BITVA U CUŠIMY
povzdech nad starším filmem
Mnoho přátel obecné historie námořního vojenství si nenechalo ujít japonský film „Bitva u Cušimy“ z r. 1983, který už v r. 2009 uvedla prostřednictvím DVD na náš trh Řitka Video a který jsem znovu zahlédl i v loňské předvánoční nabídce. Dobře tak. Ostatně je jako režisér pod filmem podepsán T. Masuda, tentýž, který vytvořil „Port Artur“ a později vynikající „Tora Tora Tora“. Vzhledem k tomu, že bitva u Cušimy (1905) je nejslavnější událostí v dějinách japonského válečného námořnictva a jednou z nejslavnějších v japonských dějinách vůbec, tento film prostě vzniknout musel. A pak - dokonaného útoku na Pearl Harbor si Japonci zdaleka nepovažují tolik, jako vítězství u Cušimy, neboť Pearl Harborem začala poslední válečná tragédie národa Nipponu; ani velkolepé JAMATÓ a MUSAŠI nejsou v Japonsku tak slavné jako „cušimská“ MIKASA a spol. (ASAHI, ŠIKIŠIMA, FUDŽI…) a není větší postavy v námořní historii země Vycházejícího slunce, než tvrdě zasmušilé osobnosti admirála Heihačiró Tógóa. Ano, dílo „Bitva u Cušimy“, jako apoteóza triumfu Rengó kantai, do japonské neřku-li světové filmografie patří právem, a je jen otázkou, jak by totéž téma zpracoval tvůrce soudobý.
Názory českých diváků na film „Bitva u Cušimy“ budou samozřejmě různé, ale soudím, že ne příkře odmítavé, neboť ani z hlediska evropského filmového diváka nejde o tragický propadák, a soudím, že „Jamató, loď smrti“ je - když už - špektákl mnohem horší. Co opět asi nejvíc našinci vadí, je ryze japonský pohled na věc a ryze japonský tvůrčí přístup k pojímání filmových postav, jejichž emocionální projevy oddanosti vůči Meidži Tennó (japonskému císaři), službě na lodi, ale i v běžných meziosobních vztazích jsou jako obvykle přechýleny do až naivní nevěrohodnosti ve smyslu „náramně uvědomělý námořník“, „náramně veselý dělostřelec“, „náramně milující žena“…. Také finální bitevní scéna filmu je pojata k našemu zoufalství zjednodušeně a nevěrohodně… Ale znovu je třeba si uvědomit, že film vznikal pro (prostoduchého?) japonského diváka.
Ale položme si také otázku, nakolik vlastně tento film je o bitvě u Cušimy a nakolik toliko pohledem do života japonských vojenských námořníků počátkem 20. století? Do odpovědi se mi pak srovnalo, že film by se mohl jmenovat „Tógóovi námořníci“ nebo podobně, protože ač se očekávání vrcholné námořní srážky rusko-japonské války line filmem jako základní dějová osa, o bitvě u Cušimy je jen právě ona rozporuplná závěrečná sekvence s několika záběry na makety bojujících lodí a velitelský můstek MIKASY, na artilerní exteriéry, hlavně ale do kasematy sekundárních děl pravoboční baterie vlajkového obrněnce. Navíc je tu jaksi nadbytečné růžové vlákno slzavého románku o vztahu námořníka k ženštině, která na ulici velkoměsta denně sexuálně poslouží několika nadržencům, a přesto si v srdci nechává ovívat „svého“ námořníka fénem čistého milostného vztahu. … Kdyby měla být tato podívaná skutečným vylíčením osobního podílu japonských námořníků na „Bitvě u Cušimy“, musela by vypadat jinak, tedy s větší tendencí k hranému dokumentu a k postavě admirála Tógóa. Takto je v této filmové novele pod neónem „Bitva u Cušimy“ rozvinut příběh mladíka, který se nechal zapsat do lodního orchestru, aby si pak na lodi prožil osobní martyrium „ani ne polovičního bojového plavce“, a k tomuto syžetu scénárista přilepil ono líčení až kuriózní citové vazby mladíka a prostitutky. V této podbízivé paralele hlavního děje (na lodi ) spatřuji - vedle přepjatosti hereckých výkonů - základní problém díla, a to nejsem odpůrcem filmů reflektujících čistě individuální, ba láskyplné lidské příběhy zafabulované do válečného děje („Peral Harbor“, „Tmavomodrý svět“…).
