Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Lodě Bismarck, Tirpitz a další, ponorky, ponorkové základny.

Moderátoři: Zemakt, jarl

Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Příspěvek od kacermiroslav »

Nerealizovaná třída

Bitevní křižníky třídy „O“
Německo
rok 1939

aneb korzáři Druhé světové války

Obrázek

Nejprve na úvod jedna otázka. Co to vlastně jsou bitevní křižníky? Pro odpověď si sáhneme do revolučního roku 1906, kdy byl v Británii na vodu spuštěn revoluční DREADNOUGHT a kdy admirál Fisher rovněž prosadil stavbu lodí, které bezmála dosahovali rozměrů bitevních lodí, za což ale obětovali část své výzbroje a pancéřové ochrany ve prospěch vysoké rychlosti. Pro tato plavidla se později vžil název bitevní křižníky, protože dosahovali rychlosti křižníků, ale jejich výzbroj více méně odpovídala bitevním lodím. Prvním představitelem bitevních křižníků se stali tři plavidla třídy INVINCIBLE. Jejich osm děl ráže 305mm v boji deklasovalo všechny lehké a pancéřové křižníky té doby, čímž se z nich stal jejich přirozený lovec. Výzbrojí pak mohli konkurovat bitevním lodím, proti kterým byly sice hůře chráněny, ale podle koncepce se předpokládalo, že mohou využít své výrazně vyšší rychlosti a zdálit se z místa střetu. Nevýhodou této koncepce zůstávalo, že ne vždy si bitevní křižníky mohli vybírat, jestli setrvají v boji, nebo prchnou. Krásnou ukázkou se stala bitva u Skageraku (1916), kde se britské bitevní křižníky zamíchali do bojů s hlavním německým loďstvem a tři z těchto křižníků vylétli do povětří (i když spíše díky německým bitevním křižníkům). Nicméně tato prohra neznamenala konec bitevních křižníků, ale pouze změna náhledu na jejich konstrukci. Bitevní křižníky stavěné v meziválečném období tak již v mnohém spíše připomínali bitevní lodě. Rozdíl v těchto typech lodí se tak začal postupně stírat, až v případě americké bitevní lodě třídy IOWA můžeme mluvit o splynutí typu. Zde se palebná síla, pancéřová ochrana a rychlost již vyrovnali tomu, co do té doby dokázali nabízet jen bitevní křižníky.

Meziválečné Německo mělo stavbu námořnictva sešněrováno mírovou smlouvou z konce První světové války, která jasně definovala, jaká plavidla a v jakém množství může země postavit. Na přelomu dvacátých a třicátých let Německo vyprodukovalo třídu tzv. kapesních bitevních lodí, které byli něco jako mezičlánek mezi bitevními loděmi a těžkými křižníky. Žádné jiné námořnictvo nebylo tak svázáno, jako Německo, a proto třída DEUTSCHLAND (tak se jmenovala třída kapesních bitevních lodí), neměla žádný jiný obdobný protějšek nikde na světě (více viz text ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=21&t=4949). Německu se i přes omezení podařilo navrhnout plavidla, která deklasovala pancéřové křižníky všech námořnictev světa a na druhou stranu poskytovala dostatečnou rychlost, aby unikla před bitevními loděmi/křižníky. Před rokem 1934 Německo připravilo stavbu dalších dvou jednotek, které z třídy DEUTSCHLAND přímo vycházeli (Panzerschiffe třídy D). Stavba obou jednotek ale byla po pěti měsících zrušená v důsledku informací, že Francie začala se stavbou třídy DUNKERQUE, která Deutschlandy o úroveň převyšovala (více text ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=21&t=5349). Náhradou Německo začalo stavět bitevní křižníky SCHARNHORST, které se mohli zahraniční konkurenci rovnat. V polovině třicátých let se Německu podařilo s Británii navázat užší vztahy, které vyústili v podepsání námořní smlouvy, která Třetí říši umožnila znovu vybudovat námořní síly. Nová Kriegsmarine měla být podle tzv. plánu „Z“ vybudováno do roku 1946, kdy se teprve předpokládalo rozpoutání válečného konfliktu. Tento ambiciózní plán počítal se stavbou 10 bitevních lodí, 15 tzv. Panzerschiffe (obrněné lodě), čtyř letadlových lodí a celé řady těžkých a lehkých křižníků, včetně několika typů ponorek. Otázkou ale je, jestli by Británie dovolila vedle sebe nové Německo takhle vyrůst. Co se ale Třetí říši nedá upřít je, že se jim podařilo v podobě Panzerschiffe postavit lodě, které se přímo ideálně hodili pro korzárskou činnost. Jejich dieslové motory jim poskytovaly enormně velký akční rádius, palebná síla pak převyšovala většinu svých soupeřů a rychlost by jim mohl závidět lecjaký křižník. V době, kdy ponorková zbraň stále ještě trpěla řadou dětských neduhů, včetně omezeného dojezdu a palebné síly, se lodě typu Panzerschiffe jevili jako ideální prostředek pro dálkovou pirátskou roli. Ostatně lodě třídy DEUTSCHLAND se v této roli poměrně úspěšně za války prezentovali (i když ne každý s mým názorem bude souhlasit).


KONSTRUKCE a VÝSTROJ
Zeměpisná nevýhoda Německa nutila německé námořní velení (admirál Raeder) klást velký důraz na dojezd hladinových plavidel. Z toho důvodu Raeder u programu „Z“ upřednostňoval dieslový pohon. Ten měl být použit i u dvanácti lodí třídy Panzerschiffe P, s kterými admirál Reader primárně počítal pro korzárskou činnost. Dieslový pohon těmto plavidlům umožňoval při ekonomické rychlosti dojezd až 46.000 km! Se stavbou třídy „P“ se počítalo počínaje rokem 1940 a to vždy v sérii po čtyřech lodích. Celkem mělo být ve třech sériích německé námořnictvo posíleno o 12 těchto kapesních bitevních lodí, dokončených roku 1946. Velký počet měl umožnit nasazení v páru, což kromě výše zmíněných výhod mělo další a to, že ochrana konvoje by byla zaměstnána jedním z korzárů, zatímco druhý by se věnoval potápění nechráněných obchodních lodí. Svým způsobem to byla hladinová verze ponorkové taktiky vlčích smeček. Není pochyb o tom, že konvoj, který by nebyl silně chráněn, by byl z velké části zničen. Ochrana konvojů ale nešla Spojenci posilovat do nekonečna. Bitevních lodí byl nedostatek a všechna ostatní plavidla dokázal „kapesní“ korzár rozstřílet.

