Stránka 1 z 3

Začátky německé ponorkové zbraně

Napsal: 12/12/2005, 20:14
od Nelson
Na úplném konci první války začala pracovat v rámci Císařského námořnictva utajovaná skupina mající za úkol zdokonalit německé ponorky a zároveň navrhovat nová řešení vedoucí k vyšším výkonům. Pak ale přišla kapitulace a Versaileská mírová smlouva. Ta Německu zakazovala kromě stavby moderních hladinových plavidel i vlastnictví ponorek. Stav námořnictva byl snížen na 1500 důstojníků a 13500 námořníků.
V roce 1928 převzal tuto skromnou flotilu Erich Raeder a postupně ji začal modernizovat. V té době již na projektech budoucích německých ponorek pracovalo v utajení mnoho specialistů: Protože Němci nesměli ponorky nejen vlastnit ale ani vyrábět běžel tento vývoj oficiálně v nizozemské strojírenské firmě IvS (Ingenieurskantoor voor Scheepsbouw). Tuto společnost však v roce 1922 založily a celou dobu financovaly (samozřejmě tajně přes několik mezičlánků) německé loděnice AG Vulkan, Germaniawerft a AG Weser. Desítky dalších specialistů pracovaly v Argentině, Švédsku, Španělsku, Itálii a i v Japonsku. To dokonce v roce 1920 koupilo plány dvou úspěšných německých ponorek.
Protože byl loďařský průmysl ve zbídačeném Německu v krizi, zapojilo se do financování a podpory IvS i německé námořnictvo. Například byla přemluvena loděnice Blohm und Voss aby bez náhrady poskytla IvS licenci na diesely MAN.
Nizozemská společnost vybavená touto licencí zvítězila ve výběrovém řízení na stavbu dvou středně velkých ponorek pro svého bývalého spojence Turecko. Tyto dva čluny byly sice velmi skromnou zakázkou, ale IvS byla oficiálně malá firma a Němcům šlo spíše než o počty, o nová technologická řešení. Konstruktéři použili upravené plány ponorek pobřežního typu UB III s výtlakem 505/620 tun. Plavidla byla dokončena v březnu 1927 a před předáním novému majiteli je důkladně vyzkoušeli bývalí němečtí ponorkáři.

V roce 1929 získala IvS zakázku na tři čluny pro Finské námořnictvo. Šlo o malé minové ponorky třídy UC III (493/715 tun) které byly postaveny ve Finsku pod dohledem nizozemských (německých) specialistů. Plány těchto člunů byly po menších úpravách a zvětšení konstrukce použity pro německou třídu VII.
Objednávka byla ještě v roce 1929 doplněna požadavkem na malou minovou ponorku. Vzniklo plavidlo o výtlaku 99/136 tun které v následující válce operovalo na Ladožském jezeře.

Pro Španělsko se v téže době stavěla ponorka vycházející z experimentálního typu UG z roku 1918. Stavba probíhala v Rotterdamu v letech 1926-1929. Po vzniku Španělské republiky v roce 1932 však z kontraktu sešlo a tak celý projekt tajně zaplatilo německé námořnictvo z neveřejných zdrojů. Šlo o prototyp německé třídy I. Později byla tato ponorka prodána Turecku.
Mezitím však začaly loděnice podporující IvS kvůli nedostatku peněz spekulovat na burze a v srpnu 1927 všechno prasklo. Ministr obrany odstoupil ale vyšetřování se zaměřilo pouze na zpronevěru svěřených peněz. Tajné konstrukční kanceláře (Mentor Bilanz a Tebe GmbH) pracující přímo v Německu byly také tajně zrušeny a po uklidnění situace byla zřízena nová pojmenovaná Igewit GmbH (stejně neoficiální).

Finové spokojení s již dodanými plavidly objednali ještě jedno. Tentokrát se jednalo o pobřežní minovou ponorku o výtlaku 254/303 tun zkonstruovanou podle experimentálního modelu UF. Byl to vlastně předobraz pozdějšího německého modelu II.
Tak měli Němci kompletní dokumentaci ke třem základním typům s nimiž později začali válku. Zároveň IvS mohla v rámci smluvního servisu vyhodnocovat poznatky z používání.
V roce 1932 byla v rámci německého námořnictva zřízena sekce s oficiálním pověřením k vývoji rychlých motorových člunů. Byla však pověřena modernizačními úpravami stávajících ponorkových projektů.

Potom byl však 30.1.1933 jmenován říšským kancléřem jmenován Adolf Hitler, člověk jehož prvotním cílem bylo ukončení versaileského diktátu a opětné uvedení Německa mezi světové mocnosti.
O pouhé tři dny později bylo v Kielu oficiálně zřízeno středisko protiponorkového boje. Jeho skutečným úkolem byl výcvik posádek pro nové německé ponorky. Jejich stavba však byla dočasně pozastavena samotným Hitlerem, ještě nebylo vhodné dráždit Francouze a Brity. Přesto strojírenské a železářské firmy odesílaly přes IvS přichystané ponorkové komponenty do Kielu.

V červnu 1934 projednali Hitler a Raeder další rozvoj námořnictva. Tehdy se začal rýsovat základ budoucího nenaplněného snu, plánu Z. Také armáda byla upozorněna, že bude její stav brzy zvýšen na 300000 mužů. Vznikl Svaz leteckého sportu kde jako instruktoři působili piloti vycvičení v SSSR. IG Farben zahájil výstavbu chemiček na syntetický kaučuk a benzín, Krup začal produkovat tisíce tun pancéřových desek a zvýšil produkci děl všech ráží. Za této situace nabídla Francie a Velká Británie v únoru 1935 Nemcům rovnoprávnost ve výzbroji, Hitler to však odmítl.
O necelé dva měsíce později (21.5.1935) však předstoupil před říšský sněm a ohlásil vznik luftwaffe a rozšíření armády na půl miliónu mužů. Zároveň nabídl Britům, že je ochoten udržet stav námořnictva na 35% Royal Navy. Tak bylo najednou Němcům umožněno postavit 5 bitevních lodí a 21 křižníků (tohoto stavu však nikdy nedosáhli). V případě ponorek Hitler požadoval 45% a při přímém ohrožení až plnou paritu s britským ponorkovým loďstvem. Smlouva byla podepsána 18.6.1935 v Londýně a o pouhých 11 dnů později byla spuštěna první německá ponorka U-1 typ II-A.