Ale k vojensko-námořnické rovině filmu: O bitvě u Cušimy netřeba čtenářům těchto stránek sdělovat mnoho. Jelikož se v rusko-japonské válce v l. 1904 – 1905 odehrávaly hlavní a největší boje v Mandžusku (severovýchodní Čína), a japonská strana musela do tohoto prostoru přesouvat své armádní síly i přes Žluté moře, bylo jedním z prvořadých strategických cílů tokijského vrchního velení eliminovat ruské dálněvýchodní loďstvo, které by japonské námořní transporty mohlo zastavit. Ruská 1. Tichooceánská eskadra (nespr. Tichomořská…) měla hlavní základnu v Port Arturu, takže bylo třeba tuto pevnost dobýt a loďstvo buď zničit na kotvištích základny, nebo je donutit ke generální bitvě. Dopadlo to tak, že ve střetnutí 10. srpna 1904 se zbytek poražené eskadry vrátil do Port Arturu, zatímco několik dalších lodí (vlajkový obrněnec CESAREVIČ aj.) se uchýlilo do neutrálních přístavů, a křižník NOVIK byl zničen u Korsakovsku na jihu Sachalinu… Jenže tou dobou se už v Kronštadtu připravovalo vyplutí posilové 2. Tichooceánské eskadry, která je ve filmu bůhví proč označována Baltické loďstvo (totiž 1. a 2. Tichooceánská eskadra byly z Baltického loďstva vyděleny, aby pak jejich sloučením vzniklo v r. 1905 na Dálném východě nové, už samostatné Tichooceánské loďstvo). Plavba 2. Tichooceánské eskadry pod velením adm. Z. P. Rožetsvenského (ve filmu chybně Rožněstvenskji, často u nás nesprávně i Rožděstvenskij) byla pro Japonsko skutečně velkým nebezpečím, neboť pokud by toto uskupení porazilo japonské Spojené loďstvo pod adm. H. Tógóem, rázem by ustal přísun japonských armádních posil a vojenského materiálu přes Žluté moře a Koreu do Mandžuska, Rusové by v oblasti kolem Mukdenu (dn. Šenjang, Shenyang) získali převahu, takže Japonsko by do dvou měsíců mohlo válku prohrát. Proto tak velké přípravy Rengó kantai na bitvu s 2. Tichooceánskou eskadrou... Ve skutečnosti však byla anabáze Rožestvenského loďstva tragickým omylem, neboť po pádu Port Arturu a zničení 1. Tichooceánské eskadry si jen obstarožní nadutci v petrohradské Admiralitě a Zimním paláci mohli myslet, že se slabá a nesourodá posilová eskadra stane rozhodujícím činitelem rusko-japonské války.
