DOBÝVÁNÍ PORT ARTURU

[Jelínek Milan]

PORT ARTUR VE FILMU
V polovině listopadu r. 2008 se ve stáncích s tiskem objevil starší japonský film „Port Artur“. Byl na DVD, v pošetce, stál 45 Kč, a upřímně řečeno, pro zdejší příznivce historie vojenství kvůli provedení, ale i časově a územně velmi vzdálenému tématu, větší cenu asi nemá. Přesto stojí za povšimnutí, tím spíše, že je stále v nabídkách tuzemských distributorů.
Bylo jen otázkou času, kdy Japonci film o Port Arturu vytvoří, neboť dobytí této významné základny na Rusech a nakonec i triumf v rusko-japonské válce před více než sto lety, třebaže vykoupený obrovským ekonomickým strádáním národa, patří k jedněm z mála velkých japonských vítězství na válečných polích. Ba nemůže se k němu přirovnat žádný z dílčích úspěchů Japonců za americko-japonské války v l. 1941 – 1945 při jejich počátečním rychlém postupu Pacifikem, Oceánií a jižní Asií s přilehlými moři a archipelagy. Snese snad jen srovnání s proslulým vítězstvím Japonců nad mohutným loďstvem a vojskem (150.000 mužů) věhlasného mongolského usurpátora Kublaj-chána v r. 1281 u domácích břehů, při němž jim však pomohl legendární „božský vítr“. U Port Arturu však kamikaze chyběl, a snad proto tam byly ztráty Japonců tak strašné… Ano, ten film musel vzniknout.
K předlohovému, reálnému ději: Port Artur byl od podzimu r. 1897 do ledna r. 1905 ruskou značně opevněnou námořní základnou na jižním cípu poloostrova Kuan (Kuan-tung, rus. Kvantun) – apendixu poloostrova Liao, který vybíhá od jižního Mandžuska poměrně daleko do Žlutého moře, omývajícího břehy východní Číny a Koreje (pohled na mapu napomůže). Za rusko-japonského střetnutí v l. 1904 – 1905, války už moderní, industrializované, jež byla vyvrcholením mocenského soupeření Ruska a Japonska o Koreu, se o Kuan-tung respektive Port Artur vedly líté boje, zatímco jiné se odehrávaly mezi hlavními silami obou stran v jižním Mandžusku (Ja-lu-ťiang, Liao-jang, Mukden…) a samozřejmě na přilehlých mořích. Japonci měli na dobytí Port Arturu mimořádný zájem, neboť ze základny mohla Tichooceánská eskadra – součást to Baltického loďstva – narušovat armádní přepravu nepřítele na Žlutém moři z Japonska do Koreje, jejíž severní území se stalo nástupním prostorem několika japonských armád ku dalšímu posunu do Mandžuska, k ruskému protivníkovi. Ve Vladivostoku byl pak oddíl tří pancéřových křižníků a jednoho chráněného, který měl rovněž narušovat japonské transportní koridory, na Japonském moři. A už dávno před zahájením války petrohradská admiralita naplánovala, že v případě střetnutí s Japonskem popluje z Baltu k východní Číně rezervní eskadra, která pak ve spojení s Tichooceánskou vytvoří drtivou převahu nad japonským Spojeným loďstvem, znemožní jakékoliv další posilování a zásobování japonských armád v Mandžusku, čímž námořní síly Ruska rozhodnou o celkovým vítězství carských sil nad vojsky země Vycházejícího slunce. Pokud tedy by se držel Port Artur a chránil Tichooceánskou eskadru do doby, než připluje posilové loďstvo, potud na japonské straně existovaly obavy, že císařská branná moc svůj zápas s carským Ruskem, přes dosavadní další a další vítězství „vojáků Nipponu“, nakonec tak jako tak prohraje… O tom všem se však recipient dozvídá z díla „Port Artur“ okrajově, heslovitě, mnohdy nepřesně, a něco se nedozví vůbec.
Film „Port Artur“ byl dokončen r. 1980, ale i tak – kdyby, čistě pro představu, tuto látku (stejně jako třeba téma JAMATÓ) tehdy zfilmovali Američané nebo Britové, vznikla by podívaná propracovanější a nepoměrně reálnější, pro nás přijatelnější. Je totiž otázka, zda takovéto čistě japonské, pohříchu zastaralé filmařské počiny, hustě prostoupené míchačkou nacionalismu, ireálného pathosu a štkavé sentimentality, dokáže i jen středně náročný divák evropského regionu duševně vstřebat bez útrpných vzdechů, neznuděn, ba neotráven a zda vůbec má význam tyto filmy sem dovážet, když se většině z nás líbit. Také tentokrát totiž se na plátně či obrazovce předvádí sáhodlouhé seznamování s ansámblem aktérů děje – politiků (Itó), vojáků (Nogi, Kódama), prostých lidí – budoucích vojáků, jejich milenek, rodičů…, to vše, za v plytkém hereckém provedení, za tajuplných