Na scéně se objevila další známá osobnost. Celkem úspěšný ponorkový kapitán z WWI nyní námořní kapitán Karl Dönitz byl 28.9.1935 uveden do funkce vrchního velitele německé ponorkové zbraně. Zároveň proběhla přehlídka celé 1.ponorkové flotily, pouhé tři čluny. V krátké době se novému veliteli podařilo dokončit výcvik prvních posádek a zároveň byl odstartován program výstavby nových plavidel. Přesto jich bylo k 1.9.1939, tedy k datu začátku WWII v Evropě k dispozici pouze 57 (2 x typ I. 30 x typ II, 18 x typ VII, 7 x typ IX). A to bylo, na rozdíl od Dönitzova požadavku na 300 člunů velmi málo. I tak tyto skromné síly představující světovou technologickou špičku začaly od prvních dnů války šířit hrůzu na námořních komunikacích.

Obrázek

Obrázek

Napsal: 12/12/2005, 22:09
od sa58
Dotaz - jaké měl Dönitz skóre během WW1?

Napsal: 13/12/2005, 18:06
od Nelson
Co vím, tak potvrzené jen dvě lodě a necelých 9000 BRT. Další tři zásahy pravděpodobně. Svoji ponorku ale dostal až začátkem roku 1918 a na podzim navíc padl do zajetí
Ale část svojí ponorkové kariéry sloužil pod druhým nejlepším ponorkářem historie - kapitánporučíkem Walterem Forstmanem na U-39 (146 lodí a 384304 BRT). A jeho hodnocení z té doby jsou vynikající.

Napsal: 8/2/2009, 01:13
od thor03
Německé ponorky typ I a II

U-boot – IA
ObrázekObrázek


Předválečný – atlantický

Postaveny byli pouze dva kusy ( U25, U26 ). Vycházeli z typu E1, který se stavěl v letech 1926 až 27 pro Španělsko.

Výtlak: 862 / 983 tun
Délka: 72.5 m
Šířka: 6.2 m
Rychlost: 18,6 / 8,3 uzlu
Dosah: 8100 nm při 10 uzlech / 78,4 nm při 4 uzlech
Palivo: 96 tun
Pohon: 2 x diesel - 1540 HP, 2 x elektromotor – 500 HP
Hloubka ponoření: 200 m
Doba ponoření: 30 sekund
Posádka: 43 mužů
Výzbroj: 4 příďové + 2 záďové torpédomety
1 x 105 mm + 150 ks nábojů
1 x 20 mm + 2000 ks nábojů

Kombinace výzbroje:
14 torpéd
4 torpéda+16 min TMA (215kg)
28 min TMA (215kg)
42 min TMB (576kg)
4 torpéda + 10 min TMA (215kg) + 9 min TMB (576kg)
4 torpéda + 24 min TMB (576kg)

U-boot – IIA
ObrázekObrázek


Pobřežní
Počet postavených ponorek: 6 ks
První větší série ponorek pro službu u pobřeží, oblastech kanálu La Manche a Severního moře. Používaly se také pro pokládáni min.

Výtlak: 253,8 / 303,1 tun
Délka: 40.9 m
Šířka: 4.1 m
Rychlost: 13 / 6,9 uzlu
Dosah: 2000 nm při 8 uzlech / 30 nm při 4 uzlech
Palivo: 12 tun
Pohon: 2 x diesel - 350 HP, 2 x elektromotor – 180 HP
Hloubka ponoření: 150 m
Doba ponoření: 30 sekund
Posádka: 25 mužů
Výzbroj: 3 příďové torpédomety
1 x 20 mm ( dvojče ) 850 ks nábojů

Kombinace výzbroje:
5 torpéd ( 6 maximum)
1 x torpédo + 8 min TMA (215kg)
12 x mina TMA (215kg)
18 x mina TMB (576kg)
1 x torpédo + 4 x mina TMA (215kg) + 6 x mina TMB (576kg)
1 x torpédo + 10 x mina TMB (576kg)

U-boot – IIB
ObrázekObrázek
Pobřežní
Počet postavených ponorek: 20 ks

Výtlak: 278,9 / 328,5 tun
Délka: 42,7 m
Šířka: 4.1 m
Rychlost: 13 / 7 uzlu
Dosah: 3900 nm při 8 uzlech / 43 nm při 4 uzlech
Palivo: 21 tun
Pohon: 2 x diesel - 335 HP, 2 x elektromotor – 180 HP
Hloubka ponoření: 150 m
Doba ponoření: 30 sekund
Posádka: 25 mužů
Výzbroj: 3 příďové torpédomety
1 x 20 mm ( dvojče ) 1000 ks nábojů
1 x 20 mm ( dvojče ) + 1 x 20 mm 1200 ks nábojů (v Černém moři )

Kombinace výzbroje:
5 torpéd ( 6 maximum)
1 x torpédo + 8 min TMA (215kg)
12 x mina TMA (215kg)
18 x mina TMB (576kg)
1 x torpédo + 4 x mina TMA (215kg) + 6 x mina TMB (576kg)
1 x torpédo + 10 x mina TMB (576kg)

U-boot – IIC
ObrázekObrázek

Pobřežní
Počet postavených ponorek: 9 ks

Výtlak: 291 / 341 tun
Délka: 43.9 m
Šířka: 4.1 m
Rychlost: 12 / 7 uzlu
Dosah: 4200 nm při 8 uzlech / 42 nm při 4 uzlech
Palivo: 23 tun
Pohon: 2 x diesel - 350 HP, 2 x elektromotor – 205 HP
Hloubka ponoření: 150 m
Doba ponoření: 25 sekund
Posádka: 25 mužů
Výzbroj: 3 příďové torpédomety
1 x 20 mm ( dvojče ) 1000 ks nábojů

Kombinace výzbroje:
5 torpéd ( 6 maximum)
1 x torpédo + 8 min TMA (215kg)
12 x mina TMA (215kg)
18 x mina TMB (576kg)
1 x torpédo + 4 x mina TMA (215kg) + 6 x mina TMB (576kg)
1 x torpédo + 10 x mina TMB (576kg)

U-boot – IID
ObrázekObrázek

Pobřežní
Počet postavených ponorek: 15 ks
Lišila se od IIC rozměrnější a jinak tvarovanou věží, dodatečně se montovaly schnorchely.

