V. díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 25.

Moderátoři: michan, Pátrač

Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

V. díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 25.

Příspěvek od michan »

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 25.

Mapa Evropy 1937.

Obrázek



3) Československo – Sovětská smlouva z let 1935 – 1938.
Hlavní význam Československo-sovětské smlouvy, podepsané 16. května 1935 v Moskvě, musíme posuzovat v závislosti na francouzsko-sovětské smlouvě směrem k postoji Polska, našeho souseda, k tragickému roku 1938.
Jak víme, od podepsání těchto smluv se Polsko definitivně odvrací od záruk Francie a zároveň přestává být možné jakékoliv sblížení Polska s Československem.
Na již stejně nevalné vztahy čs.-polské působí negativně od 5. července 1919 nespokojenost Poláků s hraničnímu úpravami na Těšínsku, kde byla stanovena první demarkační čára, která odpovídala zhruba geografickým poměrům. Ale tato demarkační čára byla stanovena v době, kdy Polsko válčilo s bolševickým Ruskem a nemělo tak dost sil k tomu, aby důrazněji prosazovalo své požadavky. Další úprava hranic na základě tzv. konference vyslanců, z 28. února 1920, na níž se pod patronací dohodových mocností vymezí čs.-polské hranice zhruba podél řeky Olše, pak polské ambice neuspokojí vůbec.
Tady připadne ČSR Karvinská a Třinecká průmyslová pánev a důležitá železniční trať Bohumín – Košice, která byla tehdy jediným výkonnějším spojením se Slovenskem.
Závěrečná a konečná hranice Polska a ČSR je pak zhruba stanovena rozhodnutím Rady Společnosti národů z března 1924.
Válka Polska s bolševickým Ruskem skončí šťastně pro Polsko. Polsku připadnou rozsáhlé oblasti z významnými ukrajinskými menšinami, což ale také znamená, že polská vláda musí od roku 1920 usilovně hledat někoho, kdo by mu východní hranice zaručil.
Francie sice ve válce vojensky Polsku pomůže, to ano, ale při uzavírání spojenecké smlouvy se k problematice polských východních hranic jednoznačněji nevyjádří.
I v roce 1924 se francouzská vláda, na jednoznačnou polskou žádost o garanci hranic s Ruskem, vyjádří vyhýbavě.
Tady se ukazuje, že Francie nemíní ignorovat britský názor, že by se polské hranice měly upravit podle tzv. Curzonovy linie (Curzon Line), kterou Polsko považovalo za nepřijatelnou.

Curzon Line map.

Obrázek


O některých antagonistických vztazích mezi ČSR a Polskem jsme si řekli již v samotném Úvodu - Článek 2., viz.:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2411
kde zároveň říkáme, že Polsko se nemínilo zásadně angažovat ve prospěch ČSR, zvláště pak v čs.-německém sporu o pohraniční menšiny. Polsko zásadně odmítalo také to, že by mohlo být napadeno Německem a proto se stavělo také proti jakékoliv vazbě na ČSR. Pro Polsko měla mnohem větší význam smlouva s Rumunskem z 3. 3. 1921 (z bláhového polského hlediska), tedy ze státem, který také sousedil s bolševickým Ruskem a měl stejné problémy. To přesto, že ani spojené polsko-rumunské vojenské síly nemohly stačit na vzrůstající branný potenciál Ruska. Zároveň je nutné říci, že bylo v Evropě všem jasné, že jakmile dojde ke konsolidaci SSSR, projeví Sověti zájem o navrácení území, která ztratily po 1. světové válce. Nebezpečí se zvyšovalo právě tím, jak Francie prosazovala členství SSSR ve Společnosti národů, když je chtěla zapojit do systému kolektivní bezpečnosti.
Tím, jak Polsko odmítalo britsko-francouzské záruky hranic na východě (Curzonovu linii), dostávala se polská vláda do izolace v Evropě.
Poláci vše řešili tak, že využili vypočítavé nabídky německé vlády a v roce 1934 a uzavřeli na 10 let s nacistickým Německem problematický pakt o neútočení. Když tento pakt uznával západní polské hranice s Německem. Polsku, polské politice, to zdánlivě poskytovalo možnost soustředit se proti SSSR. Polsku se tehdy sovětský režim jevil mnohem horší, než věrolomný režim nacistického Německa, který ale v té době polské hranice uznával. Typické však pro Polsko je, že již před dvěma lety, tedy v roce 1932, uzavře s Ruskem obdobný pakt o neútočení, ale ten považuje při nespolehlivosti sovětské politiky za krajně nejistý.
Spojenecké smlouvy sovětsko-francouzskou a hlavně čs.-sovětskou považuje Varšava jako zákeřný akt, který přivádí SSSR zcela legálně a bez možnosti spolehlivé kontroly do evropské politiky. Tato situace také dovrší velice špatné čs.-polské vztahy. Spojením Polska s Německem, chce polská vláda zrušit vazby na Francii, aby tak mohla využít očekávanou německou expanzi do ČSR, od které očekává získání území na Československu.
Poláci vidí čs.-sovětskou smlouvu (byť s garancí Francie), za nebezpečný předěl ve středoevropské politice, která přímo ohrožuje bezpečnost Polska.
Problémem je právě průchod Rudé armády do Evropy (přes Polsko, nebo přes Rumunsko).
Nic nepomáhá, že čs.-sovětská smlouva je blokována článkem 2., který podmiňuje sovětskou akci zásahem francouzské armády.
Úplně jinak chápe francouzskou iniciativu a tím francouzsko-sovětskou a čs.-sovětskou smlouvu stát ČSR.
Československý generální štáb, čs. politici a prezident, tyto smlouvy radostně vítají.
Vojáci ví (generální štáb), že když dojde k napadení Československa německou armádou je pomoc Francie dál, než bližší pomoc od SSSR. Čs. generální štáb ví o váhání francouzského generálního štábu při zahájení války s Německem, ví o jeho problémech v prvních týdnech bojů ( řeka Rýn). V SSSR vidí pomocníka rychlejšího, zároveň vidí rozmnožení protiněmeckých sil, které budou moci rychle podpořit čs. obranu.
Již několikrát jsme řekli, že hlavní problém byl průchod Rudé armády, který by byl technicky výhodnější přes Polsko a o jehož zajišťování měla usilovat Francie.
S ohledem na složitou diplomatickou situaci, ponechával SSSR všechna jednání o průchodu na Francii. Samotné SSSR si jenom při tom kladlo nesplnitelné požadavky. V řídkých a svou povahou je rámcových jednáních žádá SSSR, aby Francie diplomaticky zajistila možnost průchodu Rudé armády nejen Polskem a Rumunskem, ale dokonce i Baltskými státy. Samozřejmě SSSR naznačuje, že pro daný účel je průchod Polskem nejvhodnější.
Sovětský svaz sice prohlašuje, že dává určité garance, že se nebude vměšovat do polských poměrů při průchodu Rudé armády Polskem.
Polsko nevěří, Polsko nesouhlasí.
Samotný průchod Rudé armády Baltskými státy (Lotyšskem, Litevskem, Estonskem do východního Pruska) označí francouzská vláda za nepotřebný. Francie dokonce řekne názor, že průchod Baltskými státy vzbuzuje pochyby o sovětských úmyslech.
O průchodu Rumunskem a Polskem, jakož i o všech dalších možnostech budeme ještě mluvit.
O průchodu Rudé armády Rumunskem se diplomaticky jednalo, ale samotný sovětský generální štáb o jednání o něm nejevil žádný valný zájem, přestože ten se zdál snadněji dosažitelný.
O průchodu Rumunskem a stavbě železnice jsme již hovořili v Článek 6. zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2645
, když jsme konstatovali, že do září 1938 není dosaženo s Rumunskem dohody.
Protože není dosaženo dohody o průchodu Rudé armády do Československa, není ani vyjasněn rozsah a provedení sovětské pomoci. Čs. generální štáb nemůže do svých operačních plánů zapracovat množství sovětských jednotek, nemůže zapracovat jejich výzbroj, nemůže zapracovat intervaly v kterých bude pomoc přicházet. Čs. generální štáb nemá potřebné informace s jakými sovětskými silami může počítat a co má pro hladký průjezd učinit.
To všechno však československý lid neví. Neví to ani řadový vojáci, příslušníci československé armády. Ti všichni věří, že existují nějaké tajné dohody, a že je vše mezi ČSR a SSSR v pořádku. Všichni věří, že sovětská pomoc přijde. Toto je právě ta situace, která přispěla k mnoha legendám, k mnoha nepravdám.
K těsné spolupráci generálních štábů SSSR a ČSR nikdy nedojde!
Ještě několikrát vše v samostatných kapitolách rozebereme, když některé aspekty si říkáme průběžně.
Stejně tak jsme již naznačili, že postoj SSSR se vždy řídil dlouhodobými záměry sovětské politiky, podle kterých chtěli bolševici přenést svou revoluci do zemí Evropy. Komunisté chtěli dle hesla „Proletáři všech zemí spojte se“ dosáhnout nadvlády komunismu na celém světě.
Tady si ale i připomeňme jeden historický fakt, že tato sovětská politika je zhruba totožná s ruskými imperialistickými výboji.
Dále si jednoznačně řekněme, že sovětská politika pronikání do Evropy byla stanovena moskevskou Komunistickou internacionálou (KI), která byla často stanovena bez objektivních rozborů situace a bláhově se spoléhala na proletářskou podporu v evropských zemích. To vše bylo stanoveno i v rozporu s tím, jaké byly tehdejší možnosti Rudé armády (za chvíli si řekneme Španělsko a také již víme o Finsku, kam Rudá armáda a sovětský imperialismus zasáhl koncem roku 1939 a na začátku 1940. Jen Lotyšsko, Litevsko a Estonsko bez boje SSSR vyjde).
Když v druhé polovině 30. let doznívá v Evropě SHK (Světová Hospodářská Krize), objeví se na scéně nový nebezpečný konkurent komunistického SSSR a komunistických myšlenek – německý nacismus a italský fašismus. Kdo dobře čte historii v kapitolách I., II., III. a IV. ví, že i sovětská vláda a KI považuje tuto dobu za příznivý okamžik k zahájení prvních etap revolučního nástupu bolševizmu, který bolševici zastírají mírovým úsilím a licoměrnou propagací demokratických zásad, které řeší megalomanickou podporou malých států, které jsou ohroženy nastupujícími autoritativními režimy (Itálie, Německo).
Prvním takovým rozsáhlým vystoupením bolševiků SSSR a KI je v roce 1936 sovětská intervence ve Španělské občanské válce.
Podpora levicově zaměřené republikánské vlády Španělska je prováděna velkými dodávkami zbraní, instruktorů, specialistů a organizováním početných dobrovolnických oddílů. SSSR to však nepřinese očekávané úspěchy.
Tyto sovětské snahy, uplatňované ve smyslu direktiv KI, se ve vzdálené, zaostalé a ryze katolické zemi neprosadí. A to ještě existuje mezi SSSR a Španělskem námořní spojení, i když omezené. Dovoz válečného materiálu tehdy částečně podporuje Francie, pro kterou je to velice obtížné, neboť chce vyhovět rozhodnutí SN, které zakazuje intervenci ve Španělsku.
Sovětská politika ve Španělsku má velké potíže s Trockisty a s ostatními levicovými frakcemi. Sovětská politika neuváženě zasáhne proti španělské církvi. Ve Španělsku se také postupně dostaví zklamání z účinnosti sovětských zbraní, ale hlavně ze sovětských taktických zásad na frontě (špatné nasazování tanků, hromadné lavinovité útoky a další). Postupně dochází k zeslabení sovětského vlivu na španělskou vládu, neboť prosazování komunistických cílů naruší soudržnost republikánského Španělska.
Jak víme, po zesílení německo-italské intervence jsou nakonec republikáni Španělska poraženi a všechny sovětské plány ve Španělsku končí naprostým krachem.
Pro SSSR je to již v roce 1937 a 1938 nezdar a Sověti mění po dohodě v KI svou politiku rozdmýchávání světové revoluce. Začínají obezřetně prozkoumávat situaci a chtějí se angažovat jen tam, kde je aspoň nějaká naděje, že budou mít podporu i jiných států.
To je právě to, proč je uzavřena francouzsko-sovětská a čs.-sovětská smlouva, které tak poskytnou SSSR dobrou základnu pro vstup do Evropy.
Koncem 30. let je tak SSSR připraven verbálně – slovně se vojensky angažovat pro ČSR v protihitlerovské koalici v čele s Francií, což mu uvolní hledání cesty do střední Evropy. To vyhovuje KI.
SSSR chce tak nejprve přispět k porážce nacistického Německa, hlavního odpůrce komunismu a komunistických myšlenek. Sovětský svaz tím také ale sleduje, celkové oslabení válčících států, což by mu umožnilo dosáhnout jeho plánů. Proto také slovně vyhlašovaná vojenská pomoc Československu nachází v SSSR mimořádnou podporu.
Sovětské snahy a proklamace o podpoře obrany ČSR nejvíce vzrostou, když je jasné, že je situace beznadějná, protože se do protihitlerovské koalice (právě kvůli SSSR) nezapojí ani Polsko, ani Rumunsko.
Je tedy jasné, že všechna sovětská prohlášení slouží především k záměrům bolševické propagandy podle směrnic KI.
Sověti vidí, že své závazky splnit nemusí, protože absence protihitlerovské koalice zásah Rudé armády proti Německu znemožňuje. Na druhé straně se nemusí bát, že budou do války s Německem vmanévrováni tak, aby nesli celou její tíhu. Sovětské velení také velice obezřetně posuzuje případný násilný průchod Polskem. Násilný průchod by totiž mohl být provázen vytvořením rozsáhlé protisovětské koalice, která by se mohla proměnit přímo v „Křižáckou válku proti bolševizmu“.
Tady je třeba dodat, jak později uvidíme, že se Sověti přesto chystali na možnost – válku proti Polsku spustit, pokud by byla příznivá situace.
Od roku 1937 zmítá SSSR vlna politických procesů a rozsáhlých čistek, ze kterých je mnoha státům Evropy zle. Evropa si myslí, že mnoho sovětských představitelů, včetně nejvyšších velitelů Rudé armády, zrádně spolupracovala s Německem. Viz. Článek 3.:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1188
V Evropě nastane zvrat. Evropa je otřesena. V Evropě se nevěří na sílu Rudé armády a solidnost jednání SSSR, jako spojence do protihitlerovské koalice.

