K FILMU "JAMATÓ - LOĎ SMRTI"

[Jelínek Milan]

JAMATÓ – LOĎ SMRTI
Recenze filmu v dějinných souvislostech

Kdesi jsem četl, že kinematografické dílo „Jamató – loď smrti“ z r. 2005 je velkofilm. Nuže, není. Ono „velko“ v díle je toliko vydařené spodobnění jedné z nejproslulejších válečných lodí světa – bitevního obrněnce 2. světové války, pojmenovaného po prapředcích dnešních Japonců – kmenovém svazu Jamató, který se na Nipponu objevil ve 3. století, „velko“ je i pojetí bitevních scén, byť s výhradami (viz dále). Jinak je vše ve filmu jaksi „malé“, příběhy velmi prosté, ba triviální, známé od shakespearovských dob i ze sovětských ultratendenčních válečných filmů padesátých let minulého století. Ano, kdyby ve špektáklu režiséra J. Satóa nebylo smutně pompézního zjevu obrovské válečné lodi (mimochodem, vypracovaného v reálu i elektronické virtualitě velmi dobře), bylo by po velkofilmu.
Nicméně i tak je dobře, že toto dílo vzniklo – pro náročnějšího diváka až tak pozoruhodné není, ale svébytně a záslužně světu připomíná jednu z nejtristnějších epizod života japonského národa v moderní době. A je s podivem, že podobně (ale lépe) třeba Němci nenatočili podobný film třeba o bitevní lodi BISMARCK, Britové o bitevním křižníku HOOD, Rusové o carských obrněncích odpravovaných u Cušimy…

Názory českých filmových diváků na film „Jamató – loď smrti“ jsou rozdílné: v jedněch se odsuzuje především zdlouhavost nebojových sekvencí, schematičnost postav, a malé zastoupení bitevních scén, a tedy celková nudnost vyjádření děje, ve druhých se naopak velebí exkurz do duší japonských námořníků, kteří tu jsou tentokrát vypodobněni nikoliv coby sadističtí kruťasové ani jako jejich armádní kolegové např. na bojištích jižní Asie a Oceánie, ani jako fanatičtí sebevrazi, ale lidé sice vojensky dobře vycvičení, morálně vytříbení dle tradičního kodexu bušidó, odhodlaní položit životy za císaře a vlast, ale i citliví – milující, smutnící… Autoři těch či oněch názorů však shodně zapomínají na jediné, totiž že tento film nelze poměřovat pravítkem mentality a cítění Evropanů a (severo)Američanů, neboť vznikl především pro japonského diváka a je tedy zrcadlením mentality japonské. Samozřejmě má film rovněž zastřít stopu po zvěrstvech, která prováděli příslušníci japonských branných sil za 2. světové války na dobytých spojeneckých územích, což je dodnes pro Japonce traumatizující relikt válečné minulosti, což se podařilo, ale jinak je celičký film v obvyklém japonském sociálně-psychologickém a psychologickém (mravním) „střihu“. Jinak řečeno, jestliže český (evropský) divák mnohé scény v uvedeném filmu nechápe, ba zdají se mu rozvleklé, statické, protivné…, pak japonský člověk – filmový divák jim rozumí nepoměrně lépe a vyhovují mu (naopak těžko asi by soudobý Japonec pochopil třeba filmy Passerovy, Hřebejkovy…). Nadto je třeba i tentokrát si uvědomit, že Satóovo dílo není dokumentárním počinem, ale jen fabulovanou záležitostí narýsovanou na skutečném dějovém pozadí.

Nyní k lodi JAMATÓ, ale začněme jazykovou poznámkou: V českých filmografiích je název obrněnce v titulku díla veden jako YAMATO, ale jde opět o důsledek nedomyšleného přebírání anglosaských mutací japonských názvů do češtiny – podle anglické transkripce „YAMATO“, podle české „JAMATÓ“, rozumí-li mi čtenář. I třeba „kamikadze“ je anglický přepis z japonštiny, zatímco dle české japanistiky jde o „kamikaze“, ostatně přece u nás nepíšeme o autech „Mitsubishi“, ale „Micubiši“ a ne o městě „Hiroshima“, ale „Hirošima“, o hoře "Fudži", nikoliv o "Fuji"…