Současně s projektem stavby Panzerschiffe P ale běžel i projekt rychlých bitevních křižníků třídy „O“. a to v duchu, že nejlepším pirátem je bitevní loď. Tento názor měl samozřejmě něco do sebe. Ačkoliv výhody Panzerschiffe byly nezpochybnitelné, tak tu stále ještě existovalo několik plavidel, které je mohli zničit. Na vzdálených mořích pak mnohdy stačilo poškození, které mělo za finální následek ztrátu plavidla i posádky (krásným příkladem je bitva u La Platy a potopení lodi GRAF SPEE – více viz. text ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=127&t=1062). Proto byl v rámci programu „Z“ postupně upřednostňován koncept bitevního křižníku nehledě na tom, že stavba dvanácti jednotek Panzerschiffe P by značně zatížila již tak našponovaný německý zbrojní rozpočet. Jen pro představu, program „Z“ měl stát státní pokladnu nějakých 33 miliard Marek, zatímco na celé zbrojení rozpočet od nástupu Hitlera k moci bylo k roku 1938/1939 vynaloženo cca 45 miliard Marek. Rok 1939, kdy uzrál program „Z“ již bylo více méně jasno, že peníze jsou potřeba spíše u pozemních a leteckých sil. Když si pak vezmeme, že stavba jedné jednotky třídy DEUTSCHLAND se pohybovala v částce 80-100 milionů Marek, a jeden střední tak Panzer III stál 100.000 marek, tak je jasné, jak moc námořnictvo chtělo na úkor pozemních sil. A přitom zásoby švédské oceli nebyli bezedné. Proto postupně docházelo k přerozdělování nejen financí, ale také materiálu ve prospěch tanků a letadel. Stavba velké série Panzerschiffe P musela být snížená. Nejdříve se škrtala jedna třetina plánované produkce. Tudíž by tato třída byla nakonec postavená v počtu 8 jednotek. Začátkem roku 1939 bylo ale nakonec rozhodnuto dát ke stavbě raději tři rychlé bitevní křižníky třídy „O“, než osm až dvanáct Panzerschiffe P. V důsledku toho byl projekt pancéřových lodí zrušen a zelenou dostali bitevní křižníky, jejichž projekt byl více méně dokončen.

Plánované lodě ve třídě (předpokládané termíny):
Bitevní křižník „O“ - projekt 265 - Deutsche Werke, Kiel
Bitevní křižník „P“ - projekt 133 - Kriegsmarinewerft, Wilhemshaven
Bitevní křižníky „Q“ - objednáno 8.8.1939 - Germaniawerft, Kiel

Jak již bylo výše řečeno, v roce 1935 vystřídali na skluzech německých loděnic původní Panzerschiffe D dva nové bitevní křižníky (někdy jsou zařazovány mezi bitevní lodě) třídy SCHARNHORST, s jejichž stavbou se započalo v květnu 1935. Podle původních plánů měla tato třída být vybavená již děly ráže 380mm, pro které již z První světové války existovali výrobní kapacity. Nicméně vývoj modernizované verze se poněkud protáhl a tak bitevní křižníky obdrželi osvědčená děla ráže 280mm s tím, že v budoucnu proběhne jejich přestavba na větší děla. Dělo ráže 380mm se tak poprvé použilo až u stavěné třídy bitevních lodí BISMARCK a počítalo se s ním i pro bitevní křižníky třídy „O“.

Když se podíváme na výkresy bitevních křižníků třídy SCHARNHORST a „O“, tak nelze nevidět vzájemnou podobu. Je tak asi zcela jasné, že konstruktéři vycházeli ze stavby Scharnhorstů (nebo spíše z podoby, kterou měli mít po přestavbě), jimž se nechali silně ovlivnit. Ovšem pro požadavek vysoké rychlosti a dojezdu museli ostrouhat pancíř a zvětšit trup pro výkonnější pohonnou jednotku. Výsledná loď tak dosahovala maximální délky 256m a byla tak i delší, než slavný Bismarck. Při délce 256m, šířce 30m a ponoru 8,02m činil konstrukční výtlak 31.652 tun a plný 35.377 tun. Na rozdíl od jiných německých lodí, kde se jejich výtlak uměle pro zahraniční pozorovatele snižoval, odpovídala třída „O“ mezinárodním úmluvám a nemuselo se tak nic upravovat. Vnější vzhled do značné míry připomínal svého ideového předchůdce. Na průběžné palubě s vysoko zvednutou přídí stála hlavní výzbroj spolu s dalšími palubními nástavbami, komíny, střední výzbroji atd. Dvě věže hlavního dělostřelectva stáli na přídi, věž C na zádi. Střední dělostřelectvo bylo rozloženo tak, aby boční palba mohla být vedena ze čtyř hlavní. Věže tak stáli v trojúhelníkovém rozložení s tím, že první pár věží se nacházel na úrovní hlavní velitelské věže (po jedné věži na každém boku). Třetí věž sekundární výzbroje byla umístěna ve vyvýšené poloze na zádi v ose plavidla tak, že mohla vést palbu na oba boky i vzad. Tímto uspořádáním se konstruktérům podařilo uspořit nezanedbatelnou hmotnost jedné věže ráže 150mm při zachování boční salvy čtyř hlavní. Víceúčelová děla ráže 105mm (byla použitelná i proti vzdušným cílům) se nacházela v počtu dvou věží na každém boku tak, že první pár stál na vyvýšené plošině za děly ráže 150mm. Děla tak mohla střílet přes věže pod sebou. Druhý pár stál na úrovní zadního stěžně. Střední části křižníku dominovali dva mohutné komíny se šikmými nástavci a volným prostorem mezi sebou. Ten byl využit pro katapult palubních hydroplánů, jejich hangáry a jeřáby. Prostor pak byl překlenut člunovou palubou, které používala společné jeřáby s hydroplány. Co se vnějšího vzhledu týče, tak opět musím konstatovat, že se mi velice líbí. Německá plavidla té doby prostě mají své kouzlo, i když je mi jasné, že ne každý sdílí můj názor.

Hlavní devizou této třída byla rychlost. Aby ji loď o výtlaku 35.000 tun mohla dosáhnout, bylo potřeba pro ni navrhnout silnou pohonnou jednotku. Pro potřebný výkon ve vymezeném prostoru, měl být střední hřídel poháněn parní turbínou, oba krajní hřídele diesly. Dieslový pohon tak byl složen z devíti 24- válcových (v konfiguraci do V) motorů MAN (EDIT: 17.9.2012 - tak podle všeho jich bylo osm, ale netuším jak uspořádaných), jejichž výkon se přenášel na dvě krajní hřídele a lodní šrouby o průměru 4,85m. Klasický pohon byl tvořen čtyřmi vysokotlakými kotli typu Wagner, pracujícími s tlakem 55 atmosfér. Jejich výkon byl přenášen na jednu sestavu parní turbíny typu Brown, Boweri & Co. a lodní hřídel s vrtulí průměru 4,9m. Pro klasický pohon bylo v podpalubí naloženo 1.000 tun topného oleje a dalších 4.610 tun nafty pro dieslový pohon. Pohonná jednotka dávala maximální výkon 176.000 koňských sil s tím, že parní turbína dávala výkon 60.000 k (44.760 kW) a dieslové motory 116.000 k (86.500 kW). Maximální rychlost křižníků byla vypočtena na 33,5 uzlů s tím, že podle konstruktéry by měla být schopna dosáhnout i rychlosti 35 uzlů (65 km/h). Při křižování pouze s oběma krajními šrouby (tedy dieslový pohon) by loď stále ještě mohla dosáhnout rychlosti 27 uzlů. Při rychlosti 19 uzlů byl dojezd 14.000 námořních mil (26.000 km), při snížení na 13 uzlů vzrostl dojezd na 25.000 námořních mil (46.000 km). To bohatě postačovalo plnit korzárskou činnost na velké ploše oceánů. Jen pro představu. Britské bitevní lodě třídy KING GEORGE V. měli při 20 uzlové rychlosti dojezd pouze 6.300 námořních mil, francouzské bitevní křižníky třídy DUNKERQUE pak při 15uzlech měli dosah 7.500 námořních mil. Osm dieslových generátorů, každý o výkonu 920 kW, zajišťovalo pro loď elektrickou energii na 220 V (celkový výkon generátorů 7.360 kW). Posádku mělo tvořit 65 důstojníků a 1.900 námořníků.

