RAKOUSKO-UHERSKÁ MARÍNA PODLE ŠKÁBY

[Jelínek Milan]

KLUCI OD MARÍNY
aneb prostě škáboviny

Legrace, ale spíše náramná sranda z kohokoliv a čehokoliv, co se mu nachomýtlo před oči nebo vůbec do vědomí a co souviselo se službou c. a k. válečném námořnictvu. Tak lze charakterizovat literární tvorbu pražského rodáka a občana, námořníka Jaroslava Škáby (1884 – 1945). Šťastnější příznivci historie rakousko-uherské maríny vlastní původní vydání jeho knih „Mořští flamendři“, „Boxeři v Šanghaji (1938) a „Kluci od mariny“ (1939) a možná se i starými novinami prohrabali k jeho článkům… V bibliotékách mnohých jsou však i „Boxeři…“ z r. 1970 a z r. 2005, přičemž toto poslední vydání je doplněné pěknm doslovem J. Marka. Ale čím pozoruhodné jsou všechny tyto knihy? Zůstávají jedněmi z mála veřejně publikovaných autentických stop po osudech tisíců českých námořníků, kteří v rakouském a rakousko-uherském válečném námořnictvu prožili roky povinné branné služby monarchii.

V souhlasu s autorem „Doslovu“ v posledním vydáním „Boxerů…“ myslím, že pro většinu zasvěcených čtenářů je nejvítanějším Škábovým titulem práce „Mořští flamendři“, třebaže i ona reflexi někdejší služby na rakousko-uherských lodích do krajnosti karikuje. Obsah knihy totiž asi nejvíce z uvedených tří umožňuje průnik až k samé podstatě služby císařských řadových námořníků. A tu tvořily každodenní dril, ponižování a bití ze strany důstojnictva, i to, čemu se později říkalo „vojenské mazáctví“, a ovšem také projevy nesnášenlivosti mezi „klapami“, zejména slovanskými a neslovanskými, v lodních posádkách. A psychologicky vzato, rekrutům, kteří přicházeli do válečného námořnictva (i dobrovolně!) s romantickými představami podbarvenými exotikou dálav, se už po několika dnech musela služba na školní lodi jevit jako vpravdě nesnesitelná; od prvního dne je čekaly hrubosti kaprálů a důstojníků a kruté až brutální naschvály učedníků námořnicko-vojenského řemesla, jen o rok dva starších, než byli oni… Nebylo to ovšem až takové, jak je to vylíčeno Škábou, ale i polovina by současníkovi stačila na totální znechucení! Škába ostatně někdejší plaveckou realitu zlehčuje oním „humorem za každou cenu“, ale i skrze tuto až soucitně přehozenou plentu švandy jsou patrné věru tvrdé obrysy života „konškritů“ - sotva odrostlých adolescentů v maríně. Tito kluci museli strávit na lodích z ocele a železa několik nejlepších let, během v nichž měli z nich šarže vytlouci poslední sklony k dětské hravosti a napěchovat je vydrezúrovaným chlapáctvím a loajalitou k císaři a mocnářství. Při formách výcviku, výchovy a výuky, jakými se to dělo, v prostřední neustále stísněném, v němž zcela chybělo i nepatrné soukromí a z něhož únik na vycházku na břeh či krátká dovolená byly vzácností, se život na válečné lodí mnoho nelišil od života ve věznici, snad jen s tím rozdílem, že – jak se rovněž vyjádřil jeden bývalý námořník – „v kriminále toho nebylo tolik na práci“… Až v závěru je obsah knížky jaksi pohodovější, to když hrdinové Škábova vyprávění zvládnou všechny normativy a psané i nepsané kodexy služby, zvyknou si na ústrky a sami je jako mazáci začnou činit, a cítí se volněji a svět, už nejen námořnický, prožívají s nadhledem životem předčasně protřelých a silných chlapů.

A tato určitá pohodovost, vpletená do švandovního Škábova literárního podání, je příznačná i pro „Boxery v Šanghaji“ – líčení dlouhé cesty posádky křižníku KAISER FRANZ JOSEPH I. na Daleký Východ, které Škába s grifem sobě vlastním opět sytě melíroval vtipem. Pohříchu však toto vyprávění se mi ze „škábovin“ jeví nejslabší, tlachavé.

Výplodek „Kluci od mariny“ na toto vyprávění v mnohém navazuje, ba je možná jej zčásti považovat za apendix „Flamendrů“ a „Boxerů“, přičemž forma či styl Švábova podání se nemění - jakkoliv život námořníků natírá nezřízeným vtipkováním a sarkasmem, rošťáctvím a taškařicemi, je pod touto kamufláží stále zřejmé hrubiánství... Do poslední třetiny obsahu tohoto arcidílka pak autor vpravil i několik válečných příběhů z l. 1914 – 1918 (mimochodem i sugestivní líčení potopení parníku LINC), v nichž však humor rovněž není příliš přiškrcen, asi aby i zde rychleji odtekly hrůza a slzy… Toto vyprávění tvoří jakési finále Švábovy literární tvorby, a čtenář lituje, že právě těchto kapitolek - pohledů na válku jaksi zevnitř - nezanechal autor víc.

Mezi běžnými čtenáři byly ve třicátých letech 20. století Švábovy knížky oblíbené, o čemž svědčí i skutečnost, že se mu podařilo prosadit k vydání tři tituly. Částečně to bylo i proto, že v českém národě dosud přežívaly vesměs velmi negativní vzpomínky na jeho postavení v rakousko-uherské monarchii, takže kdejaký kopanec do této státní mrtvoly se ještě vítal; hlavně však - ty knihy byly prostě veselé!! A veselosti není nikdy dost, byť je to veselost Škábova, velebící život bez přetvářek a nekonečně zpestřovaný rošťáctvím…
Tento burleskní Švábův humor ostatně byl spřízněn i s legráckami jiných tehdy uznávaných autorů, kteří sice dokázali psát nevázaně, přitom však kultivovaně, tj. především nepotřebovali k vybuzení smíchu vulgární výrazy, jíž mnozí současní „mistři zábavy“ šetří stále méně a moc se tomu stejně nikdo nesměje… Z oněch dobových umělců mám zde na mysli hlavně dvojici V. Rada – J. Žák, jejichž společné, nádherně nezbedné krátké prózy („Vzpoura na parníku Primátor Dittrich“, „Dobrodružství šesti trampů“ a „Z tajností žižkovského podsvětí“) zřejmě Škábu rovněž inspirovaly, ostatně V. Rada první vydání „Boxerů“ také ilustroval (a přitom byl V. Rada uznávaným „vážným“ malířem, profesorem na výtvarné akademii… J. Žák zase poskytl literární předlohy ke scénářům dodnes u nás oblíbeným filmům „Škola, základ života“ a „Cesta do hlubin študákovy duše“…).
Je ovšem s podivem, že v prvotních vydáních Škábových knih zůstala řada jazykových nedostatků (ano, i hrubky tam jsou, a to samozřejmě nemyslím nedostatky, které spadají na vrub slangu a barvitosti Švábova stylu). Což ale nelze vyčítat ani tak autorovi, jako korektorům a redaktorům tehdejších nakladatelství.
Ale ještě jedné souvislosti se Škábovým literárním odkazem si musíme povšimnout, totiž názorů starých pánů - bývalých rakousko-uherských námořníků! Ti, kteří byli sdruženi v sekci pro někdejší protirakouský odboje při tehdejším Svazu protifašistických bojovníků, se v šedesátých letech minulého století, a jistě i dříve a později, scházeli v Hradci Králové a Pardubicích na pravidelných schůzích, vedených p. B. Brklem (mj. jeden z iniciátorů vzboury na Tb 11). Probírali se tam vesměs sociální záležitosti, byly přítomny i manželky… a schůze končívaly štamprletem a kafíčky se zákusky. Jelikož jsem se s některými těmi pány znal, měl jsem také možnost zeptat se jich, co si myslí o Škábových knížkách. Znali je všichni, a všichni také nešetřili shovívavými úsměvy. „Ne že by nebyla služba taková, jak ji Škába vylíčil,“ parafrázuji jejich vcelku shodná tvrzení, “ale kdo život v maríně nezažil, může mít z toho čtení dojem, že námořnictvo císaře pána byla dohromady jedna velká pitomost a že nejlepšími rakousko-uherskými námořníky byli Škábovi maritimové – kluci se sklonem k lumpárnám, alkoholu, krádežím… ba i dezercím. Což nebyla pravda, protože služba na Jadranu, jakkoliv tvrdá a pod nesnesitelnými oficíry, měla svůj půvab, našinec se podíval do světa… a ti maritimové tvořili malou skupinu na každé lodi a byli oblíbení hlavně jen mezi sebou.“ Dobrá, ale i tak se domnívám, že v každém pořádném námořníkovi byl jak kus ležérního a volnomyšlenkářského maritima, tak i kus za všech situací svědomitého kategoristy.