Ve filmu je superobrněnec JAMATÓ nešťastně vypodobněn jako letitý středobod japonského válečného loďstva. Mnohým, i jen trochu znalejším čtenářům těchto řádků netřeba zdlouhavě připomínat, že tato bitevní loď nejen měla stejně dokonalou sestru MUSAŠI, ale byla i vyvrcholením realizace řady semidreadnoughtů, dreadnoughtů, supedreadnoughtů a bitevních křižníků, postupně realizovaných v Japonsku od poloviny první dekády 20. století. Z nich mnohé zasáhly do 2. světové války, když předtím prošly více či méně důkladnými úpravami či až konverzemi: bitevní lodě FUSÓ, JAMAŠIRÓ, ISE, HJÚGA, NAGATÓ, MUCU, a původně bitevní křižníky KÓNGÓ, HIJEI, KIRIŠIMA, HARUNA. Pravda, většina z nich byla ve válečné době zničena ještě před r. 1945, ba i MUSAŠI zanikl už 24. října 1944, ale v létě r. 1945 zůstaly Japoncům z těžkých pancéřových lodí kromě JAMATÓ ještě NAGATÓ, ISE, HJÚGA a HARUNA (což se ve filmu zatajuje – tři poslední uvedené byly zničeny americkými leteckými pumami v Kuré až koncem července r. 1945). To samozřejmě bylo proti drtivé přesile spojenců v jižní a východní Asii a na Pacifiku na jaře posledního roku války zoufale málo, ale aspoň je patrné, že jestřábí politikou centrálních fanatiků v Tokiu ve smyslu „nikdy se nevzdat – raději padnout, a to celý národ“ nebyli k potupnému konci odsouzeni jen bojovníci na palubách bitevní JAMATÓ, ale i námořníci císařských křižníků, torpédoborců, ponorek… (nemluvě o civilistech). Také oni totiž hynuli do posledních dnů 2. světové války, často za okolností ještě drastičtějších, než jakým byla vystavena posádka JAMATÓ v jejím posledním boji. Ale pravda, na konci jihoasijské a pacifické války představoval tento plující ocelový mastodont poslední významnou „pěst“ japonského válečného námořnictva, a k jako takovému se k němu upíraly už erealistické naděje vrchního císařského velení, že superobrněnec svými obrovskými děly ještě něco dokáže na vývoji války, směřujícímu k obsazení japonských ostrovů spojenci, změnit.
Typ této lodi byl v Japonsku vyvíjen od začátku třicátých let, v r. 1934 byla hotova projektová předfinální varianta s výtlakem přes 60.000, s děly ráže 460 mm a pancíři schopnými odolat jak přímému zásahu projektily stejné ráže na vzdálenost 20.000 – 30.000 m, tak zásahu leteckou pumou hmotnosti 1 tuny svržené z výšky asi 4.500 m. Ale než byl schválen konečný projekt obrněnce, bylo vytvořeno 23 jeho předchozích variant, a ještě za stavby MUSAŠI a JAMATÓ úpravy projektu i rozestavěných lodí pokračovaly… V r. 1937 byl rozhodnuto, že se budou realizovat dva páry těchto obrněnců – první z rozpočtu na tzv. Třetí dodatečný program rozvoje válečného loďstva, druhý – zdokonalený pár – měl vzniknout z rozpočtu na Čtvrtý dodatečný program. Ale zatímco první pár – MUSAŠI a JAMATÓ - pak skutečně brázdil moře a oceány Dalekého Východu, druhý pár nebyl jako bitevní lodě dokončen - ŠINANÓ se od r. 1942 stavěl jako letadlová loď, a její sesterská jednotka s označením 111, započatá v r. 1940 nebyla ani spuštěna na vodu… JAMATÓ se začal stavět dříve než MUSAŠI, a to v císařské loděnici v základně Kure (jižní Honšú, nedaleko Hirošimy) – založen byl 4. listopadu 1937, na vodu spuštěn 8. srpna 1940 a do služby vstoupil 16. prosince 1941, jako druhá největší loď světa (tehdy větší už byl jen pasažérský velkoparník QUEEN MARY). JAMATÓ vznikal – stejně jako ŠINANÓ – v novém, speciálně zřízeném, ale jinak poměrně standardním doku, zatímco MUSAŠI se stavěl na venkovním slipu firmy Micubiši v Nagasaki a k utajení jeho stavby bylo třeba nejrůznějších maskovacích zařízení včetně kamuflážních sítí překrývajících celou loď, jejichž hmotnost činila 410 t. O realizaci obou lodí svět dlouho nevěděl, ba ani příslušníkům západních námořních misií, kteří měli sídla v blízkosti loděnic, nebylo známo, jací obři v Kuré a Nagasaki vznikají… Pro přepravu primárních děl ze zbrojovky k rozestavěným obrněncům byla určena speciální loď s obrovským zvedacím zařízením, KAŠINÓ. Hlavní výzbroj totiž tvořilo 9 děl Typu 94 ráže 460 mm/45, vyrobených v l. 1939 – 1940 dle projektu Ing. C. Hady a jeho týmu (v Japonsku byly větší už jen 480 mm kanóny, sice testované, ale nakonec nepoužité, připravovala se