníka.
Bránit hlavní město Madrid pak měl José Miaja (58 let). Byl to sice absolvent známé Toledské akademie, ale ve vojenských kruzích moc dobrý zvuk neměl. Miaja vele v červnu 1936 madridské divizi a v několikahodinové Barriově vládě zastával v červenci 1936 funkci ministra války, ve které pohořel, jako jeho premiér.
Tento snaživý (postavou odulý), ale neúspěšný vysoký důstojník pak dále působil ve Valencii a jeho hvězda zazářila právě nyní, tedy 24. října 1936, kdy se vrátil do své staré posádky a převzal velení 1. republikánské divize.

Generál José Miaja jmenovaný v roce 1936 velitelem obrany Madridu.

Obrázek


Později Miaju charakterizoval N. N. Voronov, sovětský poradce inspektora dělostřelectva a za 2. světové války známý maršál dělostřelectva slovy, cituji:
„Že to byl člověk, který se snažil republice prospět, neměl však odpovídající kvalifikaci. Bylo vidět, že pouze mimořádná nouze o velitelské kádry donutila republikánskou vládu svěřit důležité místo tomuto člověku.“
Na jiném místě svých pamětí maršál N. N. Voronov o Pozasovi a Miajovi píše, cituji:
„Oba mi připomínali některé carské generály, vojenské odborníky, kteří v letech občanské války přišli do mladé sovětské armády…“
Den poté, co se oba generálové ujmou svých funkcí, prorazí povstalecké kolony nepřítele frontu a proniknou na cestu Seseňa-Torrejón-Griňon. To jasně ukazuje na záměr fašistických generálů pro nejbližší chvíli – obejít Madrid z jihovýchodu a přerušit spojení s Valencií. Právě tomuto manévru musí republikánská armáda za každou cenu zabránit. Tehdy se zrodí v hlavách republikánských důstojníků stará myšlenka – nejlepší obrana je útok.

Fronta Občanské války mezi červencem a říjnem 1936.

Obrázek


Republikánští důstojníci připravují na 29. října 1936 „Protiúder“!!!
Plán vypadá tak, že 29. října 1936 zaútočí pěší jednotky za podpory 15 tanků T – 26 na nepřátelská uskupení. Hlavní úder bude ve směru na Seseňu a zasadí ho „První brigáda“ pod velením generála Lístera. Na křídlech pak vyrazí na zteč Modesto, Mena a Bueno, kteří se svými jednotkami obsadí Griňon a Torrejón a proniknou nepříteli do boků a do týlu….
To byl ale plán… To všechno měli udělat jen s 15 tanky. Neuvěřitelné!
Ty tanky se před 14 dny vylodily. Instruktoři s bídou sestavili osádky a teď takovýto náročný útok s 15 tanky, když jich bylo třeba víc jak 100…
To ještě někteří milicionáři neuměli ani ovládat řídící páky (tankisté se jim říkat nedá). Neuměli zamířit dělo, ani kulomet a natož ještě zasáhnout cíl. Proto osádky tanků ihned doplní sovětští dobrovolníci a kolona tanků odjíždí do Madridu.
Co bylo úplně nejhorší???
Celá akce nasazení tanků T – 26 byla neustále „přísně utajovaná“.
Ale frankisté se jí dozvěděli. No a jak se jí dozvěděli???
No přece z úst samotného premiéra a velitele Španělské republikánské armády Larga Caballera.
Ten totiž 28. října 1936 navštíví jednotky armády Střed, aby tam dle svého zvyku, přednesl plamenný projev, v němž mimo jiné řekne nepochopitelné věty na tuto dobu - dobu války, cituji:
„Nyní disponujeme skvělou vojenskou technikou, máme tanky a silné letectvo… Poslouchejte mě… ! Zítra, 29. října za úsvitu, začnou naše tanky a dělostřelectvo palbu. V zápětí se na protivníka vrhne republikánské letectvo a začne ho bombardovat a ostřelovat. V průběhu náletu přejdou do útoku tanky, prolomí nejzranitelnější úsek fronty a způsobí v řadách nepřítele paniku… Ano, nyní máme tanky a letadla. Vpřed, moji drazí soudruzi ve zbrani, slavní synové pracujícího lidu! Vítězství bude naše!“
A aby toho nebylo málo tak tento celý projev ještě v noci vysílá rozhlas a – jak uvádí generál Líster – ve formě letáků ji z rozhodnutí politických orgánů vlády dokonce rozšiřovali nad nepřátelským územím.
Možná, že to mělo povzbudit morálku republikánů, ale moment překvapení byl pryč!!!
Žádný sebelepší špion pučistů by záměry „ Protiúderu“ a zprávy o protiútoku republikánů tak dobře povstaleckým generálům a vojákům nepřipravil a nepřinesl. Málokterý špion by vše tak věrně a přesně popsal!!!
Co si přát víc?


Použité materiály:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jirka52
Příspěvky: 2
Registrován: 10/8/2006, 17:50
Bydliště: Šternberk

Příspěvek od jirka52 »

Vynikající, ostatně jako vždy
Odpovědět

Zpět na „Příčiny a události vzniku 2.sv války“