Máme na Chacka?

[Jelínek Milan]

MÁME NA CHACKA?
obrana starého autora

Svého času jsem v inetrentovém časopise MARÍNA vyzvedl v článku „Máme na Chacka?“ literární odkaz francouzského námořního důstojníka - spisovatele Paula Chacka, jehož knihy o námořních bojích za první světové války se v překladu dostaly ve třicátých letech minulého století i na pulty našich knihkupectví. Dodnes jsou literární relikvií v knihovnách našich fandů historie vojenství a tu a tam se poštěstí zakoupit některý z oněch šesti útlých svazků v antikvariátu…
Kdo byl Paul Chack: Francouzský námořní důstojník a spisovatel. Narodil se v r. 1876, námořní školu absolvoval v r. 1893, poté sloužil na menších lodích BORDA a L´IPHIGÉNIE, před koncem 19. století i na bitevních lodích HOCHE a MASSÉNA. Nějaký čas byl námořním attaché v Konstantinopoli a následně na velitelství válečného přístavu Toulon. Plavil se i na ponorce GRONDIN. V r. 1908 jej ministerstvo námořnictví vyslalo do Francouzské Indočíny. První světovou válku prodělal převážně na Jadranu, kde mj. sloužil na lodích MASSUE a COURBET, a z této doby čerpal náměty pro svá válečná pojednání. V té době však Chack už otevřeně sympatizoval s fašisty a v r. 1937 vstoupil do Parti populaire français (PPF) bývalého komunisty, nyní fašisty Jacquese Doriota. Zároveň vystupoval i ostře vůči Velké Británii. Po celou druhou světovou válku kolaboroval s nacisty, což se mu 9. května 1945 jako „škůdci Francie a vlastizrádci“ stalo osudným.

Ale k Chackově tvorbě :
V článku jsem ohledně Chackovy literárně-autorské metody uvedl: „Aniž by se uchyloval k vyloženě beletristickému pojetí, jsou jeho knihy soubory mistrovsky, expresívně napsaných válečných reportáží, které nejen fakty, ale také uměním vcítit se, líčit situace, celkovým stylovým pojetím nutí čtenáře po odložení knihy k hledání dalších pravd o té či oné události, tom či onom námořníkovi, té či oné lodi…“ Samozřejmě, že podobně jako Chack psali o válečných dějích i jiní autoři té či pozdější doby (za skvěle vyvedené dílko v tomto směru považuji „Rakve útočí“ L. Součka o epochálním souboji lodí MONITOR a VIRGINIA v r. 1862), a třebaže jsou některá fakta, uváděná v jejich knihách sporná, roli těchto autorů jako literárních prostředníků mezi válečnou realitou a čtenářem hodnotím s uznáním. Činím tak i proto, že knihy faktu, psané ve výtečném narativním stylu, nyní na našem trhu chybějí, vždyť mnozí naši soudobí autoři námořní a vůbec vojenské literatury se orientují jen na kupení údajů, a „chackovského“, natož mistrného „součkovského“ líčení nejsou schopni. Ne že by to bylo až tak nedobré, neboť jejich práce jsou i tak vesměs cenné až mimořádně, ale takto se naše literatura faktu, věnující se vojenství, dostává do jisté uniformity a ač jistě nepostrádá zajímavost, poutavost jí chybí. Důsledkem (a dokladem) toho je, že čtenáři si knihy sice kupují, ale jen jaksi „do sbírky“ a obsah je de facto přitahuje málo.

