Kruté moře
Napsal: 28/11/2010, 21:28
KRUTÉ MOŘE
Nadbytečná recenze aneb hřejivá vzpomínka na starý film.
Četba knihy N. Monsaratta „Kruté moře“ je zážitkem a právem patří toto dílo nejen mezi bestsellery padesátých let 20. století (román je však v reprintech vydáván doposud), ba mezi literární poklady obecně. Neméně silným zážitkem ovšem, třebaže v jiné rovině, je britský dvouhodinový film stejného názvu, z r. 1952, třebaže oproti Monsarattově předloze jaksi esenciální a s modifikovaným obsahem. Je však škoda, že zatímco kniha v české verzi je občas dostupná v antikvariátech, film, který se u nás asi před padesáti lety promítal převážně jen v malých kinech, uvedla jen Česká televize, a jinak byl/je zřejmě nedostupný, a to i na filmových portálech. Patřím k těm šťastným, kterým se podařilo zachytit „starej biják Kruté moře“ na disk, a nestačím se divit těm, kteří na webových stránkách ČT označili sledování tohoto filmu za „ztrátu času“.
Co ve filmu „Kruté moře“ je: Korveta COMPASS ROSE, jejíž posádku tvoří i nováčci, se po počátečním výcviku připojuje k atlantickému konvoji. Na ten, i ty další, útočí ponorky, mnohé lodě se za drastických okolností potápějí, námořníci hynou nebo – zasaženi naftou či olejem – jsou vytahování i na palubu korvety, kde většina rovněž zemře, jednou je velitel lodi nucen dát rozkaz naházet hlubinné pumy do klubka takových trosečníků, pod nimiž je ovšem německá ponorka, ale také se podaří korvetě jeden U-boot potopit… Pak je COMPASS ROSE torpédována, na gumových člunech přežije hrstka mužů, poté oba hlavní hrdinové – velitel lodi a jeho první důstojník – dostávají novou loď, větší - fregatu SALTASH CASTLE, následuje další služba při konvojích na Atlantiku, pak fregata potopí další ponorku… a válka končí, přičemž zde znějí podvečerní nostalgické tóny bocmanské píšťalky, v normální službě tak nenáviděného nástroje. To je vše.
Není to tedy příběh až tak silný, nýbrž obyčejný, ale obyčejný v nejpravdivějším a nejpravděpodobnějším smyslu slova, příběh z myriád těch, které tvořily nekonečnou, naturalisticky vymalovanou mozaiku menších i větších událostí na mořích za druhé světové války. Jenže právě v obyčejnosti, ve schopnosti tvůrců (spisovatele Monsarrata, scénáristy - spisovatele Amblera a režiséra Frenda) vyprávět tuto látku s důvěryhodnou prostotou odpovídající standardnímu lidskému jednání je jeho největší síla. Právem je toto až nenápadné černobílé dílo považováno za jeden z nejlepších válečných filmů vůbec. A to prosím nevyužívá ani náročně vyvedených efektů a triků (natoč počítačových - filmová elektronická grafika začátkem padesátých let ovšemže neexistovala, snad ani ve vizích), nežongluje se scénami přechýlenými do absurdity - lodě i lidé se chovají přirozeně v přirozených, tj. i vypjatých, až tragických situacích. Navíc je film záměrně dokumentaristicky melírován - jelikož se někdy natáčelo na skutečných válečných lodích, vidíme naprosto věrné interiéry na COMPASS ROSE, odpovídající exteriéry palub, můstků…, byly použity i autentické válečné záběry…, takže tím více se tu evokuje drsnost a syrovost služby na válečných lodích za bitvy o Atlantik v letech 1930 – 1945. Přispívá k tomu i několik chytře použitých, ale přirozených komponent – např. ostře ťukavé, až strašidelně pronikavé tóny za vyhledávání ponorek echolokátorem… Je tu zastoupena i láska, ale ne jako líbivá složka děje, nýbrž jako absolutně normální životní záležitost, různě prožívaná a hodnocená různými lidmi v různých společenských pozicích; vztahy mužů a žen jsou tu reflektovány bez srdceryvných či dramatických scén, bez nivých kukučů milenců a rvavých pohledů soků, bez sentimentality a teatrální vášně… Ale i když jsou o lásce ve filmu pouze dvě nedlouhé fáze (před potopením COMPASS ROSE a po něm), zanechávají v mysli diváka silnou stopu. A co je ve filmu také, byť latentně přípomenuto: kázeň! Kázeň Britů. Přirozená, tradiční kázeň tvrdého, ale také inteligentního a houževnatého národa, který Hitler prostě porazit nemohl. Kázeň provázaná slušností, ryzí solidaritou a ohleduplností, starostlivou všímavostí jednoho člověka k druhému, konstantami konzervativní, vyspělé splečnosti - hodnotami dnes jako by stále nedostatkovějšími, vytlačovánými mamonářskou kvantifikací všeho… K výtečnému scénáři připočtěme i brilantní, výsostně civilní, nešroubované, s racionalitou zvládnuté výkony herců, z nichž mnozí patřili k britské špičce.