Obrázek


PANCÉŘOVÁNÍ
Rychlosti bylo obětováno hodně. Především pancéřování, které doznalo radikální dietu v porovnání se Scharnhorsty, kdy byl hlavní boční pancéřový pás o síle 350mm ostrouhán na „pouhých“ 190mm. Takto silný pancíř měl být schopen odolat dělům do ráže 280mm. Určitým paradoxem ale bylo, že žádná velká spojenecká loď výzbroji touto ráží nebyla vybavená. Takže otázka zní, jestli by nakonec nebylo výhodnější pancíř ještě více zeslabit, aby odolal jen dělům do ráže 203mm, kterými byly vybaveny těžké křižníky. Ty jako jediné mohli teoreticky bitevní křižníky třídy „O“ ohrozit, jelikož se jim téměř rovnali v rychlosti. Ostatní spojenecká plavidla by Němci nechali brzy daleko za sebou. Tedy snad až na britské bitevní křižníky tříd RENOWN a HOOD. Ty nebyli až tak úplně bez šance, i když nominálně byli o nějaký ten uzlík pomalejší a navíc svou vrcholnou kariéru jako veteráni z První světové války, měli dávno za sebou. A to i po modifikacích ze třicátých let. Hlavní boční pancéřový pás o síle 190mm kryl především kritická místa lodi, jako strojovnu, kotelny, muniční sklady. Na ostatních méně exponovaných místech byl pancíř zeslaben na 100mm. Konce lodě pak zůstali bez pancéřového pásu. Tím němečtí konstruktéři následovali své americké kolegy, kteří razili školu „všeho, nebo nic“. Torpédové přepážky o síle 45mm chránili loď proti útokům ponorek a torpédo-nosných letadel. Na více exponovaných místech byly zesíleny na 80 až 110mm. Nejvíce ohrožené úseky se počítalo dodatečně zesílit o další 80mm silné pancéřové štíty. Loď byla rozdělena na 20 vodotěsných přepážek a v celkové délce 78% byl trup chráněn dvojitým dnem. Pancéřové plechy měli dodat Kruppovi závody, které počítali s použitím tzv. „tajných“ materiálů jako Wotan použitý u třídy BISMARCK. Horizontální části lodi chránily dvě pancéřové paluby. První o síle 50mm měla za úkol aktivovat projektily/bomby, druhá o síle 20-80mm měla zamezit průniku do útrob lodi. Nejvíce exponovaná místa měla být dodatečně zesílena o 60mm pancéřové desky. Mozkové centrum velitelské věže krylo 60mm na stropě a 200mm na bocích, zadní velitelská věž byla obdobně pancéřovaná, pouze strop krylo 30mm pancíře. Hlavní dělostřelectvo bylo na stropě chráněno 50mm ocele, z čelních stran pak až 210mm, štíty děl krylo dalších 180mm pancíře. Sekundární 150mm výzbroj chránilo pouze 14mm. Stejně silné bylo i pancéřování hangárů a štíty všech protiletadlových zbraní.

Wotan hart byla asi o 25% odolnější než konkurenční materiály. Z důvodu vysokých finančních nákladů byl z ní vyroben pouze hlavní pancéřový pás. Zbytek pancéřování byl vyroben z cementované oceli Krupp. Nejměkčí německý homogenní pancíř známý jako Wotan weich (Ww) vykazoval hodnoty tvrdosti od 180 nahoru, těžký homogenní pancíř Wotan hart cca. 225 - 250 a konečně KC n/A měl tvrdost 670/240.


VÝZBROJ
Hlavní výzbroj v podobě děl ráže 38cm/52 (14,96“) SK/34 byla stejná, jako u slavných bitevních lodí třídy BISMARCK. Tudíž z již tolikrát probíraného tématu dvojice Bismarck a Tirpitz, snad každý ví, jak kvalitní zbraň to byla. Jediným rozdílem tak byl počet věží/děl, kde v případě bitevních křižníků byla jedna věž obětována, pro požadovanou konstrukci zaměřenou na rychlost a dojezd. Nicméně i šest děl této ráže, bylo smrtící zbraní pro jakéhokoliv nepřítele. Téměř dvě desítky metrů dlouhá hlaveň (19,63m) o hmotnosti 111 tun (pozdější verze byla o 300 kg lehčí), včetně závěru, byla schopna vystřelovat 800 kg těžké AP (výška projektilu 167cm) a HE projektily (výška projektilu 171cm) na vzdálenost 36.520 metrů při maximální elevaci 30°. Na vzdálenost 27.000 metrů byl AP projektil schopen prorážet boční pancíř o síle 304mm a pancéřovou palubu o tloušťce 126mm. Takže i na tuto velkou vzdálenost byl bitevní křižník vyzbrojený těmito děly schopen prorazit brnění prakticky jakéhokoliv konkurenta, včetně nejmodernějších britských a amerických lodí. Dokonce i super těžce pancéřované japonské lodě třídy YAMATO se svým bočním pancířem o síle 410mm, by na vzdálenost 18.000 metrů nebyli v bezpečí. Děla byla usazená ve věžích typu Drh LC/34 o hmotnosti 1.052 tun s náměrem -5,5 / +30 stupňů. Rychlost náměru byla 6 stupňů za sekundu, rychlost otáčení věže 5stupňů za sekundu. Životnost hlavně se pohybovala v rozsahu 180-210 ran. Lodě třídy BISMARCK s sebou na bojovou cestu vezli zásobu 108 střel na hlaveň. V případě bitevních křižníků s velkým dojezdem, kdy se předpokládalo, že budou delší dobu na moři, by asi byla vezená zásoba munice větší. Co jsem ještě doposud nezdůraznil, byla kadence palby. Ta totiž byla jednou z hlavních výhod této zbraně. Lodě třídy BISMARCK patřili mezi nejrychleji střílející lodě na světě a to s kadencí v rozmezí 2,3 až 3 rán za minutu. Obdobně rychlá střelba se tak dala předpokládat i u bitevních křižníků třídy „O“. Pro představu, britské lodě třídy KING GEORGE V. (1940) s děly ráže 356mm, měli kadenci střelby 2 rány za minutu, Stejnou kadenci měli bitevní křižníky tříd RENOWN a HOOD. V případě Francouzů to bylo výrazně horší. Bitevní křižníky třídy DUNKERQUE vyzbrojeny děly ráže 330mm, mohli střílet maximální rychlostí 1,5 až 2 rány za minutu. U shodné ráže 380mm použité u bitevních lodí třídy RICHELIEU pak byla kadence nějakých 1,2 – 2,2 rány za minutu. Z toho je asi všem jasné, že německé lodě vyzbrojené těmito děly, mohli na cíl vyslat větší počet střel, než soupeř, a tudíž tu byla i větší šance, že něco zasáhnou a způsoby větší škody. Tím byl částečně vyrovnán deficit v počtu hlavní. Bitevní křižník „O“ tak mohl na cíl během stejné doby vyslat srovnatelnou, nebo i vyšší hmotnost salvy, i přes nižší počet děl. Pokud někdo nevěří, tak ať počítá se mnou. Boční salva ze šesti 380mm děl měla hmotnost 4.800 kg. V případě britských bitevních lodí třídy NELSON vyzbrojených devíti 406mm děly, byla hmotnost boční salvy 8.361 kg. Jenomže německá loď dokázala vystřelit 3 rány za minutu, kdežto Britská jen 1,5 rány. Po dvou minutách „rychlopalby“, tak německá salva měla hmotnost 28.800 kg, zatímco britská z těžších a početnějších děl jen 25.083 kg. Rozdíl v ničivém účinku 800 kg (380mm), nebo 929 kg (406mm) až tak dramatický nebyl. To tedy vysvětlovalo, proč se němečtí konstruktéři nebáli používat 380mm děla, ačkoliv zahraniční soupeři stavěli lodě s děly o řád vyšší a v třídělovém provedení.

