Pomocný křižník Thor (3)

Lodě Bismarck, Tirpitz a další, ponorky, ponorkové základny.

Moderátoři: Zemakt, jarl

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Pomocný křižník Thor (3)

Příspěvek od jarl »

Pomocný křižník Thor (3)
Druhá bojová plavba
Po návratu z úspěšné kampaně se slavný pomocný křižník přesunul do Kielu, kde v loděnici Deutsche Werft došlo k podstatné změně lodní výzbroje. Nevyhovující kanóny kalibru 150 mm, pamatující ještě službu v Kaiserliche Marine, byly odstraněny a na uvolněné palebné posty namontovali pracovníci loděnice moderní děla modelu C/36 L/48. Tyto zbraně vyvinuté v roce 1936 byly primárně určené k použití na nových torpédoborcích. Jejich hmotnost dosahovala 7200 kg, úsťová rychlost činila 835 metrů za sekundu a rychlost palby dosahovala osmi výstřelů za minutu. Hmotnost projektilu byla 45,3 kg a dostřel narostl na 23 500 (jinde se uvádí 21 950) metrů. Na THORU zůstala dvojice protiletadlových děl kalibru 37 mm, dva páry 20 mm zbraní a čtveřice původních torpédometů kalibru 533 mm. Vezenou zásoba munice pro děla ráže 150 mm tvořilo, stejně jako při první plavbě, 1800 projektilů a boční salva složená ze čtyř kanónů měla i po přezbrojení hmotnost 181,2 kg.

Během přestavby se THOR podrobil i generální opravě pohonné jednotky, dostal nový systém řízení palby a jako první německý pomocný křižník nesl i radar, což bylo velmi důležité, jelikož tento převratný vynález umožňoval nejenom vyhledával potenciální cíle i za snížené viditelnosti, ale zejména bezpečnou navigaci v oblastech, kde se vyskytovaly plující ledové kry. Jeho reálný dosah sice nepřesahoval čtrnáct kilometrů, což však pro potřeby korzára dostačovalo.

Obrázek
Námořní kapitán Gumprich

Novým velitelem byl jmenován námořní kapitán Günther Gumprich. Tento muž se narodil v lednu 1900 a už v roce 1916 vstoupil do řad německého válečného námořnictva a koncem první světové války získal Železný kříž II. třídy. U námořnictva zůstal i v pozdějších letech a v roce 1934 byl dekorován veteránských Čestným křížem. Počátkem druhé světové války měl hodnost fregatního kapitána a sloužil v OKM. Povýšení na námořního kapitána se dočkal v létě 1940 a v následujícím roce byl jmenován velitelem THORU. Tehdy mu bylo 41 let a mladšími veliteli německých pomocných křižníků byli jenom fregatní kapitán Gerlach (STIER), korvetní kapitán Weyher (ORION) a kapitán-poručík Detmers (KORMORAN). Gumprich, nemající za sebou žádné zkušenosti s velením válečné lodě, měl před sebou nelehký úkol, nahradit úspěšného a oblíbeného Otto Kählera, ale jeho situaci usnadňovala skutečnost, že členy nové posádky se stalo jenom 49 veteránů z první bojové plavby a zbývající námořníci (300 mužů) jeho slavného předchůdce neznali a nemohli tedy oba velitele navzájem porovnávat.

Na svoji druhou korzárskou kampaň se THOR vydal 19. (Pejčoch a Kašejev uvádějí 20.) listopadu 1941, kdy opustil Kiel a vplul do Kanálu císaře Viléma (dn. Kielský průplav) spojujícího Baltické a Severní moře. Toto strategicky významné vodní dílo mělo tehdy (dle Švedeho) délku 98 kilometrů, maximální šířku na úrovni hladiny 103,9 metrů a mohla tudy proplouvat plavidla s ponorem do 9,5 metru. Navigace v úzkém průplavu pochopitelně nebyla jednoduchou záležitostí, o čemž se měl následujícího dne přesvědčit i námořní kapitán Gumprich. THOR pokračoval v plavbě i přes hustou mlhu a v 21:39 narazil do zakotvené švédské obchodní lodi BOTHNIA, která se následkem kolize potopila, zatímco „rajder“ utrpěl pouze menší poškození.

Přesto musel velitel vydat povel k návratu do Kielu, kde byl pomocný křižník během několika dnů opraven, ale nešťastnou událost bylo možné vykládat jako špatné znamení, takže pověrčiví námořníci měli jistě na několik dnů o téma k hovorům vystaráno a autorita nového velitele utrpěla citelnou ujmu. Ovšem jak píše ruský publicista Galynja „všechno zlé je k něčemu dobré. Podle dostupných pramenů Britové o vyplutí THORU věděli a chystali se mu připravit „horké přivítání“ (горячую встречу), čemuž nahrávalo dobré počasí.“ Díky zásahu prozřetelnosti se THOR setkání s číhajícími Brity vyhnul a 30. listopadu se mohl znovu pokusit o průnik na moře.

Obrázek
Kontradmiral Eyssen

Plavba kanálem tentokráte proběhla hladce, ale v Brunsbüttelu právě kotvil pomocný křižník KOMET vracející se z bojové plavby a Gumprich se rozhodl využít této příležitosti ke krátkému setkání se svým úspěšným kolegou. KOMET byl velikostně podobný THORU, takže poznatky nashromážděné během jeho bojové kampaně měly pro nezkušeného velitele popisovaného plavidla značnou cenu, a kontradmirál Eyssen (hodnost mezi veliteli maskovaných „rajderů“ výjimečná) byl ochoten se o ně podělit. Snaha ještě na poslední chvíli využít znalosti zkušenějšího velitele svědčí o odpovědném přístupu námořního kapitána Gumpricha, jenž se ostatně během nastávající kampaně projevil jako dobrý velitel a stal se důstojným nástupcem populárního Kählera.