však už i děla ráže 500 mm). Děla byla rozmístěna do 3 otočných věží (2 v předolodí, 1 v zadolodí), přičemž hmotnost jedné kompletní věže včetně barbet (včetně střeliva) činila úžasných 2.774 t. Při elevaci 45° dostřelilo každé z těchto děl na vzdálenost 41.800 m (při testech), a to protipancéřovými granáty hmotnosti 1.497 kg, kadence jednoho děla činila za optimálních podmínek 1,5 rány/minutu. V uvedeném filmu tyto jedny z největších námořních zbraní za 2. světové války pálily salvami, ale to v praxi nebylo možné – děla se kvůli účinkům na uložení věží v lodní konstrukci odpalovala jednotlivě. Avšak i účinky výstřelů těchto obrovských děl na palubách vlastních lodích byly tak závažné (žár, rázová vlna, strašné rány…), že další palubní zbraně, zejména děla středních ráží, musely být později opatřeny zvláštní ochranou proti těmto nežádoucím sekundárním devastačním efektům, ba za souboje obrněnců s letadly primární děla nepálila (ostatně ani nebylo proč), aby mohly vůbec mohly pracovat obsluhy lehkých protiletadlových zbraní… Dále měl JAMATÓ (a MUSAŠI) původně ještě 12 děl ráže 155 mm, která Ing. C. Hada začátkem třicátých let vyvinul pro těžké křižníky a která se pak - ve stejných věžích - mj. stala hlavní výzbrojí jednotek typu MOGAMI… Sekundární děla byla uložena do čtyř věží, z nichž dvě byly v superpozici nad věžemi hlavních děl v předolodí a zadolodí a dvě situovány na náboční paluby středolodí. Avšak v l. 1939 – 1940 byly právě tyto dvě náboční věže odstraněny a nahrazeny protiletadlovým dělostřelectvem… Dalšími zbraněmi těchto lodí bylo 12 dvojúčelových děl (pro palbu proti vzdušným a proti hladinovým případně vzdušným cílům) ráže 127 mm/40 Typu 89, namontovaných do postů nad vrchní palubou, se štíty, které poněkud eliminovaly účinky palby těžkých děl, a k nim pak na jaře r. 1944 přibylo dalších 12 děl stejné ráže, už se speciální ochranou vůči žhavým rázovým vlnám od primárních kanónů… Všechny tyto 127mm zbraně měly kadenci až 14 ran/min., jejich náměr činil až 90° a dostřel po optimální balistické křivce 14.800 m, do výšky 9.400 m… Hlavními osobami v ději filmu „Jamató – loď smrti“ je četa obsluhující malorážní protiletadlová děla kdesi v levém středolodí obrněnce. Tyto zbraně byly opět dvojúčelová trojčata ráže 25 mm/60 Typu 96 – výborné kanóny, jejichž nevýhodou byly jen malé zásobníky na 15 nábojů, které se musely často, asi 5 x za minutu v plné palbě, měnit – vždyť kadence jednoho trojčete byla asi 220 ran/min., navíc zásobníky se přinášely od muničních výtahů z magacínů, a to po třech ve zvláštní brašně (což bylo vidět i ve filmu). Do výroby a na lodě se tato děla dostala poprvé v r. 1941 a zůstala hlavním komponentem protiletadlové výzbroje všech japonských válečných lodí až do r. 1945. Kromě nich se nich dodávaly tyto zbraně i v jednohlavňové verzi (byly i na JAMAMOTÓ)… Každé trojče obsluhovalo 9 mužů (velitel čety, miřič, střelec a 6 nabíječů), kteří byli téměř bez ochrany – děla totiž neměla ani štíty, a pytle s pískem, jimiž byly obloženy posty těchto zbraní, měly téměř nulový ochranný účinek a pro lodě představovaly zbytečnou přítěž. Tyto „pětadvacítky“ měly hladinový dostřel 6.800 m, kolmý dostřel 5.000 m a pálily výbušné střely o hmotnosti 0,25 kg. JAMATÓ těchto kanónů měl původně 24 (= počet hlavní), ale už v r. 1943 jich nesl 36, v dubnu r. 1944 98 v červenci r. 1944 113 a o necelý rok později 150!! Protiletadlovou výzbroj doplňovaly ještě 2 kulomety-dvojčata ráže 13,2 mm na vrchní části můstkové pagody (kadence 450 ran/min., dostřel 6.000 / 4.500 m)… Torpédomety tyto obrněnce ve výzbroji neměly, ale zato byly vybaveny námořními hydroplány – JAMATÓ mohl nést 7 těchto letounů parkovaných v hangárech v zadolodí (po jednom na každém boku, v sousedství zadní věže těžkých děl), startovaných z 19,5 m dlouhých katapultů, z hladiny je zvedal 20metrový jeřáb… Konstrukce trupu, superstruktur a ochranných systémů byly velmi složité, takže se nadají popsat několika větami, a tak jen sděluji, že se ochrana lodí dělila na segmenty vůči torpédům včetně protitorpédových stěn, na pancéřování vůči palbě při hladině a na pancéřování vůči leteckým útokům. Hlavním komponentem byl pás ze