I pod dojmem těchto zatím napsaných faktů je přinejmenším nepřesné, když rovnou neřeknu lživé to, co tvrdili komunističtí historici až do 90. let 20. století, když říkali, že SSSR bylo odhodláno v září 1938 poskytnout vojenskou pomoc ČSR. Vždy tvrdili, že to byla čs. buržoazie v čele s E. Benešem, která jí zrádně odmítla.
Takové dokumenty vůbec prostě neexistují.
Ještě je mnoho faktů, které si zde řekneme a která toto klišé, tato dogmata, komunistických historiků vyvrátí.

Většina pseudohistorických publikací, jak sovětské, tak i čs. historie, nejenže úmyslně zamlčuje všechny důvody proč nemohla být uplatněna pomoc Rudé armády, ale tato literatura se přímo vyhýbá všem rozporům. Neposkytla nic, žádné objektivní dokumenty, které by jasně řekly, jaké jednotky, kde stály a jak byly připraveny.
Naopak, nově otevřené archivy SSSR tvrdí, že byla velice otřesena čistkami bojeschopnost Rudé armády. Archivy ukazují i na katastrofální sovětskou hospodářskou situaci v roce 1938. SSSR se nikdy konkrétně nevyjádřil, zda je ochoten jít do války s Německem bez Francie (ještě budeme podrobně toto tvrzení rozebírat u zářijových dnů roku 1938). Sovětská strana si byla vědoma, že vojenská podpora ČSR není možná bez násilného průchodu nejspíše Polskem (také budeme podrobně rozebírat) a proto se ani sama nepokoušela o samotný postup v čs. otázce.

Samotný význam čs.-sovětské spojenecké smlouvy pro obranu ČSR má tak v září 1938 jen omezený význam. Samotné Polsko je tehdy přesvědčeno, že ČSR se rozpadne a tak začíná na hranicích soustřeďovat vojenské jednotky k obsazení Těšínska.

A teď přijde ten skoro jediný význam (mimo morální podpory čs. lidu) čs.-sovětské smlouvy!!!
Je to ostrá sovětská nóta, která vyhrožuje Polsku okamžitým zrušením sovětsko-polské smlouvy o neútočení, která donutí polskou vládu vyčkávat. Hrozilo totiž nebezpečí, že to bude i Francie, která nebude při napadení Polska SSSR proti této sovětské aktivitě intervenovat. Polsko se tak zdržuje, přes jak později uvidíme fanfarónské odmítnutí sovětské nóty, jakéhokoliv pokusu o nátlak na ČSR.
Jiné, než této možnosti pomoci, se ČSR nedostalo. Jiná možnost, než tato sovětská pomoc v rámci čs.-sovětské smlouvy, v září 1938 prakticky neexistovala. Tento fakt potvrdí i postoj sovětské vlády v kritických dnech září 1938. My si tyto postoje velice podrobně, v dalších článcích, až na jednotlivé dny kritického září 1938, rozebereme postupně.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 26.

Nyní si blíže rozeberme 5 základních možností, jak by mohla být uplatněna československo-sovětská smlouva, z historicky doložených skutečností. Jednotlivé možnosti se skládají z těchto uplatnění:
A) Teoretické předpoklady.
B) Průchod Polskem.
C) Průchod Rumunskem.
D) Letecká pomoc.
E) Zhodnocení možností Rudé armády.

A) Teoretické předpoklady.
Tato teoretická hypotéza musí vzít v úvahu, že SSSR v roce 1938 nehraničilo ani s Československem, ani s Německem.
Na první pohled se tedy jeví jediná možnost, jak mohla Rudá armáda napadnout německé území a tou je - z „Baltského moře“.
Bylo by to sovětské námořnictvo, které by mohlo útočit na německé základny na pobřeží, nebo se rovnou nenápadně vylodit a vést proti Německu ofenzívu od severu. Každý, kdo se o stav námořnictva zajímá ví, že sovětské námořnictvo mělo v letech 1935 až 1938 velice nízkou úroveň. Obojživelná operace, která by svým rozsahem musela odpovídat „Overlordu“ z roku 1944, je samozřejmě s možností SSSR v roce 1938 naprosto neuskutečnitelná. Nějaké krátkodobé dílčí akce proti německému pobřeží – možná?
Je ale třeba vzít v úvahu, že německé letectvo mělo převahu zvláště v tom, že by operovalo z blízkých pozemních základen. Musí se také vzít v úvahu velice hustá železniční síť v Německu, po které by Wehrmacht velice rychle reagoval. Tedy tady pomoc pro ČSR nepřicházela v úvahu. V historických podkladech není o nějaké námořní akci na pomoc ČSR ze strany SSSR ani náznak, že by takového něco připravoval.
Plyne z toho, že jedinou možností je, že by jednotky Rudé armády přispěchaly napadenému Československu na pomoc jen přes některou ze zemí.
Tady je ještě jedna ryze teoretická možnost – přeprava Rudé armády do Francie. Je to něco podobného, jako uskutečnilo britské námořnictvo za 1. světové války. Ovšem v roce 1938 je takto rozsáhlá a zdlouhavá akce, která by vyžadovala námořní přepravu okolo celé Evropy, považována za tak absurdní, že se o ní také vážně neuvažovalo.
Podobně je okrajová i ta možnost, že by se převezly sovětské letecké jednotky námořní cestou do Francie, kde by buď podpořily francouzskou ofenzívu, nebo by se přeletem napříč Německem, v délce 600 km, pokusily dostat do ČSR. Takovýto hromadný přelet jak sovětských, tak i francouzských letounů, nebyl také považován za uskutečnitelný. Pokud by se totiž podařilo nějaké části letadel dostat do ČSR, určitě by mezi nimi nebyly ty nejpotřebnější letouny – stíhací letouny. Ryze teoretický návrh by měl jedinou výhodu – nevyžadoval diplomatické povolení cizích zemí k přeletu.
Diplomatické projednání však naopak vyžadoval – „Nástup Rudé armády podél Baltského pobřeží po průchodu Litvou“. Byla to cesta, která umožňovala napadnout Německo v jeho Východním Prusku.
Ovšem obsazení tak malého, od vlastního Německa polským koridorem odděleného území, nemohlo mít žádný vliv na vývoj čs.-německé války. To ani kdyby následoval další postup na západ, kde přehrazoval případný sovětský postup k moři polský koridor a svobodné město Danzig (Gdaňsk). I tady jsme již řekli, že průchod Baltskými státy (Lotyšsko, Estonsko) včetně Litvy neschvalovala ani Francie.
Francie důrazně vládu SSSR upozornila, že jakákoliv případná okrajová akce Rudé armády v Pobaltí nemůže mít pro obranu Československa nejmenší význam, protože ani obsazení Východního Pruska nemůže donutit nacistické velení Německa, aby odvolalo z čs. fronty jakékoliv jednotky. Zároveň Francie SSSR upozornila, že vstup do Baltských států jen zpochybní důvěru v solidnost sovětské politiky. Francouzská vláda by tuto akci hodnotila stejně nepříznivě i v tom případě, kdyby byla provedena na základě dohody s litevskou vládou.
Opět nám z toho vychází, že jedinou možností aktivnějšího zásahu SSSR ve prospěch čs. obrany představuje rychlý průchod Rudé armády Polskem, nebo Rumunskem, který v začátcích považuje francouzská vláda za uskutečnitelný jen po dohodě se Společností národů (SN).