Výtlak: 314 / 364 tun
Délka: 44 m
Šířka: 4.9 m
Rychlost: 12,7 / 7,4 uzlu
Dosah: 5650 nm při 8 uzlech / 56 nm při 4 uzlech
Palivo: 38 tun
Pohon: 2 x diesel - 350 HP, 2 x elektromotor – 205 HP
Hloubka ponoření: 150 m
Doba ponoření: 25 sekund
Posádka: 25 mužů
Výzbroj: 3 příďové torpédomety
1 x 20 mm ( dvojče ) 1000 ks nábojů

Kombinace výzbroje:
5 torpéd ( 6 maximum)
1 x torpédo + 8 min TMA (215kg)
12 x mina TMA (215kg)
18 x mina TMB (576kg)
1 x torpédo + 4 x mina TMA (215kg) + 6 x mina TMB (576kg)
1 x torpédo + 10 x mina TMB (576kg)

TMA (215kg) : ukotvená torpédová mina
TMB (576kg) : mina usazená na dně. Mina byla cca poloviční délky torpéda a odpalovala se z torpedometu.
Miny TMA a TMB měli spožděnou detonaci a magnetickou nebo akustickou roznětku.

Hloubka ponoření není maximální, ale projektovaná.

Zdroj:
I.Pejčoch, Z. Novák, T. Hájek - Válečné lodě 4
V. E. Tarrant - Ponorky útočí
http://www.graptolite.net/Facta_Nautica/U2.html
http://forum-marinearchiv.de/smf/index. ... 5.msg82344
http://www.u-boat-reich.co.uk/u-boat-type-iib.htm
http://www.cmkkits.com/lode/typ-iid/

Napsal: 8/2/2009, 16:12
od thor03
Německé ponorky typ VII

U-boot – VIIA
Obrázek

Atlantický
Počet postavených ponorek: 10ks

Vzorem byl typ UB III z první světové války. Šlo o typ střední kategorie určený k nasazení na Atlantiku.

Výtlak: 626 / 745 tun
Délka: 64.5 m
Šířka: 5.85 m
Rychlost: 17 / 8 uzlu
Dosah: 6800 nm při 10 uzlech / 90 nm při 4 uzlech
Palivo: 67 tun
Pohon: 2 x diesel - 1160 HP, 2 x elektromotor – 375 HP
Hloubka ponoření: 150 m
Doba ponoření: 30 sekund
Posádka: 44 mužů
Výzbroj: 4 příďové torpédomety + 1 záďový torpédomet
1 x 88 mm 250ks nábojů
1 x 20 mm

Kombinace výzbroje:
11 torpéd (maximálně)
22 x mina TMA (215kg)
33 x mina TMB (576kg)
3 x torpédo + 8 x mina TMA (215kg)+ 6 x mina TMB (576kg)
3 x torpédo + 24 x mina TMB (576kg)
3 x torpédo + 12 min TMA (215kg)

TMA (215kg) : ukotvená torpédová mina
TMB (576kg) : mina usazená na dně. Mina byla cca poloviční délky torpéda a odpalovala se z torpedometu.

U-boot – VIIB
ObrázekObrázek

Atlantický
Počet postavených ponorek: 24 ks

Upravena byla bojová věž zvětšen výtlak a délka ponorky.

Výtlak: 753 / 857 tun
Délka: 66.6 m
Šířka: 6.2 m
Rychlost: 17,9 / 8 uzlu
Dosah: 9400 nm při 10 uzlech / 90 nm při 4 uzlech
Palivo: 108 tun
Pohon: 2 x diesel - 1400 HP, 2 x elektromotor – 375 HP
Hloubka ponoření: 150 m
Doba ponoření: 30 sekund
Posádka: 44 mužů
Výzbroj: 4 příďové torpédomety + 1 záďový torpédomet
1 x 88 mm 250ks nábojů
1 x 20 mm
Varianty:
1 x 37 mm 1195 ks nábojů
2 x 20mm (dvojče) 4380 ks nábojů

Kombinace výzbroje:
14 torpéd (maximálně)
26 x mina TMA (215kg)
39 x mina TMB (576kg)
4 x torpédo + 10 x mina TMA (215kg)+ 9 x mina TMB (576kg)
3 x torpédo + 24 x mina TMB (576kg)
4 x torpédo + 24 min TMB (576kg)

U-boot – VIIC
ObrázekObrázek

Atlantický
Počet postavených ponorek: 567 ks

Nejpočetnější třída ponorek. Páteř německého ponorkového loďstva po celou válku.

Výtlak: 753 / 857 tun
Délka: 66.6 m
Šířka: 6.2 m
Rychlost: 17,7 / 7,6 uzlu
Dosah: 9700 nm při 10 uzlech / 80 nm při 4 uzlech
Palivo: 108 tun
Pohon: 2 x diesel - 1400 HP, 2 x elektromotor – 375 HP
Hloubka ponoření: 150 m
Doba ponoření: 30 sekund
Posádka: 44 mužů
Výzbroj: 4 příďové torpédomety + 1 záďový torpédomet
1 x 88 mm 250ks nábojů
1 x 20 mm
Varianty:
1 x 37 mm 1195 ks nábojů
2 x 20mm (dvojče) 4380 ks nábojů

Kombinace výzbroje:
14 torpéd (maximálně)
26 x mina TMA (215kg)
39 x mina TMB (576kg)
4 x torpédo + 10 x mina TMA (215kg)+ 9 x mina TMB (576kg)
3 x torpédo + 24 x mina TMB (576kg)
4 x torpédo + 24 min TMB (576kg)

U-boot – VIIC/41
Obrázek

Atlantický
Počet postavených ponorek: 92 ks

Odpovídá typu VIIC, ale má silnější tlakový plášť s možností se ponořit až do 200m

Výtlak: 753 / 857 tun
Délka: 66.6 m
Šířka: 6.2 m
Rychlost: 17,7 / 7,6 uzlu
Dosah: 9700 nm při 10 uzlech / 80 nm při 4 uzlech
Palivo: 108 tun
Pohon: 2 x diesel - 1400 HP, 2 x elektromotor – 375 HP
Hloubka ponoření: 200 m
Doba ponoření: 30 sekund
Posádka: 44 mužů
Výzbroj: 4 příďové torpédomety + 1 záďový torpédomet
1 x 88 mm 250ks nábojů
1 x 20 mm
Varianty:
1 x 37 mm 1195 ks nábojů
2 x 20mm (dvojče) 4380 ks nábojů

Kombinace výzbroje:
14 torpéd (maximálně)
26 x mina TMA (215kg)
39 x mina TMB (576kg)
4 x torpédo + 10 x mina TMA (215kg)+ 9 x mina TMB (576kg)
3 x torpédo + 24 x mina TMB (576kg)
4 x torpédo + 24 min TMB (576kg)


U-boot – VIIC/42
ObrázekObrázek

Atlantický
Počet postavených ponorek: 2 ks

Ponorka byla uzpůsobena taktickým potřebám a větší rychlosti konvojů.Od roku 1942 bylo odstraněno námořní dělo.