Vzhledem k tomu, že hodně bylo podřízeno rychlosti, měla mít tato třída ve výzbroji pouze šest děl ráže 150mm ve třech věžích. Vše ale bylo promyšleno tak, aby boční salva mohla být vedená 4 děly. První pár věží stál na úrovní velitelského můstku, po jedné věži na každém boku. Třetí věž stála v ose lodi na vyvýšeném místě nad hlavní dělovou věží „C“ ráže 380mm. Jednalo se o děla ráže 15cm (5,9 in) SK C/28 L/55. Opět se jednalo o zbraň, která byla již dříve použitá u bitevních lodí a křižníků tříd BISMARCK a SCHARNHORST. Projektil (AP i HE) o hmotnosti 45,3 kg byl z hlavně o délce 8,2 m vystřelován počáteční rychlostí 875 m/s. Podle sehranosti obsluhy se kadence střelby pohybovala v rozmezí od 6 do 8 ran za minutu. Při maximálním náměru 40° mohl být dostřel až 23.000 metrů. Děla byla uložená ve věži typ Dop.L. C/34, jejichž hmotnost se pohybovala v rozmezí 108 – 120 tun. Vezená zásoba munice se pohybovala v rozmezí 100-150 ran na hlaveň u bitevních lodí a křižníků. V případě bitevních křižníků předpokládám, že by loď vezla větší množství munice, aby tak nehrozilo riziko se zásobováním na vzdálených mořích během bojové operace.

Německá plavidla i nadále v průběhu Druhého světového konfliktu dávala přednost těžkým křižníkovým dělům, před víceúčelovými, která používala jiná námořnictva. Větší ničivý účinek v cíly u těchto děl pak byl doplněn o rychlopalná 105mm děla, která mohla být použitá i proti leteckým cílům. Třída „P“ měla mít osm děl typu 10,5cm (4,1 in) SK L/65 AA, která byla namontovaná ve čtyřech věžích typu Dopp L/31 stabilizovaných ve všech třech osách (to znamená kromě elevace a rotace bylo věžím rovněž možno udělovat náklon, který eliminoval pohyb plavidla a tím byl udržen cíl v zaměřovači). Původně se tyto věže vyvíjeli pro AA děla ráže 88mm. Jejich nevýhodou bylo to, že se jednalo o z části otevřené věže a tudíž ne zcela vodotěsné, což se neblaze projevovalo na elektro-hydraulickém pohonu, který tak trpěl častými poruchami. Jejich dálkový dostřel byl 17.700 m, výškový 12.500 m při elevaci 80 stupňů. Kadence palby se podle sehranosti obsluhy, která ručně tahala 23,5 až 27,35 kg těžké projektily (Jednalo se o nedělenou munici. Samotný projektil vážil od 14,7 do 15,8 kg podle typu), pohybovala mezi 15 až 18 ranami za minutu při optimálních podmínkách. Při bojových poněkud poklesla. Palba byla řízená za pomoci čtyř čtyřmetrových dálkoměrů typu SL-6, umístěných v kopulích. Předpokládaná životnost hlavně byla 2.950 výstřelů. Věž typu Dopp C/31 vážila 27.805 kg, pohon jí zajišťoval stranový odměr rychlostí 8° / sec a elevaci rychlostí 10° / sec.

Těžká a střední děla doplňovala celá řada protiletadlových děl ráže 37mm a 20mm. Na každé lodi se tak mělo nacházet osm děl 3,7cm (1,5 in) L/83 SK C/30 (výrobce Rheinmetall) montovaných ve dvojicích na platformě Dopp LC/30 o hmotnosti 3.670 kg s elevací -9/+85 stupňů. Praktická kadence v boji byla většinou kolem 30 ran za minutu (což mi přijde docela málo), nejefektivnější vzdálenost, na kterou pak byla vedená, byla do 2.000 metrů. Vezená zásoba mohla být kolem 2.000 střel na hlaveň. Protiletadlová děla 2 cm (0.79 in) SK C/30 byla umístěna na samostatných palebných kompletech typu C/30 o hmotnosti 420 kg. Jejich teoretická kadence byla 280 ran za minutu, ale v praxi poklesla na 120 ran. Se zásobníkem na nějakých 20 ran, to nebylo zrovna mnoho. Pokud by byla u křižníků instalována modernější verze typu C/38, mohla být praktická kadence střelby až 220 ran (teoretická 480 ran/min). Jak ale následný průběh války ukázal, 20mm zbraň neměla dostatečné výkony k ničení rychle letících a pancéřovaných strojů. V praxi by tak v roce 1943/44, kdy by byly křižníky k dispozici, muselo dojít k přezbrojení, aby byl účinek AA zbraní zachován.

Dělová výzbroj byla doplněná o již tradiční zbraň, kterou byly torpédomety ráže 533mm umístěné v prostoru mezi komíny v tříhlavňových, nadhladinových torpédometech. Torpédo 53,3 cm (21“) G7a T1 bylo pro ponorky a hladinové lodě vyvíjeno někdy od roku 1930 a uvedená do služby kolem roku 1938. S největší pravděpodobností by právě tato torpéda byla použitá u třídy „O“. Doutník o délce 7,186 metru a hmotnosti 1.528 kg v sobě ukrýval smrtonosný náklad 280 kg Hexanitu. Při útoku na cíl do vzdálenosti 6.000 metrů mohlo torpédo vyvinout rychlost 44 uzlů. Na vzdálenost 8.000 byla rychlost 40 uzlů a při maximálním dojezdu 14.000 metrů, 30 uzlů. Mezi výzbroj bych nemněl zapomenout počítat rovněž čtyři osvědčené hydroplány Arado 196 startující z dvojitého katapultu umístěného mezi komíny. I když se nejednalo o žádného plnokrevníka, protože jeho max. rychlost byla jen o něco vyšší než 300 km/h, byl na lodích platným pomocníkem při průzkumu okolí a vyhledávání cílů. Tyto pak mohl sám díky dvou kanonům ráže 20mm, kulometům ráže 7,92mm a pumovému nákladu do hmotnosti 100 kg, napadat. V případě obchodních lodí, které měli být primárním cílem korzárských křižníků, mnohdy stačilo jen pár varovných výstřelů, a neozbrojený parník si rozmyslel, jestli dále pokračovat v plavbě, nebo se vydat na milost křižníku.

Samozřejmostí již byl rovněž radar, který pomáhal nejen sledovat okolní dění, ale zároveň sloužit k dělostřelecké palbě.