O Škábových knihách si můžeme myslet každý něco jiného, na jednom se však zřejmě shodneme – jsou věrným, třebaže svébytně reprodukovaným obrazem vytvořeným přímým pamětníkem, obrazem světa dávno zaniklého, reliktem české přítomnosti u rakousko-uherského válečného loďstva. U nás po ní zbylo málo autentického - Škábovy knihy, stále vzácnější původní fotografie, několik deníků, štůstky zachovalých dopisů, něco předmětů… a jen soukromé sbírky nadšenců, muzea a oficiální archívy ještě drží důstojné kvantum těchto relikvií. Proto je nesmírně záslužné, když se nějakým způsobem sdělná hodnota některých těchto drobných pozůstatků uchopí, vyzvedne na světlo současnosti, a třeba i převede do nové formální podoby a tento obsah je podán po lidském řetězu dál. Nakladatelství MARE CZECH (bohužel už delší dobu) připravuje po „Boxerech v Šanghaji“ vydání i dvou dalších knih tohoto autora. Je tak naděje, že i část naší mladá generace, zaujaté historií námořního vojenství, nahlédne na český podíl ve válečném námořnictvu Rakouska-Uherska; poodsune se tak i nebezpečí, že tato zajímavá kapitola české historie upadne do zapomnění… A také vnese do soudobé maritimní publicistiky, chrastícími kovovými fakty výtlaků, zbrojních numer, pozičních údajů… také člověčenství – pohledy na službu tentokrát nikoliv lodí, ale lidí.
A co lze od J. Škáby z MARE-CZECH očekávat? Posuďme podle ukázek z knihy „Kluci od maríny“ (s laskavým svolením majitele autorských práv, pana M. Přikryla).