B) Průchod Polskem.
Nejvýhodnější, nejefektivnější je po stránce technické a strategické průchod Polskem. Přes Polsko mohla Rudá armáda rychle nastoupit a podpořit čs. obranu dříve, než by se AČSR dostala do krize. O tomto koridoru snili Sověti nejvíce. Tento koridor Sověti chtěli, na Francii jej žádali. Sověti stále zdůrazňovali, že jen touto cestou mohou splnit své závazky, které jim vyplývají z obou smluv v případě německého útoku na Československo, ale i v případě napadení Francie. Bohužel jak víme, Polsko nesouhlasilo, i kdyby mělo vystoupit z SN.
Sověti tak mohli nanejvýš studovat nejvýhodnější trasy přes Polsko, to pro případ, že by se francouzské diplomacii podařilo polský souhlas získat.
Jaké byly ty trasy, které Sověti zkoumali a jsou historicky doloženy?
Samozřejmě se počítalo s tranzitem přes polské oblasti s dobrou železniční sítí ve směru Minsk-Brest Litevskij- Tarnopol- Krakow-Bohumín, nebo ve směru od Lvova na Sandor-Užocký průsmyk-Velikij Bereznyj-Perečín-Užhorod-Čop, či ve směru od Stryje na Volovecký průsmyk-Svaljavu-Mukačevo-Čop, či od Lvova na Przemyśl-N. Jagoru-Luptovský průsmyk-Humenné-Michalovce-Bánovce n. Ondavou-Michalany a odtud těsně podle hranic dále na západ.
Sovětské letecké síly mohly překonat polské státní území letem o délce asi 500 km ve směru Vinica-Košice. Délka trasy mohla být poněkud zkrácena vybudováním dobře vybavených letišť u sovětských hranic a dobudováním letiště Užhorod.
Nic takového se nestalo, neboť vláda plukovníka Becka jednoznačně odmítla jakýkoliv pokus Sovětů o přechod polského území. Ale toto polské stanovisko, které významně nahrávalo Němcům, neodrazovalo sovětské velení od úvah, zda by nebylo možné projít Polskem – ovšem pod podmínkou francouzského souhlasu – násilným způsobem. Historické doklady říkají, že tyto záměry odpovídaly i cílům Kominterny a prastarým ruským imperialistickým snahám. Československo-sovětskou spojeneckou smlouvu by bylo možno využít k ovlivnění politickým změn v Polsku, nebo alespoň k mocenskému rozpoutání hnutí za připojení východních oblastí Polska k sovětské Ukrajině. Velká nedůvěra k SSSR vedla i k názorům, že násilný průchod Polskem, který by znamenal válku, by se mohl zpozdit natolik, že by AČSR mezitím kapitulovala, takže by nebylo možné vyloučit, že se Rudá armáda spokojí s obsazením části Polska a Československo ponechá osudu, popřípadě začne hledat možnosti pro sblížení s nacistickým Německem.
To není jen chiméra. To vše vyplývá z historických dokumentů, z příprav SSSR na násilný vstup do Polska i z rozložení Rudé armády na západní hranici SSSR v září 1938.
Přestože bylo v té době už jasné, že na diplomaticky zajištěný průchod Polskem není naděje, a že se zoufale vyjednává o průchodu Rumunskem, rozložení sovětských jednotek ukazuje přesunové směry, které nemají nic společného se záměry využít k průchodu rumunské území.

Následky polsko-sovětské války by byly pro obranu Československa katastrofální. Nejenže by se zpozdil příchod Rudé armády a AČSR by mohla kapitulovat dřív, než dorazí první sovětské jednotky, ale tento jednostranný zásah SSSR by popudil většinu evropských států. Světové veřejné mínění již tehdy na takovou sovětskou aktivitu reagovalo velmi nepříznivě. Evropský tisk dokonce šel dál a o násilné sovětské pomoci přes Polsko tvrdil, že Rudá armáda proti Německu ani pokračovat nebude, nýbrž svého vstupu do Polska využije k zvratu jeho politického zřízení. No a samozřejmě tisk hovořil o nebezpečí rozpoutání „Evropské – Křižácké války proti bolševizmu“.
Soustřeďování Rudé armády na Polsko lze doložit dobovými zprávami a také sovětskými historickými údaji, ve kterých však najdeme i některé chyby a nepřesnosti (2 prameny o stejném s rozdílnými údaji).
Historie především cituje základní směrnice tehdejšího „Lidového komisaře obrany“ K. J. Vorošilova ze dne 21. září 1938, ve které se nařizuje přisunout k polským (nikoliv tedy rumunským) hranicím vyčleněné vyšší jednotky a připravit k odletu do Československa určité letecké útvary.
Cituji následující opatření Rudé armády:
„V oblasti Vitebska se už od 22. září soustřeďovala ‚Vitebská armádní skupina‘, zahrnující 17. střelecký sbor, 23. a 26. samostatnou tankovou brigádu, 25. tankový sbor s 2 tankovými, 2 jezdeckými a s 1 motorizovanou divizí (nejnovější archivy říkají, že šlo o 4. sbor, zahrnující 2 pěší divize a tankovou brigádu. Může jít o propagandistické tvrzení, to tím spíše, že Rudá armáda po španělských zkušenostech v té době tankové sbory rušila).“
Dále Vorošilova směrnice nařizovala urychlené shromáždění „Žitomirské armádní skupiny“ sestávající z 8. a 15. střeleckého a z 2. jezdeckého sboru, mezi Novogradem Volyňským a Šepetovkou. Poválečné prameny se ještě zmiňují o „Lepelské armádní skupině“ sestávající z 1 tankové, 1 střelecké a 1 jezdecké brigády, což ale neodpovídá tehdejšímu schématu Rudé armády, ve které tyto udávané jednotky tehdy neexistovaly.
Tento stejný historický pramen uvádí i další nepřesnosti, ovlivněné propagandistickými záměry, například u Vitebské armádní skupiny je uvedena 1 tanková divize, ale tankové divize v té době v Rudé armádě tehdy neexistovaly.
Jako další pramen o shromažďování sovětských jednotek na pomoc Československu je citován rozkaz náčelníka štábu Rudé armády B. M. Šapošnikova, podle kterého požaduje přesun dalších 3 jezdeckých divizí k polským hranicím.
Celkem se tak mělo podle sovětských poválečných historických pramenů připravovat v září 1938 pro zásah v Evropě celkem 30 střeleckých a 12 jezdeckých divizí, 1 tankový sbor se 3 až 4 tankovými brigádami a 12 leteckých útvarů. To jsou síly, které by s největší pravděpodobností nestačily na rychlé pronikání bránícím se Polskem. Museli bychom zde připustit jen to, že zdroje Rudé armády byly nevyčerpatelné a bylo nutno počítat se stálým několikanásobným zvětšením bojových sil.
O soustřeďování Rudé armády v době čs. krize existují zprávy i z jiných pramenů. Například z Kyjevského zvláštního vojenského okruhu hlásí, že směrnice Lidového komisaře Vorošilova byla 22. září 1938 během dopoledne předána všem jednotkám určeným k přesunu na západní hranice. Tento přesun byl dle hlášení kamuflován soustřeďováním vojsk k velkému cvičení v okresech Voločisk, Proskurov, Kameněc a Podolsk ležících těsně u polských hranic. V hlášení jsou uváděny jezdecké, pěší, ženijní a tankové útvary, které urychleně povolají záložníky a nastoupí pochod k hranicím. Do přesunu jsou zařazeny 3 pluky lehkých a 1 pluk těžkých bombardovacích letounů, dále 3 stíhací pluky a letectvo pro přímou spolupráci s leteckými jednotkami.
O den později, tedy 23. září 1938, vydává komisariát obrany spolu s hlavním štábem Rudé armády rozkaz požadující ode všech jednotek pohotovost. Do akce mají vstoupit i další vojenské okruhy, Běloruský zvláštní vojenský okruh, nově vytvořeny Kalininský vojenský okruh, Charkovský vojenský okruh a převážná část Moskevského vojenského okruhu. Také tyto jednotky dostaly rozkaz k přesunu na západ. Celkem je tak uvedeno do bojové pohotovosti – 1 tankový sbor, 30 střeleckých a 10 jezdeckých brigád (tady se jedná spíše než o brigády o divize), 7 tankových brigád, 1 brigáda motostřelecká, 12 brigád leteckých, 7 opevněných rajónů a v systému PVO 2 sbory, 1 divize, 2 brigády, 16 pluků, 4 brigády a 15 pluků protiletadlového dělostřelectva a četné týlové útvary.
Do půlnoci 23. září 1938 je u Běloruského vojenského okruhu uvedena do plné bojové pohotovosti zmíněná Vitebská armádní skupina a Lepelská armádní skupina (1 střelecká a 1 tanková brigáda, 1 jezdecká divize, která měla být v dohledné době posílena dalšími 3 jezdeckými divizemi a příslušným letectvem). Podle hlášení se z Kalininského vojenského okruhu k hranicím přesunovala 1 střelecká divize.
Tyto historické prameny, jejich konkrétní údaje, o připravovaných vyšších jednotkách mají nedostatky. Někdy si navzájem odporují. Platí to však většinou jen o pozemních jednotkách. Údaje o počtech letounů, které byly určeny k přeletu do Československa, jsou však v ruských historických pramenech poměrně přesné.
Podle Vorošilovova hlášení z 28. září 1938 se jedná o 4 letecké brigády, které disponují celkem 548 bojovými letouny.
Malý rozpor se projevuje však v často citovaném hlášení Lidového komisaře obrany Vorošilova adresované politickému byru ÚV KSS(b), podle kterého mohou být v případě potřeby uvolněny pro přesun do Československa následující letecké jednotky:
„z 16. letecké brigády v Běloruském zvláštním okruhu z letiště Sečinskaja části 56. a 54. bombardovacího pluku, celkem 3 eskadry se 123 bombardovacími letouny SB-2.
z 10. letecké brigády Kyjevského zvláštního okruhu z letiště Bílá Cerkev 33. bombardovací pluk s 62 těžkými bombardovacími letouny TB-3.
z Charkovského vojenského okruhu 60. bombardovací pluk z Lebedina s 61 letouny.
ze stíhacích jednotek z Běloruského zvláštního okruhu 21. a 31. stíhací pluk z letiště Orša se 151 letouny I – 16, z Kyjevského zvláštního okruhu 17. stíhací pluk z letiště Skoromochy a 43. stíhací pluk z letiště Vasilkovo, oba celkem s 302 letouny I – 16.
Tady je udaný počet letounů 699 vyšší, než je u jiného Vorošilova hlášení, ale ten rozdíl, asi 151 letounů lze připsat na vrub nepřesné klasifikace letadel.