Hmotnost boční salvy:
6 x 380 mm = 4.800 kg
4 x 150 mm = 181,2 kg
4 x 105 mm = 63,2 kg
Celkem: 5.044,4 kg

Stavba všech tří jednotek měla být zahájena zřejmě již v průběhu roku 1939. Tomu předcházelo několik jednání v roce 1938, kdy právě tento projekt byl v rámci programu „Z“ postupně upřednostňován oproti Panzerschiffe P. První objednávka byla vystavena počátkem srpna 1939 a obdržela ji loděnice Germaniawerft v Kielu. Další dvě jednotky se měli stavět u Kriegsmarinewerft (Wilhemshaven) pod projektovým číslem 133 a u Deutsche Werke (Kiel), projektové číslo 265. Co se termínu dokončení týče, tak bohužel se mi nepodařilo nic dohledat. Ale když se podívám na stavbu Scharnhorstů, která trvala 3 až 3,5 roku, tak v případě nevypuknutí války tak brzo, mohla být stavba všech tří jednotek podle mě dokončená za 3-4 roky, tedy někdy v průběhu roku 1943, nejpozději v roce 1944. Ovšem válka od 1.září 1938 diktovala úplně jiné podmínky a udělovala jiné priority. Námořní koncepce programu „Z“ se začala poměrně rychle měnit a do popředí se dostala „klika“, která upřednostňovala stavbu ponorek. Stavba bitevních křižníků třídy „O“, tak byla XXX


TTD - bitevní křižník třídy „O“
* Země původu: Německo
* Délka: 256 m
* Šířka: 30 m
* Ponor: 8,02 m
* Výtlak konstrukční: 31.652 t
* Výtlak plný: 35.377 t
* Výzbroj: 6x380mm (3xII), 6x150 (3xII), 8x105 (4xII), 8x37, 20x20, 6x533 TT, 4x hydroplán Arado 196
* Pancéř paluba: 50-80 mm
* Pancéř dělostřelecká věž: 50-210 mm
* Pancéř barbety:
* Pancéř velitelská věž: 60-200mm
* Pancéř boky: 100-190 mm
* Torpédové přepážky: 45 mm
* Pohonná jednotka: kombinovaný, parní turbína + diesly
* Výkon strojů: 176.000 koňských sil
* Vezená zásoba paliva: 4.610 tun (pro dieslový pohon) + 1.000 tun
* Rychlost: 35 uzlů (65 km/h)
* Dojezd: 14.000 námořních mil (26.000 km) při 19 uzlové rychlosti
* Posádka: 65 důstojníků + 1.900 mužů


ZHODNOCENÍ
Na stupnici jedna až deset bych této lodi dal pomyslnou devítku. Je prostě nádherná, co se vnějšího vzhledu týče, zároveň působí velice bojovně díky těžkým dělům, která žádný jiný z korzárů (kapesních bitevních lodí) neměl. Díky obrovské rychlosti mohl uniknout všemu, co do té doby až po rok 1945 bylo mezi velkými hladinovými plavidly postaveno. Dokonce byl rychlejší, než většina těžkých a valná část lehkých křižníků. Díky velkému dojezdu mohl nezávisle na zásobování dlouho působit na moři a tudíž i vykonávat korzárskou práci a často měnit pole působení. Díky pancéřové ochraně byl schopen odolat útokům všem dalším plavidlům, před kterými by nemohl využít své vysoké rychlosti, i když ani těch po celém světě zrovna moc nebylo. Prostě pro korzárskou činnost ideální prostředek. Jedinou vadou tak byla dlouhá doba stavby (v porovnání s ponorkou) a samozřejmě pořizovací náklady, které odhaduji, že by se blížili ceně bitevních křižníků třídy SCHARNHORST, tedy nějakých 150 miliónů Marek. Tři lodě postavené pak za částku blížící se půl miliardě Marek byla na jednu stranu nákladná investice, na druhou stranu malý počet lodní ano to, aby výrazněji ohrozili lodní dopravu. Přestože Britové, vzhledem k velkému počtu konvojů, trpěli nedostatkem bitevních lodí, tak konvoj, který by byl takovým starým pancéřovým obrněncem chráněn, byl i tak pro bitevní křižník těžkým oříškem. Poškození v boji, daleko od vlastních základen, by se nemusel korzárovi vyplatit. Útočit na silně vyzbrojený konvoj se tak vždy rovnalo vysokému riziku i přes výhody, která tato koncepce lodí poskytovala. Navíc, po roce 1941 vstoupili do války USA, které mohli část svého námořnictva v Tichomoří oželet a svým Spojencům v Evropě zapůjčit. Narazit na nechráněný konvoj po roce 1942, tak byla velká náhoda a je tedy otázkou, jak moc by bitevní křižníky byly v roli korzárů úspěšní i kdyby v průběhu roku 1943/1944 spatřili světlo světa. Vše nás tak nakonec vede zpět ke koncepci Kriegsmarine ze třicátých let, kde klika vedena admirálem Dönitzem měla pravdu, když chtěla dát prioritu především stavbě ponorek, jakožto nejefektivnější zbraní proti Velké Británii a jejím Spojencům.


Zdroje:
Hrbek Jaroslav – Velká válka na moři, rok 1914 (1. díl) – Praha 2001
Hrbek Jaroslav – Velká válka na moři, rok 1917 (4. díl) – Praha 2002
Hrbek Ivan, Hrbek Jaroslav – Salvy nad vlnami – Praha 1997
Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě (3) – Praha 1988
Pejčoch, Novák, Hájek – Válečné lodě (4) – Praha 1993
Hynek, Klučina – Válečné lodě (2) – Praha 1986
http://www.bobhenneman.info/oclasshistory.htm
http://www.german-navy.de
http://www.warshipsww2.eu
http://www.navweaps.com
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Flogger G
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 920
Registrován: 24/9/2009, 15:01
Bydliště: Č.Budějovice

Re: Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Příspěvek od Flogger G »

Pěkný článek o zajímavé lodi, která se nakonec nestavěla.

Bitevní křižníky byly pozůstatkem WW I, jak píšeš. Britské lodi této kategorie neměly v období WW II na růžích ustláno (Hood, Repuls). Dnes již máme informace o vývoji námořních bojů a víme, že těžké hladinové jednotky zkončily jako bojové zabezpečení operačních svazů letadlových lodí nebo sehrály roli plovoucí dělostřelecké baterie, ostřelující pobřeží ve prospěch vyloďujících se pozemních sil.
Korzárské lodi měly smysl zpočátku námořních bojů WW II, kdy ochrana obchodních lodí a konvojů byla slabá nebo žádná. Jak sám uvádíš, přelom roků 1943/44 by znamenal konec i takto silných lodí, především po zavedení doprovodných letadlových lodí do skupin lodí bojového zabezpečení konvojů.

Nedivím se německým konstruktérům, že dělové věže plánovali osadit děly s ráží o třídu nižší, než používala USN. I v té době platilo, že německé dělo stejné ráže je o třídu lepší než děla ostatních výrobců.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Příspěvek od kacermiroslav »

Tak samozřejmě ten rok 1943/44 kdy by teoreticky mohly být ve výzbroji, by korzár neměl na růžích ustláno. Ale pořád tu existovala možnost nasazení v páru. Potom by i silně chráněný konvoj musel vzdorovat útoku 12 děl ráže 380mm a lodím, které by díky své rychlosti diktovali podmínky boje. Co se doprovodných letadlových lodí týče, tak samozřejmě Němci by na to reagovali zesíleném AA výzbroje na palubě svých bitevních křižníků. Nakolik by to pomohlo je ovšem diskutabilní. Rovněž je potřeba si uvědomit, že Britové těch eskortních LL neměli neomezený počet a že praktická žádná z nich nenesla více jak 20 letadel. To k útoku na dvě rychlé a dobře vyzbrojené lodě zase tak moc není. To je pak o štěstí.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Příspěvek od Martin Hessler »