Německé pomocné křižníky první vlny obvykle proplouvaly na Atlantik severní cestou mezi Grónskem a Islandem, jenomže díky vzrůstající aktivitě britského letectva a námořnictva, by plavba po této trase představovala neúnosné riziko, díky čemuž se THOR měl stát prvním „rajderem“, jenž se pokusil proniknout na oceán kanálem La Manche. Korzár maskovaný jako lamač blokády a doprovázený několika torpédovkami, připlul 2. prosince do Wilhelmshavenu. Tento přístav sloužil jako hlavní základna Kriegsmarine v Severním moři, takže byl dobře opevněn a vybaven např. i plovoucím suchým dokem dlouhým 240 metrů, který byl určen pro nové německé bitevní lodě. THOR ovšem v tomto rušném přístavu dlouho nepobyl, protože se brzy vydal na nejnebezpečnější úsek svého průniku na Atlantik.

„Rajder“ se plavil zejména v noci a přes den se ukrýval v přístavech. Jeho ochranu zajišťoval oddíl torpédovek, ale Gumprich spíše spoléhal na špatné počasí, které jej krylo po většinu pomalého přesunu podél pobřeží okupovaného Nizozemska a Francie. THOR šťastně unikl pozornosti nepřátelských letců a 17. prosince doplul do La Rochelle, jež sloužilo jako základna pro německé ponorky a odkud již bylo možné zamířit na západ a přes Biskajský záliv proniknout na širý oceán. Ještě před tím se Gumprich rozhodl vyhledat velitele minolovky DOGGERBANK. Tato loď měla zajímavou historii, protože se původně jednalo o britské nákladní plavidlo SPEYBANK, které 31. ledna 1941 zajal pomocný křižník ATLANTIS. Loď byla osazena kořistní posádkou a odeslána do Francie, kde byla na návrh svého velitele přestavěna na pomocnou minonosku určenou k vytváření minových polí před přístavy v britských koloniích. Velitelem DOGGERBANKU byl kapitán-poručík Schneidewind a svědomitý Gumprich se s ním opravdu sešel a oba důstojníci spolu pohovořili o plánovaném průlomu na volný oceán.

Obrázek
Speybank

DOGGERBANK dokázal 21. prosince bez zvláštních příhod proklouznout na Atlantik, o což se měl o několik dnů později pokusil i THOR. Korzár zvedl kotvy 23. prosince, ale vše zmařila aktivita spojeneckého letectva útočícího na tanker BENNO. I tuto loď zajal veleúspěšný ATLANTIS (tehdy nesla jméno OLE JACOB) a německé pomocné křižníky jí později využívaly jako zásobovací plavidlo. Velitel ATLANTISU se jmenoval Bernhard „Benno“ Rogge a zajatý tanker byl později nazván podle jeho přízviska. BENNO postupně napadlo několik australských a britských letounů, které jej těžce poškodily, takže Gumprich raději vydal rozkaz k návratu, aby se vyhnul útočícím bombardérům.

Ve Francii díky tomu strávila posádka nejenom vánoční svátky, ale i oslavy spojené s koncem třetího válečného roku, i když na palubě nejspíš panovala určitá nervozita, jelikož pokus o průlom byl neustále odkládán. Teprve 14. ledna 1942 se Gumprich rozhodl využít bouřlivého počasí a pomocný křižník znovu vyplul na moře, ale ani druhý pokus o dosažení širého Atlantiku se nezdařil, neboť velitel obdržel hlášení, že v oblasti, kterou měl proplouvat se pohybuje britský konvoj mířící do Gibraltaru, takže raději změnil kurz a „rajder“ zamířil do jižní části Biskajského zálivu, kde několik dní vyčkával u pobřeží spřáteleného Španělska. Biskajský záliv je proslulý nepříznivým počasím, o čemž se přesvědčil i THOR, který byl poškozen silnou bouří, což jeho velitele utvrdilo v rozhodnutí pokus o průlom odložit.

Posádka vyspravila utrpěné škody a 17. ledna korzár potřetí zamířil na západ a tentokráte unikl pozornosti nepřátelských průzkumných letadel a 20. ledna obeplul ze severu Azorské ostrovy a pak změnil kurz na jih. Podle původních dispozic měl odplout do Indického oceánu, kde měl vystřídat pomocný křižník KORMORAN, ale během přesunu přišel rozkaz odplout do jižního Atlantiku a napadat nepřátelská velrybářská plavidla. Velení Kriegsmarine se totiž nechalo inspirovat činností pomocného křižníku PINGUIN, jenž v těchto vodách zajal počátkem roku 1941 čtrnáct velrybářských plavidel.

Během dlouhého přesunu THOR překročil 4. února rovník a 25. února symbolicky přeťal hranice jižního polárního kruhu. V těchto končinách sice právě panovalo polární léto, ale počasí v těchto klimatických podmínkách bývá i v tomto období nevlídné a posádka se po nedávném pobytu v tropických vodách musela vyrovnávat s nepříjemným chladem. Během plavby na jih hlídky spatřily několik neznámých lodí, ale Gumprich se rozhodl neútočit dříve, než dosáhne určené operační oblasti, díky čemuž pomyslná kolonka jeho úspěchů zatím zůstávala prázdná. Brzy ovšem radiostanice zachytila komunikaci norských velrybářských lodí a námořní kapitán mohl doufat, že THOR brzy napodobí PINGUIN a dosáhne podobného úspěchu.

Ovšem posádka „rajderu“ se záhy přesvědčila, že „když dva dělají totéž, není to totéž“ a i přes usilovnou snahu se nepodařilo objevit ani jedno velrybářské plavidlo. Marně Gumprich vysílal k průzkumu palubní hydroplán, jenž podnikl osmnáct vzletů, ale žádnou kořist neobjevil. Podobně si vedla i obsluha radaru, na jehož obrazovce se na místo kýžených norských lodí zobrazovaly jenom plovoucí ledovce. Zklamaný Gumprich se počátkem března rozhodl pobyt u pobřeží Antarktidy ukončit a THOR odplul na sever. „Rajder“ v polovině března pronikl mezi souostrovími Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy, ovládanými Brity, a 23. března konečně dosáhl kýženého úspěchu. THOR se tehdy nalézal severně od ostrova Tristan da Cunha a poblíž tohoto osamělého ostrůvku ztraceného v rozlehlých prostorách Atlantiku, se měl setkat se zásobovacím parníkem REGENSBURG, takže když se na horizontu v 5:35 objevil sloupec kouře, Němci se spíše než na dlouho vyhlíženou kořist těšili na setkání s krajany.