Uvedené sovětské jednotky (motorizované, jezdecké, tankové), těchto zhruba 30 divizí, které měly být použity na rychlé pronikání polskými rovinami, by bylo pro čs. obranu určitě vítanou pomocí. Ovšem jen tehdy, pokud by na čs.-německou frontu dorazily co nejdříve a bez větších ztrát.
Podle jedné – ryze teoretické – studie čs. genštábu mohly některé čelní sovětské jednotky dorazit k čs. hranicím nejdříve za 10 dní, ale v případě nepřátelství s Polskem to mohlo být za mnohem delší dobu. Hned za nimi by musel následovat hlavní sled, jehož soustředění a přesunutí k polským hranicím by si vyžádalo zhruba měsíc. Jeho příchod do Československa závisel jen na tom, zda se prvnímu sledu podaří zajistit průchod, na jaké polské, či dokonce německé síly celá akce narazí a jak se vyvine mezinárodní situace.
Všechny tyto okolnosti musela sovětská vláda odpovědně zvážit a připravovat svá rozhodnutí. Lze tedy těžko předpokládat, že by se SSSR odhodlal k válce s Německem a s Polskem za nejistého stanoviska západních států, především Francie.
Je tady jasně patrné, že navzdory všem plamenným projevům představitelů SSSR o ochotě angažovat se pro Československo, bylo už v létě 1938 ze strany SSSR rozhodnuto jinak. Naopak, v historických análech této doby, lze už v této době vystopovat jisté náznaky dosáhnout dohody SSSR s nacistickým Německem o opětném rozdělení Polska. Jak víme, k jejímu uzavření, k uzavření německo-sovětské smlouvy s dodatky, pro Polsko tak tragickými, se naplní zhruba o rok později v roce 1939.
Jestliže tak shrneme všechny aspekty, které se projevují v otázce k Československu, podmínky strategické, geografické, zahraničně-politické, vnitropolitické, technické a nakonec i samotný konkrétní postoj SSSR v kritických zářijových dnech, dojdeme ke značně pesimistickým závěrům o možnostech Sovětů, o jejich včasnosti a účinné realizaci.
Nepopiratelný je jen příslib sovětské pomoci. Byl to právě příslib sovětské pomoci, co mělo velký vliv na morálku čs. vojáků, ale i civilistů, kteří v ní až do poslední chvíle věřili.
Musíme také zmínit to, jaký dopad měla sovětská nóta, která hrozila polské vládě okamžitým vypovězením sovětsko-polského paktu o neútočení ze dne 23. prosince 1932. V té se říkalo, že polská armáda nesmí vstoupit na čs. území. Polská vláda nejprve reaguje arogantně a pohrdavě, ale jakmile vyjde najevo, že SSSR konzultovalo dopad takového vystoupení v Paříži, ihned dá polská vláda své armádě příkaz, aby své akce na vstup do ČSR zastavila.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

V.díl. ČSR. Mnichov 1938 Č 27.

C) Průchod Rumunskem.
Průchod severním Rumunskem byla cesta pro Rudou armádu, která byla diplomaticky nejprůchodnější. Jak víme, Francie i Československo se o průchod Rumunskem snažily až do posledních dní před Mnichovskou krizí. Svou roli hrálo to, že Rumunsko bylo nejvýznamnějším spojencem ČSR proti Maďarsku a zároveň byl rumunský průmysl závislý na čs. průmyslu, především na dovozu zbraní. Rumunsko se dlouho přiklánělo k francouzské zahraniční politice a systému kolektivní bezpečnosti Společnosti národů.
Byl to průchod z hlediska vojenského mnohem složitější, než přes Polsko, ale do poslední chvíle se považoval za jediné reálné řešení. Král Carol II. naznačoval určité přísliby, to přesto, že v rumunské ústavě se vylučovala možnost průchodu Rumunskem cizími vojsky. Přesto mnozí účastníci všech jednání (jak na čs. straně, tak francouzské straně) uvádějí, že až do poslední chvíle nebyla tato otázka jednoznačně rozhodnutá. Sporná prý byla jen spolehlivá garance projednávaných koridorů. Možnost postupu, podle kterého by mohla Rudá armáda procházet Rumunskem se zvažovala podle čl. 11 a 17 Paktu Společnosti národů a podle případného rozhodnutí Rady Společnosti národů dle čl. 5 a 11. Přestože Rumunsko prohlásilo na polský nátlak, že se takovému rozhodnutí SN nepodřídí, představitelé generálního štábu rumunské armády důvěrně vyrozuměli své kolegy z genštábu AČSR i francouzský genštáb, že je možné o věci dále jednat.
Nejhorší však byla situace v SN. Nikdo totiž netušil, jestli při napadení Československa umožní členové SN „přijetí rozhodnutí Rady Společnosti národů o průchodu cizích vojsk vlastním územím“. Mnoho států Evropy i světa v této otázce předem vyhlásilo svou neutralitu, nebo dokonce pohrozilo vystoupením ze Společnosti národů, pokud by jejich členství zavazovalo podpořit požadovaný tranzit.
Strašné!!!
V této situaci je pak samozřejmě nepodložené i tvrzení, že koncem září 1938 by údajně SSSR k zákroku ve prospěch ČSR postačilo, kdyby se čs. vláda obrátila na Společnost národů. Totiž toto je tvrzení SSSR, o kterém ještě budeme mluvit.

Generální štáb AČSR předpokládal, že v případě pevného postoje Francie je už prakticky povolen přelet sovětských letadel přes Rumunsko, budou-li moci přeletět bez mezipřistání.
Tady je však také problém.
Většina sovětských letadel, mimo některých bombardovacích, toho nebyla schopna (stíhací vůbec). Proto by bylo nutné v Rumunsku vybudovat nejméně jednu leteckou základnu, na které by byly sovětské letouny schopny přistát kvůli doplnění paliva, nebo při zhoršení počasí. Možnost se sice projednávala, ale dohody nebylo nikdy dosaženo.
Některá důležitá jednání proběhla i pokud jde o přepravu sovětských pozemních jednotek. O budování převážně jednokolejné železnice, vedoucí od sovětských hranic přes Bukovinu k čs. hranicím na Podkarpatské Rusi jsme již hovořili. Snad jen doplníme, že zájem francouzského generálního štábu byl tak veliký, že Československo na stavbu této železnice dostalo od francouzské vlády půjčku ve výši 600 miliónů franků. Peníze byly začátkem roku 1937 předány Rumunsku s tím, že čs. vláda bude financovat stavbu po vybrání této částky dál sama. Trať měla být dokončena do roku 1940, několikrát byla přerušována na polský nátlak. Došlo tam k velkým defraudacím. V létě 1938 se začalo připravovat překlenutí nehotových úseků v délce asi 65 km polními a úzkorozchodnými drahami, které měla dodat čs. armáda. O ostatním jsme již mluvili s tím konstatováním, že před 30. zářím 1938 trať, ani některé stanice hotové nebyly.
V západoevropském, především však v italském tisku se od 16. září 1938 objevují údajně zaručené zprávy, že v otázce průchodu Rudé armády je již rozhodnuto.
Noviny psaly, že rumunský ministr zahraničí N. P. Comnéne se již dohodl s Lidovým komisařem SSSR pro zahraničí M. G. Litvinovem o průchodu Rudé armády ve smyslu dřívějších jednání s bývalým rumunským ministrem zahraničí N. Titulescu (Titulescu byl horlivý zastánce francouzského systému kolektivní bezpečnosti).
Sověti prý mají koridor zhruba 4 km na každou stranu od vybrané tratě. Koridor je garantován francouzskou a sovětskou vládou, její zvláštní dohodou. Dohoda prý zahrnuje především pasáže o nevměšování sovětské strany do vnitřních záležitostí Rumunska.
Všechny tyto novinové zprávy rumunská vláda oficiálně dementuje zvláštním prohlášením.
Ani ve francouzských, ani v sovětských a později ruských historických pramenech není jediný dokument, který by nějakou tuto dohodu potvrzoval. Náznak se objevuje jen v pamětech, poválečných pamětech, N. P. Comnéneho, který se dělá hezkým.
Totiž skutečné rumunské stanovisko bylo jiné!
Ještě 24. září 1938, tedy v první den československé „Mobilizace“, ujišťuje rumunský chargé d‘ affaires v Berlíně Copescu-Pascani německé představitele, že stanovisko Rumunska v otázce koridoru pro průchod rudé armády je naprosto negativní a dodal, že doplněná rumunská ústava zcela vylučuje vydat povolení k průchodu cizích vojsk Rumunskem, či k přeletu cizích letadel. Zároveň znovu potvrdil, že nebude vzat zřetel, ani na případnou žádost SN. Na německou námitku, že k přeletu sovětských letadel do ČSR již došlo, Copescu- Pascani říká, že to bylo jen několik neozbrojených letounů, které si zakoupila čs. vláda v SSSR, a že tyto letouny byly při přeletu pilotovány civilními osádkami. Pak dodal, že stanovisko rumunské vlády k žádostem o další podobné přelety bude zcela negativní!
Německý Abwehr dodával do Německa informace z nejvyšších rumunských kruhů, které potvrzovaly existenci vlivných skupin v rumunském generálním štábu, politických kruzích a ve vládě, podporované králem Carolem II., které by byli ochotny povolit tranzit v případě, vypoví-li Francie Německu válku, projeví-li SSSR zájem potvrdit zvláštní sovětsko-francouzsko-rumunskou smlouvou nevměšování do rumunských záležitostí a bude-li vyhlídka, že taková akce prospěje Československu.
Abwehr také hlásil i početné opoziční hlasy, které úspěšně argumentují nebezpečím prosazováním sovětského vlivu, nebezpečím zatažení Rumunska do války, která by nebyla vedena pro rumunské zájmy.
Proto Abwehr v konci své zprávy doporučuje nacistické vládě Německa, aby nabídla Rumunsku široké a co nejvýhodnější možnosti hospodářské spolupráce, které by zmenšily dosavadní francouzsko-československý vliv.
Přes všechno toto výše napsané musíme dále říci, že ještě koncem září 1938, kdy dočasně ustrne jednání západních mocností s Německem a kdy je úspěšně dokončena čs. „Mobilizace“, stále ještě horečně jednají zvláště vyčlenění zástupci čs. generálního štábu se svými kolegy z rumunského generálního štábu o tajných přípravách průchodu Rudé armády Rumunskem. Co je však i pro tato tajná jednání typické, je to, že všechny tyto štábní přípravy jsou prováděny bez účasti sovětských expertů, protože sovětská strana neposkytla pro vypracování harmonogramu přesunů ani lidi, ani potřebné přesnější podklady. Podrobnosti o těchto tajných jednání se nezachovaly, potvrzují je však četné informace čs. odborníků v Rumunsku, stejně jako prohlášení náčelníka generálního štábu rumunské armády generála Antonesca. Prohlášení vyzní v tom smyslu, že bude-li se v čs.-německém konfliktu vojensky angažovat Francie, je nutno spřátelenému Československu pomoci a to i za cenu, že se Rumunsko vystaví politicky nebezpečnému vlivu Rudé armády.
Také Comnéne, který své paměti publikoval po 2. světové válce vzpomíná, že nedokončená jednání mezi ČSR a Rumunskem byla vedena až do poslední chvíle, bez ohledu na názory a vliv parlamentní opozice, stále v duchu příznivém Československu.
Historicky a dokumenty je pak doloženo – soustřeďování rumunských jednotek na maďarských hranicích, které začalo ihned po ohlášení manévrů maďarské armády. Důkazy hovoří o připravované rumunské mobilizaci, která byla plánovaná ve dvou etapách, a to buď formou mobilizace všeobecné, přicházející v úvahu za válečného konfliktu s Maďarskem, nebo jen částečné mobilizace, jednalo-li by se jen o zajišťovací akce v místech koridorů vymezených pro průchod Rudé armády.
Na základě dosud známých historických dokumentů lze konstatovat, že královské Rumunsko bralo své závazky ve smyslu „Malé dohody“ a smlouvy z ní vyplývající, na rozdíl od slovanské Jugoslávie – velmi vážně, a to až dokonce do tragického 15. března 1939.
Tady je nutno dál konstatovat, že všechny návrhy čs. generálního štábu na koordinaci přísunových tras a na stanovení harmonogramu přesunu jednotek Rumunskem, reagují sovětští představitelé odmítáním s poukazem na dosavadní neúspěchy s všeobecným povolením průchodu. Také konkrétních kontaktů mezi francouzským generálním štábem a sovětským generálním štábem není dosaženo. Francie je vždy považuje za předčasné a dokonce škodlivé, vzhledem k případným mírovým jednáním. Sověti zase jenom pořád opakují, že chtějí povolení k průchodu Polskem a jen jako doplněk vyžadují diplomatické zajištění k průchodu Rumunskem a Baltskými státy. Staví tak Francii do neřešitelné situace, před nesplnitelné úkoly. Francie sovětskou žádost považuje soustavně za zbytečnou, nic neřešící, vyhrocující situaci už tak dost napjatých vztahů v Evropě. Francie stále poukazuje na to, že i sovětská strana by musela poskytnout všechna data o počtech a druzích vojenských jednotek, které chce na pomoc Československu vyslat. SSSR je nechce poskytnout dřív, než budou přesně určeny povolené trasy průchodu.
Vzniká začarovaný kruh, kontra proti kontra. Není řešení!!!
Generální štáb AČSR se musí spokojit jen s odhady sil, které by snad mohla Rudá armáda přes Rumunsko poslat na pomoc čs. obraně. Odhady jsou vzhledem k možnostem Rudé armády, k možnostem kapacit přepravy velice pesimistické.
Generální štáb AČSR například očekává, že první větší formace Rudé armády dosáhnou východního Slovenska ( přes Rumunsko) nejdříve koncem 4. týdne války, tedy v době, kdy se počítá už s tím, že AČSR bude pravděpodobně zoufale bránit poslední souvislou obrannou linii na moravsko-slovenských hranicích, kam bylo z druhého konce Slovenska zhruba 400 km.
Od léta 1938 působí v Československu malý sovětský štáb, který byl sestaven z několika vyšších důstojníků. Ti byli určeni k zajišťování sovětských přeletů na čs. letiště. Podobný štáb pro koordinaci nástupů sovětských pozemních jednotek v ČSR neexistoval.
Ti sovětští důstojníci, kteří působili v září 1938 v Československu (z velvyslanectví SSSR), nebyli dle svého vyjádření pověřeni vést konkrétnější jednání a seznámit pracovníky generálního štábu s předpokládaným rozsahem a harmonogramem sovětské pomoci.
Podle vyjádření důstojníků generálního štábu AČSR, nebyl ani zmiňovaný sovětský letecký štáb pro svůj úkol náležitě fundovaný, ale co je nejhorší, nebyl zplnomocněn vést konkrétnější jednání s AČSR!!!