Výtlak: 1084,5 / 1098,92 tun
Délka: 68.7 m
Šířka: 6.85 m
Rychlost: 18,6 / 7,6 uzlu
Dosah: 12600 nm při 10 uzlech / 80 nm při 4 uzlech
Palivo: 159 tun
Pohon: 2 x diesel - 1609 HP, 2 x elektromotor – 375 HP
Hloubka ponoření: 200 m
Doba ponoření: 30 sekund
Posádka: 44 mužů
Výzbroj: 4 příďové torpédomety + 1 záďový torpédomet
1 x 88 mm
Kombinace až 8 x 20 mm (2 x 4)
Varianty:
1 x 37 mm 1195 ks nábojů

Kombinace výzbroje:
12 torpéd (maximálně)
26 x mina TMA (215kg)
39 x mina TMB (576kg)
4 x torpédo + 16 x mina TMA (215kg)


U-boot – VIID

Obrázek

Minonosný
Počet postavených ponorek: 6 ks

Od roku 1942 bylo odstraněno námořní dělo.

Výtlak: 965 / 1080 tun
Délka: 76.9 m
Šířka: 6.4 m
Rychlost: 16,7 / 7,3 uzlu
Dosah: 13000 nm při 10 uzlech / 69 nm při 4 uzlech
Palivo: 169 tun
Pohon: 2 x diesel - 1609 HP, 2 x elektromotor – 375 HP
Hloubka ponoření: 150 m
Doba ponoření: 30 sekund
Posádka: 44 mužů
Výzbroj: 4 příďové torpédomety + 1 záďový torpédomet
1 x 88 mm
Kombinace až 8 x 20 mm (2 x 4)
1 x 37 mm 1195 ks nábojů

Kombinace výzbroje:
12 torpéd (normálně)
14 torpéd + 10 x TMA (215kg) + 9 x TMB (576kg) + 15 SMA(310kg)
3 torpéda + 24 x mina TMB (576kg) + 15 x mina DMA (310kg)
26 x mina TMA (215kg) + 15 x mina SMA (310kg)
39 x mina TMB (576kg)
4 x torpédo + 16 x mina TMA (215kg)
39 x mina TMA (215kg+ 15 x mina SMA (310kg)

U-boot – VIIF

Atlantický
Počet postavených ponorek: 4 ks

Ponorka pro zásobování torpédy. Vycházela s typu VIIC s větším prostorem pro 21 torpéd k zásobování jiných ponorek.

Výtlak: 1084 / 1181 tun
Délka: 77.6 m
Šířka: 7.3 m
Rychlost: 17,6 / 7,9 uzlu
Dosah: 13950 nm při 10 uzlech / 75 nm při 4 uzlech
Palivo: 199 tun
Pohon: 2 x diesel - 1609 HP, 2 x elektromotor – 375 HP
Hloubka ponoření: 200 m
Doba ponoření: 30 sekund
Posádka: 46 mužů
Výzbroj: 4 příďové torpédomety + 1 záďový torpédomet
Kombinace až 8 x 20 mm (2 x 4)
Varianty:
1 x 37 mm 1195 ks nábojů



TMA (215kg) : ukotvená torpédová mina
TMB (576kg) : mina usazená na dně Mina byla cca poloviční délky torpéda a odpalovala se z torpedometu.
SMA (310kg) : šachtová mina, speciální mina s 310 kg náloží pro ponorky typu VIID a XB
Miny TMA a TMB měli spožděnou detonaci a magnetickou nebo akustickou roznětku.

Hloubka ponoření není maximální, ale projektovaná.


Zdroj:
I.Pejčoch, Z. Novák, T. Hájek - Válečné lodě 4
V. E. Tarrant - Ponorky útočí
http://www.graptolite.net/Facta_Nautica/U2.html
http://forum-marinearchiv.de/smf/index. ... 5.msg82344
http://www.u-boat-reich.co.uk/u-boat-type-iib.htm
http://www.ipmsstockholm.org/magazine/2 ... _uboot.htm
http://www.yatego.com/rappelkiste-spiel ... ot-viic-41
http://www.zegluga.wroclaw.pl/readartic ... cle_id=124

Napsal: 22/5/2012, 20:45
od Scrat
"Jediná věc, která mě během války opravdu děsila, bylo nebezpečí ponorek."
Tento všeobecně známý citát z pamětí Sira Winstona Leonarda Spencer-Churchilla je velmi často zmiňován a údajně ukazuje jakou váhu přikládali představitelé Velké Británie nebezpečí plynoucímu ze strany nacistických ponorek. Nechci znevažovat osobu jednoho z největších státníků XX století a jeho zásluhy na porážce III. Říše, a ani bych si to nedovolil. S tím výše zmiňovaným výrokem si však dovolím polemizovat.

Před nedávnem jsem se konečně prokousal jedním z děl historika Claye Blaira, dvoudílnou „Hitlerovou ponorkovou válkou“ a přesto že nejde o tzv revizionistické dílo ukazuje mnohá všeobecně uznávaná fakta ve zcela jiném světle. Pro někoho velmi nudný text popisuje historii ponorkové války v Atlantiku a přilehlých oblastech den za dnem a přesto že některé její aspekty pomíjí jde o práci velmi detailní a nabitou ověřenými údaji. Jde mi ale o to že pokud Britové považovali ponorkovou hrozbu za tak vážnou tak jejich činy svědčí o něčem zcela jiném. Blair zmiňuje dvě konkrétní věci které naopak poukazují na velmi laxní přístup k tomuto nebezpečí.

Prvním z faktů je to že po pádu Francie Britové svou nečinností umožnili aby na pobřeží Biskajského zálivu vyrostla řada velkých ponorkových základen Kriegsmarine. Přesto že měli od francouzského odboje poměrně přesné informace o německých záměrech, neobtěžovali se výrazněji narušit stavbu obrovských a extrémně odolných ponorkových bunkrů v Brestu, Lorientu, Bordeaux St. Nazaire a jinde. Naopak v době kdy už byly německé ponorky téměř bezzubé a na pokraji vyhynutí vynakládali zase až přílišné úsilí aby tato betonová monstra vyřadili z provozu. Tento postup mi tak nějak nezapadá do Churchillova uvědomění si nebezpečnosti ponorek.