K jejich překvapení se však jednalo o řecký parník PAGASITIKOS (3942 BRT) patřící rejdařství M.A. Embiricos. Plavil se do Uruguaye s nákladem uhlí a jeho velitel poslušně zastavil po vypálení prvního varovného výstřelu. Gumprich řecké lodi zakázal použití radiostanice a na palubu PAGASITIKOSE se přepravilo abordážní komando, které plavidlo zajistilo a zajalo všechny osoby, mezi nimiž byla i jedna žena. Nehybný parník klesl po zásahu torpédem do hlubin a posádka korzára mohla oslavit první úspěch. Potopení malého plavidla, pamatujícího ještě začátek první světové války, samozřejmě neznamenalo pro Spojence žádnou velkou ztrátu, ale Němci mohli doufat, že po měsících marného křižování, konečně protrhli smůlu a další kořist na sebe nenechá dlouho čekat.

Obrázek
Wellpark

REGENSBURG připlul o den později a THOR si mohl doplnit zásoby nafty a živobytí a obě lodě zůstávaly pohromadě až do 27. března, kdy se rozloučily a „rajder“ se vydal k ostrovu Svaté Heleny, kde se měl setkat s pomocným křižníkem MICHEL a pak se znovu zapojit do korzárských operací. Průzkumné Arado spatřilo 28. března neznámé plavidlo, které však dokázalo vyvinout vysokou rychlost a Gumprich pronásledování po třech hodinách vzdal. Němci si vše vynahradili o dva dny později; tehdy velitel znovu vyslal do vzduchu palubní hydroplán, jehož ke zmatení případných pozorovatelů nechal opatřit americkými výsostnými znaky, a jeho posádka po návratu ohlásila zánovní britský parník WELLPARK (4649 BRT) plující souběžným kurzem jako THOR.

Námořní kapitán Gumprich nařídil připevnit na trup Arada železnou tyč tvořící improvizovaný hák a pilot dostal rozkaz vrátit se k britské lodi a s pomocí tohoto zařízení strhnout anténu radiostanice a tím znemožnit přivolaní pomoci. Obě plavidla se ocitla na dohled kolem 13. hodiny a když se později k WELLPARKU přiblížil německý hydroplán, přivítala jej protiletadlová palba. Arado bylo lehce poškozena, ale pilot přesto dokázal zadaný úkol splnit a britský kapitán, jehož radiostanice měla bez antény dosah jenom několik desítek mil, mohl pouze bezmocně sledovat, jak se k jeho lodi rychle přibližuje německý pomocný křižník.

Pumový útok se však nezdařil, takže úkol přinutit prchající parník k zastavení připadl německých dělostřelcům. Korzár zahájil krátce po 14. hodině palbu a několik 150 mm projektilů našlo svůj cíl, načež parník zpomalil a Gumprich nařídil střelbu přerušit. Jenomže WELLPARK se dal brzy opět do pohybu a zahájil střelbu na německý hydroplán, takže THOR palbu obnovil a přerušil jí teprve tehdy, když Němci viděli, že Britové spouštějí na vodu čluny a opouštějí své plavidlo. Na nehybnou loď byla vyslána přepadová skupina, která zjistila, že WELLPARK patři společnosti J. & J. Denholm a přepravuje cenný náklad náhradních dílů k obrněným vozidlům a letadlům, určený pro britskou armádu. Němci parník potopili a přeživší členy posádky vzali do zajetí, ale bohužel při ostřelování padlo sedm námořníků, i když odpovědnost za zmařené životy nese z velké části britský kapitán, který s kapitulací zbytečně otálel a svým počínáním donutil Němce obnovit palbu.

THOR tentokráte na další kořist nemusel dlouho čekat a už 1. dubna nahlásila osádka Arada další plavidlo a Gumprich se rozhodl použít stejnou taktiku, jaká se osvědčila při útoku na WELLPARK. Opět poslal k neznámé lodi hydroplán opatřený americkými insigniemi s úkolem zničit radiostanici, což se opravdu podařilo, ale bombový útok zase selhal a Arado se vzápětí stalo cílem odvetné palby, jež zranila pozorovatele do ramene. V 17:38 se korzár ke své kořisti přiblížil natolik, že mohl zahájit střelbu, na kterou Britové odpovídali ze svého jediného kanónu kalibru 102 mm.

Nerovný souboj trval jenom čtvrt hodiny, ale němečtí dělostřelci přesto stačili vypálit 128 granátů kalibru 150 mm, jež na nepřátelské lodí způsobily požár a britská posádka byla nucena nastoupit do záchranných člunů a bezmocně sledovat, jak jejich hořící loď mizí po zásahu torpédem pod hladinou. Třetí objetí německého „rajderu“ se stal parník WILLESDEN (4563 BRT) v majetku rejdařství Watts Shipping Company, jenž se plavil ze Spojených států do egyptské Alexandrie. V boji zahynul jeden námořník a šest dalších utrpělo zranění. Němci vzali posádku do zajetí, ale jeden Brit později svým zraněním podlehl a byl s vojenskými poctami pohřben do moře. Gumprichova nová taktika využití palubního hydroplánu tedy slavila další úspěch, ale je třeba poznamenat, že použití letounu s cizími výsostnými znaky k bombovému útoku odporovalo mezinárodním normám.

Obrázek
Aust

Podle stejného scénáře se odehrálo i zajetí staršího norského parníku AUST (5630 BRT), provozovaného rejdařstvím Lundegaard & Sonner. Gumprich 3. dubna vyslal do vzduchu Arado, které nepřátelskou loď neúspěšně napadlo pumami a poté zničilo anténu radiostanice. I tentokráte byl při náletu hydroplán poškozen, ale podařilo se jej opravit. Kapitán Anderson po několika výstřelech vypálených z děl korzára kapituloval a Němci při kontrole zjistili, že loď převáží náklad pro britskou armádu, takže posádka putovala do zajetí a AUST byl potopen explozí demoličních náloží.