pohledů, slz, popíjené saké… Ve filmu se také některým někdejším Japoncům přisuzuje láska k Rusům - národu Turgeněvů, Tolstých a Puškinů, ač ve skutečnosti šovinismus Japonců a jejich zášť k carství byly od obsazení Port Arturu Rusy v r. 1897 enormní, a pokud se vyskytl někdo s dobrým vztahem k ruskému lidu a jeho kultuře, pak takových jedinců bylo v císařství jako šafránu a raději se drželi stranou… Ale budiž, režisér potřeboval děj nějak „rozehrát“, a tak připusťme ledasco, a nakonec válečné scény mnohé defekty vynahradí. Na pováženou jsou však i v nich schematické výkony herců pod vedením režiséra Mazury (mj. „Tora Tora Tora“). Tak třeba T. Nakadai v roli generála Nogiho je místy až nesnesitelně nevojenský, negenerálský, stejně tak pěšáci jsou jak ve chvílích klidu, tak na bojišti neuvěřitelně nepravděpodobní a jejich role končí opět v trychtýři nezdolného hrdinství, sebeobětování a přemíře citovosti. Rusové jsou figurálně i v naturelu vyvedeni až úsměvně, ruština „generála Kondratěnka“ je skutečně pozoruhodná stejně jako neumělé tančení kozáčka „vojákem“, který si křepčení natrénoval zřejmě až před natáčením… Avšak to, že zde nebyli japonští vojáci vylíčeni jako hrdlořezové, s vlastnostmi, které císařská branná moc předváděla ve zvěrstvech na dobytých územích za II. světové války, je v pořádku (ostatně v japonském filmu by se to ani objevit nemohlo) – u Port Arturu a o devět let později u Tsingtau si Japonci - asi naposledy do r. 1945 - počínali skutečně ještě jako vojáci - byli sice nemilosrdní, ale nemilosrdnost si nechávali jen na bojiště…
Krajina, kterou si vybrali režisér se scénografy, odpovídá vlnění skalnatých vrchů na Kuan-tungu (bylo tam však víc ostrých údolí a soutěsek, kamení a křovisek), ale model kuan-tungské krajiny a pevností je primitivní a jako z příšerných „děl“ typu „Godzila vers. King Kong“, atrapy kanónů a houfnic jsou nepovedené atd. Inu, v době vzniku filmu ještě neexistovaly počítačové animace a nejvyšší nároky... Problematické jsou také třeba výstřely dávající nereálné bílo-fialové halogenové záblesky, dopady střel kulometů (či jejich svištění?) zní jak palba vesmírných zbraní z letitých sci-fi špektáklů, proslulé houfnice ráže 280 mm i ruská pevnostní děla se při výstřelu ani nepohnou, tj. jako by byla bezzákluzová, vadí i umělé nasvícení scén…
Ale pak jsou tu ještě informace, které ve spojovacích textech kapitol tu a tam divák dostane!! A to je skutečně nevídaně zlé. Např. Port Artur je označován za nedobytnou pevnost (tou by se základna možná stala, kdyby ji pomalí Rusové stihli dokončit včas a kdyby mnoho materiálu jejich zásobovači, stavbaři a důstojnictvo nerozkradli), parník SADÓ MARU se prý po setkání s ruskými křižníky musel vrátit do Japonska, ač ve skutečnosti byl u východního pobřeží Koreje potopen, a to s asi tisícovkou nových vojáků a několika těžkými obléhacími děly (z hlediska lidských obětí to byla v l. 1904 – 1905 největší japonská námořní ztráta), že v námořní bitvě u Ša-tungu 10. srpna 1904 měli Japonci absolutní převahu (omyl – měli 4 bitevní lodě proti 6 ruským!!, ale křižníků a torpédoborců samozřejmě mnohem více, což ovšem neznamenalo „absolutní převahu“)… Velitelem posilové eskadry v Baltu byl dle překladatele Rožděstvenskij (správně Rožestvenskij), z Libavy udělali Libau, z Dalného Dirén (to je japonský název přístavního města na Kuan-tungu, u nás neužívaný)… Sdělení „když se dálněvýchodní flotila dozvěděla o obklíčení Port Arturu“ je nejen až komické (viz nepatřičná personifikace na úrovni „nezkušených loděnic“ apod.), ale i mylné - Tichooceánská se z Port Artur pakovala do Vladívostoku ne „když se dozvěděla“, ale když ji z přístavu vyhnala jednak palba pouhých dvou námořních děl ráže 120 mm umístěných na pozemní frontě, jednak naléhání dálněvýchodního místodržitele Alexejeva, ba samotného cara, aby se loďstvo před dobytím základny spasilo v bezpečí, na dobu, než připluje II. Tichoceánská… A když Japonci dobyli kótu 203 a zahájili palbu na vnitřní rejdu Port Arturu, potopilo se tam prý kromě lodí 1. třídy ještě 30 křižníků (třicet!!!). To ovšem už je konstatování na úrovni běžného laického českého občana, který za „křižník“ považuje v podstatě každou