Generální štáb AČSR ve svých plánech zastával názor, že pro plynulejší a rychlejší transport Rudé armády je naprosto nutné vyřazení Maďarska, nebo alespoň jeho jednoznačná neutralizace. To proto, že pro průchod Rudé armády potřeboval strategicky důležité severomaďarské železnice. Generálnímu štábu AČSR se tak jeví jako nejpříznivější ta možnost, že by vypukla válka s Maďarskem, která by automaticky rozpoutala ofenzivní akce „Malé dohody“, především však Rumunska. Byla by to rázná rumunská ofenzíva, která by rychle postoupila do severního Maďarska a AČSR by ji podporovala jen slabými jednotkami ze severu a ze severozápadu. Rychlost ofenzívy do Maďarska by se samozřejmě ještě více zrychlila, kdyby se do ní zapojily sovětské jednotky.
Ale tady bylo nebezpečí, že by se zkomplikovala mezinárodní situace. Likvidace Maďarska sebou nese hrozivé nebezpečí, že se do konfliktu po boku Německa a Maďarska zapojí i Itálie. Tady vyvstávala otázka, co by přineslo případné střetnutí německých a rumunských jednotek, Rumunsko totiž nebylo vázáno účastí konfliktu proti Německu.
O všech těchto hypotézách jsme již mluvili u Variant I. až XIX. „Malé dohody“.
Viz : http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2659
A http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2669
A také http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2680

I tady jsme řekli, že bylo zřejmě nutné očekávat, že Maďarsko vpustí do své země Wehrmacht, což by mohlo narušit plány průchodu Rudé armády do ČSR.
Všechny možnosti průchodu sovětských vojsk od rumunských hranic dál na západ sledovalo zvláštní oddělení generálního štábu AČSR.
Bohužel pracovalo stále s dohady a hypotézami. Již jsme řekli, že Sověti o průjezd Rumunskem projevovali jen okrajový zájem. Projevovalo se to i tím, že při sporadických jednáních o průjezdu zastupují sovětskou stranu pokaždé jiní důstojníci, kteří se sice nechají o všem podrobně informovat, ale na dotazy čs. strany nedávají odpovědi, čekají prý údajně na informace z Moskvy. O průchodových plánech se tak tajně jedná jen s rumunskými důstojníky a o výsledcích jednání a o průzkumu průchodu se také zajímá náčelník francouzského generálního štábu, generál Gamelin.
Tento zvláštní štáb při generálním štábu AČSR projednává ve svých plánech nejnutnější propojení nedokončených úseků v Rumunsku, stanovuje případné objížďky. Zvláštní úzký štáb je složen z důstojníků generálního štábu, odborníků z ČSD a z příslušníků železničního a ženijního vojska AČSR.
Plán, který vypracovali říká, že koncem prvního týdne od zahájení průchodu Rudé armády bude možné vyložit na Slovensku, 1 až 2 sovětské divize. Takové tempo nástupu sovětských jednotek by pro posílení, tehdy již z posledních sil bojující čs. obrany sotva stačil.
Jestliže dál posuzujeme s jistým optimizmem tehdejší hypotetický předpoklad, že koncem 4. týdne války, se mohla ustupující čs. armáda dočasně bránit až na západních slovenských hranicích, pak předpokládaný příchod několika sovětských divizí může skutečně znamenat spíš podporu morální, než faktickou. Podle těchto hypotéz se má rychlejší tempo příjezdu Rudé armády očekávat až v dalších týdnech. Plán počítal také s tím, že k velkému zlepšení příchodu Rudé armády by došlo po obsazení severomaďarských tratí.
Jsou zapracovány i varianty, že po dosažení Košic přejdou některé sovětské divize pěšky do Červené Skaly a využijí Pohronské železnice. V plánech se připravoval i válečný provoz tratí ve směru na Rimavskou Sobotu a na Lučenec, to ale bylo závislé na Maďarsku.

Byly vypracovány i plány, které počítaly s lepší obranou AČSR (pevnosti by vydržely), tedy že by se musela dopravovat vojska dále na západ. Železniční trať by vedla ze Slovenska od Žiliny na Jablunkov-Třinec-Český Těšín. Již koncem 20. let byla také dokončena odbočka z Púchova na Vsetín a Hranice n. Moravou, která částečně umožňovala vyhnout se nejistým hranicím s Polskem a Německem. Železniční uzel Bohumín chránilo před obsazením těžké opevnění. Počítalo se i s okrajovým využitím staré jednokolejné vlárské tratě a několika vicinálních železnic, směřujících k řece Moravě. Kapacita těchto malých tratí byla však nepatrná. Na jihu byla k dispozici v té době modernizovaná trať Bratislava-Zohor-Malacky-Břeclav-Brno. Tady však bylo problémem to, že tato trať byla místy v dostřelu polního dělostřelectva z rakouské strany. Její použití tak nepřicházelo pro válečné účely moc v úvahu.
Optimistický plán československé obrany počítal s tím, že se čs. obrana po 4. týdnu války stabilizuje na linii Malé Karpaty-Bílé Karpaty-Javorníky-Beskydy, což nebylo zcela nereálné. Čs. obranu pak začnou postupně posilovat větší formace Rudé armády. Byla by tak podpořena nejen AČSR obrana, ale podpořilo by to i francouzská vojska na západě. Tato optimistická hypotéza pak podporuje předpoklad, že by byl německý Wehrmacht donucen k přesunům svých jednotek. Optimistická hypotéza pak dokonce hovoří o tom, že kdyby zmíněná obranná čára odolala do zimy 1938/1939, kdyby akce na čs. frontě ustrnuly a mohl by tak být získán čas na přesun dalších sovětských jednotek, mohlo dojít k soustřeďování sil pro jarní protiofenzívu 1939. V té době by se ovšem muselo již bojovat na východních březích Rýna a francouzské jednotky by musely úspěšně postupovat na sever do Porúří, nebo údolím Mohanu.
Všechny tyto plány byly jen hypotézy.
Všechny tyto optimistické hypotézy, jejich realizaci znemožní září 1938, Mnichov 1938, politické řešení, které ovlivní historický vývoj tragickým směrem k 2. světové válce.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 28.

D) Letecká pomoc.

Československý lid, československá armáda, v pohnutých dobách září 1938, nejvíce věřili v pomoc sovětského letectva.
Jak to bylo s pomocí sovětského letectva?
Z komunistických letáků z roku 1938 vyplývalo, že sovětské letectvo může překonat velice snadno vzdušnou vzdálenost mezi nejbližšími výběžky SSSR a ČSR, neboť tato vzdálenost nepřesahuje víc, jak 160 km.
Základní omyl!
Tato komunistická propaganda vůbec nebere v úvahu faktickou vzdálenost vhodných letišť a už vůbec nebere v úvahu, že je to jen vzdušná vzdálenost přes Polsko, které veškeré své přelety přes své území vyloučilo.
V úvahu tak připadá letecká trasa přes Rumunsko, kde bylo nutno překonat vzdálenost mezi nejbližší větší sovětskou základnou a odtud na čs. letiště u Spišské Nové Vsi, což je nonstop letem vzdálenost nejméně 700 km.

Tady bych chtěl říci, že na sovětské straně připadala v úvahu ukrajinská letiště: Kamenec Podolsk, Proskurov, Starokonstantinov, Zaslav, Šepetovka, Novograd, Volynskij, Žitomir, Ignatěvka, Vasilkovo, Borispol, Bílá Cerkev, Berdičev, Vinica, Šemerinka (Žmerinka), Mogilev, Gajsin, Pervomajsk, Umanj a údajně ještě některá další letiště. Čs. strana vedle 3 větších stálých letišť počítala s asi 20 pomocnými plochami (záložní letiště), na kterých by mohly naložené letouny přistávat. Velitel čs. letectva, divizní generál Fajfr, v roce 1970 tvrdil, že čs. letiště byla připravena přijmout 500 až 675 letadel.