Druhou skutečností je problém rozdělování zbraní z dodávek Lend-Lease.
Blair vypichuje konkrétně fakt jak byly přehlíženy požadavky Pobřežního velitelství na přidělení několika desítek dálkových bombardérů B-24. Přesto že se první kusy které byly námořníkům předány ukázaly jako velmi vhodné pro protiponorkovou službu byla další objednávka smetena ze stolu. Všechny další letouny byly předávány bombardovacímu velitelství a sloužily jako potrava pro německé stíhačky a flak.
Přitom nešlo o nějak extrémní požadavky, v několika dalších pracích jsem narazil na názor že pokud by pobřežní velitelství disponovalo zhruba 200 letouny tohoto typu mohly být německé ponorky v severním Atlantiku poraženy již v roce 1941 tedy ještě před zapojením se USA do konfliktu.

Námořní válkou se zabývám už mnoho let ale tohle mi hlava nebere. Buď se Britové německých ponorek obávali a pak proti nim měli bojovat s vynaložením všech dostupných prostředků, nebo toto nebezpečí podcenili a potom je zmiňovaný výrok jen jakýmsi zapřením vlastního selhání.

Kanadský námořní historik Michael L. Hadley ve svém díle „Count Not the Dead: The Popular Image of the German Submarine“ uvádí že že až do konce WWII byly německé ponorky opředeny více mýty než kterákoliv jiná zbraň té doby. Obě strany přeháněly ve zveřejňování svých úspěchů (někdy německá hlášení přeháněla o stovky procent) a výsledný pohled na „Bitvu o Atlantik“ byl až donedávna velmi zkreslený. Teprve uvolnění přísně utajovaných spojeneckých záznamů o tomto několikaletém střetnutí a o „rozbití“ Enigmy ukazují mnoho událostí ve zcela jiném světle.
A mnoho zažitých názorů zcela vyvracejí. Třeba i ten že Británie se v průběhu války na čas ocitla v nebezpečí vyhladovění. Spojenecké statistiky naopak ukazují že 99 % všech lodí jež za války vypluly na moře se dostalo do místa určení. A i v těžkém roce 1942 se ztráty dařilo celkem plynule nahrazovat.
Jinými slovy (ne mými), přesto že byla Bitva o Atlantik velmi krutá celkově je v literatuře nebezpečí německých ponorkových sil v letech 1939-1945 silně nadhodnoceno.

Scrat

Napsal: 22/5/2012, 20:57
od Lord
Scrat píše:Prvním z faktů je to že po pádu Francie Britové svou nečinností umožnili aby na pobřeží Biskajského zálivu vyrostla řada velkých ponorkových základen Kriegsmarine. Přesto že měli od francouzského odboje poměrně přesné informace o německých záměrech, neobtěžovali se výrazněji narušit stavbu obrovských a extrémně odolných ponorkových bunkrů v Brestu, Lorientu, Bordeaux St. Nazaire a jinde. Naopak v době kdy už byly německé ponorky téměř bezzubé a na pokraji vyhynutí vynakládali zase až přílišné úsilí aby tato betonová monstra vyřadili z provozu. Tento postup mi tak nějak nezapadá do Churchillova uvědomění si nebezpečnosti ponorek.
Nad tímto jsem také mnohokrát přemýšlel a došel možná k chybnému závěru, že Luftwaffe byla v té době ještě silná a tak by Britové napadením těchto bunkrů zaplatili velkou cenu.
Nicméně asi menší než za potopené lodě, to si je třeba přiznat, a je opravdu divné, že neučinili ještě nějaký pokus dříve. Nechci šahat Churchillovi do svědomí, zda tím nechtěl dosáhnout větší angažovanosti Ameriky.

Napsal: 22/5/2012, 21:47
od Farky
Scrat píše: Blair vypichuje konkrétně fakt jak byly přehlíženy požadavky Pobřežního velitelství na přidělení několika desítek dálkových bombardérů B-24. Přesto že se první kusy které byly námořníkům předány ukázaly jako velmi vhodné pro protiponorkovou službu byla další objednávka smetena ze stolu. Všechny další letouny byly předávány bombardovacímu velitelství a sloužily jako potrava pro německé stíhačky a flak.
Scrat píše:Přitom nešlo o nějak extrémní požadavky, v několika dalších pracích jsem narazil na názor že pokud by pobřežní velitelství disponovalo zhruba 200 letouny tohoto typu mohly být německé ponorky v severním Atlantiku poraženy již v roce 1941 tedy ještě před zapojením se USA do konfliktu.
Nějaké masivnější použití Liberátorů u Coastal Command v roce 1941 (a ostatně ani v roce 1942) nebylo možné. Vůbec první britskou jednotkou co dostala Liberátory byla v červenci No 120. squadron RAF (Coastal Command), byly to Liberatory I. První operační lety se odehrály až v září stejného roku. Vzhledem k tomu, že Britové dostaly pouze 20 Liberatorů I (víc jich myslím ani neobjednaly) a dodávky Liberátorů II měly zpoždění, tak tato jednotka byla až do listopadu 1941 jediná, která měla nějaké B-24 ve výzbroji. 200 Liberátorů u Coastal Command v roce 1941 je utopie. Pokud to autoři myslí hypoteticky, pak ano, 200 B-24 v roce 1941 mohlo možná porazit ponorky v severním Atlantiku. Jenže Britové jich tolik ani zdaleka neměly.

Ještě na konci roku 1942 tvořily Liberátory různých verzí výzbroj pouhých sedmi squadron RAF - 4 spadaly pod Coastal Command, 1 byla transportní a dvě byly bombardovací (navíc obě byly v Indii). Přičemž squadrona myslím měla obvykle tabulkově 12 strojů.