Otázka autorovi článku: Četl jsem dobře, že každá loď měla mít devět dieselů, zapojených na dvě boční hřídele? Řešitelné to určitě je, ale nějak si to neumím představit v praxi. Prosím, je k dispozici nějaké upřesnění?
----------------------------------
Na rozdíl od mnoha jiných (a přiznávám, že mnohem erudovanějších) nepovažuji původní myšlenku bitevního křižníku za pochybenou. Británie nutně potřebovala chránit svůj zámořský obchod před korzáry, a v mezích této doktríny stavěla vhodná plavidla. Bitevní křižník měl vyhledávat a ničit pancéřové křižníky, operující na britských obchodních trasách jako korzárské lodě. Že v této roli obstál, dokazuje smutný konec německé křižníkové eskadry admirála von Spee v r. 1914.
Tolikrát omílaný tragický zánik HMS Hood v r. 1941 tedy nebyl ani tak důsledkem chybné koncepce lodi, jako jejího nesprávného taktického nasazení. Bitevní křižník jednoduše nebyl určen ani konstruován k tomu, aby vzdoroval palbě bitevní lodi.
Tolik na úvod. Jinak, podle projektu by německé BK třídy "O" byly skutečně krásná plavidla. Možná ještě elegantnější než Scharnhorst a Bismarck. Ale nemohu se ubránit pocitu, že nesourodá kombinace pohonných systémů (turbína/diesel) by v praxi působila problémy. Dvojí velení obsluze zcela rozdílných strojů, vyžadujících odlišné zacházení, by při manévrovém boji asi kladlo velkou zátěž na kapitána i strojního důstojníka (důstojníky?), a takový těžkopádný systém by podle mého názoru zvyšoval pravděpodobnost chyby. Navíc, jednou z málo zmiňovaných předností plavidel s dieselovými motory je schopnost velkého zrychlení - Panzerschiff třídy Deutschland dokázala ve velmi krátké době dosáhnout maximální rychlosti, což je za určitých okolností pro korzára velmi důležité. Jestliže by však loď třídy "O" křižovala v ekonomickém režimu (tedy poháněna diesely a s odstavenou turbínou) a vynořila by se potřeba náhle zvýšit rychlost na maximum, musela by posádka nejdříve roztopit kotle, dosáhnout patřičného tlaku páry, zahřát turbínu (studenou parní turbínu nelze okamžitě hnát do vysokých otáček, mohla by se poškodit) - a pak teprve pořádně rozjet loď. To vše v závislosti na vlastnostech pohonné soustavy může trvat až několik hodin. Samozřejmě se nabízí varianta, kdy jsou kotle pod tlakem, avšak turbína není v chodu. V takovém případě by se ale asi do značné míry stírala původní výhoda ekonomičnosti provozu, jelikož by se tak vlastně neustále spaloval mazut (a opotřebovávaly kotle) bez jakéhokoli bezprostředního využití.

Flogger G: Nejde jen o to, že německá děla byla bezesporu velmi kvalitní. Ale jestliže projektuji loď, která není z principu své konstrukce schopna vést boj s bitevní lodí, pak je zbytečné dávat jí obrovská děla schopná potopit bitevní loď. Menší dělo je levnější, lehčí, snáze ovladatelné, vývrt hlavně může mít vyšší životnost (i když tohle záleží na mnoha dalších parametrech, ne jen na ráži), loď může nést větší počet nábojů, hlavní baterie má vyšší kadenci, a koneckonců lehčí granát má i kratší dobu letu k cíli, což usnadňuje zaměřování a provádění korekcí.
Naposledy upravil(a) Martin Hessler dne 14/9/2012, 10:37, celkem upraveno 1 x.
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
johny_g
svobodník
svobodník
Příspěvky: 27
Registrován: 18/12/2010, 22:38

Re: Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Příspěvek od johny_g »

Ta kombinace turbíny a pístových motorů mně taky přijde nelogická. Pokud jsou ty uváděné výkony správné, tak jedna sestava dieselů má cca stejný výkon jako turbína (60 000 vs 58 000 koní). Docela by bylo zajímavé vidět vnitřní uspořádání. Myslím, že 4 diesely by zabraly méně místa než soustava 4 kotlů a turbíny, nehledě na nutnost skladovat dvojí palivo, řešení kouřovodů atd. Přitom výkon stejný.

Ohledně AA výzbroje - ta projektovaná je hodně slabá i na rok 1941, natož později. To je bez debaty. Stačí se podívat na "úspěchy" německých dělostřelců při obraně Bismarcka, na který útočila hrstka dvouplošníků. Dostal dva zásahy, z toho jeden fatální. V tomhle Němci moc nevynikali, částečně i proto, že to prostě nepotřebovali. Do 1940/41 stačilo co měli, později při uplatnění strategie "fleet in being" nebylo nutné vyvíjet nové protiletadlové obranné systémy. Třeba Američané byli díky válce v pacifiku úplně jinde - radarem řízená děla, distanční roznětky atd.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Příspěvek od kacermiroslav »

Mě zase ta AA výzbroj tak slabá nepřijde na loď, která měla operovat daleko od obydlených končin v rozlehlých dálavách oceánu. A letadlové lodě? Kolik jich asi tak Britoé mohli v několika honících skupinách postrádat na úkor domácích vod? Jednu? Dvě? to maximálně. A hledejte se dvěma letadlovkama loď v tom nekonečném prostoru. To je jako hledat jehlu v kupce sena. Takže to riziko zase podle mě tak velké nebylo. A i kdyby, pořád se nějaké AA zbraně na palubu mohli dodatečně přidat.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Příspěvek od jarl »

Flogger G píše: Nedivím se německým konstruktérům, že dělové věže plánovali osadit děly s ráží o třídu nižší, než používala USN. I v té době platilo, že německé dělo stejné ráže je o třídu lepší než děla ostatních výrobců.
Já se srovnáváním německých děl s konkurencí zatím nezabýval, ale není tvrzení, že německá děla byla o třídu lepší než ostatní jenom mýtus? Troufám si tvrdit, že v první světové válce německé lodní kanóny nijak zásadně nepřevyšovaly ty britské a ten rozdíl v použité ráži byl dán spíše odlišnou koncepcí vedení dělostřeleckého souboje.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Příspěvek od Scrat »

kacermiroslav píše:Mě zase ta AA výzbroj tak slabá nepřijde na loď, která měla operovat daleko od obydlených končin v rozlehlých dálavách oceánu. A letadlové lodě? Kolik jich asi tak Britoé mohli v několika honících skupinách postrádat na úkor domácích vod? Jednu? Dvě? to maximálně. A hledejte se dvěma letadlovkama loď v tom nekonečném prostoru. To je jako hledat jehlu v kupce sena. Takže to riziko zase podle mě tak velké nebylo. A i kdyby, pořád se nějaké AA zbraně na palubu mohli dodatečně přidat.
Nic proti ale ve druhé polovině WWII lovily v Atlantiku i stíhací skupiny soustředěné kolem amerických CVE. Čili ne jedna nebo dvě letadlové lodě ale zhruba tucet. A pokud by bylo nebezpečí velké, jak dlouho by asi trvalo předisponovat do Atlantiku těžkou LL s doprovodem
K samotnému hledání protivníka asi tolik, říká vám něco zkratka ULTRA? Pokud dokázali spojenečtí zpravodajci lokalizovat jednotlivé ponorky a celkem přesně určit oblasti v nichž operují (a následně z nich odklonit vlastní lodě) tak s plavidlem jež se nemůže ponořit by byla práce o to snažší. A po prvním útoku Němců by se oblast k prohledání podstatně zmenšila. Navíc, jak dlouho by se bitevní jednotka mohla potulovat v Atlantiku než by ji z něj vyhnal nedostatek paliva. Tato oblast benzinkami zrovna neoplývá.
Flogger G píše:Nedivím se německým konstruktérům, že dělové věže plánovali osadit děly s ráží o třídu nižší, než používala USN. I v té době platilo, že německé dělo stejné ráže je o třídu lepší než děla ostatních výrobců.
Tohle tvrzení platilo před WWI a bylo to srovnání německých konstrukcí s britskými "drátěnými" děly. A testy proběhly na neutrální půdě (ve Francii). S americkými děly to nemá nic společného.
Martin Hessler píše:.... koneckonců lehčí granát má i kratší dobu letu k cíli, což usnadňuje zaměřování a provádění korekcí....
Přičemž lehčí granát při střelbě na větší vzdálenosti zase rychleji vadne.
Ale jak správně podotkl jarl, Němci preferovali jinou koncepci dělostřeckých soubojů a jejich děla byla konstruována pro tento způsob boje.
kacermiroslav píše:....Při rychlosti 19 uzlů byl dojezd 14.000 námořních mil (26.000 km), při snížení na 13 uzlů vzrostl dojezd na 25.000 námořních mil (46.000 km)....
S 5610 tunami paliva? Tak z téhle strojovny by Greenpeace a jim podobní ekoteroristi měli radost.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Příspěvek od Martin Hessler »