Ale k hodnocení Chacka:
Na můj text přišel i ohlas, který mě překvapil povrchností, ale který také asi vyjadřoval postoje i jiných čtenářů. To byl důvod na ohlas reagovat. V ohlasu stálo:
„Máme na Chacka? Na takovou otázku existuje jednoduchá odpověď: ANO – VŽDYŤ TEN ČLOVĚK PŘEKROUTIL VŠECHNO, NA CO SÁHL! (…) Chackovou Achillovou patou je, že se neunavoval hledáním pravdy a až příliš „držel palce svému týmu“. Historický rámec mu pouze poskytl prostor, v němž si s využitím řady skutečných jmen osob, lodí, zeměpisných názvů atd. vytvářel jakousi svoji vlastní alternativní historii. (…) Míchal pravdu s vlastními výmysly v prapodivný koktejl a vybroušený styl nemůže pak už nic zachránit. Užívání skutečných jmen a poměrně lehce ověřitelných nejzákladnějších údajů navíc u čtenáře (zvlášť dnešního) navozuje mylný dojem, že je mu předkládána „nevylepšená“ skutečnost. Tak se dělá válečná propaganda, v níž je tendenčnost zákonem, a snad lze podobně psát i válečné romány či povídky, k nimž Chackova tvorba podle mého soudu nejspíš patří. Sotva však literatura faktu, tu si představuji docela jinak. Asi nebudu sám… Končím proto výzvou námořním fandům: ČTĚTE CHACKA, PÍŠE DOBŘE – ALE NEVĚŘTE MU!“
Ano, jednoduchým, efektním odpovědím často předcházejí jednoduché či prostoduché úvahy, někdy bohužel i úvahy žádné. Proto po zvolání „vždyť ten člověk překroutil všechno, na co sáhl“ a že se tento "zvlášť neunavoval hledáním pravdy", uvádím na obranu Paula Chacka, který se už bohužel bránit nemůže, několik vysvětlení.
V zásadě mi osočení tohoto druhu připadají třeba jako varování před ojetým automobilem Erskine z r. 1926 - v porovnání s třeba soudobým mercedesem má tento studebaker samozřejmě špatnou výbavu, směšný výkon motoru, komickou karosérii, hrká to v něm, šmajdají mu kola… Přesto dobrý fanda aut takovým vozem nepohrdne, ba je mu ctí si na něj i jen sáhnout. Ví totiž, že ač je onen prastarý vůz dávno překonán, zůstává jízda v něm zážitkem, neboť touto jízdou činíme cosi opojně historického, co nás vřazuje do dávného světa. Vůz také nikdy nepřestane být vysoce ceněnou ozdobou každé muzeální sbírky… Totéž platí o starých knihách.
Ale je lépe býti konkrétní. Tedy:
Za prvé: Chack psal svá díla ve dvacátých letech 20. století, tedy nedlouho po první světové válečné apokalypse. On sám je nazýval romány, ale s uměleckým žánrem román (ani povídka) skutečně tyto práce nemají nic společného, což dále doložím. A romány je Chack nazýval proto, že tehdy se (obecně vzato) románem nazýval každý rozsáhlejší literární útvar, zatímco pojem „literatura faktu“ byl ještě neznámý. Pro zajímavost: „literatura faktu“ se sice objevila v Rusku přibližně v době, kdy Chack tvořil své námořní reportáže, ale světově používaným pojmem je „literatura faktu“ až od padesátých let, u nás až od let šedesátých 20. století, přičemž výklad pojmu není až tak jednotný. To proto, že pojem sám zahrnuje širokou žánrovou škálu – od dokumentaristické literatury (např. většina Hrbkových prací) přes literaturu v publicistickém stylu (Hubáček) po literaturu stojící na reálných faktech, ale psané až stylem beletristickým (Souček, Chack).
Proto v oněch dvacátých letech ani neexistovala tak náročná valérová měřítka pro nový žánr literatury, jaká k dílům z tohoto tyglíku někdo chutě přikládá dnes, navíc na tomto poli neexistovala autorská konkurence, nebylo z koho si brát příklad a kde nalézat vzor… „Literatura faktu“ vyrostla z krize románu, a tedy jako taková už ve dvacátých letech ještě nemohla mít (ještě nestihla mít) kodifikovaná pravidla tvorby. Autoři se s fakty teprve učili zacházet, přičemž však museli stále respektovat vkus tehdejšího čtenářstva, které se nadále orientovalo převážně na beletrii a zajímaly je nejvíc příběhy chudých panen, šťastně provdaných za mladé továrníky. Tehdejší poměr mezi zájmem o beletrii a zájmem o novou „literaturu faktu“ byl asi takový, jaký je dnes poměr mezi zájmem televizního diváctva o – na straně jedné – mravní a intelektuální horory stylu „VyVolení“, štkavé mexické telenovely či americké brutální špektákly a - na straně druhé - o cenné dokumentární filmy na ČT2, Primě aj. (nemíním řadu pseudodílek na DVD, která si zasluhují zvláštní, hodně vyceněnou pozornost).
Za druhé: V polovině oněch dvacátých let 20. století nebyly ještě vojenské archívy s dokumenty o první světové válce zdaleka tak přístupné, natož probádané, jako jsou dnes, a faktografické knihy o „Velké válce“ neexistovaly. Souhrnně vyjádřeno – zdrojů hodnověrných válečných informací byla troška a o dostatku oněch v ohlasu zmiňovaných „lehce ověřitelných nejzákladnějších údajů“ vůbec nemůže být řeči, ba táži se, kde vlastně si ty „i nejzákladnější údaje“ měl Chack „lehce ověřovat“. Chtěl-li Chack podat válečné svědectví v podobě reportáží, byl nucen vycházet ze služebních hlášení, úředních zpráv a náhodných rozhovorů s námořními důstojníky, novinových článků apod. Samozřejmě, že při takovém sběru faktů se sáhne i pro „bláto“ a toto se pak objeví v knížce. Avšak u Chacka v žádném případě nejde o „běžné zkreslování“ a nezodpovědné „míchání pravdy s vlastními výmysly“, jak jsme se z ohlasu dozvěděli, ale o přirozený, vysvětlitelný důsledek práce s tehdy dostupnými, avšak bohužel neúplnými či nepřesnými prameny. Kdo soudný si právě tyto zásadní okolnosti tvorby Chackových příběhů uvědomuje, starému autorovi občasné nedostatky nemůže vyčítat. Vždyť ostatně větší či menší chyby najdeme snad v každém díle, a samozřejmě - není ani autora „literatury faktru“, který svá díla v obsahu ztotožnil s absolutní pravdou.