V následujících dnech znemožnilo nasazení palubního hydroplánu špatné počasí, avšak THOR 10. dubna poprvé úspěšně použil radar. V odpoledních hodinách byl na obzoru spatřen kouř, ale Gumprich se z obavy před setkáním s nepřátelským pomocným křižníkem rozhodl k neznámému plavidlu nepřibližovat před západem slunce a po setmění rozkázal zapnout radar a po zkrácení vzdálenost na 2200 metrů nařídil bez předchozího varování zahájit palbu a vystřelit dvě torpéda. Ta sice parník minula, ale několik granátů druhé salvy zdemolovalo kormidelnu a velitelský můstek, načež Gumprich nechal střelbu zastavit a rozkázal hořící parník osvětlil reflektorem. Napadenou lodí byl britský KIRKPOOL (4842 BRT) patřící společnosti Ropner & Company, jehož obsluha kormidla zpanikařila a opustila své stanoviště, v důsledku čehož neovladatelný parník zamířil přídi k THORU, což si Němci vyložili jako pokus o taran a palbu obnovili.

Projektily ráže 150 mm drtily nešťastný KIRKPOOL, jenž brzy ztratil chod a posádka začala hořící loď opouštět. Záchranné čluny byly zničené, takže Britové museli naskákat do vody a spoléhat na pomoc od svých přemožitelů. Naštěstí velitel pomocného křižníku nařídil zastavit palbu a Němci po tři hodiny pátrali po trosečnících, jichž dokázali zachránit třicet. KIRKPOOL nakonec potopilo torpédo a jeho posádka přešla do zajetí s výjimkou šestnáct mužů, kteří zahynuli. Napadení obchodní lodě bez předchozího varováni, bylo sice na hony vzdáleno rytířským ideálům, ale podobné praktiky se u velitelů německých pomocných křižníků pomalu stávaly běžným standardem, přičemž mohlo snadno dojít k tragickému omylu, neboť Gumprich se sice pozorováním nočním dalekohledem ujistil, že napadenou lodí je obchodní parník, ale na jeho příslušnost k flotile Spojenců bylo možné usuzovat pouze na základě toho, že nebyl předpisově osvětlen. Námořní válka trvající už 2,5 roku se tehdy oboustranně vedla za použití stále ostřejších metod a posádka THORU se měla brzy přesvědči, že i jejich protivník používá praktiky odporující mezinárodnímu právu.

Obrázek
Kirkpool

Na palubě korzára se během uplynulých týdnů nashromáždilo 162 zajatců a Gumprich doufal, že se brzy setká s některou zásobovací lodí, která nedobrovolné pasažéry převezme. Je třeba podotknout, že posádka THORU se o zajatce starala dobře, takže měli dostatek jídla a několikrát denně mohli opustit dusné podpalubí a projít se po palubě. O šest dní později zahlédla posádka Arada poblíž mysu Dobré naděje další loď, ale Gumprich věděl, že v těchto vodách se má pohybovat pomocná minonoska DOGGERBANK a „rajder“ MICHEL, takže nařídil parník nejprve ze vzduchu vyfotografovat, ale ani po shlédnutí snímku nedokázal s jistotou vyloučit, že se nejedná o zamaskované německé plavidlo, načež se rozhodl raději neútočit.

Na velitelství Kriegsmarine bylo již dříve rozhodnuto, že THOR bude přesunut na Indický oceán, kde vystřídá MICHEL, takže korzár 22. dubna obeplul nejjižnější výspu Afriky a začal pátrat po kořisti v prostoru Indického oceánu. V této oblasti však působily i japonské válečné lodě (počátkem dubna podnikl silný svaz útok na Cejlon) a Němci se tedy museli mít na pozoru i před svými novými spojenci, neboť japonští ponorkáři mohli maskovaného korzára považovat za obchodní loď a potopit jej.

Proto se měl THOR pohybovat uvnitř předem určené operační zóny, což mělo minimalizovat riziko útoku ze strany ponorek ze země Vycházejícího slunce. V indickém oceánu se pohybovaly i nepřátelské válečné lodě, takže opatrnost byla na místě, neboť korzár se kdykoliv mohl z lovce proměnit v kořist, k čemuž téměř došlo poblíž Jižní Afriky, když posádka Arada nahlásila britský pomocný křižník BULOLO (rychlost 15 uzlů, výzbroj 7 x 152 mm, 2 x 76 mm), ale „rajder“ se dokázal setkání s tímto nebezpečným protivníkem vyhnout. Autor von der Porten uvádí, že THOR se také kdesi v jižním Atlantiku v rozmezí dvou dnů setkal s lehkým křižníkem DURBAN a pomocným křižníkem CHESHIRE, které se však nechaly oklamat jeho maskováním a nevěnovaly mu pozornost. Bohužel neudává přesné datování, ale zdá se, že k této události došlo během jeho druhé korzárské kampaně.

Obrázek
Nankin

Pomocný křižník se 4. května setkal se zásobovací lodí REGENSBURG, která převzala všechny zajatce a THOR pokračoval v plavbě západním kurzem. Příležitost k dalšímu úspěchu se naskytla 10. května (Galynja udává 6. května), když průzkumný hydroplán odhalil postarší britský pasažérský parník NANKIN (7131 BRT) patřící rejdařství Eastern & Australian Shipping Company, plavící se z Austrálie do Bombaje. Gumprich nehodlal měnit osvědčenou taktiku, takže pilot dostal rozkaz strhnout na nepřátelské lodi anténu radiostanice, což se však tentokráte díky husté protiletadlové palbě ani po několika pokusech nepovedlo. Německý letoun ostřeloval NANKIN z kulometu, ale žádné větší škody nezpůsobil a varovaní Britové začali vysílat zprávu o napadení, přičemž se domnívali, že útočníkem je japonský pomocný křižník. Kapitán Stratford kromě toho nařídil zvýšil rychlost a pokusil se uprchnou, ale rychlejší THOR zahájil v 14:38 ze vzdálenosti 12 000 metrů palbu, kterou Britové brzy opětovali ze svého jediného děla kalibru 102 mm a NANKIN nyní plul klikatým kurzem, aby ztížil německým dělostřelcům zaměřování.