speciální oceli v oblasti vodní čáry, který měl tloušťku 410 mm, pancéřové paluby byly silné 230 – 200 mm, barbety měly nejsilnější pancéřování tloušťky 545 mm, věže až 650 mm, velitelské stanoviště chránily až 500 mm silné pancíře. Palubu pokrývaly 20 m silné teakové plaňky… Lodě MUSAŠI a JAMATÓ poháněly 4 turbínové systémy o výkonu 150.000 sHP, napájené z 12 kotlů vytápěných naftou (její zásoba činila 6.300 t) a dávající lodím maximální rychlost (původně) 27 uzlů… Posádku každého obrněnce tvořilo okolo 2.500 mužů, za války více - JAMATÓ měl začátkem dubna r. 1945 na palubě 2.767 mužů. – O velikostí lodí MUSAŠI a JAMATÓ svědčí i to, že měly max. délku 263 m (plný výtlak 69.990 t), zatímco německý TIRPITZ 251 m (52.600 t), italský LITTORIO 238 m (46.000 t), britský KING GEORGE V 227 m (44.460 t) a americký NORTH CAROLINA 222 m (46.770 t)… Připomínám, že o obrněncích JAMATÓ a MUSAŠI nebylo ještě sedm let po válce známo téměř nic, jen to, že existovaly, že měly zřejmě děla té a té ráže, ten a ten výtlak a tu a tu rychlost. Až v r. 1952 se objevily první konkrétnější údaje… a dnes o těchto lodích existují knihy.
Než se v pojednávaném filmu na JAMATÓ nalodila skupina nováčků, z nichž pak byli někteří zařazeni do čety obsluhující jedno z protiletadlových trojčat, prošla loď několikaletou kariérou: 16. prosince 1941 se začlenila do 1. bitevní divize, s níž byla s obrněnci NAGATÓ a MUCU a začal intenzivní výcvik posádky. Od 12. února 1942 byl JAMATÓ vlajkovou lodí velitele Rengó kantai (Spojeného loďstva), admirála I. Jamamotóa. V červnu t. r. se účastnil bitvy u Midway a mj. tento ostrov ostřeloval. Po ztrátě několika japonských letadlových lodí zavelel Jamamotó k ústupu a JAMATÓ se vrátil k domovině, na Vnitřní moře. Tehdy právě se rozhodlo, že třetí loď této typové skupiny, ŠINANÓ, bude dokončena jako letadlová loď, neboť v bitvě u Midway se letadlové lodě poprvé zásadně projevily jako dominantní činitelé moderního námořní boje…. V r. 1943 byl JAMATÓ jako vlajková loď velitele Spojeného loďstva vystřídán MUSAŠI, na němž pak zůstal i nástupce Jamamotóa, admirál M. Kóga. Obě lodě však většinou operovaly spolu, ba v květnu r. 1943 připluly do Tokijského Iljovu, kde si je poprvé a naposledy prohlédl císař Hirohitó (byl i na palubě MUSAŠI). Poté obě prošly v Kuré úpravami a dostaly radary. Poté se vrátily do služby… 25. prosince 1943 poblíž ostrova Truk byl JAMATÓ těžce poškozen torpédem vypáleným z americké ponorky SKATE a musel na opravu do Japonska. V Kuré se pak nejen dával do pořádku, ale prošel i dalšími významnými úpravami a dostal novou výzbroj (tehdy zmizely obě náboční věže 155mm děl, naopak významně přibylo protiletadlových zbraní) a další radary…. 1. května 1944 se JAMATÓ opět připojil k bojové flotile, a to v zálivu Lingea u Singapuru. Zakrátko s ním byl i MUSAŠI, který – rovněž po těžkém poškození – také prošel opravami, úpravami a dozbrojením… Tehdy už byly všechny bitevní lodě podřazeny flotile letadlových lodí – už nebyly ofenzivními, ale jen zajišťovacími plavidly. JAMATÓ a MUSAŠI znovu vstoupily do námořních bojů a v říjnu r. 1944 se účastnily bitvu v zálivu Leyte, kde však právě MUSAŠI šel ke dnu i se 1.039 muži. Nevelmi poškozený JAMATÓ se protáhl úžinou San Bernardino a odplul k Borneu, kde dostal další protiletadlová 25mm děla… 29. listopadu 1944 4 americká torpéda potopila ŠINANÓ – byla dokončena narychlo a její neúplné protizátopové přepážky neodolaly vnitřním explozím… Japonských ztrát v i loďstvu hrozivě přibývalo, takže koncem t. r. už bylo jen málo císařských křižníků, torpédoborců a ponorek, které mohly zasáhnout do bojů, ostatně vůči nesmírné přesile. JAMATÓ, poslední naděje a vážná hrozba Američanům, se však kvůli nedostatku materiálu opravoval zdlouhavě, a teprve v březnu r. 1945 jej příslušná komise prohlásila za opět bojeschopnou loď. V době, kdy se Američané vyloďovali na Okinawě, japonské námořní velení rozhodlo, že JAMATÓ vypluje k ostrovu, aby tam ničil nepřítele a podporoval obránce této strategicky velevýznamné výspy. V návrat lodi z akce věřil málokdo, ostatně – jak rovněž známo – měla jen palivo na cestu k Okinawě. Muži se vraceli na obrněnec z dovolené…