VÝSTRAHA MRTVÉHO NÁMOŘNÍHO TELEGRAFISTY

Brionské ostrovy, rozložené před rakouským válečným přístavem Puljí, jsou známé už z dob největšího rozmachu římského impéria. Ostrovy pro svoji překrásnou polohu a zdravé klima byly pro římské patriarchy, senátory, vládce a bohaté kupce asi tím, čím je dnes Riviéra. V přepychově zařízených lázních na Brionských ostrovech sjíždělo se tehdejších hořejších deset tisíc, včetně učenců, filosofů, kumštýřů a muzikantů a tam se všichni vyhřívali na sluníčku, vedli učené řeči, debatovali o kšeftech anebo mazali deku. Také víno z brionských vinic bylo znamenité… Pak přišla bída na kozáky a Brionské ostrovy pustly, až byly dokonale zamořeny moskyty... V minulém století zřídilo Rakousko na Brionech trestaneckou kolonii pro těžké zločince. Nato koupil ostrovy nějaký pan Kuplvízr a proměnil zamořené ostrovy znovu v pozemský ráj. Pozval si botaniky, inženýry a zedníky. Botanici nasázeli eukalypty, jejichž pach vyhubil moskyty, inženýři nakreslili a zedníci postavili přepychové hotely a lázně, upravili cesty, parky, rovněž se vykopaly a obnovily staré trosky římských staveb, zvěřince a vinice - a Briony staly se znovu vyhledávaným místem světové plutokracie, která ve stínu cypřišů, peněžních žoků a při dobrém víně vesele trampovala a kula velké plány o nadvládě světa… Hned po začátku války se však podmanitelé celého světa z Brionů rozumně ztratili, neboť byli v dostřelu nepřátelských lodních děl.
Ostrov byl rázem opuštěn - zůstalo tam jen skladiště vína - zřízena ponorková stanice a škola pro výcvik ponorkového mužstva a třetí námořní batalion, asi šest set mužů, kteří tam tloukli šutr na silnicích, kradli z magacínů pana Kuplvízra, a jinak si krátili dlouhou chvíli.
Zde začíná naše historie.
Ze samé bujnosti zřídili si tu naši námořníci spiritistický kroužek. Byli zde Štěpán Novotný, Vašek Kuška a Johánek. Dále Kratochvíl, který byl vrchní zahradník na Brionech a studoval okultismus. On také druhům prozradil, jak se to dělá.
První sezení dopadlo hanebně. Citovali, nadávali duchům - ptali se na různé věci, ale duchové i se stolečkem mlčeli. Hoši dávali otázky, jako kde mají vzít peníze na nějaké to víno - co by se stalo, kdyby Štěpán udělal tři kotrmelce v luftě a podobně. Na ty ale duchové nedovedli odpovídat, zato byla při tom velká psina. Za nějaký čas však stoleček začal ťukat - docela bez cizí pomoci - a často uhádl pravdu.
Štěpán se jednou ptal: „Pověz nám, duchu, kdy vlastně půjdeme z války domů?“
Všichni ztichli a stoleček začal vyklepávat. 17 slabých úderů, 11 silnějších a 18 silných. Hoši začali luštit: 17-11-18. Tedy 17. listopadu 1918. Ptali se znovu a znovu a duch odpovídal devatenáctkrát za sebou stejné značky. Tohle už byl úspěch - rozkřiklo se to po celém ostrově. K okultistům chodilo stále víc a víc námořníků, někteří ze zvědavosti, jiní tomu věřili. Nějaký Dalmatinec se ptal ducha, kolik má doma děti – a duch mu odklepal čtyři kusy. Dalmatinec duchovi vynadal, že je Ihář: má prý doma jen tři. Druhý den vyskakoval radostí do výšky, když dostal od ženy psaní, že se jim narodil čtvrtý kluk.
Duchové začali stoupat v ceně.
Jednou přišel ke Štěpánovi kormidelník, telegrafista a proviantmajstr v jedné osobě, z ponorky U-4. Ten pan kormidelník byl rodem Pražák, a že by chtěl být také jednou přítomen seanci, že prý něco slyšel a kdesi cosi. Ovšemže mu to nemohli odepřít. Umluvili sezení po večerce - v malém učebním sále ponorkové školy. Klíče od sálu měl pan kormidelník. Přítomni byli jenom Štěpán, Kuška, Johánek, Kratochvíl a pan kormidelník. Byl to nevěřící Tomáš, ale přece prý by rád viděl, jak se taková kouzla dělají.
Byla měsíční noc. Dali ruce pěkně vedle sebe, a prý aby si pan kormidelník něco myslel. Ticho. Ale pak - ze stolečku začaly vycházet Morseovy značky! Žádný z nich telegrafovat neuměl a pán kormidelník ten stoleček nedržel. Mimochodem, kormidelník a telegrafista v jedné osobě byl znám i jako výborný sluchař - čtenář depeši.
„To je pozdrav“, říká najednou český pan kormidelník. Další vyklepávání a kormidelník překládá slovo za slovem: „Jsem Nechyba - telegrafista z U-35. Přišel jsem o život při explosi barelu benzinu - byl jsi svědkem mých posledních okamžiků.“ Kormidelník zblednul, údaje souhlasily. Mrtvý telegrafista mluví dále: „Přináším ti výstrahu: za tři dny pojedeš s U-4 na válečnou akci do Otranta!“
Kormidelník si oddechl: Vyloučeno, do tří dnů nemůže být ponorka číslo 4 připravena k vyplutí, stála na Brionech odzbrojená, byli na ní pouze čtyři muži… Ale mrtvý pokračuje: „Potopíte čtyři nepřátelské lodi, potom v hloubce dvaceti pěti metrů narazíte na bludnou minu - a nikdo z vás se nezachrání. Dbej mojí výstrahy!”
Nebýt toho, že mrtvý stanovil datum vyplutí za tři dny, byl by polekal kormidelníka na sto procent. Takto pouze na padesát. Pro jistotu se kormidelník zeptal ještě, kde se bude nacházet osobně, když mina bouchne. „U hloubkového kormidla,“ zněla odpověď. Což souhlasilo, bylo to jeho místo pod vodou.
Žádný už pak nechtěl nic vědět. Takový duch dovede otrávit. Dělali na to špatné vtipy, ale nedařily se, a oni se pomalu rozlézali do svých cimer.
… A zakrátko vrazil kormidelník do cimry „kriminálníků“, celý vyděšený: „U-4 jde do ausristunku, bude se vyzbrojovat!“
U ponorky už stály dva vlečné tendry, aby ji odtáhly do Puljského arsenálu, kde měla být vyzbrojena! Třetí den odpoledne připlula U-4 na svoje místo nazpět do Brioní - černě natřena a úplně vybavena výzbrojí a schopna okamžitě zahájit bohulibou činnost: potápět nepřátelské lodi.
Zatím po celém ostrově se roznesla historka o výstraze mrtvého telegrafisty a neobyčejné přesnosti jeho předpovědi. Dnes večer měla ponorka U-4 vyplout na válečnou akci. Kam, to bylo dosud neznámo. Nemohlo to však být jinam, než do Otranta.
Zbývalo několik hodin do odplutí a posádka dostala volno. Bylo to naposled před smrtí - každý tomu věřil. Šli svorně naposledy zapít svůj žal, ke „Krásné Helence“, českému děvčeti, které mělo na ostrově kantýnu. Tentokráte pobrali s sebou kde koho - flákače, kriminálníky, ucha... a za všechny platili.