Jenže ve filmu se o přípravách japonského loďstva na připlutí Rožestvenského eskadry na Dálný východ nedozvídáme téměř nic, ba celé dění od zimy do jara 1905 se tu koncentruje pouze na vlajkovou loď adm. Tóga - bitevní obrněnec MIKASA. Ten sice po ukončení námořní kampaně u Port Arturu prošel opravami v Kuré, ale stejně tak (postupně) všechny další bitevní lodě, křižníky a torpédoborce Spojeného loďstva, jenže ty podle tohoto filmu jako by v rusko-japonské válce existovaly až kdesi ve třetím plánu nebo vůbec mimo dějový rámec. A také se z filmu dozvídáme neuvěřitelné věci, možná i přičiněním „kvalitního“ překladatele. Tak např. Baltická flotila byla prý největší na světě (nebylo jím ani Baltické loďstvo, ani 2. Tichooceánská eskadra, neboť ta byla ubohým slepencem kolem čtyř moderních bitevních lodí), že prý se skládá ze (sic!) „8 válečných lodí a 40 dalších plavidel“ (těmi osmi asi míněny eskadrové obrněnce, kterých ale bylo v 2.TE devět), ba filmový adm. Jamamotó - nevlastní otec pozdějšího adm. Jamamotóa, známého z II. světové - pronáší neuvěřitelné tvrzení, že Baltické loďstvo „má dvakrát tolik lodí co japonské“. Tyto nepravdy znějí v první části filmu, takže znalejší divák si ke svému zklamání rázem představí, jakou asi faktografickou hodnotu či hodnotu vůbec toto dílo má jako celek, zatímco méně zasvěcený v křesle nervózně hrabe do pytlíku pro další nálož brambůrků nebo buráků.
Naštěstí však je recipient dalších takových „faktů“ zatím ušetřen a sleduje jen vcelku banální příběh člena lodního orchestru, který prochází mlýnicí vztahů v posádce MIKASY a tu a tam si tělesně i citově odskočí ke své mravně přituchlé, přesto však do nebes sympatické prostitutce, která mu koupila i trumpetu... Film pak konečně dospěje až k bitvě u Cušimy, k níž došlo koncem května 1905, ta však je tu skutečně pojata velmi zjednodušeně, jen jaksi k úlitbě diváka, který o bitvě stejně nic neví... Nutno si však povšimnout, že až v kritických hodinách před bitvou se samozřejmě projeví skutečné, cenné vlastnosti námořníků, kteří se do té době uměli jen rvát a podvádět, a nyní se bratří ve smyslu „odpusťme si, co jsme si“, i ti nejvíce mravně pokleslí plavci se nakonec projevují aspoň jako nacionální patrioti a náš hrdina nad tělem zpitého dryáčníka a keťase brečí kvůli tomu, že tento „musí bojovat, aby si mohl koupit dům a pole“. Tady jsem sklonil hlavu…
Ale co dál: Ruská eskadra v následném obraze bitvy nepravdivě pluje ve třech liniích, OSLABJA je tu jakýsi OSLAVA, těžká děla na MIKASOVI v polodetailu z paluby stále pálí vpřed, tj. před příď(!!), bitva prý trvala „pouhých 30 minut“ (sic!)… Pro srovnání - první rány bitvy padly 27. května před 14. hod. a poslední po 19. hodině, načež se střetnutí rozdrobilo na noční boje většinou samostatně plujících ruských lodí s japonskými torpédoborci a výstřely padaly i 28. května, o čemž bohužel nepadne ve filmu ani půl slova atd. atd. Nicméně některé záběry na bijící se lodě jsou výtečně dramatické a mnohé věrné palubní scény naturalisticky šokující; na to, že se při natáčení „bitvy“ pracovalo jen s maketami lodí a v bazénu, dopadly velmi dobře, a že ruské lodě hynuly docela jinak, než jak se ve filmu jeví, milostivě promiňme. Také scény z přípravy MIKASY na boj a masakr dělostřelců jsou tu vypodobněny věrně a film si v tomto ohledu v ničem nezadá s výborně vyvedenými výjevy japonských pěšáků útočících na ruské pozice na kopcích okolo ruské pevnosti ve filmu „Port Artur“ - ano, takto vskutku krutě mohlo vypadat prostředí japonské velké válečné lodi v milieu námořní bitvy počátku 20. století…