Ale pokračujeme.
Tato udaná vzdálenost 700 km vylučuje přelet polského území. Pak přelet ze sovětských letišť za Dněstrem znamená, že nejkratší lomená trasa je ve směru na Východní transylvánské Karpaty s otočným bodem pro letadla nad vrcholkem Pietrosu (2 305 metrů). Letecká cesta tedy vede vesměs nad horským a částečně vysokohorským prostředím, velmi řídce osídleným terénem a vzhledem k přeletové výšce je velmi navigačně náročná. Tuto leteckou trasu by bez mezipřistání mohly překonávat jen vícemotorové letouny a to ještě za vyhovujícího počasí a za předpokladu, že je povedou speciálně vyškolení navigátoři. Předpokladem pro přelet také bylo, že tato vytyčená trasa bude mít goniometrické stanice, nebo na ní budou nějaké optické signály ( píší se roky 1937,1938).
I ony nonstop přelety vícemotorových letounů si bylo těžko představit bez stálé rumunské pomoci.
Ostatní letouny, pro Československo v dané situaci nejpotřebnější letouny stíhací (pro ničení předpokládaných bombardovacích svazů Německa a jejich ochrany), vyžadují mezipřistání na rumunském území. Rumunská letiště musí být větší letecké základny a obsluhovat by je musel letecký personál Rumunska.
Ovšem do září 1938 nebylo nic takového připraveno (z výše popsaného)!!!
Všechny předpokládané potíže s přelety sovětských formací již krátce předtím potvrdily přesuny malých skupin letounů SB-2, které čs. vláda zakoupila v SSSR. Tyto letouny přelétávaly vybrané čs. osádky, letouny byly maximálně odlehčené, neboť s ohledem na stanovisko rumunské vlády neměly zamontované zbraně a radiostanice.
V zachované historické dokumentaci o těchto přeletech je vidět mnoho potíží, je vidět jak těžké to byly přelety. Z historické dokumentace vyplývá, že pravděpodobně jen v jediném případě se čs. letcům podařilo překonat rumunské území letem nonstop. Ve všech ostatních případech musely SB-2 přistát na rumunských letištích a často i několik dní čekat na zlepšení počasí.
Samozřejmě tyto lety s mezipřistáním zaregistroval německý Abwehr, který o nich okamžitě podal hlášení. Následovaly víceméně symbolické prohlídky, na jejichž základě mohou Rumuni na německé a polské protesty reagovat prohlášením, že jde o jednorázové povolení k přeletu letounů řízených civilními osádkami. Přesto dostane rumunský vojenský atašé v Praze příkaz, aby se na letišti v Kbelích přesvědčil, zda jsou zakoupené sovětské letouny skutečně bez výzbroje.
Tento rozruch s přelétáváním SB-2 ještě zvětší polský protest, který osočuje čs. letce, že již v dubnu 1937 porušili vzdušný prostor v jihovýchodní části Polska. Protest Poláků se podaří přes rumunského vojenského atašé hladce vyvrátit, neboť v Poláky udávané době se v Praze nachází jen jediný vzorový letoun SB-2 a k tomuto přelétávání dalších letounů SB-2 dochází až o rok později, tedy v roce 1938.
Tady je dobré si všimnout, jak napjaté vztahy mezi Československem a Polskem (dvěma slovanskými státy) v roce 1938 byly.
Jako další fakt si řekněme, že vyčleněný štáb čs. letectva, který připravoval na Slovensku letiště Spišská Nová Ves a Tri Duby u Zvolena pro přijetí sovětských letounů, nikdy nezískal podrobnější informace o počtech a druzích očekávaných letounů. Z historických pramenů se dochoval jen záznam, že 26. 8. 1938 sdělil čs. vyslanec v Moskvě Fierlinger Litvinovovi, že se dokončují letiště na východním Slovensku pro příjem 450 sovětských letounů a zároveň požadoval od sovětské strany, aby i ona provedla potřebná opatření a dohodla se s čs. stranou o podmínkách provozu na společných základnách. Odpověď, ani žádná rekce ze sovětské strany se nekonala!!!
Pokračujme dál.
Vyčleněný štáb čs. letectva pak shromáždil i určité zásoby vysokooktanového benzínu, nutného pro sovětská letadla (čs. letectvo totiž létalo na lihobenzinovou směs „Biboli“) a začal také soustřeďovat část pozemních specialistů. Podle plánu tohoto štábu měly první letky sovětských letadel dosáhnout východoslovenských letišť zhruba do 1 týdne po zahájení nepřátelství.
Počítalo se s tím, že první formace sovětských letců mohou být nasazeny na čs. frontě zhruba od 12. dne války a letouny bombardovací od 15. dne po zahájení přesunů. Bohužel se ukazovalo, že právě nejpotřebnější letouny pro čs. letecký boj, stíhací letouny se opozdí, protože budou muset přistávat v Rumunsku.

Jak neurčité, jak nevyjasněné byly problémy letectva mezi ČSR a SSSR, nám vyplňuje opis zprávy plukovníka generálního štábu V. J. Rosíka, který je uložen v pražském VHA (Vojenský historický archiv) pod signaturou O-ČSL VB I 98/C I-1/2 14 čj. 8109 zpr./1941, ze které cituji:

„Zpráva o jednání o sovětské letecké pomoci ČSR na počátku září 1938 v Moskvě.

Na pokyn p. prezidenta republiky dr. E. Beneše odletěli na počátku září 1938 div. gen. ing. Fajfr a pplk. gšt. Rosík.
Poněvadž cesta a jednání nemohly být pro naléhavost předem připraveny, oznámil gen. Fajfr po příletu do Moskvy ve snaze uspíšit jednání - ,že se do Prahy musíme vrátit před Hitlerovou řečí v Norimberku.
Třetí den byli jsme přijati náčelníkem hlavního štábu sovětské branné moci gen. Šapošnikovem. Přítomen byl velitel letectva gen. Loktionov, vel. let. sboru gen. Šmuškevič, několik vyšších důstojníků štábu a mjr. let. Ševčenko (ruský hrdina ze Španělské války), náš průvodce.
Div. gen. ing. Fajfr zahájil jednání tím, že poukázal na naši vojenskou smlouvu se sovětským Ruskem a zdůraznil, že zvláště pokud se týká letecké pomoci, je třeba jednat a připravit technické podmínky pro spolupráci a leteckou pomoc.
Nato gen. Šapošnikov přímo a jasně položil otázku: ‚Máte ještě jednoho spojence, Francii, co tato učiní v případě války?‘
Div. gen. ing. Fajfr odpověděl, že nezná přesně situaci posledního jednání naší vlády s vládou Francie, neboť jsme před 5 dny opustili Prahu, avšak podle sdělení čs. vyslance Zdeňka Fierlingera jednání pokračuje dobře a Francie vykoná svou povinnost vůči ČSR.
Jednání, které následovalo, týkalo se letecké pomoci, stavu leteckého materiálu, leteckých továren, výkonů našich letounů posledních typů atd.
Při jednání poukázali sovětští zástupci na malý počet a špatný stav našich letišť. Div. gen. Fajfr tyto pověsti vyvrátil a poukázal, že jsme budování letišť v poslední době věnovali velké úsilí, takže situace je dobrá a bude ještě lepší. Je zajímavé, že na špatný stav a malý počet letišť u nás poukázali těsně předtím i francouzští vedoucí vojenští činitelé. Lze se proto domnívat, že tuto věc, ohrožující leteckou pomoc, obratně rozšířila německá propaganda.
Jednání skončila v odpoledních hodinách a následujícího dne ráno jsme přes Rigu-Stockholm-Rotterdam dorazili do Prahy. Div. gen. ing. Fajfr podal o jednání osobně zprávu prezidentovi republiky a náčelníkovi hlavního štábu.
Při jednání v Moskvě bylo dohodnuto, že do ČSR bude vyslána technická komise, která na místě zjistí stav letišť a podmínky letecké pomoci a letecké spolupráce. V době mobilizace skutečně tato komise do Prahy přiletěla, vedl ji sám gen. Šmuškevič, nynější velitel sovětského letectva. Prohlédla si letiště (zvláště na Slovensku) a ostatní technické podmínky pro leteckou pomoc.
Gen. Šmuškevič dal na základě toho, co viděl, div. gen. ing. Fajfrovi několik cenných rad pokud se týká obrany letišť, odvolávaje se na zkušenosti ze španělské války.
Vzhledem k politické situaci vytvořené politickým jednáním v Mnichově k další spolupráci nedošlo.
Reading 15. VII. 1941 plk. gšt. V. J. Rosík (podpis).“
Tato zpráva byla vypracována pro potřeby čs. zahraniční armády ve Velké Británii (proto ten datum 15. VII. 1941) a uvádí vlastně přesné vzpomínky tehdy již plukovníka Rosíka.
Další dokumenty o letecké pomoci SSSR nejsou, nejsou ani další dokumenty o podrobnostech poskytnutí sovětské letecké pomoci. Je tedy jasné, že v září 1938 nebyly ani žádné další podmínky k poskytnutí sovětské pomoci dojednány!!!
Všechny přípravy k bojovému nasazení sovětských letounů, které by byly nasazeny v Československu, vyčleněnému štábu letectva znesnadňovaly rozdílné technické detaily výzbroje letounů. Do jisté míry byly unifikovány jen letecké motory.
Čs. i sovětské letectvo většinou používalo licenčně vyráběné francouzské motory Hispano Suiza a Gnóme Rhone, ale u čs. letounů byly motory upraveny na lihobenzinovou směs „Biboli“.
Všechny další části výzbroje a výstroje letounů sjednoceny nebyly. Kulometná munice měla jinou ráži a odlišné nábojnice, letecké pumy obou stran se nehodily pro univerzální použití, používaly se různé typy palubních přístrojů a agregátů a všeobecně vzato i podmínky pro údržbu a pro opravy sovětských typů výzbroje nebyly na čs. letištích dostatečně vytvořeny. Neexistovaly hlavně možnosti oprav sovětských celokovových letounů. Čs. armáda sice disponovala značnými zásobami PHM, ale pro sovětské letouny se zavedené „Biboli“ samozřejmě nehodilo, takže by se veškerý letecký benzín pro sovětská letadla musel dopravovat ze SSSR, a to buď letecky, nebo po jediné případné železnici přes Rumunsko. Další těžký problém, další fakt, o kterém málokdo ve svém historickém pojednání celých 40, 50 let hovořil. Obdobně by se musela dovážet veškerá munice, pumy, náhradní díly a celá řada dalších potřeb. Je tedy jasné, že operační schopnost do ČSR přemístěných sovětských letadel by závisela na možnostech dopravy ze SSSR.
Jak toto vše zajistit není v září 1938 přeci jasné, když není vůbec připravena ani základní spolupráce čs. a sovětského letectva. Když ještě neproběhla ani jediná společná porada nad konkrétními možnostmi na nasazení sovětských letců. A to ještě musíme zmínit, že vůbec nebyly připraveny žádné mapy s ruskými přetisky, nebyly připraveny slovníky, příručky a ostatní podklady, nutné pro vedení společného leteckého boje.
Není to divné?

E) Zhodnocení možností Rudé armády.