Nikdo se k tomu nepřiznal oficiálně. Vyloučeno, přece hrdinové nebudou věřit na nějaké čarování! Že zrovna dneska chtějí do posledního šestáku promazat svoji pasicu (úspory), do toho nikomu nic nebylo.
Velitel ponorky, který bydlel se svojí ženou Černohorkou v hotelu „Carmen“, dal si zavolat naše dva špiritusníky - Štěpána a Kušku. Museli pak jeho ženě doslova opakovat průběh seance. Seděla schýlena, oči upřené do země, ani sebou nehnula. Teprve při posledních slovech mrtvého telegrafisty “nikto neče da se spasi” (nikdo se nezachrání) propukla v zoufalý pláč. Pan velitel s duchaři vyrazil dveře.
A hned zase, že Štěpán a Kuška mají jít k panu kormidelníkovi. Dává Štěpánovi psaní, k němu všech osm svých metálů a nařizuje mu (on sám sice tomu nevěří, ale všechno jest možné), že kdyby se U-4 více nevrátila, aby to poslal do Prahy. Pak má někde ulité dva plné pytle mundúrů - ty si Štěpán může prodat. Kuškovi odevzdává papír popsaný jmény námořníků, kteří byli kormidelníkovi dlužni za víno - dělalo to asi pět set korun. Kdyby se „náhodou“ nevrátil, má Štěpán právo si to od těch flamendrů vyinkasovat a propít na jeho zdraví.
Přípravy k odplutí skončily. Byl přítomni všichni z ostrova - jindy si příjezdu a odjezdu ponorky nikdo ani nevšiml. Ženy důstojníků udělaly každému námořníku z Brionské zeleně věnec, to jim teprve dodalo! Teď se celá posádka - šestnáct mužů - topoří na palubě, každý muž věnec na krku, jako chomout, a stojí jako přimrzlí.
Ostrý rozkaz: „Uvolnit!“
Na břehu se všecko dalo do pláče. I kriminálníkům selhával hlas, když zakrývali všemožně své pohnutí. U-4 pomalu odrazila, třikrát ulekané „hurááá“, námořníci slézají poklopem do ponorky, odhazují věnce do moře a ponorka se zvolna potápí. I periskop při západu jižního slunce pomalu mizí v dáli. Není znám cíl plavby ponorky, ale nemůže plout jinam, než do úžiny Otrantské. V olivovém háji, odkud všichni hleděli za mizející ponorkou, nastalo na chvíli trapné ticho.
Ale život se přihlásil k svému právu, zakrátko bylo šestnáct odsouzenců k smrti zapomenuto… Kantýna u „Krásné Helenky“ znovu oživla.
Druhý den začal Štěpán na okultismu vydělávat: Přišel k němu profous Mach, postrach všech námořníků, a že potřebuje jednoho telefonistu a že našel Štěpána v kmenové knize a že Štěpán je inteligent a že to s ním chce zkusit…, když mu Štěpán slíbí, že se polepší. Od zítřka, místo tlučení šutru na ulici, bude sloužit službu u telefonu. Zato chtěl, aby Štěpán udělal pro něho seanci.
Pan profous byl postrašen a věřil na puntík proroctví mrtvého telegrafisty, a teď chtěl vědět, co se stane s jeho vlastní kostrou. Kdyby mu ten duch říkal, že zahyne na širém moři, tak tam nepůjde, prostě se hodí marod.
Následoval příkladu kormidelníka: sezení bude po večerce v učebním sále a zase budou při tom jen Štěpán, Kuška, Johánek, Kratochvíl.
Seance se konala. Učební sál byl hustě posypán pilinami, které se vždy ráno smetaly, to aby se přes den neprášilo. Obyčejný kasárenský stůl postavili k oknu, aby na něj měsíček svítil, lavici k tomu, všichni usedli, pan profous uprostřed, ale ruce na stoleček nedal, chtěl jen kontrolovat, zda je všechno fair…
Sezení trvalo už asi deset minut – a nic, bylo jen stále slyšet pana profouse, jak se na duchy zlobí. To ko-nečně dožralo Štěpána. Povídá: „Bratře duchu, potrestej tato rouhavá ústa!“
Stalo se pak něco neočekávaného, kde švindl byl vyloučen. Po Štěpánových slovech byli čtyři muži, mající ruce na stolečku, vymrštěni současně s lavice, v mžiku stáli hapták, profous zůstal sedět na lavici sám, ta se s velkým rachotem skácela na zem, profous udělal dva kozelce, pěkně si natloukl a byl obalen drtinami. Žádný nevěděl, jak se to stalo. Teprve když se profous vzpamatoval z leknutí a spustil bandurskou, že nechá všechny postřílet, pan Kratochvíl se do něho pořádně obul – že telegrafista nebyl žádný kriminálník, že to byla taky šarže a že on sám přece nevěří - a přesto byl z lavice vymrštěn. Profous prý si nabil hubu v rekordním čase, byl to zlomek vteřiny - tohle není samo sebou a skoro má chuť na strašidla taky věřit… Bylo po sezení a žádný se nic nedověděl. Profous byl přes svou moc na ty duchy přece jen kraťas.
Druhý den převzal Štěpán službu u telefonu a hlásil zprávy veliteli ponorkové stanice.
Asi za týden přijal Štěpán depeši, že U-4 připlula do boky Kotorské - na palubě vše zdrávo… Za tři dny nová depeše: U-4 opouští boku - cíl Otrantská úžina! Zájem o ponorku vzrůstal. Čtvrtý den přišla nová depeše: U-4 potopila italský parník s nákladem rýže do Valony. Každý věřil, že výstraha mrtvého telegrafisty se plní do posledního puntíku.
Další pokoušení duchů nepřineslo už nic nového, snad že duchové nechtěli s námořníky víc mluvit. Brzy na to ale U-4 potopila nemocniční italskou loď. Pak se U-4 odmlčela - dlouho žádné zprávy. Tušilo se, že ponorka je asi v pekle - snad už neměla čas hlásit potopení zbývajících dvou lodí, nebo se ten mrtvý spletl v počtu.
Ve válce se rychle zapomíná - někde doma brečely mámy, ženy, děti, ale těm druhým do toho celkem nic nebylo, ostatně brečel skoro celý svět.
Asi tak za měsíc však jako by uhodil hrom. U-4 byla nalezena ztroskotaná u Sanct Giovani di Medua. O mužstvu žádné zprávy.
Za týden přihnala se celá posádka z U-4 na Brioni, živa a zdráva. Špiritusníci byli biti – lhali a s tím telegrafistou to byl jejich švindl. A dále: měli odevzdávat svěřené věci, jenže Štěpán mohl odevzdat pouze to psaní a ty metály, Kuška vůbec nic - oni ty mundůry i to inkaso už dávno prochlastali, ztroskotání byl pro ně důkaz.
Posádka U-4 byla rozdělena na jiné čluny a historie výstrahy byla zapomenuta. Velezrádci krátili si dlouhou chvíli zase něčím jiným.