Dělostřelecký souboj měl jednoznačný průběh, protože NANKIN sice vypálil 28 projektilů, ale nedosáhl žádného úspěchu a jeho velitel se krátce po 15. hodině rozhodl vydal rozkaz k opuštění poškozené lodě, ale její radiostanice stále vysílala, takže námořní kapitán Gumprich se rozhodl ještě nějaký čas pokračovat v palbě, kterou zastavil teprve ve chvíli, kdy viděl, že všechny záchranné čluny odrazily od boku nepřátelské lodě. NANKIN měl posádku čítající 180 osob a kromě toho vezl ještě 162 cestujících, mezi nimiž byly nejenom ženy a děti, ale i vojenské osoby. Posádka THORU se tedy mohla přesvědčit, že Spojenci si nevzali poučení z tragického osudu BRITANNIE a i nadále přepravují své vojáky společně s civilisty. Naštěstí tentokráte nepřišel nikdo o život, jelikož Němci všech 342 osob zajali a přepadové komando se zmocnilo i opuštěného NANKINU, třebaže jeho posádka poškodila lodní stroje a pokusila se jej potopit. Pejčoch uvádí, že zadržený parník přepravoval cenný náklad (zbraně, munici, potraviny, vlnu, cín, diplomatickou poštu, …) a Gumprich se rozhodl zadržený parník nepotápět, takže jej nechal osadit kořistní posádkou a po nezbytné opravě se obě lodě nějaký čas plavily společně. Je zajímavé, že Britové teprve po opuštění své lodě zjistili, že byli napadeni německým „rajderem“, což přijali s povděkem, protože představa, že budou vydáni na milost a nemilost Japoncům, se jim pranic nezamlouvala.

NANKIN byl zatím nejcennější kořistí, které se THOR během své druhé bojové plavby zmocnil, a jeho zajetím stoupl počet potopených a zadržených plavidel na šest a součet jejich úhrnné tonáže dosáhl 30 757 BRT. Zatímco ještě v polovině března se zdálo, že s příchodem nového velitele opustilo korzára štěstí a THOR bude odsouzen k marnému křižování po světových mořích, tak jako legendární Bludný Holanďan, nyní se karta obrátila a Gumprich definitivně vystoupil ze stínu svého slavného předchůdce.

Dne 12. května došlo k plánovanému setkání s REGENSBURGEM, který převzal několik stovek zajatců, načež THOR pokračoval v korzárské kampani, zatímco NANKIN se vydal na plavbu do Japonska. Dříve posílali Němci zadržená plavidla do francouzských přístavů, ale velitel THORU se přednedávnem sám přesvědčil, že proniknout spojeneckou blokádou je stále obtížnější, takže NANKIN raději nasměroval k Jokohamě, kam v pořádku doplul 18. července. Později byl přejmenován na LEUTHEN a využíván jako zásobovací plavidlo. V Japonsku působila německá vojenská mise a v Tokiu sídlil i námořní atašé-admirál Wenesker, jenž měl na starosti zajistit německým lodím logistickou podporu, takže velký parník se pro něj stal vítanou posilou. V Japonsku se rovněž začaly vyrábět speciální odznaky pro posádky pomocných křižníků, které měly povzbudit morálku posádek, a jejichž dovoz z Německa by z ekonomického hlediska postrádal smysl.

Obrázek
Olivia

O dva dny později dosáhl „rajder“ dalšího úspěchu, jenž byl ovšem vykoupen velkými ztrátami na životech. V nočních hodinách odhalil radar neznámé plavidlo vzdálené necelých 10 kilometrů. THOR se nepozorovaně přiblížil na pouhých 1600 metrů a poté co Gumprich identifikoval neznámé plavidlo jako tanker, nařídil zahájit palbu bez předchozího varovaní. Němci doufali, že 150 mm projektily zničí v první řadě radiostanici, jenomže k jejich překvapení vyšlehly už po první salvě z napadené lodě plameny a v jejich přízračném světle mohli zřetelně sledovat hrůzné divadlo.

Napadeným plavidlem byl moderní nizozemský tanker OLIVIA (6307 BRT) patřící společnosti Curacaoschen Sheepvaart Maatschaappij, jenž byl na cestě z íránského ropného přístavu Abadan a ke smůle své posádky byl plně naložen ropou, která se už po prvních zásazích vznítila a nizozemským námořníkům připravila ohnivé inferno. Palba THORU poškodila kormidlo, takže ochromená OLIVIA, podobná gigantické pochodni, opisovala velké kruhy, zatímco se hořící ropa rozlévala do moře a požár viditelný na desítky kilometrů zaživa stravoval nešťastné námořníky.

Němci šokovaně přihlíželi zkáze zasažené cisternové lodi, ale k záchraně její 46 členné posádky nemohli podniknout takřka nic, díky čemuž z vody vytáhli pouze jednoho muže a místo zkázy tankeru spěšně opustili. Bohužel si nevšimli záchranného člunu osazeného dvanácti námořníky (čtyři Nizozemci, osm Číňanů), kteří sice přežili ohnivé peklo, jenomže zůstali ztraceni uprostřed Indického oceánu, a když člun po nekonečných 30 dnech strastiplné plavby konečně doplul k Madagaskaru, zůstali naživu toliko čtyři muži (Galynja uvádí pět), čímž se počet zmařených životů vyšplhal na číslo 41. Tragédie nizozemského tankeru posádce „rajderu“ v plné nahotě demonstrovala krutost námořního válčení a Němcům jistě ještě dlouho zněl v uších křik hořících námořníků a před očima se jim znovu a znovu odehrávaly strašlivé scény, jichž byli svědky.

Od přeživšího člena posádky nešťastné OLIVIE získali Němci informace, které jim v následujících týdnech umožnili zajmout další dva tankery plavící se na frekventované lince mezi Austrálií a Perským zálivem. Jako první byl 19. června spatřen norský HERBORG (7892 BRT) plující z Abadanu do Fremantlu a patřící společnosti S. Herlofson & Company. Gumprich vyslal do vzduchu palubní hydroplán, jenž nepřátelské lodi nejprve strhl anténu, pak jí ostřeloval z kulometu a nakonec na ní neúspěšně zaútočil pumami. HERBORG měl sice na zádi namontované obligátní dělo ráže 102 mm, ale jeho velitel se po první výstražné salvě vzdal. Na palubu cisternové lodě se dostavil německý oddíl, jenž zjistil, že HERBORG přepravuje 11 000 tun íránské ropy, jež představovala natolik cennou kořist, že se Gumprich rozhodl tanker nepotápět. Zajatá loď dostala novou posádka vedenou nadporučíkem Gerwinem, které se podařilo 7. července doplout do Japonska, kde byl HERBORG využíván jako lamač blokády.