Všechna fakta o těžkostech, která by přinesl příchod Rudé armády na pomoc obraně AČSR, tak jak je shromáždil pan Miloslav John z historických dokumentů, jasně ukazují, že by to byl těžký, těžko řešitelný problém.
I když připustíme, že nic není nemožné, zvláště ve válce, přesto se nám pomoc SSSR v září 1938 musí zdát takřka nereálná. Nebo musíme připustit, že SSSR s ní prostě nepočítalo.
Vždyť samotné uplatnění pomoci Rudé armády v Československu skoro neřešitelně znesnadňují potíže s dopravou jednotek, ale co především jsou to vojenské problémy technického rázu z neprovedené unifikace výzbroje. Vždyť z toho přeci jasně plyne, že vše od A až do Z, by si muselo pro svou operační bojovou činnost sovětské vojsko přivážet.
Byla by to právě tato závislost na dovozu, která by významně omezovala akceschopnost Rudé armády. Mnoho pramenů historie říká, že si to ani čs. generální štáb v té době moc neuvědomoval.
Přitom bylo úplně jasné, že ČSR není Španělsko, kde byly k dispozici přístavy a dokonce v určité době mělo SSSR k dispozici i kvalitní francouzské železnice.
Tady v ČSR, byla veškerá doprava materiálu všeho druhu pro Rudou armádu odkázaná jen na tranzit, nedostatečně projednaný tranzit, přes Rumunsko.
Rudá armáda mohla čs. obranu podpořit jen tehdy, pokud by se dokázala do ČSR dopravit včas, v potřebné síle a s veškerým materiálem potřebným pro boj.
Všechno výše popsané ukazuje, že tato „Základní podmínka“ prostě v září 1938 splněna nebyla!!!

Když si položíme ve zhodnocování možností Rudé armády v září 1938 další hypotetickou otázku, máme zase problém. Dá sovětské velení přednost osvobozování mezitím obsazených částí ČSR, nebo se zaměří na ofenzívu do průmyslové části Slezska a dále na Berlín?
Odpověď na tuto otázku zůstala také nezodpovězena, neboť se nikdy nekonaly koordinační porady.
Tady se dá jenom opět kalkulovat s tím, že v této otázce by se čs. velení muselo přizpůsobit v průběhu bojů názorům spojeneckých štábů (Francie, SSSR), které by pravděpodobně dávaly přednost postupu přístupnějším terénem před postupem přes četná horská pásma českých zemí.
V předpokládaném 2. měsíci války by se dle čs. představ měla ve stoupajícím rozsahu projevit sovětská pomoc. Těžiště sovětské pomoci mělo být na Slovensku. Ale v 2. měsíci války by už vznikal ohromný nedostatek materiálu, včetně všech druhů potravin ( v případném zbytku ČSR). Dalším problémem by bylo, že již tehdy bylo Slovensko rozleptané nacistickou propagandou a v podzimu 1938 již nepředstavovalo pevné zázemí pro protiofenzívu a těžko by i zastávalo úlohu jakési pevnosti v požadované obraně na místě.
Nevyjasněnou otázkou také zůstane, zda by se velení AČSR, ve snaze udržet klid v zázemí, odhodlalo k drastickým opatřením, které by Rudá armáda vyžadovala pro svoje akce, jak byla z domova zvyklá.
Úskalí, která by provázela sovětskou pomoc, si v září 1938 neuvědomovali ani mnozí příslušníci čs. velitelského sboru. Ti se jen těžko smiřovali s názory důstojníků, kteří byli lépe informováni a poukazovali na celkový problém sovětské vojenské pomoci. Špatně byli informováni i někteří vysocí představitelé čs. armády, kteří se pokoušeli od sovětských vojenských delegací získat konkrétnější podrobnosti. Nikdy neuspěli. Sověti nikdy nedávali přímé odpovědi. V soukromých rozhovorech sovětští představitelé jen říkali, že podle Litvinova se vždy nějaký koridor najde a většinou mysleli, že Rudá armáda půjde přes Polsko.
Čs. otázky, jak se zachovají evropské státy a Francie, sovětští hosté většinou ignorovali, nebo jen řekli, je to věc Francie, aby zajistila potřebné koridory. Sovětští důstojníci většinou zdůrazňovali, že ve Španělsku je politická a mezinárodní situace mnohem složitější a komplikovanější a přesto SSSR poskytuje republikánskému Španělsku rozsáhlou internacionální pomoc. Když československá strana řekla, že ve Španělsku se sovětská pomoc uskutečňuje se souhlasem světové protifašistické veřejnosti, tak na to Sověti sice kývli, ale stále tvrdili, že uskutečnění vojenské pomoci je závislé výhradně na Francii, včetně jejího kladného postoje vůči průchodu Rudé armády Polskem.
Jen velice těžko lze hodnotit sovětský postoj k otázce rychlé a účinné vojenské pomoci napadenému Československu.
Hodnověrných konkrétních historických dokumentů vojenské povahy o pomoci existuje málo a jsou tady jen neurčitá povšechná politická prohlášení, která potvrzují ochotu SSSR, spolu s Francií pomoc poskytnout. Proto si za dané situace mohli v té době sovětští představitelé dovolit vydávat různá proklamační prohlášení bez obav. Byli si totiž jisti, že splnění svých slibů je v nedohlednu a případné jejich neplnění svalí na Francii, od které licoměrně vyžadovali, aby vystoupila nejen proti Německu, ale aby i za každou cenu diplomaticky zajistila požadované koridory pro postup Rudé armády do Evropy i za cenu další války.
Při tomto závěrečném zhodnocení možností Rudé armády musíme znovu říci, že čs. veřejnosti zůstalo utajeno, že příchod Rudé armády není vůbec vyřešen, stejně jako veřejnosti zůstal utajen ten fakt, že „Malá dohoda“, tedy spojenectví ČSR s Rumunskem a s Jugoslávií, které bylo uzavřeno jen proti Maďarsku ztratilo význam, protože Jugoslávie se snaží svých závazků zbavit a přimyká se k Itálii.
Bohužel mnoho věcí, protože se jednalo o obranu ČSR, muselo být utajeno. Proto i v československém důstojnickém sboru panovala pevná víra, alespoň v sovětskou pomoc. Ta byla podporována občasnou přítomností několika většinou nekompetentních sovětských důstojníků. O problémech geografických, diplomatických a technických, o potížích, které zabraňují uskutečnění sovětské pomoci obraně ČSR dobře věděli jen pracovníci generálního štábu AČSR a několik předních českých politiků.
Většina občanů ČSR byla až do tragické Mnichovské dohody – zrady, přesvědčena o tom, že alespoň SSSR je pevně odhodlán přispěchat Československu na pomoc. Československý lid dlouho věřil i ve spojenectví Francie, jejíž válečné vystoupení bylo tím základním předpokladem pomoci sovětské.
O tom, zda by SSSR poskytlo pomoc samotné, tedy bez účasti Francie se jednalo jen okrajově, ryze teoreticky, ale co především, bez zřetele k reálné situaci. Samotný Sovětský svaz se k otázce zda by pomohl, bez účasti Francie, nikdy konkrétně na nejvyšší úrovni nevyjádřil. Vše jiné jsou jen nepodložené dohady, o kterých ještě budeme mluvit v samostatné stati příště, ve stati Stanovisko SSSR v září 1938.


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

Michane, pár otázek:
1. předpokládáš zahájení války Německa proti ČSR již říjen/konec roku 1938?

2. proč neuvažuješ při přeletech možnost mezipřistání na Zakapartské Ukrajině, např. připravované letiště u Usť Čorné na vrcholu Díl (kde ho poté chtěli vybudovat také Maďaři - asi zde 48°21'22.536"N, 23°55'25.986"E), úplně pomíjíš civilní letiště Užhorodu, které bylo již v roce 1936 osvětleno - světelný a radiový maják na kopci nad letištěm, pomezní světla letištní plochy, překážková světla, ozařovače přistávací plochy, pojízdný světlomet pro osvětlování přistávací plochy...

3. Píšeš, že se ve VHÚ nezachovaly žádné jiné materiály. Když jsme diskutovali http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=40443#40443 o některých věcech zde souvisejících, uváděl jsem na příkladu odpovědi na jednu důležitou depeši z českého velvyslanectví v Moskvě, že spoustu materiálů nechal Beneš zlikvidovat. Jinak by alespoň tato depeše z 27. září musela v českých archivech existovat.
Třeba máš kontakt na někoho, kdo se umí pohybovat v ruských archivech, aby se po ní podíval.

Pozn. Operuješ s tím, že naše armáda bude svádět pouze ústupové boje, že se v českých zemích udrží maximálně měsíc atp. - čím Němci mohli dosáhnout tak rychle strategické převahy, když neměli ani dostatek střeliva? Např. pro letectvo, jak uváděl Hans. S. měli zásoby pouze na tři týdny konfliktu.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Pár odpovědí:
ad. 1. jen hypotéza možného - datum se dá těžko dedukovat.

ad. 2. Užhorod někde zmiňuji, patřil určitě mezi dalších 20 míst připravených mimo 3 oficielně napsaná -potřeboval rozšířit a dobudovat.

ad. 3. Ještě budu o materiálech - historických materiálech k Mnichovu - předaných do ČR, nebo tehdy ČSFR ( oficielně po roce 1990 předaných ruskou stranou na čs. žádost) hovořit. Tady jen zkráceně - mnoho dokumentů ve složkách chybělo, když jinde na ně byly odkazy. Chyběly především depeše - právě ze zářijových dnů 1938 ( bude ještě o tom řeč).

ad. 4. - opět hypotéza, několik jsem jich již popsal, jako údery od jihu od Č. Budějovic ( sílu těchto úderů těžko odhadnout).
Údery na Moravu. Již v " Malé dohodě" od varianty IX až do XIX je o tom řeč. viz http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2669
a http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2680
Válka a totální nasazení v ní, nese vždy ohromné soustředění na průmysl - muničky by určitě pracovaly na 3 směny.
Stejně tak úder během 14 dní mohl být proti Československu - do vyšáhnutého slabšího místa - strašlivý - Hypotéza!!!
ObrázekObrázekObrázek
Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

V. díl. ČSR. Mnichov 1938 Č 25.

Příspěvek od Johan »

Ano-to je právě to.Kdyby smlouva čs-sovětská nepřinesla byť i ničehož jiného než právě toliko vyřazení polska, bylo by to více než dosti. Minimálně pro naše rozhodnutí bránit se. Možnost nákupů čehokoliv (surovin, vojenského materiálu, proviantu/i v čase hladomoru SSSR potraviny vyvážel, bez ohledu na vlastní obyvatelstvo/, polotovarů...) ze SSSR je samozřejmě (s přihlédnutím ke spádu událostí) pouhou nepodloženou spekulací, ale faktem nepochybným je, že tento materiál by k nám mohl, přes Rumunsko, prouditi (pokud by již podobné rozhodnutí padlo) hladce a relativně i levně-významné zvláště při dlouhotrvající válce. Dříve bývala vztřícnost SSSR romantisována a nadhodnocována. Dnes je ignorována a podceňována. Ani jedno není dobré :!:
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Naprosto polemizuji a nesouhlasím s posledními dvěma větami.
Právě proto to zde dělám a píši, abych dostal historická fakta tam kam patří. Ještě není všemu co jsem zde napsal konec - ještě nejsou všechna fakta řečena.
Postupně dostane Německo, Hitler - ČSR a Beneš své. Francie, Velká Britanie za zradu také své. To stejně jako romantický a nadhodnocovaný SSSR. Stejně jako Polsko, Jugoslávie, Itálie a všechny státy, které se nestejnoměrně na "Mnichovské zradě " podílely.
Každému co mu patří a né podle klišé jeden byl hodný.
Tam byl pro generace špatný vzkaz. Nepravdivý, vylhaný vzkaz o hodných a zlých.
Po 70 letech, letech, které od 30. září 1938 uplynuly a 69 od začátku 2. světové války!!!
Propaganda!!!!
Té propagandy jsou za 40 let plné knihovny....
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

ad 1. Německo, aby mohlo zaútočit na ČSR, muselo by provést mobilizaci, nebo mohlo drtivě útočit přímo z chodu?