Nic proti ale ve druhé polovině WWII lovily v Atlantiku i stíhací skupiny soustředěné kolem amerických CVE.

Jsou tím míněny eskortní letadlové lodi řady Combustible - Vulnerable - Expendable s maximální rychlostí kolem 20 - 21 uzlů? To by možná nebylo tak hrozné riziko, zvláště při přehledu, jaký měla německá xB-Dienst o pohybu spojeneckých eskort...

Scrat: Jistě, principiálně ano. Lehčí střela má na své dráze větší poměrnou ztrátu rychlosti. Nicméně, italská 15" děla na BL třídy Vittorio Venetto měla maximální dostřel kolem 41 000 metrů, což není málo ani dnes. O 40. letech nemluvě. Jenže - na papíře to sice vypadá hezky, ale tohoto výkonu bylo dosaženo za cenu extrémně nízké životnosti hlavní (v důsledku vysokých komorových tlaků). A takový dostřel je v praxi pro kočku, pokud není ve vzduchu letoun s dělostřeleckým pozorovatelem, který by korigoval palbu rádiem. Jinak je praktický dostřel spíše limitován vzdáleností, na kterou lze provádět korekce pomocí optických přístrojů, tedy nějakých 20 - 25 000 metrů (podle atmosférických podmínek a kvality optiky).
Například britská 16" děla, použitá na BL třídy Rodney, představovala víceméně balistický zmetek. Střílela sice těžší granáty než německá 38cm děla (cca. 1200 kg), ale rozptyl byl horší než u starších britských 15" děl Mk. 12 (Hood, BK tř. Repulse, BL tř. Queen Elisabeth a tř. "R", Vanguard). Hlavně "šestnáctipalců" byly navržené tak mizerně, že se občas při výstřelu vytrhávaly kusy drážkování, jejich praktická životnost tak představovala stěží jeden palebný průměr. Není divu, že u příštích konstrukcí BL se Britové pokorně vrátili k menším kalibrům (a u Vanguardu i ke starším dělům :eek: .
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Příspěvek od kacermiroslav »

Martin Hessler píše:Není divu, že u příštích konstrukcí BL se Britové pokorně vrátili k menším kalibrům (a u Vanguardu i ke starším dělům :eek: .
Co vím, tak v tomhle případě se vrátili ke 381mm dělům, protože měli k dispozici čtyři věže z lehkých bitevních křižníků z WWI, které později přestavěli ve dvacátých letech na letadlové lodě. A samozřejmě dvoudělové věže ráže 406mm v té době Britové neměli.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Příspěvek od Polarfox »

Jak bylo řečeno výše a u třídy King Gerge V k tomu také došlo z jiných důvodů.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Příspěvek od Scrat »

....Jsou tím míněny eskortní letadlové lodi řady Combustible - Vulnerable - Expendable s maximální rychlostí kolem 20 - 21 uzlů? To by možná nebylo tak hrozné riziko, zvláště při přehledu, jaký měla německá xB-Dienst o pohybu spojeneckých eskort...
Ano, konkrétně jednotky tříd Bogue a Casablanca. Šlo ale o to že tato plavidla byla organizačně mimo běžné eskorty a jen "volně lovila". Takže ani nemusela vysílat, stačilo jen poslouchat informace od ULTRA a podle toho se přemisťovat. A skupina která nevysílá se dost blbě lokalizuje.
Ano, jejich rychlost nebyla nijak extrémní ale vzhledem k akčnímu rádiu Wildcatů a Avengerů dokázala taková stíhací skupina pokrýt poměrně velkou oblast. Navíc nepředpokládám že by německý korzár jel stále na plný výkon.

K těm dělům.
Nemůžeš srovnávat britské 15'' Mk I nebo 16'' Mk I s druhoválečnými osmatřicítkami, už jen proto že šlo o generaci starší konstrukce. Opravdu moderními a výkonnými děly měly být až jejich další verze, tedy 15'' Mk II a 16'' Mk II Zkus ale projít penetrační hodnoty německých C/34, francouzských model 1934 nebo italských model 1936, také srovnání "náměr/dostřel" je dost zajímavé. A vždy vychází německá konstrukce jako nejhorší, těch cca 10% hmotnosti granátu prostě chybí a ani úsťovou rychlostí německá děla neexcelují.
Italská děla ráže 381 mm mi připadají jako by měla nějakou konstrukční vadu. Francouzké osmatřicítky byly dokonce ještě lehčí a německé ± stejně těžké ale oboje měly proti Italům téměř dvojnásobnou hodnotu ABL. Pracovní tlak všech tří konstrukcí byl zhruba stejný.
....z lehkých bitevních křužbíků z WWI,....A samozřejmě dvoudělové věže ráže 406 nebyli k dispozici.....
Koukám že čeština tu zase dostává na pr*el . Předběžné projekty Vanguardu počítaly s třídělovou lafetací s děly 16'' Mk III nebo Mk IV. Jenomže by se nejdřív musel dotáhnout vývoj. A tak se vzalo to co už bylo i vzhledem k tomu že v té době byla kategorie bitevních lodí na ústupu.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Příspěvek od kacermiroslav »

Martin Hessler píše:Otázka autorovi článku: Četl jsem dobře, že každá loď měla mít devět dieselů, zapojených na dvě boční hřídele? Řešitelné to určitě je, ale nějak si to neumím představit v praxi. Prosím, je k dispozici nějaké upřesnění?
Nejsem takovek odborník jako Jarl nebo Scrat, ale podle jedné informace, kde bylo zmiňováno, že střední hřídel byl extrémně dlouhý soudím, že to řešení mohlo být tak nějak, jak jsem níže nakreslil. Bráno zleva, strojovna, tři sekce na dieslové motory a turbínový pohon pro střední hřídel.
Obrázek

K těm dělům. Dobře, beru, že jejich propaganda již od doby WW1 byla zřejmě větší, než skutečná kvalita. Ale jejich výhodu bych viděl ve vysoké kadenci.
ObrázekObrázekObrázek
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Re: Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Příspěvek od Bublifuk »