Obrázek
Madrono

Na další kořist Němci narazili 14. července, kdy průzkumné Arado našlo norský tanker MADRONO (5894 BRT) v majetku rejdařství A. I. Langfelt & Co. MADRONO plul z Melbourne do Perského zálivu a kapitán Andersen bez odporu kapituloval jakmile spatřil přibližující se „rajder“. Zajatý tanker nevezl žádný náklad, ale přesto se jednalo o hodnotnou kořist, kterou by byla škoda poslat na mořské dno, takže jej Gumprich osadil kořistní posádkou a MADRONO se pod velením nadporučíka Sandera vydal do Japonsku, kam v pořádku připlul 5. srpna.

Série úspěchů pokračovala i nadále a hlídky 20. července spatřily v prostoru mezi Perthem a přístavem Lourenco Marques, další neznámý parník a korzár se jej vydal pronásledovat. Jeho desátou objetí se měla stát britská chladírenská loď INDUS (5187 BRT) patřící rejdařství J. Nourse Lld a zatímco obě předchozí plavidla nekladla odpor, velitel INDUSU se rozhodl bojovat, za což mnoho členů jeho posádky zaplatilo cenu nejvyšší. INDUS zvýšil rychlost a pokoušel se před „rajderem“ uprchnout, zatímco jeho radista vysílal volání o pomoc, které sice zachytily stanice až v Melbourne a keňském Kilinidi, ale žádná spojenecká loď nebyla natolik blízko, aby mu mohla připlout na pomoc

Kolem 15. hodiny se THOR přiblížil na dostřel a zahájil palbu. INDUS sice nesl jedno dělo, které však po prvních dvou výstřelech zničila německá dělostřelba a hořící loď ztratila jakoukoliv možnost obrany. Přesto radista nadále vysílal zprávu o napadení a umlčel jej až zásah 150 mm projektilem. INDUS se i přes utrpěná poškození stále pokoušel uniknout, ale strojníci během boje vypověděli poslušnost, díky čemuž parník postupně ztrácel rychlost, takže jeho velitel vydal příkaz k opuštění plavidla. Tehdy Němci zastavili palbu a sledovali jak se těžce poškozený INDUS potápí. Do zajetí padlo 49 mužů, ale dalších 22 členů britské posádky zkázu svého plavidla nepřežilo.

V podpalubí korzára se nyní opět tísnilo množství vězňů, kteří museli čekat až je převezme některé z německých zásobovacích plavidel a dopraví do Francie, nebo Japonska. THOR i nadále pátral po nepřátelských obchodních lodích, ale i když Gumprich změnil operační oblast, další kořist se nalézt nepodařilo. Jediným zpestřením fádní služby se pro posádku stalo setkání s lamačem blokády TANNENFELS, k němuž došlo 29. srpna. Německý parník převzal zajatce a pomocný křižník mohl pokračovat v korzárské kampani. Mořské pláně však i nadále zůstávaly pusté a pátrání po kořisti bylo marné. Velitelství Kriegsmarine se však tehdy rozhodlo odměnit velitele úspěšného korzára a námořní kapitán Gumprich obdržel 11. září Německý zlatý kříž. Toto nové vyznamenání bylo zavedeno teprve koncem roku 1941 a svým významem překonávalo známý Železný kříž.

Obrázek
Německý kříž ve zlaté variantě

V palivových nádržích THORU začínaly docházet zásoby pohonných hmot, takže velitel dostal rozkaz bojovou plavbu ukončit a odplout do Japonska, které se mělo stát hlavní operační základnou pro zbývající německé pomocné křižníky. THOR proplul úzkou Sundskou úžinou mezi ostrovy Sumatra a Jáva, kde učinil krátkou zastávku v Batávii a následně přeplul Jávské moře a koncem září vplul do Makasarského průlivu a v přístavu Balikpapan doplnil zásoby paliva. Pak zamířil na západ a po proplutí Karimatskou úžinou dosáhl Jihočínského moře, odkud přes Luzonský průliv a Tichý oceán pokračoval k břehům země Vycházejícího slunce. Svou pouť ukončil 10. října 1942 v Jokohamě.

Druhá bojová plavba THORU trvala 314 dní (počítáno od vyplutí z Německa) a korzár potopil sedm plavidel a tři další zajal, takže součet jejich tonáže dosáhl 56 037 BRT. Tentokráte nemusel vybojovat žádný souboj s nepřátelskou válečnou lodí, díky čemuž posádka nepřišla ani o jednoho muže, ale v důsledku jeho činnosti zemřelo 88 spojeneckých námořníků a dalších 626 osob upadlo do zajetí. I druhou bojovou kampaň lze tedy hodnotit jako úspěšnou, třebaže se v jejím průběhu nepodařilo připravit nepřátele o žádnou loď svou hodnotou srovnatelnou s KOSMOSEM, zajatým během první plavby.

Jokohama leží na největším japonském ostrově Honšú a kromě velkého obchodního přístavu zde byla i základna japonského Spojeného loďstva. V Jokohamě byla loděnice schopná stavět i středně velká plavidla (např. letadlovou loď RJÚDŽÓ), tři suché doky pro lehké křižníky a dva další určené pro ponorky a torpédoborce. Právě zde se měl THOR podrobit nezbytné údržbě a opravám, aby se mohl vydat na plánovanou třetí korzárskou kampaň. Tím by se stal jediným německými pomocným křižníkem, jenž podnikl více než dvě bojové plavby, ale tyto plány měl nakonec zhatit nevyzpytatelný osud, jelikož „rajder“ nesoucí jméno severského boha hromu a bouře, měl už brzy podstoupit svůj Ragnarök.

Úspěchy slavného korzára se daly dobře propagandisticky využít, takže přítomnost THORU v Jokohamě zdokumentoval filmový štáb a posádka posílila i německé fotbalové mužstvu, jenž s Japonci sehrálo koncem listopadu přátelský zápas, jehož výsledek však hlasatelům teorie o nadřazenost árijské rasy způsobil zklamání, jelikož Němci v divoké fotbalové přestřelce podlehli svým asijský spojencům.