Docela neočekávaně nastal převrat - konec války a Štěpán a Johánek se stali veliteli Brioni. Dramatický průběh revoluce v Pulji nepatří do této kapitoly… Poslední transport Čechoslováků - po předání Pulje italskému admirálu - stál na nádraží, úplně vyzbrojen a zásoben proviantem aspoň na deset let. Připravovala se jim vlaková garnitura, která je měla odvézt do svobodného domova. Bylo jich šest set.
Tehdy ale se srazí Štěpán s kormidelníkem U-4. Přiběhl odněkud v poslední chvíli, už nemá ani jeden metál, naopak říká: „My, Češi…!“ a už Štěpánovi tyká, takovou radost má z naší republiky.
„Štěpáne, kolikátého je dnes?“
„To je fuk, hlavní věc, že jedem domů,“ prohlásil Štěpán.
„Pamatuješ se na proroctví Nechybovo z U-35?“ ptal se kormidelník.
Štěpán se zarazil, chytil si hlavu: „Bože, dnes je 17. listopadu 1918!“
Souhlasilo! To devatenáctkrát za sebou vyťukané datum bylo – správné!!
„Ale U-4? Vrátili jste se, spasili jste se všichni, tohle tedy Nechyba neuhádl. Nebo v tom byl přece jen švindl? Ale datum souhlasí - to nikdo na světě nemohl vědět předem?”
Kormidelník zvážněl. „Už ti to mohu říct - naše přísaha už neplatí. Mrtvý telegrafista mluvil pravdu!“
„Pravdu? - Ale vždyť jsi živ a druzí taky?“
„Ano, ale nebýt jeho výstrahy, nevrátil se žádný z nás. Pamatuješ se? Nechleba říkal: Dbej mojí výstrahy! Pojď, řeknu ti všechno.“
Stranou byla hromada opotřebovaných pražců. Sedli si na ně a kormidelník vyprávěl:
„Bylo strašné, s jakou přesností blížili jsme se záhubě, tak jasně předpověděné. Naše hrdinství bylo to tam. Na nic jiného jsme nemyslili, ani jeden z nás se k tomu nepřiznal, ale na všech to bylo vidět. Nebylo by divu, kdyby se některý z toho zbláznil… Pak jsme torpédovali první parník - pod vodou se z toho všeho neví nic, jen velitel u periskopu vidí, co je nahoře. Pak rozkaz: Torpédo, lóós. Torpédista zatáhne za šňůru, a torpédo pak buď trefí nebo netrefí, ale my si to musíme mazat pryč, jinak máme crštéráky hned na krku. Pak torpédování nemocniční lodi - nevím, byl to omyl, úmysl anebo rozkaz. Teď ještě dvě a pak byla řada na nás… Jít avaramengo (k čertu)? Pomalu naše chování hraničilo se vzpourou. Nač poslouchat nebo dělat službu? Do pekla jdeme stejně, má to být o den dřív nebo později, co na tom? Ale stalo se něco neobvyklého, jak ve válce, tak v námořní historii vůbec. Mužstvo dostalo rozkaz: V parádní uniformě na palubu! Co zas, nebo už? Vždyť se můžeme docela klidně utopit v našich zamaštěných hadrech, těm rybám, co nás sežerou, to bude přece jedno. Na palubě je filigránský stoleček z kajuty pana velitele, přikrytý slavnostní rakouskou vlajkou, na stolečku nějaká kniha, to bude asi svatá bible, to se snad po cestě do pekla budeme modlit, aby nám nebyla dlouhá chvíle… Poslední vylezl na palubu velitel – byl v plné parádě, s třírohým kloboukem a šavlí.
Pozor! Vzal knihu a začal číst. Byla to historie ponorky číslo 4, kdy byla postavena, kdo ji postavil, kdy poprvé vyplula - celá její činnost za války, jak pámbů požehnal jejím torpédům - vždycky se strefila. Vypočítal, že všichni mají dohromady 156 medailí za statečnost, z čehož logicky vyplývá, že jsou všichni hrdinové, kteří už dokázali, že se nebojí položit mladé své životy za Rakousko. Hrdinové, zahřměl velitel, víte za jakých předpovědí jsme nastoupili poslední cestu, ale já samozřejmě vím, že ani jeden z vás tomu nevěří - to si všechno ti velezrádní všiváci vymyslili, aby nás, rakouské hrdiny zkajlovali (odradili od konání hrdinných činů). To se jim nepovede, ujistil velitel.
Pauza. My, šestnáct chlapů, čekali napjatě, co bude dál.
Hrdinové, začal velitel znovu. Ačkoliv žádný z nás na podobné lumpárny nevěří, přeci si musíme doznat, že úžasná přesnost předpovědí těch pitomých duchů a rošťáků jest tak zarážející, že si musíme položit otázku, zda tentokrát v tom nemá prsty sám Bůh, zda božská spravedlnost se tentokrát nevtělila do těch flamendrů? Ptám se vás upřímně, co o tom soudíte?
Otázka byla jasná, odpověď na ni však choulostivá. Odpovědět na to bez vědomosti, jaké stanovisko zaujímá k této otázce sám pan velitel, byla by velká chyba. Uděláte z flamendra boha - nebo z boha flamendra? Pravdu má jedině pan velitel, no jo, ale jakou? Pan velitel dovedl našup z hrdiny udělat zbabělce a co si má potom chudák počít s těma medajlema? Aby si je strčil snad za čepici nebo kam. Proto jen nesmělé, beznadějné krčení hlavou a rameny - snad - ano - ne - může to být, i hrdina někdy dělá blbý ksichty. Takhle to nešlo.
Hrdinové! Velitel znovu mluvil. Bůh chraň to strašidlo, které by si chtělo na nás vyskočit! Ještě žádný rakouský kapitán před nějakým pitomým duchem nezahýbal kramle (neutíkal), ale já - já vám říkám, že tu výstrahu nám poslal sám Bůh, co vy na to?
Tak tohle byla už jiná řeč a hned každý tipoval Boha jako favorita v soutěži.
Velitel: Teď, když je nám známo, že se žádný z nás nebojí umřít, dávám ještě otázku - co je lepší, umřít pro vlast, nebo žít pro vlast? Vždyť můžeme vykonat ještě tolik hrdinných skutků! Co tomu říkáte?
Žít pro vlast! zahřmělo ze šestnácti hrdel hrdinů, až velryby leknutím vyskakovaly z vody. Teď už to šlo rychle. Velitel se zaručil, že přiveze všechny zpět živé a zdravé, mužstvo však muselo u všech bohů, dáblů, hrbatých psů a všech cvočků všech ponorek dohromady slavnostně přísahat, že neprozradí slova z toho, co se bude dít dál. Přísahali všichni o celý hřebík - a kletba ponorky byla rázem zapomenuta. Dali mrtvému telegrafistovi prostě flek - už nic nechytali a nepotápěli - proto se jim nemohlo nic stát!
Snad třetí den na to začal klesat barometr - blížila se bouře. Bylo to jednoduché: velitel zvečera najel na vyhlédnutém místě na skálu, pro jistotu zádí. Nic se nestalo, jen lodní šroub zařval. Do rána pak byla pěkná bouřka - volali o pomoc. V noci najeli, žádný za to nemohl, holt to víte, nemožnost orientace a minové pole… Vyšetřování, odpovědi klapaly bezvadně, nikdo na tom nemá vinu.
Byl to smělý tah důstojníka vyřadit ponorku na delší čas z boje. Od těch dob však nosil oprátku na krku. Kdyby jediný z těch kluků něco problebtl, velitel by okamžitě visel.
Nebo snad sám věřil mrtvému telegrafistovi?“