K těmto sekvencím hlavní dějové pasáže filmu se i český filmový divák dobírá samozřejmě za dlouho - po několika podmořských záběrech na vrak JAMATÓ, titulcích a nijak členitém, vleklém ději. Ještě před takovými deseti patnácti lety by pojetí tohoto filmu takto nepůsobilo – další důkaz, že zejména dobrodružné filmy (akční, válečné…) se nadále značně rychle dynamizují, což je vyvoláno přáním diváka „vidět to, kvůli čemu na film kouká“ co nejdříve a v co největší kvantitě. Expozice filmu je totiž tvořena táhlým zobrazením snahy dcery jednoho z námořníků-dělostřelců JAMATÓ, protileteckého kanonýra Fučidy, podívat se na moře po šedesáti letech tam, kde se odehrála příšerná tragédie obrněnce. Z tohoto hlediska se mi jeví, že film byl prostě pojat jako fabulovaná, velkovýpravná a masivně patetická agitka, dotovaná státem (nadsázka), ku připomenutí historie a posledního boje největší (japonské) bitevní lodě všech dob… Ale dále k ději: Dívka prochází kolem expozice reliktů obřího bitevníku, po pobřeží, dumá, absorbuje ducha dálav, v nichž hluboko pod hladinou leží zdroj jejích vzpomínek a tužeb…, načež na velitelství přístavu marně žádá o loďku (proč právě tam, není k pochopení, vždyť by malou loď jistě sehnala kdekoliv jinde). A tehdy se poprvé setkává s dalším bývalým námořníkem JAMATÓ, dělostřelcem Kaimijóem, „náhodou“ ze stejné obsluhy děla, v jaké byl dívčin otec. Zprvu se dívce dostává od starce odmítnutí a nepřímého osočení, že je jen „suchozemská krysa“ námořníka, asi aby se ukázala tvrdost starcovy nátury, ale pak se oba zázračně znovu setkávají na pobřeží, aby stařec pohnutkám dívky porozuměl. Český divák se však nepřestává divit neustále div ne štkavým dialogům, těkavě zvedaným plachým pohledům a bezdůvodným zámlkám ve větách…, Ano, jediné sdělení není vysloveno bez citového zadrhnutí, takže rozmluvy protagonistů jsou táhlé jako převařené nudle, až nesnesitelně sentimentální a čeští dabéři asi měli co dělat, aby se „vešli“ do přecitlivě plíživého tempa, gestiky a mimiky jejich japonských kolegů… Takže prostá věta na pět vteřin trvá v tomto filmu někdy i pětkrát déle. No ale dobře, nakonec si dívka a stařec dorozumí – Kamijó zapomene na „suchozemskou krysu“ a vypraví svůj malý rachitický člun na moře, do něhož nastoupí dívka a zástupce nejmladší japonské generace – starcův vnuk.
A pak konečně začíná retrospektiva, hlavní děj filmu: Mladíčci-nováčci včetně Kamijóa procházejí bránou přístavu a pam připlouvají na člunu od hrází námořní základny v Kuré k JAMATÓ, aby se na obrněnec nalodili. (Později bohužel zjišťujeme, že tatáž brána a tytéž hráze jsou ve filmu „použity“ ještě několikrát, např. když se námořníci naloďují na svoji poslední plavbě v přístavu Tokujama). Očím nováčků, ale i filmových diváků se poprvé naskýtá kolosální JAMATÓ v celé své obrovské a tvrdé kráse – předolodí, strašné dělové věže s kanóny ráže 18,1“ a naježené protiletecké zbraně, úžasný pagodovitý komplex velitelských stanovišť, mohutný kapotovaný komín skloněný dozadu… Zde je třeba ocenit skutečně precizní provedení stavitelů scén, autorů kulis a počítačovým grafikům – bitevní loď se jim povedla skvěle – palebné posty, nástavby, komín, schůdky, radary…, vše je provedeno skvěle, podle technické dokumentace, a zde je třeba vyseknout tvůrcům filmu první poklonu. Ale možná je filmový obrněnec vyveden až příliš skvěle, neboť JAMATÓ je jaksi příliš čistá, neotřískaná, nepoznamenaná počasím…, ač měla za sebou už několik let služby. Ale dobrá, možná ji námořníci takto dokázali udržet skutečně absolutně vzorně vypulírovanou… Následující quasi-dokumentárně scény nástupu námořníků a vyvolávání podle služeb, exkurs do nitra lodi, seznámení s výcvikem a každodenním drilem… a fyzickými tresty námořníků se blíží autenticitě, a tedy jsou z hlediska poznání života na JAMATÓ velmi cenné. Lze však velmi pochybovat, že by se – právě na japonské válečné lodi – odvážil prostý námořník odvážil protestovat vůči nařízení nadřízeného, byť jen poddůstojníka, ba dokonce se s ním kvůli porušení obecně mravních principů porvat (viz scéna bití námořníka kvůli upuštění náboje, vskutku připomínající spíše mrzačení) – za takové projevy neposlušnosti a odporu se na japonských lodích odjakživa nesmírně tvrdě trestalo, dokonce smrtí, zatím zde to skončilo jakýmsi „odpusťme si, co jsme si“. Naopak oceňuji, že zvukoví mistři při zpracování filmu neopomněli do zvukového obrazu interiéru lodi zapasovat třebaže málo znatelný, ale přece jen často přítomný neustávající hluk lodních turbín a hřídelí a vzpomínám na „Titanic“, kde v mnoha sekvencích filmu tento hluk - tamto ovšem parních strojů - např. při milenecky dovádivém putování dvou hlavních postav velkofilmu trvale chyběl, takže i lodní skladiště, kde musely být stroje slyšet věru hodně, bylo ve filmu (nebo jen počeštělé verzi?) tiché skoro jako prázdný kostel…
Po dlouhé době začínají ve filmu o JAMATÓ konečně pálit děla – příslušné bojové scény mají ilustrovat bitvu v zálivu Leyte. Autoři filmu však o tomto významném střetnutí předložili jen něco elektronické kartografie, změť výstřelů, útočících amerických letadel a krátký situační text, jako by se jim nechtělo naplno přiznat, že i v Leyte utrpělo japonské císařské námořnictvo další těžkou porážku a že tam mj. MUSAŠI zmizel pod vodou… Ba po další, poslední bitvě JAMATÓ divák zjišťuje, že filmový boj u Leyte byl pouze jaksi vedlejším produktem stejně pojatého a ve stejně době nafilmovaného, rozhodujícího, tragického boje bitevníku při plavbě k Okinawě – podobné záběry pořizované ze stejných úhlů, stejné scény (jen krve a mrtvých je méně), tatáž letadla… Ale budiž, je to ekonomicky náročná záležitost – shovívavě přijměme, že boj u Leyte a boj na plavbě k Okinawě byl ukován ve stejném čase, ve stejné filmařské dílně – se stejnými lidmi, na stejných počítačích a pod stejnými dekoracemi, jen se pak pro každou záležitost použily jiné záběry. y
Retrospektivní děj se několikrát vystřídá s líčením osobních situací na Kaimijóově člunku uhánějícím k Okinawě a všechno se děje v plytké rovině ozřejmování si vztahu k minulosti a osobám v ní, přičemž dialogy opět tečou pomalu jak teplý vosk a stejně tak rychle tuhnou.
A ještě horší je to s vylíčením pobytu důstojníků a námořníků na dovolené, před jejich poslední plavbou – k Okinawě. Všichni bůh ví proč tuší, že poplují na smrt, ač japonská válečná propaganda, v ničem si nezadávající s německou, ba ještě brutálnější, defétismus nepřipouštěla ani v onom r. 1945. A tak jsme opět svědky nekonečných rádoby srdceryvných scén, zvadlých kukučů, uplakaného loučení dívek se svými milými, křečovitého objímání…, kteréžto možná uvádějí do transu japonské filmové recipienty, ale českému drsňákovi se chce sáhnout po ovladači a posunout film k další kapitole, v níž se „konečně něco pořádného děje“. Ano, je to pro našince skoro k nekoukání a mnohé tu pasáže musí více méně přetrpět, když chce vidět celý film, nicméně jedna pochybnost o takovémto našem drsňákovi: Kdyby byl v reálné situaci některého z těch námořníků, jak asi by prožíval odchod do drastického válečného nenávratna on? Americky, tj. se žvýkačkou mezi čelistmi a bohorovným klidem Stevena Segala a cynickým úsměvem Johnnyho Depa? Anebo by si spíš taky pobrečel v náručí mámy? Myslím, že to druhé. Jenže to náš současník, zejména český znuděný městský hoch, ve filmu vidět nechce, tahle pravda podle něho náleží skutečně jen realitám minulých válek, nikoliv scénářům komerčních filmů. Jinými slovy – tyhle emocionálně vypjaté scény uvítá a pochopí jen japonský divák a z našinců jen starý člověk, který prošel skutečnou válkou, a pak divák, kterému nejde jen o „maso“, ale snaží se zpytovat duši (japonského) vojáka v celé její lidské šíři a nechce v něm vidět jen fanatického bojovníka, ale také člověka se silnými rodinnými a citovými úvazky, jež mu skýtají rozkoš či pohodu. Na mě navíc silně zapůsobila fáze reflektující snahu, zde prezentovanou převážně lodními důstojníky, totiž uchovat pro budoucnost země Vycházejícího slunce co nejvíce mladých zdravých mužů – snad poprvé jsem tu slyšel, že zemřít za císaře a vlast v čestném boji, jak předepisuje kodex bušidó, je sice pro císařského vojáka nejvyšší ctí a zárukou spočinutí v ráji nebeské blaženosti, ale že uchovat si život poté, co byly splněny bojové povinnosti je nutné a čestné stejně tak. Mám však obavy, že šlo jen o konstrukci scénáristů filmu, tedy že v někdejší válečné realitě se – právě vzhledem ke staletým japonským bojovým tradicím - takovéto tendence neprojevovaly a že Japonci byli ochotní zmírat i masově, jen aby nebyli poraženi, aniž by utrpěla jejich čest.