K zániku THORU došlo 30. listopadu 1942 a právě ten den byli na palubu korzára přizvaní němečtí a japonští novináři, kteří díky tomu dostali nečekanou příležitost zdokumentovat jeho zkázu. V Jokohamě se tehdy nalézal i parník LEUTHEN (bývalý NANKIN) a námořní kapitán Gumprich se odpoledne rozhodl provést na něm kontrolu, takže nařídil spustit na hladinu motorový člun a vydal se na plavbu k opodál stojícímu LEUTHENU. THOR byl tehdy ukotven poblíž německé zásobovací lodě UCKERMARCK, jenž krátce předtím dopravila do Jokohamy munici, dvacet torpéd a dva hydroplány pro německé pomocné křižníky.

Právě na této lodi došlo ve 13:20 k výbuchu, jenž způsobil mohutný požár. Příčinou exploze byla pravděpodobně neopatrnost dělníků čistících palivové nádrže a její důsledky byly katastrofální. Na UCKERMARCKU došlo ještě ke dvou dalším výbuchům a do moře se vylila hořící nafta, čímž se požár začal nekontrolovatelně šířit. Brzy vzplál i THOR, na nějž po třetí explozi dopadly trosky z hořícího tankeru a posádka musela své plavidlo spěšně opustit a hledat spásu na břehu a ve vodě.

Mnoho námořníků zachránil Gumprich se svým motorovým člunem, ale přesto při neštěstí přišlo o život třináct členů posádky a dalších 53 mužů zemřelo na UCKERMARCKU. Plameny zachvácený pomocný křižník se však zachránit nepodařilo a šokovaní Němci mohli pouze bezmocně sledovat, jak se loď, jenž jim byla v plynulých měsících druhým domovem, mění v ohořelou hromadu železného šrotu. Obětí zuřícího živlu se stal i LEUTHEN, parník UNKAI MARU 3, plus další japonská menší plavidla a oheň se podařilo zdolat až v nočních hodinách.

Obrázek
Herborg

Konce války se nedočkaly ani tankery ukořistěné THOREM v Indickém oceánu. HERBORG byl přejmenován na HOHENFRIEDBERG a využíván jako lamač blokády. V této úloze se 19. prosince 1942 vydal na dlouhou plavbu do Francie, ale poblíž Španělska jej 26. února 1943 dostihl britský těžký křižník SUSSEX a Němci své plavidlo raději sami potopili 500 námořních mil od mysu Finisterre. MADRONO byl pod jménem ROSSBACH využíván jako zásobovací loď a 7. května 1944 jej u pobřeží Japonska potopila americká ponorka BURRFISH.

I po zkáze THORU se jeho posádka zapojila do válečných operací. Část později vytvořila personál pro základnu německých ponorek v malajském Penangu, a někteří námořníci byli převeleni na jiné německé lodě, což pro ně mělo tragické následky. Na počátku druhé bojové plavby se Gumprich setkat s velitelem pomocné minonosky DOGGERBANK a toto plavidlo úspěšně splnilo zadaný úkol a u pobřeží Jižní Afriky položilo čtyři minová pole, na nichž našla svoji zkázu dvě spojenecká plavidla a další tři utrpěla vážná poškození. DOGGERBANK posléze doplul do Japonska a po opravě měl sloužit jako lamač blokády.

Tato plavidla zajišťovala obchodní výměnu mezi Japonskem a Německem, kam vozila zejména komodity, nezbytné pro zdejší průmysl jako kaučuk, wolfram, molybden, měď a zinek, ale i jutu, tuky, léčiva, čaj a kávu. Podle původních plánů mělo každou zimu připlout z Japonska dvanáct parníků a objem přepravy měl dosáhnout 50 000 tun, což se nepodařilo uskutečni, ale přesto bylo během války tímto způsobem dopraveno 114 000 tun drahocenného nákladu.

Obrázek
Doggerbank

Služba na těchto plavidlech byla velmi riskantnější a jejich ztráty spoutaly přímo úměrně tomu jak Spojenci posilovali blokádu francouzských atlantských přístavů, takže během předposlední válečné zimy doplula do Francie jenom jedna loď (velitel obdržel Rytířský kříž). Lamači blokády se podobně jako pomocné křižníky maskovali za neutrální plavidla, což ovšem znamenalo, že se mohli stát snadným cílem i pro německé ponorky. To se potvrdilo v lednu 1942, kdy ponorka U 333 potopila parník SPREEWALD.

DOGGERBANK opustil 17. prosince 1942 japonské Kóbe a jeho velitel dostal za úkol dopravit do okupované Francie 7000 tun kaučuku a určité množství rybího tuku. Na jeho palubě bylo i 59 veteránů z THORU, mnoho mužů z UCKERMARCKU a 124 zajatých spojeneckých námořníků, což znamená, že DOGGERBANK přepravoval možná až 395 osob (údaje se značně rozcházejí). Lamač blokády úspěšně překonal Indický oceán a po obeplutí mysu Dobré naděje zamířil na sever. Velení Kriegsmarine se poučilo z neblahého osudu SPREEWALDU, takže v prostoru středního Atlantiku vyčlenilo pro DOGGERBANK plavební koridor, kde měly německé ponorky zakázáno útočit na obchodní lodě v době, kdy se těmito vodami měl pohybovat osamělý lamač blokády.

Velitel DOGGERBANKU se však z neznámých důvodů rozhodl vplout do bezpečnostní zóny mnohem dříve, než mu přikazovaly instrukce z SKL, díky čemuž stihl jeho plavidlo tragický konec. Dne 3. března se nalézal asi 1000 mil na západ od Kanárských ostrovů, kde však operovala i ponorka U 43, které velel kapitán-poručík Schwandtke. Hlídky na německém podmořském člunu spatřily v podvečerních hodinách neznámé plavidlo, které Schwandtke identifikoval jako britský typ DUNEDIN STAR a rozhodl se zaútočit. Lamač blokády zasáhla tři torpéda a nešťastná loď se během několika minut potopila .