DOBRODRUŽNÁ VÝPRAVA DO NEPŘÁTELSKÉHO PŘÍSTAVU

Motorové čluny proti ponorkám i velkým lodím vznikly až ve válce. V námořnické hantýrce se jim říkalo m o t o š k a f y a byly to vlastně klouzáky, velice nepříjemné hračky, má-li je nepřítel. Čtyřrohá otevřená pramice s vysoko stavěným předkem, nepatrným ponorem, silným motorem a dvěma vrhači torpéd. Posádka: čtyři muži. Pro motoškaf neplatí žádné barikády ani minová pole. Přehoupne se přes klády o metrovém průměru, na kterých visí drátěné sítě proti ponorkám a pak běda, kdo mu přijde do rány. Na tohle doplatilo mnoho rakouských lodí za války. Ovšem, tyto žertíky se nechají provádět jen za tmavých noci, ale i tam má posádka motoškafů stále vystavený cestovní a vidovaný pas do pekla.
Husarský kousek, jak zničit motoškafy v samotném jejích hnízdě, provedli rakouští námořníci pod velením poručíka F. z Prahy.

4. dubna 1917 večer opouští válečný přístav Pulji torpédoborec HUSZÁR, ve vleku osmnáctiveslový člun s namontovaným motorem uvnitř. Posádka člunu je 42 vybraných námořníků - dobrovolníků, každý ozbrojen pouze velkou opakovací pistolí a malým dámským bubínkovým revolverem, ten se pro všechny případy strčí hned do zadní kapsy. Dále je uvnitř člunu pečlivě zabalený náklad ekrasitových patron, trochu proviantu a nějaké nářadí.
Venku řádí bora a prudký déšť - krásné vyhlídky na čundr v otevřeném moři. Tohle námořníci už znají. A opravdu, jakmile HUSZÁR opustil pod Fort Musilem přístav, tanec začíná. Vlečné lano se napíná, škube, člun se převaluje a nabírá vodu - po šešulách (dřevěné lopatky na vylévání vody) je velká sháňka. Námořníci se tuží, proklínají i jinak se baví, a do toho praporčík italské národnosti stále řve: „Čito!“ (ticho), ale jinak také nemá zatím nic jiného na práci… Jede se pod zhasnutými světly a HUSZÁR se každou chvíli slabým zábleskem světla z dlouhého trychtýře ptá člunu, jak se vede, načež z člunu tímtéž způsobem odpovídají, že dobře, ačkoliv to není pravda a sice zásluhou samotného poručíka. Při naloďování ekrasitu totiž příliš úzkostlivě dbal, aby se mezi krabicemi výbušniny jako náhodou neocitla také nějaká láhev. Teď by byla dobrá a možná, že to samotného poručíka mrzelo.
Kolem druhé hodiny ranní dává HUSZÁR signály, zastavuje…, a námořníci na člunu rychle odvazují vlečné lano. HUSZÁR se otáčí, těsně míjí člun a dává ještě nějaké rozkazy, udává nějaká čísla - a mizí v bouřlivé temnotě. Člun je nyní už nedaleko italského pobřeží, před přístavem a pevností Ankonou.
Poručík, skloněn pod plachtou nad mapu a kompas, dává rozkaz zapnout motor a člun míří k pobřeží. Ovšem, mimo boží tmy není nic vidět, ale podle výpočtů máme nejpozději za hodinu dostihnout břeh. Člun však jede už dvě hodiny,… tři hodiny - a nikde nic. Poručík kleje, kontroluje kompas a rychlost člunu a kroutí hlavou. Mužstvo si tiše vyměňuje špičaté poznámky o navigačních schopnostech poručíka.
Konečně! Při prvním zákmitu ranního světla ozve se současně z několika hrdel: „Štajerbord! Land in Sicht!“ (vpravo! - zem v dohledu!). Několik set metrů před nimi zdvihá se pohoří, ale o přístavu či pevnosti ani stopy. Kde je Ankona? Poručík se zuřivě rozhlíží dalekohledem, porovnává mapu a pak tříská dalekohledem i mapou a konstatuje, že „vypadl z mapy“, čili že je vedle. Říká praporčíkovi: „Proudy, kompas, mordhadry, Huszár pryč, pěkná ostuda!“ Rychle se rozhoduje. Dává rozkaz přistát u břehu a vylodit se. Je to za rozbouřeného moře krásný manévr. Kdo má štěstí, slítne do vody jen pod pás a kdo má kliku, ten celý, a při tom musí dávat pozor na ekrasit. Ale jistěže by ani tak nevadil namočený ekrasit, jako namočená lulka nebo tabák a říká se při tom moc a moc krásných slov.
Poručík dává rozkaz: „Potopit člun!“ Vytáhnou se tedy špunty ze dna člunu, ten se odstrčí od břehu, a potopí se. Jde to však pomalu a poručík kleje, že žádného pitomce nenapadlo, aby člunu pomohl sekerou! Při tom se divá na praporčíka a ten shání kluka, kterého pro tento případ takovou funkcí pověřil. Žádný se nehlásí, není však kdy na dlouhé vyšetřování… Podle pobřeží vede železniční trať; každou chvíli může jet vlak nebo se objevit četník a ten by se moc divil, kam že se tato společnost stěhuje.
Oddíl se dává na pochod kousek podél trati a pak úzkou stezkou do strmého kopce. Na kopci stojí osamělé stavení a odtud je najednou vidět celý přístav i pevnost. Obyvatelé domku, italský kontadinelo (sedlák) se svojí ženou jsou zatčeni a prohlášeni za válečné zajatce a 42 námořníků se strká do chalupy; sotva se tam vejdou. Poručík slibuje, také obyvatelům domku, že každému, kdo vystrčí hlavu, ji urazí, a hned určuje k oknům a dveřím stráže, aby ňukali a hlásili, co se děje v zemi, kde citrony kvetou.
Briganti mají hlad, jsou veskrze promočení, chtěli by spát, ale nic se nesmí. Má sice každý jednu konzervu, nesmí ji však otevřít, neboť poručík říkal, že do pekel je cesta dlouhá a nejsou na ní žádné dišpence (kantiny). Prohlídka chalupy vynesla na světlo trochu olivového oleje, žádnou akvavitu (živou vodu, kořalku). Selka musí vařit polentu. Každý dostal z toho tak za dva na dlaň, jako na Uhelném trhu. To je pro námořnický žaludek málo. Ani svléknout a trochu osušit se nesmi, co kdyby najednou nepřítel? Přece nepůjdou do boje ve spodním prádle!
K polednímu ozve se rachot leteckých motorů a několik letadel krouží nad kopcem. Námořníci zbytečně tahají revolvery; co s tím? Poručík se dohaduje s praporčíkem - jsou prozrazeni? Nebo se snad člun nepotopil a našli ho? Aeroplány se po chvíli vzdálily. Pak se sedlák musí svléknout ze svých hadrů a praporčík si je obléká. Má trochu ránu, ale půjde do přístavu na výzvědy.
Poručík svolává svoje piráty a vykládá jim situaci. Do čeho to vlezli a jak z toho ven, jenomže napřed musí vykonat rozkaz. Nejedná se o nic jiného, než o potopení všech motoškafů v přístavu. To přece nic není. Pravda, musí se napřed projít kolem pevnosti a městem, které je plné vojska. Tohle bude to nejhorší, jak Italy oblafnout! Ale s boží pomocí a trochou drzosti se to musí podařit.
„Ne ale, vy rošťáci, abyste se na tu pomoc boží spoléhali! pánbíček o vás stejně nestojí. A jestlipak vůbec se umíte některý modlit? Neumíte, co? Takhle chlastat, to jo, že? - Tak abych vám to dopověděl,“ pokračoval poručík, „tohle jsme měli udělat už včera v noci, ale zbloudili jsme jako pitomé pěgury (ovce), a musíme to dnes napravit a hlavně musí to jít všechno v největší tichosti a rychlosti, posádky motoškafů oddělat, do člunů nacpat patrony a zapálit doutnák. „Jeden motoškaf si vezmeme a zatímco to v přístavu bude vesele bouchat, pojedeme na moře, kde bude křižovat HUSAR, vezme nás na palubu a odveze domů. Tam budete hned povýšeni a každý dostanete tříměsíční dovolenou jako hrdinové. Když by to snad, proti všemu očekáváni kikslo, jdeme všichni varamengo (k čertu), bez toho tam na vás už čekají, v každém případě jim ale ukážeme, co dovedou námořníci! Hrdinové! Zatracenej ksindle! - Odstoupit!“
K večeru se vrátil praporčík, přinesl dobrou zprávu a čokoládu - rum by byl ale býval pirátkům milejší. Motoškafy jsou správně uvázané u mola v přístavu, jeden vedle druhého, na každém pouze jeden nebo dva muži. Z rakouského námořníka udělat italského bylo snadné – uniformy, až na knoflíky a nápisy na čepicích, byly úplně stejné. Jen se vytáhne zpod zimního kabátce modrý límec navrch, kalhoty se zastrčí do bagančat, pentlička na čepici se popostrčí zezadu trochu na stranu a italský námořník je hotov.