Pak dochází k boji. Nemá cenu zde skutečnou událost ze 7. dubna 1945 asi 240 km od jižního pobřeží Kjúšú podrobně líčit, když buď jej možná většina čtenářů těchto řádků zná, anebo si o něm lze dobře počíst třeba v Hubáčkovi. Opět tu ale vyzdvihuji existenci tohoto filmu, ne pro jeho spornou kvalitu, ale protože je jakýmsi dovyprávěním právě takovéto suchopárné dokumentaristické literatury, jež sice hýří nakupeninami pozičních, technických, taktických aj. faktů, zato nic nevypovídá právě o onom citovém, osobním i kolektivním – člověčím prožívání situace před bojem a v boji. I proto tento film mnoho diváků přijímá právě proto, že v něm není obsaženo mnoho v podstatě statistických a situačních údajů, ale vysoce lidsky dimenzovaný příběh lodi a příběhy mužů na ní…
K samotné poslední plavbě JAMATÓ ovšem nutno poznamenat, že i tady si scénáristé pohráli s realitou, když obrněnec vyslali k Okinawě sice jako jakéhosi strašného, ale zoufale osamělého tygra, který z přístavu Tokujama se od odpoledne 6. dubna 1945 odevzdaně plíží Vnitřním mořem, úžinou Bungó a kolem jižního Japonska (Kjúšú), zprvu k západu… Ne, tak to nebylo – v úderném svazu kolem JAMATÓ byl ještě křižník JAHAGI a 8 torpédoborců, které však nejsou nikde ve filmu vidět (přitom velitel svazu, filmový admirál viceadmirál S. Itó správně uvádí při jednání v hlavním námořním štábu, že je odpovědný za 7.000 lidských životů, což byl zhruba počet mužů všech posádek na všech 10 jednotkách skupiny). Zato obrněnec v noci 6./7. dubna t. r. o to efektněji obestírá smutný měsíční svit, kteréžto kratičká, ale vemlouvavá scéna má ještě zvýraznit vymyšlenou osamocenost kolosu…
Američané objevili skupinu už nad ránem a pak ji sledovali a nechávali postupně startoval vlny letadel – celkem 180 stíhaček s lehkými pumami, 75 střemhlavých bombardérů a 131 torpédových letounů. Jelikož skupina JAMATÓ neměla vzdušné krytí (k tomu by potřebovala nejméně 150 stíhaček, ale ty nemělo námořní velení k dispozici), měla ji ochránit jen protiletadlová děla, ba i přetěžké speciální protiletecké granáty děl ráže 460 mm a JAMATÓ samozřejmě i pancíře. Ty byly odolné zejména vůči projektilům vypouštěným z letadel, případně dělostřeleckým granátům, ale protitorpédová obšívka trup a instalace protitorpédových stěn a komorových systém v trupu JAMATÓ až tak spolehlivou záštitu neskýtaly.
Ztvárnění posledního boje obrněnce je ve filmu v pořádku. Sice některé americké letouny manévrují (zatáčejí) krajně nepravděpodobně příliš rychle, záběr na nepovedenou maketu Avangeru svrhující torpédo je použit dvakrát (poprvé při vypodobnění bitvy u Leyte) atd., ale je možno přijmout, že tak nějak poslední boj JAMATÓ prožívali muži jeho posádky – do krve rozmlácená těla, lidé a jejich kusy létající vzduchem, kupy mrtvol, rozkazy, řvaní zraněných, nepřetržité dunění výstřelů a rachot pětadvacítek, plameny, dým… Film se však soustřeďuje jen na zobrazení palby lehkého AA dělostřelectva, jen občasné jsou pohledy do věží děl ráže 155 mm včetně jejich devastace po zásahu, několikrát je obrázek do sekce rádiové komunikace…, ale chybějí záběry do kotelen, do strojoven, muničních skladů apod. Velmi nepravděpodobné je, že by na admirálském bojovém stanovišti stál po celý boj viceadmirál Itó a jeho štáb tak nehnutě – Itóova tváře je sice, jak se na film o Japoncích schematicky sluší, voskově strnulá, ale v někdejším reálu – v tak do krajnosti kritické a zničující situaci admirál a jeho důstojnici nemohli nedávat najevo své emoce – byli to lidé opatření obavami, úzkostí, strachem, hrůzou…, a nelze si myslet, že ze stanoviště shlíželi na dění dole pod nimi na palubách, věžích a nástavbách jako figuríny vystavené ve výloze. Ale i za onou parafínově vyvedenou maskou lze ve vědomí admirála Itóa tušit mnoho citu, lítosti, poraženectví, smiřování se s osudem – a bezmoci. Ne, ani on, ani velitel lodi, kontraadmirál K. Ariga (ten ovšem na vnějším bojovém stanovišti) nemohli nic udělat pro zmírnění toho masakru a k odvrácení totální zkázy lodi a oba se loučili se světem, neboť je čekala jen porážka, a tedy buď smrt v boji, neboť sebevražda (přičemž seppuku by asi bylo moc obřadné a zdlouhavé)… V době od 12.21 hod. do asi 14.20 hod. zasáhlo JAMATÓ přibližně 15 leteckých pum, které ovšem nemohly loď zastavit a po výbuších na nástavbách a vrchních pancířích jen devastovaly děla a ubíjely jejich obsluhy, ničily superstruktury…, zatímco