ad 2. Pokud by fungoval Užhorod (mimo uvažovaného Usť Čorné), byl by letecký most stále takovou utopií? Podotýkám, že je to z Tebou udávaných 700 km už jen cca 550 km. Užhorod prošel rozsáhlou modernizací v roce 1936, samozřejmě to bylo civilní letiště, ale rozšířit a dobudovat se mohlo každé letiště, no, chtělo by to relevantnější údaje...

ad 3. Už se těším.

ad 4. Přechod na válečný průmysl - už jsme tu vzpomínali, že Německu se do konce války podařilo převést pouze cca 40% průmyslu na válečný. České zbrojovky a muniční továrny tvořily páteř české ekonomiky (byli jsme několik let světovým exportérem zbraní č. 1.)
Pokud porovnáme výrobce munice, tak do roku 1941 dodávalo munici Německu 88 továren, do konce války pak 664. Z těchto počtů bylo minimálně 54 továren v ČSR.

Nechci rýpat, ale čím by ten strašlivý úder Němci vedli?
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

ad.1. mám stejné údaje jako Ty - jen zde doplním, že až později vyšlo najevo, že Německo by to v září 1938 mělo velmi špatné ve všech směrech. Proto politické řešení.
Jinak tomu bylo k 15. březnu 1939, kdy se Hitler chlubil ( svým spolupracovníkům), že měl na každý čs. prapor připravenou 1 divizi. Ať prej si Československo začne ( okousané a bez pevností).

ad. 2. byl to generál Fajfr ( velitel letectva), který označil vzdálenost asi 700 km od nejlépe vyhovujících letišť k přijímání sovětských letadel. Která to byla se v historických pramenech neuvádí ( asi od louky k louce to nebude).

ad. 4. částečně odpovídám v ad.1. Bez přesných možností zjištění, kolik munice měli Němci, kolik jí vyráběli a kolik by jí byli schopni v době vzniku války vyrábět ( totální přechod na válečnou výrobu i civilní výroby - technologicky to možné je) to fakt jsou jen spekulace.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Re: V. díl. ČSR. Mnichov 1938 Č 25.

Příspěvek od redboy »

Johan píše:Dnes je ignorována a podceňována.
Nemyslím si že máš pravdu. Michan zde poměrně rozsáhle popisuje stav v době před Mnichovem a nelze než souhlasit s vyjádřením že jakákoli pomoc Československu ze strany Sovětského svazu by byla válka mezi Sovětským svazem a státem, přes který by ona "pomoc" šla. Ovšem michan to zde rozebírá tak podrobně, že nemá smyslu abych něco opakoval. Podívám se na to z druhé strany.

Když vzniklo bolševickou revolucí Sovětské Rusko a došlo k podepsání Brestského míru (Brestlitevský mír, 3. března 1918) bývalé Ruské impárium přišlo v podstatě o rozlohu rovnající se téměř dvojnásobku rozlohy dnešní Ukrajiny. I když pozdější vývoj za občanské války, vznik Ukrajinské SSR a Běloruské SSR spolu s Ruskou SFSR a hlavně vznik Sovětského svazu v roce 1922 do jisté míry tyto územní ztráty eliminoval, neiliminoval je zcela. Na území bývalého Ruska vznikly samostatné státy, od Pobaltských států po Polsko, Rumunsko.

Z pohledu Sovětského svazu v předvečer mnichova je zcela nepochybná snaha, tyto územní ztráty odstranit zcela a vrátit hranice do podoby bývalého Ruského Impéria. To je prostě fakt.

Další fakt je to, že Sovětský svaz nechtěl válku s Německem. Neměl jediný důvod k ní, jeho zájmy byly jiné. Tím méně by tím zájmem bylo Československo. Protivníkem číslo jedna pro Sovětský svaz bylo Polsko.

Koneckonců pozdější vývoj událostí v letech 1939 a 1940 to jednoznačně potvrzuje.

Čili já se nedomnívám, že:"Sovětská pomoc je dnes ignorována a podceňována". Spíše je uvedena na správnou míru.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

OK redboy a dík.
Tys vtlačil do několika vět to, co já obšírně s historickými podrobnostmi budu vysvětlovat ( "opět padni komu padni") až v VI. Polsko 1. září 1939. Začátek 2. světové války. Tedy někdy k 69. výročí vzniku. Už je to fakt hodně let...
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Re: V. díl. ČSR. Mnichov 1938 Č 25.

Příspěvek od Cassius Chaerea »

redboy píše:Na území bývalého Ruska vznikly samostatné státy, od Pobaltských států po Polsko, Rumunsko.
Polsko vzniklo na území bývalého Německého císařství, Rak.-Uherska a Ruska. Rumunsko existovalo již dříve, roku 1918 dostalo východní část Moldávska zvanou Besarábie, kterou Rusko mělo od roku 1812 po válce s "Turkem".
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Polsko sice takto vzniklo, ale válkou s bolševickým Ruskem ( do roku 1921) si návdavkem zabralo část Ukrajiny, Běloruska, no prostě co dobylo.
Spory o Besarábii - to je opět historicky sporné.
Budu dle náhledu "posledních" výkladů historie rozebírat u zmiňované VI. kapitoly.
Není jednotný výklad čí co bylo, je, a mělo by být.
Spíše se dá říci, že se to řídilo jednoduchým pravidlem - " Silnější měl v danném období vždy pravdu". Dodnes není jednotný názor.
Polskem zabraná území v bývalém carském Rusku mu také kdysi v historii po nějakou dobu patřila.
Naposledy upravil(a) michan dne 21/7/2008, 14:40, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

michan píše:Polsko sice takto vzniklo, ale válkou s bolševickým Ruskem si návdavkem zabralo část Ukrajiny, Běloruska, no prostě co dobylo.
Ano, válku z let 1919-1921, považuji za vznik tragédie polského národa ve 20. stol., s ohledem na následující slet událostí v příštích desítkách let.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

OK souhlas - tam je zakopanej pes.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Re: V. díl. ČSR. Mnichov 1938 Č 25.

Příspěvek od redboy »

Cassius Chaerea píše:
redboy píše:Na území bývalého Ruska vznikly samostatné státy, od Pobaltských států po Polsko, Rumunsko.
Polsko vzniklo na území bývalého Německého císařství, Rak.-Uherska a Ruska. Rumunsko existovalo již dříve, roku 1918 dostalo východní část Moldávska zvanou Besarábie, kterou Rusko mělo od roku 1812 po válce s "Turkem".

Ano, správně "Polsko vzniklo na území bývalého Německého císařství, Rak.-Uherska a Ruska" v roce 1918. Ale krom toho, od roku 1919 válčilo skýmkoli, kdo se okolo nachomejt, okupovalo Vilnius, Halič. Značně svoje území rozřířilo, převážně na úkor Ukrajiny využívajíc občanské války v Rusku.

Stejně tak s Besarábie, jde o část původního Ruského impéria, která se stala součástí Rumunska. Samozdřejmě, že Rumunsko existovalo dříve, ale od roku 1918 v těchto hranicích. Ale způsob jakým se stala Besarábie součástí Rumunska, respektive poválečné procesy vývoje, ústí v pozdější Sovětský nárok na tato území.

Prostě a jednoznačně, zájmy Sovětského svazu byly jiné, než Československo a válka s Německem. To i přes to, jak se zdála více, či méně časem nevyhnutelná.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

Zkrátka - když malé země získají a velké tratí, nemůže to dopadnout dobře.
Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

V.díl.ČSR MNICHOV 1938...

Příspěvek od Johan »

ad.Michan
Poslední 2 věty nebyla Vaše kritika. Naopak-těchto článků si velice považuji. Šlo spíše o obecné konstatování v dobovém kontextu.

ad. zájmy SSSR
Zzájmy SSSR jsem se zaobíral již ve svých příspěvcích k:"Rok 1938-Mohli jsme se bránit a ubránit?" Naprosto souhlasím, že zájem Moskvy byl cílen na porcování Polska. Ale zároveň znovu opakuji-nám to mohlo být putýnka-Polsko by tím bylo ze hry a my usilovali o vlastní přežití (špatně; řekl bych). Co se týče dalších úvah-inu, každá akce vyvolává reakci, jenže jaké by byly reálné reakce na ruský zásah v Polsku moc odhadovati nelze. Onou neznámou jsou fašistické státy-ne západní demokracie. Jedno však dovozovati lze. Sověti se dlouhodobě zaměřovali na 1) prosazování se v zahraničí a 2) možno-li oslabování onoho nacionalistického bloku (fašistického?-Osa, tak jak ji známe z 2.sv.v. ještě dotvořena nebyla). Z toho lze dovoditi, že dodávky zboží by bylo možno dojednati.

ad.Přeprava

O přepravě materiálu Polskem jsem vůbec nemluvi. Buď by setrvávalo v nepřátelské neutralitě nebo by bylo zmítáno válkou. Zboží by bylo možno přepravovati Rumunskem a Balkánem. Sami Rumuni se této variantě nebránili, nechtěli jen na svém území sovětské vojáky. Kapacity této cesty se, za 2.sv.v., ukázaly býti dostatečnými (žel-ku prospěchu 2.str.) a nezablokovalo ji ani americké bombardování :???:
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Možná by neuškodilo znát složení obyvatelstva v Československu v době Mnichovské krize. Může to zároveň naznačit, jak nelehký úkol na sebe vzal E.Beneš a jeho vláda.

Češi (Čechy, Morava).....................6,7 Mio........50%
Němci.............................................3,1 Mio........23%
Slováci...........................................2,0 Mio .......15%
Maďaři............................................0,8 Mio.........5,5%
Karpatorusíni..................................0,5 Mio.........3,5%
ostatní............................................0,5 Mio.........4%
-------------------------------------------------------------------
CELKEM 13,5 Mio obyvatel (sčítání lidu 1921, zaokrouhleno)

Jak je vidno tak zastoupení Němců v ČSR bylo značně silné a bylo nelehké se rozhodovat při vědomí jejich možností, síly (průmysl, ekonomika, pohraničí...atd).

Obrázek
Národnosti v ČSR_rok 1930
Odpovědět

Zpět na „Příčiny a události vzniku 2.sv války“