Souhlasím s Martinem H., že bitevní křižníky v době svého vzniku měli pro VB svůj neoddiskutovatelný smysl. Britské imperium se rozprostíralo po celém světě a potřeba lodě, která by se byla schopna rychle a operativně přesunout na druhý konec planety a tam díky své palebné síle rozdrtit protivníka, přičemž před případnou přesilou mohla zase ustoupit, je celkem jasná. Ostatně bitva u Falkland potvrdila oprávněnost tohoto uvažování. "Normálním" bitevním lodím této éry by von Spee díky rychlosti křižníků unikl, takto byl nucen přijmout boj, který skončil katastrofou. Ostatně ani u Jutska potopení tří bitevních křižníků nebylo dáno jen (jak se zjednoušeně uvádí) slabostí jejich pancéře, ale spíše kostrukčními vadami a la chybějící protipožární dveře u muničních výtahů.
Němci pak stavěli bitevní kř. prostě proto, že je měli Britové, zbytek tuto potřebu nijak zvlášť akutně nepociťoval, takže v podstatě vše ostatní zůstalo nedokončeno. Ostatně už třída Queen Elisabeth se svou rychlostí 24 uzlů ukazovala, kam půjde další vývoj - rozdíl v pancéřování či dělech mizí a rozdíl v rychlostech se snižuje - až mizí také.
Plánovat ale stavbu podobných jednotek ještě v meziválečném období mi přijde celkem zbytečné, zejména pro korzárskou válku. Maně si vzpomínám na ono úsloví o kanonu a vrabci...
Ovšem s tím, že pro Scharnhorst a Gneisenau mám fakt slabost :) Jenže to byly z hlediska pancéřování plnohodnotné bitevní lodě, ne jakési hybridy se 190mm bočního pásu, že.
A vlastně - docela dost ještě chápu projekt nizozemských "zabijáků japonských těžkých křižníků". Tady mi to smysl dává, z takřka stejných důvodů, jaké měli před prvou válkou Britové. A že ve válce další budou v hlavní roli letadlovky, to netušil takřka nikdo. Ale jak známo, i tak přišel pozdě.
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
tomas.kotnour
podporučík
podporučík
Příspěvky: 642
Registrován: 10/9/2010, 23:43

Re: Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Příspěvek od tomas.kotnour »

"zabijáků japonských těžkých křižníků"
Projekt 1047, nebo něco jiného?
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Re: Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Příspěvek od Bublifuk »

Jojo, přesně ten myslím. Čistě účelové lodě projektované právě jen s ohledem na jediného potenciálního protivníka - Japonsko. Holanďané (pravda pozdě) prozřeli a od druhé poloviny 30.tých let budovali své loďstvo systematicky s ohledem na střet s Japonci (u vědomí toho, že z hlediska celkové síly floty se jim nemohou nikdy vyrovnat). Projekt 1047 byly lodě, které měly smést z hladiny japonské těžké křižníky a před silnějšími plavidly utéct. Vzhledem k tomu, že o nebezpečí letadel se v té době spíš jen šuškalo to logiku mělo.
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Uživatelský avatar
Alfik
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4160
Registrován: 16/9/2008, 19:23
Bydliště: Jeseník

Re: Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Příspěvek od Alfik »

Dovolím si ještě jednou poprosit o upřesnění těch motorů:
Jaké je tedy uspořádání motorů na hřídele? Na každou tři plus na prostřední navíc turbína, nebo na boční čtyři a na střední jeden plus turbína? Nebo na levý čtyři, na pravý pět a na střední turbína? Nebo na levý osm, na střední jeden a na pravý turbína? Nebo devět plus jedna na společnou převodovku/ rozvodovku/ reduktor? Nebo devět plus jedna na elektro/ hydro motor? Nebo jiné řešení?
Nebo je to neznámé?
Protože (celkově) deset motorů (z toho jedna turbína) se třemi hřídelemi fakt blbě dělí.
"Zapomněli jste na syny Vorvénovy. Ztratili jste Greptrovo kladivo. Vás nikdo mstít nebude." Dr. Lazarus
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Příspěvek od Scrat »

To je spíš jen špatně opsané. Co jsem si procházel své zdroje tak všude se píše o osmi pomaluběžných 24-válcových dvoutaktních MANech.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Příspěvek od Martin Hessler »

Bublifuk píše:
Plánovat ale stavbu podobných jednotek ještě v meziválečném období mi přijde celkem zbytečné, zejména pro korzárskou válku. Maně si vzpomínám na ono úsloví o kanonu a vrabci...
Ovšem s tím, že pro Scharnhorst a Gneisenau mám fakt slabost :) Jenže to byly z hlediska pancéřování plnohodnotné bitevní lodě, ne jakési hybridy se 190mm bočního pásu, že.
Toť otázka. Ono je opravdu zbytečné chodit na vrabce s kanónem - dokud ovšem nezjistíme, že ten vrabec je opancéřovaná husa.
Je dost podstatný rozdíl mezi ničením osaměle plujících obchodních lodí a napadáním eskortovaných konvojů. Samostatně plující nákladní lodě se koncem WW 1 téměř nevyskytovaly a Němci museli nutně předpokládat, že se vzrůstajícím ohrožením námořní plavby se Británie opět uchýlí k systému konvojů. Jenže eskorty konvojů byly z 99% obstojně vyzbrojené jen k boji s ponorkami, popř. lehkými torpédovými plavidly (S-Boote). Nejdůležitější konvoje doprovázely nanejvýše lehké křižníky, eskortování bitevním plavidlem bylo spíš výjimečné - někdy v případě, že bitevní jednotka měla shodou okolností "stejnou cestu", nebo se pro své stáří nehodila k ničemu jinému (Ramillies). Standartní eskortu tvořil většinou eskortní torpédoborec (bez torpéd), popřípadě fregata, a pár korvet nebo trawlerů. I v případě přítomnosti křižníku tedy nic, co by mohlo být rovnocenným soupeřem BK tř. "O". Německý bitevník tak mohl svou palebnou silou lehce rozehnat eskortu a pak si smlsnout na bezbranném konvoji. A možná by své vykonala i pouhá hrozba napadení takovou lodí. Vzpomeňme si na rošambó okolo konvojů do Murmanska, ohrožených přítomností Tirpitze a Scharnhorstu v norských přístavech, a na tragédii konvoje PQ-17, když sir Dudley Pound propadl panice na základě (neověřené) zprávy, že Tirpitz vyplouvá...
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: Bitevní křižníky třídy „O“ (1939)

Příspěvek od Scrat »

Na druhou stranu bych poukázal na "bitvu" o konvoj JW-51b v prosinci 1942 kdy šest britských torpédoborců a dvě korvety (později podpořených dvěma lehkými křižníky) zahnaly německou operační skupinu ve složení Admiral Hipper, Lützow a šest torpédoborců na ústup. Kumetz byl zabaven funkce a o rok později udělal stejnou věc i jeho nástupce Bey. Tři britské křižníky (1*CA, 2*CL) chránící konvoj JW-55b napadly Scharnhorst který měl palebnou a díky počasí i rychlostní převahu a vehnaly ho do cesty britské bitevní lodi.
Můžeš mít dobrou loď i skvěle vycvičenou posádku ale když se velící bojí svého nejvyššího velitele nic s tím nenaděláš.

Důležité konvoje byly běžně chráněny těžkými křižníky, bitevními loděmi a mnoha menšími plavidly. Šlo o konvoje mimo rozpis i mimo konvojové trasy. Dopravovaly vojsko, klidně naráz celou divizi a proto se na jejich doprovodu přímo podílely i těžké jednotky americké Atlantické flotily.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Odpovědět

Zpět na „Kriegsmarine“