zásadní účinek měla torpéda – je přitom zajímavé, že většina, nejméně 11 (údaje se jako obvykle liší) jich zasáhlo levý bok, zatímco pravý jen 2. Kromě 5 nejzávažnějších tref leteckými pumami postihlo loď jistě 11 torpéd a 2 pravděpodobně – důkaz, jak úžasně pevnou konstrukci a odolnou ochranu JAMATÓ a MUSAŠI měly… Ve 14.02 hod. po zásazích 4 torpédy a několika pumami rychle za sebou se obrněnec změnil v pochodeň – hořela záď a středolodí. Poslední torpédo udeřilo do lodi (levá strana) ve 14.17 hod. To už měl JAMATÓ náklon asi 35°, a nyní se začal rychle kácet. Ve 14.18 hod., vydal Itó rozkaz k opuštění lodi. Ve 14.21 hod. byla pagoda rovnoběžně s hladinou a o dvě minuty později mizel obrněnec v moři. Ateliérové (bazénové) sekvence námořníků bezmocně se zmítajících nad studenou mořskou hlubinou mezi troskami jsou mimořádně zdařilé, sugestivní a v ničem si nezadají např. s pověstnými záběry z počáteční „plážové“ fáze filmu „Zachraňte vojína Ryana“… Ale nedosti na této hrůze!! Ve chvíli, kdy už byl JAMATÓ téměř celý pod vodou, explodovaly zadní magacíny, a to tak mohutně, že ohrozily nejbližší, neustále nalétávající americké letouny… Příčina této kolosální exploze, která rozervala celou zadní část trupu, není spolehlivě vysvětlena, ale pravděpodobně byl přímou příčinou požár v zadní věži tří děl ráže 155 (v superpozici nad zadní věží 460mm kanónů), vyvolaný jejím přímým zásahem leteckou pumou. Jelikož posádka věže byla rázem pobita (záběry na to téma ve filmu existují) a také palubní mužstvo už bylo decimováno, neměl oheň kdo hasit, takže při přechylování kolosu se plameny dostaly až do muničního skladiště… Sloup dýmu připomínající kmen staletého bizarního stromu stál nad místem zkázy JAMATÓ ještě mnoho hodin… Také údaje o počtech zahynulých a zachráněných japonských námořníků z JAMATÓ se až značně liší, ale z posádky několika tisíc mužů (2.769 – 3.332) se jich zachránilo jen 269. Ve filmu to ovšem vypadá skoro tak, že přežil jen Kamijó, a to ještě jen proto, že ho jeho spolubojovníci k opuštění lodi přinutili, aby jej zachránili pro budoucí Japonsko…
Z doprovodu JAMATÓ vzaly za své v bitvě křižník JAHAGI (musel však dostat zásahy 12 pumami a 7 torpédy – na malou, málo pancéřovanou loď úctyhodná odolnost) a torpédoborec HAMAKAZE. Těžce poškozeny byl také torpédoborce ASAŠIMÓ, ISÓKAZE a KASUMI, ale udržely se na vodě, nicméně po boji je jejich posádky samy potopily, neboť by zřejmě nedokázaly doplout k japonským břehům.
Když skončí poslední boj JAMATÓ, očekává divák-našinec rychlou katarzi a ukončení filmu. Bohužel však si musí opět vytrpět nekonečné přemítání a lkavé dialogy starce Kamijóa a neustále mravně absolutně dokonalé dcery dělostřelce Fučidy. Všichni pak pochopí, proč vlastně k místu posledního odpočinku JAMATÓ na člunku směřují a poté, co nakladou na mořskou hladinu květiny, mladíček si uvazuje kolem čela cosi jako šátek někdejších japonských bojovníků a stává se v tomto ději nositelem hrdých japonských tradic. Jinak to ani skončit nemohlo. Soudím však, že většina diváků u domácího kina už tento otřepaně a těžce sentimentální konec nehodlala snášet a DVD-player s úlevou vypnula. O mnoho nepřišli, ba myslím, že i japonskému divákovi, který – opakuji – má k tématu mnohem blíž a dokáže jej lépe vnímat se všemi jeho latencemi, musí připadat tato závěrečná část filmu „Jamató – loď smrti“ jako zbytečně unylá a roztahaná.
Soudím, že čeští herci, i právě vzhledem k obtížnosti dabování japonských filmových osob, svoje role zvládli dobře. A s těmi neustále citově zadrhávanými nemohli prostě dělat nic – museli se držet tempa mluvy filmových postav, japonského frázování, nezvyklých intonací… Avšak patnáctiletému hošíkovi jako obvykle „pečlivá“ režie českého dabingu propůjčila hlas asi tak třicátníka, takže cokoliv tento klučina česky řekne, zní trapně. A rozčarován může být náš divák i z dalšího neduhu českých mistrů dabingové režie, totiž obsazování jednoho herce do několika postav – např. pan Hauser jednou „mluví“ velitele lodi, pak jakéhosi kuchaře, pak je slyšet jako námořník… Nevyznamenal se ani překladatel, který zřejmě tematice moc nerozuměl, neboť nechal spíkra konstatovat, že admirál Jamamotó byl povýšen do jakési hodnosti „lodního admirála“, a kterýsi důstojníky díky překladu znalecky radí námořníkům „když opouštíte loď, skákejte do vody“… - podobných perliček je ve filmu víc. A tak podobně.