Je ještě nutné postarat se o hostitele a jeho choť. Hostitel je baba, ale jeho baba je muž! Řeční a trvá dlouho, než pochopí, že je nutné v zájmu rakouské monarchie, aby byla uvázána i s chotěm v chlívku u žlabu, se zacpanou pusou. To ji patrně nejvíce mrzelo a poslední slovo, než dostala šidítko do pusy, byla strašlivá, ale pochopitelná kletba…
Za tmy sestupuje po bídné cestě 42 námořníků s celým nákladem. Za hodinu dostihují mohutnou pevnost, kolem které musí jít přes padací most. Přes ten kráčejí ve spořádaných čtyřstupech jako regulérní oddíl italských námořníků. Stráže u mostu zdraví, poručík nedbale děkuje a civilisté vesele na námořníky pokřikují. Žádného nenapadne, že by mohl někdo na ně stavět takovou boudu a že jsou to nepřátelé. Ještě jim svítili baterkami na cestu.
Na konci mola je už pusto a jen karabinér na stráži se tam nudí. Stačilo strčit mu bouchačku pod nos a než se naděje, leží spoután na zemi s roubíkem v ústech a asi se hodně diví. Poručík pak rychle počítá a rozděluje své holoubky; dva chybějí, není však čas na jejich hledání, snad si jen odskočili někam na kvarat (čtvrtku). Rychle na motoškafy, musejí být zde, o kousek dál. Správně! Ano! Jenže - co to?! Tady je jen jeden!! Copak mají vlčí mlhu? Vždyť námořníci se umějí dobře koukat. Poručík posílá několik mládenců, aby se poohlédli a sám rovněž leze s několika na jediný motoškaf.
„Ahoj! Senty!“ (poslyš!) volá poručík. Nikdo se ale neozývá, ačkoliv podle informací mají tu být dva chlapi. S napřaženými revolvery prohlížejí námořníci motoškaf a strojní poddůstojník při chráněném světle baterky zjišťuje stav motoru. Je prý ho jenom půl a vůbec „tutto kaputo!“ (všechno rozbité). Zároveň přibíhají ostatní námořníci a hlásí poručíkovi, že všechny další motoškafy jsou pryč, urlábe!
Poručík kleje. Ale náhle je celé molo ozářeno prudkým světlem pevnostních projektorů. „Zrada!“ křičí poručík. Rychle odhodit náklad ekrasitu do vody! A už to žbluňká se všech stran. Moc s tím italští kanonýři pospíchají, aby se tak některému strefili kanónem do ekrasitu! Molo je pojednou plné vojska s nasazenými bajonety. Je ticho, námořníci drží revolvery připravené a hledí na poručíka, ten resignovaně pokrčí rameny a křičí: „Jsme namydlení! Dostali nás! Zahoďte bouchačky!“ Sám hází svůj revolver do moře a volá do světel: „Va ben, věnikva!“ (dobře, pojďte sem). Bodáky se opatrně blíží a obklopují celou četu, poručík říká italskému: „No jo, projeli jsme to, hra je teďka vaše, vemte si nás!”
Italský důstojník poroučí nastoupit a pod bajonety mašírují námořníci zpátky - bez batohů, aspoň se jim to lépe jde. Pak stojí seřazeni na dvoře pevnosti a její velitel přijímá hlášení.
Snad dodnes není zjištěno, kdo v tom tenkrát měl prsty. Praporčík italské národnosti, který šel odpoledne na výzvědy a sehrál hru na vlastní pěst? Vždyť on přinesl zprávu, že motoškafy jsou u mola, a on tam byl pouze jeden, nepotřebný! Mohli to být také oni dva námořníci, kteří se cestou ztratili. Stačili říci některému vojáku nebo civilistovi: „Hodčo, noj semo austriáky!“ (pozor, jsme Rakušani).
Torpédoborec HUSZÁR, který i druhý den křižoval po celou noc před Ankonou, vrátil se ráno do Pulje s bžundou a hrdinové místo tříměsíční dovolené tloukli pak do konce války na Sicílii šutr.