Za třetí: Uvedený ohlas bohužel neobsahuje žádný konkrétní, tj, citovaný příklad Chackových prohřešků, ač by v takto vypjaté kritice měl automaticky být. Takto je čtenář onoho útočného textu znejistěn a nutně se musí ptát na ono „překroucené všechno, na co (Chack) sáhl“, když nakonec zjistí, že Chack toho v knihách „překroutil“ jen velmi málo, a to, co je špatně, prostě neúmyslně uvedl nesprávně (neboť nepravda není totéž, co lež). Pročetl jsem všechny Chackovy knihy převedené do češtiny, a až na výjimky, jejichž četnost je únosná a srovnatelná se soudobou literaturou faktu u nás vydávanou, jsem ono „překroucené všechno“ ke svému potěšení nenalezl.
A co teprve zarážející tvrzení, že „tak se dělá válečná propaganda, v níž je tendenčnost zákonem“. Chack přece žádnou válečnou propagandu (po válce?!!) nevedl a ona „tendenčnost“ je v tom, že jako Francouz psal hlavně o Francouzích a že skládal hold námořníkům, kteří prostě zvítězili, a propos, hold i Britům, kteří Francouzům nikdy k srdci nepřirostli a které i Chack později z duše nesnášel. Chack je však často i kritický (Dardanely aj.), což je v ohlase nepovšimnuto. A co je tendenčního na tom, že Chack v podstatě s úctou hovoří i o dovednosti a statečnosti bojujících německých námořníků? Ano, ohlas má pravdu, že Chack „příliš drží palce svému týmu“, ale máme-li považovat za tento „tým“ Francii či Dohodu, proč by právě jim nemohl Chack „držet palce“? A kterému jinému „týmu“ vlastně by je držet měl? Vždyť on psal s úlevou člověka, který byl rád, že ve Francii nevládne po prohrané „Velké válce“ pruská dvorní kamarila!! Ostatně propaganda je vysvětlování a šíření určitých idejí podle potřeb zastánců určité ideologie, a Chacka mezi apologety nějakých idejí ohledně války počítat nelze, on jen reflektoval válečné skutečnosti a převáděl je do svých knižních prací.
Za čtvrté: Chack se ve třicátých letech 19. století přidal k francouzským fašistům a za druhé světové války neskrývaně kolaboroval s německými okupanty Francie, za což se mu právem dostalo pohrdání a smrti. Z tohoto hlediska je Chack osobou skutečně velmi problematickou. Nelze však tuto zásadní Chackovu pokleslost aplikovat na Chackovu snahu literárně pravdivě reflektovat námořní události za první světové, už proto, že v jeho knihách na toto téma není nic na způsob fašistické agitace. Kdybychom tak přesto učinili a zavrhovali, ba proskribovali Chackovy knihy pro pozdější fašistickou příslušnost autora, učinili bychom totéž, čeho jsme byli svědky za komunistického a fašistického režimu – zakazování a ničení i cenných a objektivně pojatých knih, ostouzení jejich autorů… Ba museli bychom sáhnout i do naší kulturní historie a vymazat z ní cenná díla spisovatelů, kteří se projevili rovněž jako fašisté, ale i třeba jako policejní konfidenti, mravní zvrhlíci… Ne. Rozumný a soudný člověk z kulturního aj. díla čerpá společensky pozitivní hodnoty, zatímco negativní pozadí vnímá jako okolnost.
Za páté – k pochybnostem o českém překladu Chackových prací: Nejprve je třeba si všimnout v tiráži oněch knih jména českého překladatele Chackových děl. Je jím náš prvorepublikový renomovaný odborník na (mj.) vojenskou historii, doktor V. J. Hauner. Ten opatřil Chackův text nejen doplňujícími poznámkami, ale také opravami, z nichž je patrná Haunerova fundovanost a kompetentnost. Soudím, že tento kdysi uznávaný znalec by nenechal bez povšimnutí tak ostudně početné závažné Chackovy „omyly“, o jakých se nabroušeně píše v onom ohlasu. Ale řekněme, že i Hauner měl ve své době asi tolik pramenů týkajících se námořního vojenství za Velké války, co Chack, a tedy i on někde omylu v překládaných pracích jen přihlížel. Pak i zde lze chyby pochopit.
Závěrem: Chacka uznávám hlavně proto, že dle mého soudu (jiným to tak připadat skutečně nemusí) velmi dovedně literárně zpodobňuje námořní válečnou scénu, že se mi z jeho knih plasticky vyjevuje milieu a psychický obsah válečných námořních operací (což v soudobé české námořní literatuře dost postrádám), že se - byť s výhradami - dozvím mnohé o tehdejší námořní technice, taktice, lidech na palubách… Chci-li přesnost, sáhnu po speciálních zahraničních pracích, z našich třeba po Hrbkově „Velké válce na moři“, (i tam ale jsem objevil nesprávné informace!), chci-li hluboký zážitek vázaný na situační kresbu, sáhnu po Chackovi. Opakuji, že někdo má jiné nároky, a v té souvislosti tedy neupírám nikomu jeho právo vyjádřit se z toho či onoho důvodu o Chackově díle i velmi kriticky - Chackovy knihy se mu vskutku nemusejí líbit. Ale s povrchností sebevědomých odsudků Chacka nemohu souhlasit, nota bene když z Chacka dělají falzifikátora, tedy lháře („nevěřte mu“!!), anebo blábolícího fantastu, autora tak či onak nízkého, nezodpovědného k historii i čtenářům. Ale naštěstí, zase tolik („na co sáhl“) se Chack skutečně nemýlil! A že by se měl Chack stavět před popravčí zeď do řady s „nejhoršími“? To snad ne. Už proto, že - jak to bývá - dokázal pro popularizaci historie námořního vojenství a válečné literatury všeobecně mnohem víc, než jeho příležitostní „kritici“.
Nebo by snad bylo lepší, kdyby Chack nenapsal nic? Naopak. I proto jsem jeho tvorbu připoměl – v NÁMOŘNÍM ŽURNÁLU (č. 5 – info na http://www.warshipsmj.cz/publikace.asp?publikace=145