Napsal: 22/5/2012, 21:54
od karaya1
Scrat píše:Blair vypichuje konkrétně fakt jak byly přehlíženy požadavky Pobřežního velitelství na přidělení několika desítek dálkových bombardérů B-24. Přesto že se první kusy které byly námořníkům předány ukázaly jako velmi vhodné pro protiponorkovou službu byla další objednávka smetena ze stolu. Všechny další letouny byly předávány bombardovacímu velitelství a sloužily jako potrava pro německé stíhačky a flak.
Konkrétně tohle je peachovina. První B-24 se u Bomber Command objevily až v půlce roku 1944. Naopak v půlce roku 1942 (!) bylo několik Lancasterů zapůjčeno Harrisem ke Coastal Command. Pravým důvodem jejich nedostatku byl vstup USA do války a rekvírování ér určených do ostrovního království.
Scrat píše:Přesto že měli od francouzského odboje poměrně přesné informace o německých záměrech, neobtěžovali se výrazněji narušit stavbu obrovských a extrémně odolných ponorkových bunkrů v Brestu, Lorientu, Bordeaux St. Nazaire a jinde. Naopak v době kdy už byly německé ponorky téměř bezzubé a na pokraji vyhynutí vynakládali zase až přílišné úsilí aby tato betonová monstra vyřadili z provozu.
Tuhle citaci si jen ukládám pro pozdější použití (cca o víkendu) :wink:

Napsal: 22/5/2012, 22:19
od Destroyman
karaya1 píše:První B-24 se u Bomber Command objevily až v půlce roku 1944.
Ale kdepak, Scrat má naprostou pravdu. Prvních dvacet Liberatorů dostala Británie v červnu 1941 a půlku si kupodivu pro sebe dokázal vyreklamovat maršál de la Ferté (jestli víš kdo to byl). Těch pár Liberatorů dostalo i protiponorkový radary a sehrály důležitou roli v závěrečné fázi bitvy o konvoj HG-76 (jestli víš o co jde). Pak ovšem Harris dokázal přesvědčit Churchilla a Coastal Command měla po ptákách.

Napsal: 23/5/2012, 01:45
od Alfik
No, je to tak. A narazili jsme na to již před časem v jiném vláknu :) o ponorkách.
Anglie něco jiného dělala a něco jiného (i slovy W. Ch.) říkala.
A válku jak známo nevyhraje ten, kdo potopí víc tonáže, ale ten, komu na jejím konci víc tonáže zůstane. Možná to byl záměr, pro utajení čtení Enigmy. A možná jen zpravodajská hra - plány v plánech cizích plánů. Tvrdíte, holenkové, že jste nám potopili miliony BRT? Tak my vám to potvrdíme - a zatím budeme popíjet rum a kouřit doutníky co jsme zrovínka vybalili z lodí...
Navíc. Okolo Německých sil, vojáků, techniky, a všech ostatních atributů se vytvořila neuvěřitelná legenda. Ve skutečnosti to byli úplně stejní pitomci jako každý jiný, jejich technika byla stejně dobrá/ špatná jako jiná, a operační plány mnohde zvrzali taky - nejsou to a nebyli nadlidé. Jenže, vítězství nad silným Německem, to je holt jiné quafe, než nechat si nakopat řiť od pár maňasů v turbanu a sandálech!

Napsal: 23/5/2012, 09:11
od karaya1
Destroyman píše:Prvních dvacet Liberatorů dostala Británie v červnu 1941 a půlku si kupodivu pro sebe dokázal vyreklamovat maršál de la Ferté (jestli víš kdo to byl). Těch pár Liberatorů dostalo i protiponorkový radary a sehrály důležitou roli v závěrečné fázi bitvy o konvoj HG-76 (jestli víš o co jde). Pak ovšem Harris dokázal přesvědčit Churchilla a Coastal Command měla po ptákách.
Já reaguji na toho Harrise. Znovu opakuji, že jediné Liberatory, které kdy za války létaly u Bomber Command, byly v rámci 223. sqn, zformované na konci srpna 1944. Ta navíc létala v rámci No. 100 Group (jestli víš, co to je :wink: ), takže žádné typické bombardovací operace.

Harris měl na bombardovací squadrony mimo britské ostrovy asi takový vliv, jako na německé noční stíhačky. Nulový. Mnoho historiků ho nemá rádo a tak mu to asi šmahem přišili, ale nikdy jsem nikde neviděl (ani v Oficiální historii, kde na něm taky nenechali nit suchou) citaci, že by si uzurpoval Liberatory pro sebe. Právě naopak, v roce 1942 půjčil Coastal Command dvě squadrony Lancasterů (které si bojový debut odbyly v březnu 42!). Vzpomeňte si, jak na jaře 1943 byl více než neochotný poskytnout jedinou squadronu Lanců na útok na přehrady.

Navíc to dává smysl, že v BC žádné Liberatory nelétaly: jak Halifax, tak Lancaster ("produkty" stejných specifikací) měly pro útoky na Německo dolet dostatečný a ve srovnání s B-24 větší pumový náklad. B-24 šly tam, kde byl potřeba jejich dolet - a první dodávky byly tak zoufale malé, že jich nikde nebylo dost.

Jinak mě trochu zaráží, že nenarážíte na transportní Liberatory (i když kdo by pak lítal přes Atlantik s piloty zpátky do Severní Ameriky) nebo že to rovnou nepřišijete Churchillovi za to, že si jeden nechal přestavět na osobní éro :wink: Případně proč nekritizujete způsob nasazení Liberatorů u Coastal Command, nevhodnou techniku apod.

Napsal: 24/5/2012, 18:45
od Lord
Stručně doplním nějaké další informace…

Ponorková základna St. Nazaire
Stavba tohoto ponorkového bunkru začala v březnu 1941. V průběhu více jak roku se podařilo základnu dokončit a to v rozsahu 14-ti krytů pro ponorky. V polovině roku 1943 zahájili dělníci Todtovy organizace práce na dalším zodolnění objektu, v jejíž průběhu byl strop bunkru zesílen téměř čtvrtmetrovou vrstvou železobetonu.
Na bunkry tohoto ponorkového komplexu bylo během války provedeno spojenci 30 velkých náletů, veškerá okolní zástavba města byla při nich zničena, ale objekty bunkrů zůstaly prakticky nepoškozeny.

K této ponorkové základně se váže ještě jedna válečná událost. V březnu 1942 byl na dok Normandie, chránící vlastní základnu, proveden útok jednotky britských commandos, během kterého do vrat doku narazil a explodoval trhavinami naložený torpédoborec HMS Campbeltown.
Zdroj: opevneni.blogspot.com

Operace Chariot
Dalo se velice dobře spočítat, že v případě, že by se Tirpitz nakonec dostal do Atlantického oceánu a byl při svých akcích poškozen, existuje jediné místo na západním francouzském pořeží, kde by jej Němci mohli opravit. Tímto místem byl suchý dok v přístavu St. Nazaire na řece Loira. Aby Britové vyloučili možnost, že dok německé bitevní lodi v případě potřeby poslouží, a aby oslabili zájem Němců poslat Tirpitz do Atlantiku, bylo v Londýně rozhodnuto jej zničit.
Konvoje obchodních lodí, již tak dost decimované smečkami německých U-boatů, se ocitly tváří v tvář další smrtící hrozbě, kterou představovala bitevní loď Tirpitz, která se z Německa v té době přesunula do norských vod. Tento přesun na sever byl tradičním prvním krokem na cestách německých hladinových "korzárů" při jejich výpravách do jižního Atlantiku, kde měli za úkol vyhledávat a potápět spojenecké obchodní lodi.
Zdroj: http://www.valka.cz/clanek_559.html