Bohužel však se soudnému divákovi znovu stáhne srdce, a to při totálně absurdní scéně, jež exponuje vyvrcholení děje filmu! Totiž za kritického stavu lodi se náš mladý námořní muzikus žene kamsi dolů pro trumpetu, aby s ní, jako jedinou zbraní, které rozumí a kterou dokáže skutečně ovládat, pak „zabojoval“ mezi krvácejícími a zdeptanými druhy poházenými v tratolišti krve v kasematě a převedl tak zmrtvělou baterii opět do kýžené aktivity. A světe div se – za táhlých, melancholických zvuků trumpety baterie vskutku ožívá a dělostřelci, v hematologicky i psychicky hrozném stavu, zjasňují pohledy, s potrhanými těly vstávají a pálí „za císaře“ jako zjančelí… Ano, i zde je potřeba útrpně přehlédnout, že v reálu by tohoto námořníka za opuštění bojového stanoviště a vyhrávání na trumpetu místo pomoci v baterii či lazaretu čekal námořní soud a nejtvrdší trest v žaláři, a nutno zůstat přesvědčen, že japonskému filmovému špektátorovi osmdesátých let 20. století takové melodrama vyhovovalo. No a opět numerický bonbónek – v závěrečných titulcích se píše, že v bitvě u Cušimy bylo na ruské straně „zničeno 21 plavidel včetně 5 válečných lodí“ (takže oněch 17 lodí asi bylo ne-válečných). Ano, taková je kvalita mnohých našich překladatelů, kteří – mají-li transponovat text (třeba) s militárním námětem – se ani v nejmenším neobtěžují si nejdřív o tematice něco základního přečíst a teprve pak se dát do práce.
Ve filmu jsou však i některé detaily, které náročnější divák přijme s vděkem, neboť si jimi může doplnit znalosti o službě na japonských válečných lodích na přelomu 19./20. století, jak z technického, tak personálního hlediska. Lze tu vidět dost dobře vypodobněnou kasematu středních děl i s jejich detaily (ano, i na skutečných lodích sem za horšího počasí šplíchala voda!), můžeme pozorovat, jak probíhaly cvičné střelby (avšak do středorážních děl i Japonci už dávno používali nikoliv dělené, nýbrž jednotné náboje), také jak se na lodi pracovalo při nakládání uhlí a jak a kam se s uhlím manipulovalo po palubě i v podpalubí, v náznaku je vidět, jak asi se čistily kotle a jejich topeniště (bývala to práce mnohem hroznější, než jak se tu jeví, často ještě v horkém prostředí), je vidět, jak se všude možně rozvěšovala složená námořnická lůžka (hamaky), aby utlumila let střepin, jak si námořníci před bitvou stříhají nehty a vlasy, aby je poslali domů, což byl tradiční zvyk i v armádě, je vidět použití britských radiotelegrafických přístrojů Marconi…
Avšak v jednom záběru na velitelský můstek, na němž setrvával adm. Tógó, je parný dálkoměr, jehož konstrukce neodpovídá provedení britských koincidenčních dálkoměrů Barr and Stroud typů FA2 a FA3, které se na japonských bitevních lodích tehdy používaly – totiž zde se nám ukazuje přístroj šířky asi 1 m, zatímco britské dálkoměry měly mnohem delší měrnou základnu.
A tak celkově: Nebýt přílepku o vztahu námořníka k prostituce a vytrubování ve bitevním finále filmu, při civilnějším projevu herců a při větší propracovanosti vojenské dějové fáze filmu ve smyslu širšího vidění události a odtajemnění postavy admirála Tógóa byl by to lepší film. Takto má „Bitva u Cušimy“ daleko k hodnotě velkofilmu „Tora Tora Tora“, který nemusel obsahovat podbízivá dějová pásma a přemíru zpytování života japonských námořníků, aby se stal (právem) světově slavným a uznávaným, jedním z nejlepších válečných filmů všech dob. „Bitvu u Cušimy“ s ním vlastně ani příliš nelze srovnávat.
„Bitva u Cušimy“ („Nihonkai daikaisen: Umi yukaba), japonský film z r. 1983. Scénář: Kazu Kasahara. Režie: Tošio Macuda. Hrají: Toširó Mifune, Hirojuki Okita, Džunkó Mihara, Šin Takuma aj. Barevný, 131 min. Do ČR dovezla fa Řitka Video v r. 2009 – české znění, nebo původní a titulky.