HAUNER, Vilém J. Julius (1877 - ?) – český matematik a filozof, znalec vojenství. V r. 1900 dosáhl doktorátu filozofie (Praha), studoval též v Lipsku (1901) a Cambridgi (1902). V l. 1911 – 1920 hospodář Mensy Akademické a člen výboru Akademického domu. Od r. 1919 stálý člen komise pro vojenské názvosloví při ministerstvu nár. obrany. V l. 1919 – 1923 redaktor zahraniční a vojenské části časopisu „Tribuna“, od r. 1920 člen správní rady a od r. 1925 místopředseda Vojenského ústavu věd, autor mnoha cenných statí do časopisu „Vojenské rozhledy“. V oblasti matematiky jsou významné zejména jeho práce týkající se neeukleidovské geometrie, přeložil Moreuxovo dílo „Jak porozumím geometrii“ (4 sv., 1931). Ohledně statí o vojenství: Začínal články o rusko-japonské válce publikovanými v l. 1904-1905 v časopise “Čas“, přispíval však také do „Přehledu“ (šifra Mars), „České revue“, „Parlamentu“ aj. periodik, Spolupracoval na vytváření „Ottova naučného slovníku“ a „Masarykova slovníku naučného“. Napsal knihy „Válka“ (1913), „Vývoj pozemního válečnictví“ (1922), „Maršálem od píky – život a činnost Sira W. R. Robertsona“ (1932), přeložil dílo W. Chruchilla „Světová krize“ (1932)…