loď, která má děla. (Pro upřesnění: ty lodě většinou jen klesly na mělké dno a Japonci je pak všechny vyzvedli a buď opravili a zařadili do služby pod „sluneční vlajkou“, hinómaru, nebo je rozebrali – bylo to 5 bitevní lodí, pancéřový křižník a chráněný křižník, což je z významných lodí vše, to ostatní bylo několik torpédoborců, dělových člunů a pomocné lodě). Japonci prý neměli v r. 1904 kulomety(!!), a světe, div se!, bitvu u Cušimy údajně Japoncům vyhrál nečekaný manévr obrněnce MIKASA a 30minutová palba… A tak téměř vše, co je ve filmu řečeno o námořní fázi rusko-japonské války (naštěstí je toho málo), je podáno chybně, ba celkově je bohužel znát, že „Port Artur“, třebaže samozřejmě nedokumentární dílo, neměl odborný dohled.
Přes veškerou zastaralou, zkreslující filmovost se však celkem dobře podařilo předvést, jak japonské útoky na jednotlivá postavení Rusů na perimetru Port Arturu, zejména forty, probíhaly a jak končily – japonské vojenské (taktické) myšlení bylo tehdy ještě zaostalé a kde měly rozhodnout důvtip, mnohem masivnější přípravná palba, skryté obchvaty…, tam byly hnány tisíce vojáků v řadách přímo před ústí ruských polních děl, kulometů a pušek v opevněných nebo zpevněných postech. Masakry to byly vskutku strašné, a také boje v pevnostních objektech byly nesmírně brutální… Přesto však se tímto věru krvavým válčením prolíná neuvěřitelný vokální slaďák ve stylu sentimentálních smyčcových anglosaských trháků z šedesátých let minulého století, takže se z řeže rázem stává kýč.
Ano, Japonci nakonec Port Artur dobyli (základna se vzdala 2. ledna 1905), ale až poté, co stráně kopců pod jejich opevněnými temeny byly posety obrovskými, ba vrstvenými masami mrtvých těl císařských vojáků – Japonci ztratili na Kuan-tungu na 110.000 mužů, Rusové asi jen 10.000 mužů (nepíši o ztrátách na válečných lodích). 1. ledna 1905 však Japonci měli na pozicích před Port Arturem stále ještě 100.000 pěšáků, dělostřelců aj. mužů, zatímco základnu bránilo už jen asi 8000 ruských vojáků a námořníků (dalších asi 6000 mužů bylo zraněných nebo nemocných), přesto ruští a sovětští autoři neustále zdůrazňovali, že se pevnost ještě mohla, ba měla bránit. To ve filmu také není, o to víc ale japonské obrovské ztráty v závěru filmu před svým císařem oplakává velitel III. armády Nogi - brečí a brečí na kolenou tak úpěnlivě, že je z toho scéna až protivně trapná a nesnesitelná. (Je však pravda, že Nogi, který mj. navštívil i Čechy, do konce svého života měl s výčitkami svědomí za mrtvé u Port Arturu problém a byl to zřejmě jeden z důvodů, proč se svojí manželkou při pohřbu císaře Mucuhito v r. 1912 spáchal seppuku.)
A tak závěrem: „Port Artur“ je antikvární dílo, které líčí hrůzy za války téměř zapomenuté, za boje o mocně opevněnou námořní základnu, z níž je u nás povědomý už jen její název. Stejně jako třeba o „JAMATÓ – loď smrti“ je to z našeho hlediska film problematický, ne-li špatný, vymykající se někdejší realitě rusko-japonské války. Přesto v něm shledáme mnohé scény zajímavými. Konečně i rýži se lze naučit jíst hůlkami, když se našinci zachce, a je-li porce za 45 Kč, pak se lze i nasytit. Ale přece jen – nesmí to být rýže moc stará a zas tak moc japonské chuti.

„Port Artur“, režie T. Masuda, hudba A. Takašima, hrají T. Nakadai, T. Tanba, T. Aoi. M. Nacume aj. Japonsko, 185 min. Do ČR uvedla fa Řitka Video v r. 2008.

[jarl]

Film Port Artur má jistě spoustu nedostatků. K těm výše uvedeným bych přidal ještě chybné tvrzení, že Port Arturu velel generál Kondratěnko, nebo dosti neuvěřitelná scéna, kdy si jeden z hlavních hrdinů pod dojmem obrovských ztrát, které jeho jednotka utrpěla, otevře hubu na své nadřízené (včetně generála Nogiho) a vykoleduje si za to pouze jednu facku. Také scéna kdy Rusové obcházejí bojiště a cynicky dobíjejí zraněné japonské vojáky má divákům vnutit dojem, že Rusové se chovali jako primitivní násilníci a aby jí divák náhodou nezapomněl, tak mu jí režisér na konci filmu ještě jednou připomene ve vzpomínkách generála Nogiho.

Ale přesto mě tento film zaujal a rozhodně jsem se při jeho sledování nenudil, i když podobný snímek o bitvě u Cušimy se mi líbil mnohem více a přišel mě i poněkud reálnější.