Co tedy z tohoto plyne? Britové museli vědět, že stavba bunkrů pokračuje. Když se podíváte na fotografie z průzkumu, je vidět ponorkovou základnu ještě rozestavěnou (bez stropnice), tedy v době, kdy bylo nejvhodnější jí poškodit. Přesto tak Britové neučinili, ale naplánovali jinou méně důležitou akci. V článku se sice píše, že commandos za svůj úspěch draze zaplatili, ale výsledku bylo dosaženo. Obrovitý suchý dok byl vyřazen a Němcům se jej do konce války již nepodařilo opravit. Ovšem už zapomíná na to, že bylo ihned započato s výstavbou nové plavební komory, vybudované pouhých pár metrů od zničené. Tuto novou stavbu chránil před možnými útoky masivní betonový bunkr. Nakonec však ani Němci do Atlantiku Tirpitz nevyslali.

Jsou to všechno trochu paradoxy, jak už upozornil Scrat!

Odkazy:
http://ww2today.com/28th-march-1942-the ... st-nazaire
http://ahoy.tk-jk.net/macslog/TheU-Boat ... ayOfB.html
http://www.uboat-bases.com/

Napsal: 24/5/2012, 20:09
od Scrat
karaya1 píše: Já reaguji na toho Harrise. Znovu opakuji, že jediné Liberatory, které kdy za války létaly u Bomber Command, byly v rámci 223. sqn, zformované na konci srpna 1944. Ta navíc létala v rámci No. 100 Group (jestli víš, co to je :wink: ), takže žádné typické bombardovací operace.
Nechci se hádat ale proč potom monografie o Liberatorech uvádí (překlad):
Konečně v lednu 1942 RAF obdržela Liberatory Mk.II které byly začleněny do 159. a 160. eskadry Bomber Command. Oblastí jejich bojových operací bylo Středozemní moře a později oblast CBI (Čína-Barma-Indie). Zakrátko byla Liberatory vyzbrojena 148. a 179. eskadra Bomber Command.
Již zanedlouho začaly do Velké Británie přibývat další verze B-24 které skončily u této formace. Byly to hlavně Liberatory B. VI a B. VIII jimiž byly vyzbrojeny 37. 40. 70. 99. 104. 108. 148. 159. 178. 214. 215. 223. 355. 356. 358. a 614 eskadra. Jedna z nich – 223. eskadra – byla speciální jednotkou určenou pro elektronický boj (RCM – Radio Counter Measures nebo ECM – Electronic Counter Measures). Byla ve stavu No. 100 Group od 23. 8. 1944 až do jejího zrušení 29. 7. 1945.

V monografii následuje tabulka z níž je patrné jaké verze B-24 měly výše zmiňované eskadry Bomber Command a Ferry Command.
Jak vyplývá z výčtu eskader většina jednotek RAF užívajících letouny B-24 Liberator operovala v oblasti Středozemního moře a na Dálném Východě nad Indií a Barmou. Operace nad Západní Evropou zůstaly doménou Wellingtonů, Lancasterů a Halifaxů.

Koukám že mimo první dvacetikusovou dodávku pro pobřežní velitelství šly další B-24 skutečně výhradně pro Bomber a Ferry Command. A protiponorkové operace se ocitly až na konci hodně dlouhého seznamu zájemců o dálkový bombardér.
Je pravdou že rokem 1941 autoři z nichž jsem čerpal asi přestřelili (za což se omlouvám) ale v následujícím roce by se zhruba stovka B-24 pro Coastal Command klidně schrastila.

Na ty zapůjčené Lancastery jsem už taky narazil, vždy to ale byla pouze informace že k tomu došlo a nic víc. Jaká byla úroveň jejich posádek, prošly výcvikem pro operace nad mořem? A dosáhly nějakého úspěchu? Nějak si totiž nevzpomínám na ponorku Osy u níž bych narazil na zmínku o Lancasteru.

Scrat

Napsal: 24/5/2012, 21:10
od Destroyman
Lorde, jestli můžeš, tak zadrž! Suchej dok pro bitevní lodě a ponorkovej bunkr je něco úplně jinýho. Krom toho o suchým doku v Saint Nazaire Angličani samozřejmě věděli, protože tam stál už asi padesát let. :wink:
BTW, například ponorkovej bunkr v La Rochelle zná asi každej - zahrál si v tak slavných filmech jako Das Boot nebo Dobyvatelé ztracené archy. :-?

Napsal: 24/5/2012, 21:17
od karaya1
Scrat: ty squadrony jsou víceméně dobře (až na pár překlepů), ale ještě se kromě do monografie B-24 podívej někam jinam (klidně na wiki, tam je beztak opsaný Halley :wink: ) na místa, kde ony squadrony působily. Žádná z nich operačně z Británie s Liberatory nelétala. Možná autor monografie nerozlišuje mezi Bomber Command a bombardovacími jednotkami "overseas", ale každopádně Harris pod sebou za celou válku měl právě jenom 223. sqn. Na zbytek neměl vliv (a nedávalo by to moc smysl, aby na útoky proti Německu chtěl zrovna Liberatory, maje Halifaxy a Lancastery s vyšší nosností při dostatečném doletu).

Lancy si připsaly na konto U-751 (viz třeba http://uboat.net/boats/u751.htm).
Scrat píše:Je pravdou že rokem 1941 autoři z nichž jsem čerpal asi přestřelili (za což se omlouvám) ale v následujícím roce by se zhruba stovka B-24 pro Coastal Command klidně schrastila.
To nepřestřelili jen v tom :wink: Ale musíš brát v potaz, že Liberatory byly potřeba i jinde, boj proti ponorkám (navíc jak byl efektivní v době, kdy neměli centimetrové radary?) byl jen jednou z několika oblastí. Podívej se na dobu, kdy došly první Liberatory k RAF, koukni se na skladbu strojů u Ferry Pool a porovnej důležitost boje proti ponorkám (v té době!) a přepravy nových ér ze Severní Ameriky.