[Martin Hessler]

Chackovy knížky se mi poprvé dostaly do rukou před už lety, šlo o stará vydání v českém překladu z 30. let. Nevím jestli všechny, namátkou si vzpomínám na tituly Boj o Dardanely a Tragedie obrněnce. Přiznávám bez mučení, že jsem je četl se zatajeným dechem (bylo mi kolem 15 let), a cosi ze svého kouzla neztratily ani dnes. Samozřejmě, časem jsem zjistil, že leccos bylo v reálu asi jinak. Ale Chack psal o 1. světové válce z pohledu současníka a přímého účastníka, nikoli z titulu fundovaného historika. Takový popis nutně musí být z historického hlediska poněkud zkreslený, o to však živější a více strhující. Přirovnal bych to k situaci, kdy posloucháte na návštěvě u dědečka jeho vyprávění o tom, jak se bojovalo v Dukelském průsmyku, a následně si přečtete seriózní vojensko-historické pojednání od renomovaného autora, popisující tytéž události s nadhledem odborníka a odstupem desítek let. Pochybuji, že si po odložení knihy řeknete: "Co mi to ten senilní dědek vykládal za pitomosti?" A pokud ano, svědčí to jen o vaší omezenosti...
Co bych si na českém vydání Chackových knížek (neumím francouzsky, originál tudíž hodnotit nemohu) dovolil kritizovat, je překlad. Archaická, poněkud šroubovaná čeština není na závadu a dokonce jaksi podtrhuje poezii dávných příběhů. Horší je to s neucelenou odbornou terminologií a zjevnými "kopanci" překladatele, který zřejmě netrpěl zrovna rozsáhlými znalostmi o válečném námořnictvu. Nejmarkantnější je opakovaná a vytrvalá záměna termínů "křižník" a "křižák". Věta (týká se korzárského působení S.M.S. Königsberg v letech 1914-15) "Kam se má nyní obrátiti jeho pěkný, moderní křižák,..." prostě dloube do očí.

[jarl]

Tady jsi Martine šlápl vedle. Termín "křižák" nevymyslel překladatel Hauner (podle mě fundovaný), protože se u nás před válkou běžně používal a teprve později jej nahradil modernější výraz křižník.

[Martin Hessler]

Tak to jsem opravdu netušil... V tom případě muselo k přechodu na modernější terminologii dojít právě v době, kdy vycházely v Československu Chackovy knížky, protože se v nich vyskytují obě podoby: v některých starší a v jiných novější. Přiznávám bez mučení, že mne to zmátlo. Tímto se veřejně omlouvám (již nežijícímu) překladateli a beru kritiku zpět!
/Když jarl říká, že je fundovaný, tak je fundovaný - nebudu se přít se znalci./