Z dnešního hlediska jsou ve filmu slabší jen ateliérové konvojové scény, v nichž vybuchují a potápějí se až prostinké modely, také gibraltarská skála se moc nepovedla, v některých námořních výjevech je nedokonalá zadní projekce příliš znát…, ale znovu: film se natáčel počátkem padesátých let 20. století ve válkou těžce postižené Anglii. Naopak mimořádně autenticky působí scény na reálném moři, např. na SALTASH CASTLE při útoku na německou ponorku… Avšak k diskusi je scéna s U-bootem, jehož posádka se nechá od COMPASS ROSE překvapit odzadu, vždyť na věžích ponorek byli nejméně 4 muži, kteří měly prostor kolem ponorky rozdělený na čtyři sektory, a ty neustále pozorovali dalekohledy – soudím, že k takovému překvapení dojít nemohlo, ale nevylučuji, že se taková záležitost stala a že tudíž se jí zkušený Monsaratt rád chopil a zasadil do své knihy (viz i případ útoku BIRMIGHAMU na U15 za první světové…). V dějové přesvědčivosti však i tyto v podstatě drobné technické furunkly zanikají.
A tak v poststalinské, ideologicky zvrácené tuzemské době, s odmítáním téměř všeho západního a setrvalou glorifikací a zveličováním sovětského podílu na vítězství spojenců nad nacistickým Německem byl najednou český (československý) divák šokován poznáním, jak vypadala "válka z druhé strany" či „válka za zrcadlem“. Ano, najednou, k velkému tehdejšímu společenskému překvapení, tu byl film, který ukazoval, že válka byla nesmírně krutá i pro Brity a že smrtlený úděl neměli jen vojáci Rudé armády, ale i (třeba) námořníci Royal Navy. Jak je možné, že se toto pozoruhodné dílo podařilo protáhnout skrze "železnou oponu" a různé rudé schvalovací komise „horší jak Lunačarskij“ do Československa a uvolnit je k veřejnému promítání, je mi dodnes záhadou. Pravda, dával se jen v malých kinech…
Tedy shrnuto: „Kruté moře“ je mimořádně dobře zvládnuté filmové dílo – scénáristicky, režijně i herecky, a jeho základní hodnotou je navýsost důvěryhodně podaný příběh, jenž má mnoho širokých míst, splývavě tečných s někdejší válečnou realitou. Právem se filmu dostalo několika nejvyšších ocenění včetně oskarových. Snad si jeho existence všimne některý z českých distributorů a podaří-li se mu film legitimně získat a zařadí jej do své nabídky DVD. Je ovšem otázkou, zda o tak vysokou kvalitu nynější běžný český divák, zejména mladší, stojí, tj. kolik našich lidí by si právě tento skvostný film koupilo. Je přece starý, černobílý, nevyfutrovaný obvyklými importovanými spotřebními surovostmi, jež nám vcelku spolehlivě mrví život do všech stran. Tenhle film, činil přesně opačné – vracel britský národ z „krutého moře“ do kultivovaného života.
"KRUTÉ MOŘE“ (angl. „The Cruel Sea“). Velká Británie, 1953, 131 min. Režie: Charles Frend. Hrají: Jack Hawkins, Denholm Elliott, Stanley Baker, Virginia McKenna, Alec McCowen, Don Sharp aj.