Závěrem: Doporučuji tento film shlédnout, a ti nejvěrnější námořní fandové si jej jistě zařadili do své domácí filmotéky. Ale pokud já se k filmu vrátím, pak právě jen k těm sekvencím, které reflektují život na lodi a bitevní scény, zatímco nadsazené japonské duchovno ponechám divákům na Nipponu. A koneckonců někdy i vystačí obrázky na způsob fotografií, z filmu „vysekaných“ a usazených do mého notebooku, abych se na ně podíval i na cestách. Ty stojí za to – stačí jich pár, a stále vím o filmu vše.

JAMATÓ – LOĎ SMRTI, Japonsko, 2005, 145 min, režie: Junya Sato, hrají: Shidō Nakamura, Yû Aoi, Tatsuya Nakadai, Shinobu Terajima, Kayoko Shiraishi, Hiroshi Katsuno, Ken'ichi Matsuyama, Eiji Okuda

[Destroyman]

Můj pohled na film vypadal asi tak, že jsem se ohromně bavil. Občas hulákal smíchy, ale to je asi holt ten rozdíl mezi středoevropskou a východoasijskou mentalito. Leč k věci: Kvůli tomuhle filmu Japonci postavili poměrně veliký model Jamata a dnes ho vystavují v Jamato Muzeu v Kure. Popravdě řečeno, ono tam toho z Jamata zrovna moc není (aby taky jo), ale pár zajímavých exponátů tam určitě je. Třeba válečná vlajka z bitevní lodi Nagato v době přepadu Pearl Harboru...



... nebo kotva z Mucu



a to je ten model

[Pátrač]

Mě se to nelíbilo. Připadalo mi to vysloveně blbé. Proti některým dílům cyklu o tom anglickém námořníkovi panu H. je to slabé. Dodnes považuji dobu u toho japonského filmu za ztracený čas.