Napsal: 24/5/2012, 21:29
od Farky
Karayova pointa je Scrate v tom, že žádné z těch jednotek mimo 223. sqn nevelel Harris, nemohl si je tedy shrábnout pro sebe. Shrnul bych to tak - Liberátory sloužily u mnoha bombardovacích jednotek RAF, v Bomber Command však jen minimálně. Harris za nedostatek B-24 u Coastal Command prostě nemohl.

Jinak nevím, ale když ze sedmi jednotek s Liberátory na konci roku 1942 patří pod Coastal Command čtyři (120, 224, 59 a 86 sqn. RAF), tak mi to úplně jako paběrkování nepřijde.
Konečně v lednu 1942 RAF obdržela Liberatory Mk.II které byly začleněny do 159. a 160. eskadry Bomber Command. Oblastí jejich bojových operací bylo Středozemní moře a později oblast CBI (Čína-Barma-Indie). Zakrátko byla Liberatory vyzbrojena 148. a 179. eskadra Bomber Command.
To je velmi nešťastně napsané (i když pominu zavádějící přiřazení k BC). Abychom si ujasnily co je to "zakrátko" - 178. sqn (ne 179., zřejmě překlep) dostala B-24 v lednu 1943, 148. sqn v březnu 1943. Shodou okolností to byly chronologicky osmá a devátá jednotka RAF vyzbrojená Liberátory. Dvě následující jednotky (53. a československá No 311. sqn) opět patřily Coastal Command.

Bylo by pro Coastal Command určitě ideální, kdyby dostávala všechny dostupné B-24 dokud nebude zlikvidována ponorková hrozba. Jenže RAF muselo plnit i jiné úkoly pro které nebylo momentálně dostupné jiné letadlo podobných parametrů. Třeba i v tom CBI lítaly ty první B-24 spíš průzkum a námořní hlídky než nějaké klasické bombardování.

-----------

Tak koukám, že karaya1 byl rychlejší.

Napsal: 24/5/2012, 22:04
od Lord
Destroyman píše:Lorde, jestli můžeš, tak zadrž! Suchej dok pro bitevní lodě a ponorkovej bunkr je něco úplně jinýho. Krom toho o suchým doku v Saint Nazaire Angličani samozřejmě věděli, protože tam stál už asi padesát let. :wink:
BTW, například ponorkovej bunkr v La Rochelle zná asi každej - zahrál si v tak slavných filmech jako Das Boot nebo Dobyvatelé ztracené archy. :-?
Destroymane asi jsi mě špatně pochopil, to já přeci vím, že to je něco jiného, jen píšu, že v době kdy commandos ten suchý dok napadli, tak ponorkový bunkr se už stavěl.
Další zdroj: cemeteries.com

Dále píšu, že Němci začali stavět novou krytou plavební komoru.

Obrázek
Pohled krytem č.8 na plavební komoru. Zde je v současnosti námořní muzeum. Jedná se asi o starou komoru.

Celý komplex pak pro názornost vypadal (vypadá) následovně.

ObrázekObrázek

Zde došlo asi k určité nepřesnosti a nedorozumění, protože britský útok směřoval i proti staré plavební komoře, bez níž by byl přístav a ponorkový úkryt v podstatně nepřístupný. Vrata komory byla poškozena výbuchy torpéd, které do nich vypálil jeden z torpédových člunů.
Zdroj: fortifikace.bloguje.cz

Důkaz, že Britové něco věděli :lol:

Odkazy:
www.airrecce.co.uk/WW2/imagery/St_Nazaire/StNaz.html
http://uboat.net/flotillas/bases/saint_nazaire.htm

Aircraft against U-boat – i něco o Harrisovi.
www.nzetc.org/tm/scholarly/tei-WH2-2RAF-c2.html

Napsal: 25/5/2012, 05:02
od Scrat
Farky píše:Karayova pointa je Scrate v tom, že žádné z těch jednotek mimo 223. sqn nevelel Harris, nemohl si je tedy shrábnout pro sebe.
Tak to zase pozor, já jsem nikde ve svých příspěvcích nezmínil Sira Arthura Harrise a že si B-24 uzurpoval pro sebe konkrétně on.
Nevkládejte mi do huby něco co jsem neřekl. Pouze jsem napsal že první Liberatory dodané v rámci Lend-Lease šly všude možně, jen ne na protiponorkové operace Coastal Command. Ovšem to že bombardéry sloužící u bombardovacích perutí nemusely být nutně organizačně pod Bombardovacím velitelstvím jsem si neuvědomil, struktura RAF je pro mne "španělskou vesnicí".
A mimochodem, pokud peruť v níž sloužil Liberator operovala třeba v Číně kdo rozhodl že tam bude přidělen, Čankajšek asi ne.

Scrat

Napsal: 25/5/2012, 07:29
od karaya1
Scrat píše:Tak to zase pozor, já jsem nikde ve svých příspěvcích nezmínil Sira Arthura Harrise a že si B-24 uzurpoval pro sebe konkrétně on.
Nevkládejte mi do huby něco co jsem neřekl.
Souvisí to s tím, že "měly jít k Bomber Command", což je od ledna 1942 ekvivalentní tvrzení "byly pod Harrisem".
Scrat píše:Pouze jsem napsal že první Liberatory dodané v rámci Lend-Lease šly všude možně, jen ne na protiponorkové operace Coastal Command.
Farky sem přihodil počty squadron Liberatorů v celém RAF a kolik z nich bylo v CC. Z toho mi nijak nevyplývá, že by CC bylo nějakou Popelkou, holt požadavků bylo hodně. Mimochodem, třeba ta 178. sqn (v pořadí třetí bombardovací) dostala svoje Liberatory Mk.II částečně od 159. a 160. sqn, částečně přes Maintenance Units od squadron Coastal Command, u kterých byly nahrazeny novějšími B-24D. Navíc 159. ani 160. sqn v té době nelétaly a tvořily základ oné nové 178. sqn, až na začátku r. 1943 byla část původních osádek obou sqn přesunuta na Dálný východ, aby sqn byly znovuobnoveny.
Přičemž jen dodám, že přítomnost Liberatorů u squadrony neznamenala, že by dotyčná jednotka létala výhradně na B-24, v případě těch "ostatních" (třeba 108., 148. nebo 511. transportní) šlo třeba jen o několik kusů k doplnění stávající výzbroje.
V této souvislosti je zajímavé, že B-24D (tedy ty skutečně výkonné Liberatory) až do září 1943 šly výhradně k námořnímu průzkumu (160. sqn na Dálném východě dělala to samé co Coastal Command "doma"), bombardovací jednotky jely jenom na starších Mk.I/II, kterých se Coastal Command samo zbavovalo.