Nadbytečná recenze aneb hřejivá vzpomínka na starý film.
Četba knihy N. Monsaratta „Kruté moře“ je zážitkem a právem patří toto dílo nejen mezi bestsellery padesátých let 20. století (román je však v reprintech vydáván doposud), ba mezi literární poklady obecně. Neméně silným zážitkem ovšem, třebaže v jiné rovině, je britský dvouhodinový film stejného názvu, z r. 1952, třebaže oproti Monsarattově předloze jaksi esenciální a s modifikovaným obsahem. Je však škoda, že zatímco kniha v české verzi je občas dostupná v antikvariátech, film, který se u nás asi před padesáti lety promítal převážně jen v malých kinech, uvedla jen Česká televize, a jinak byl/je zřejmě nedostupný, a to i na filmových portálech. Patřím k těm šťastným, kterým se podařilo zachytit „starej biják Kruté moře“ na disk, a nestačím se divit těm, kteří na webových stránkách ČT označili sledování tohoto filmu za „ztrátu času“.
Co ve filmu „Kruté moře“ je: Korveta COMPASS ROSE, jejíž posádku tvoří i nováčci, se po počátečním výcviku připojuje k atlantickému konvoji. Na ten, i ty další, útočí ponorky, mnohé lodě se za drastických okolností potápějí, námořníci hynou nebo – zasaženi naftou či olejem – jsou vytahování i na palubu korvety, kde většina rovněž zemře, jednou je velitel lodi nucen dát rozkaz naházet hlubinné pumy do klubka takových trosečníků, pod nimiž je ovšem německá ponorka, ale také se podaří korvetě jeden U-boot potopit… Pak je COMPASS ROSE torpédována, na gumových člunech přežije hrstka mužů, poté oba hlavní hrdinové – velitel lodi a jeho první důstojník – dostávají novou loď, větší - fregatu SALTASH CASTLE, následuje další služba při konvojích na Atlantiku, pak fregata potopí další ponorku… a válka končí, přičemž zde znějí podvečerní nostalgické tóny bocmanské píšťalky, v normální službě tak nenáviděného nástroje. To je vše.
Není to tedy příběh až tak silný, nýbrž obyčejný, ale obyčejný v nejpravdivějším a nejpravděpodobnějším smyslu slova, příběh z myriád těch, které tvořily nekonečnou, naturalisticky vymalovanou mozaiku menších i větších událostí na mořích za druhé světové války. Jenže právě v obyčejnosti, ve schopnosti tvůrců (spisovatele Monsarrata, scénáristy - spisovatele Amblera a režiséra Frenda) vyprávět tuto látku s důvěryhodnou prostotou odpovídající standardnímu lidskému jednání je jeho největší síla. Právem je toto až nenápadné černobílé dílo považováno za jeden z nejlepších válečných filmů vůbec. A to prosím nevyužívá ani náročně vyvedených efektů a triků (natoč počítačových - filmová elektronická grafika začátkem padesátých let ovšemže neexistovala, snad ani ve vizích), nežongluje se scénami přechýlenými do absurdity - lodě i lidé se chovají přirozeně v přirozených, tj. i vypjatých, až tragických situacích. Navíc je film záměrně dokumentaristicky melírován - jelikož se někdy natáčelo na skutečných válečných lodích, vidíme naprosto věrné interiéry na COMPASS ROSE, odpovídající exteriéry palub, můstků…, byly použity i autentické válečné záběry…, takže tím více se tu evokuje drsnost a syrovost služby na válečných lodích za bitvy o Atlantik v letech 1930 – 1945. Přispívá k tomu i několik chytře použitých, ale přirozených komponent – např. ostře ťukavé, až strašidelně pronikavé tóny za vyhledávání ponorek echolokátorem… Je tu zastoupena i láska, ale ne jako líbivá složka děje, nýbrž jako absolutně normální životní záležitost, různě prožívaná a hodnocená různými lidmi v různých společenských pozicích; vztahy mužů a žen jsou tu reflektovány bez srdceryvných či dramatických scén, bez nivých kukučů milenců a rvavých pohledů soků, bez sentimentality a teatrální vášně… Ale i když jsou o lásce ve filmu pouze dvě nedlouhé fáze (před potopením COMPASS ROSE a po něm), zanechávají v mysli diváka silnou stopu. A co je ve filmu také, byť latentně přípomenuto: kázeň! Kázeň Britů. Přirozená, tradiční kázeň tvrdého, ale také inteligentního a houževnatého národa, který Hitler prostě porazit nemohl. Kázeň provázaná slušností, ryzí solidaritou a ohleduplností, starostlivou všímavostí jednoho člověka k druhému, konstantami konzervativní, vyspělé splečnosti - hodnotami dnes jako by stále nedostatkovějšími, vytlačovánými mamonářskou kvantifikací všeho… K výtečnému scénáři připočtěme i brilantní, výsostně civilní, nešroubované, s racionalitou zvládnuté výkony herců, z nichž mnozí patřili k britské špičce.