LINC TORPÉDOVÁN

Je mrazivý, ale jasný zimní den. V přístavu Zelenika v boce Kotorské se od rána naloďuje válečný materiál na transportní parník LINC, určený pro přístav Drač v Albánii, obsazený rakouskou a německou armádou. V Drači totiž mají pomocnou základnu německé a rakouské ponorky, které v Otrantské úžině potápějí spojenecké transporty na Balkán. Spojenci se revanšují a Drač je každou chvíli napadána italskými a francouzskými hydroaviony.
Odpoledne tísní se na mole půldruhého tisíce srbských, italských a ruských zajatců. Ti jsou dopravováni ze zázemí úzkokolejnou drahou do Zeleniky. Většina z nich dnes vidí moře poprvé, vědí však už, že pojedou lodí a mají strach, strach člověka ze zázemí před mořem.
Každý zajatec drží v ruce uzlíček, v němž má celý svůj majetek. Plechovou misku a lžíci na jídlo, nějaký hadřík, ušpiněnou fotografii ženy nebo dětí a censurovaný dopis. Víc nic.
Konečně zaženou zajatce na loď, na příď do podpalubí, kde jsou namačkáni k nemožnosti a hlídáni strážemi s nasazenými bodly. Jsou vystrašení, zamlklí a z jejich obličejů vyzařuje apatie.
Po zajatcích se naloďuje rakouské vojsko. Staří, šediví záložníci, neméně zbídačelí a vyhladovělí než zajatci. Prohýbají se pod plnou výzbrojí. Mají stejný strach z moře jako zajatci. Vojáci jsou zahnáni do zadní části podpalubí, kde mohou odložit výzbroj… Konečně se naloďují důstojníci a asi dvacet ošetřovatelek, nato jsou ubytováni v kabinách první a druhé třídy.
LINC je připraven. Bocman ještě rozděluje vojákům vyřazené, předpotopní korkové vesty. Je při tom chaos, bocman kleje, každý chce mít vestu první a hned si ji na sebe všelijak obléká. Přirozeně, že banda námořnická ubohé vojáčky při tom straší a dělá si z nich legraci. I zajatci dostávají vesty. Není jich však dost pro všechny. To nevadí, vždyť jsou to jen zajatci a dostane-li loď náhodou torpédo, bude to jejich, krajanské. Lodní posádka má svoje nové, gumové nafukovací záchranné vesty.
Už je večer, tma, z komínů LINCE se valí hustý černý kouř. Krátká zkouška strojů a strojních telegrafů, zazní povel „ke kotvám“, ozve se ostrý hvizd parní píšťaly. Loď se pomalu otáčí a směřuje k výjezdu z boky. Pak výměna světelných signálů s pozemními signálními stanicemi a už za čtvrt hodiny míjí LINC pevnost Mamula na ostrůvku právě uprostřed vjezdu do boky. Tam čekají dvě torpédovky, které se připojují k LINCI, každá s jedné strany… Torpédoborec, který vede transport, je kdesi napřed, není ho už vidět, ale kdyby něco zpozoroval, má rádiové spojení, dá výstrahu.
Transport se zhasnutými světly, jako tři noční příšery, klouže podél pobřeží k jihu. Všichni vojáci vylezli na palubu, je jich všude plné zábradlí, načež s pocitem nejistoty a strachu hledí na moře. Obklopují námořníky, kteří sedí u svých kanónů nebo se klackují bezúčelně po palubě. Pod trestem smrti je zakázáno rozžehnout na palubě sirku a tak vojáci chodí si časem zakouřit do podpalubí, kde jsou všechna lodní kulatá okénka zašroubována železnými závěsy.
Hodina za hodinou míjí a na obloze se objevil měsíc. Vojákům trochu otrnulo. Všichni zůstávají na palubě, kde se krčí do závětří a začínají klímat. Transport právě míjí nejjižnější bod pobřeží a teď musí říznout přímo Bojanský záliv. Tady se často potulují nepřátelské ponorky; je to nejvhodnější místo k přepadení. Námořníci nyní bedlivě pozorují moře, ale je nemožné na mílovou vzdálenost zpozorovat nehnutě stojící periskop podmořské lodi na zčeřené hladině. Vůdčí torpédoborec, který tudy projel před dvaceti minutami, však nic nehlásil, zdá se tedy, že vzduch je čistý… Za další půl hodiny mizí pobřeží.
Je kolem jedné hodiny po půlnoci, když do ticha na palubě zazní ze strážního koše pronikavý hlas hlídky: „Torpédo bakbord!!“ (torpédo vlevo!). Nato drnčí strojní telegraf a loď sebou škube prudkým otočením kormidla. Je však pozdě - bílá čára s neuvěřitelnou rychlostí blíží se k parníku, naráží právě uprostřed lodního boku, ozve se strašná detonace, sloup vody vyletí do výše, LINC se prudce otřese… Šlo to tak rychle, že žádný neměl čas vyrazit ze sebe výkřik. Torpédo zasáhlo strojovnu. Palubou zaječí šílený řev hrůzy a smrtelného strachu. Vše se hrne k zábradlí k záchranným člunům.
LINC se rychle naklání na bok a tak rázem všechny záchranné čluny na druhém boku stávají se bezcennými - sedí na palubě a není možno dostat je na vodu. Při nakloněném boku jsou však záchranné čluny opět příliš vzdáleny od paluby a není možno na ně dosáhnout. Několik námořníků proto rychle šplhá po jeřábech záchranných člunů a odtud se spouští do člunů. S paluby jim házejí provazy a přitahují čluny k zábradlí.
Někteří vojáci chtějí do člunů skočit, ale padají do moře. Jsou tu už důstojníci a šarže s revolvery. „Napřed ženy!“ Pomáhají hrůzou pološíleným ženám do největšího člunu…. Po nich tam naskakují vojáci, a člun je rychle přeplněný. Dva námořníci se chystají spustit ho na vodu, když najednou nový výkřik hrůzy a zděšení ve člunu! Některý voják totiž přeřízl provaz, na kterém visela zadní část člunu - snad myslel, že se dostane dřív na vodu. Člun zůstal viset jen za přední provaz a všechno z člunu padá do moře. Jiný voják na špičce člunu řeže přední provaz. Člun se obrátí, padá do vody a drtí vše, co je pod ním ve vodě…
Na palubě je pekelné vřava, protože zajatci vyrazili z podlodí, rvou se, každý chce být nahoře první.
Kapitán megafonem dává rozkaz: „Všechno do vody a pryč od lodi!“ Je to už jediná záchrana. LINC je ztracen! Námořníci přehazují kdejaký provaz přes palubu a nutí vojáky i zajatce, aby se spustili nebo skočili do vody. Někteří poslechnou, ale jakmile jsou ve vodě, nechtějí se provazů pustit a opět šplhají nahoru. Shora kloužou po provaze druzí, srážejí ty spodní a ve vodě nastává boj na život a na smrt.
Záď parníku rychle klesá a raněný bok je už téměř v úrovni mořské hladiny. Příď vystupuje skoro kolmo z vody a LINC se musí každým okamžikem obrátit… Parník se nyní staví kolmo..., a za několik vteřin je pod vodou. Kolem se dělá vír, který strhává všechno, co je v blízkosti.
Sotva dozněl výbuch torpéda, první torpédovka vysílá depeši torpédoborci: „Linc torpédován!“ a žene se směrem, odkud bylo torpédo vypáleno. Druhá torpédovka zachraňuje, co se dá. Nesmí zůstat stát, mohla by to sama dostat. Jezdí kolem dokola a tahá z vody trosečníky. Cpou je do kotelny a všude, kde je místo. Za deset minut vynoří se ze tmy vůdčí torpédoborec, z komínů mu šlehají plameny, jede maximální rychlostí, zpomaluje, také v jízdě loví z vody, co je ještě živého. Druhá torpédovka po ponorce marně pátrá...
K ránu vracejí se do boky torpédoborec s dvěma torpédovkami a vezou asi pět set zachráněných vojáků a zajatců. Z ošetřovatelek se nezachránila ani jediná. Ze šedesátičlenné posádky LINCE chybí třetina. Je to námořníkův úděl.
Další den námořníci z LINCE vyprávěli v krčmě na mole svým kamarádům z druhých lodí podrobnosti katastrofy.
„Bylo to pro vraha,“ začíná Franta, český námořník, dělostřelec. „Honili jsme infanteráky do vody ve všech možných řečech, ale nebylo to nic platný, báli se. Řvali, modlili se, křižovali se, lomili rukama, ale tohle všechno nic nepomůže. Když už jsme měli kvartýr (loď) pořádně nahnutý a kapitán už po druhé řval šífsfrlasen (opustit loď!), chystal jsem se dolů. V tom mne někdo chytil zezadu za ramena. Vyškubnu se a otočím. Byl to nějaký obrlajtnant a křičel na mě německy: Proboha vás prosím, zachraňte mě, dám vám za to celý svůj majetek! a zas mě chytal. Vestu na sobě měl nafouknutou, tak na něj křičím: Ale jo, rychle se spusťte tady po tom provaze dolů a dostanem se z toho - jen rychle! Ale on začal lamentovat, že nemůže, že má strach. Pak chlap najednou vytáhne z kapsy revolver. Myslil jsem, že mě chce zastřelit, tak mu do toho praštím, až mu upadl. On ho rychle zvedl a zdvihl k hlavě a - prásk! Svalil se a kutálel dolů. Bez dlouhého rozmýšlení jsem skočil. Ani jsem necítil, jestli je voda teplá nebo studená. Když jsem dostal svoji mutrii (obličej) zase nahoru a vyprskl, vidím hromadu našich kluků kolem sebe a slyším, jak proklínají. Někdo vykřikl talijánsky: Adeso faremo regata! (a teď budeme dělat regatu). Tak jsme ji dělali. Vytáhl nás crštérák (torpédoborec), ale div nám při tom nevjel na záda.”
„No a u nás,“ začíná torpédista Tonda z první torpédovky. „Torpédo jsme viděli, šlo těsně před naším bukem a náš starý se hned rozehnal po jeho čáře a hledali jsme. Ponorka ale už byla dole, tak jsme se vrátili, naházeli provazy přes dek (palubu) a tahali. Víte, že jsme museli pak mlátit mládence přes ruce? Byli už na palubě i s provazem a nechtěli se ho pustit, jak byli zpitomělí. Strkali jsme je do kotelny, aby se trochu ohřáli, jenže tam někteří začali lézt po štendrech (železné vzpěry, sloupky) a nemohli jsme je odtamtud sundat. Jeden se zbláznil - z ničeho nic vytáhl kudlu a začal se s ní rozhánět, asi tři kluky pobodal, ale pak ho jeden fogista (topič) natřel francouzským klíčem přes hlavu. Ale i potom jsme chlapa museli ještě svázat, pořád zuřil... Ale dvě věci se mně líbily. Vidíme ve vodě infanteráka s teletem na zádech, v jedné ruce kvér a druhou plave. I čepici má. Chceme ho tahat, ale on docela klidně povídá: Ale já mám času dost, vytáhněte napřed ty druhé. A opravdu, ten chlap přišel na palubu až poslední… Potom ještě jeden. Vidíme chlapa ve vodě v černém svrchníku, jednou rukou si přidržuje tvrďáček a druhou klidně plave. Sám vyleze nahoru, otřepá se a povídá chorvatsky: Nemáte tu náhodou nějakou ženskou? Že by chlap zrovna měl myšlenky na ženské? Smějeme se a říkáme mu, že to by musel do Komburu. Směje se taky a povídá: Ale tak já to nemyslím, já si chci dát jen trochu oschnout robu (šaty). Shodí se sebe svrchník a stojí před námi úplně nahý… Byl tam druhý strojník z Lince. Měl do půlnoci službu, pak se šel umýt. Explose ho překvapila v umývárně, tak měl ještě čas skočit do kabiny, popadnout svrchník a tvrďáček a běžet na palubu.“