Obrázek
Posádka Doggerbanku v Japonsku

Němci na zasaženém DOGGERBANKU sice dokázali spustit jeden záchranný člun, v němž našlo útočiště patnáct trosečníků a lodní pes, jenomže neměli žádné zásoby potravin ani pitné vody, takže je čekala strastiplná anabáze plná zoufalství a utrpení. K jejich smůle se člun o několik dnů později převrhl, díky čemuž se dalších osm námořníků utopilo. Zbývající muži sice i tuto katastrofu přežili, ale jejich situace byla natolik zoufalá, že většina raději zvolila dobrovolnou smrt, než aby i nadále snášeli strašlivé utrpení v člunu ztraceném uprostřed Atlantiku. Mezi nimi byl i kapitán-poručík Schneidewind, jenž nejprve zastřelil čtyři své druhy (na jejich žádost) a pak zbraň obrátil proti sobě. Na živu zůstali pouze námořníci Kurt (též Kuert či Kürt), a Boywitt, jenž však nakonec devatenáctý den po zkáze DOGGERBANKU také zemřel a v člunu přežíval pouze vysílený Kurt. Teprve 29. března 1943 jej polomrtvého našli námořníci ze španělské lodi COMPOAMOR a dopravili na Arubu, kde po zotavení mohl vyprávět svůj hororový příběh.

Konce války se nedožil ani námořní kapitán Gumprich, jenž byl na sklonku roku 1942 odměněn Rytířským křížem a o několik měsíců později nahradil nechvalně proslulého von Ruckteschella ve funkci velitele pomocného křižníku MICHEL. Společně s ním bylo na tohoto korzára převeleno i několik dalších námořníků z bývalé posádky THORU, kteří tak dostali příležitost absolvovat ještě jednu bojovou plavbu. MICHEL opustil japonské břehy v květnu 1943 a během šesti měsíční plavby potopil tři norské lodě o úhrnné tonáži 27 632 BRT.

Při návratu do Japonska jej však v noci ze 16. na 17. října napadla americká ponorka TARPON, která jej zasáhla dvěma torpédy do přídě. Na MICHELU sice zahynulo přes sto členů posádky, ale „rajder“ se stále držel nad hladině a Němci zahájili odvetnou palbu. Velitel americké ponorky však nařídil odpálit další torpéda a nehybný korzár inkasoval ještě dva zásahy, které jeho osud zpečetily. Gumprich vydal rozkaz opustit potápějící se plavidlo, ale sám zůstal na velitelském můstku a zmizel v hlubinách i se svou lodí. Zkázu pomocného křižníku nepřežilo 263 námořníků, na čemž měly svůj díl viny i japonské úřady, jež zahájily pátrání po trosečnících s velkým zpožděním a počínaly si vyloženě liknavě.

Obrázek
Pomocný křižník Michel

Zánikem MICHELU se uzavřela poslední kapitola v historii německých pomocných křižníku, protože další korzáři (KOMET, CORONEL, HANSA) už nedokázali proniknout spojeneckou blokádou a velitelství Kriegsmarine od tohoto způsobu válčení upustilo. Celkem dokázala tato plavidla připravit Spojence o jeden lehký křižník a dalších 136 lodí (jiné se potopily na minách) o souhrnné tonáží zhruba 840 000 BRT, což znamená, že THOR, jenž během dvou bojových plaveb potopil a zajal 22 lodí (152 584 BRT), se zařadil mezi nejúspěšnější německé korzáry z období druhé světové války.

Od jeho zániku sice už brzy uplyne rovných sedmdesát let a třebaže po něm - kromě vyprávění pamětníků - zůstalo jenom několik krátkých filmových záznamů a starých fotografií, jeho příběh neupadne nikdy v zapomnění, neboť THOR se právem zařadil mezi nejslavnější novodobé korzáry, po bok takovým legendám, jako jsou ALABAMA, SHENANDOAH, EMDEN, MÖWE, nebo ATLANTIS.

Použité zdroje:
Виктор Галыня: РЕЙДЕРЫ ГИТЛЕРА; Вспомогательные крейсера Кригсмарине. Vydala nakladatelství Яуза, Коллекция, Эксмо 2009.
Ivo Pejčoch: NĚMEČTÍ KORZÁŘI; Pomocné křižníky první a druhé světové války. Vydalo nakladatelství ARES 2005.
Морская Коллекция 2/2010.
Gordom Williamson: Kriegsmarine Auxiliary Cruisers. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing Lld. 2009.
Эдвард фон дер Портен: Германский флот во Второй мировой войне. Vydalo nakladatelství Яуза 2007.
Е.Е. Шведе: ВОЕННО-МОРСКОЙ ФЛОТ ГЕРМАНИИ. Vydalo nakladatelství НКВМФ 1939.
http://lib.rus.ec/b/301624
http://www.bismarck-class.dk/hilfskreuzer/thor.html
http://militera.lib.ru/h/ruge/index.html
http://www.wikipedia.org/
http://www.netherlandsnavy.nl/Speybank.htm
http://ahoy.tk-jk.net/macslog/TheAuxili ... nelay.html
http://www.far-eastern-heroes.org.uk/Ex ... nankin.htm
http://www.navweaps.com/Weapons/WNGER_59-48_skc36.htm
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Pomocný křižník Thor (3)

Příspěvek od Lord »

Výborný článek, jen tak dál !
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
cayman
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 276
Registrován: 2/6/2005, 22:56
Bydliště: Bratislava

Re: Pomocný křižník Thor (3)

Příspěvek od cayman »

Super článok, vždy som mal ako najslávnejšie zafixované Kormoran a Pinguin.

Len pridám že Uckermarck (premenovaný Altmark, to už odznelo v predch. časti) sa ešte pod starým názvom preslávil v súvislosti s operáciami ešte slávnejšieho korzára, pancierovej lode Admiral Graf Spee (na Palbe Kapesní bitevní lodě třídy DEUTSCHLAND (1931/1934) a Bitva u La Platy) a následnom Altmark incidente, keď z neho briti vyslobodzovali zajatcov v neutrálnych nórskych vodách.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Pomocný křižník Thor (3)

Příspěvek od jarl »

cayman píše:Super článok, vždy som mal ako najslávnejšie zafixované Kormoran a Pinguin.
Těžko říci, který z německých pomocných křižníků označit za nejslavnější, Thor proslavily hlavně jeho tři souboje s britskými pomocnými křižnky během jeho první kampaně, ale za nejúspěšnější bývá obvykle označován Atlantis.

Jsem rád, že se vám článek líbil a někdy v budoucnu se k této tématice určitě vrátím.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „Kriegsmarine“