Z dnešního hlediska jsou ve filmu slabší jen ateliérové konvojové scény, v nichž vybuchují a potápějí se až prostinké modely, také gibraltarská skála se moc nepovedla, v některých námořních výjevech je nedokonalá zadní projekce příliš znát…, ale znovu: film se natáčel počátkem padesátých let 20. století ve válkou těžce postižené Anglii. Naopak mimořádně autenticky působí scény na reálném moři, např. na SALTASH CASTLE při útoku na německou ponorku… Avšak k diskusi je scéna s U-bootem, jehož posádka se nechá od COMPASS ROSE překvapit odzadu, vždyť na věžích ponorek byli nejméně 4 muži, kteří měly prostor kolem ponorky rozdělený na čtyři sektory, a ty neustále pozorovali dalekohledy – soudím, že k takovému překvapení dojít nemohlo, ale nevylučuji, že se taková záležitost stala a že tudíž se jí zkušený Monsaratt rád chopil a zasadil do své knihy (viz i případ útoku BIRMIGHAMU na U15 za první světové…). V dějové přesvědčivosti však i tyto v podstatě drobné technické furunkly zanikají.
A tak v poststalinské, ideologicky zvrácené tuzemské době, s odmítáním téměř všeho západního a setrvalou glorifikací a zveličováním sovětského podílu na vítězství spojenců nad nacistickým Německem byl najednou český (československý) divák šokován poznáním, jak vypadala "válka z druhé strany" či „válka za zrcadlem“. Ano, najednou, k velkému tehdejšímu společenskému překvapení, tu byl film, který ukazoval, že válka byla nesmírně krutá i pro Brity a že smrtlený úděl neměli jen vojáci Rudé armády, ale i (třeba) námořníci Royal Navy. Jak je možné, že se toto pozoruhodné dílo podařilo protáhnout skrze "železnou oponu" a různé rudé schvalovací komise „horší jak Lunačarskij“ do Československa a uvolnit je k veřejnému promítání, je mi dodnes záhadou. Pravda, dával se jen v malých kinech…
Tedy shrnuto: „Kruté moře“ je mimořádně dobře zvládnuté filmové dílo – scénáristicky, režijně i herecky, a jeho základní hodnotou je navýsost důvěryhodně podaný příběh, jenž má mnoho širokých míst, splývavě tečných s někdejší válečnou realitou. Právem se filmu dostalo několika nejvyšších ocenění včetně oskarových. Snad si jeho existence všimne některý z českých distributorů a podaří-li se mu film legitimně získat a zařadí jej do své nabídky DVD. Je ovšem otázkou, zda o tak vysokou kvalitu nynější běžný český divák, zejména mladší, stojí, tj. kolik našich lidí by si právě tento skvostný film koupilo. Je přece starý, černobílý, nevyfutrovaný obvyklými importovanými spotřebními surovostmi, jež nám vcelku spolehlivě mrví život do všech stran. Tenhle film, činil přesně opačné – vracel britský národ z „krutého moře“ do kultivovaného života.
"KRUTÉ MOŘE“ (angl. „The Cruel Sea“). Velká Británie, 1953, 131 min. Režie: Charles Frend. Hrají: Jack Hawkins, Denholm Elliott, Stanley Baker, Virginia McKenna, Alec McCowen, Don Sharp aj.
